Křižáci/III.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 31–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Kněžna Danuta, Macko i Zbyško bývali již dříve v Tyňci, ale v průvodu byli dvořané, kteří ho viděli po prvé — a ti, pozvedajíce oči, hleděli s údivem na krásné opatství, na zubaté zdi, táhnoucí se podél skal a srázů, na budovy, stojící na úbočí hory, vysoké, štíhlé, ozářené zlatem vycházejícího slunce. Z okázalých hradeb a budov, z domů i staveb různým účelům určených, ze zahrad, ležících u úpatí hory, i z pečlivě vzdělaných polí, která zrak s výše obsáhl, bylo na první pohled poznati ohromné, nedostižné bohatství, jemuž se musili diviti lidé z chudého Mazovska, a které jim bylo úplně neobvyklé. Země patřící k opatství Tyněckému, převyšovaly nejedno lenní knížectví a důchody jeho mohly vzbuzovati i závist tehdejších králův. Údiv mezi dvořany stále více vzrůstal a někteří z nich ani svým očím věřiti nechtěli. Dvůr mazověcký se konečně přiblížil k hlavní bráně klášterní, v níž očekával kněžnu opat v čele velkého množství mnichů i šlechticů. Lidí světských: hospodářů, advokátů, prokurátorů a různých úředníků klášterních, bývalo v klášteře vždycky mnoho. Také mnozí zemané drželi nespočetné pozemky klášterní dosti výjimečným právem lenním — a ti jako „vasalové“ rádi přebývali na dvoře své vrchnosti, kde u velikého oltáře nebylo nouze o dary, ulehčení a dobrodiní všeho druhu. Slavnosti, chystané v hlavním městě, přivábily také mnoho vasalů do Tyňce. Z toho důvodu mohl opat uvítati kněžnu s průvodem ještě četnějším než jindy.

Byl to člověk vysoké postavy, s tváří suchou a rozumnou, s hlavou nahoře vyholenou, níže pak, nad ušima, věncem šedivících vlasů ovinutou. Na čele měl jizvu po ráně, kterou patrně za mladých rytířských let utržil. Oděn byl v hábit, jako ostatní mniši, ale přes hábit oblékal černý plášť, purpurem podšitý, na krku zlatý řetěz, na jehož konci visel rovněž zlatý, drahokamy vykládaný kříž — znak to hodnosti opatské.

Celá jeho postava prozrazovala člověka šlechetného, avšak rozkazovati a vládnouti zvyklého. Kněžnu ale vítal upřímně, téměř pokorně. Pamatovalť na to, že manžel její pocházel z téhož rodu knížat mazověckých, z nichž také pocházeli králové Vladislav a Kazimír a po přeslici i současně panující královna, vládkyně jedné z největších říší na světě.

Přestoupil tedy práh brány, sklonil nízko hlavu a požehnav Annu Danutu i celý dvůr malým, zlatým pouzdrem, které držel v prstech pravé ruky, řekl:

„Vítej nám, milostivá paní, na chudém prahu klášterním. Ať svatý Benedikt z Nursie, svatý Maurus, svatý Bonifác i svatý Benedikt z Aniane a rovněž Jan z Tolomeie — patroni naši ve věčném jasu žijící, obdaří tě zdravím, štěstím a ať ti požehnávají sedmkrát denně, po celý věk života tvého.“

„Musili by býti hluši, kdyby nevyslyšeli slov tak velkého opata,“ řekla upřímně kněžna, „a to tím spíše, že jsme sem přišli na mši, při které se v jejich ochranu odevzdáme.“

