Křižáci/IX.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 180–195. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Za pečlivého ošetřování kněžny i otce Vyšoňka se Zbyško rychle uzdravoval. Za týden po odjezdu Danuščině již vstal z lože, a když se mu vrátila chuť k jídlu a pití, vracely se mu také síly tak rychle, že před svátky Božího Narození cítil již zase bývalou sílu v kostech a mohl snadno v plné zbroji na koně skočiti.

Na svátky odjel zároveň s kněžnou do Těchanova, pln naděje, že tam zastihne Danuši zároveň s Jurandem, který jim k vůli kněžně Danutě jistě odpustí a dá otcovské požehnání.

V Těchanově ale posud ani Danuše, ani Juranda nebylo, a Zbyško byl pln nepokoje, jestli vůbec přijedou, protože po velmi krásných, mrazivých, slunečních dnech nastaly zase sněhové vánice.

Vánoce byly tu, ale nebe se nevyjasnilo, venku se vichřice se sněhem tak rozzuřila, že Zbyško se již v duchu modlil, aby nyní nejezdila, protože si myslil:

„Býti v takové strašné slotě na cestě, to jde o život.“

Kněžna rovněž znepokojena, rozkázala služebnictvu, aby ještě se štědrovečerní večeří počkalo, že snad ještě přijede. Ale když se objevila první hvězda na nebi, nebylo možno déle čekati, protože kníže to neměl rád. Celý dvůr se shromáždil kolem stolu. Sluha přistavil knížeti křeslo, aby si mohl ke stolu usednouti. Ale ještě před tím mu podal jeden z dvořanů plochou mísu, plnou tence krájených placek a oplatků, o něž se měl kníže s hosty rozděliti. Druhou, podobnou, držel pro kněžnu hezký hoch, syn kastelána sochačevského. Na protější straně stolu stál kněz Vyšoněk, který měl požehnati štědrovečerní, na vonném seně stojící večeři.

V tom se objevil ve dveřích člověk, celý sněhem pokrytý, a hlasitě zvolal:

„Milostivý pane!“

„Co se stalo?“ řekl kníže, nerad, že je z obřadu vyrušován.

„Na radzanovské silnici je několik pocestných úplně zasypáno. Je tam třeba více lidí, aby je zachránili.“

Všichni, uslyševše tu zprávu, se polekali, rovněž kníže byl celý rozrušen a obrátiv se k sochačevskému kastelánovi, řekl:

„Jezdce s lopatami! Rychle!“ Potom ke zvěstovateli té zprávy: „Kolik je zasypaných?“

„Nemohl jsem poznati. Věje tam hrozně. Jsou tam koně i vozy. Značný počet.“

„Nevíte, či jsou?“

„Lidé říkají, že je to vladyka ze Spychova.“

Zbyško, uslyšev tu nešťastnou zprávu, neptaje se ani knížete o dovolení odkvapil do stájí a dal si osedlati koně. Věrný sluha jeho Hlava běžel rychle za svým pánem a oblékl jej do liščího kožichu — nepokoušel se ale vůbec zdržovati jej, protože byl každý okamžik drahý. Za branou je obklopila neproniknutelná tma, ale vichřice již ustávala, za to začínalo více mrznouti. Snad by byli za městem zbloudili, kdyby nebylo onoho člověka, který jim přinesl zprávu a který je vedl tím směrem, protože měl s sebou psa, který již před tím onou cestou šel.

Knížecí lidé rozsvítili pochodně a kahance i jeli v samém kouři a plamenech.

Vítr dorážel stále slaběji. Nebe se vyjasňovalo. Hvězd stále více přibývalo.

Pan de Lorche, který jel vedle Zbyška, těšil jej neustále, že Jurand zajisté ve chvíli nebezpečí myslil především na svou dcerušku a že, byť by vykopali všechny ze závějí mrtvé, ji najdou živou a snad pod kožešinami spící.

Ale Zbyško mu málo rozuměl a konečně neměl času k poslouchání, protože za chvíli průvodčí, který jel v předu, odbočil ze silnice.

Mladý rytíř popojel ku předu a ptal se:

„Proč odbočujeme?“

„Protože je to nezasypalo na silnici, nýbrž tam! Vidíte, pane, tu olšinu?“

„Patrně sjeli se silnice.“

„Sjeli se silnice a jezdili dokola kolem řeky. V době vánic a závějí se něco podobného snadno přihodí.“

„A jak jste je nalezli?“

„Pes nás k nim dovedl.“

„Rychle vpřed!“ zvolal Zbyško.

