Křižáci/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Henryk Sienkiewicz
Původní titulek: Krzyżacy
Zdroj: SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 38–94.
Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Spáčil
Licence překlad: PD old 70

Bylo již dlouho po poledni, kdy se kněžna zároveň se svým průvodem vypravila z pohostinného Tyňce do Krakova. Tehdejší rytíři, přijíždějíce do větších měst nebo hradů na návštěvu k znamenitým osobám, oblékali často úplnou zbroj válečnou. Bývalo obyčejně zvykem odložiti zbraň po projití bran, k čemuž v hradech vyzýval sám hospodář obvyklými slovy: „Sejměte zbroj, urozený pane, neboť jste přišel k přátelům.“

Vojenský vjezd rytíře byl také považován za okázalejší a zvyšoval význam rytířův. K vůli té okázalosti jak Macko, tak i Zbyško si oblékli výborné pancíře i náramníky, dobyté na rytířích fryzských, jasně se lesknoucí a po okrajích zlatým proužkem zdobené. Mikuláš z Dlugolasu, který mnoho světa i mnoho rytířů v životě svém viděl a byl věcí vojenských znalcem znamenitým, poznal hned, že jsou to zbroje kované milánskými, nejslavnějšími platnéři na světě, jaké si jen nejbohatší rytíři opatřiti mohou — a z nichž každá cenou svou pěknému statku se rovná. Soudil z toho, že oni Frýzové byli jistě znamenitými lidmi ve svém národě, a proto s ještě větší úctou na Macka i Zbyška pohlížel. Leč přílby jejich, rovněž nikoli všední, nebyly již tak nádherné; za to však ohromné klisny, krásně pokryté, budily mezi dvořany obdiv a závist.

Danuše pohlížela s velikým zájmem na železné rytíře, kněžna pak, berouc chvílemi ze zaňádří pouzdro s ostatky sv. Ptolomea, tiskla je k ústům. Obdivovala Mazursko vůbec, nejen zámožnost opatství, nýbrž také zámožnost a krásu celého kraje, kterým nyní projížděli.

Vůkol bylo mnoho zámožných, rozsáhlých vsí, háje lipové, plné stromů ovocných, čápí hnízda na lípách a všude úly se slaměnými stříškami. Podél silnice, po obou stranách, táhly se lány všelikého obilí. Vítr chvílemi vlnil zelenavé ještě moře klasů, uprostřed něhož se mihotaly hlavičky modrých chrp a jasně rudých máků. Daleko za lány černal se tu a tam les, jinde zase obveselovala oči doubrava nebo olšina, zatopená slunečním jasem, dále zase vlhké louky, plné trávy a čejek kroužících nad močály a opět návrší, pokrytá chatami a zase lány. Patrně obýval zemi tu lid přičinlivý a pracovitý, svou půdu milující — a pokud zrak sahal, zdálo se, že celý kraj nejen mlékem a medem oplývá, nýbrž také šťastný a spokojený jest.

„Kazimírovo královské hospodářství,“ řekla kněžna, „ale také zde jen žít a neumírat.“

„I Pán Ježíš se na takovou zemi usmívá,“ odpověděl Mikuláš z Dlugolasu, „a požehnání boží vznáší se nad ní; ale jak by také bylo jinak? Vždyť zde, jakmile zvony začnou zvoniti, není nikde koutku, kam by zvuk jejich nedolétl! Je přece známo, že zlí duchové, nemohouce toho snésti, musejí až za hranice do pustých lesů uherských utíkati.“

„To je mi divno,“ ozvala se paní Ofka, vdova po Kristinu z Jažombkova, „vždyť řeholníci v Tyňci povídali, že prý se tam každoročně zjevuje jakýsi obrovský rytíř, který zde před mnoha lety žil a Valkýr Krásný se nazýval. V Tyňci přece zní zvony sedmkrát denně.“

Poznámka ta zmátla na chvíli Mikuláše, který také po chvilce rozmýšlení řekl:

„Především je veškeré řízení Boží nevyzpytatelno a za druhé si pamatujte, že se mu v každém případě zvláštního povolení dostává.“

„Buď jak buď, ale jsem ráda, že v klášteře nepřenocujeme. Snad bych zemřela strachem, kdyby se mi takový pekelný obr zjevil.“

„Jen nevolejte vlka z lesa,“ odpověděl vesele Mazur, „neboť takový též často po silnici mezi Krakovem a Tyňcem se vláčí a to zvláště k večeru — jestli vás uslyší, hned se vám v postavě obra ukáže!“

„Eh, kozla starého!“ odsekla Ofka.

Leč v tom okamžiku Macko z Bohdance, který sedě na vysoké kobyle, mohl dále viděti než ti, kteří seděli ve vozíku, stáhl opratě a řekl:

„Přisám Bůh, co je to?“

„Co se děje?“

„Jakýsi obr jede s návrší dolů.“

„A slovo stalo se skutkem!“ zvolala kněžna, „nemluvte ledabylo!“

Leč Zbyško, postaviv se ve třemenech, řekl:

„Opravdu — obr Valkýr — nikdo jiný!“

Na to vozka strachem zastavil koně a nepouštěje z rukou opratě, jal se žehnati, neboť i on již s kozlíku viděl na protějším návrší obrovskou postavu jezdce.

Kněžna se pozvedla, ale hned zase usedla, s tváří strachem změněnou. Danuše ukryla hlavu do záhybů šatu kněžnina. Dvořané, dvořanky i hudci, kteří jeli koňmo za vozíkem, uslyševše zlověstné jméno, skupili se hned kolem vozíku. Mužové se ještě na oko smáli, ale v očích zračil se jim neklid; panny zbledly, jedině Mikuláš z Dlugolasu, který z nejedné pece chléb jídal, tvářil se klidně a chtěje kněžnu uklidniti, řekl:

„Nebojte se, milostivá paní. Vždyť slunce ještě nezapadlo a byť by i byla noc, Svatý Ptolomeus by si s Valkýrem poradil.“

Zatím vyjel neznámý jezdec na podélný hřbet návrší, zastavil koně a stál bez hnutí. V paprscích zapadajícího slunce jej bylo dokonale viděti — a opravdu se zdálo, že postava jeho svou ohromností obvyklé lidské rozměry převyšuje. Vzdálenost mezi ním a průvodem kněžny nebyla větší než tři sta kroků.

„Proč stojí?“ řekl jeden z hudců.

„Protože my také stojíme,“ odpověděl Macko.

„Hledí na nás, jako by si chtěl někoho vybrati,“ poznamenal druhý hudec, „kdybych věděl, že je to člověk a ne zloduch, hned bych si k němu zajel a loutnou mu hlavu přetáhl.“

Ženy byly již celé polekány a jaly se modliti. Zbyško pak, chtěje vůči kněžně i Danuši svou odvahu ukázati, řekl:

„Ale já přece pojedu. Co mi tam na Valkýrovi záleží?“

Na to Danuše polo s pláčem zvolala:

„Zbyšku! Zbyšku!“ Leč on popohnal koně a klusal stále prudčeji, doufaje, že by odpůrce svého skrz na skrz probodal, byť by to i sám Valkýr byl.

A Macko, který měl bystrý zrak, řekl:

„Zdá se býti obrem, protože na vršku stojí. Jakýsi veliký chlap je to, ale obyčejný člověk — nic jiného. Eh co! Já pojedu, abych vádě mezi jím a Zbyškem zabránil.“

Zbyško v klusu stále rozmýšlel, má-li hned kopí nastaviti. nebo podívati se napřed z blízka, jak vypadá onen na návrší stojící člověk. Umínil si, že se napřed podívá, a hned se přesvědčil, že to byl lepší nápad, neboť čím více se blížil, tím více pozbýval neznámý v jeho očích svých nezvyklých rozměrů. Byl to muž obrovský a seděl na ohromném koni — ale lidské míry nepřevyšoval. Mimo to byl bez zbroje, v čapce aksamítové, zvonu podobné a v bílém plátěném plášti, který jej proti prachu chránil a zpod něhož zelený šat vykukoval. Stoje na návrší, obracel zrak k nebi a modlil se. Patrně zastavil koně jen proto, aby se večerní modlitbu pomodlil.

„Eh, jaký pak Valkýr!“ pomyslil si jinoch.

Dojel již tak blízko, že mohl neznámého kopím dosáhnouti. Ten pak, vida před sebou nádherného oděného rytíře, usmál se na něho přátelsky a řekl:

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Na věky věků.“

„Není to dvůr kněžny mazověcké tam dole?“

„Ano.“

„To z Tyňce jedete?“

Leč na tu otázku nebylo již odpovědi, protože Zbyško byl tak překvapen, že ji ani neslyšel. Chvíli stál jako zkamenělý, vlastním očím nevěře, když v tom nedaleko za neznámým spatřil několik vojáků na koních, v jejichž čele jel rytíř celý v lesklé zbroji oděný, v bílém soukeném plášti s černým křížem. Na hlavě měl ocelovou přílbici s nádherným pávím chocholem.

„Křižák,“ zvolal Zbyško.

A spatřiv jej, hned si pomyslil, že modlitba jeho byla vyslyšena, že mu Bůh ve svém milosrdenství posílá takového Němce, o jakého v Tyňci prosil, že je třeba z milosti Boží kořistit. Neváhaje tedy ani chvilku, hned jak mu ta myšlenka projela hlavou — nežli se ještě mohl ze svého překvapení vzpamatovati, sklonil se hluboce v sedle, napřáhl kopí a křiče válečné heslo: „Hromy! Hromy!“ hnal se divoce na Křižáka. Ten byl rovněž překvapen, zastavil tedy koně a neskloniv ani kopí trčící od třemene vzhůru, hleděl před sebe jako by v nejistotě, je-li útok na něho namířen.

Křižák vida, že je útok opravdu na něho namířen, zastavil koně, napřáhl zbraň…

„Nachyl kopí!“ křičel Zbyško, bije koně ostruhami.

„Hromy! Hromy!“

Vzdálenost mezi oběma jezdci se zmenšovala. Křižák vida, že je útok opravdu na něho namířen, zastavil koně, napřáhl zbraň a kopí Zbyškovo již mělo udeřiti do jeho prsou, když v tom jakási silná pěsť mu je u samé ruky jako suchou třtinu přerazila. Pak tatáž ruka trhla uzdou jeho koně silou tak strašnou, že se kůň zaryl všema čtyrma do země a zastavil se jako přikován.

„Člověče šílený, co to tropíš?“ ozval se hluboký, hrozný hlas, „na posla se vrháš, krále si nevážíš.“

Zbyško se ohlédl a poznal téhož obrovského muže, který byl za Valkýra považován a před chvílí veškeré dvořanky kněžniny polekal.

„Pusť mne na Němce! Kdo jsi?“ zvolal, chytaje za rukojeť sekery.

„Pryč se sekerou! Přisám Bůh! Pryč se sekerou, povídám, nebo tě s koně srazím!“ zvolal ještě hrozněji neznámý.

„Urazil jsi majestát krále a před soud půjdeš!“

Pak se obrátil k lidem, kteří za Křižákem jeli, a vzkřikl:

„Všichni sem!“

Ale mezi tím přijel Macko s tváří neklidnou a zlověstnou. Pochopil také dobře, že Zbyško si počínal jako šílenec a že ta příhoda zhoubné následky pro něho míti může, ale přece byl k bitce odhodlán. Celý průvod neznámého rytíře i Křižáka čítal sotva patnáct lidí, ozbrojených dílem kopími, dílem kušemi, mohli se tedy dva úplně obrnění rytíři ne bez naděje na vítězství s nimi potýkati. Macko si také myslil, že hrozí-li jim potom soud, bude nejlépe někam ujeti a tak dlouho se v bezpečí skrývati, až by se na celou záležitost zapomnělo. Jeho celá tvář nabyla výrazu rozzuřeného vlka a vraziv koněm mezi Zbyška a neznámého rytíře, tázal se, sahaje zároveň po meči:

„Kdo jste? Jaké je vaše právo?“

„Právo mé je to, že mi král dal moc, abych zemi tuto před nebezpečím a roztržkami hájil — a jmenuji se Povala z Tačeva.“

Po těch slovech Macko i Zbyško pohlédli na rytíře, strčili hned na polo již vytasenou zbraň do pochvy a svěsili hlavy. Neměli strachu, ale sklonili hlavu před slavným a dobře známým jménem, neboť Povala z Tačeva, šlechtic vznešeného rodu a pán bohatý, mající mnoho statků vedle Radomije, byl zároveň jedním z nejslavnějších rytířů celého království. Pěvci jej opěvali v písních jako vzor cti a zmužilosti, oslavujíce jeho jméno právě tak jako jméno Záviše z Garbova, Farureje, Skarbka z Gury, Dobka z Olešnice, Jaška Našana, Mikuláše z Moskořeva a Zyndrama z Maškovic. V tom okamžiku pak představoval poněkud osobu královskou. Obořiti se na něho bylo by tedy znamenalo tolik, jako hlavu svou pod sekeru katovu odevzdati.

Macko také schladnuv, ozval se hlasem úctyplným:

„Budiž čest a poklona, pane — vaší slávě, vaší mužnosti.“

„Poklona také vám, pane,“ odpověděl Povala, „ačkoliv bych se s vámi v tak těžké příhodě raději ani nebyl seznámil.“

„Proč to?“ otázal se Macko.

A Povala se obrátil ke Zbyškovi:

„Co pak jsi to mládenečku tropil? Na veřejné silnici, v blízkosti krále jsi se na poslance sápal! Víš-li pak, co tě za to čeká?“

„Sápal se na poslance, protože je mladý a hloupý, proto se má spíše ke skutku než k rozvaze,“ řekl Macko, „ale nebudete jej souditi přísně, až vám celou záležitost vysvětlím.“

„Já ho souditi nebudu. Mou jedinou povinností je, do vězení jej odvésti…“

„Jak to?“ ozval se Macko, celý průvod rytířův zamračeně si prohlížeje.

„Podle rozkazu královského.“

Po těch slovech nastalo mlčení.

„Je to šlechtic,“ řekl konečně Macko.

„Nuže, ať odpřisáhne na šlechtickou čest, že se k všelikému soudu dostaví.“

„Přisahám na svou čest!“ zvolal Zbyško.

„Nuže dobře. Jak se jmenujete?“

Macko jmenoval jméno i erb.

„Jste-li ode dvoru kněžny Anny Danuty, poproste ji, aby se zároveň s vámi ke králi dostavila.“

„Nejsme z jejího dvora. Z Litvy od knížete Vitolda jedeme. Kéž bychom se nebyli vůbec se dvorem setkali! To setkání hochovi jen neštěstí přineslo.“

A tu se jal Macko vypravovati, co se v hospodě přihodilo, mluvil o setkání se dvorem kněžniným i o Zbyškově slibování. Na konec ale se ho zmocnil vztek na Zbyška, jehož nerozvážností do tak těžkého postavení se dostali, a obrátiv se k němu, zvolal:

„Že jsi raději u Vilna nepadl! Cos si to jen myslil, ty zbůjníku?“

„Inu,“ řekl Zbyško, „po slibování jsem se modlil k Pánu Ježíši, aby mi Němce nadělil — a slíbil jsem mu oběť. Když jsem tedy shlédl ona páví péra a při nich plášť s černým křížem, hned jakýsi hlas ve mně zvolal: „Bij do Němce, neboť to je zázrak!“ — No, a skočil jsem — kdo pak by byl neskočil?“

„Slyšte,“ přerušil jej Poval z Tačeva. „Nepřeju vám ničeho zlého, neboť jasně vidím, že se onen mládeneček více svou přirozenou lehkomyslností nežli zlobou provinil. Rád bych skutek jeho přehlédl a pustil jej, jakoby se nic nebylo stalo. Ale mohl bych to učiniti jen tehdy, kdyby onen komtur slíbil, že si králi stěžovati nebude. Poproste jej. Možná, že se přece nad výrostkem slituje.“

„Raději půjdu před soud, než bych se Křižákovi poklonil,“ zvolal Zbyško. „To by mé vladycké cti neslušelo.“

Na to Povala z Tačeva na něho přísně pohlédl a řekl:

„Nejednáš dobře. Staří vědí lépe než ty, co se cti šlechtické sluší. O mně také již lidé slyšeli a to ti povídám, že kdybych se takového skutku dopustil, neváhal bych za odpuštění prositi.“

Zbyško se zastyděl, ale rozhlédnuv se vůkol, řekl:

„Zde je půda rovná, bylo by jen třeba trochu ji udupat. Nežli bych Němce odprosil, raději bych se s ním potýkal, koňmo nebo pěšky, na smrt nebo nevolnictví.“

„Jsi hlupák,“ přerušil jej Macko. „Jak pak se můžeš s poslancem potýkati? Ani tobě s ním, ani jemu s takovým chlapečkem se to nesluší!“

Tu se obrátil k Povaloví.

„Odpusťte, urozený pane. Chlapčisko mi vojnou příliš zdivočilo, ale raději ať s Němcem ani nemluví, ještě více by jej urazil. Já s ním promluvím, já sám jej poprosím a jestli by se po vyřízení svého poselství chtěl onen komtur se mnou potýkati, ochotně se k zápasu dostavím.“

„Je to rytíř rodu vysokého, který s každým nezápasí,“ řekl Povala.

„Jakže? Což pak nenosím právem pas a ostruhy? Se mnou i sám kníže se může potýkat,“ odpověděl Macko.

