Křižáci/V.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 95–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

U kupce Amyleje radili se Macko i Zbyško, co by nyní činiti měli.

Starý rytíř tušil, že zemře a, protože mu smrt také předpověděl františkán O. Cybek, sběhlý v ranlékařství, chtěl se vrátiti do Bohdanče, aby byl vedle předků svých na hřbitově v Ostrově pochován.

„Nutno jeti, není pomoci. Smrti již se nevyhnu,“ řekl Macko. „Železo se mi mezi žebry rozštěpilo, a štěpina mi zůstala v těle. Čím více jsem se namáhal, chtěje ji prsty vytáhnouti, tím hlouběji jsem ji zarážel. A teď již není pomoci.“

„Tak několik hrníčků medvědího sádla byste měl vypít a na ránu si přiložit!“

„Ovšem! Otec Cybek také povídá, že by to bylo dobré, možná že by sádlo štěpinu vytáhlo. Ale kde ho zde vezmu? V Bohdanci jen bych vzal sekeru a u oulu v noci bych čekal.“

„Tak tedy pojďme do Bohdance, jen mi tam někde cestou nezmrzněte!“

Starý Macko se smutně podíval na synovce.

„Já vím, kam bys rád; na dvůr knížete Januše, nebo k Jurandovi ze Spychova na chelmiňské Němce si vyjížděti.“

„Nezapírám! Rád bych jel zároveň se dvorem kněžniným do Varšavy, nebo do Těchanova a sice proto, abych mohl býti co nejdéle s Danuškou. Ale nyní jste první mou povinností vy. Neopustil jste mne, také já vás neopustím. Když do Bohdance, tak do Bohdance.“

„Ty jsi dobrý hoch,“ řekl Macko.

„Bůh by mne potrestal, kdybych se vůči vám jinak choval. Hleďte, již chystají vozy a jeden jsem dal pro vás senem vystlati. Amylejova žena mi také dala znamenitou peřinu, jenže nevím, jestli to pod ní horkem vydržíte.“

V tom se otevřely dvéře a vešli dva muži osmáhlí, silní, odění v žluté, židovským podobné kaftany, červené židovské čapky a nesmírně široké nohavice. Stanuvše ve dveřích, počali se prsty svými dotýkati čela, úst i prsou a zároveň až k zemi se klaněti.

„Jaký je to národ?“ tázal se Macko. „Kdo jste?“

„Vaši nevolníci,“ odpověděli lámanou polštinou příchozí.

„Jak to? Odkud? Kdo vás sem poslal?“

„Poslal nás pan Záviš, darem mladému rytíři, abychom byli jeho nevolníky.“

„Ach pro Boha! O dva muže více!“ zvolal radostně Macko. „A z jakého jste národa?“

„Jsme Turci!“

„Turci?“ opakoval radostně Zbyško. „Budu míti dva Turky ve své družině.“

„A to jste, psí duše, pohané?“ tázal se Macko.

„Pán nás dal pokřtít,“ řekl jeden ze zajatcův.

Za chvíli přišel sám Záviš s Povalou a Paškem Zlodějem z Biskupic. Protože ti všichni tři se o zachránění Zbyška přičinili a byli rádi, že se jim to podařilo, složil mu každý nějaký dar na rozloučenou a na památku. Štědrý pán z Tačeva mu dal přikrývku na koně, širokou, nádhernou, na prsou zlatou třásní pošitou. Pašek pak meč uherský. Potom přišli Lis z Targoviska, Farurej, Křon z Kozihlav s Martinem z Orotimovic a konečně Zyndram z Muškovic, každý s plnýma rukama.

Zbyško je vítal velice dojat a dvojnásobně rozradován — nejen nad bohatými dary, nýbrž také proto, že nejslavnější rytíři z celého království mu dávali na jevo svou přízeň a přátelství.

Macko byl dary, jichž se synovci dostalo, tak rozradován, že si připadal zdravějším, a když dal kupec Amylej přinésti k uctění tak vzácného hosta konvici vína, zasedl s nimi k poháru.

Povala povznesl právě pohár na zdraví Zbyška i Danušky, když v tom vešel páže kněžny Anny Danuty se sokolem na ruce, uklonil se přítomným rytířům a pak se s jistým zvláštním úsměvem obrátil ke Zbyškovi.

„Paní kněžna vám vzkazuje,“ řekl, „že ještě dnes v Krakově přenocuje, ale zítra ráno na cestu se vydá.“

„Dobře,“ odpověděl Zbyško, „ale proč to? Což někdo onemocněl?“

„Ne. Ale kněžna má hosta z Mazovsi.“

„Sám kníže přijel?“

„Ne kníže, jen Jurand ze Spychova,“ odpověděl páže.

Uslyšev to Zbyško, byl v hrozných rozpacích, a srdce počalo mu tak silně tlouci, jako tehdy, když mu byl čten rozsudek smrti.

Kněžna Anna se příjezdu Juranda ze Spychova příliš nedivila, neboť se velmi často stávalo, že za ustavičného pronásledování, útoků a bojů se sousedními německými rytíři, jej náhle zachvátila touha po dcerušce.

V takové chvíli objevil se nenadále buď ve Varšavě, buď v Těchanově, vůbec, kde dvůr mazověcký meškal. Při spatření dítěte propukl vždycky jeho bol silou nesmírnou, neboť Danuše se stávala rok od roku své matce stále podobnější, takže se mu pokaždé zdálo, že vidí svou nebožku ženu tak, jak ji u kněžny Anny ve Varšavě po prvé spatřil.

Zbyško, spěchaje k Jurandovi, cestou jal se vyptávati pážete, který pro něho k Amylejovi přišel:

„Řekněte mi, jaký člověk je ten Jurand, abych věděl, jak s ním mluviti.“

„Co mám říci? Je to člověk docela jiný než lidé ostatní. Říkají, že byl kdysi vesel, dokud se mu krev v útrobách se žlučí nesmísila.“

„A je moudrý?“

„Chytrý je, protože jiné olupuje, ale sám sebe nedá. Má jen jedno oko, protože mu druhé Němci šípem vystřelili, ale tím jedním vidí člověku až na dno duše. Nikdo se s ním nemůže měřiti. Jedině kněžnu, naši paní, tu miluje a věří jí.“

Zbyško si oddechl.

„A povídáte, že vůli kněžnině odporovati nebude?“

„Ó, vím dobře, co byste rád zvěděl, a co jsem slyšel, to povím. Kněžna s ním o vašem zasnoubení již mluvila, ale co on na to řekl, to mi známo není.“

Tak hovoříce, přišli ku hradní bráně.

Páže, potkav přede dveřmi sluhu, otázal se:

„Kde je Jurand ze Spychova?“

„V křivé komnatě, s dcerou.“

„To je tam,“ řekl páže, ukazuje dvéře.

Zbyško se přežehnal křížem a vešel. Ale nezahlédl hned Juranda, protože komnata nebyla jen „křivá“, nýbrž také tmavá. Teprve za chvíli spatřil rusou hlavičku dívčí o kolena otcova opřenou. Oni také neslyšeli, když vešel, proto si odkašlal a ozval se:

„Pochválen budiž!“

„Na věky věků,“ odpověděl Jurand. V tom okamžiku skočila Danuše k mladému rytíři, a chytivši jej za ruku, jala se volati: „Zbyšku! Tatíček přijel! Tatíčku! To je můj Zbyško!“

Zbyško jí zlíbal ruce, pak se přiblížil zároveň s ní k Jurandovi a řekl:

„Přišel jsem se vám pokloniti; víte, kdo jsem.“

Skloniv se, chystal se obejmouti jeho kolena. Ten však jej chytil za ruku, obrátil k světlu a dlouho mlčky si jej prohlížel. Zbyško se již trochu vzpamatoval, pozvednuv tedy zvědavě zrak k Jurandovi, spatřil před sebou muže postavy obrovské, s vlasem rusým a s vousy téže barvy, s tváří jizvami pokrytou a s jediným okem, které mělo barvu ocele. Zdálo se mu, že ho chce to oko probodnouti skrz na skrz, takže se ho nové rozpaky zmocňovaly. Chtěje přerušiti trapné mlčení, otázal se:

„Vy tedy jste Jurand ze Spychova, otec Danuščin?“

Ten však mu ukázal na dubovou lavici, na niž si také sám sedl, a prohlížel si jej dále; Zbyšek byl již netrpěliv a řekl:

„Vězte, je mi to hrozně nepohodlné, seděti tu jako na soudě.“

Na to teprv Jurand promluvil.

„Tak tys chtěl bíti Lichtensteina?“

„Ano!“ odpověděl Zbyško.

V oku pana ze Spychova se zablesklo jakési divné světlo a hrozná jeho tvář se vyjasnila. Po chvilce pohlédl na Danuši, a otázal se jí:

„A to pro ni?“

„Pro ni! Pro koho jiného? Což pak nestojí za více než za tři chocholy, viděl jste někdy takovou druhou?“

A Jurand si najednou zakryl zrak svýma rukama — a přivřev oči, řekl tiše:

„Viděl jsem, ale Němci mi ji zabili.“

Zbyško chvíli mlčel, váže si mlčení rytířova; pak se ozval hlasem pohnutím a nejistotou se chvějícím:

„Kněžna Anna mi dovolila, abych si vybral Danuši za svou pannu, a pak, když mne zahalila svým závojem, aby mne od smrti osvobodila, vystrojila nám kněžna podle starého zvyku zasnoubení. To všecko ale není nic platno, pokud vy, pane, svého svolení nedáte a nepožehnáte-li toho, zač vás prosíme!“

To řka, chytl Danuši za ruku a oba klekli před otcem.

Jurand seděl ještě chvíli s hlavou v dlaních sevřenou, konečně se ale probudil jako ze sna a řekl s hlubokým žalem:

„Líbíš se mi, hochu, ale nedám ti ji, protože ti není souzena, chudáčku!“

Zbyšek, uslyšev to, téměř oněměl a počal hleděti na Juranda očima vytřeštěnýma, nemoha ani slova ze sebe vypraviti.