Chvíli klusali mlčky. Náhle zaslechli štěkot psa a přímo před nimi trčel silný a rozsochatý kmen vrbový.

„Tam ti jsou dále,“ řekl průvodce, „ale zde také jistě něco bude.“

„Pod vrbou je závěj, posviťte!“

Několik knížecích lidí slezlo s koně a svítili tam pochodněmi, načež jeden hned vzkřikl:

Za chvíli spatřili pod stromem sedící lidskou postavu.

„Pod sněhem je člověk! Viděti mu hlavu, zde!“

„Je tam také kůň!“ zvolal hned druhý.

„Odhažme sníh!“

Lopaty se bořily do sněhu a odhazovaly jej na obě strany.

Za chvíli spatřili pod stromem sedící lidskou postavu, s hlavou na prsa skloněnou a s čapkou hluboko do tváře vtlačenou. Patrně odjel ten člověk od družiny, aby co nejrychleji zjednal pomoc. Když pak mu kůň padl, schoval se za vrbu a tam zmrzl.

„Posviť!“ zvolal Zbyško.

Pacholek přistrčil pochodeň ke tváři zmrzlého a když ji plamen osvítil, ze všech prsou vydral se výkřik:

„Pán ze Spychova!“

Zbyško poručil dvěma lidem, aby pána ze Spychova odnesli hned do nejbližší chaty. Sám pak se hnal k olšině, popoháněje zuřivě koně, který téměř již bez dechu zapadal až po břicho do sněhu. Ze tmy ozvaly se hlasy lidí, kteří zůstali prve u zasypaných. Zbyško přiletěl a skočil s koně.

„Odhazovat! Odhazovat sníh!“

Dvoje sáně byly již vykopány těmi, kteří zůstali na stráži. Koně i lidé v nich zmrzli bez záchrany. Kde jsou ostatní potahy, bylo lze poznati podle zasněžených pahrbků. Lopaty odkrývaly každou chvilku hřbety koňů napiaté jako luky, lidi v sáních i vedle sání, ale na žádných nebylo žen. Zbyško sám pracoval lopatou, až se mu pot řinul z čela. Chvílemi svítil do očí mrtvolám, s tlukoucím srdcem, zdali nespatří mezi nimi milované tváře. Vše marně! Plamen osvětloval jen strašné, vousaté tváře spychovských zabijáků. Ani Danuše, ani jiné ženy nikde nebylo.

„Co to znamená?“ tázal se sama sebe mladý rytíř s údivem.

Konečně, když práce byla skončena, přiblížil se Hlava ke Zbyškovi a řekl:

„Vaše milosti, marně hledáme. Panny ze Spychova v družině nebylo! Prohlédl jsem již všecky sáně, nejsou-li tam ženské oděvy. Panna zůstala ve Spychově!“

Zbyška překvapila trefnost té poznámky i řekl:

„Dej, Bože, aby bylo, jak povídáš.“

A Čech šel ještě hlouběji pro rozum do hlavy:

„Kdyby byla v některých sáních, starý pán by od ní nebyl odjel, nebo odjížděje byl by ji vzal před sebe na koně, a byli bychom ji nalezli u něho.“

„Ano,“ odpověděl Zbyško. „Ale neustanu dříve, pokud se nepřesvědčím, jestli ta chuděra neodešla někam hledati ochrany!“

A pracoval dále zároveň s lidmi, rozkopávaje každý pahrbek. Nyní byl již přesvědčen, že Danušky v družině nebylo, a domyslil si také, proč jí tam nebylo. Jistě že se otci ze všeho vyznala, on pak, neschvaluje toho manželství, nechal ji zúmyslně doma, sám pak přijel, aby tu záležitost před knížetem vyřídil a u biskupa zastání hledal.

„Nemáme již čeho hledati, pane,“ ozval se konečně Hlava, „vidíte, že také pes, který sem lidi přivedl, vrací se již klidně za svým pánem.“

Tu si Zbyško oddechl klidněji, sedl na koně a odklusal do chaty přeptati se, co se děje s Jurandem. Juranda již nenašli, ale hospodář chaty, starý želech, jim oznámil dobrou zvěst:

„Třeli ho zde sněhem téměř až do kosti a lili mu víno do úst, pak jej posadili do teplé lázně, kdež také začal dýchati.“

„Žije?“ zvolal radostně Zbyško.

