Křižáci/II.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 15–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

A vtom vešla kněžna, paní prostředních let, s usměvavou tváří, oděná v červený plášť a zelený šat, opásaná pozlaceným pásem, sepjatým velikou přeskou. Za kněžnou šly dvorské panny, některé starší, některé ještě nedospělé, s růžovými a liliovými vínky na hlavách, většinou s loutnou v ruce. Některé z nich nesly celé kytice svěžích květin, patrně cestou natrhaných. Světnice byla brzy plna, neboť za pannami se objevilo několik dvořanů a malých pažat. Všichni vešli rázně, s veselostí na tvářích, rozmlouvajíce hlasitě nebo si prozpěvujíce, jakoby byli opojeni příjemnou nocí a světlem měsíce. Mezi dvořany byli dva rybaltové (hudci), jeden s loutnou, druhý s housličkami za pasem. Jedna z dívek, mladistvá ještě, asi dvanáctiletá, nesla za kněžnou malou loutnu, pobitou měděnými hřebíčky.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ ozvala se kněžna, stojíc uprostřed světnice.

„Na věky věkův. Amen!“ odpověděli přítomní, hluboce se při tom klanějíce.

„A kde je hospodář?“

Němec, zaslechnuv otázku, vystoupil hned do popředí a poklekl podle mravu německého.

„Zdržíme se zde, abychom si trochu odpočinuli a se posilnili,“ řekla kněžna, „jen si však pospěš, jsme všichni hladovi.“

Měšťané již odešli a nyní oba domácí šlechticové, zároveň s nimi pak Macko z Bohdance i mladý Zbyško opětně se poklonili a chtěli odejíti, aby dvoru nepřekáželi.

Avšak kněžna je zadržela.

„Jste šlechtici, nepřekážíte! Seznamte se s dvořany. Odkud vás Bůh přivádí?“

Pověděli hned svá jména, erby, hesla i vsi, ze kterých se psali. Kněžna pak, uslyševši od vladyky Macka, odkud se vrací, zatleskala a řekla:

„To je náhoda! Vypravujte nám o Vilně, o mém bratrovi i o sestře. Přijede-li sem kníže Vitold na slavnosti královské?“

„Chtěl by, ale neví, bude-li moci; poslal však šperky stříbrné a zlaté darem královně po knězích a bojařích, při nichž i my s bratrancem jsme přijeli, po cestě je střehouce.“

„A ty dary jsou zde? Rádi bychom si je prohlédli.“

„Ne, již je odvezli do Krakova.“

„A co vy zde v Tyňci děláte?“

„Navštívili jsme zde klášterního prokurátora, našeho příbuzného, abychom pod ochranou důstojných mnichů odevzdali, co nám vojna vynesla a co kníže daroval.“

„To vám Bůh dal štěstí. Je kořist hojná? Ale povězte, proč není bratr jist, jestli přijede?“

„Chystá výpravu na Tatary.“

„To já vím; jen to mne trápí, že královna neprorokovala šťastného konce té výpravě, protože, co ona prorokuje, to se vždycky vyplní.“

Macko se usmál.

„S posvátnou naší paní se nijak příti nechci, ale s knížetem Vitoldem půjde síla našeho rytířstva, mužů znamenitých, s nimiž tak leckdo měřiti se neosmělí.“

„A vy nepůjdete?“

„Byl jsem s dary zároveň s jinými vyslán sem a přes pět let již jsem se sebe zbroje nesvlékl,“ odpověděl Macko, ukazuje na rýhy, pancířem do losového kabátce vtlačené, „ale až si jen odpočinu, půjdu, a kdybych sám nešel, zde toho synovce Zbyška panu Spytkovi z Melštýna odevzdám, pod jehož vedením všichni naši rytíři půjdou.“

Kněžna Danuta pohlédla na švižnou postavu Zbyškovu, leč další rozmluvu přerušil příchod mnicha z kláštera, který, uvítav kněžnu, pokorně jal se jí domlouvati, proč neposlala posla s oznámením příchodu svého a nezastavila se v klášteře, ale v obyčejné hospodě, jejího majestátu nevhodné. V klášteře není přece nedostatek domů i příbytků, v nichž se i prostému člověku dostane pohostinství, což teprve majestátu, zvláště pak choti knížete, od jehož předkův i příbuzných opatstvu tolika dobrodiní se dostalo.