„To je pravda, ale o tom mu nemluvte, lečby to sám připomenul, neboť se bojím, aby na vás nezanevřel. Nu, pomoz vám Pán Bůh!“

„Půjdu za tebe očima svítit,“ řekl Zbyškovi Macko, „ale počkej!“

To řka, přiblížil se ke Křižákovi, který zastaviv se opodál, seděl nehybně na svém obrovském jako velbloud velikém koni, podoben soše ze železa ulité a naslouchal s největší lhostejností rozmluvě.

Macko se za dlouhý čas na vojnách strávený naučil trochu německy, jal se tedy nyní komturovi rodnou jeho řečí vysvětlovati, co se stalo, sváděti vinu na mladý věk i prudkou mysl hochovu, jemuž se zdálo, že mu sám Pán Bůh rytíře s pávím chocholem seslal, a konečně prositi, aby Zbyškovi provinění jeho odpustil.

Ale tvář komturova se ani nezachvěla. Chladný a vzpřímený, se vztyčenou hlavou, pohlížel na mluvícího Macka svýma ocelovýma očima tak lhostejně a zároveň pohrdavě, jako by nepohlížel vůbec na rytíře, ba ani na člověka, nýbrž na kůl v plotě. Vladyka z Bohdance to zpozoroval a ačkoliv slova jeho byla dvorná, počala se v něm patrně celá duše bouřiti. Mluvil stále více nucené a na osmahlých tvářích objevily se ruměnce. Bylo patrno, že bojuje vůči té chladné hrdosti sám se sebou, aby nezaskřípal zuby a aby velký jeho vztek nepropukl.

Povala to hned postřehl a jsa srdce dobrého, umínil si, ku pomoci mu přispěti. I on, hledaje za mladých let na dvoře uherském, rakouském, burgundském i českém různá rytířská dobrodružství, která široko daleko jméno jeho proslavila, naučil se německy, obrátil se tedy po německu k Mackovi hlasem smířlivým a zúmyslně žertovným i řekl:

„Vidíte pane, že šlechetný komtur míní, že celá záležitost ani za jediné slovo nestojí. Netoliko v našem království, nýbrž všude bývají výrostkové nezralého rozumu; ale takový rytíř nebojuje s dětmi ani mečem, ani právem.“

Na to Lichtenstein zatřásl jen svým rusým vousem a nepromluviv ani slova, popohnal koně, ani Macka ani Zbyška si již nevšímaje. Oběma zalomcoval vášnivý vztek a ruce sáhly prudce po meči.

„Počkej, ty hrdopýšku křižácký,“ promluvil se zaťatými zuby starší rytíř z Bohdance, „teď já ti budu slibovati a naleznu tě, jen co bude tvé poselství ukončeno.“

Leč Povala, jehož celé nitro se také bouřilo, řekl:

„To až potom. Jen ať se nyní kněžna za vás přimluví, sice to s hochem špatně dopadne.“

To řka, popojel za Křižákem, zastavil jej a po nějakou chvíli živě spolu hovořili. I Macko i Zbyško zpozorovali, že německý rytíř na Povalu přece nepohlížel tak hrdě jako na ně — a to je ještě více rozvzteklovalo. Po chvíli se Povala vrátil k němu a vyčkav okamžiku, až se Křižák vzdálí, řekl jim:

„Přimlouval jsem se za vás, ale je to člověk nepřístupný. Povídá, že jen v tom případě si stěžovati nebude, učiníte-li, co bude chtít…“

„A co chce?“

„Řekl toto: „Zastavím se, abych kněžnu mazověckou uvítal: nuže (povídá), ať přijedou za mnou, ať slezou s koní a sejmuvše přílby — s obnaženými hlavami mne odprosí.““

Tu pohlédl Povala bystře na Zbyška a dodal:

„Je to těžké pro lidi rodu šlechtického… chápu vše, ale musím tě upozorniti, že, jestli toho neučiníš, kdož ví, co tě čeká. — Snad katův meč.“

Tváře Macka i Zbyška nyní téměř zkameněly. Zase nastalo mlčení.

„Nuže co?“ tázal se Povala.

A Zbyško odpověděl klidně a tak vážně, jakoby mu v tom okamžiku dvacet let přibylo.

„Ach co! Moc boží je nade všemi lidmi!“

„Jak to?“

„Tak, že byť bych i měl dvě hlavy a byť by mi kat obě utnouti měl — čest mám jen jednu a té si poskvrniti nedám.“

Na to zvážněl Povala ještě více a pohlédnuv na Macka, ještě se otázal:

„A co vy tomu říkáte?“

„Já povídám,“ odvětil posupně Macko, „že jsem toho hocha od dětství vypěstoval… Na něm stojí náš rod, protože já jsem již stár, ale to učiniti nemůže, byť by i zahynouti měl.“

Tu se mu počala drsná tvář chvěti a náhle láska k synovci v něm takovou silou propukla, že ho chytl ve své železem okuté náručí a zvolal:

„Zbyšku! Zbyšku!“

Mladý rytíř se tomu až podivil a objav vřele strýce, řekl:

„Aj! To jsem nevěděl, že mne tak velice milujete!“

„Vidím, že jste praví rytíři,“ řekl dojatý Povala, „a ježto mi mladík na svou čest přisáhl, že se k soudu dostaví, nebudu jej vězniti, lidem jako vy lze důvěřovati. Buďte jen dobré mysli. Němec stráví v Tyňci aspoň den, já se tedy s králem dříve uhlídám a tak mu tuto událost vysvětlím, že hněvu jeho co nejméně vzbudí. Štěstí, že se mi podařilo kopí zlomiti — velké štěstí!“

Ale Zbyško řekl:

„Jestli mám již hlavu ztratiti, kéž bych měl aspoň útěchu, že jsem Křižákovi hnáty polámal.“

„Že tak dovedeš čest svou hájiti a vůbec nechápeš, že bys celý národ náš v hanbu uvrhl!“ odpověděl netrpělivě Povala.

„Chápu já to, rozumím,“ řekl Zbyško, „ale proto je mi líto…“

Povala se pak obrátil k Mackovi:

„Víte pane! Podaří-li se tomu výrostkovi jakýmkoliv způsobem se vykroutit, musíte mu dáti kápě na hlavu jako sokolovi. Jinak zajisté přirozenou smrtí neskončí.“

„Podařilo by se mi vykroutit, kdybyste, pane, chtěl před králem zatajiti vše, co se přihodilo.“

„A co uděláte s Němcem? Jazyk mu přece na uzel nezavážu.“

„Pravda! Pravda!…“

Tak rozmlouvajíce, popojeli zpět ke dvoru kněžny Anny Danuty. Sluhové Povaloví, kteří byli před tím s lidmi Lichtensteinovými pomícháni, jeli nyní zároveň s nimi. Z daleka bylo viděti uprostřed mazověckých čapek větříkem se chvějící páví péra Křižákova i jeho lesklou, na slunci zářící přilbici…

„Je to divná křižácká povaha,“ ozval se jako v zamyšlení rytíř z Tačeva. „Je-li s Křižákem zle, bude přístupný jako Františkán, pokorný jako beránek a sladký jako med — takže lepšího na světě nenajdete. Ale pocítí-li za sebou moc — nikdo se více nenadýmá a u nikoho méně smilování člověk nenajde. Patrně jim dal Pán Ježíš místo srdce kamení. Viděl jsem již různé národy a často jsem spatřil, jak pravý rytíř šetří druhého, který je slabší, říkaje si: „Nepřibude mi cti, jestli ležícího pošlapu“. A Křižák je právě tehdy nejurputnější. Drž ho za hlavu a nepouštěj, sice běda tobě! Tak i onen vyslanec! — Chtěl hned netoliko odprošení, ale také vaši potupu. Já však jsem rád, že se to nestane.“

„Toho se nedočká!“ zvolal Zbyško.

„Dejte si také pozor, aby rozpaků na vás nepoznal, neboť by z toho měl radost velikou.“

Po těch slovech přijeli k průvodu a spojili se se dvorem kněžniným. Poslanec křižácký spatřiv je, hned se tvářil pyšně a pohrdavě, ale oni se tvářili, jakoby ho neviděli. Zbyško jel po boku Danušině a vesele jí řekl, že s návrší je již Krakov dobře viděti. Macko zase vypravoval jednomu z dvořanů o neobyčejné síle pana z Tačeva, který přelomil kopí v ruce Zbyškově jako suchou třtinu.

„A proč je přelomil?“ tázal se hudec.

„Protože se Zbyšek na Němce obořil — ale jen žertem.“

Dvořanovi, který byl šlechticem a člověkem zkušeným, nezdál se takový žert právě slušným, ale vida, že Macko o něm povrchně mluví, také si ho zvláště k srdci nebral. Zatím však počalo chování Zbyškovo Němce mrzeti. Pohlédl několikrát na Zbyška, pak na Macka; konečně pochopil, že s koní neslezou a zúmyslně si ho nevšímají. V očích mu zasvitly blesky a hned se jal loučiti…

V okamžiku pak loučení, nemohl se pan z Tačeva zdržeti a řekl mu na rozchodnou:

„Jeďte směle, udatný rytíři. Zde je klidný kraj, nikdo vás nenapadne, nanejvýš snad nějaký hošík ze žertu.“

„Ačkoliv jsou divné zvyky v této zemi, nehledal jsem vaší obrany, nýbrž vaší společnosti,“ odpověděl Lichtenstein, „tuším, že se ještě spolu na tomto dvoře nebo někde jinde setkáme…“

Poslední slova pronesl s tajenou výhrůžkou, proto Povala vážně odpověděl:

„Bůh dá!…“

To řka, uklonil se a odvrátil; pak pokrčil rameny a řekl polohlasitě, avšak tak, aby jej nejbližší slyšeli:

„Nadutče! Vyhodil bych tě ostřím kopí ze sedla a držel tě po dobu tří otčenášů ve vzduchu!“

A jal se rozmlouvati s kněžnou, kterou dobře znal. Anna Danuta se ho ptala, co dělá na silnici, on pak jí oznámil, že projíždí z rozkazu královského, aby udržoval bezpečí v okolí, kdež následkem velikého počtu hostí odevšad do Krakova se sjíždějících, by snadno k nějaké roztržce dojíti mohlo. A na důkaz toho hned uvedl to, čeho byl svědkem. Pomysliv však, že bude ještě dosti času, poprositi kněžnu, aby se za Zbyška přimluvila, až toho bude třeba, nepřikládal té příhodě velkého významu, aby veselí nepokazil. Kněžna se také velice Zbyškovi smála, že měl tak na pilno, páví chocholy si opatřiti — jiní pak, dozvěděvše se o zlomeném kopí, obdivovali pana z Tačeva, že toho jednou rukou dokázal.

On pak měl radost, že jej obdivují, a jal se konečně sám vypravovati o svých činech, které jméno jeho proslavily, zvláště v Burgundsku, na dvoře Filipa Smělého. Kdysi tam při turnaji zlomil kopí jistého rytíře ardenského, vyvlékl jej ze sedla a vyhodil do výše, co by kopím dosáhl, ačkoliv byl Ardenčík celý v železném brnění. Filip Smělý mu za to daroval zlatý řetěz a kněžna sametový střevíček, který posud na přílbici nosí. Slyšíce to, všichni jej velice obdivovali, mimo Mikuláše z Dlugolasu, který řekl:

„V dnešních zženštilých dobách již není mužů takových, jací bývali za mého mládí, nebo takových, o jakých mi otec vypravoval. Dovede-li nyní kdy šlechtic nějaký rozetnouti pancíř, napnouti luk bez napínadla, nebo skroutiti mezi prsty železný tesák, to již se za velikého siláka prohlašuje. A dříve to činily i dívky…“

„Nepopírám, že dříve bývali lidé silnější,“ odpověděl Povala, „ale i dnes ještě lze muže silné nalézti. U mne Pán Ježíš silou v kostech neskrblil, ale přece neříkám, že jsem v tomto království nejsilnější. Viděl jste někdy, pane, Záviše z Garbova? Ten by mne přemohl.“

„Viděl jsem. Ten má plece široké jako krakovský zvon.“

„A Dobko z Olešnice? Ten kdysi na turnaji, který Křižáci v Toruni vypravili, rozťal dvanácte rytířů k veliké chvále své i celého národa našeho…“

„Ale náš Mazur, Staško Tiolek, byl silnější, pane, než vy i Záviš i Dobek,“ řekl Mikuláš z Dlugolasu. „O tom se vypravovalo, že jediným smáčknutím ruky ze svěží větvice mízu vytlačil.“[1]

„Mízu také já vytlačím!“ zvolal Zbyško.

A nežli ho někdo o zkoušku požádal, skočil ku příkopu u cesty, ulomil dosti silnou větev se stromu a smáčkl ji před očima kněžny i Danuše tak silně, že míza opravdu na cestu kapati počala.“

„Ach Ježíši!“ zvolala při pohledu na to Ofka z Jařembova, „takový chlapeček a již tak silný! Z toho bude jednou rytíř. Škoda by tě bylo chlapče, kdybys měl předčasně zhynouti…“

„Škoda by ho bylo!“ opakoval zamračeně Macko.

Avšak Mikuláš z Dlugolasu se dal do smíchu a s ním zároveň kněžna. Jiní hlasitě chválili sílu Zbyškovu, a protože za oněch dob cenili železnou sílu nade všecko, volaly panny na Danuši: „Raduj se!“ Zbyšek pak, zapomenuv téměř úplně na Křižáka, hleděl tak s vysoka, že Mikuláš z Dlugolasu, chtěje ho do pravé míry přivésti, řekl:

„Já jsem to neviděl, ale otec můj byl svědkem něčeho lepšího, co se na dvoře Karla, císaře římského, přihodilo. Přijel k němu na návštěvu král Kazimír s mnoha dvořany, mezi nimiž byl právě onen silou svou slavný Staško Tiolek, syn vévody Ondřeje. Císař se tedy jednou začal vychloubati, že má mezi lidmi svými jistého Čecha, který medvěda vejpůl obejme a na místě jej udusí. Vypravili divadlo a Čech dva medvědy, jednoho po druhém, udusil. Náš král byl proto velice zarmoucen, a aby s hanbou odejíti nemusil, řekl: „Ale můj Tiolek se jím nedá zahanbiti.“ Určili tedy, že za tři dny budou spolu oba siláci zápasiti. Sjelo se mnoho paní a vzácných rytířů a po třech dnech se chytli Čech s Tiolkem na zámeckém nádvoří do křížku: ale zápas dlouho netrval, neboť, sotva se objali, přelomil Tiolek Čechovi kříž, polámal všecka žebra a teprv mrtvého za veliké pochvaly královy z rukou vypustil.[2] Od té doby jej nazývali Lomihnátem; jednou také vynesl samojediný na věž veliký zvon, jímžto dvacet měšťanů ani hnouti nemohlo.“

„Ale, jak byl stár?“

„Velice mladý!“

Mezitím Povala, rozmysliv si vše, umínil si, že poví kněžně úplnou pravdu o Zbyškovi, a poprosil ji, aby jej podporovala, až se bude u krále přimlouvati za hocha, který stěží své provinění zodpovídati může. Kněžna, jížto se Zbyško líbil, přijala tu zprávu smutně a byla velice znepokojena.

„Biskup krakovský mi přeje,“ řekl Povala, „snad jej uprosím a královnu též, ale čím více orodovníků bude, tím lépe také pro mladíčka…“

„Kdyby se ho jen královna ujala, vlas s hlavy mu nespadne,“ řekla Anna Danuta, „neboť král ji pro ctnost její i pro věno velice ctí. Ale v Krakově je také milovaná sestra králova, kněžna Zemovitova, k té jděte. Já také učiním, co možno bude. Ale ona je jeho sestrou, kdežto já jen příbuzná.“

„Král miluje také vás, milostivá paní.“

„Ach, ne tak,“ odpověděla s jistým smutkem kněžna, „pro mne jen kroužek, pro ni řetěz celý; pro mne liška, pro ni sobol. Nikoho ze sourozenců král tak nemiluje, jako Alexandru. Není snad jediného dne, kdy by s prázdnýma rukama odešla…“

Tak rozmlouvajíce, přiblížili se ke Krakovu. Silnice, již od Tyňce oživená, vypadala tam, jakoby se včely rojily. Potkávali zemany, táhnoucí do města v čele pacholků dílem ozbrojených, dílem v letních šatech a slaměných kloboucích. Někteří jeli koňmo, jiní zase na vozích se ženami i dcerami, které chtěly viděti dávno slibované slavnosti a turnaje. Místy byla celá cesta zatarasena vozy kupců, kteří nesměli Krakovu se vyhnouti, aby město o hojné poplatky nepřišlo. Vezli na vozích sůl, vosk, obilí, ryby, kůže zvířecí, konopě i dříví. Jiné vozy opět vyjížděly z města, přeplněny suknem, sudy piva i různým městským zbožím. Krakov bylo již dobře viděti. Zahrady královské, panské i měšťanské, ze všech stran město obklopující, za nimi hradby a věže chrámové. Čím blíže městu, tím byl ruch větší a branami uprostřed největšího ruchu bylo těžko projeti.