Ale Danuše mu přišla na pomoc. Zbyško jí byl velice milý a velice ji také těšilo, neplatiti za „žabku“, nýbrž za děvu „dospělou“. Líbilo se jí zasnoubení i sladké věci, které jí její mladý rytíř každodenně nosil, proto nyní, kdy pochopila, že jí to všecko chtějí odejmout, ukryvši hlavu svou ve klíně otcově, jala se volati:

„Tatíčku! Tatíčku! Budu plakati.“

On ji patrně nade všecko miloval, položilť jí něžně ruce na hlavu. V jeho tváři nebylo umíněnosti ani hněvu, jen hluboký smutek.

Zbyško se zatím vzpamatoval a řekl:

„Jak to? Což se chcete vůli Boží protiviti?“

A na to Jurand:

„Bude-li to vůle Boží, pak ji dostaneš, ale slíbiti ji tobě nenemohu. Rád bych ti ji dal, ale nemohu.“

To řka, zvedl Danuši a vzav ji za ruku, obrátil se ke dveřím. Když pak mu chtěl Zbyško zastoupiti cestu, zastavil se ještě na chvíli a řekl:

„Nebudu ti v rytířských službách brániti — ale na více se mne netaž, více ti říci nemohu.“

A odešel.

Zbyško šel ke kněžně Anně, postěžovati si svůj žal a poprositi ji o nějakou radu.

„Což pak ti mohu poraditi? Jistě je Jurand vázán nějakou přísahou,“ řekla kněžna, „ale patrně o tom mluviti nechce. Bůh ale dá, že to všecko na jevo vyjde.“

„Ovšem! Ale mé zasnoubení s Danuší jako by se ani nebylo stalo?“

„Jak to? Což ji zamýšlíš opustiti? Vzíti si jinou za ženu?“

„To ať mne Pán Ježíš napřed potrestá!“ zvolal s nadšením Zbyško!

„Nuže pamatuj! Což není vůle Boží mocnější než otcova? A co řekl Jurand? „Bude-li to vůle Boží, pak ji dostaneš.“ A já ti povídám tolik: jakmile strýce odvezeš, přijeď na náš dvůr. Tam se najde příležitost, že budeš na rytíře pasován, a potom uvidím, co Bůh dá!“

„Danuška zatím dospěje. Snad se ti také Jurand v duši nakloní, neboť jak pozoruji, on by rád tvé přání vyplnil. Pojedeš také do Spychova a zároveň s Jurandem na Němce; snad se ti naskytne příležitost, nějak se mu zavděčiti a úplně jej sobě nakloniti.“

„To právě, milostivá kněžno, jsem chtěl učiniti, ale s vaším svolením mi to bude snadnější.“

Rozmluva ta Zbyška velice povzbudila. Avšak na první zastávce starý Macko tak onemocněl, že bylo nutno vyčkati, pokud nemocný trochu sil k další cestě nenabude. Dobrá kněžna Danuta mu ponechala všecky léky i masti, které při ruce měla, ale sama musela jeti dále. Proto se oba vladykové Bohdanečtí museli se dvorem mazověckým rozloučiti. Zbyško padl před kněžnou na tvář, pak kleknuv před Danuší, odpřisáhl jí ještě jednou věrné služby rytířské, opakuje hlasem dojatým:

„Pamatuj na mne, kvítečku můj nejmilejší, pamatuj, rybičko má zlatá!“

A Danuše, objavši jej tak, jak mladší sestra milého bratra objímá, přiložila svůj tupý nosík k jeho líci a plakala slzy jako hrách veliké, opakujíc:

„Nechci do Těchanova bez Zbyška, nechci do Těchanova!“

Jurand to viděl, ale nerozhněval se. Sám se velice přátelsky s jinochem rozloučil, a když již seděl na koni, ještě jednou se k němu vrátil a řekl:

„Buď s Bohem a hněvu proti mně nechovej.“

„Jak bych se mohl hněvati, vždyť jste Danuščin otec!“ odpověděl upřímně Zbyško. A sklonil se k jeho třemeni.

Jurand mu silně stiskl ruku a řekl:

„Bůh ti dej ve všem štěstí! Rozumíš?“

A odjel. Zbyška ta slova velice potěšila a navrátiv se k vozu, v němž Macko ležel, řekl:

„Hleďte! On by také chtěl, ale něco mu překáží. Vy jste byl ve Spychově a máte bystrý rozum, nuže hleďte vypátrati, co to je.“

Ale Macko byl příliš nemocen. Horečka, kterou měl od rána, zvýšila se do večera tak velice, že pozbýval vědomí. Místo odpovědi Zbyškovi, pohlédl na něho s údivem a řekl:

„A kde to zvoní?“

Zbyško se polekal. Myslil si totiž, že již chorý jistě zemříti musí, jakmile zvony uslyší. Pomyslil si také, že by snad stařec mohl zemříti bez kněze, bez zpovědi a dostati se proto — jest-li ne vůbec do pekla, tedy aspoň na velice dlouho do očistce. Rozhodl se tedy, vésti jej přece dále, aby se co nejdříve dostal k nějaké faře, v níž by mohl Macko přijati svátosti umírajících.

Proto jeli celou noc.

Zbyško si sedl na vůz se senem, na němž ležel nemocný, a bděl nad ním až do bílého rána. Chvílemi jej napájel vínem, kterým je kupec Amylej na cestu opatřil a které vyprahlý Macko hltavě pil. Patrně mu přinášelo úlevu.

Po druhé sklence také nabyl vědomí, po třetí zase usnul tak pevně, že se Zbyško chvílemi nad ním skláněl, aby se přesvědčil, že nezemřel.

Při tom pomyšlení jej uchvacoval veliký žal. Až do doby svého vězení ani sám nechápal, jak miluje toho „strýce“, který jej vychoval.

Nyní však to dobře cítil a zaradoval se velice, když se k ránu Macko, patrně zdravější, probudil, otevřel oči, protáhl se a řekl:

„Ulehčilo se mi. Kde pak jsme?“

„Přijíždíme do Olkuše. Víte? Tam co stříbro kopou.“

„Kdybychom tak měli, co zde v zemi leží! To bychom snadno Bohdanec vystavěli!“

„Je vám patrně lépe,“ odpověděl se smíchem Zbyško. „Věru, to by stačilo i na opevněný hrad! Ale zajedeme do fary, neboť tam nás pohostí, a vy se budete moci vyzpovídat. Všecko je v rukou Božích, ale lépe je, míti svědomí v pořádku.“

„Jsem hříšný člověk, rád se budu káti,“ odpověděl Macko. „V noci se mi zdálo, že mi ďábli sdírají kůži z nohou… A německy švadronili… Bůh je milostiv, ulehčilo se mi.“

Kanovník na faře vyzpovídal Macka a zdržel hosty na nocleh, takže vyjeli teprv druhého dne z rána.

Za Olkušem zabočili do Slezska, po jehož hranicích měli stále jeti až do Velkopolsky.

Cesta vedla většinou pustinou, v níž se často při západu slunce ozývalo ryčení turů a zubní, rachotu hromu podobné. V noci zase se blýskaly z lesních houštin oči vlků.

Ale větším nebezpečím než zvěř, hrozili na té cestě pocestným i kupcům němečtí nebo poněmčelí rytíři slezští. Jeli však klidně, takže se Zbyškovi počínala již cesta protiviti. Teprv, když se octli asi hodinu cesty před Bohdancem, uslyšeli za sebou jedné noci praskot a dusot koní.

„Nějací lidé jedou za námi,“ řekl Zbyško.

Macko, který nespal, pohlédl na hvězdy a odpověděl jako člověk zkušený.

„Do svítání není daleko. Loupežníci by přece nepřepadali na sklonku noci, a k ránu spěchají domů.“

Zbyško však přece zastavil vůz, seřadil své lidi čelem k přijíždějícím, sám pak vystoupil do popředí a čekal.

Za chvíli spatřil v soumraku několik jezdců. Jeden z nich jel v čele, několik kroků před ostatními, ale patrně nezamýšlel se skrývati, protože hlasitě zpíval. Zbyško nemohl doslechnouti slov, ale k jeho uším dolétalo veselé „hoc! hoc!“, jímž neznámý každou sloku své písně končil.

„Naši!“ řekl si.

Za chvilku ale dodal:

„Stůj!“

„A ty si sedni!“ odpověděl šelmovský hlas.

„Kdo jste?“

„A kdo jste vy?“

„Proč si na nás vyjíždíte?“

„A proč ty nám cestu zastupuješ?“

„My máme luky napjaté. Odpovídej rozumně, nebo bude s tebou běda.“

Na to odpověděla Zbyškovi veselá píseň:

„Jedna běda s druhou bědou
na rozcestí k tanci jedou…
              Hoc! hoc! hoc!
Proč se v tanci křepce točí?
Běda jde, jak tance zočí.
              Hoc! hoc! hoc!“

Zbyšek, uslyšev takovou odpověď, byl překvapen. V tom ale píseň již zmlkla, a tentýž hlas se ptal:

„A jak se má starý Macko? Dýchá ještě?“

Macko se zvedl na voze a vzkřikl:

„Pro Boha! To jsou nějací našinci!“

Zbyško popojel ku předu.

„Kdo se ptá na Macka?“

„I, soused Zych ze Zhořelic. Již týden jedu za vámi a ptám se lidí cestou.“

„Hola! Strýčku! Zych ze Zhořelic je zde!“ zvolal Zbyško.

I počali se radostně vítati. Neboť Zych byl opravdu jejich sousedem a k tomu ještě to byl člověk dobrý a k vůli své veselosti všude oblíbený.

„Nuže, jak se máte?“ ptal se, potřásaje rukou Mackovou. „Hoc ještě, či už ne hoc?“

„Hoj, už ne hoc!“ odpověděl Macko, „ale rád vás vidím. Milý Bože, to již jako bych byl v Bohdanci!“

„A co je vám? Jak jsem slyšel, Němci vás postřelili?“

„Postřelili, psí duše! železo mi mezi žebry zůstalo.“

„Bojte se Boha! A zkusil jste již napíti se medvědího sádla?“

„Vidíte!“ řekl Zbyško, „každý vám radí, abyste se medvědího sádla napil. Jen co dojedeme do Bohdance! Hned půjdu v noci se sekerou k úlům.“

„Možná, že Jagienka bude mít. Nebude-li, pošlu jinam se zeptati.“

„Jaká Jagienka? Vaše žena se přece jmenovala Malgochna?“ tázal se Macko.