To řkouc, podala mu ruku, kterou on, pokleknuv dvorně na jedno koleno, po rytířsku políbil, a pak hned prošli branou. Se mší patrně již čekali, protože v tom okamžiku se hned všecky zvony i zvonky rozezvučely. Trubači u dveří chrámových zatroubili na počest kněžny na zvučné trouby, jiní zase udeřili v ohromné kotly, vykuté z mědi a koží potažené. Na kněžnu, která se v kraji křesťanském nenarodila, činil až posud každý chrám mocný dojem a chrám tyněcký působil tím mocněji, jelikož s jeho nádherou málokterý jiný se měřiti mohl. Přítmí naplňovalo chrám, jen u hlavního oltáře se chvěla pásma různých světel, mísící se se září svící, osvětlujících pozlacené sochy i řezby. Klášterník, oděný v ornát, uklonil se kněžně a jal se sloužiti mši. Ihned zvedl se vonný a hustý dým, který, zahaliv kněze i oltář velkými mraky, vznášel se pozvolna ke klenbě, zvyšuje tajemně slavnostní ráz chrámu. Anna Danuta sklonila zbožně hlavu a položivši ruce na tvář, jala se horlivě modliti. Když se však potom ještě ozvaly varhany, tehdy právě ve chrámech řídké, a počaly sladkým zvukem otřásati celým prostorem chrámovým, chvílemi zase vyplňovati jej hlasy andělskými a na to zas pěti jako hlasem slavičím, tu povznesla kněžna zrak svůj vzhůru a na tváři její zračila se vedle zbožnosti i bázně rozkoš nesmírná. Tomu, kdo na ni v tom okamžiku hleděl, se mohlo zdáti, že je to nějaká blahoslavená, která v zázračném vidění do otevřeného nebe pohlíží.

Tak se modlila mezi pohany narozená dcera Kiejstutova, která, ačkoliv ve všedním životě zachovávala ještě mnoho předsudků a pověr, ve chrámě přece s dětinnou bázní a pokorou povznášela zrak svůj k tajemné, nesmírné moci. A rovněž tak zbožně, ačkoliv s menší bázní, modlil se celý dvůr. Zbyško klečel před železným zábradlím mezi Mazury, neboť jedině dvořanky s kněžnou vešly se před zábradlí a poroučel se do ochrany boží. Chvílemi pohlížel na Danuši, která s očima přivřenýma vedle kněžny seděla — a myslil si, že to stojí za to, býti rytířem takové dívčiny, ale že jí také věc lecjakou neslíbil.

Nyní tedy, kdy mu víno i pivo, které v hospodě vypil, z hlavy vyvětralo, byl pln starosti, jakým způsobem slibu svému dostojí. Vojny nebylo. Při zahraničních nepokojích bylo ovšem dosti snadno, setkati se s nějakým německým ozbrojencem a jemu kosti přelámati, nebo dokonce hlavu mu rozbít. Tak to též řekl strýci Mackovi. „Jenže,“ myslil si, „lecjaký Němec paví nebo pštrosí péra na přilbě nenosí.“ Z hostí křižáckých snad nějaká hrabata a ze samých Křižáků snad jen sám komtur — a to ještě ne každý. Nebude-li vojny, mohou uplynouti celá léta, než ke svým třem chocholům přijde, a mimo to mu ještě napadlo, že nejsa posud pasován, může jedině nepasované na souboj vyzvati. Doufal určitě, že pás rytířský z rukou královských obdrží, neboť již dávno si ho zasloužil, ale co potom?

Pojede k Jurandovi ze Spychova, bude mu pomáhati, pobije pacholkův, kolik jen možno bude — ale na tom také bude dosti. Pacholci křižáčtí, to nejsou rytíři s pavími péry na hlavách.

V tom svém trápení a nejistotě, vida, že bez zvláštní milosti boží ničeho nepořídí, jal se modliti: „Dej Ježíši vojnu s Křižáky a Němci, kteří jsou nepřátely tohoto království i všech národů, Tvé Svaté Jméno v naší řeči vyznávajících. Nám požehnej a potři je, kteří raději knížeti pekelnému než tobě sloužíce, proti nám zášť v srdci nosí a proto se nejvíce hněvají, že král náš s královnou Litvu pokřtivše, brání jim, aby mečem křesťanské sluhy tvé nevyhubili. Pro tu jejich sveřepost je potrestej.“

„A já, hříšný Zbyško, kaju se před tebou a od pěti tvých ran pomoci žádám, abys mi tři vzácné Němce s pávími chocholy na přílbách co nejdříve seslal a v milosrdenství svém mi je pobiti dal. A to proto, že jsem ony chocholy panně Danutě Jurandovně a tvé služce slíbil a na svou rytířskou čest to odpřisáhl. — Čeho pak více u pobitých se najde, z toho věrně desátek Tvé svaté církvi odevzdám, abys Ty, sladký Ježíši, také ze mne užitek a chválu měl a abys poznal, že jsem ti srdcem upřímným a nikoli nadarmo sliboval. A jako že je to pravda, tak mi dopomoz — amen!“