„A o dceři neříkal nic?“

„Sotva dýchati počal, řeči nenabyl.“

Zbyško se již na nic neptal, popohnal koně a hnal se k zámku, aby co nejdříve se Juranda na Danuši vyptal.

Strašný vladyka spychovský ležel na loži, přikrytý peřinami a kožichy, oddychoval těžce, z úst vyrážel zmatená slova, z nichž nebylo možno pravdu vyčísti.

„Dítě moje! Má Danuše čeká v Těchanově!“ opakoval neustále.

A když mu dali na posilněnou napíti vína, upadl v hluboký spánek, z něhož se neprobudil až teprv druhého dne k poledni.

Otevřel oči, vstal na loži a začal se rozhlížeti po komnatě udiveně sice, ale již úplně při smyslech.

Kněžna, Zbyško i otec Vyšoněk, kteří byli v komnatě přítomni, přikvapili k jeho loži.

„Milostivá paní… Pro Boha, to jsem již v Těchanově!“ vzkřikl Jurand, poznav kněžnu.

„A prospal jste svátky,“ odpověděla paní.

„Sníh mne zasypal, kdo mne zachránil?“

„Tenhle rytíř, Zbyško z Bohdance. Pamatujete se, v Krakově?“

„Pamatuji… A kde je Danuška?“

„Což nejela s vámi?“ tázala se s neklidem kněžna.

„Jakby mohla jeti se mnou. vždyť jsem já sám jel za ní?“

Kněžna i Zbyško myslili, že Jurand mluví v blouznění, načež paní řekla:

„Vzpamatujte se, pro milého Boha!“

„Což s vámi to děvče nebylo?“

„Děvče? Se mnou?“ tázal se udiveně Jurand.

„Vaši lidé pomrzli, ale jí mezi nimi nenalezli. Proč jste ji nechal ve Spychově?“

On pak opakoval ještě jednou, ale již úzkostlivě:

„Ve Spychově? Vždyť ona je u vás, milostivá paní, ne u mne!“

„Vždyť jste pro ni poslal do lesního dvorce své lidi a list!“

„Ve jménu Otce i Syna!“ odpověděl Jurand. „Vůbec jsem pro ni neposlal!“

Tu kněžna náhle zbledla.

„Co to znamená?“ řekla, „což jste jist, že neblouzníte?“

„Pro milosrdenství Boží, kde je mé dítě?“ vykřikl Jurand, vyskočiv na loži.

„Slyšte: Přišla od vás pro Danušku do lesního dvorce ozbrojená družina, s listem s vaší pečetí… V listě bylo, že u vás hořelo a že vás hořící trámy poranily… že jste na polo oslepl a chcete viděti Danuši… Vzali děvče a odjeli.“

„Běda!“ zvolal Jurand. „Jak je Bůh na nebi, ve Spychově vůbec nehořelo a já jsem pro ni také neposlal! List je smyšlený!… Pečeť falešná!… Běda mé duši!… Uloupili mi dítě a zavraždí je!“

„Kdo?“

„Křižáci!“

„Rány Boží! Hned to řekneme knížeti! Ať ihned vyšle posly k velmistrovi!“ vzkřikla kněžna a vyběhla z komnaty.

Zbyško seděl jako zkamenělý, ale za chvíli začaly jeho zaťaté zuby zlověstně skřípati.

„Odkud víte, že Křižáci ji unesli?“ tázal se kněz Vyšoněk.

„Při ranách Kristových to odpřisáhnu!“

„Počkejte!… To je možné. Přijeli žalovati na vás do lesního dvorce… Chtěli se na vás pomstít.“

„A také ji unesli!“ vzkřikl náhle Zbyško.

To řka, vyběhl z komnaty, dal zapřáhnouti vozy a koně sedlati, sám nevěda, proč to činí. Cítil jen, že je nutno Danuši zachrániti — a to hned — třeba až z Prus — a tam ji vyrvati z rukou nepřátelských nebo zahynout.

Vrátiv se do komnaty, řekl Jurandovi, že koně i lidé jsou již připraveny na cestu. Byl jist, že Jurand s ním pojede. V srdci mu bouřil hněv, bolest i smutek, ale přes to nepozbýval naděje. Zdálo se mu, že sám s hrozným rytířem ze Spychova může rozprášiti třeba celou moc křižáckou.