„To je město! Snad není takového druhého na světě,“ řekl Macko…

„Vždycky jako jarmark,“ odpověděl jeden z dvořanů. „Nebyl jste zde dávno, pane?“

„Dávno. A divím se, jako bych Krakov poprvé viděl, vždyť z divokých krajin přijíždíme.“

„Říkají, že Krakov od vlády krále Jagiella velice vzrostl. Byla to pravda: od dob, kdy velký ten kníže litevský dosedl na trůn, byly nesmírné krajiny litevské i ruské obchodu krakovskému otevřeny, následkem čehož město neustále vzrůstalo lidnatostí, stavbami — a stávalo se jedním z nejznamenitějších na světě.“

„Křižácká města jsou také vzácná,“ ozval se zase tlustý dvořan.

„Jen se do nich dostati,“ odpověděl Macko. „Byla by to znamenitá kořist!“

Leč Povala myslil na něco jiného, zvláště na to, že mladý Zbyško, který jedině hloupou svou horkokrevností se provinil, leze přece vlkovi do chřtánu. Pan z Tačeva, drsný a neústupný v době války, měl přece ve svých mocných prsou srdce opravdu holubí — a ježto lépe než jiní rozuměl, co provinilce čeká, litoval Zbyška z celé duše.

„Váhám a váhám,“ řekl zase kněžně, „mám-li říci králi, co se stalo, či ničeho neříkat.“

„Nebude-li si Křižák stěžovati, pak také soudu nebude. Kdyby však si měl králi postěžovati, bylo by snad přece lépe všecko říci, aby pán náhlým hněvem nevzplanul.“

„Může-li Křižák někoho zničiti, jistě ho zničí,“ odpověděla kněžna, „ale já napřed řeknu tomu mládenci, aby se k našemu dvoru dal. Snad také král našeho dvořana tak přísně trestati nebude.“

To řkouc, zavolala Zbyška, který dozvěděv se oč jde, seskočil s koně, objal kněžně kolena a s největší radostí se stal jejím dvořanem nejen pro vlastní bezpečí, nýbrž také pro to, aby mohl blízko Danuše zůstati.

Povala se pak otázal Macka:

„Kde se ubytujete?“

„V hospodě.“

„V hospodách dávno již ani kousku místa není.“

„Nuže, půjdeme ke známému kupci Amyleji, snad nám v domě svém noclehu popřeje.“

„A já vám povídám tolik: buďte mými hosty. Synovec váš by se mohl s dvořany kněžninými na zámku ubytovati, ale lépe bude, jestli králi hned při ruce nebude. Co se v prvním hněvu učiní, neučiní se v druhém. Rozdělíte se zajisté o majetek, vozy, služebnictvo a k tomu je času třeba. Víte! U mne vám bude dobře a bezpečně.“

Macko, ač byl trochu znepokojen tím, že Povala tak příliš na jejich bezpečí myslí, poděkoval s velikou vděčností a vjeli do města. Tam pak oba se Zbyškem zase chvíli zapomněli na své starosti při pohledu na zázraky, které je obklopovaly. Na Litvě i na hranicích viděli jen jednotlivé zámky a ze znamenitějších měst jediné Vilno, špatně vystavěné a spálené, celé v popeli i v ssutinách. Zde pak domy kupecké většinou byly výstavnější než tamní velkoknížecí zámek.

Mnoho domů bylo ovšem dřevěných, ale i ty budily obdiv výškou zdí i střech, s okny ze zelených, kulatých tabulek olovem spojovaných, v nichž se tak paprsky zapadajícího slunce odrážely, že to vypadalo, jakoby v domě hořelo. V ulicích blízko náměstí bylo plno dvořišť z červených cihel nebo úplně kamenných, vysokých, ozdobených přístavky a černým křížováním po zdích. Stály jedno vedle druhého, jako vojáci v řadě, některá široká, jiná úzká na devět loktů, ale vysoká s klenutými síněmi, často se znamením Božích muk nebo s obrazem nejsvětější Panny nad branou. Byly také ulice, v nichž bylo viděti dvě řady domů, nad nimi pruh nebe, dole cestu kamením dlážděnou a po obou stranách, kam oko dohlédlo, samé sklady bohaté, plné nejpřednějšího, často divného a neznámého zboží, na které stálé vojně a loupení uvyklý Macko, okem trochu chtivým pohlížel.

Leč ještě větší obdiv obou vzbudily stavby veřejné: chrám Panny Marie na náměstí, Sukiennice, radnice s ohromným sklepem, v níž prodávali medovinu a pivo, pak jiné chrámy, sklady sukna, dále domek, v němž uzavírali městskou váhu, postřihárny, lázně, tavírny mědi, vosku, zlata, stříbra, slovem zámožnost a bohatství, jichž by si člověk města neznalý, byť by i byl zámožným majitelem „zámku“, ani představiti neuměl. Povala zavedl Macka i Zbyška do svého domu v ulici svaté Anny, rozkázal dáti jim rozsáhlou jizbu, poručil služebnictvu svému, aby o ně pečovalo, a sám se odebral na hrad královský, odkud se na večeři dosti pozdě v noci domů vrátil. Zároveň s ním přišlo několik přátel, kteří užívajíce hojně masa i vína, vesele hodovali, jedině sám hostitel byl jaksi zarmoucen — a když se hosté konečně domů rozešli, řekl Mackovi: Mluvil jsem s jedním učencem, sběhlým v písmě i právu, a ten mi řekl, že urážka vyslance je záležitost hrdelní. Proste tedy Boha, aby Křižák králi nežaloval.

Uslyševše to oba rytíři, ačkoliv při hostině míru trochu přebrali, přece se již se srdcem příliš veselým na odpočinek neodebrali. Macko nemohl ani usnouti a po chvíli, když tiše leželi, zavolal na synovce:

„Zbyšku?“

„Co je?“

„No tak! Povážím-li všecko, myslím, že ti hlavu utnou.“

„Myslíte?“ optal se Zbyško ospale. A obrátiv se ke zdi, tvrdě usnul, protože byl cestou unaven.

Příštího dne oba vladykové z Bohdance i s Povalou se odebrali na ranní mši do katedrálního chrámu, jak k vůli pobožnosti, tak též proto, aby viděli dvůr i hosty, kteří se na hrad královský scházeli. Sotva z domu vyšli, potkával Povala množství známých, a mezi nimi mnoho rytířů ve vlasti i za hranicemi proslulých, na něž hleděl mladý Zbyško s údivem a sliboval si v duchu, jestli záležitost jeho s Lichtensteinem dobře dopadne, že se vynasnaží, aby se jim statečností i veškerými ctnostmi vyrovnal.

Cestou přidali se k nim: Kažko z Jaglova, věkem z rytířů nejstarší, Jaško Toporčík, slavný svou zmužilostí, příbuzný kastelána krakovského, a Mikuláš z Dlugolasu. Jedouce, rozmlouvali o městských novinkách a o příští výpravě knížete Vitolda na Tatary.

„Jen to je škoda,“ řekl Toporčík, „že svatá naše královna, která budoucnost předpovídá, dobrého konce oné výpravě nevěstí.“

„Ano,“ potvrdil, přikyvuje hlavou Kažko z Jaglova. „Milostivá paní pověděla, že kdyby veškeré naše rytířstvo šlo s knížetem Vitoldem na Tatary, jimž velí Tymur Kulhavý, pak by bylo lze moc pohanskou skrotiti. Ale to není možno pro nepoctivost pánů křesťanských. Je nutno hlídati hranice na straně uherské, české i proti řádu Křižáků, protože nikomu věřiti nelze. Půjde-li pak jen hrstka Poláků s Vitoldem, přemůže jej Tymur Chromý, nebo jeho vojevůdcové, kteří nepřehledným davům velí.“

„Vždyť nyní je mír,“ ozval se Toporčík, „a sám Řád jistě nějakou pomoc Vitoldovi poskytne. Vždyť Křižáci ani jinak učiniti nemohou a byť by jen ze studu, aby Svatému Otci ukázali, že jsou ochotni s pohany bojovati. Dvořané říkají, že Kuno Lichtenstein nepřijel jen k vůli slavnostem a lovům, nýbrž že tu k vůli poradám s králem mešká.“

„Aj hle — tu je!“ zvolal udiveně Macko.

„Opravdu!“ řekl ohlížeje se Povala. „Přisám Bůh, je to on! To se dlouho u opata nezdržel a asi přede dnem již z Tyňce vyjel.“

„Má nějak na spěch,“ odpověděl vztekle Macko.

Zatím Kuno Lichtenstein přešel kolem nich, Macko jej poznal po kříži na plášti vyšitém, ale on nepoznal jeho ani Zbyška, protože je napřed viděl v přílbách, z nichž bylo jen malou část tváře rytířovy hledím viděti. Jda kolem, kynul hlavou na Povala z Tačeva a Toporčíka, načež zároveň se svým služebnictvem vystupoval na schody chrámové, krokem vážným, plným majestátu. V tom se rozzvučely zvony, plašíce stáda vran i holubů ve věžích hnízdících a zároveň oznamujíce, že mše hned započne.

Macko i Zbyško vešli zároveň s ostatními do chrámu, rychlým návratem Lichtensteinovým trochu zneklidněni. Ale starší vladyka byl více znepokojen, neboť pozornost mladšího zaujal docela dvůr královský. Zbyško v celém svém životě neviděl nic tak nádherného, jako tento chrám a toto shromáždění. V pravo i v levo obklopovali jej nejznamenitější mužové království, proslulí jako státníci i válečníci. Mnoho těch, jejichž rozum dokázal, že se velkokníže litevský s krásnou a mladou královnou polskou oženil, již zemřeli, ale někteří ještě žili a na ty všichni s největší úctou pohlíželi. Mladý rytíř se nemohl nasytiti pohledem na krásnou postavu Jaška z Tenčína, kastelána krakovského, v níž se přísnost s vážností a přímostí slučovala. Obdivoval moudré a statečné tváře jiných rádců, smělé obličeje válečníků, s vlasy nad obočím rovně zastřiženými, které jim v dlouhých kadeřích na ramena spadaly. Někteří měli na hlavách síťky, jiní jen pásky, vlasy v pořádku udržující. Hosté zahraniční, vyslanci krále římského, čeští, uherští i rakouští a zároveň jejich pobočníci, budili obdiv největší nádherou oděvů. Knížata i bojaři litevští po boku krále stojící, vzdor létu i parnu měli na sobě k vůli nádheře kožichy podšité drahocennou kožešinou. Knížata ruští v šatech širokých a neohebných, vypadali na pozlacené půdě kostelních zdí jako byzantinské obrazy. Leč s největší zvědavostí očekával Zbyško vchod krále i královny a tlačil se, jak jen mohl, ke mřížím, za nimiž bylo viděti dvě podušky z červeného sametu, protože král i královna vyslechli vždycky mši kleče.

Nečekal dlouho. Král vešel prvý dveřmi sakristie a než došel k oltáři, bylo lze dobře si jej prohlédnout.

Vlasy měl černé, zkadeřené a nad čelem trochu již řidnoucí, dlouhé, po stranách za uši zčesané, tvář osmahlou, úplně oholenou, nos orlí a dosti špičatý, kolem úst vrásky, oči černé, malé a lesklé a házel jimi na všecky strany, jako by chtěl spočítati všecky lidi v kostele než dojde k oltáři. Tvář jeho měla výraz laskavý, ale zároveň ostražitý, jako člověk, jehož štěstěna povznesla výše, než se mohl nadáti, a který musí mysliti neustále na to, zda-li jeho chování odpovídá povinné důstojnosti, a jenž se obává mrzutých příhod. Ale právě proto byla v jeho tváři i pohybech jakási netrpělivost. Snadno bylo lze uhodnouti, že hněv jeho je prudký a hrozný, i že je to stále tentýž kníže, který kdysi rozmrzen pletichami křižáckými, zvolal na jejich vyslance: „Ty na mne s pergamenem a já na tebe s oštěpem!“

Nyní však již přirozenou horkokrevnost zdržovala veliká, upřímná zbožnost. Netoliko nedávno na víru obrácená knížata litevská, nýbrž také již od děda i praděda pobožní velmožové polští, byli pohledem na krále v kostele povznešeni.

Často, odhodiv podušku, k vůli větší pokoře, poklekal na holých dlaždicích. Chvílemi vznášel zrak k nebi a měl jej tak dlouho vzhůru upřený, pokud mu víčka sama únavou neklesla. Vyslechl nejméně tři mše denně a pokaždé se stejnou horlivostí. Odkrytí kalicha, zvuk zvonku při pozdvihování, uváděly duši jeho pokaždé u vytržení, v nadšení, rozkoš i posvátnou hrůzu.

Po ukončení mše vycházel z chrámu, jako ze sna probuzen, uklidněný, sladký a dvořané brzy si řekli, že v tu dobu je nejlépe prositi jej buď za odpuštění nebo za dary. Jadviga vešla dveřmi sakristie. Jakmile ji rytíři blízko mříže stojící spatřili, ačkoliv mše ještě nezačala, poklekli ihned, prokazujíce jí bezděky čest jako svaté. Zbyško učinil totéž, protože v celém tom shromáždění nikdo nepochyboval, že má před sebou opravdovou světici, jejíž obrazy kdysi kostelní oltáře zdobiti budou. Zvláště od několika let přísný a kajícný život Jadvigy způsobil, že jí mimo úctu povinnou královně byly prokazovány pocty téměř náboženské. Od úst k ústům mezi pány i lidem šly pověsti o zázracích, které královna činila. Říkalo se, že dotek její ruky uzdravuje choré: lidé vlády v rukou i nohou pozbavení, nabyli jí ihned, jakmile se dotkli šatu královnina. Věrohodní svědkové ujišťovali, že slyšeli na vlastní uši, jak jednou Kristus s oltáře k ní promluvil. Vzdávali jí čest, klečíce, zahraniční mocnářové, ctil ji a bál se ji uraziti i hrdý Řád křižácký. Papež Bonifác IX. ji nazýval posvátnou a vyvolenou dcerou církve.

Svět hleděl na její skutky a vzpomínal, že zrozena jsouc z domu Andegavenského a polských Piastů, ta dcera mocného Ludvíka, odchovanka nejslavnějšího dvora a konečně jedna z nejkrásnějších děv na zemi, zřekla se štěstí, odřekla se ženicha a vzala si jako královna za muže „divokého“ knížete litevského, aby zároveň s ním sklonila pod jho kříže poslední pohanský národ v Evropě. Čeho nedokázalo úsilí všech Němců, moc Řádu Křižáků, výpravy křížové, moře prolité krve — to dokázalo jediné její slovo. Nikdy sláva apoštolská neozařovala mladšího, krásnějšího čela, nikdy se nesloučilo apoštolství s takovým nadšením, nikdy ženská krása nezazářila takovou andělskou dobrotou a tak tichým smutkem. Opěvali ji také pěvci na všech dvorech evropských. Do Krakova se sjížděli rytíři nejvzdálenějších zemí, aby spatřili tu „polskou královnu“, miloval ji jako zřítelnici oka svého celý její národ a ctil ji jako svatou. Přicházeli k ní lidé prositi, aby jim vymodlila zdraví, přicházeli vyslanci zemí i okresů, aby v případě potřeby se pomodlila za dešť, tu zase o pěkné počasí na žně, o šťastnou sklizeň, o hojné medobraní, o množství ryb v rybnících a zvěře v lesích. Hrozní rytíři z pohraničních zámků a hradů, kteří ze zvyku od Němců přijatého, živili se loupeží, neb boji mezi sebou, na jediné její napomenutí strkali meče do pochvy, propouštěli zajatce bez výkupného, vraceli uloupená stáda a podávali si ruce k smíru. Všeliké neštěstí, všeliká bída, tlačily se do bran královského hradu. Čistý její duch vnikal do srdcí lidských, zmírňoval osud poddaných, hrdost pánů, přísnost soudců — a vznášel se jako záblesk štěstí, jako anděl spravedlnosti a míru nad celou krajinou. Všecky oči spočinuly nyní s láskou na té krásné tváři, jejíž lesk ani zlato, ani drahé kamení nemohly zvýšiti. Královna šla zvolna od dveří sakristie k oltáři, s očima vzhůru obrácenýma, v jedné ruce nesla modlicí knihu, v druhé růženec. Zbyško spatřil liliovou tvář, modré oči, rysy přímo andělské, plné míru, dobroty, milosrdenství a srdce počalo mu tlouci jako kladivo. Věděl dobře, že z rozkazu Božího má milovati svého krále i svou královnu, a miloval je také svým způsobem, ale nyní mu srdce náhle vzplálo láskou velkou, čistou, která nepovstává z rozkazu, nýbrž vybuchne jako plamen a je zároveň úctou největší a pokorou i touhou po oběti. Vladyka Zbyško byl mladý a horkokrevný, zachvátila jej tedy hned touha, tu lásku i věrnost poddaného rytíře nějakým zvláštním způsobem projeviti, něco pro ni učiniti, někam zaletěti, někoho přemoci, něčeho dobýti a dáti při tom vlastní svůj život v šanc. — „Půjdu třeba s knížetem Vitoldem,“ řekl si, „neboť jak mohu svaté paní posloužiti, když nikde blízko vojny není.“

Zapomněl také při tom úplně na nebezpečí, které mu hrozilo. Ba zapomněl na chvíli i na Danuši, a když mu ji připomenul dětský zpěv, který náhle v kostele zavzněl, cítil, že je to „něco jiného“. Danuši slíbil věrnost, slíbil tři Němce — a tomu slibu dostojí, ale královna je přece nade všecky ženy — a když si pomyslil, kolik rytířů by pro královnu s radostí zabil — spatřil před sebou celé zástupy pancířů, přílbic, pštrosích i pávích per a cítil, že podle jeho chuti by to všecko ještě bylo málo. Nespouštěl s královny zraku, přemýšleje v dojatém srdci, jakou by ji modlitbou uctil. Myslil totiž, že je nutno modliti se za královnu nějak jinak.