„Ó! Nebohá Malgochna! Na svatého Michala bude již třetí podzim, co je pod kněžskou hroudou pochována. Byla to znamenitá žena.“

„Bůh jí dej věčnou slávu!“

„Ale Jagienka je celá matka, jenže je ještě mladá:

Slunko za horama vstává,
dcera na matku se dává.
              Hoc! hoc! hoc!

Já jsem Malgochně říkal: Nelez na hrušku, když je ti padesát let! Ale nedala si říci. Vylezla přece. Tu se zlomila větev a bác! Povídám vám, až díru do země udělala — vždyť přece vážila tři sta liber — ale pak také za tři dny pustila poslední páru.“

„Pane, sviť jí!“ řekl Macko. — „Pamatuji se, jak si boky podepřela a začala dováděti — tu se pacholci smíchem po seně váleli. Ale hospodyně to byla znamenitá!… Tak s hrušky spadla? Hleďte, lidé!“

„Sletěla jako šiška na zimu. Ach, to byl zmatek! — Víte? Po pohřbu jsem se žalem tak spil, že mne tři dny nemohli probudit. A co jsem se potom naplakal, to byste ani ve džberu nevynesli! Ale hospodářství také Jagienka rozumí. Nyní jde všecko podle její hlavy.“

„Téměř se na ni ani nepamatuji. Když jsem odjížděl, nebyla větší než sekerka. Mohla pod koněm prolézti, aniž o břicho zavadila.“

„A nyní je z ní dívka, jak se patří! Na svatou Anežku jí bylo šestnáct let. Ale již jsem ji asi rok neviděl.“

„A co jste dělal? Odkud se vracíte?“

„Z vojny. Vždyť to by bylo jako vězení, seděti jen doma s Jagienkou.“

Macko, ačkoliv chorý, při zmínce o vojně nastavil zvědavě uši a otázal se:

„To jste snad byl s knížetem Vitoldem pod Vorsklou?“

„Ano, byl,“ odpověděl vesele Zych. „Ale Pán Bůh nám nedal štěstí: Utrpěli jsem od Edygy, kterého Timur Chromý proti němu vyslal, strašnou porážku. S těmi tatarskými psy, aby sám ďas bojoval. Nejprve nám koně postříleli. Tatar neudeří na tebe hned, jako rytíř křesťanský, jen lukem z daleka střílí. Takových střelců není vůbec na celém světě a dostati je do léčky vůbec nemůžeš. Sotva si pomyslíš, že jsou v pasti, zmizí ti ani sám nevíš kam a nežli se nadáš, už ti lítají šípy do týla. A naši rytíři se vychloubali, že jen nachýlíme kopí nebo vytasíme meč a že je na kopytech jako červy rozneseme.“

„Slyšel jsem,“ přerušil jej Macko, „že také mnoho našich rytířů padlo.“

„Ba také devět Křižáků, kteří byli ve službách Vitoldových. Náš velký kníže skládal také největší naděje v naše rytíře a v bitvě nechtěl míti jiné stráže kolem sebe, než samé Poláky. Oni také stáli kolem něho jako zeď a jemu se nic nestalo! Padl pan Spytko z Mielstýna a mečník Bernát, i číšník Mikuláš, Prokop, Přeclav i Dobrogast. Rovněž také Jaško z Sazevic, Pilík Mazur, Varš z Michova a vévoda Socha, Jaško z Dombrovy a Pietrko z Miloslavě. Také více než polovice vojska, sedmdesát knížat litevských a ruských na poli zůstalo a jaké množství bojarů i různých dvořanů — to byste ani za dvě neděle nespočítali! Někteří tam byli tak šípy prostříleni, že vypadali jako mrtví ježkové, až bylo směšno se dívat!“ Tu se rozesmál, přímo jako by nejveselejší věc vypravoval — a náhle jal se zpívati.

Oj poznal jsi co je Tatar,
když ti kůži dobře vypral.
— — — — — — — —

„A co dále?“ tázal se Zbyško.

„Náš velký kníže potom couvl, ale hned se vzpamatoval. Ten je jako rtuť. V čím větších nesnázích se octne, tím lépe si ví rady. Obrátkou jsme se zase octli u Tavanského brodu, abychom přechodu bránili. Přišla také hrstka nových rytířů z Polska. A nyní bylo ticho. Nic se nedálo. Na druhý den přitáhl Edyka s velkým množstvím Tatarů, ale již ničeho nepořídil. Hoj, to bylo veselé! Jakmile chtěl překročiti brod, vyrazíme na něho. Na druhý břeh nijak nemohl. A ještě jsme jich nemálo pobili a schytali. Já sám jsem jich ulovil pět a vedu si je do Zhořelic.“

„V Krakově říkali, že by i na království mohla přijít vojna.“

„Což pak je Edyga hloupý? Ten dobře věděl, jaké máme rytíře a také to, že nejznamenitější rytíři zůstali doma. Je, pane, chytrý — ten starý Edyga! U Tavaně hned zpozoroval, že je kníže silnější, a odrazil někam za devátou zem!“

„A vy jste se vrátil?“

„I vrátil. Není tam už co dělat. V Krakově jsem se o vás dověděl, že jste krátce přede mnou odjeli.“ Tu se obrátil ke Zbyškovi:

„Hej, můj Bože, naposledy jsem tě viděl jako hošíka, nyní ale i potmě vidím, že jsi chlap jako tur. A hned chtěl z luku stříleti! Je vidět, že jsi na vojně býval.“

„Mne vojna od malička vychovávala. Ať jen strýc řekne, nemám-li hojné zkušenosti.“

„Nepotřebuje strýc ničeho povídat. Viděl jsem v Krakově pana z Tačeva, který mi o tobě vypravoval. Ale onen Mazur ti nechce dceru dát. Já bych nebyl tak tvrdohlavý. Zapomeneš tam na tu, jakmile spatříš Jagienku.“

„Není pravda! Nezapomenu, byť bych i deset takových jako vaše Jagna spatřil.“

„Jen klidně, synáčku, klidně! O svou dceru strach nemám! K vůli té si mnohý paty uběhá, vždyť dostane věnem Močidoly a k tomu mlýn. Když jsem odjížděl k Vitoldovi, bylo mimo to ještě deset kusů jalovic ve mlýně. Nejeden se mi ještě pokloní. Neboj se!“

Zbyško chtěl odpověděti: „Ale já ne!“, ale Zych zase zpíval:

Na kolena před vámi padnu,
jen mi za to dejte Jagnu.
              Prosím vás!

„Vy máte stále plnou hlavu veselí a zpěvu,“ podotkl Macko.

„Ba věru, a co pak blahoslavené duše v nebi jiného dělají?“

„Zpívají!“

„Nuže vidíte! A zatracené pláčou! Já raději jdu ke zpívajícím než k plačícím. Svatý Petr řekne takto: „Musíme jej pustiti do nebe, protože jinak bude šelma i v pekle zpívati a to se nesluší.“ Hleďte, již svítá.“

Tu hovor na chvilku ustal, neboť nad tmavým lesem zasvitly ranní červánky, a pomalu vznášelo se jasné slunce, ozařujíc celé okolí. Rytíři je přivítali obvyklým: „Budiž pochválen!“ a pak, požehnavše se, modlili se ranní modlitby.

Zych se pomodlil nejdříve a udeřiv se několikrát do prsou, řekl svým soudruhům:

„Nyní se na vás dobře podívám. Hoj, změnili jste se oba… Vy, Macku, se teprv musíte uzdravit. Jagienka si vás vezme na starost… Ano, viděti, že vám vězí kus železa mezi žebry…“

Pak se obrátil ke Zbyškovi:

„Teď se ukaž ty!… Hoj, mocný Bože! Pamatuji si tě jako hošíka, jak jsi koni po ocase na hřbet lezl, a nyní — přisám Bůh — jaký je z tebe švarný rytíř! Podle tváře pravý panic, ale chlapík ramenatý. Takový může i s medvědem zápolit.“

A pohlížel rozveselenýma očima na Zbyška, Zbyšek pak si rovněž s velikou zvědavostí prohlížel jeho jako tyčka dlouhou postavu, vyhublou tvář s ohromným nosem a kulaté, smíchuplné oči.

„Ó,“ řekl, „při takovém sousedu nebude smutku — jen aby Bůh strýčkovi zdraví vrátil.“

„Je lépe míti veselého souseda, protože s veselým nemůže býti sporu,“ odpověděl Zych. „A nyní poslechněte, co vám řeknu. Doma jste již dávno nebyli, žádného pořádku tam nenajdete a nemocný potřebuje pohodlí. Nuže, víte co? Pojeďte se mnou do Zhořelic. Zdržíte se tam nějaký měsíc, dva, mne to bude srdečně těšit — a zatím se Jagienka o Bohdanec postará. Nuže! Buďte mými hosty! Udělejte mi k vůli to, oč vás prosím.“

„Je známo, že jste dobrý člověk a vždycky jste byl takový,“ řekl s jistým pohnutím Macko, „ale vidíte, mám-li umřít pro tu šelmu štěpinu, která mi pod žebrem sedí, to raději na vlastním smetí zemřu. Na vojnách jsme nesnázím přivykli. A káže-li Bůh jíti na onen svět — nuže pak není pomoci.“

Zych na něho naléhal, ale v tom přerušily jejich rozmluvu hlasy rohu v lese, které se daleko před nimi ozvaly. Zbyško zastavil koně a naslouchal.

„Někdo zde bezpochyby honí,“ řekl, „počkejte.“

Tu se obrátil ke své družině.

„Stůjte!“

Zastavili se. Rohy zněly stále blíže, a za chvilku na to rozlehl se štěkot psů.