Zatím se do komnaty, kde Jurand ležel, sběhli všichni dvořané, polekáni strašnou zvěstí o únosu Danuše. Přiběhl také sám kníže, rozrušen, pln hněvu, plana pomstychtivostí vůči Křižákům, poněvadž nyní již nikdo nepochyboval, že to rytíři Danveld, Rotgier, Löwe a Gotfried zosnovali tu strašnou intriku, aby přinutili Juranda k vydání Bergova a snad k vůli vylákání značného výkupného.

Kníže poslal ještě téhož dne Mikuláše z Dlugolasu se stížností do Marborgu, k velmistrovi Řádu, a Jurand i Zbyško odjeli co nejrychleji do Spychova, domnívajíce se, že se tam již s křižáckými vyslanci setkají.

K jejich štěstí nastaly zase mrazy, cesty byly uježděné, mohli si tedy pospíšiti.

Oba rytíři jeli mlčky, se stejnou trýzní a smutkem v duši. Po celou noc jim sen nepřivřel víčka ani na chvilku. K ránu, sotva se poznali, tak byly jejich tváře změněné. Jurandovi konečně napadla bolest i vášnivá tvrdošíjnost Zbyškova, řekl tedy:

„Zahalila tě závojem a vyrvala smrti — ale také ji miluješ?“

Zbyško mu pohlédl s tváří neméně tvrdošíjnou do očí a řekl:

„Je to přece má žena.“

Na to Jurand zastavil koně a hleděl na Zbyška ztrnule.

„Cože jsi řekl?“ otázal se.

„Povídám, že je to má žena a já jsem její muž.“

Rytíř ze Spychova si zakryl rukavicí oko, jako by byl do něho náhle udeřil blesk. Pak neodpověděl ničeho, popojel rychleji ku předu a jel stále mlčky v čele družiny.

Ale Zbyško, jeda za ním, nemohl to dlouho vydržeti a řekl si v duši: „Raději ať jeho hněv propukne, než aby na mne zanevřel.“ Popojel tedy k němu a dotknuv se jeho třemene, řekl:

„Slyšte, jak to bylo. Co Danuše pro mne učinila, víte, to však nevíte, že mi v Bohdanci namlouvali Jagienku, dceru Zycha ze Zhořelic. Můj strýc Macko tomu chtěl, její otec Zych tomu chtěl. — Nač vám dlouho povídat? Hodná dívčina a jako srna, také věno slušné. Já však jsem nemohl mysliti na žádnou jinou, jen na Danuši. Pravím vám upřímně, že jsem bez ní vůbec žíti nemohl — a přijel jsem za ní na Mazovsko. V Krakově jste nám nedal svého svolení, ale my jsme si myslili, že se prostřednictvím kněžny Danuty dáte přemluviti. — Pak v lesním dvorci Bůh mi dal, že jsem kněžnu i Danušku na lovu před rozzuřeným turem zachránil, ale rozlícené zvíře mne samého hrozně pošramotilo. Myslil jsem již, že ducha vypustím. Najednou přijedou ti lidé pro Danušku, aby ji do Spychova odvezli, a já jsem ještě ani z lože vstáti nemohl. Myslil jsem, že jí již nikdy nespatřím. Ach, mocný Bože, jaká to byla tehdy noc! Nic než trápení, nic než žalost! Až konečně pán Ježíš mi vnukl myšlenku, abych se kněžně poklonil a o Danušku ji poprosil.

Dobrá paní se nepříčila, poslala biskupovi list o povolení, kněz Vyšoněk nás oddal… Moc Boží, právo Boží… Nuže, také vy, pane, nepřičte se, dejte své otcovské požehnání, a Bůh nám spíše pomůže vyrvati Danušku z drápů těch psích synův.“

Jurand chvíli mlčel, pak se obrátil ke Zbyškovi — a náhle jej celou silou objal. Ten pak, vzpamatovav se z okamžitého překvapení, chytil jej kolem pasu a tak se dlouho drželi. Vždyť je k sobě poutalo společné utrpení i společné neštěstí, proto Jurand řekl:

„Tys mi dítě zachránil? A mne jsi ze sněhu vyhrabal?“

„Nebudete se mi již stavěti na odpor?“ tázal se Zbyško.