Uměl říkati: „Pater noster, qui es in coelis, sanctificetur nomen tucum“,[3] neboť tomu jej naučil jistý františkán ve Vilně. Jal se tedy opakovati několik těch slov, které v duši jeho znamenaly: „Dej, Bože, naší milované paní zdraví i život i štěstí a více o ni pečuj, než o všecky ostatní.“ Poněvadž to ale říkal člověk, nad jehož vlastní hlavou visel soud a trest — nebylo zajisté v celém chrámě modlitby upřímnější.

Po skončené mši myslil si Zbyško, že by mu bylo úplně jedno, kdyby nastal třeba hned konec světa, jen kdyby mu bylo volno stanouti před královnou, padnouti před ní na tvář a obejmouti její kolena. Ale po první mši byla druhá, pak třetí a pak odešla královna do svých komnat. Obyčejně se totiž až do poledne postila a zúmyslně se nezúčastňovala veselých snídaní, při nichž pro zábavu krále i jeho hostí vystupovali kejklíři a šaškové. Hned na to objevil se před Zbyškem starý vladyka z Dlugolasu a pozval jej ke kněžně.

„Budeš při snídani posluhovati mně i Danuši jako můj dvořan,“ řekla kněžna, „snad se ti podaří, zalíbiti se králi nějakým kratochvilným slovem nebo skutkem, kterým si srdce jeho nakloníš. Křižák, pozná-li tě, nebude moci žalovati, vida, že mi při královské hostině posluhuješ.“

Zbyško políbil kněžně ruku, pak se obrátil k Danuši a ačkoliv byl více zvyklý vojnám a bitkám než dvornímu mravu, věděl přece patrně, co se sluší rytíři, spatří-li ráno dámu svých myšlenek — neboť couvnul před ní s líčeným překvapením a zvolal, žehnaje se:

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha!…“

A Danuše se otázala, povznesouc k němu modré své oči:

„Proč se Zbyško žehná, vždyť už je po mši?“

„Protože přes tuto noc ti, panno, tolik krásy přibylo, že je to až zázrak!“

Avšak Mikuláš z Dlugolasu jako starý člověk nemiloval cizích zvyků rytířských. Pokrčil tedy rameny a řekl:

„Co tam zbytečně maříš čas a o její kráse žvastáš. Vždyť je to žába, která teprv ze skořápky vylezla…“

Zbyško pohlédl na něho hněvivě:

„Střežte se nazývati ji žábou,“ řekl hněvem bledna, „a to vězte, že kdybyste nebyl tak stár, hned bych dal zem za hradem udupat — ať by z toho již pošla má nebo vaše smrt!…“

„Tiše, ty holobrádku! Ještě dnes bych si s tebou poradil!“

„Tiše!“ opakovala kněžna.

„Místo, co bys na vlastní svou hlavu myslil, ještě zde hádky vyvoláváš. Nevím, jestli bych byla statečnějšího rytíře pro Danuši nalezla. Ale to ti povídám, chceš-li bouřiti, táhni si kam chceš — takových křečků zde není třeba.“

Zbyšek se zastyděl a počal kněžnu odprošovati. Pomyslil si při tom: „Má-li pan z Dlugolasu dospělého syna, vyzvu jej někdy na souboj buď koňmo nebo pěšky a tu žábu mu neodpustím.“ Nyní si ale umínil, že se bude v královských síních chovati úplně tiše a nevyzývati nikoho, leč by toho rytířská čest vyžadovala…

Hlas trub oznámil, že snídaně je hotova. Kněžna Danuta, vzavši Danuši za ruku, odebrala se do komnat královských, před nimiž stáli, čekajíce jejího příchodu, světští hodnostáři a rytíři. Kněžna Zemovitova tam vešla již dříve, protože jako rodná sestra králova zaujala vyšší místo za stolem.

Komnata byla hned naplněna hosty cizími i domácími hodnostáři a rytíři. Král seděl v čele stolu, maje při sobě biskupa krakovského a Vojtěcha Jastřembce, který, ačkoliv byl nižším hodnostářem než biskup, seděl po pravici králově, protože byl vyslancem papežovým.

Obě kněžny zaujaly místa následující. Za Annou Danutou seděl v širokém křesle arcibiskup Hnězdenský, Jan, kníže z rodu slezských Piastů pocházející, syn Bolka III., knížete Opolského. Zbyško slyšel o něm na dvoře Vitoldově a nyní, stoje za kněžnou, poznal jej ihned po nesmírně hustých, zkadeřených vlasech, následkem čehož se jeho hlava kostelnímu kropidlu podobala. Na dvorech knížat polských mu také říkali „kropidlo“, ba i Křižáci mu přezdívali „Grapidla“. — Byl to člověk vtipem, žerty, veselým rozmarem i znalostí cizích řečí proslulý a sedě vedle Lichtensteina bavil se s ním také velice živě německy. Zbyško, stoje za křeslem kněžniným, byl tak blízko Křižákovi, že by jej byl mohl rukou dosáhnout. Ale Němci ani nenapadlo, že onen rytíř, který jej na silnici tak sveřepě napadl, se tak blízko nalézá.

Snídaně začala. Přinesli vinnou polévku s vejci, kořeněnou skořicí, hřebíčky, zázvorem a šafránem tak silně, že se vůně její po celé komnatě rozlévala. Zároveň pak šašek Tiarušek, sedě u dveří na židli, jal se napodobovati zpěv slavičí, což patrně krále bavilo. Po něm zase druhý obcházel kolem stolů se služebnictvem, které jídla roznášelo, stavě se nepozorovaně za hosty a napodoboval těsně za nimi bzučení včely tak znamenitě, že všichni odkládali lžíce a počali se oháněti. Při tom pohledu se zase jiní dali do smíchu. Zbyško pilně posluhoval kněžně i Danuši, leč když po řade i Lichtenstein se počal kolem plešaté hlavy oháněti, zapomněl zase na nebezpečí a dal se do smíchu, až mu slzy tekly. Nedaleko něho pak stojící mladý kníže litevský Jamunt, syn náměstka smoleňského, přizvukoval mu tak upřímně, že až jídla z plochých talířů vyléval.

Avšak Křižák, zpozorovav konečně omyl, sáhl do váčku a obrátiv se zároveň k biskupovi Kropidlovi, promluvil k němu německy několik slov, která biskup hned polsky opakoval:

„Urozený pán ti povídá,“ řekl, obraceje se k šaškovi, „dostaneš dva stříbrňáky, ale nebzuč tak blízko, protože včely odháníme, ale trubce bijeme.“

Na to šašek schoval dva stříbrňáky, které mu Křižák dal, a využitkuje volnosti, jaké dvorní šaškové všude požívali, odpověděl:

„Mnoho je medu v kraji Dobřínském,[4] proto ji trubci obsadili. Pobij je, králi Vladislave!“

„Tu máš také ode mne groš, protože jsi dobře odpověděl,“ řekl Kropidlo, „jen si pamatuj, že včelař zláme vaz, zlomí-li se žebřík. Ti malborští trubcové, kteří Dobřín obsadili, mají žahadla a je nebezpečno lézti na jejich včelín.“

„Ó je!“ zvolal Zyndram z Maškova, mečíř krakovský, „ty lze vykouřiti.“

„Čím?“

„Prachem.“

„Nebo sekerou úl rozsekat,“ řekl obrovský Pasko Zloděj z Biskupic.

Zbyškovi srdce radostí poskakovalo, neboť soudil, že ta slova věští vojnu. Ale porozuměl jim také Kuno Lichtenstein, který bydle dlouho v Toruni a v Chelmě, naučil se polsky, ale nemluvil tak jen z hrdosti. Nyní ale, podrážděn slovy Zyndrama z Maškova, upřel naň své šedé oči a řekl:

„Uvidíme.“

„To viděli již naši otcové pod Plovci a my jsme viděli pod Vilnem,“ odpověděl Zyndram.

Pax vobiscum![5] zvolal Kropidlo, „pax, pax! Dá Bůh, že vám příští neděli povím tak krásné kázání o lásce k bližnímu, o lásce mezi křesťanskými národy, že vás nadobro pokořím. Co je to vlastně nenávist, jestli ne ignis, čili oheň a k tomu ještě ignis infernalis[6] oheň pekelný, tak strašný, že voda mu neporadí. Víno sem! A ať žije láska mezi křesťany!“

„Mezi pravými křesťany!“ opakoval Kuno Lichtenstein s důrazem.

„Jakže?“ zvolal, zdvíhaje hlavu, krakovský biskup Vyš, „což pak nemeškáte v království od věků křesťanském? Což zde nejsou starší chrámy než v Marburgu?“

„Nevím,“ odpověděl Křižák.

Král byl zvláště dráždivý, jednalo-li se o křesťanství. Zdálo se mu, že snad Křižák mu chce činiti výtky, vysedlé jeho líce pokryly se hned rudými skvrnami, oči mu začaly blýskati.

„Co to!“ ozval se silným hlasem. „Nejsem já králem křesťanským, co?“

„Království tomuto se říká křesťanské,“ odpověděl chladně Křižák, „ale mravy jsou v něm pohanské…“

Na to vítali hrozní rytíři: Martin z Vrotimovic, erbem Půlkoza, Florián z Korytnice, Bartoš z Vodzinka, Domarád z Kobylan, Povala z Tačeva, Paško Zloděj z Biskupic, Zyndram z Maškovic, Jaksa z Targoviska, Křon z Kozihlav, Zygmunt z Bobovy a Staško z Charbimovic, mocní, slavní, vítězové v několika bitvách a v mnoha turnajích, hned rudnouce, hned zase blednouce hněvem a skřípajíce zuby, jali se jeden přes druhého volati:

„Běda nám! Je hostem a nemůže býti vyzván.“

A Záviš Černý, Sulimčík, nejslavnější mezi slavnými, „vzor rytíře“, obrátil svraštělé své čelo k Lichtensteinovi a řekl:

„Nepoznávám tě, Kuno. Jak můžeš, jsa rytířem, hanobiti ušlechtilý národ, věda dobře, že jako vyslanci ti žádný trest za to nehrozí.“

Avšak Kuno snesl klidně hrozný pohled a řekl zvolna, s důrazem:

„Náš Řád, než do Prus přišel, bojoval v Palestině, ale tam i Saracéni vyslance šetřili. Jedině vy jich nešetříte, a proto jsem nazval vaše mravy pohanskými.“

Na to nastal hluk ještě větší. Vůkol stolu ozvaly se zase výkřiky: „Běda! Běda!“

Ale utišily se, když král, jehož tváří chvěl hněv, zatleskal několikrát podle mravu litevského. Tu vstal starý Jaško Topor z Tenčína, kastelán krakovský, šedivý, vážný, budící postrach mocí úřadu svého, a řekl:

„Urozený rytíři z Lichtensteina, jestli vám jako vyslanci bylo jakýmkoliv způsobem ublíženo, mluvte a přísné spravedlnosti ihned zadost učiněno bude.“

„Nepřihodilo se mi to v žádné jiné křesťanské zemi,“ odpověděl Kuno, „včera na cestě do Tyňce napadl mne jeden váš rytíř, a ačkoliv podle kříže na plášti snadno mohl poznati, kdo jsem — život můj ohrožoval.“

Zbyško, uslyšev ta slova, na smrt zbledl a bezděky pohlédl na krále, jehož tvář byla přímo strašná.

Jaško z Tenčína se překvapeně zeptal:

„Je to možné?“

„Optejte se pana z Tačeva, který byl té příhody svědkem.“

Všecky zraky se upřely na Povalu, který stál chvíli zamračeně, s očima sklopenýma. Pak řekl:

„Ano!“

Uslyševše to rytíři, jali se volati: „Hanba! Hanba! Kéž by se země pod takovým propadla!“ A jedni se bili studem v prsa, druzí žmolili cínové mísy v rukou nad stolem, nevědouce, kam pohlédnout.

„Proč jsi ho neubil?“ zahřímal král.

„Protože hlava jeho soudu patří,“ odpověděl Povala.

Uvěznili jste jej?“ tázal se Jaško z Tenčína.

„Ne. Byl to vladyka, který na čest rytířskou odpřisáhl, že se před soud dostaví.“

„A nedostaví se!“ zvolal posměšně Kuno, vztyčiv hlavu.

V tom zavzněl jakýsi mladý, smutný hlas za zády Křižákovými:

„Nedej Bože, abych dal hanbě před smrtí přednost. Já jsem to učinil: Zbyško z Bohdance.“

Po těch slovech hnali se rytíři k nešťastnému Zbyškovi, ale zadržel je hrozný pokyn krále, který povstav s očima jiskřícíma, jal se volati hlasem zlostí ochraptělým, podobným rachotu vozu po kamení jedoucího:

„Utněte mu hlavu! Ať pošle Křižák hlavu jeho mistrovi do Malborgu.“

Potom vzkřikl na blízku stojícího mladého kněžice litevského, syna náměstka smoleňského:

„Drž ho, Jamonte!“

„Neuteku…“

Avšak bělovousý kastelán krakovský, Topor z Tenčína, zvedl ruku na znamení, že chce mluviti — a když se všecko utišilo, řekl:

„Milostivý králi! Ať se onen komtur přesvědčí, že ne tvá horkokrevnost, nýbrž naše práva trestají smrtí za útok na osobu cizího vyslance. Jinak by se mohl právem domýšleti, že v tomto království práva křesťanského není. Soud nad provinilcem zítra rozhodne!“

Poslední slova řekl hlasem povznešeným a patrně ani nepřipouštěje myšlenky, že by hlas jeho nebyl vyslyšen, pokynul Jamontovi:

„Uvězněn budiž ve věži! Vy pak, pane z Tačeva, budete svědčiti.“

„Vypovím celé provinění toho výrostka, jehož žádný zralý muž mezi námi nikdy by se nedopustil,“ odpověděl Povala, pohlížeje zamračeně na Lichtensteina.

„Pravdu mluví!“ opakovali zase jiní, „vždyť je to ještě dítě! Proč jsme my všichni byli k vůli němu pohaněni?“

Nastala chvíle mlčení — na Křižáka vrhali všichni zamračené pohledy. Jamont pak odvedl Zbyška, aby jej odevzdal do rukou lučištníků na nádvoří zámeckém stojících. Cítil v mladém srdci svém soucit s vězněm, který ještě vrozená mu zášť proti Němcům zvyšovala. Ale jako Litvín, zvyklý slepě plniti vůli velikého knížete a sám hněvem královým polekán, šeptal cestou mladému rytíři slovy přátelskými:

„Víš, co ti radím: oběs se! Nejlépe hned se oběsit. „Korol“[7] se rozzuřil — a proto ti hlavu utnou. Proč bys mu udělal radost? Oběs se, příteli! U nás je takový zvyk.“

Zdálo se, že Zbyško, jsa napolo bez sebe studem a strachem, s počátku slovům kněžice nerozumí, ale konečně jim porozuměl a překvapením se až zastavil:

„Co to mluvíš?“

„Oběs se! Proč tě mají souditi? Králi tím jen radost způsobíš,“ opakoval Jamont.

„Oběs se ty sám!“ zvolal mladý vladyka. „Pokřtili tě sice, ale pohanská kůže na tobě zůstala. Což nechápeš, že je něco podobného pro křesťana hříchem?“

Ale kněžic pokrčil rameny.

„Umřeš tedy nedobrovolně. Hlavu ti v každém případě utnou.“

Zbyškovi prolétlo myslí, že by měl za ta slova vyzvati hned mladého bojara na souboj pěší nebo koňmo, ale upamatovav se, že již k tomu nemá času, svěsil smutně hlavu a mlčky dal se odvésti náčelníkem lučištníků. V komnatách královských byla zatím pozornost jinam obrácena. Danuše, vidouc, co se děje, polekala se tak, že se jí dech v prsou zatajil. Tvářička jí zbledla jako plátno, oči se zastřely děsem — a hleděla na krále bez hnutí, jako vosková socha. Když ale konečně zaslechla, že jejímu Zbyškovi mají utnouti hlavu, když jej zajali a ze síně odvedli, tu ji zachvátil nesmírný žal. Ústa i brvy se počaly chvěti. Nepomohlo nic, ani strach před králem, ani křečovité svírání úst — a náhle propukla v pláč tak žalostný, že všecky tváře se obrátily k ní a sám král se otázal:

„Co se děje?“

„Králi milostivý!“ zvolala kněžna Anna. „To je dcerka Juranda ze Spychova, s kterou se onen nešťastný mladý rytíř zaslíbil. Slíbil, že jí tři páví chocholy z přílbic přinese — a spatřiv takový chochol na přílbě onoho komtura, myslil si, že mu jej sám Bůh seslal. Neučinil to ze zlosti, pane, jen z hlouposti. Proto budiž mu milostiv, oč tě na kolenou zapřísaháme.“

To řkouc, vstala a chytivši Danuši za ruku, běžela s ní ke králi, který vida to, počal couvati. Ale ony obě poklekly před ním a Danuše objavši ručkama kolena králova, jala se volati:

„Odpusť Zbyškovi, králi, odpusť Zbyškovi!“

A rozčilením i strachem ukryla jasnou svou hlavičku do řas šedého šatu králova, líbajíc mu při tom kolena a chvějíc se jako listí. Kněžna Anna Zemovitova klekla s druhé strany a sepiavši ruce, hleděla úpěnlivě na krále, v jehož tváři se zračily veliké rozpaky. Couval také i s křeslem, ale násilně Danuši neodstrkoval. Mával jen oběma rukama, jako by chtěl odehnati mouchy.