„Stůjte!“ opakoval Zych, „jdou k nám.“

Zbyško seskočil s koně a zvolal:

„Podejte luky! Snad zvěř na nás vyrazí! Rychle! Rychle!“ A vytrhnuv luk z rukou sluhových, opřel ho o zem, přidržel břichem, sehnul se, vypial hřbet a uchopiv oběma rukama tetivu, v okamžiku ji napial na železný kolík, založil šíp a pádil do lesa.

„Napial! bez korby^[1] ji napial!“ zašeptal Zych, silou tak neobyčejnou překvapen.

„Hoj, to je chlap jako hrom,“ zašeptal Macko s otcovskou pýchou.

Štěkot psů a zvuk rohů se stále víc a více blížil. Tu se ozval z lesa těžký dupot a hned na to vyrazil z houštiny jako blesk starý, bradatý zubr, s obrovskou, nízko nachýlenou hlavou, s krvavýma očima a s vyplazeným jazykem, rozzuřený, strašný. Dostav se na volný prostor u cesty, přeskočil jej jediným skokem, padl na přední nohy, ale vstal zase a již chtěl zmizeti v houštině na druhé straně cesty. V tom náhle zasvištěla zlověstná tetiva, zasvištěl šíp, zvíře se vzepialo, otočilo, zařičelo hrozně a kleslo, jako bleskem zasaženo na zem.

Zbyško vyhlédl ze stromoví, napial znova luk a přiblížil se, jsa k novému výstřelu přichystán, k ležícímu zubrovi, jehož zadní nohy ještě do země kopaly. Ale pohlédnuv na zubra, obrátil se klidně k družině a z daleka volal:

„Dostal takovou, že ani nepípl!“

„Aby tě!“ zvolal přijíždějící Zych: „jednou střelou!“

„Vždyť to bylo z blízka a je to velmi silná rána. Hleďte, nejen železo, ale i dřevo šípu mu celé vlezlo pod lopatky.“

V tom vyrazila z lesa smečka psů a vrhla se na zvíře s hlukotem.

„Hned zde budou také lovci,“ řekl Zych.

„Hleď! Již jsou zde! Jenže vyrazili dále než my a zvířete posud nevidí. Hop! Hop! Pojďte sem! Pojďte sem! Zde leží! Zde leží!“

„Pro Boha! Což se mi to jen zdá?“

„Vždyť je to snad Jagienka!“ A hned začal volati:

„Jagno! Jagno!“

Pak popojel napřed, ale než-li se mohl dáti v cval, uviděl Zbyško nejdivnější zjev na světě. Na hbitém koni, po mužsku, sedělo děvče s lukem v ruce a s oštěpem na zádech. Do vlasů v prudkém cvalu volně poletujících, nachytaly se chmelové šišky. Tvář měla červenou jako ranní zoře, na prsou rozhalenou košili a přes ni přiléhavý, vlněný, nahoru srstí obrácený kabátec.

Přicválavši, jediným trhnutím zastavila koně před samými Zychem. Nedůvěra, překvapení, radost, střídaly se rychle na její tváři. Ale konečně, přesvědčivši se na vlastní oči, jala se tenkým, trochu ještě dětským hláskem volati:

„Tatíčku! Nejmilejší tatíčku!“

V okamžiku sjela s koně a, když Zych také na uvítanou s koně seskočil, vrhla se mu do náruče.

Dlouho neslyšel Zbyšek nic jiného, než zvuk polibků a dva výrazy: „Tatíčku! Jagulo! Tatíčku! Jagulo!“ v radostném opojení opakované.

Přijely obě družiny, přijel na voze Macko, ale oni byli toliko v sebe pohříženi a jeden přes druhého se vyptával:

„To se z vojny vracíte? Jste zdráv?“

„Z vojny! Proč bych nebyl zdráv! A ty? A mladší děti? Myslím, že je všecko zdrávo, jinak bys se přece neproháněla lesem. Ale co ty tu děláš, děvče?“

„I honím!“ odpověděla se smíchem Jagienka.

„V cizích lesích?“

„Můj kmotr, opat, mi dal svolení! Ještě mi poslal pacholky k tomu vyučené a psy.“

Tu se obrátila ke své čeledi:

„Odežeňte ty psy, ještě kůži roztrhají.“

Pak k Zychovi.

„Ach, jak jsem ráda, že vás zase vidím! U nás je všecko dobře!“

A začali se znova líbati, načež Jagna řekla:

„Domů je hrozný kus cesty, se zvířetem jsme se notně prohnali, koně jsou už unaveni. Ale důkladný zubr — viděli jste?… Má již tři moje střely v sobě a od poslední musel padnout.“

„Padl od poslední, ale ne od tvé: ten mladý rytíř zde jej zastřelil.“

Jagienka si shrnula dlaní vlasy, které se jí svezly na oči, a pohlédla bystře, ne však příliš přátelsky na Zbyška.

„Víš, kdo je to?“ tázal se Zych.

„Nevím.“

„Není divu, že jsi ho nepoznala, protože vyrostl. Ale snad starého Macka z Bohdance poznáš?“

„Pro Boha! To je Macko z Bohdance!“ zvolala Jagienka.

A přiblíživši se k vozu, políbila Mackovi ruku.

„To jste vy?“

„Ano, já. Ale jen na voze, protože mne Němci postřelili.“

„Němci? Vždyť přece byla vojna s Tatary?“

„A kde je Zbyško?“

„Což jsi nepoznala, že je to Zbyško?“ odpověděl Macko se smíchem.

„To je Zbyško?“ zvolala dívka, na mladého rytíře pohlížejíc.

„Nu, ovšem!“

„My se přece už od maličkosti známe,“ řekl Zbyško s rytířskou poklonou.

Jagienka se začervenala, uklonila a pak se smíchem zvolala:

„Ahá! Dobře se známe. Pamatuji se na vás, pamatuji! Je tomu asi osm let, přijel jste k nám s Mackem, a nebožka matička nám dala ořechů s medem. A vy hned, jak starší odešli ze světnice, jste mne praštil pěstí do nosu a ořechy jste snědl sám.“

„Nyní by toho neučinil!“ řekl Macko. „U knížete Vitolda byl, v Krakově na hradě byl a dvorné mravy zná.“

Po příjezdu do Bohdance Macko i Zbyško si začali prohlížeti své staré sídlo a brzy zpozorovali, že Zych měl pravdu, když řekl, že z počátku budou míti nemalé potíže. Pole udržoval bohatý opat, jemuž dal Macko svůj majetek v zástavu ve výborném stavu, také čeleď rozmnožil o pět selských rodin, přistavěl špýchar a několik stájí a rovněž dobytek i koně byli značně rozmnoženi. Za to však ve „dvoře“, jehož pro sebe nepotřeboval a na který žádného nájemníka nalézti nemohl, nepodnikl ani nejmenšího. Byla to vlastně stavba, která takového panského pojmenování špatně zasluhovala. Dvůr skládal se z veliké síně a ze dvou prostorných jizeb s komnatami a s kuchyní. Okna v obou jizbách nebyla skleněná, nýbrž z blan vepřových. V jizbách nebyla kachlová kamna, nýbrž jen otevřená ohniště, jejichž kouř odcházel skulinou ve stropě.

Na hácích, které byly do trámů zaraženy, byly ještě za lepších časů zavěšovány šunky vepřové, medvědí a losí, volí hřbety, maso jelení i srnčí i celé pletence klobás.

Nyní ovšem dali na ně Zbyšek i Macko malebně rozvěsiti různé zbraně, které si z rozličných svých válečných výprav přinesli. Ačkoliv kouřem často zčernaly, a bylo nutno často je čistiti, byly aspoň stále při ruce a chráněny před červotoči.

V přední jizbě rozestavil Macko několik stolů, lavic a židlí, které Zbyškovi Turci z prken sbili. Hýčkáni na vojně nikdy nebyli a tak vlastně nepostrádali ničeho, než mouky a chleba. Ale Macko počítal, že mu jeho sousedé pro začátek vypomohou, a v té naději se také nesklamal. Hned druhého dne přiklusala Jagienka na svém vraníku přímo k starému válečníku, který seděl na kládě před domem, aby užil krásného a slunného dne podzimního. Čeledín, který štípal dříví, chtěl jí s koně pomoci. Ale ona seskočila okamžitě na zem a šla k Mackovi, trochu udýchaná, červená, jako jablíčko.

„Budiž pochválen! Přijela jsem pokloniti se vám, vyříditi od tatínka pozdrav a optati se vás na zdraví.“

„Není hůře, než bylo cestou,“ odpověděl Macko, „člověk se aspoň vyspal na svém vlastním smetí.“

„Ale máte zde jistě veliké nepohodlí a nemocný potřebuje velkého ošetřování.“

„Jsme tvrdí lidé. Z počátku sice pohodlí nemáme, ale hladu také ne. Dal jsem poraziti vola a dvě ovce, masa je dost. Ženské snesly trochu vajec, ale toho je málo. Nejhůře, že nemáme nádobí.“

„Proto jsem dala naložiti dva vozy. Na jednom jsou dvě postele a nádobí, na druhém různé potraviny. Jsou tam placky i mouka a slanina. Pak sušené hřiby, soudek piva a druhý medu — a co vůbec doma bylo — z každého trochu.“

Macko, který měl radost ze všeho, co do domu přibylo, pohladil Jagienku po hlavě a řekl:

„Bůh to zaplať tobě i tvému otci, až si vše uspořádáme, všecko vám zase nahradíme.“

„I aby vás! Což pak jsme Němci, abychom brali, co dáváme!?“

„Tedy vám Bůh ještě více odplať! Říkal o tobě otec, jaká jsi hospodyně. Tos ty sama celé Zhořelice po celý rok řídila?“

„Ano!“

Tu se Jagienka začala trochu ohlížeti, a Macko, zpozorovav to, usmál se a tázal:

„Po kom se ohlížíš?“

„Neohlížím se po nikom!“

„Pošlu Zbyška, ať za mně tobě i Zychovi poděkuje. Líbil se ti Zbyško, co?“

„I nevšimla jsem si!“

„Tak se na něho podívej nyní, teď právě přichází.“

Zbyško opravdu přicházel od napájedla a spatřiv Jagienku, zostřil krok. Oděn byl v losí kabátec a na hlavě měl plstěnou čapku, kterou tehdy nosili mužští pod přílbicemi. Vlasy měl bez síťky, rovně nad obočím zastřižené a po stranách v zlatých praméncích až na ramena splývající.