Leč čím dále se modlil, tím více tálo srdce jeho v pobožnosti — a nový slib přidal: že po vykoupení Bohdance ze zástavy, věnuje kostelu také veškerý vosk, který mu včely za celý rok v úlech snesou. Doufal, že strýc Macko se tomu protiviti nebude a Pán Ježíš vůbec, maje radost z vosku na svíce — a chtěje ho co nejdříve dostati, tím rychleji mu pomůže.

Ta myšlenka zdála se mu býti tak rozumnou, že veliká radost mu celou duši naplnila; nyní byl jist, že bude vyslyšen, že i vojna co nejdříve nastane a byť by i nenastala, on jistě svou provede. Cítil v rukou i v nohou takovou sílu, že by se byl v tom okamžiku na celý prapor sám vrhl. Ba domníval se, že učiniv Bohu ten slib, by nyní mohl i Danuši dva Němce přidati! Mladistvé nadšení jej k tomu ponoukalo, leč rozvaha tentokrát zvítězila, protože měl strach, aby přílišnými požadavky Boha nerozhněval.

Avšak důvěra jeho ještě vzrostla, když po mši a po dlouhém odpočinku, jemuž se celý dvůr oddal, vyslechl rozmluvu, kterou opat při snídani s Annou Danutou měl. Velmistři Křižáků dávali tehdy ženám knížat a králů nádherné dary a tyto je za to hojně odměňovaly svou přízní i byly velmistrům také pro jejich pobožnost velice nakloněny. Ba i svatá Jadviga zdržovala po celý svůj život ruku svého vládnoucího manžela nad nimi vznesenou. Jedině Anna Danuta, utrpěvši od nich ukrutné křivdy rodinné, nenáviděla je z celé duše své.

Proto též, když se jí opat otázal na Mazov i jeho záležitosti, jala si na řád trpce stěžovati.

„Jak se má dařiti ve knížectví, majícím takové sousedy? Zdánlivě je mír: vyměňují se vzájemně poselství i listy a vzdor tomu nelze tam žíti v jistotě ani den, ani hodinu. Kdo se večer na hranicích k spánku ukládá, nikdy neví, neprobudí-li se v poutech nebo s ostřím meče na hrdle, nebo s hořícím stropem nad hlavou. Před zradou nechrání přísahy, pečetě, ani pergamény. Tak se také stalo pod Zlatoryjí, kdy v době největšího míru byl jat kníže a odvlečen do nevolnictví. Křižáci povídali, že by je mohl ten zámek ohrožovati. Ale zámky se přece staví k vůli obraně, ne k vůli výpadům — a který kníže nemá práva ve vlastní zemi je stavěti nebo přestavovati? Řádu vašemu není vhod ani slabý, ani silný, neboť slabým pohrdají, silného pak k úpadku přivésti se snaží. Kdo jim dobře činí, tomu zlem odplácejí. Je-li na světě řád, jemuž by se v jiných královstvích tolik dobrodiní bylo dostalo jako oni od polských králů obdrželi — a jak se odměnili? Hle! Nenávistí, hrabivostí půdy, vojnou a zradou!“

„A marné jsou všecky stížnosti třeba u samé stolice apoštolské, protože oni, v pýše a zatvrzelosti své žijíce, ani papeže římského neposlouchají. Nyní také poslali na oko poselství do Krakova, ale jen proto, že chtějí hněv mocného krále za to, co na Litvě spáchali, od sebe odvrátiti. V srdcích svých přece myslí jedině o zničení království i celého plemene polského.“

Opat vážně poslouchal, přisvědčoval a pak řekl:

„Vím, že přijel v čele poselství do Krakova komtur Lichtenstein, bratr v Řádu znamenitý, k vůli své zmužilosti i rozumu velice vážený. Snad jej zde, milostivá paní, spatříte, neboť mi včera poslal zprávu, že se chce u našich ostatků svatých pomodliti a že tudíž do Tyňce na návštěvu přijede.“