„Dejte mi pokoj!“ volal, „provinil se, celé království potupil! Ať mu hlavu utnou!“

Ale ručky objímaly stále silněji jeho kolena a dětský hlásek volal stále žalostněji:

„Odpusť Zbyškovi, králi, odpusť Zbyškovi!“

V tom se ozvaly hlasy rytířů.

„Jurand ze Spychova, rytíř slavný, postrach Němců.“

„A onen výrostek již pod Vilnem velkých zásluh sobě získal,“ dodal Povala.

Avšak král se bránil dále, ačkoliv byl sám počínáním Danušiným dojat:

„Dejte mi pokoj! Vůči mně se neprovinil a já mu také ničeho odpustiti nemohu. Ať mu vyslanec Řádu odpustí, pak také já odpustím. Neodpustí-li on, budiž sťat!“

„Odpusť mu, Kuno,“ řekl Záviš Černý Sulimčík, „sám mistr ti proto nezazlí!“

„Odpusť mu, pane!“ zvolaly obě kněžny.

„Odpusť mu, odpusť!“ opakovaly hlasy rytířů.

Kuno přivřel oči a seděl s čelem vztyčeným, jako by měl radost z toho, že obě kněžny i tak znamenití rytíři prosby k němu vznášejí. Náhle se okamžitě změnil: svěsil hlavu, skřížil ruce na prsou, z hrdého se stal skromným a ozval se přitlumeným, sladkým hlasem:

„Kristus, spasitel náš, odpustil lotrovi na kříži i nepřátelům svým…“

„To mluví pravý rytíř!“ ozval se biskup Vyš.

„Pravý! Pravý!“

„Jak bych neodpustil já,“ pokračoval Kuno, „jenž jsem netoliko křesťanem, nýbrž také řeholníkem? Proto mu odpouštím z duše celé i ze srdce jako sluha Kristův a řeholník.“

„Sláva mu!“ zvolal Povala z Tačeva.

„Sláva!“ opakovali ostatní.

„Ale,“ řekl Křižák, „jsem tu vyslancem mezi vámi a nesu v sobě majestát celého Řádu, který je řádem Kristovým. Kdo tedy mně jako vyslanci ukřivdil, ukřivdil Řádu, a kdo urazil Řád, urazil samého Krista, a křivdy takové já ani před lidmi ani před Bohem odpustiti nemohu — jestli však vaše právo ji odpustí, ať se o tom dovědí všichni pánové křesťanští.“

Po těch slovech nastalo hluboké mlčení. Po chvíli ozvalo se tu a tam skřípění zubů, těžké oddechování tlumeného hněvu a Danušino lkání.

Do večera byla všecka srdce Zbyškovi nakloněna. Titíž rytíři, kteří byli ráno odhodláni, roznésti jej na jediný pokyn králův na mečích, přemýšleli nyní, jakým způsobem by jej mohli zachrániti. Kněžny si umínily, že půjdou prositi královnu, aby Lichtensteina k úplnému upuštění od žaloby naklonila, nebo v případě nutnosti napsala prosbu samému velmistrovi Řádu, aby on sám nařídil Kunovi od žaloby upustiti. Ta cesta se zdála nepochybnou, poněvadž Jadviga se těšila tak neobyčejné úctě, že velmistr uvalil by na sebe hněv papežův i opovržení všech křesťanských knížat, kdyby jí v záležitosti takové odřekl. Nebylo to také nepravděpodobno proto, že Konrád z Jungingen byl člověk mírný a povahy mnohem lepší, než četní jeho předchůdcové. Na neštěstí biskup krakovský Vyš, který byl zároveň královniným lékařem, zakázal co nejpřísněji třeba jediným slovem o té záležitosti jí se zmíniti. „Ona nikdy o rozsudcích smrti ráda neslyší,“ řekl, „byť by se i o prostého zločince jednalo, což teprve, jedná-li se o šíji mládenečka, který by úplně právem milosrdenství jejího mohl vyhledávati. Ale každé rozčilení mohlo by ji snadno do těžké nemoci uvrhnouti, útlé její zdraví pak znamená pro království naše více, než deset hlav rytířských.“

Konečně řekl, že kdyby se někdo vzdor jeho slovům osmělil královnu znepokojovati, toho strašný hněv králův stihne a naposled ještě do klatby dán bude.

Toho výroku se obě kněžny ulekly a umínily si mlčeti před královnou, za to však zapŕísahati krále tak dlouho, až se srdce jeho obměkčí.

Celý dvůr i všichni rytíři byli již na straně Zbyškově. Povala z Tačeva slíbil, že vyzná úplnou pravdu, ale že bude svědčiti příznivě a celou záležitost jako chlapeckou horkokrevnost vylíčí. S tím každý souhlasil, ale kastelán Jaško z Tenčína prohlásil, že bude nutno zadost učiniti přísnému právu, jestli Křižák na svém setrvá.

Proto se tím více rytířská srdce proti Lichtensteinovi pobouřila a nejeden si myslil nebo otevřeně řekl: „Je poslancem a v šraňky vyzván býti nemůže, ale až se do Malborgu vrátí, nedej Bože, aby přirozenou smrtí skončil.“ A nebyly to prázdné výhrůžky, protože rytíři, kteří nosili pás, nesměli promluviti ani jediného slova do větru. Kdo něco řekl, musil to buď dokázati, nebo zahynouti. Hrozný Povala to dával na jevo nejrozhodněji, poněvadž měl v Tačevě milovanou dcerušku ve věku Danušině — následkem čehož mu slzy Danušiny srdce rozdíraly.

Proto ještě téhož dne navštívil Zbyška ve vězení, řekl mu, aby byl dobré mysli, a vyprávěl mu také o prosbách obou kněžen a o slzách Danušiných… Zbyško, dověděv se, že se děvče k vůli němu vrhlo k nohám královým, byl tím dojat až k slzám a nevěda, jak by svou vděčnost a stesk projevil, řekl, oči si rukou utíraje:

„Kéž jí Bůh požehná a mně co nejdříve dovolí, abych se mohl dáti buď pěšky nebo koňmo do boje pro ni! Příliš málo Němců jsem jí slíbil, neboť takové jsem jich měl slíbiti tolik, kolik má let. Kéž by mne jen Pán Ježíš z těchto nesnází vysvobodil, však já se odměním!“ A povznesl zrak plný vděčnosti vzhůru…

„Napřed něco obětuj nějakému kostelu,“ odpověděl pan z Tačeva, „neboť, jestli se tvá oběť Bohu zalíbí, zajisté vysvobozen budeš. A za druhé slyš: K Lichtensteinovi šel tvůj strýc a pak půjdu i já. Nebude to potupné pro tebe, poprositi jej za odpuštění, protože jsi se provinil — a pak nebudeš odprošovati Lichtensteina, nýbrž vyslance. Jsi k tomu odhodlán?“

„Poněvadž mi povídá takový rytíř jako Vaše Milost, že se to sluší — učiním! Ale bude-li chtít, abych jej odprosil tak, jak žádal na cestě z Tyňce, to raději ať mi hlavu utnou. Zůstane zde strýc a ten mu odplatí vše, až se jeho poselství skončí…“

„Uvidím, co řekne Mackovi,“ řekl Povala.

A Macko opravdu byl u Němce, ale odešel od něho zamračený jako noc — a odebral se přímo ke králi, kamž jej sám kastelán doprovázel. Král jej přijal laskavě, neboť se již docela uklidnil, a když Macko klekl, kázal mu hned vstáti, tázaje se, čeho si žádá:

„Milostivý pane,“ řekl Macko. „Byla vina, musí býti též trest, protože by jinak vůbec práva na světě nebylo. Je to však i má vina, že jsem přirozenou horkokrevnost toho výrostka nejen neobmezoval, ale ještě mu ji schvaloval. Tak jsem jej vychovával a pak již od dětství jej vychovávala vojna. Má to vina, milostivý králi, neboť jsem mu častokrát říkal: „napřed sekni, a pak uvidíš, koho jsi rozsekal.“ Ale to šlo dobře na vojně a špatně na dvoře! Je to ale chlapík jako ryzí zlato, poslední z rodu a je mi ho hrozně líto.“

„Mne potupil, království potupil,“ řekl král, „což jej mám za to medem pomazati?“

A Macko zmlkl, protože při vzpomínce na Zbyška mu smutek najednou stáhl hrdlo, a teprve po dlouhé chvíli jal se vzrušeným a trhaným ještě hlasem mluviti:

„Ani jsem nevěděl, že jej tak miluji — to se teprv nyní ukázalo, když přišlo neštěstí. Ale já jsem stařec — on z rodu poslední. Nebude-li jeho, nebude také nás. — Králi milostivý a pane, slituj se nad rodem naším!“

Tu Macko zase klekl a vztáhnuv ke králi ruce bojem znavené, řekl se slzami:

„Bránili jsme Vilno. Kořisti dal nám Bůh hojně, komu to zanechám? Chce-li Křižák trest, budiž trest, pane, ale dovolte, abych já svou hlavu obětoval. Co je mi po životě bez Zbyška? On je mladý, udrží náš rod. Křižák se ani nezeptá, čí to hlava padla, jen když hlava padne. Hanba proto také na rod náš nepadne. Je těžko člověku na smrt jíti, ale když to uvážím, je lépe, zhyne-li jeden člověk, než aby měl zahynouti celý rod…“

A tak mluvě, objal kolena králova, ten pak počal mrkati očima, což bylo u něho příznakem vzrušení, a konečně řekl:

„Toho nebude, abych dal pasovanému rytíři hlavu setnout! Nebude! Nebude!…“

„A nebylo by to spravedlivé,“ dodal kastelán. „Právo vinníka postihne; ale není to drak, který nedbá, čí krev hltá. A vy považte, že tím právě by byl váš rod pohaněn. Neboť, kdyby váš synovec přistoupil na to, co mluvíte, pak by on sám i jeho potomci byli bezectní.“

Na to Macko odpověděl:

„Nepřistoupil by na to. Ale kdyby se to bez jeho vědomí stalo, pak by mne pomstil, jakož i já jeho pomstím.“

„Ha!“ řekl Tenčinski, „zaproste Křižáka, aby žaloby zanechal.“

„Již jsem u něho byl.“

„A co řekl?“ otázal se král, „co odpověděl?“

„Řekl mi toto: „Měli jste mě prositi na Tyněcké cestě za odpuštění — nechtěli jste, nyní já také nechci.““

„A proč jste nechtěli?“

„Protože nám kázal slézti s koní a pěšky jej odprošovat.“

Král si shladil vlasy za uši a chtěl něco odpověděti, v tom ale vešel dvořan s oznámením, že rytíř z Lichtensteinu prosí o slyšení.

Uslyšev to Jagiello, pohlédl na Jaška z Tenčína, pak na Macka, ale poručil jim zůstati, snad v naději, že se mu při té příležitosti podaří, záležitost svým vlivem královským urovnati.

Křižák vešel, uklonil se králi a řekl:

„Milostivý pane! Zde je sepsaná žaloba o zneuctění, jaké mně v království vašem potkalo.“

„Žalujte si tomuto,“ odpověděl král, ukazuje na Jaška z Tenčína.

Křižák ale řekl, hledě králi přímo ve tvář:

„Neznám vašich práv, ani vašich soudů, vím jen, že vyslanec Řádu jedině samému králi si stěžovati může.“

Malá očka Jagiellova zamžourala netrpělivostí, vztáhl ale přece ruku, vzal žalobu a podal Tenčinskému. Ten pak ji rozvinul a jal se čisti. Ale čím dále četl, tím více tvář jeho vážněla a smutněla.

„Pane,“ řekl konečně, „tak o život toho jinocha usilujete, jako by celý váš Řád ohrožoval. Což vy, Křižáci, se nyní i dětí bojíte?“

„My Křižáci se nebojíme nikoho,“ odpověděl komtur hrdě.

A starý kastelán tiše dodal:

„A zvláště Boha ne.“

Povala z Tačeva činil druhého dne před soudem kastelánským vše, co v jeho moci bylo, aby vinu Zbyškovu zmenšil. Leč marně přičítal čin jeho nedospělosti a nezkušenosti, marně mluvil, že i starší člověk, kdyby tři páví chocholy sliboval, o seslání jich se modlil a uviděl najednou takový chochol před sebou, mohl by si také pomysliti, že je v tom řízení Boží! Jediného vzácný ten rytíř zapříti nemohl, totiž, že by kopí Zbyškovo bylo do prsou Křižákových udeřilo, kdyby je nebyl přelomil. Kuno pak dal přinésti zbroj, kterou byl onoho dne oděn, a ukázalo se, že byla z tenkého plechu, užívaná jedině ke slavnostním návštěvám, a tak nepevná, že by ji byl Zbyško při své neobyčejné síle prorazil a posla zabil.

Pak se Zbyška ptali, zamýšlel-li Křižáka zabít. On nezapíral. „Volal jsem na něho z daleka, aby kopí nastavil, neboť živý by si nedal chochol s přílby strhnouti — ale kdyby také on byl z daleka volal, že je poslancem, byl bych jej nechal na pokoji.“ Líbila se slova ta rytířům, kteří se z přízně k jinochovi četně dostavili, a hned ozvaly se četné hlasy:

„Pravda! Proč nevolal?“

Ale tvář kastelánova zůstala mračná a přísná.

Přikázav cizím mlčení, sám také chvíli mlčel, pak upřev na Zbyška pátravý svůj zrak, otázal se:

„Můžeš na rány Boží přisáhnouti, že jsi pláště a kříže neviděl?“

„Nemohu!“ odpověděl Zbyško. „Kdybych kříže nebyl viděl, byl bych si pomyslil, že je to náš rytíř, a na našeho bych se přece nebyl obořil.“

„A jak by se mohl jiný Křižák před Krakovem objeviti, nebyl-li vyslancem nebo z průvodu vyslancova?“

Na to Zbyško ničeho neodpověděl, protože ničeho říci nemohl. Všem bylo věcí až příliš jasnou, že, kdyby nebylo pana z Tačeva, neležel by nyní před soudem vyslancův pancíř, nýbrž sám vyslanec s prsy ku věčné potupě národa polského probodenými — proto také ti, kteří z celé duše Zbyškovi přáli, pochopili, že rozsudek pro něho příznivě vyzníti nemůže.

Kastelán po chvíli řekl:

„Protože jsi v horkokrevnosti své nepomyslil, koho chceš zabít, a že jsi to bez hněvu učinil, to ti náš Spasitel odpustí, ale ty se, chudáku, poruč Nejsvětější panně, protože právo ti odpustiti nemůže.“

Uslyšev to Zbyško, ačkoliv podobný výrok očekával, trochu zbledl. Ale hned na to setřásl své dlouhé vlasy do zadu a řekl:

„Vůle Boží! Ano, je to smutné!“

Pak se obrátil k Mackovi a ukázal mu pohledem na Lichtensteina, jako by jej paměti jeho doporučoval, a Macko přisvědčil na znamení, že rozumí a sobě to zapamatuje. Porozuměl tomu pohledu i pohybu také Lichtenstein, a ačkoliv mu v prsou bilo právě tak zmužilé, jako urputné srdce, přece se na okamžik od hlavy až do paty zachvěl. Pohled starého válečníka byl totiž tak strašný a zlověstný.

Kastelán se odebral do vedlejší komnaty, aby rozsudek Zbyškův v písmě sběhlému tajemníku svému nadiktoval. Všichni rytíři chodili mezi tím jednotlivě i společně ke Křižákovi, řkouce:

„Kéž bys na posledním soudě byl mírněji souzen. Jsi rád té krvi?“

Avšak Lichtensteinovi se jednalo jedině o Záviše, protože ten následkem svých válečných činů, znalostí práv rytířských a nesmírnou přísností v jich plnění byl daleko široko po světě znám. V záležitostech nejvíce spletených, v nichž se jednalo o rytířskou čest, chodili k němu často z daleka a nikdo v ničem mu nesměl odporovati, nejen proto, že souboj s ním byl nemožný, ale též proto, že jej všichni za zrcadlo „cti“ považovali. Jediné slovo hany nebo chvály z jeho úst se rychle mezi rytířstvem Polsky, Uher, Čech i Němec rozlétlo a mohlo dobrou nebo špatnou pověst toho neb onoho rytíře určiti. K němu tedy šel Lichtenstein a jako by se ze své zarputilosti chtěl obhájiti, řekl:

„Jedině sám velmistr s kapitolou by mu mohl milost uděliti — já nemohu.“

„Vašemu mistru do našich práv nic není! Milost může uděliti jedině náš král, nikdy on,“ odpověděl Záviš.