Jagienka se úplně obrátila k Mackovi, aby tím dala na jevo, že jen k němu přijela. Ale Zbyško ji přivítal vesele a pak, chopiv se její ruky, přes dívčin odpor ji políbil.

„Proč mi líbáte ruku?“ tázala se, „což pak jsem kněz?“

„Nebraňte se! To je takový zvyk.“

„A byť by ti také druhou políbil za to, co jsi přivezla, nebylo by toho příliš.“

„Co pak přivezla?“ tázal se Zbyško, po dvoře se rozhlížeje.

„Vozy ještě nedojely, ale přijedou,“ odpověděla Jagienka.

Macko hned začal vykládati, co přivezla a, když se zmínil o dvou postelích, řekl:

„Já také rád na zubří kůži lehám, ale děkuji vám, že jste si na mne vzpomněla.“

„To ne já, tatíček…“ odpověděla rychle dívka. „Jestli raději na kůži spáváte, proto hněvu nebude.“

„Vezmu za vděk tím, co právě jest. Nejednou v poli po bitvě jsme spali, majíce zabitého Křižáka pod hlavou.“

„Což jste také někdy zabil Křižáka? Jistě že ne.“

Zbyško místo odpovědi se dal do smíchu. Macko pak zvolal:

„Boj se Boha, děvče, to ho neznáš! Vždyť nedělal nic jiného, než bil Němce, až to hřmělo. Na kopí, na sekery, ve všem se vyzná, a jak Němce z daleka spatří, hned se na něho sápe, byť by jej i na provaze drželi. V Krakově chtěl dokonce zabít i vyslance Lichtensteina, začež by mu málem byli hlavu sťali. Takový je to chlapík! A o dvou Frýzech ti povím, po nichž jsme vzali tak hojnou kořist a tak veliký počet, že za polovici by bylo možná Bohdanec vykoupit.“

Tu začal Macko vypravovati o všech příhodách, které na vojně zažili.

Jagienka chtivě naslouchala. Konečně, když Macko skončil, povzdechla si a řekla:

„Kéž bych se byla chlapcem narodila!“ Avšak Zbyško, který po celé vypravování myslil patrně na něco jiného, prohlédl si nyní dobře Jagienku a z nenadání řekl:

„Ale stala se z vás krásná dívka!“

„Vždyť vy jste viděl krásnější.“

Zbyško jí ale mohl beze lži odpověděti, že mnoho takových neviděl, poněvadž Jagienka zdravím, mládím a silou přímo zářila. Všecko na ní bylo pěkné: štíhlá postava, široká ramena a podlouhlá tvář spanilých rysů, červená ústa, tmavý vrkoč a nejvíce modré, bystře hledící oči. Byla také oděna pečlivěji, než dříve v lese. Na šíji měla krásné korále, kožíšek na předu otevřený, zeleným suknem pošitý, sukni pruhovanou a nové boty. I starý Macko zpozoroval její krásný úbor a prohlížeje si ji chvíli, řekl:

„A proč jsi se tak vystrojila jako na posvícení?“

Ale ona začala volati:

„Vozy jedou! Vozy!“

Skládání s vozů trvalo až do západu slunce. Již se stmívalo, když děvče domů odjíždělo.

„Buďte zdrávi!“

„Buďte zdrávi! Bůh vám odplať! Přijdu zítra nebo pozítří, poděkovati vám za sousedskou laskavost!“ volal za odjíždějící Zbyško.

„Přijeďte! Budeme rádi! S Bohem!“ A trhnuvši koněm, zmizela za chvilku v křoví u silnice rostoucím.

Zbyško se obrátil k strýcovi.

„Je čas, abyste se vrátil do jizby.“

Ale Macko, s klády se ani nehýbaje, odpověděl:

„Hoj! Jaká to dívčina! Až dvůr od ní zazářil!“

„Zajisté!“

Zdálo se, že Macko o něčem přemýšlí, a potom, hledě na vycházející hvězdy, řekl jakoby sám sobě:

„Je přičinlivá a hospodárná, ačkoliv nemá více než šestnáct let.“

„Zajisté!“ řekl Zbyško, „starý Zych ji také jako oko v hlavě miluje.“

„A povídal, že dostane Močidoly věnem, a tam je na lukách pěkné stádo koní s hříbaty.“

„V lesích močidolských prý jsou veliká bahniska.“

„Ale plemení se v nich bobři.“

Macko pohlížel zase chvíli na Zbyška a konečně se otázal:

„Proč jsi se tak zamyslil? O čem přemýšlíš?“

„Inu Jagienka mi tak Danušku připomenula, že mně to až v srdci zabolelo.“

„Pojďme do jizby,“ řekl starý vladyka mrzutě. „Již je pozdě.“

Zbyšek jel již druhého dne do Zhořelic, protože Macko na to velice naléhal. Donutil také synovce, aby k vůli okázalosti vzal s sebou dva lidi ze své čeledi, a aby Zbyško se co nejnádherněji oblékl. Zbyško povolil a jel vystrojen, jako na svatbu, v témže dobytém šatě z bílého atlasu, zlatými třásněmi pošitém a spiatém zlatými sponami.

Zych jej přijal s otevřenou náručí, se zpěvem a radostí. Jagienka pak, přijdouc na práh jizby, zůstala jako do země vryta stát a spatřivši mladíka, málem by byla upustila láhev vína, protože myslila, že přijel nějaký kralevic. Pozbyla také hned smělosti a seděla mlčky, protírajíc si oči, jako by se chtěla ze sna probuditi.

Zbyško si myslil, že ho nerada vidí, proto hovořil jen se Zychem, chvále jeho sousedskou štědrost a obdivuje zhořelecký dvůr, který se opravdu ničím bohdaneckému nerovnal. Všude tam bylo viděti dostatek a hojnost. V jizbách byla okna s tabulkami z rohu tence ostrouhaného a tak uhlazeného, že se sklu úplně podobal. Nebylo tam též ohnišť uprostřed jizeb, nýbrž v rozích veliké krby s komíny. Podlaha byla z prken modřínových, čistě umytých, na zdích zbraně a množství mís jako slunce se lesknoucích. Jinde zase visely koberce buď ve válkách ukořistěné nebo od cestujících obchodníků koupené. Pod stolem ležely obrovské kůže tuří, medvědí nebo různé dravé zvěře.

Zych s radostí ukazoval své bohatství, říkaje každou chvíli, že je to výsledek hospodářství Jagienčina. Zavedl také Zbyška do arkýře, jenž celý voněl pryskyřicí a mateřídouškou. Ukázal mu zásoby vína, sklady vosku, medu, sudy mouky, sklady sucharů, konopí, sušených hřibů. Pak jej vzal do špýcharů, stájí, ohrad a chlévů, do kolen, v nichž byly vozy, myslivecké nářadí, sítě — a tak oslnil jeho oči bohatstvím, že Zbyško, vrátiv se k večeři, svého obdivu utajiti nemohl.

„Žíti jen a neumírat ve vašich Zhořelicích!“ zvolal.

„V Močidolech je asi tentýž pořádek,“ odpověděl Zych. „Močidoly leží ještě o kus blíže Bohdanci. Naši předkové si k vůli hranicím dosti často byli ve vlasech, ale já se příti nebudu.“

Přiťuknuv si na to se Zbyškem číší medoviny, otázal se:

„Nechtěl bys si něco zazpívat?“

„Ne,“ řekl Zbyško, „rád vás poslouchám.“

„Zhořelice, vidíš, seberou kdysi medvídkové. Jen aby se spolu někdy nepoprali!“

„Jací medvídkové?“

„No hošíci, Jagienčini bratři.“

„Hoj, těm nebude třeba tlapy přes zimu vyssávati.“

„Ale také Jagience nebude slaniny do úst nikdy scházeti.“

„Zajisté!“

„A proč pak nejíš a nepiješ? Jagienko, nalej mu a mně také!“

„Jím a piju, jak mohu.“

„Až nebudeš moci, odlož pás. Krásný pás! Vy jste asi z Litvy také pořádnou kořist přivezli?“

„Nenaříkáme,“ odvětil Zbyško. „Část kořisti jsme prodali v Krakově a dostali jsme čtyřicet hřiven stříbra…“

„Boj se Boha! Vždyť za to lze koupiti celou ves.“

„Byla v kořisti také jedna milánská zbraň, kterou strýček, očekávaje smrt, prodal, a to víte…“

„Vím. No! Tak to stálo za to, na Litvu jít. Chtěl jsem tam také svého času jít, ale bál jsem se.“

„Čeho? Křižáků?“

„I kdo pak by se Němců bál!? Pokud tě nezabijí, není se čeho báti, a až tě zabijí, pak již není na strach času. Bál jsem se těch pohanských bůžků, čili ďáblů. Po lesích prý je jich jako mravenců.“

„A kde by seděli, když jim obětnice popálili? Dříve měli hojnost, nyní se jen houbami a mravenci živí.“

„A viděl jsi je také?“

„Sám jsem je neviděl, ale slyšel jsem, že je lidé viděli. Tu a tam prý některý za stromem vystrčí chlupatou tlapu a třese jím, aby mu něco dali.“

„Totéž vypravoval Macko, ale na noc lépe o nich ani nevzpomínat,“ zvolala Jagienka.

„Nuže tedy, zazpívej něco, dceruško,“ řekl Zych, „potěšíš milého hosta.“

Jagienka zavolala bratra Jaška, který ji uměl doprovázeti na dřevěné „fujarce“, vstala, dala si ruce pod zástěrku a zazpívala:

Kdybych křídla bílá
jak husička měla,
za tebou bych Jašku
do Slezska letěla.

Zbyško napřed široko rozevřel oči, pak vyskočil a zvolal:

„Kde jste se to naučila zpívat?“

Jagienka na něho udiveně pohlédla.