„Příčil jsem se tomu, protože jsem ji v duši obětoval Bohu.“

„Vy jste ji obětoval Bohu a Bůh mně. Jeho vůle staň se!“

„Jeho vůle staň se!“ opakoval Jurand, „nyní ale potřebujeme milosrdenství. Já snad ani nejsem milosrdenství hoden, protože jsem se po celý svůj život v krvi brodil.“

„Protože jste oprávněnou pomstu hledal!“ zvolal Zbyško, „ke kteréž pomstě vám nikdo tak brzy nedopomůže jako já, žije-li posud jen jediný z těch, kteří vaši nebožku ženu zahubili.“

„Ne,“ odpověděl zasmušile Jurand, „z těch již ani jeden nežije.“

Chvíli mlčeli, pak Jurand pokračoval:

„Jednou v noci jsem slyšel hlas, jakoby ze zdi vycházející, který mi řekl: ‚Dosti pomsty!‘ ale já jsem ho neposlechl, protože to nebyl hlas nebožčin.“

„A jaký to mohl býti hlas?“ tázal se s neklidem Zbyško.

„Nevím, často ve Spychově ve zdích něco povídá a časem naříká, neboť mnoho jich v podzemí na řetězích zemřelo.“

„A co řekl kněz?“

Kněz posvětil hrádek a říkal také, abych pomsty nechal, ale nemohlo to být. Stal jsem se jim příliš obtížným a později se chtěli sami mstít. Činili nájezdy a vyzývali do pole. Tak též bylo nyní! Meineger a de Bergov sami, první mne vyzvali.“

Zamlčeli se, protože odbočili se silnice na užší stezku.

„Jedeme již ke Spychovu?“ tázal se Zbyško.

„Ano,“ odpověděl Jurand. „Máme ještě značný kus lesa před sebou a pak přijdeme k bahništím, uprostřed nichž stojí hrádek.“

„Není tak snadno, nalézti váš hrádek,“ řekl Zbyško. „Když pošlou Křižáci lidi s listem, jak ho mohou nalézti?“

„Poslali již nejednou a mají též takové, kteří cestu znají.“

„Kéž bychom je ve Spychově zastali!“ řekl Zbyško.

Přání to se mělo uskutečniti dříve než se mladý rytíř nadál, neboť, když vyjeli z lesa, spatřili před sebou dva jezdce a nízké sáně, v nichž seděly tři temné postavy.

Zbyškovi i Jurandovi zabušila při tom pohledu srdce prudčeji, neboť kdo by mohl jeti v noci do Spychova, ne-li vyslanci Křižáků?

Za chvilku se saně zastavily a před nimi se objevilo šest jezdců.

Byla to spychovská stráž, která ve dne i v noci hlídala hráz ke Spychovu vedoucí. Vedle koní běželi psi strašní, obrovští, úplně vlkům podobní. Stráž poznavši Juranda, vzdala mu obvyklou čest provoláním, ale v těch výkřicích byl také údiv, že se vladyka tak brzy vrací. On však byl úplně zaujat poslanci, mezi nimiž povstal poplach.

Dva jezdci, kteří patrně bděli nad bezpečím sání, obrátili se k nim a sejmuvše kuše s ramen, jali se volati:

„Wer da?“

„Němci! To jsou oni!“ zašeptal Zbyškovi Jurand. Potom hlasitě řekl:

„Já mám právo se ptát, ty máš odpovídat! Kdo jste vy?“

„Pocestní!“

„Jací pocestní?“

„Poutníci!“

„Odkud?“

„Ze Ščitna.“

„Oni!“ zašeptal zase Jurand, pak se zase tázal:

„Kam jedete?“

„Do Spychova.“

„Co tam chcete?“

„To můžeme říci jen samému pánovi.“

Jurand již měl na jazyku: „Já jsem vladyka ze Spychova“, ale zdržel se, chápaje, že nelze tuto rozmluvu před lidmi vésti.

„Pojďte se mnou!“ vzkřikl, koně co nejrychleji pobízeje.

Poselství ze Ščitna mimo jezdce, kteří jeli k vůli obraně, se skládalo ze dvou osob: jednou z nich byla tatáž žena, která přinesla léčivý balzám do dvorce, druhou mladý poutník. Jurand uvedl hned oba do rožní komnaty — a stanul před nimi ohromný a téměř strašný v záři plamene, který na něho z ohně v krbu planoucího padal.

„Kde je mé dítě?“ ptal se.

Oni, octnuvše se tváří v tvář před hrozným mužem, přece se zalekli. Poutník, ačkoliv měl drzou tvář, třásl se přímo jako listí, a pod ženou se chvěly nohy. Zrak její těkal s tváře Jurandovy na Zbyška, pak přelétl lesknoucí se lysou hlavu kněze Kaleba a zase se vrátil k Jurandovi, jako by s otázkou, co ti dva zde dělají.