„Ale já jako poslanec jsem musil trest užádati.“

„Napřed jsi byl rytířem, pak teprve poslancem, Lichtensteine.“

„Což myslíš, že jsem nejednal čestně?“

„Znáš naše rytířské knihy a víš, že rytíř má dvé zvířat následovati: lva a beránka. Kterého jsi v této záležitosti následoval?“

„Ty nejsi mým soudcem.“

„Tázal jsi se, zdali jsi čestně jednal, nuže, ukázal jsem ti, jak o tom smýšlím.“

„Špatně jsi mi ukázal, nemohu to spolknouti.“

„Svou vlastní, ne mou zlostí se udávíš.“

„Ale to mi Kristus za zásluhu přičte, že jsem o majestát Řádu více dbal než o tvou chválu.“

„Bude nás všecky souditi.“

Další rozmluvu přerušil příchod kastelána a tajemníka. Věděli již, že rozsudek bude nepříznivý, ale přece nastalo mrtvé ticho. Kastelán zasedl za stolem, a vzav do ruky kříž, kázal Zbyškovi kleknouti. Tajemník začal čisti ortel latinsky. Ani Zbyško, ani ostatní přítomní mu nerozuměli, přece však všichni tušili, že je to výrok smrti. Zbyško, když byl rozsudek přečten, udeřil se několikrát pěstí do prsou, opakuje: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“

Pak vstal a vrhl se do náruče Mackovy, který se jal mlčky jeho hlavu a oči líbati.

Večer toho dne pak oznamoval hlasatel za zvuku trub rytířům, hostům i měšťanům na čtyřech rozích náměstí, že urozený Zbyško z Bohdance jest ortelem kastelánovým k smrti stětím odsouzen.

Ale Macko si vyžádal, aby poprava nebyla rychle vykonána, což bylo docela snadné, protože lidem tehdejším, kteří si v podrobném určení co se jmění týče libovali, byl obyčejně čas k vyřízení rodinných záležitostí, jakož i ke smíření se s Bohem ponechán. Ostatně nenaléhal na rychlé vykonání rozsudku ani Lichtenstein, chápaje, že jakmile se uraženému majestátu Řádu dostalo zadostučinění, nebylo by moudré, drážditi mocného vladaře až do krajnosti.

Nejdůležitější příčinou byl však také ohled na zdraví královnino. Biskup Vyš nechtěl o rychlém provedení rozsudku ani slyšeti, právem se domýšleje, že by nebylo lze záležitost takovou před královnou utajiti. Kdyby se pak o tom dověděla, trápilo by ji to nesmírně a její útlé zdraví by tím mohlo býti ohroženo. Proto zbývalo Zbyškovi několik neděl, snad také měsíců života k poslednímu pořízení a k rozloučení se se známými.

Macko jej každodenně ve vězení navštěvoval a těšil jej, jak dovedl:

„Jak se vyslanectví Křižákovo ukončí,“ řekl, „bude válka nebo mír, rozumíš? Bude-li vojna, pošlu mu vyzvání, aby se na souboj se mnou před bitvou dostavil.“

„Na udupané zemi?“

„Na udupané zemi, koňmo nebo pěšky, ale jen na smrt, ne na nevolnictví. Bude-li mír, pak do Malborgu pojedu, kopím na zámeckou bránu zatluču a trubači poručím vytroubiti, že jej na smrt vyzývám. Však on se mi neschová.“

„Zajisté, že se neschová. A vy si s ním poradíte — jako bych to viděl.“

„Poradit? Se Závišem ne, s Paškem také ne, s Povalou rovněž ne. Ale beze chvály, s takovými dvěma jako on si snadno poradím.“

„Nepozná křižáčka ani jeho matka! Což nebyl ten frýzský rytíř silnější? A jak jsem jej ťal shora po přílbě, kdež se mi sekera zadržela? Na hřebenu přílby se zadržela, či ne?“

Zbyško si na to s velkým ulehčením oddechl a řekl:

„Lehčeji budu umírat.“

Potom vzdychali oba dva, načež starý rytíř dojatým hlasem promluvil:

„Ty se netrap. Nebudou tvé kosti jedna druhou v den soudný hledati. Dal jsem ti zhotoviti dubovou rakev, takovou, že ani kanovníci od Panny Marie lepší nemají. Nezhyneš jako sedlák nebo leckdos. Jistě ne! Ba ani toho nedopustím, aby tě sťali na témže sukně, na kterém měšťany stínají. Již jsem se s Amylejem domluvil, že dá úplně nové, tak vzácné, že by se dalo i na podšívku královského kožichu upotřebiti. A mší za tebe litovati nebudu — neboj se!“

Zbyšek měl z toho opravdovou radost a skloniv se k ruce strýce svého, opakoval:

„Bůh vám to odplať.“

Ale časem, vzdor veškerým útěchám, zachvacoval jej hrozný stesk. Proto zas po druhé, když jej Macko přišel navštíviti, otázal se, sotva se s ním přivítav:

„Jak je dnes venku?“

„Pohoda jako zlato a sluníčko hřeje až milo.“

Na to Zbyško stiskl oběma rukama šíji a skloniv hlavu do zadu, řekl:

„Ach, mocný Bože! Kéž bych měl koně pod sebou a jezdil po širých polích. Smutno je umírati mladému! Hrozně smutno!“

„Lidé na koních také umírají!“ odpověděl Macko.

„To je pravda! Ale mnoho-li jich před tím pobijí? — Kéž by mne pustili! Ať bych třeba v boji proti pohanům zahynul!“

Ale nebylo to možno a zatím se událo něco jiného. Obě mazověcké kněžny neustaly mysliti na Zbyška, který se jim svou mladostí a krásou zalíbil. Konečně si kněžna Anna Zemovitova umínila, že pošle list velmistrovi Křižáků. Mistr sice rozsudku kastelánova změniti nemohl, ale mohl se za jinocha u krále přimluviti. Jagiello nemohl také uděliti milost, kde se jednalo o útok na vyslance, ale bylo téměř nepochybno, že by ji na přímluvu mistrovu udělil. Obě kněžny těšily se novou nadějí. Kněžna Alexandra měla dvorné rytíře Řádu velice ráda a tito si jí rovněž velmi vážili.

Nejednou byly jí z Malborgu poslány bohaté dary a listy, v nichž ji mistr nazýval ctihodnou, svatou dobrodějkou a pravou orodovnicí Řádu. Slovo její mnoho dokázalo a bylo také velice pravdě podobno, že nebude oslyšena. Jednalo se jen o to, kde nalézti posla, jenž by vynaložil veškerou svou horlivost, aby list co nejdříve odevzdal a s odpovědí se vrátil. Starý Macko se té úlohy chopil bez váhání. Kastelán uprošen slíbil, že s popravou až do návratu poslova počká. Macko se ještě téhož dne přichystal k odjezdu, načež se odebral ke Zbyškovi, aby mu šťastnou tu zvěst oznámil.

V prvém okamžiku vybuchl Zbyško tak nesmírnou radostí, jako by měl již dvéře vězení otevřené. Potom se ale zadumal, sesmutněl náhle a řekl:

„Kdo se tam od Němců čeho dobrého dočká? Lichtenstein také mohl prositi krále o milost — a ještě by tím získal — protože by se tím jen pomsty uchránil — a přece to nechtěl učiniti.“

„Byl proto zatvrzelý, že jsme ho na Tyněcké silnici neodprosili. Mistr Konrád je jako dobrý člověk znám. Konečně ztratiti ničeho nemůžeme.“

„Zajisté,“ řekl Zbyško, „ale příliš hluboce se mu tam neklaňte!“

„Proč bych se klaněl? Vezu list od kněžny Alexandry, a konec!“

„Ach, když jste tak dobrý, ať vám to sám Pán Bůh vynahradí.“

Náhle pohlédl bystře na strýce a řekl:

„Ale jestli mi král odpustí, bude Lichtenstein můj, ne váš. Pamatujte si to.“

„Posud nemáš krk jistý, proto ničeho neslibuj. Máš již tam těch hloupých slibů dosti,“ odpověděl s hněvem stařec.

Pak se spolu objali — a Zbyško zůstal sám.

Dával Danuši svůj údiv nad její spanilostí na jevo.

Ale následujícího dne přišla jej navštíviti kněžna Anna Janušova a s ní Danuše se svojí loutnou za pasem. Zbyšek poklekl před oběma, načež, ačkoliv trpěl, ač byl ve vězení a smrt mu nad hlavou visela, přece nezapomněl na rytířské povinnosti a dával Danuši svůj údiv nad její spanilostí na jevo.

Ale kněžna pohlédla na něho zrakem plným smutku a řekla:

„Neobdivuj se jí, neboť jestli Macko dobrou odpověď nepřinese nebo snad docela s prázdnem se vrátí, budeš, chudáčku, brzy krásnější věci v nebi obdivovati.“

Pak zaslzela a Danuše ji následovala. Zbyško jim zase padl k nohám, neboť také jeho srdce pláčem jejich celé změklo.

„Již ti, ubožátko, pávích chocholů k nohám nesložím,“ řekl dívce hlasem dojatým. „Ale jestli před tváří Boží stanu, tedy řeknu: „Odpusť mi, Pane, hříchy, ale co je dobra všelikého na zemi, to nedávej nikomu jinému, jen panně Jurandovně ze Spychova!““

Pak začal vzpomínati všeho, co se přihodilo v tyněcké hospodě, a velice se rozželel. Konečně jal se prositi Danuši, aby mu zazpívala tutéž píseň, kterou zpívala tehdy, když ji s lávky padající zachytil a ke kněžně přinesl.

Danuše tedy, ačkoliv jí do zpěvu nebylo, zdvihla hlavu ke stropu a přivřevši jako ptáče očka svá, jala se zpívati:

Kdybych křídla bílá
jak husička měla,
za tebou bych, Jašku,
do Slezska letěla.
Usedla bych já si
tam v Slezsku na plotě,
pojď, ó pojď, můj Jašku,
k ubohé sirotě.

Ale náhlé jí ze přivřených řas vyhrkl hojný proud slzí — a nemohla dále zpívati. Padnuvši tedy Zbyškovi do náruče, ukryla uplakanou svou tvář na jeho rameni.

„Tiše, Danuško!“ řekla kněžna, „nedávno jste se poznali. — Bůh nedá, aby to bylo marné.“

*

Za několik dní na to se stala událost, vůči níž veškeré jiné události pozbyly v očích lidských významu. Z večera dne 21. června se roznesla po hradě zpráva, kterou o půl hodiny později roztroubili po rozích všech ulic, že se královským manželům narodila dceruška. Novina ta naplnila všecka srdce radostí. Davy lidu nahrnuly se na náměstí, všude se ozývaly radostné písně a výkřiky. Nikoho to nermoutilo, že přišla na svět dceruška. „Což bylo zle (říkali), že král Ludvík neměl synů a že se království dostalo Jadvice? Sňatkem jejím s Jagiellem se moc říše zdvojnásobila. Taktéž bude nyní. Kde by bylo lze nalézti takovou dědičku, jakou bude naše princezna, když ani císař římský, ani žádný z jiných králů nemá tak veliké říše, tolik rozsáhlých zemí ani tolik šlechty! O její ruku se budou nejmocnější vladaři celé země ucházeti, budou se jí klaněti králové i královny, budou jezditi do Krakova a my kupci budeme z toho míti užitek, nemluvě o tom, že se nám nějaké nové říše dostane, snad také království české nebo uherské s naším královstvím se spojí.“

Tak mluvili mezi sebou kupci — a radost každým okamžikem všeobecně vzrůstala. Hodováno v domech soukromých i hospodách. Náměstí hemžilo se lucernami a pochodněmi. Na předměstích se kmeti podkrakovští, jichž se stále víc a více do Krakova scházelo, utábořili u svých vozů. Židé handrkovali u synagogy na Kaziměři. Pozdě do noci, téměř do svítání, bylo na náměstí hlučno, zvláště kolem radnice a kolem váhy, jako v době velikých jarmarků. Lidé si navzájem sdělovali zprávy; posílali pro ně na hrad a celé davy obklopovaly posly z hradu se zprávami se vracející.

Nejhorší z nich byla ta, že kníže biskup Petr pokřtil dítě ještě téže noci — z čehož soudili, že je asi velice slabé. Zkušené měšťky ale vzpomínaly případů, kdy děti velice slabé teprv po křtu síly k životu nabývaly. Proto lid nepozbýval naděje.

Druhého dne však došly zprávy znepokojující i o nemluvněti i o matce — a pobouřily celé město. Ve chrámech byla po celý den tlačenice jako v době velkého posvícení. Milodary za uzdravení královny jen se sypaly. Bylo viděti chudé vesničany, jak celí dojatí obětují čtvrtce obilí, jehňata, slepice, věnečky sušených hub nebo pytle ořechů. Drahocenné a četné oběti skládala šlechta, skládali kupcové i řemeslníci. Poslové rozesláni do zázračných míst. Astrologové zpytali hvězdy. V samém Krakově bylo slavnostní procesí nařízeno. Vyšly veškeré cechy a veškerá bratrstva. Celé město se pestřilo korouhvemi. Konáno také procesí dětí, protože soudili, že nevinné bytosti nejspíše milosti od Boha vyprosí. Branami městskými přijížděly stále nové davy z okolí. A tak plynul den po dni za stálého zvonění a šumu ve chrámech, procesí a pobožností.

Avšak, když uplynul týden od doby, kdy královna ochuravěla a urozená chorá i dítě ještě žily, začala se všecka srdce novou nadějí plniti.

Lidem se zdálo, že není možno, aby Bůh předčasně povolal panovnici říše, která tolik pro něho vykonavši, musila by dílo nedokončené zanechati — a apoštolku, která obětováním vlastního štěstí poslední pohanský národ v Evropě na víru křesťanskou obrátila.

Učenci vzpomínali, jak mnoho učinila pro akademii. Duchovní, jak mnoho ke chvále Boží. Dějepiscové, co učinila pro zachování míru mezi vladaři křesťanskými. Znalci práva, co vše pro právo, chudáci, co pro chudinu učinila, a všichni si nemohli v mysli srovnati, že by život pro království i celý svět tak potřebný mohl býti předčasně zkosen.

Zatím 13. července oznámily smuteční zvony smrt dítěte. Město opět bylo plno ruchu a neklid zachvátil veškerý lid. Davy znova obléhaly Vavel, po zdraví královnině se ptajíce. Ale prozatím nikdo s dobrou novinou nepřicházel. Tváře pánů, kteří na hrad královský přijížděli nebo z něho odjížděli, byly zachmuřeny a den ode dne chmurnější.

Říkalo se, že Stanislav ze Skarbiměře, mistr svobodných umění v Krakově, již ani neodstupuje od lože královny, která každodenně svátost oltářní přijímá.

Povídalo se též, že po každém přijímání její komnata nebeským světlem zazářila. Někteří také viděli tu zář oknem, ale pohled ten spíše lekal srdce královně oddaná jako znamení, že pro ni život nadpozemský již nastává.

Někteří přece nevěřili, že by se mohla státi věc tak hrozná, a ještě se těšili nadějí.

Zatím v pátek, dne 17. července, se rozlétla mezi lidem zpráva, že královna umírá. Kdo žil, kvapil ke hradu. Město bylo tak opuštěno, že v něm zůstali jen mrzáci, neboť i matky s nemluvňaty kvapily k branám hradu královského.

Krámy byly zavřeny. Nikdo ani nevařil. Zmlkl všecek ruch, za to však pod Vavelem se černalo jediné moře lidu — neklidné, uděšené, ale mlčící.

V tom o hodině třinácté s poledne zazvučel zvon věže katedrální. Lid hned nepochopil, co to znamená, ale přece se strachem ježily všem vlasy na hlavách. Všecky hlavy i všecky oči se obrátily ke věži na stále víc a více se houpající zvon, jehož žalostný nářek počaly i ostatní zvony ve městě opakovati: u františkánů, u Sv. Trojice, u Panny Marie — a dál a dále po celém městě.

Konečně pochopili, co onen nářek zvonů znamená. Duše lidské se naplnily děsem a takovou bolestí, jako by ona kovová srdce zvonů bila do srdcí všech přítomných.

Náhle se na věži objevil černý prapor, uprostřed s velikou umrlčí hlavou, pod níž ležely dvě křížem složené kosti lidské. V tu chvíli veškerá pochybnost prchla — královna odevzdala svou duši Bohu.

Pod hradem se rozlehl nářek, pláč sta tisíců lidí a mísil se s ponurým zněním zvonů. Někteří se vrhali na zem, jiní rvali na sobě šaty nebo si drásali tváře, jiní zase hleděli na hradby v němém ustrnutí, někteří tupě mlčeli, jiní zase vztahovali ruce ke chrámu i komnatě královnině, prosili Boha o zázrak a milosrdenství a opakovali s nářkem, zalévajíce se slzami: „Ježíši! Ježíši! Ježíši! Vrať nám naši milovanou!“ Davy chtěly jíti do hradu, aby aspoň ještě naposledy tvář milované paní spatřily. Nevpustili je, ale slíbili, že tělo bude brzy ve chrámě vystaveno a pak že každý se na ni může podívat a u ní se pomodliti. Večer se zarmoucené davy počaly vraceti k městu, vypravujíce si o posledních okamžicích královny, o nastávajícím pohřbu i o zázracích, které se stanou u jejího těla i u jejího hrobu a o nichž byli všichni pevně přesvědčeni. Mluvilo se také, že královna bude hned po smrti za svatou prohlášena.

Těžký smutek padl na město i na celý kraj, a nejen lidu prostému, ale všem se zdálo, že zároveň s královnou zhasla dobrá hvězda království.

