Křižáci/X.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 196–200. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Rozednívalo se již, když najatý průvodce, jdoucí vedle koně Jurandova, se zastavil a řekl:

„Tamhle, pane, je Ščitno, nyní již dojdete sám.“

„Dojdu,“ odpověděl Jurand. „Vrať se domů, člověče!“

A sáhnuv do kožené brašny, vyňal z ní stříbrný peníz a podal jej průvodci. Sedlák, zvyklý spíše ranám než darům z rukou křižáckých rytířů, nechtěl téměř ani svým očím věřiti. Konečně, uchopiv peníz, objal oběma rukama třemeny Jurandovy a volal:

„Ó Ježíši! Ó Maria! — Bůh zaplať vaší milosti!“

„S bohem!“ řekl Jurand a popojel ku předu.

Čím více se blížil Ščitnu, tím více se silnice netoliko rozšiřovala, ale také na ní bylo hojně lidí. K městu jely vozy s dřívím a se slamou. Sedláci hnali dobytek. Od jezer vezli na saních zmrzlé ryby. V městečku bylo ještě hlučněji a ještě více lidí, ale ustupovali přece kvapně ozbrojenému rytíři z cesty, ten pak projel hlavní ulicí a zabočil k hradu, který zahalen v ranní mlhu zdál se ještě spáti. Avšak všecko vůkol nespalo, aspoň nespali havrani a krkavci, jichž celá hejna se vznášela nad cestou ke hradu mírně stoupající. Jurand, přijeda blíže, brzy poznal příčinu toho ptačího sletu. Vedle cesty, vedoucí k hradní bráně, stála veliká šibenice, na níž visela těla čtyř mazovských sedláků. Jurand, jeda kolem, požehnal se křížem, přiblížil se k příkopu a stanuv před padacím mostem, zatroubil. Pak zatroubil podruhé, po třetí a čekal. Na hradbách nebylo ani živé duše. Ale po chvíli se zvedla se skřípotem těžká kovaná mříž ve zdi vedle zámku brány, a v otvoru se objevila vousatá tvář německého pacholka.

„Wer da?“ zeptal se drsný hlas.

„Jurand ze Spychova!“ odpověděl rytíř.

Po těch slovech mříž opět zapadla a nastalo ticho.

Čas utíkal. Za branou nebylo slyšeti ani hnutí.

Jurand stál ještě dlouho, pak ale zvedl roh a zatroubil znovu. Avšak zase mu odpovědělo mlčení. Tu pochopil, že jej zdržují před branou z křižácké hrdosti, která byla vůči přemoženému bezmezná, proto, aby jej jako žebráka pokořili. V prvním okamžiku se v něm vzbouřila krev: zmocnila se ho chuť, sestoupiti s koně, vzíti jeden z kamenů, které ležely u příkopu a mrštiti jím do brány. Ale vzpomenuv, proč sem přijel, vzpamatoval se a přemohl:

„Což jsem se neobětoval za dítě?“ řekl si v duchu.

Zatím se nad ozubenou zdí počalo cosi černati. Ukazovaly se kožešinové čepice, tmavá kápí, ba i kovové přilbice, z pod nichž na rytíře zvědavé oči vyhlížely. Přibývalo jich každým okamžikem, protože ten strašný Jurand, sám před křižáckou branou čekající, nebyl pro posádku podívanou lecjakou. Kdo jej dříve spatřil před sebou — spatřil smrť a nyní bylo možno docela bezpečně na něho hleděti. Hlavy se zdvihaly stále výše, až konečně všecky výstupky brány byly pacholky vyplněny. Čeládka, která z počátku na něho hleděla mlčky, počala se ozývati. Ten i onen opakoval jeho jméno, tu i tam zavzněl smích, chraplavé hlasy na něho pokřikovaly jako na vlka, stále hlasitěji, stále drzeji, protože jim patrně nikdo nepřekážel. Konečně začali házeti na stojícího rytíře sněhem.