„Pane,“ řekla konečně, „nevíme, nač se ptáte, ale poslali nás k vám k vůli záležitosti vážné. Ten však, jenž nás poslal, rozkázal nám výslovně, aby se rozmluva s vámi odbyla beze svědků.“

„Před těmi zde nemám tajností!“ odpověděl Jurand.

„Ale my je máme, urozený pane,“ odpověděla žena „a rozkážete-li jim, aby zůstali, pak vás nebudeme o nic jiného prositi, než abyste nám dovolil zítra odjeti.“

Na tváři odporu nezvyklého Juranda se zračil hněv. Chvíli se jeho rusý knír zlověstně pohyboval, ale pomyslil si, že se jedná o Danuši, a přemohl se. Zbyško pak, jemuž se jednalo o to, aby se rozmluva co nejrychleji odbyla, a který byl jist, že mu ji Jurand bude opakovati, řekl:

„Když je tomu tak, zůstaňte tedy sami.“ A odešel s knězem Kalebem.

Jakmile se dveře za nimi zavřely, přiskočila „sestra“ rychle k Jurandovi a zašeptala:

„Vaši dcerku unesli lupiči.“

„S kříži na pláštích?“

„Ne. Ale Bůh požehnal zbožným bratřím, že ji vysvobodili, a nyní je u nich.“

„Kde je? — ptám se.“

„Pod ochranou zbožného bratra Schomberga,“ odpověděla, skříživši ruce na prsou a pokorně se klanějíc.

A Jurand, uslyšev strašné jméno kata dětí Vitoldových, zbledl jako plátno. Spatřiv to poutník, ačkoliv před tím nemohl strachu svého přemoci, podepřel si nyní boky, rozvalil se na lavici, natáhl nohy a pohlédl na Juranda zrakem plným opovržení.

Nastalo dlouhé mlčení.

„Bratr Markvart pomáhá bratru Schombergovi nad ní bdít,“ řekla zase žena. „Je to dobrá ochrana a žádná křivda se panence nestane.“

„Co mám učiniti, aby mi ji vrátili?“ tázal se Jurand.

„Pokořiti se před Řádem!“ řekl hrdě poutník.

Uslyšev to Jurand, vstal, šel k němu a skloniv se nad ním, řekl přitlumeným, ale strašným hlasem:

„Mlč!“…

Poutník se zase polekal. Viděl, že může hroziti a snad říci též něco takového, co Juranda zadrží a zlomí, ale ulekl se, že se s ním stane něco strašného, dříve než slovo promluví. Proto se také zamlčel a upíral vytřeštěné, jakoby strachem zkamenělé oči na tvář spychovského pána a seděl nepohnutě, jen brada se mu začala silně chvěti.

Jurand se pak obrátil k sestře:

„Máte list?“

„Ne, pane, listu nemáme. Bylo nám uloženo, vyříditi všecko ústně.“

„Mluvte tedy!“

A ona ještě jednou opakovala:

„Bratr Schomberg i bratr Markvart bdí nad panenkou, proto vy, pane, kroťte svůj hněv… Ale nestane se jí nic zlého, neboť, ačkoliv jste po mnoho let Řádu těžce křivdil, přece se vám chtějí bratří dobrým za zlé odměniti, jestli jejich spravedlivým požadavkům zadost učiníte.“

„Čeho žádají?“

„Chtějí, abyste propustil pana de Bergova.“

„Vydám jim de Bergova.“

„A také ostatní zajatce, které zde na Spychově máte.“

„Jsou zde dva zbrojnoši Meinegrovi a de Bergovi.“

„Máte je propustiti, pane, a dáti jim odměnu za uvěznění.“

„Nedej Bůh, abych smlouval, když se jedná o mé dítě.“

„Zbožní bratři Rádu ještě chtějí, abyste vy, pane, sám všem říkal, že vaši dceru neukradli křižáčtí rytíři, nýbrž loupežníci, a že jste ji musel od loupežníků vykoupiti.“

Na tváři Jurandově se objevil neklid, a jeho srdce sevřel strach, který zachvacuje lidi nejsmělejší, když nebezpečí nehrozí jim samým, nýbrž blízkým jejich milovaným.

„Komturové žádají za utajení,“ řekl, „ale jak se má tajemství zachovati, když de Bergova i ty ostatní za své dítě propustím?“

„Řekněte, že jste vzal výkupné za pana de Bergova, abyste měl čím zaplatiti lupičům.“

„Lidé neuvěří, protože jsem nikdy výkupného nebral,“ řekl zasmušile Jurand.