Byly vyslovovány otázky, co se nyní stane? Má-li Jagiello po smrti královnině v království vládnouti, či vrátí-li se do své Litvy a spokojí se s trůnem velkoknížecím. Někteří předvídali, a jak se ukázalo ne bez důvodu, „že on sám chce ustoupiti a že v takovém případě veliké země od koruny odpadnou“. Řád se vzmůže, nastanou zase nájezdy i válka s Křižáky, kterou až posud královna zdržovala. Lidé si vzpomínali, jak kdysi, pobouřena chtivostí a hrabivostí Křižáků, řekla jim v prorockém nadšení: „Pokud já žiji, potud zdržuji ruku i oprávněný hněv svého muže, avšak pamatujte si, že po mé smrti vás čeká trest za hříchy vaše!“

Ti v pýše své a zaslepenosti se vlastně války nelekali. Ale smrt Jadvigy byla přece událostí tak významnou, že vyslanec křižácký Lichtenstein, nečekaje ani příjezdu nepřítomného krále, odjel co nejrychleji do Malborgu, aby co nejdříve velmistru i kapitule onu vážnou a poněkud též hroznou novinu sdělil.

Vyslancové uherský, rakouský, římský a český — jeli buď hned za ním, nebo vyslali také posly ke svým vladařům.

Jagiello přijel do Krakova celý zoufalý. V prvním okamžiku prohlásil pánům, že již déle kralovati nechce a že odjede na své dědictví do Litvy.

Pak upadl žalem téměř v úplné otupění, nechtěl žádných státních záležitostí vyřizovati, neodpovídal na žádné otázky. Chvílemi pak se hrozně hněval sám na sebe proto, že nebyl při smrti královny, že se s ní nerozloučil a neslyšel posledních jejích slov a odkazův. Marně mu Stanislav ze Skarbiměře a biskup Vyš vysvětlovali, že nemoc královnina náhle vypukla. Nepotěšilo jej to ani trochu, ani neztišilo jeho žalu. „Bez ní nejsem králem,“ odpověděl biskupovi, „jen kajícím hříšníkem, který nezná útěchy.“ Pak upíral zrak k zemi a nikdo nemohl již ani slova z něho dostati.

Tou dobou byly veškeré mysli pohřbem královniným zaujaty. Z celé země se počaly sjížděti nové davy panstva, šlechty i lidu, zvláště chudiny, která počítala, že se jí dostane hojných almužen při obřadě pohřebním, který měl celý měsíc trvati.

Tělo královnino bylo vystaveno v katedrále na místě vyvýšeném tak, že širší část rakve, v níž hlava nebožčina spočívala, byla značněji zvýšena než dolní. Bylo to tak zúmyslně zařízeno, aby lid tvář královninu lépe viděti mohl. V katedrále konány neustále bohoslužby. U katafalku hořely tisíce voskových svící a uprostřed světel a květin ležela ona, klidná, usměvavá, podobná bílé mystické růži — s rukama na prsou v kříž složenýma, v šatě nebesky modrém.

Lid v ní viděl světici a proto k ní vodili šílené, mrzáky, choré děti — a jednou se rozlehl svatyní výkřik jakési matky, která spatřila na tvářích svého dítěte ruměnec, znamení to vracejícího se zdraví, tu zase nějakého ochromeného, který mohl svými dlouho ztuhlými údy najednou vládnouti.

V takových chvílích se srdce lidská chvěla, zvěst o zázraku se rozlétla chrámem, hradem i městem a lákala stále větší roje lidské bídy, která se mohla jedině od zázraku spásy nadíti.

Na Zbyška se prozatím úplně zapomnělo. Kdož pak by vůči tak ohromnému neštěstí mohl pamatovati na obyčejného šlechtického jinocha i na jeho uvěznění v hradní baště! Ale Zbyšek přece věděl od dozorců žalářních o nemoci královnině. Slyšel ruch lidu kolem zámku, a když uslyšel jeho pláč a smutný hlas zvonů, vrhl se na kolena a zapomenuv na vlastní svůj osud, jal se z celé duše oplakávati smrt zbožňované paní.

Ozvěny pohřbu, zvony chrámové, zpěvy procesí a nářky davů doléhaly nyní k němu celé týdny. Během té doby sesmutněl úplně, pozbyl chuti k jídlu, nemohl spát a chodil po svém podzemním vězení jako divoké zvíře v kleci. Tížila jej samota, protože ho nikdo nenavštěvoval.

Ani kněžna, ani Danuše, ani Povala z Tačeva, ani kupec Amylej, Mackův známý.

Zbyško trpce vzpomínal, že všichni na něho již zapomněli od doby, co strýc Macko odešel. Chvílemi mu také napadalo, že na něho zapomněl i Macko, že také právo na něho zapomene a on až do své smrti v podzemním vězení hníti bude. V takových chvílích se modlil za smrt.

Konečně uplynul měsíc od pohřbu královnina a nastával druhý.

Zbyško již vůbec přestal počítati dny, přestal i mluviti s dozorcem vězení. Sedával nyní celé hodiny na loži, s lokty na kolenou, maje zabořeny prsty do vlasů, které mu již daleko přes ramena sahaly. Až jednoho dne zaskříply veřeje — a známý hlas volal s prahu vězení:

„Zbyšku!“

„Strýčku!“ vzkřikl Zbyško, vyskočiv z lože.

Macko jej sevřel v náruč, pak mu objal plavou hlavu rukama a počal jej líbati. Žal, trpkost a stesk tak zápasily v srdci mladíkově, že se dal na prsou svého strýce jako malé děcko do pláče.

„Již jsem myslil, že se nevrátíte,“ řekl štkaje.

„Mnoho již nescházelo,“ odpověděl Macko.

Teprv nyní zvedl Zbyško hlavu a pohlédnuv na něho, zvolal:

„A co se s vámi stalo?“

I hleděl udiveně na vyhublou, ubledlou tvář starého válečníka, na jeho nachýlenou postavu a zšedivělé vlasy.

„Co je s vámi?“ opakoval.

Macko si sedl na lože a chvíli těžce oddychoval:

„Co se stalo?“ řekl konečně. „Sotva jsem přijel za hranice, postřelili mne v lese Němci z luku. Loupežní rytíři, víš?… Ještě nyní těžko dýchám… Bůh mi seslal pomoc — jinak bys mne zde neviděl.“

„Kdo vás zachránil?“

„Jurand ze Spychova,“ odpověděl Macko.

Oba na chvíli umlkli.

„Přepadli mne a za půl dne potom on je. Sotva polovice jich mu ušla. Mne vzal do svého hradu a tam ve Spychově jsem tři neděle se smrtí zápasil. Bůh mi nedal zemřít a ačkoliv je mi posud velice těžko, vrátil jsem se přece.“

„Tak jste nebyl v Malborgu?“

„S čím jsem tam měl jeti? Obrali mne o všecko i list s jinými ještě věcmi mi vzali. Vrátil jsem se, poprositi kněžnu Zemovitovu o druhý, ale na cestě jsem se s ní minul, a stihnu-li ji, nevím, neboť se musím také ubírati na onen svět.“ Na to plivnul na dlaň a ukázal Zbyškovi čistou krev, řka:

„Vidíš?“

A po chvíli dodal:

„Patrně vůle Boží.“

„To stále tak krev pliváte?“ otázal se Zbyško.

„Jak pak nemám krev plivat, když mi ještě vězí na půl pídě šípu mezi žebry? Ty bys také plival, neboj se! Ale u Juranda ze Spychova mi již bylo lépe, jen nyní jsem se zas hrozně vysílil — cesta totiž byla dlouhá a já jsem velice spěchal.“

„Ale proč jste tolik spěchal?“

„Chtěl jsem ještě zastihnouti kněžnu Alexandru a o druhý list ji poprositi. Prvý list mi vzali Němci, jimž se podařilo před Jurandem prchnouti — a nyní řekl Jurand toto: „Jeďte a vraťte se s listem do Spychova. Já — povídá — zde mám pod podlahou několik Němců, tedy jednoho z nich na slovo rytířské propustím a ten list velmistrovi doveze.“ A má jich tam stále několik. Aby se pomstil za smrt své ženy, zavírá je v podzemním vězení a rád naslouchá, jak v noci naříkají a řetězy řinčí. Je to člověk zatvrzelý. Rozumíš?“

„Rozumím. A kdo byl vůdcem loupežníků? Kdo vás postřelil? Křižák?“

„Nebyl z Řádu, ale Němec, Chelminčík z Lentzu, pověstný lupič a násilník.“

„A co s ním stalo?“

„Je u Juranda na řetěze. Ale on sám vězní také dva mazurské šlechtice, které chce za sebe vydati.“

Zase umlkli.

„Milý Ježíši,“ řekl konečně Zbyško. „Lichtenstein bude žít a ten z Lentzu se vykoupí, jen my bídně bez pomsty zahyneme. Mně hlavu utnou a vy bezpochyby se již také zimy nedočkáte.“

„Pravda! Ani zimy se nedočkám. Kdybych mohl aspoň tebe nějak zachrániti.“

„Viděl jste zde někoho?“

„Byl jsem u kastelána krakovského. Dověděl jsem se, že Lichtenstein odjel, a myslil jsem, že tě na svobodu propustí!“

„Tak Lichtenstein již odjel?“

„Hned po smrti královnině do Malborgu. Byl jsem tehdy u kastelána, ale ten mi řekl: „Neutnou vašemu synovci hlavu proto, abychom se Lichtensteinovi zavděčili, ale proto, že tak zní ortel. Jestliže Lichtenstein nebo ne, to na věci ničeho nemění. A byť i zemřel, ani potom se nic nezmění, protože právo a spravedlnost spolu souvisí: není to kožich, který lze na ruby obrátit. Král — řekl — jedině může milost uděliti, ale nikdo jiný.“

„A kde je král.“

„Odjel po pohřbu až na Rus.“

„Nuže, pak již není pomoci.“

„Žádné, Kastelán ještě řekl: ‚Je mi ho líto, protože kněžna Anna za něho oroduje. Ale když nemohu, tak nemohu!‘“

„A kněžna Anna je ještě zde?“

„Ať jí to Bůh odplatí! Je to dobrá paní. Ještě je zde, protože Jurandova dceruška ochuravěla a kněžna ji miluje jako vlastní krev.“

„Ach pro Boha! Tak Danuška onemocněla? A co jí schází?“

„Což vím? Kněžna říká, že ji někdo uhranul.“

„Zajisté Lichtenstein! Nikdo jiný než Lichtenstein, psí krev!“

„Snad také on. Ale co mu uděláš? Nic!“

„Tak proto zde na mě všichni zapomněli, že i Danuška stůně.“ To řka, začal Zbyško velikými kroky po vězení přecházeti. Konečně chytl ruku Mackovu, zlíbal ji a řekl:

„Bůh vám odplať všecko, vždyť k vůli mně zemřete. Ale když jste už jel do Prus, pokud ještě úplně neseslábnete, udělejte pro mne ještě jednu věc. Jděte ke kastelánovi a poproste jej, aby mne na rytířské slovo aspoň na dvanáct neděl pustil. Pak se vrátím a ať mi hlavu utnou, ale to přece není možné, abychom bez veškeré pomsty zahynuli. Víte, pojedu do Malborgu a hned Lichtensteinovi vyzvání pošlu. Jinak vůbec ani býti nemůže. Buď jeho smrt nebo moje!“

Macko si počal tříti čelo.

„Mám jít, půjdu. Ale zdali kastelán svolí? A kdyby i svolil? Vždyť posud rytířského pasu nemáš. Lichtenstein ti řekne, že s nepasovaným se potýkati nebude — a co mu uděláš?“

Zbyško byl v rozpacích, ale jen chvilku. Pak řekl:

„Ale i zde je pomoc snadná. Kníže Janus mne bude pasovati; jestliže ho kněžna s Danuškou poprosí, jistě mne bude pasovati. A já se budu hned na cestě u Mozovsi potýkati se synem Mikuláše Z Dlugolasu.“

„Proč?“

„Protože Mikuláš nazval Danušku ‚žábou‘!“

Macko na něho udiveně pohlédl a Zbyško, chtěje lépe vysvětliti, oč mu šlo, pokračoval.

„Odpustiti mu to nemohu a s Mikulášem se potýkati nebudu. Vždyť je mu téměř osmdesát let.“

Na to Macko:

„Poslouchej, chlapče! Tvé hlavy je mi líto, ale rozumu tvého nebude, protože jsi hloupý, jako beran.“

„Proč se zlobíte?“

Macko neodpověděl a chtěl odejíti, ale Zbyško ještě k němu přiskočil.

„A Danuška je už zdráva? Nehněvejte se pro maličkost. Vždyť jsem vás tak dlouho neviděl!“ A sklonil se zase k ruce starcově; ten pak pokrčil rameny a něžně řekl:

„Jurandovna je zdráva, jen ven z komnaty ji posud nepouštějí. S Bohem!“

Zbyško zůstal sám, ale byl jako znovu zrozen na duši i na těle. Těšil se nadějí, že bude dvanáct neděl cítiti koně pod sebou, že pojede do daleké země, vyhledá Lichtensteina, srazí se s ním na život a na smrt a nezhyne bez pomsty.

A pak ať se již stane cokoliv. A snad, bude-li to vůle Boží, mu i král provinění jeho odpustí.

Noc i den mu vesele minuly. Večer byl již celý znepokojen a čekal dychtivě na Macka, který se teprv za soumraku ve vězení objevil. Zbyško skočil hned k němu s otázkou:

„Svolil?“

Macko si sedl na lože, protože velikou slabostí stati nemohl. Chvíli těžce oddychoval, konečně řekl:

„Kastelán mi řekl: „Máte-li rozděliti půdu nebo statek, pak vašeho synovce na jednu nebo dvě neděle, na rytířské slovo pustím, ale na delší dobu ne.“

Zbyško byl tak překvapen, že chvíli ani slova pronésti nemohl.

„Na dvě neděle?“ otázal se po chvíli, „vždyť za dvě neděle ani na hranice nepřijedu! K čemu je to? Snad jste kastelánovi neřekl, proč chci do Malborgu jeti?“

„Neprosil jsem za tebe toliko já sám, nýbrž také kněžna Anna.“

„Nuže?“

„Kastelán jí řekl, že mu na tvé hlavě nezáleží, ale přece tě lituje. „Kdybych nějaké právo v jeho prospěch nalezl — ba třeba jen zdání — pustil bych jej vůbec — ale nemohu, na žádný způsob nemohu.“

„Nebude dobře v tomto království (řekl), jakmile počnou lidé vůči právu oči zavírati a jen přízní se říditi. Já toho neučiním, byť i o Toporčíka, mého příbuzného, ba přímo bratra šlo.“ Tak neuznalí jsou lidé! A ještě k tomu dodal: „My se nepotřebujeme ohlížeti na Křižáky, ale nesmíme se před nimi dáti zahanbiti. Co by si pomyslili oni i jejich hosté, kdybych k smrti odsouzeného šlechtice pustil proto, že by se mu zachtělo zajeti si k nim na souboj? Zdali by uvěřili, že ho trest stihne a že je v naší říši vůbec jaká spravedlnost? Raději utnu jednu hlavu, než bych krále i celé království vydal na posměch.“

„Kněžna mu na to řekla, že je to divná spravedlnost, ze které nemůže ani králova příbuzná člověka vyprositi, ale kastelán odpověděl: „I samému králi přísluší jen milost, ale nepřísluší mu bezpráví.“ Tu se počali příti a kněžna se rozhněvala: „Tak jej aspoň nenechte hníti ve vězení!“ A kastelán na to: „Dobře, déle již ve vězení hníti nebude! Zítra dám postaviti na náměstí lešení.“ A s tím se rozešli. Již tě, chudáčku, může jen sám Pán Ježíš zachrániti.“

Oba se na dlouho zamlčeli.

„Jakže?“ ozval se hlasem se zalkávajícím Zbyško. „Tak rychle se to má odbýti?“

„Za dva až tři dny. Když není pomoci, není. Co jsem mohl, všecko jsem učinil. Padl jsem před kastelánem na kolena a prosil za smilování, ale on opakoval stále svoje: „Vyhledej si právo, nebo je konec!“ A co já vyhledám? Byl jsem u kněze Stanislava z Karbiměře, aby přišel k tobě s Pánem Bohem. Ať máš aspoň tu slávu, že tě zpovídá tentýž, který také královnu zpovídal. — Ale nenalezl jsem ho doma — byl u kněžny Anny.“

„Snad u Danušky?“

„Co by u ní dělal? Děvče je čím dále, tím zdravější. Půjdu k němu ještě zítra z rána. Povídají, že po jeho zpovědi máš spasení tak jisté, jakobys je měl již v tašce.“

Zbyško opřel lokty o kolena a sklonil hlavu tak, že vlasy mu docela zakryly tvář. Stařec na něho dlouho pohlížel, konečně jal se tiše volati:

„Zbyšku! Zbyšku!“

Jinoch k němu obrátil tvář, spíše rozdrážděnou a plnou chladné urputnosti, než rozbolestněnou.

„Nuže?“

„Poslouchej dobře, co jsem vynalezl.“ To řka, přisedl blíže a šeptem pokračoval:

„Slyšel jsi o knížeti Vitoldovi, jak byl kdysi uvězněn dnešním naším králem v Krevě a dostal se v ženském obleku z vězení? Ženská tu žádná za tebe nezůstane, nuže vezmi si můj plášť i čapku a jdi, rozumíš? Nikdo toho nezpozoruje. Za dveřmi je tma. Do očí ti svítiti nebudou. Viděli mne včera, jak jsem šel, a nikdo si mne ani nevšiml. — Buď tiše a poslouchej: Zítra mne najdou, — tak co se stane? Utnou mi hlavu? To je potěší, když tak jako tak za dvě nebo tři neděle umru. A ty, jakmile odtud vyjdeš, sedni na koně a jeď přímo ke knížeti Vitoldovi. Hleď, aby se na tebe upamatoval, pokloň se, on tě přijme a bude ti u něho jako u pána boha za pecí. On nyní rytíře potřebuje a rád tě uhlídá.“

To řka, Macko vstal a počal se svlékati. Ale Zbyško vstal také, zadržel jej a řekl:

„Neudělám toho, čeho ode mne žádáte! Tak mi pomáhej Bůh i Svatý Kříž.“

„Proč?“ ptal se udiveně Macko.