On, jako by mimovolně popojel a v tom okamžiku přestaly hroudy sněhové na chvíli lítati, hlasy utichly a některé hlavy zmizely za hradbami. Zajisté bylo jméno Jurandovo hrozné. Brzy však se i nejbázlivější vzpamatovali a pomyslili si, že je dělí od Juranda hradby a hluboký příkop; pak suroví žoldáci počali na něho házeti nejen hroudy sněhu a kusy ledu, nýbrž také zmrzlé kusy země a kamení, které se s řinkotem od jeho zbroje i od pancíře jeho koně pokrývajícího odrážely.

„Obětoval jsem se za dítě,“ opakoval si Jurand a čekal.

Nastalo poledne. Hradby se vyprázdnily, protože pacholci byli zavoláni k obědu. Stráže obědvaly na hradbách. Pak začaly úštěpky a výsměch znova… Uplynulo odpoledne, blížil se večer a most se posud ještě nespouštěl. Vítr rozvál mlhy, a večerní červánky vrhaly své růžové světlo na bílý sníh. Nastala chladná noc. Pacholci zmizeli se zdí, stráže odtáhly, vrány opustily šibenici a letěly k lesům. Všecko úplně umlklo.

„Před nocí bránu neotevrou,“ pomyslil si Jurand.

A chvíli se rozmýšlel, neměl-li by se vrátiti do města, ale hned tu myšlenku zavrhl. „Chtějí, abych zde stál,“ řekl si v duši. „Vrátím-li se, jistě mne domů nepustí, ale obklopí a zajmou a pak řeknou, že mi ničím nejsou povinnováni, proto že se mne zmocnili násilím, a byť bych i po čase chtěl zase k nim přijíti, i v tom případě se musím vrátit…“

Vytrvalost polských rytířů vůči zimě, hladu i útrapám byla nejednou i cizími kronikáři obdivována. Jurand byl v tom ohledu ještě vytrvalejší než jiní, neboť ačkoliv mu hlad již dávno svíral vnitřnosti, a zima pronikala oděním pokrytý kožich, umínil si, že vyčká, byť by i před branou zemříti měl.

Náhle sníh za ním zaskřípal. Ohlédl se: od města jelo k němu šest lidí ozbrojených halapartnami a oštěpy, sedmý v jejich středu se opíral o meč.

„Snad těmto bránu otevrou a já vejdu s nimi,“ pomyslil si Jurand. „Snad mne nechtějí přepadnout a zabít, k tomu je jich příliš málo. Kdyby ale se toho vůči mne odvážili, je to znamení, že nechtějí ničeho dodržeti a pak, běda jim!“

To pomysliv, zvedl ocelovou sekeru, která mu visela u sedla, a popojel k nim.

Oni však jej nezamýšleli přepadnouti. Pacholci zarazili hned oštěpy do sněhu, a Jurand při světle měsíčním zpozoroval, že se jim otěže přece trochu v rukou chvějí.

Onen sedmý, který se zdál býti starším, vztáhl levou ruku, držel ji vzhůru s nataženými prsty na znamení, že má býti mír, a tázal se:

„Jste vy, rytíři, Jurand ze Spychova?“

„Jsem.“

„Chcete vyslechnouti, proč jsem byl poslán sem?“

„Poslouchám.“

„Silný a zbožný komtur von Danveld vám vzkazuje, pane, že dokud s koně neslezete, brána vám otevřena nebude.“

Jurand stál chvíli bez hnutí, pak slezl s koně, jehož se hned jeden z pacholků za uzdu chopil.

„A rovněž zbraň nám máte vydati,“ pokračoval zase onen člověk s mečem.

Pán ze Spychova váhal. Pak jej přepadnou bezbranného a zapíchnou jako zvíře? Nebo snad jej uvrhnou do tmavé díry? Avšak to ne! Znali jej příliš dobře. Kdyby to byli zamýšleli, byli by poslali více lidí, neboť těch sedm by pobil, dříve, než by jim pomoc přišla!… „A byť by i krev ze mne vycediti chtěli,“ řekl si, „vždyť jsem přece k vůli ničemu jinému sem nepřišel.“

To pomysliv, odhodil napřed sekeru, pak meč, pak i dýku a čekal. Oni vše sebrali, načež ten člověk, který s ním mluvil, vzdálil se na několik kroků a hlasem drzým, povýšeným volal:

„Za všecky křivdy, které jsi Řádu způsobil, máš na rozkaz komturův obléci tento kajicnický pytel, který zde nechám, na krk si máš na provaze zavěsiti pochvu od meče a pak čekati pokorně před hradem, pokud tě komtur ve své milosti nevpustí.“

Za chvíli stál Jurand ve tmě a tichu sám. Na sněhu před ním se černal kajicnický pytel a provaz, on pak stál dlouho bez hnutí, cítě, že se mu v duši něco bortí; něco se láme, něco dokonává a zmírá, a že za chvíli již nebude rytířem, nebude již Jurandem ze Spychova, nýbrž ubožákem, nevolníkem beze jména, beze cti i slávy.