„To přece všichni zpívají… Co je vám?“ Zych, který myslil, že se Zbyško opil, obrátil k němu rozradovanou tvář a řekl:

„Odlož pás! Hned se ti ulehčí!“

Ale Zbyško stál ještě chvíli, měnil barvy a pak řekl Jagience hlasem pohnutým:

„Odpusťte. Na něco jsem si náhle vzpomněl.“

„Snad vás ta píseň roztesknila?“

„I kde pak! Poslouchal bych ji celou noc.“ To řka, sedl si a zakrývaje si dlaní oči umlkl, aby mu ani jediné slovo neuniklo.

Jagienka zazpívala druhou sloku, ale skončivši ji, zpozorovala velkou slzu, která Zbyškovi po tváři stékala.

Živě přiskočila k němu, tázajíc se:

„Nuže, co je vám? Nechci, abyste plakal. Mluvte, co je vám?“

„Nic, nic!“ odpověděl s povzdechem Zbyško, „mnoho bych musel povídat… Co bylo, již minulo. Již je mi veseleji.“

„Snad abyste se trochu sladkého vína napil?“

„Hodné děvče!“ zvolal Zych. „A proč si vlastně vykáte? Říkej mu: Zbyšku, a ty jí: Jagienko! Vždyť se znáte od malička.“

Pak se obrátil k dceři:

„Že tě tenkrát sbil, to nic nedělá! — Nyní by to již neudělal.“

„Neudělám!“ řekl Zbyško. „Ať mne nyní ona sbije, má-li chuť.“

Na to Jagienka, chtějíc ho rozveseliti, zaťala pěsti a se smíchem dělala, jako by jej pěsti bila.

„Tu máš za můj rozbitý nos! Tu máš! Tu máš!“

„Podle zásluhy!“ zvolal rozveselený Zych — a napiv se dobře, začal tajuplně na Zbyška mrkati:

„Víš…! K Jagience již dva poslali námluvčí.“

„Tatínku, že půjdu pryč!“ řekla Jagienka.

„Nechoď! Je nám tu dobře s tebou! Dva sem již jezdí: jeden mladý Vlk, syn starého Vlka z Březové, a druhý Čtan^[2] z Rohova. Kdyby tě zde zastali, hned by na tebe cenili zuby, jakož i na sebe zuby cení.“

„Ó jé!“ řekl Zbyško.

Pak se obrátil k Jagience:

„A kterého si vybereš?“

„Žádného.“

„Vlk je chytrák!“ dodal Zych.

„Ať si jen v jinou stranu vyje.“

„A Čtan?“

Jagienka se dala do smíchu.

„Čtan,“ řekla, obracejíc se ke Zbyškovi, „ten je chlupatý jako beran a sádla má na sobě jako medvěd.“

Zbyško se udeřil do čela, jako by si na něco nenadále vzpomněl:

„Ale,“ řekl, „když jste tak dobří, tedy vás ještě o jednu věc poprosím. Nemáte doma medvědího sádla? Strýček by ho potřeboval na léčení, a v Bohdanci jsem ho nemohl dostati.“

„Měli jsme ho dosti!“ řekla Jagienka, „ale hoši ho vynesli na dvůr a mazali jím luky — tam ho psi do poslední kapky snědli… Bohužel.“

„A nic nezbylo?“

„Načisto je vylízali!“

„Škoda! Není tedy jiné pomoci. — Musím si v lese na medvěda počkati!“

„Udělejte hon, medvědů je zde dosti, lovecké náčiní vám půjčím.“

„A kde mám čekat? Půjdu v noci k úlům.“

„S kuší půjdete?“

„Co bych s kuší dělal potmě v lese! Měsíc nyní přece nesvítí, vezmu si jen vidly a dobrou sekeru a půjdu zítra sám.“

Na tváři Jagienčině zračil se neklid.

„Loni od nás odešel,“ řekla, „myslivec Bezduch a medvěd jej roztrhal. Je to vždycky nebezpečné, protože, jakmile medvěd člověka samotného v noci uhlídá, hned se na zadní tlapy staví.“

„Kdybych utíkal, pak bych ho ovšem nedostal,“ odpověděl Zbyško.

„A kdy zítra půjdeš?“

„Zítra, po západu slunce.“

„A ke kterým úlům?“

„K našim, bohdaneckým, nedaleko od vašich kopců, vedle radikovského pole. Říkali mi, že tam není o medvědy nouze.“

Zbyško se vydal na lov, jak slíbil, neboť Mackovi bylo mnohem hůře. Nejdříve šel k úlům a pak s včelařem, starým Vavrkem, který v noci nedaleko na salaši spával, prohlédnouti si místo.

Napřed spolu rozházeli salaš, sebrali psy, tu a tam namazali trochu medu po stromech, aby vůně jeho zvěř lákala. Když to bylo hotovo, šel Zbyšek zase domů, oblékl si losí kožich bez rukávů, posadil na hlavu železný širák, vyhledal dobře okuté, dvojklanné vidle a nejostřejší ocelovou sekeru s dubovou rukojetí. Za večerního soumraku byl již na místě. Vybral si tady pohodlné stanoviště, požehnal se a čekal.

Při západu slunce nebylo v lese ticho. Nejprve přeběhlo kolem úlů stádo divokých kanců s velkým hlukem a funěním, pak klusali kolem losi v dlouhé řadě, držíce jeden druhému hlavu na ocase. Suché větve praštěly pod jejich dupotem, a les téměř duněl. Oni pak, ozářeni rudými paprsky zapadajícího slunce, kvapili k močálu, kde jim bylo v noci jistě blaze. Konečně vzplanula na nebi rudá záplava, takže se zdálo, že vrcholky sosen stojí v plamenech, a vše se zvolna uklidňovalo.

Les usínal. Přítmí vstávalo se země a vznášelo se nahoru k jasným červánkům, které konečně počaly blednouti, černati a uhasínat.

„Nyní, pokud se vlci neozvou, bude ticho,“ pomyslil si Zbyško.

Poslední paprsky dohasly, nastala čirá noc. V lese bylo tak ticho, že Zbyško slyšel i svůj vlastní dech.

Seděl dlouho a přemýšlel. Myslil na kněžnu Danutu, která byla s Danuší na cestě do dalekého Těchova, viděl spanilou tvář krásného děvčete, jeho jasný, rusý vlas s chrpami v něm a tu náhle jej zachvátila touha, odjeti do Mazovska a zkusiti, zdali by souboj na život a na smrt odpor Jurandův neodstranil. Náhle ' se zachvěl. V lese daleko za ním to zašustilo. Stiskl vidly pevněji v dlani a napiatě naslouchal.

Šelest se blížil a po nějaké chvíli se stal docela zřetelným. Pod nějakým opatrným krokem chrupaly suché větvičky, šustilo napadané listí a jahodí… Něco šlo. Chvílemi šelest ustával, jako by se zvěř zastavovala a očichávala medem pomazané kmeny. V tu chvíli zavládlo takové ticho, že Zbyškovi počalo zvoniti v uších — načež se zase ozvaly volné a opatrné kroky. Vůbec bylo v tom blížení něco tak opatrného, že se Zbyšek tomu velice divil.

„‚Starý‘ se asi bojí psů, kteří zde byli na salaši,“ řekl si, „ale snad je to také vlk, který mne zvětřil.“ Zatím kroky utichly. Zbyško však docela jasně slyšel, že se něco asi dvacet až třicet kroků od něho zastavilo a pak jako by si sedalo. Ohlédl se jednou, dvakrát — ale, ač se kmeny v soumraku dosti výrazně rýsovaly, nemohl ničeho dohlédnouti. Nebylo jiné rady, jen čekati.

A čekal tak dlouho, až jej údiv po druhé zachvátil.

„Medvěd by přece nešel spat sem k úlům a vlk by mne byl již dávno zvětřil a nečekal do rána.“

A náhle ho přešel od hlavy až do paty mráz.

„Snad něco „nečistého“ vylezlo z bláta a jde na něho ze zadu? Z nenadání jej snad chytí nějaké slizké ruce utopencovy, nebo mu pohlédnou do tváře zelené oči upírovy, nebo se ukáže za sosnami zsinalá hlava na pavoucích nohách.“

A cítil, že se mu počínají ježiti vlasy na hlavě.

Za chvíli se však šelest ozval před ním — a to ještě patrněji než dříve. Zbyško si oddychl. Myslil opravdu, že totéž „strašidlo“ jej obešlo a nyní se z předu blíží. Ale to chtěl. Chytl vidly, vztýčil se a čekal.

V tom to ve vrcholcích sosen nad ním zašumělo, na tváři ucítil silný větřík se strany močálu a zároveň zavanul k němu puch medvědí.

Nyní nebylo nejmenší pochybnosti, medvěd se blížil!

Zbyška v okamžiku přešel strach a sehnuv hlavu, napial zrak i sluch.

Blížily se těžké, pádné kroky, puch čpěl ostřeji. Brzy na to bylo slyšeti supění a mručení.

„Jen aby nešli dva!“ pomyslil si Zbyško.

Ale v tom okamžiku spatřil před sebou velkou a tmavou postavu zvířete, které jdouc po větru, nemohlo ho do posledního okamžiku zvětřiti, a to tím spíše, že bylo zaujato zápachem medu po kmenech namazaného.

„Bud zdráv, dědku!“ zvolal Zbyško, vystoupiv z pozadí sosny.

Medvěd krátce zařičel, jako by byl nenadálým zjevem polekán, ale byl již příliš blízko, než aby se mohl spasiti útěkem. Okamžitě se postavil na zadní nohy a rozevřel přední jako k objetí.

Na to právě Zbyško čekal: vyskočil jako blesk a celou silou svých mocných paží i celou vahou svého těla vrazil vidly medvědu do prsou. Celý les se nyní zachvěl hrozným řevem. Medvěd chytil tlapami vidle, chtěje je vytáhnouti, ale záděry u hrotu překážely. Ucítiv tedy bolest, řval ještě strašněji.