„Protože to neudělám!“

A Macko rozčilením a hněvem všecek zbledl.

„Kéž bys se nebyl narodil!“

„Řekl jste již kapitánovi,“ odvětil Zbyško, „že hlavu svou za moji položíte.“

„Odkud to víš?“

„Řekl mi to pán z Tačeva.“

„Tak co na tom záleží?“

„Co na tom záleží? Což vám kastelán neřekl, že by tím byla potupa na mne i na celý náš rod uvalena? Což by nebyla ještě větší hanba, kdybych odtud prchl a vás pomstě práva zanechal?“

„Jaké pomstě? Co mně učiní právo, když tak jako tak zemru? Měj přece rozum, pro milosrdenství Boží!“

„A nyní teprv ne! Ať mne Bůh potrestá, jestli vás, starého a chorého, zde nechám! Fí! Hanba!“

Nastalo mlčení. Bylo jen slyšeti těžký, sípavý dech Mackův a volání lučištníků, stojících na stráži u bran. Venku byla již čirá noc.

„Slyš,“ ozval se konečně Macko zlomeným hlasem, „nebyla hanba knížeti Vitoldovi prchati v přestrojení z Kreva, nebude též tobě.“

„Ach!“ odpověděl smutně Zbyško. „Víte! Kníže Vitold je velký kníže: má korunu z rukou královských, bohatství a panování — já jsem chudý šlechtic — a mám jen svou čest.“

Po chvíli pak jako s náhlým výbuchem hněvu vzkřikl:

„Což nechápete, že vás tak miluji, že bych vaši hlavu za svou nikdy nedal?“

Na to se Macko zvedl na třesoucích se nohou, vztáhl před sebe ruce a — ačkoliv povahy tehdejších lidí byly tvrdé, jako ze železa kuté — zaúpěl náhle srdcervoucím hlasem:

„Zbyšku!“

*

Druhého dne pacholci katovi začali svážeti na náměstí trámy na lešení, které mělo býti před hlavní branou radnice postaveno.

Kněžna se však přece ještě radila s Vojtěchem z Jastřembce i s jinými učenými kanovníky, sběhlými stejně v právech psaných i zvykových. Ponoukala ji k tomu slova kastelánova, který prohlásil, že kdyby se nalezlo „právo nebo příležitost, nemeškal bych Zbyška propustiti!“

Radili se tedy dlouho a horlivě, nebylo-li by možno něco vynalézti, a ačkoliv kněz Stanislav Zbyška k smrti připravil a podal mu svátost umírajících, přece se přímo z vězení vrátil ještě jednou na poradu, která téměř až do svítání trvala.

Nastal den popravy.

Od rána sbíhaly se davy lidu na náměstí, protože hlava šlechticova vzbuzovala větší zvědavost než obyčejná a k tomu ještě bylo překrásné počasí. Mezi ženami se rozlétla pověst o mladistvém věku i o neobyčejné kráse odsouzencově, proto také celá cesta od hradu až na náměstí vypadala jako kvítím poseta — pestrými šaty vystrojených měšťanek. V oknech na náměstí a v přístavcích bylo také viděti čepce, zlaté i sametové čelenky, nebo prostovlasé hlavy děvčat, jen věnci květin zdobené.

Radové městští, ačkoliv se jich ta záležitost netýkala, vyšli všichni k vůli vážnosti a rozestavili se na blízku lešení, těsně za rytířstvem, které, chtějíc jinochovi projeviti svůj soucit, postavilo se hromadně blízko lešení.

Za nimi pestřil se dav skládající se z menších kupců a řemeslníků v barvách cechových.

Žáci a vůbec děti, které dospělí do zadu zatlačili, rojili se jako rozdrážděné mouchy uprostřed davu, tlačíce se všude, kde se jen kousíček volného místa objevilo.

Nad hustě seskupeným množstvím hlav lidských bylo viděti lešení, pokryté novým suknem, na němž stáli tři lidé: Kat, zachmuřený, vousatý Němec, v červeném šatě a rovněž takovém klobouku, s těžkým dvojsečným mečem v ruce — a dva jeho pacholci s obnaženýma rukama a s provazy za pasem. U jejich nohou stál špalek a rakev rovněž suknem potažená.

Na věžích Panny Marie bily zvony, naplňujíce město kovovým svým zvukem a plašíce hejna vran a holubů.

Lidé hleděli hned na cestu z hradu vedoucí, hned zase na lešení a na stojícího na něm kata s mečem v jasu slunečním se lesknoucím, tu zase na rytíře, na které se měšťané vždycky chtivě a s úctou dívali. Nyní bylo také nač hleděti, neboť nejslavnější rytíři se posadili do čtverce kolem lešení. Všichni také obdivovali široká ramena i vážnost Závise Černého, jeho havraní na ramena spadající vlas — obdivovali také pružnou postavu a silné nohy Zyndrama z Maškovic i obrovskou, téměř nadlidskou postavu Paška Zloděje z Biskupic i hroznou tvář Vojtěcha z Vodzinka — i sličnost Dobka z Olešnice, který na turnaji v Toruni dvanáct německých rytířů přemohl, a Zygmunda z Borové, který se podobně v Košicích v boji proti Uhrům proslavil, i Křona z Kozihlav i strašného v souboji Lisa z Targoviska.

Obdivovali také Staška z Charbimovic, který koně v běhu dohonil.

Všeobecnou pozornost svou bledou tváří také na sebe obracel Macko z Bohdance, kterého vedli Florián z Korytnice a Martin z Vrotimovic. Všichni myslili, že je to odsouzencův otec.

Ale největší zvědavost vzbuzoval Povala z Tačeva, který stoje v prvé řadě, držel na rukou Danuši, úplně bíle oděnou, se zeleným, routovým věnečkem na plavých vlasech.

Lidé nechápali, co to znamená a proč má ta bíle oděná děvuška hleděti na popravu odsouzencovu.

Jedni si myslili, že je to sestra, jiní zase hádali, že je to nevěsta mladého rytíře, ale ani ti si nemohli vysvětliti, proč je v šatě bílém a přítomna popravě.

Pohled na dívku, růžovému květu podobnou, ale s tvářičkou slzami politou, vzbudil hned ve všech přítomných hluboký soucit i pohnutí.

V tlačícím se davu lidu bylo slyšeti reptání na neúprosnost kastelánovu, na přísnost práva — a reptání to se pomalu stupňovalo v hučení přímo hrozivé — až konečně se tu i tam počaly ozývati hlasy, že by se musela poprava odložiti, kdyby bylo lešení zbořeno.

Dav se stále víc a více bouřil, ale váhal. Šlo od úst k ústům, že by král, kdyby byl přítomen, jistě udělil milost jinochovi, který, jak bylo ujišťováno, se žádného provinční nedopustil.

Ale všechno ztichlo, když vzdálené výkřiky oznamovaly blížící se lučištníky a halapartníky královské, mezi nimiž šel odsouzenec. Brzy na to se objevil průvod na náměstí. Zahájen byl bratrstvem pohřebním, oděným v černé až po zem sahající rubáše s právě takovými maskami na tvářích, z nichž jedině oči vyhlížely. Lid se oněch příšerných postav bál a při pohledu na ně umlkl. Za nimi šel oddíl lučištníků, složený z Litvínů, oděných v losí, neupravené kožichy. Byl to oddíl královské gardy. V pozadí průvodu bylo viděti halapartny druhého oddílu, uprostřed pak, mezi krevním písařem, který měl čisti ortel, a knězem Stanislavem ze Skarbiměře, nesoucím kříž, šel Zbyško.

Všecky oči se nyní obrátily na něho a ze všech oken a přístavků se vykláněly ženské postavy.

Zbyško byl oděn ve svém ukořistěném „kabátci“, se zlatými sponami a s nádhernými zlatými třásněmi dole. Zraku davů se zdálo, že jinoch v tom nádherném šatě je nějakým mladým princem, nebo vůbec synem z domu vznešeného. Podle vzrůstu, podle svalů pod těsně přiléhajícím šatem patrných i podle širokých prsou se zdálo, že je to muž úplně dospělý. Ale nad mohutnou tou postavou se vznášela tvář přímo dětská — a mladá, s prvním chmýřím na rtech — a zároveň krásná — tvář královského pážete se zlatým vlasem, přímo nad brvami zastřiženým a v dlouhých pramenech na ramena splývajícím. Šel krokem rovným a pružným, ale s ubledlým čelem. Chvílemi hleděl na dav jako ze sna, chvílemi upíral oči k věžím chrámovým, k hejnům vran a k rozhoupaným zvonům, které mu k poslední hodince vyzváněly — chvílemi byl na jeho tváři patrný údiv, že to znění zvonů i štkaní žen i celá ta slavnost, že to vše je pro něho. Na náměstí konečně spatřil z daleka lešení a na něm rudý obrys kata. Tu se zachvěl a požehnal — kněz pak mu hned v tom okamžiku podal kříž k políbení. O několik kroků dále padla mu k nohoum kytice chrp, vržená mladou dívkou z lidu. Zbyško se schýlil, zvedl kytici a usmál se na dívku, která se usedavě, hlasitě rozplakala. Ale on si patrně pomyslil, že vůči davu i vůči ženám, mávajícím šátky z oken, je třeba směle umírat a zůstaviti po sobě aspoň památku „statečného hocha“, proto napial veškerou svou odvahu a vůli a šel hrdě, právě tak, jak jde vítěz po skončených rytířských turnajích, když jej vedou pro odměnu.

Průvod mohl jen zvolna ku předu kráčeti, protože dav před ním stále vzrůstal a s nechutí ustupoval. Marně lučištníci litevští, jdoucí v prvé řadě, volali každou chvilku: „Eyk szalyn! Eyk szalyn!“ (Pryč z cesty!) Lid se nechtěl domysliti, co ta slova znamenají — a tlačenice byla stále větší. Ačkoliv tehdejší krakovští měšťané se skládali ze dvou třetin z Němců — přece se vůkol rozléhaly hrozné kletby proti Křižákům: „Hanba! Hanba! Ať zcepení ti křižáčtí vlci — mají-li zde býti k vůli nim děti utráceny! Je to hanba pro krále i království!“

Litvíni vidouce odpor, sňali luky s ramen a počali na lid hrozivě pohlížeti, avšak stříleti do davu bez vyššího rozkazu nesměli. Hejtman pak poslal napřed halapartníky, protože bylo snáze, raziti cestu halapartnami. Tak se dostal průvod až k rytířům ve čtyrhranu kolem lešení stojícím. Ti se bez odporu rozestoupili.

Napřed šli halapartníci, za nimi šel Zbyško s knězem a krevním písařem, leč tu se stalo něco, čeho se nikdo nenadál. Náhle vystoupil ze středu rytířů Povala s Danuší na rukou a vzkřikl: „Stúj!“ hlasem tak hromovým, že se celý průvod jako do země vrytý zastavil. Ani hejtman, ani nikdo z vojáků se neosmělil odporovati šlechtici a pasovanému rytíři, kterého bylo denně v zámku viděti a nejednou v důvěrné rozmluvě se samým králem. Konečně také jiní, rovněž znamenití, jali se rozkazujícími hlasy volati: „Stůj!“ — pán z Tačeva pak se přiblížil ke Zbyškovi a podal mu bíle oděnou Danuši. Ten domnívaje se, že je to loučení, chytil ji, objal a přitiskl ke svým prsoum — ale Danuše, místo aby se také loučila, strhla rychle ze svých plavých vlasů, zpod routového věnečku bílý závoj, ovinula jím celou hlavu Zbyškovu a zároveň počala ze vší síly volati rozplakaným, dětským hláskem:

„Můj jest! Můj jest!“

„Její buď!“ opakovaly silné hlasy rytířů, „ke kastelánovi!“

Jim odpověděly rachotem hromu podobné hlasy davu: „Ke kastelánovi! Ke kastelánovi!“ Zpovědník pohlédl k nebesům a usmál se. Soudní písař byl zmaten, hejtman a halapartníci sklonili zbraně, protože všichni pochopili, co se stalo.

Byltě starý polský a slovanský zvyk, mocný jako zákon, známý na Podhalí i na Krakovsku, ba ještě dále, že je odsouzenec zbaven smrti i trestu, jestliže nevinná dívka vhodila na něho na smrt jdoucího závoj ve znamení, že se chce za něho provdati. Znali ten zvyk rytíři, znali jej kmeti, znal jej polský lid městský — a slyšeli o jeho moci také Němci, kteří za dřívějších dob v polských hradech a městech bydlili. Starý Macko, vida to, rozčilením omdlel; rytíři odstrčivše hned lučištníky, obklopili Zbyška a Danuši. Dojatý a rozradovaný lid křičel stále mocněji: „Ke kastelánovi! Ke kastelánovi!“

Davy se náhle hnuly. Kat i jeho pomocníci sběhli co nejrychleji s popraviště, neboť lid se tam hned valil jako láva. V okamžiku bylo strháno sukno a rozerváno na kousky, pak trámce a prkna, vše rváno silnými pažemi nebo sekerami rozsekáno povolovalo, praskalo, až třísky kolem lítaly, a než by se otčenáš pomodlil, nezůstalo na náměstí po lešení ani stopy.

A Zbyšek, drže stále Danuši v náručí, vracel se na hrad, ale nyní jako opravdový vítěz — triumfátor.

Kolem něho ubírali se s tvářemi radostnými první rytíři království a ze všech stran tlačilo se tisíce žen, mužů i dětí; ti všichni radostně křičíce a zpívajíce, vztahovali ruce k Danuši a velebili krásu i statečnost obou mladých lidí.

Z oken tleskaly jim bílé ruce bohatých měštek.

Déšť věnečků růžových, liliových, déšť stužek, ano i zlatých pásek a spon, padal šťastnému mladíkovi k nohám.

Zbyško a Danuše stali se jakoby nejmilejšími dětmi rytířstva, měšťanstva i celého davu lidu.

Starý Macko, kterého Florián z Korytnice a Martin z Vrocimovic stále vedli — pozbýval téměř radostí smyslů a — zároveň překvapením, že takový prostředek ku zachránění synovce ani jemu nenapadl. Povala z Tačeva vypravoval za všeobecného hluku svým silným hlasem, jak onen způsob vymyslili, či spíše při poradách s kněžnou připomenuli, Vojtěch Jastřemběc a Stanislav ze Skarbiměře, v právech psaných, obyčejových stejně sběhlí. Všecko ale ještě záviselo od kastelána.

Rytíři i lid se ubírali na hrad, v němž za nepřítomnosti krále meškal pán krakovský — a soudní písař, kněz Stanislav ze Skarbiměře, Záviš, Farurej, Zyndram z Maškovic a Povala z Tačeva se odebrali k němu, aby mu vyložili moc starobylého zvyku i připomenuli, jak sám řekl, že by odsouzeného propustil, kdyby se nalezlo „právo nebo příležitost“. A zda-li mohlo býti lepšího práva nad starobylý zvyk, který nikdy nebyl rušen?

Pán z Tenčína pravil ovšem, že se ten zvyk týká více prostého lidu a podhalských lupičů než šlechty, ale byl příliš sběhlým ve všech zákonech, než aby sílu onoho zvyku neuznal. Zakrýval při tom stříbrnou svou bradu dlaní a pod prsty se usmíval, patrně byl rád. Konečně vyšel na nízký ochoz, maje při sobě kněžnu Annu Danutu, několik duchovních a rytířů.

Zbyško spatřiv jej, pozvedl zase Danuši — kastelán položil zvadlou svou ruku na zlaté její vlasy, chvíli ji tak nechal — a pak pokynul vážně a laskavě svou sivou hlavou.

Porozuměno tomu znamení, a hradní zdi se otřásly radostným pokřikem.

„Pomáhej ti Bůh! Žij dlouho, spravedlivý pane! Žij a suď nás!“ voláno ze všech stran.

Pak ony výkřiky pozdravovaly Danuši i Zbyška, kteří chvilku na to přišli na ochoz, padli k nohoum dobré kněžně Danutě, jížto Zbyšek děkoval život, neboť ona s učenými kanovníky vymyslila způsob záchrany a naučila Danuši, co má dělati.

„Ať žije mladá dvojice!“ zvolal při pohledu na klečící Povala z Tačeva.

„Ať žije!“ opakovali ostatní.

Šedivý kastelán se pak obrátil ke kněžně a řekl:

„Již tedy, milostivá kněžno, musejí býti hned zasnoubeni, neboť onen zvyk tak káže.“

„Zasnoubení vystrojím hned, ale oddavky bez vůle otce Danušina Juranda ze Spychova nepřipustím,“ odpověděla dobrá paní záříc štěstím.


  1. Historické.
  2. Historické.
  3. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
  4. Krajina Dobřínská byla na základě neoprávněné smlouvy s Vladislavem Opolčíkem zabrána Křižáky.
  5. Mír s vámi!
  6. Oheň pekelný.
  7. Král.