Leč kněžna vesele odpověděla:

„My jsme sem jen přišli nohy si napřímit a ráno hned musíme do Krakova. Vyspali jsme se ve dne a jedeme v noci k vůli chladu a protože už kohouti zpívali, nechtěla jsem pobožné mnichy buditi a zvláště s takovou družinou, která víc na zpěv a ples než na odpočinek myslí.“ Když však mnich přece dále doléhal, dodala:

„Ne, již zde zůstaneme. Čas nám při poslouchání světských písní rychle ujde, ale na jitřní do kostela přijdeme, abychom den s Bohem započali.“

„Bude mše svatá za zdar milostivého knížete i milostivé kněžny,“ řekl mnich.

„Kníže, můj manžel, teprv za čtyři nebo za pět dní přijede.“

„Pán Bůh dovede i z daleka štěstí uštědřiti a zatím budiž nám ubohým dovoleno, aspoň vína z kláštera přinésti.“

„Rádi se odvděčíme,“ řekla kněžna. Jakmile pak mnich odešel, jala se volati: „Hej, Danuše! Vyskoč na lávku a obvesel nám srdce toutéž písní, kterou jsi v Zátoře zpívala.“

Uslyševše to dvořané, rychle postavili doprostřed světnice lávku. Hudci usedli na obou stranách, mezi ně pak si stoupla ona dívka, která nesla za kněžnou loutnu měděnými hřebíčky pobitou. Na hlavě měla vínek, vlasy na ramenou spuštěné, šaty modré a červené střevíčky s dlouhými špičkami. Stojíc na lávce, zdála se býti malým dítětem, ale zároveň tak krásným, jako nějaká soška z kostela nebo z jesliček. Patrně tak poprvé před kněžnou nezpívala, neboť nebylo na ní nejmenších rozpaků pozorovati.

Přivřevši očka, jala se stříbrným hláskem zpívat.

„Dále, Danuše! Zpívej!“ volaly dvorské panny.

Ona pak vzala loutnu, pozvedla hlavu do výše jako pták, který chce zpívat, a přivřevši očka, jala se stříbrným hláskem zpívati:

Kdybych křídla bílá
jak husička měla,
za tebou bych, Jašku,
do Slezska letěla.

Hudci opakovali hned nápěv, jeden na houslích, druhý na veliké loutně. Kněžna, která písně světské nade všecko milovala, kývala hlavou na obě strany a dívka zpívala dále hláskem tenkým, dětským a svěžím jako zpěv ptactva na jaře:

Usedla bych já si
tam v Slezsku na plotě,
pojď, o pojď, můj Jašku
k ubohé sirotě.

A hudci zase nápěv opakovali. Mladý Zbyško z Bohdance, který od mladosti vojně i drsným pohledům válečnickým uvykal, a nikdy něco podobného po celý svůj život neviděl, trkl do ramene Mazura vedle sebe stojícího a otázal se:

„Kdo je ta dívka?“

„Je to dívka ze dvora kněžnina. U nás není nouze o hudce, kteří dvůr obveselují, ale to je hudec ze všech nejmilejší a kněžna žádných písní tak ráda neposlouchá, jako jejích.“

„Nedivím se tomu. Myslil jsem, že je to přímo anděl, a zraku svého jsem od ní odtrhnouti nemohl. Jakpak se jmenuje?“

„Což to neslyšíte? Danuše. A jejím otcem je Jurand ze Spychova, rytíř zámožný a udatný, který ke hrabatům korouhevním náleží.“

„Hoj! Takovou ještě oči lidské neviděly.“

„Proto ji také všichni milují jak k vůli zpěvu, tak též pro krásu.“

„A který je jejím rytířem?“

„Vždyť je to ještě dítě.“

Další rozhovor přerušil zase zpěv Danušin. Zbyško hleděl se strany na světlé její vlasy, na povznešenou její hlavu, na přimhouřená očka i na celou postavu, osvětlenou zároveň světlem voskovic i světlem paprsků měsíčních, které sem otevřeným oknem padaly — hleděl na ni s překvapením stále větším. Zdálo se mu, že ji již někde viděl, ale nepamatoval se, jestli ve snu, či někde v Krakově na okně kostelním.