Chtěje Zbyška dosáhnouti, opřel se a tím je vrážel ještě více do sebe. Zbyško nevěda, vjelo-li ostří dosti hluboko, nepouštěl rukojetí.

Člověk i zvíře sebou smýkali a tahali.

Les se chvěl stále rykem bolesti a zoufalství.

Zbyško nemohl se chopiti sekery, pokud druhý zaostřený konec vidlí nevrazil do země, medvěd pak, uchopiv rukojeť tlapami, zmítal jí i Zbyškem, jakoby rozuměl, oč se jedná — a přes bolest, kterou mu působilo každé hnutí hluboko tkvícího ostří, nedal se „podepřít“.^[3] Tím způsobem se strašný boj prodlužoval — a Zbyško pochopil, že se jeho síly konečně vyčerpají. Mohl také upadnout a v tom okamžiku by bylo po něm veta. Proto se vypial, rozkročil ze široka, ohnul páteř jako luk, aby se naznak nepřevrátil, a celý rozzuřen, jal se se zaťatými zuby opakovati:

„Má smrt, nebo tvá…!“

Konečně jej uchvátil takový vztek, taková zuřivost, že by byl v té chvíli raději zahynul než bestii pustil. Ale, zavadiv nohou o kořen sosny, zachvěl se a byl by padl, kdyby se před ním nebyla v tom okamžiku objevila jakási temná postava — druhé vidly „podepřely“ medvěda, a zároveň mu jakýsi hlas zazněl u samého ucha:

„Sekerou!“

Zbyško ve svém rozohnění se ani na okamžik nepozastavil nad tím, odkud mu ta nenadálá pomoc přichází, chytl hned sekeru a strašně ťal. Nyní praskly vidly, zlomené pod tíhou a posledními křečemi zvířete — to se pak svalilo na zem a začalo chroptěti. Hned přestalo.

Pohlédl na postavu vedle sebe stojící — a lekl se, mysle, že to není člověk.

Nastalo ticho rušené jen hlasitým dýcháním Zbyškovým, který se opřel o sosnu, protože se nohy pod ním chvěly.

Teprv za chvíli pozvedl hlavu, pohlédl na postavu vedle sebe stojící — a lekl se, mysle, že to není člověk.

„Kdo jsi?“ otázal se s neklidem.

„Jagienka!“ odpověděl tenký hlas ženský.

Zbyško překvapením až oněměl.

Po dlouhé teprv chvíli řekl:

„Bůh ti odplať! Nevím, co by se bez tebe bylo stalo!“

A Jagienka, plna rozpaků, jala se vysvětlovati:

„Bála jsem se o tebe, protože Bezduch šel také s vidly a sekerou — a medvěd jej roztrhal. Chraň Bůh, Mackovi by to dodalo, vždyť beztoho sotva dýchá… Vzala jsem tedy vidly a šla.“

„Tos tedy ty chodila tam za sosnami?“

„Já.“

„A já myslil, že je to „zloduch“.“

„Já sama jsem se nemálo bála, protože zde kolem radzikovské bažiny to bez ohně není jisté. Lidé říkají, že „zloduchové“ se tam smějí a tahají chodce do bahna.“

„A proč jsi se neozvala?“

„Bála jsem se, že bys mne zahnal.“

Po chvíli pak dodala:

„Neříkej u nás, že jsem tu byla, doma by se se mnou vadili.“

„Ale domů tě doprovodím, mohli by tě ještě vlci přepadnout.“

„Nuže dobře.“

V tom okamžiku vyšel měsíc nad stromoví a ozářil jasným svým světlem oba mladé lidi.

Zbyško pohlížel na sličnou Jagienčinu tvář a řekl s bezděkým údivem:

„Takové druhé dívčiny jako ty asi na celém světě není. Ty bys měla jít na vojnu.“

Pohlédla mu do očí a téměř smutně zašeptala:

„Já vím, ale nevysmívej se mi.“

Druhého dne Jagienka sama vyškvařila veliký hrnec medvědího sádla, jehož první dávku vypil Macko s chutí, protože bylo čerstvé, nepřipálené a vonělo andělíčkovým kořením, které děvče, v léčení se vyznající, se sádlem vyškvařilo. Macko hned celý se osvěžil a nabyl nové naděje na zdraví.

„Toho mi bylo třeba,“ povídal. „Jak se v člověku všecko dobře vymastí, snad také štěpina někudy z těla vyleze.“

Následující dávky mu již nechutnaly tak dobře, jako první. Jagienka jej také stále těšila, říkajíc:

„Budete zdráv! Zbiludovi z Ostroga vrazili hrot rozžhaveného železa hluboko pod krkem do těla, a po medvědím sádle se mu to zahojilo. Jen, jakmile se rána otevře, je třeba ji bobřím tukem mazati.“

„A máš bobří tuk?“

„Mám. A bude-li třeba čerstvého, půjdeme se Zbyškem na bobry. O ty zde není nouze. Ale neškodilo by také, kdybyste nějakému svatému něco obětoval, a sice nějakému patronu ran.“

„Na to jsem již také myslil, jenže dobře nevím, kterému svatému? Svatý Jiří je patronem rytířů, ten chrání bojovníky před nehodou a vždycky jim zmužilosti ve všech příhodách dodává. Ale takový, který sám rád bije, zřídka kdy sám hojí, od toho snad je jiný, jemuž by nerad v cestu vkročil. Každý svatý má v nebi svůj úřad a své hospodářství — to se ví! A jeden druhému se do ničeho nemíchá, protože by z toho mohly vzejíti nesváry a v nebi se nesluší, aby se svatí spolu vadili.“

„Kosma a Damián jsou také velcí svatí, k nimž se lékaři modlí, aby nemoci na světě nevyhynuly, protože by jinak neměli čeho jísti. Je také svatá Apollonie od bolení zubů… Ale ku kterému se mám se svou trampotou obrátit, to nevím.“

„To vám povím,“ řekl Zbyško. „Obětujte naší nebožce královně a, jestli se za vás přimluví, vykonejte pout k jejímu hrobu do Krakova. Což pak se tam již málo zázraků před našima očima stalo?“

„To je moudrá rada!“ zvolal Macko. „Naše paní celou pohanskou zem na křesťanství obrátila, proto jí zajisté v nebi ničeho odříci nemohou. Učiním také, jak radíš, abych se uzdravil!“

Rada ta líbila se také Jagience. Macko složil ještě toho večera slavný slib a od té chvíle pil ještě s větší nadějí medvědí sádlo, den po dni nepochybně svého uzdravení očekávaje.

Po týdnu ale počal pozbývati naděje. Říkal, že se mu sádlo „kvasí“ v životě, a na kůži, vedle posledního žebra, že mu roste něco jako boule.

Po desíti dnech bylo ještě hůře: boule narostla a zčervenala, a Macko velice zeslábl. Když pak se dostavovala horečka, jal se zase na smrt připravovati.

Až jedné noci náhle zbudil Zbyška:

„Zapal rychle louč,“ řekl, „cosi se se mnou děje, ale nevím, zdali co dobrého či zlého.“

Zbyško vyskočil rovnýma nohama z postele, a nekřesaje ani ohně, rozdmýchal ve vedlejší jizbě dohořívající uhlí v krbu, zapálil jím smolnou louč a vrátil se.

„Co je s vámi?“

„Co se mnou je? Bouli mi něco probodlo, jistě že ta oštěpina; držím ji, ale vytáhnouti jí nemohu. Cítím jenom, jak mi něco pod nehty skřípá a škrčí…“

„To je oštěpina, nic jiného!“

„Chytněte ji dobře a táhněte!“ Macko se bolestí svíjel a sténal, ale strkal prsty stále hlouběji do rány, až tvrdý předmět pevně zachytl. Pak škubl a úlomek vytáhl.“

„Ó, Ježíši!“

„Máte to venku?“ tázal se Zbyško.

„Mám. Až pot na mne vyvstal, ale zde je. Podívej se!“

To řka, ukázal Zbyškovi podlouhlou, ostrou štěpinu železa, která se od špatně ukovaného hrotu odloupla a několik měsíců v těle vězela.

„Chvála Bohu! Patrně se královna Jadviga za vás přimluvila… nyní se uzdravíte!“

„Snad se mi ulevilo, ale hrozně to bolí,“ říkal Macko, tiskna vřed, z něhož tekla hojně krev s hnisem.

„Jakmile bude ten neřád z člověka venku, hned musí také nemoc povoliti. Jagienka říkala, že nyní bude třeba bobří tuk na to přikládati.“

„Půjdeme hned zítra na bobry.“

Mackovi se dařilo již druhého dne mnohem lépe. Spal dlouho a probudiv se, volal po jídle. Na medvědí sádlo se již ani nemohl podívat, ale za to mu usmažili dvacet vajec, protože více nechtěla Jagienka z opatrnosti povoliti. K tomu snědl hltavě půl bochníku chleba a vypil hrnec piva. Po takovém posilnění mu bylo tak vesele, že prosil, aby mu poslali pro přítele Zycha, že by se s ním zase jednou „pořádně rozveselil“.

Zbyško poslal do Zhořelic pro Zycha jednoho ze svých Turků a sám šel s Jagienkou, která tvrdila, že je bobřího tuku na ránu nezbytně třeba, k jezeru Odstajanskému, kde ještě bylo množství bobrů.

Zych s Mackem zůstali doma a oba staří vladykové si začali povídati o dětech a vychvalovati každý svoje.

„Je to chlapík, ten Zbyško!“ řekl Macko, „nemá na světě sobě rovného. Statečný je a švižný jako rys. Víte! Jak jej v Krakově vedli na smrt, děvčata v oknech naříkala, jako by je někdo ze zadu šídlem píchal, a jaká děvčata: dcerky rytířské a kastelánské, o různých krásných měštkách ani nemluvíc.“

„Ať jsou třeba kastelánské a krásné, lepší než má Jagienka jistě nejsou!“ odvětil Zych.