Uslyševši to kněžna, jala se opět si stěžovati:

„Lidé mluví — kéž je to pravda — že brzy musí vypuknouti veliká vojna, ve které na jedné straně bude království polské i všichni národové, na druhé všichni Němci a Řád. Jest také proroctví o té vojně od jakési svaté…“

„Svaté Brigity,“ přerušil ji učený opat, „která byla před osmi lety za svatou prohlášena. Pobožný Petr z Alvastru a Matěj z Linköpingu sepsali její zjevení, v nichž veliká vojna je určitě prorokována.“

Zbyško se při těch slovech radostí až zachvěl a nemoha se již zdržeti, zeptal se:

„A brzy má býti?“

Leč opat, zaujat kněžnou, neslyšel jeho otázky.

Kněžna pak pokračovala:

„Těší se i u nás mladí rytíři na tu vojnu, ale starší a rozvážnější říkají: „Němců se nebojím — ačkoliv jest moc i pýcha jejich veliká, ani jejich kopí, ani jejich mečů, ale — svatých ostatků křižáckých se bojím, neboť proti těm je všeliká moc lidská na světě marná.“

Tu pohlédla Anna Danuta bojácně na opata a dodala tišším hlasem:

„Zajisté mají pravé dřevo svatého kříže; jak potom lze s nimi bojovat?“

„Poslal jim je král francouzský,“ odpověděl opat.

Nastala chvíle mlčení, načež se ozval Mikuláš z Dlugolasu, zvaný Obuch, člověk světa znalý a zkušený:

„Byl jsem v zajetí u Křižáků,“ řekl, „a vídal jsem procesí, na nichž tu velikou svátost nosili. Ale mimo to je v klášteře Olivii mnoho jiných nejpřednějších relikvií,^[1] bez nichž by Řád nebyl takové moci dosáhl.“

„Jak lze s nimi bojovati?“ opakovala s povzdechem kněžna.

Opat svraštil své vysoké čelo a rozmýšleje se chvíli, řekl:

„Těžko lze s nimi bojovati jen proto, že jsou členy Řádu a kříž na svých pláštích nosí; ale jestli překročili míru svých hříchů, pak se i oněm relikviím může pobyt s nimi znechutiti a pak nejen, že jim žádné moci nepřidají, ale ještě jim ji odejmou, aby se do pobožnějších rukou dostaly.“

„Chraň, Bože, krev křesťanskou, ale, jestli velká vojna vypukne, jsou také v našem království relikvie, které za nás bojovati budou. Hlas ve zjevení svaté Brigity takto mluví o Křižácích: „Ustanovil jsem je včelami užitečnými a upevnil je na pokraji zemí křesťanských. Ale oni povstali proti mně. Neboť nedbají o duše a nelitují těl toho lidu, který se z bludu vrátil k víře katolické a ke mně. A učinili z něho nevolníky i neučí ho přikázáním božím. Odjímajíce mu pak svátosti, k větším ještě mukám pekelným jej odsuzují, než kdyby byl v pohanství setrval. A vojny vedou k upokojení své chtivosti. Proto přijde čas, že jim budou zuby jejich vylámány i uťata jim bude ruka pravá a pravá noha jejich schromne, aby hříchy své uznali.“

„Tak dej Bože!“ řekl Zbyško.

Ostatní rytíři i řeholníci nabyli rovněž naděje, slyšíce slova proroctví, opat se pak vrátil ke kněžně a řekl:

„Proto doufejte v Boha, milostivá paní, neboť dnové jejich jsou dříve sečteni než vaše, a prozatím přijměte s vděčným srdcem toto pouzdro, v němž prst z nohy svatého Ptolomea, jednoho to z našich patronů, se nalézá.“

Kněžna vztáhla štěstím chvějící se ruce — a kleknuvši, přijala pouzdro, které ihned líbati se jala. Radost paní sdíleli také dvořané i dvořanky, neboť nikdo nepochyboval, že z takového daru splyne blahoslavenství i štěstí na všecky a snad i na celé knížectví. Zbyško se také cítil šťastnějším, neboť se mu zdálo, že vojna musí hned po slavnostech královských nastati.

---

1. Ostatky svatých.