„Protože se nikdy o vaše dítě nejednalo!“ zasyčela ženština.

A zase nastalo mlčení, načež poutník, který mezi tím zase nabyl odvahy a soudil, že se musí Jurand nyní již více zdržovati, řekl:

„Taková je vůle bratří Schomberga a Markvarta.“

Pak, obraceje se k sestře, dodal:

„Řekněte, co vám uložili.“

„Bratři nám ještě řekli,“ odpověděla žena sladce a pokorně, „že nemáte, urozený pane, říkati o tom nikomu a dostaviti se do Ščitna s panem de Bergovem i zajatci.“

Na to paže Jurandovy sebou trhly do zadu, a prsty se mu zkroutily na způsob drápů dravce; konečně, stanuv nad ženštinou, sklonil se tak, jako by jí chtěl něco pošeptati do ucha a řekl:

„A neřekli vám snad také, že dám vás i s de Bergovem na Spychově kolem rozlámati?“

„Vaše dceruška je v moci bratří a pod ochranou Schomberga a Markvarta,“ odpověděla s důrazem sestra.

„Lupičů, travičů, katů!“ vybuchl Jurand.

„Kteří nás dovedou pomstít a kteří nám při odjezdu řekli toto: ‚Nesplní-li všecky naše rozkazy, bude lépe, jestli ta dívka zemře, právě jako pomřely děti Vitoldovy.‘ Vyberte si!“

„A chápejte, že jste v moci komturů,“ ozval se poutník. „Nechtějí vám ukřivditi a starosta ze Ščitna vám po nás posílá své slovo, že volně z jeho zámku vyjedete, ale chtějí, abyste za vše, čeho jste se proti nim dopustil, přišel se pokloniti před křižáckým pláštěm a prosil vítěze o milost. Chtějí vám odpustit, ale napřed chtějí sehnouti vaši hrdou šíji. Vrátí volnost vám i vaší dceři, ale napřed musíte o ni prositi. Šlapal jste po nich, musíte přísahati, že se ruka vaše nikdy proti bílému plášti nepozdvihne.“

„Tak chtějí komturové,“ dodala žena, „a zároveň s nimi Markvart i Schomberg.“

Nastala chvíle smrtelného ticha. Zdálo se jen, že kdesi mezi trámy ozvěna tlumeně, jakoby s hrůzou opakuje: „Markvart, Schomberg.“

Poutník i služebnice Řádu dlouho pohlíželi hned na sebe, hned zase na Juranda, který stál tváří ve stínu. V hlavě mu zbyla jen jediná myšlenka, že jestli neučiní toho, čeho křižáci žádají, dítě mu udusí; učiní-li to, snad rovněž takto ani Danuši, ani sebe nezachrání. Nevěděl si rady, neviděl žádného východu. Cítil nad sebou nemilosrdnou přesilu, která jej tlačí k zemi. V duchu viděl již železné ruce Křižáků na šíji Danušině — protože znaje je, nepochyboval ani okamžik, že ji zavraždí, zakopou v hradním příkopu a pak vše zaprou, odpřisáhnou a potom, kdo bude s to dokázati jim, že oni ji unesli? Jurand měl sice ve svých rukou vyslance, mohl je odvézti ke knížeti a mukami z nich přiznání vynutiti — ale Křižáci měli Danuši — a snad by také muk pro ni nelitovali. Chvíli se mu zdálo, že dítě k němu z dálky vztahuje ruce a prosí o záchranu… Kdyby aspoň jistě věděl, že je v Ščitně, mohl by ještě téže noci vyjeti přes hranice, přepadnouti ničeho netušící Křižáky, vzíti zámek, pobíti posádku a osvoboditi dítě, ale snad ve Ščitně ani nebyla. Ještě mu bleskurychle prolétlo hlavou, aby ženu i poutníka chytl a přímo k velmistrovi je odvezl, snad velmistr by z nich vyznání vynutil a poručil, aby mu dcera byla vydána. Ale myšlenka ta zableskla a hned zase shasla. Ti lidé by velmistrovi řekli, že o ničem nevědí, že přijeli jedině k vůli vykoupení de Bergova. — Ne, ta cesta nevedla k ničemu — ale které vedla k cíli? Pomyslil si ovšem, že pojede-li do Ščitna, tam jej do okovů a do podzemí vsadí a Danuši přece nepropustí, leč by snad proto, aby se neřeklo, že ji unesli. A zatím visí smrt nad jediným jeho dítětem, smrt nad poslední drahou hlavou!… Konečně se mu začaly myšlenky již plésti, a bolest jeho tak vzrostla, že pod její tíhou upadl v úplnou otupělost. Seděl bez hnutí, v celém těle cítil ochromující tíži.