Uplynuly tady ještě dlouhé chvíle, než se přiblížil ke kajicnickému pytli a než si řekl: „Co jiného mám počít? Ty, Kriste, víš: udusí mi nevinné dítě, neučiním-li všecko, co mi kážou. A to také víš, že bych to k vůli vlastnímu svému životu neučinil! Trpká věc je hanba!… Trpká! — Ale také tebe před smrtí tupili. Nuže ve jménu Otce i Syna…“

Pak se sklonil, oblékl si pytel, v němž byly otvory pro hlavu a ruce vystříhány, vzal provaz, uvázal na něj pochvu od meče, zavěsil si ji na šíji a tak se vlekl ku bráně.

Nebyla otevřena, ale nyní již mu bylo všecko jedno, jestli mu ji dříve nebo později otevrou. Hrad byl v tichu nočním pohřížen, jen stráže chvílemi provolávaly svá hesla. Ve věži u brány zářilo vysoko jedno okénko, v ostatních bylo tma.

Noční hodiny prchaly jedna za druhou, srp měsíce vystoupil vysoko na nebi. Nastalo takové ticho, že Jurand mohl i tlukot svého srdce slyšeti. Ale on otupěl, zkameněl úplně, jako by z něho byla duše vyrvána. Zůstala mu jen jediná myšlenka, že přestal býti Jurandem, rytířem ze Spychova, ale čím je, nevěděl… Chvílemi také měl přízrak, že v půlnoci od těch oběšenců, které z rána viděl, kráčí tiše po sněhu k němu smrt… Náhle se zachvěl a úplně se probudil:

„Ó Kriste milosrdný! Co je to?“ Z vysokého okénka věže vedle brány se ozvaly jakési, z počátku sotva slyšitelné zvuky loutny.

Jurand, jeda do Ščitna, byl jist, že Danuše v hradu není, ale nyní vzbouřil ten zvuk loutny celé jeho srdce. Zdálo se mu, že ty zvuky zná, že to nehrá nikdo jiný, než ona — jeho dítě! — Jeho miláček… Padna tedy na kolena, sepjal ruce k modlitbě a chvěje se jako v horečce, naslouchal.

Tu zpola dětský a jakoby nesmírně rozžalostněný hlas začal zpívati:

Kdybych křídla bílá
jak husička měla,
za tebou bych, Jašku,
do Slezska letěla!

Jurand se chtěl ozvati, vykřiknout milované jméno, ale slova mu uvázla v hrdle, jako by bylo železnou obručí sevřeno. Náhlý příval bolesti, slzí, smutku, útrap se mu rozbouřil v prsou, vrhl se tedy na sníh a jal se u vytržení v duši, jako by vzdával díky modlitbou, volati:

„Ó Ježíši! Vždyť ještě slyším dítě! Ó Ježíši!“

A štkaní škubalo celým jeho obrovským tělem. Nahoře zpíval smutný hlas v nerušeném nočním tichu:

Usedla bych já si
ve Slezsku na plotě,
pojď, ó pojď, múj Jašku,
k ubohé sirotě.

Ráno tlustý, vousatý německý pacholek kopl do beder na zemi ležícího rytíře:

„Na nohy, pse!… Brána je otevřena a komtur ti poroučí, abys se před něho dostavil.“

Jurand se probudil jako ze sna. Nechopil pacholka za hrdlo, nerozdrtil jej ve svých železných rukou, měl tvář tichou, téměř klidnou. Vstal a nemluvě ani slova, vešel za pacholkem do brány. Sotva však ji prošel, již se za ním ozvalo řinčení řetězů, most se začal zdvihati nahoru, a v bráně zase zapadla těžká železná mříže.