„Což pak říkám, že jsou lepší?“

„Milejšího děvčete než je Jagienka snad na celém světě nenajdeš!“

„Já také proti Zbyškovi nic neříkám: kuši pouhou rukou napne!“

„A medvěda samojediný podepře. Viděli jste, jak ho ťal? Celou lebku i s tlapou mu rozsekl.“

„Lebku rozsekl. Ale sám nepodepřel, Jagienka mu pomohla.“

„Pomohla? Nic mi neřekl.“

„Protože jí to slíbil… protože se nesluší, aby děvče v noci po lese běhalo. Jiné rády lžou, ale ona pravdy nezatají.“

„Hoj, to je děvče jako zlato! Takovou ženu bych pro Zbyška potřeboval!“ upřímně zvolal Macko.

„Ba věru! Jen kdyby nebyl jiné sliboval.“

„Jak víte, je to takový rytířský zvyk. Toho z mladých, který by své paní neměl, jiní za sprosťáka pokládají… Sliboval paví chocholy a ty musí z přílbic strhati, protože přísahal na rytířskou čest — ale může si jinou ženu vzít.“

„Bude-li jen chtít, když má v hlavě jinou? A tam té přece sliboval, a kněžna jim vystrojila zasnoubení?!“

„Jaké zasnoubení? Jaké slibování?“ řekl Macko s hněvem. „Když Jurand mu do očí řekl, že mu děvče nedá. Jestli ji slíbil jinému, nebo službě Boží obětoval, to nevím, ale přímo řekl, že mu ji nedá.“

„Já bych hned dal!“ zvolal s hlasitým, smíchem Zych.

„Bůh vám zaplať za dobré slovo!“ řekl radostně Macko. „Dá Bůh, že při takové dívce tam na tu Zbyško zapomene. Já jsem starý a také bych zapomněl. Napijete se medoviny?“

„Napiji se.“

„Nuže, na zdraví Zbyška a Jagienky.“

Jagienka šla se Zbyškem k jezeru, uloviti nějakého bobra. Šla napřed, ale každou chvilku se ohlížela a kladla prst na ústa. Došli na břeh jezera. Tiše jako kočka vylezla Jagienka na vrbu daleko nad vodou se sklánějící a Zbyško ji následoval. Chvíli čekali. Ale viděli jen mlhu a slyšeli jednotvárné pištění čejek nad hlavami. Konečně zavál vítr. Mlha se rozptýlila, ale netrvalo dlouho a zase nastalo úplné bezvětří… Najednou spatřili, jak se docela blízko vynořila černá hlava nad vodou, za ní druhá. Pak třetí. Nyní viděl Zbyško, jak Jagienka tiše pohnula lokty a naklonila hlavu.

Hned na to zasvištěla tětiva a v okamžiku zvolala Jagienka: „Je střelen!“ Zbyško vylezl výše a viděl nyní, jak se bobr brzy vynořil, brzy zase plaval kus pod vodou, pak se zase vynořil a tak to chvíli dělal. Pak sebou několikrát škubl. Potom se převrátil na záda a plaval bez hnutí po vodě dále.

„Jak jej však dostaneme?“ tázal se jinoch. „Buď bez starosti, ten je ještě před večerem v Bohdanci!“ zvolalo se smíchem děvče. „Střelila jsi jej znamenitě,“ řekl, a ona odpověděla: „Ó, to není první!“

Na to chvíli nic neříkala. Náhle se dala na zpáteční cestu hustým křovím, táhnouc Zbyška za sebou. Tu, když měli již křoví za sebou, zvolala: „Ale to je k zlosti! Nyní jsem zapomněla na břehu šípy!“ a nečekajíc odpovědi svého průvodce, zmizela zase v křoví jako srna. Zbyško se v širém lese octl sám.

Za chvíli dostal strach, kde tak dlouho prodlévá. Povídal si, že se jí jistě něco stalo, jinak by byla již dávno zpět. Ale sotva učinil několik kroků směrem, kudy zmizela, spatřil ji zase. Tváře jí jen hořely a na zádech vlékla bobra.

„Ježíši!“ zvolal Zbyško; „kde jsi toho bobra vzala?“

„Aj, vytáhla jsem jej z jezera! Vždyť to nedělám poprvé. Tebe jsem přece nemohla pustit do vody, vždyť nevím, umíš-li plavat.“

„Tedy jsi šípy vlastně ani neztratila?“

„Bůh uchovej! Chtěla jsem tě jen od břehu odvésti.“

„Jagienko! Takového druhého děvčete jako ty, na celém světě není. Vždyť ty se zde v lese vyznáš ještě lépe než doma.“

Bylo patrno, s jakou radostí a hrdostí slovům jinochovým naslouchala. Ale chtějíc obrátiti řeč jinam, řekla: „Zbyško, vyždímej mi vodu z copu. Hrozně mne máčí na zádech.“

Zbyško uchopil vrkoč jednou rukou a druhou jím počal kroutiti, až voda malým proudem na zem vytékala.

„Nejlépe by bylo ho rozplésti, vítr rozpuštěné vlasy brzy vysuší.“

Ale ona toho nechtěla dopustit, protože se bála, že se rozpuštěný vlas o nějakou větev zachytí.

Bobra jí však Zbyško vzal a zatím, co si Jagienka statně na předu vykračovala, šel za ní s bobrem na zádech.

„Tak,“ řeklo děvče, „nyní se Macko brzy pozdraví, protože na vnitřní rány není nic lepšího nad medvědí sádlo, na vnější však zase bobří tuk. Za nějaké dvě neděle již bude jezditi na koni.“

„Dejž to Bůh!“ odpověděl Zbyško. „Čekám již na to jako na vykoupení, protože od nemocného nemohu odjeti a je mi těžko, zde seděti.“

„Těžko zde seděti?“ tázala se Jagienka. „Proč?“

„Což ti Zych o Danuši nevypravoval?“

„Něco mi povídal… Vím… Závojem tě zastřela… vím! Říkal také, že každý rytíř činí jakési sliby, že bude své paní sloužiti, povídal však, že to nic není… taková služba… Někteří prý jsou ženatí a přece nějaké paní slouží… A ta Danuše, Zbyšku, co je s ní? Řekni! Co je s Danuší?“ Stoupla si těsně k němu a hleděla mu s velikým neklidem do očí, on pak, nevšímaje si vůbec jejího hlasu ani pohledu, řekl:

„Je to má paní, ale také nevěsta nejmilejší. Nevykládám to nikomu, ale tobě to řeknu jako vlastní sestře, protože se od malička známe. Šel bych za ní za devátou řeku i za deváté moře k Němcům i k Tatarům, protože takové již na celém světě není. Ať si jen strýc sedí v Bohdanci, ale já se k ní zase vrátím a to, co jsem jí slíbil, splním, byť bych i sám měl zahynouti.“

„To ovšem jsem nevěděla,“ řekla Jagienka zasmušile.

Zbyško jí vypravoval všecko, co se od jeho setkání s Danuší stalo. Hovor přerušil teprv, jakmile shlédl pacholka, který čekal na pokraji lesa u koní.

Jagienka si hned sedla na koně a počala se loučiti se Zbyškem.

„Ať jede pacholek s bobrem za tebou, já se vrátím do Zhoŕelic.“

„A do Bohdance nepojedeš? Vždyť je tam Zych.“

„Ne. Tatínek říkal, že se vrátí, a také mně kázal, abych se vrátila.“

„Nuže tedy, Bůh ti zaplať za bobra.“

„S Bohem!“

A po chvíli zůstala Jagienka sama. Jedouc k domovu vysokým vřesem, ohlížela se s počátku za Zbyškem, a když konečně zmizel za stromy, zakryla si oči rukou, jako by je chtěla chrániti před paprsky slunečními.

Ale v brzku jí pod rukou začaly stékati velké slzy a jedna za druhou padala na sedlo i na hřívu koňovu.

Zbyško, vrátiv se domů, nalezl Macka v znamenitém rozmaru.

„Již viděti, že se vám vrací zdraví, když máte takové smějící se oči,“ řekl.

„Jak bych nebyl veselý, když se nám svatba chystá!“ řekl Macko.

„Jaká svatba?“ tázal se udiveně Zbyško.

„Aj! Vidíte jej! Jaký to beránek!… On ani neví, že mluvím o něm a o zhořelické panně.“

„I dejte pokoj! Marně si tím hlavu pletete!“ odpověděl Zbyško a odešel z jizby.

Macko, velice rozmrzen, začal přemýšleti, jak by to se synovcem zaonačil, a umínil si, že nechá oba mladé lidi nějakou dobu na pokoji.

Rána se mu zatím den ode dne očividně hojila a za dvě neděle Jagienka přestala také ránu bobřím tukem obkládati. Přiložila jen čistý hadřík na jizvu, aby se čerstvá pokožka neodřela. Macko byl již úplně zdráv.

„Nyní, když Vám Pán Ježíš vrátil zdraví, mám již čas, abych zase odjel,“ řekl jednoho dne Zbyško.

„Kam?“

„Do Mazurska, k Danušce a hledati paví chocholy mezi Němci.“

Macko se rozhněval.

„Jak to? A co bude s Jagienkou? Mám snad já za tebe před Zychem a děvčetem očima svítit?“

„A kdo vám říkal, že Jagienka na mne myslí…? Mám ji rád jako sestru. Řekl jsem jí všecko o Danuši i o svém slibování a zasnoubení.“

Macko umlkl. Znal Zbyška, věděl, že hoch neustoupí v tom, co za svou čest a povinnost považoval. Myslil si tedy chytrý Macko: ať si chlapík jede, až sliby vyplní a Jurand mu dcerky nedá, vrátí se a bude jinak mluviti.

„Hoj!“ řekl konečně, „musíš bez toho hledati křižácké lebky, jak tedy není jiné pomoci, jeď. Staniž se podle vůle Pána Ježíše! Ale já hned musím jeti do Zhořelic. Snad Zycha nějak udobřím… Zycha zvláště je mi líto.“

Tu pohlédl Zbyškovi do očí a náhle se otázal:

„A tobě není Jagienky líto?“

„Ať jí dá Bůh zdraví a všecko nejlepší!“ odpověděl Zbyško.

---

1. klika.
2. Čtan, skráceně Přeclav.
3. Povaliti.