Zatím se vyslancům zprotivilo dlouhé čekání, sestra tedy vstala a řekla:

„Za nedlouho bude svítati, dovolte nám odejíti, pane, protože potřebujeme odpočinku.“

„A posilnění po cestě,“ dodal poutník.

Pak se oba uklonili a odešli.

Za chvilku se dveře otevřely, v nich se objevil Zbyško a za ním kněz Kaleb.

„Což vyslanci? Co chtějí?“ tázal se mladý rytíř, blíže se k Jurandovi.

Jurand se zachvěl, ale hned neodpověděl nic.

„Pane, což jste churav?“ ozval se kněz Kaleb, který, znaje lépe Juranda, zpozoroval, že se s ním něco divného děje.

„Ne“ — odpověděl Jurand.

„A kde je Danuška? — Co vám řekli? S čím přijeli?“ tázal se netrpělivě Zbyško.

„S vý—kup—ným,“ odpověděl zvolna Jurand.

„S výkupným za Bergova?“

„Za Bergova.“

„Jak to, za Bergova? Co je vám?“

„Nic…“

Ale v hlase jeho bylo něco tak divného, že se Zbyška i Kaleba zmocnila starost.

„Pro Boha!“ zvolal Zbyško. „Kde je Danuška?“

„O—na není u Křižáků, ne!“ odpověděl ospale Jurand.

A náhle spadl jako mrtvý s lavice na zem.

Druhého dne v poledne mluvili vyslanci s Jurandem a hned potom odjeli, vzavše s sebou de Bergova i ostatní zajatce. Jurand pak vyzval otce Kaleba, jemuž nadiktoval pro knížete list s oznámením, že Danuši neunesli křižáčtí rytíři, že vypátral její úkryt a má naději, že ji co nejdříve uvidí. Totéž opakoval Zbyškovi, který od předešlé noci strachem a úzkostí téměř šílel. Starý rytíř však nechtěl na žádné otázky odpovídati. Přikazoval jen Zbyškovi, aby k osvobození Danuše nepodnikal ničeho, protože je to věc zbytečná. K večeru se uzamkl s knězem Kalebem, jemuž nadiktoval svou poslední vůli, pak se vyzpovídal a po přijetí svaté svátosti oltářní si dal zavolati Zbyška i starého soudruha Tolimu.

„Zde“ — řekl, ukazuje na Zbyška — „je muž mé dcery, kterou si na knížecím dvoře za ženu vzal, k čemuž mého povolení nabyl. Ten budiž proto po mé smrti pánem i dědicem hrádku, země, lesů i luk i veškerého dobytka, který se na Spychově nalézá.“

Tolima se uklonil a lehce objal kolena Zbyškova, který překvapeně vykřikl:

„Ale proč mi již dáváte Spychov?“

„Více než Spychov ti dávám,“ odpověděl Jurand, „protože ti své dítě dávám.“

„A hodina smrti není známa,“ řekl kněz Kaleb.

„Zajisté, že není známa,“ odpověděl Jurand smutně.

„Při sám Bůh,“ zvolal Zbyško, „něco se ve vás od včerejška změnilo, vždyť o smrti více než o Danušce mluvíte. Při sám Bůh!“

„Vrátí se Danuška,“ odpověděl Jurand, „nad tou bdí ochrana Boží!“

Potom se rozešli, protože již bylo pozdě v noci.

Druhého dne vstal Zbyško za svítání, ježto se předešlého dne opravdu polekal, nejde-li na Juranda nějaká nemoc, a chtěl se také dozvěděti, jak starý rytíř strávil noc. Přede dveřmi Jurandovy komnaty se potkal s Tolimou, který z ní právě vycházel.

„Jak je pánovi? Je zdráv?“ tázal se.

„Co vaše milost poroučí?“ tázal se přihluchlý Tolima, dávaje ruku k uchu.

„Ptám se, jak se daří pánovi?“ opakoval Zbyško.

„Pán odjel.“

„Kam?“

„Nevím. Ve zbroji!“