A zase trkl dvořana a hlasem přitlumeným se otázal:

„Je ta dívka z vašeho dvoru?“

„Její matka přijela z Litvy s kněžnou Annou Danutou, která ji provdala za hraběte Juranda ze Spychova. Byla sličná a ze zámožného rodu, kněžně nade všecky jiné panny milá a sama také kněžnu nade všecko milovala. Proto dala také své dceři totéž jméno — Anna Danuta. Ale před pěti lety přepadli Němci u Zlotoryje náš dvůr a ona strachem i leknutím umřela. Tehdy také vzala kněžna její dceru k sobě — a je jí druhou matkou. Otec také často na dvůr přijíždí a rád vidí, že je dítě jeho ve zdraví i v knížecí přízni chováno. Jenže, kolikrátkoli na ni pohlédne, tolikrát zaslzí, vzpomínaje nebožky své ženy. A pak se vrací, aby na Němcích pomstu vyhledával za krutou svou křivdu. Milovaltě svou ženu takovou měrou, jak nikdo až posud na celém Mazovsku nemiloval — a již veliké množství Němců pro ni pobil.“

A Zbyškovi v tom okamžiku se zaleskly oči a žíly na čele mu naběhly.

„To její matku Němci zabili?“ otázal se.

„Zabili a nezabili. Sama strachem umřela. Bylo to před pěti lety, pokoj byl, nikdo na vojnu nemyslil a každý bezpečně chodil. Jednou odjel kníže do Zlotoryje stavěti věž, bez vojska, jen se dvorem, jako obyčejně v době míru. Zatím vpadli zrádní Němci bez vypovězení války, vůbec bez příčiny… Nemyslíce ani na bázeň boží, ani na to, že od předkův knížete mnoho dobrodiní se jim dostalo, přivázali samého knížete na koně, jej unesli a lid mu pobili. Kníže u nich dlouho v zajetí seděl, až teprv když král Vladislav válkou jim pohrozil, ze strachu jej pustili. Ale při onom útoku umřela matka Danušina, neboť ji udusilo srdce, které jí až k hrdlu vystoupilo.“

„A vy pane, byl jste při tom? Jak se jmenujete, zapomněl jsem.“

„Jmenuji se Mikuláš z Dlugolasu a přezdívají mi Obuch. Při útoku jsem byl. Viděl jsem, jak matku Danušinu jeden Němec s pávími péry na přílbě chtěl do sedla strhnout — a jak, pohlédnouc na něho, smrtelně zbledla. Mne tenkrát halapartnou ťali, mám ještě památku.“

To řka, ukázal hlubokou jizvu na lebce, táhnoucí se od vlasů na hlavě až k brvám.

Nastala chvíle mlčení. Zbyško zase patřil na Danuši. Pak se ještě otázal:

„A řekl jste, pane, že ona ještě nemá rytíře?“

Leč nedočkal se odpovědi, protože v tom okamžiku zpěv ustal. Jeden z hudců, člověk tlustý a těžký, náhle vstal, následkem čehož se lávka na jednu stranu naklonila. Danuša se zachvěla a rozpjala ruce, leč dříve než mohla seskočiti nebo upadnout, přiskočil bleskurychle Zbyško a chytil ji do náruče. Kněžna, která v prvním okamžiku leknutím vykřikla, rozesmála se hned vesele a volala: „Hle, tu je rytíř, Danuško! Buď zdráv, rytíři a odevzdej nám milou naši zpěvačku!“

„Chvatně ji polapil!“ ozvaly se hlasy mezi dvořany.

Zbyško pak šel ke kněžně, tiskna k prsům Danuši, která objavši ho jednou rukou kolem šíje, zvedala druhou loutnu do výše, strachem, aby se jí neporouchala. Tvář měla usměvavou a rozradostněnou, ačkoliv trochu přestrašenou. Mladík na to, došed ke kněžně, postavil před ní Danuši, sám pak poklekl a zvednuv hlavu, řekl s podivnou na jeho věk smělostí:

„Staň se podle vašich slov, milostivá paní! Je čas, aby ta krásná dívka měla svého rytíře, a je čas, abych také já měl svou pannu, jejíž ctnost i krásu budu vyznávati a proto — s vaším povolením — chci se s touto zde zaslíbiti a věrným jí v jakékoliv příhodě zůstati.“

Na tváři kněžnině zračil se údiv, ale nikoliv nad slovy Zbyškovými, nýbrž jen proto, že se všecko tak náhle stalo. Obyčej rytířského zaslibování nebyl ovšem polský, avšak Mazovsko, ležící na hranici německé a vídajíc často rytíře i z dalekých krajin, znalo ho i lépe než kraje jiné a dosti často jej napodobovalo. Kněžna také již dávno o něm slýchala, ještě na dvoře svého otce, kde všecky západní obyčeje byly za zákon i vzor urozených bojovníků pokládány; z toho také důvodu nenacházela v žádosti Zbyškově nic takového, co by ji nebo Danuši mohlo uraziti. Ovšem, zaradovala se, že jejímu srdci milá dceruška začíná srdce i oči rytířů na sebe obraceti. Obrátila se tedy s šelmovskou tváří k dívce:

„Danuško, Danuško! Chceš míti svého rytíře?“

A prostovlasá Danuška si ve svých červených střevíčkách napřed třikrát vyskočila a pak, uchopivši kněžnu kolem krku, jala se volati s takovou radostí, jakoby jí slíbena byla nějaká zábava, kterou jen starším se těšiti je dovoleno:

„Chci, chci, chci!…“

Kněžně smíchem až slzy do očí vstoupily, s ní pak smál se celý dvůr; ale konečně kněžna, vyprostivši se z rukou Danušiných, řekla Zbyškovi:

„Nuže, slibuj! Slibuj! A zase jí to odpřisáhneš?“

Leč Zbyško, který uprostřed všeobecného smíchu zachovával neobvyklou vážnost, ozval se rovněž tak vážně, zůstávaje klečeti:

„Slibuji jí, že, stanuv v Krakově, pověsím pavezu na příbytku svém a na ní lístek, který mi v písmě učený klerik ozdobně napíše: „Panna Danuta Jurandovna je nejsličnější i nejctnostnější ze všech panen, které ve všech královstvích žijí. A kdo by tomu odporoval, s tím budu zápasiti potud, pokud já sám nebo on nezhyne — leč by raději v nevolnictví se dal.“

„Dobře! Je viděti, že znáš rytířský mrav. A co více?“

„A pak — zvěděv od pana Mikuláše z Dlugolasu, že máť panny Jurandovny, následkem útoku Němce s pávím chocholem na přílbě duši vypustila, slibuji, že tři takové páví chocholy, rytíře napřed pobiv, z přílbic německých vyškubám a k nohoum své paní složím.“

Na to kněžna zvážněla a optala se:

„Nezaslibuješ se jen pro smích?“

A Zbyško odpověděl:

„Tak mi dopomáhej Bůh i Svatý kříž, kterýžto slib v kostele před knězem potvrdím.“

„Je chvalitebno se zuřivým nepřítelem našeho lidu válčiti, ale je mi tě líto, protože jsi mladý a snadno zahynouti můžeš.“

V tom přistoupil Macko z Bohdance, který až posud jako člověk dávnějších časů jen rameny krčil — přece ale uznal za vhodné promluviti:

„Co se toho týče, nebojte se, milostivá paní. Smrt v bitvě může každého potkati a pro šlechtice, ať je už starý či mladý, je to dokonce i chvalitebné. Tomu hochovi však není vojna cizí, neboť, ačkoliv na letech se mu nedostává, nejednou se mu již přihodilo, že se musil potýkati na koni i pěšky, kopím i dlouhou sekerou, nebo krátkým mečem, s pavezou nebo bez pavezy. Je to nový mrav, že se rytíř s dívkou, kterou rád vidí, zaslibuje, ale že Zbyško své dívce tři páví chocholy sliboval, to mu nehaním. Pobil už mnoho Němců, ať jich ještě více pobije a jestli při tom několik lebek pukne — to mu jen slávy dodá.“

„Již vidím, že jsme neměli s otrokem^[1] co jednati,“ řekla kněžna. A potom Danuši:

„Sedni si na své místo, jako první dnes osoba; jen se při tom nesměj, neboť nyní se to nesluší.“

Danuše usedla na místě kněžnině: chtěla se při tom tvářiti vážně, ale modrá její očka se smála na klečícího Zbyška a nemohla se zdržeti, aby radostí aspoň nožkama nekopala.

„Dej mi rukavičky,“ řekla kněžna.

Danuše svlékla rukavičky a podala je Zbyškovi, který je s velikou úctou přijal a přitisknuv je k ústům, řekl:

„Připnu si je k přílbě a běda tomu, kdo po nich sáhne!“

Potom políbil Danuši ruce i nožky a vstal. Ale v tom ho jíž opustila dosavadní vážnost a srdce jeho bylo naplněno radostí velikou, že od této chvíle celým dvorem za dospělého muže pokládán bude. Potřásaje tedy rukavičkami Danušinými, jal se zpola vesele, zpola nadšeně volati:

„Jen se těšte, psí synové s pávími chocholy! Těšte se!“

V tom okamžiku vešel do hospody tentýž mnich, který tam již před chvílí byl, a zároveň s ním dva jiní, starší. Sluhové klášterní nesli za nimi koše lahví vínem naplněných a různé vybrané lahůdky. Oba mnichové jali se vítati kněžnu a znova jí domlouvati, proč na opatství nepřijela, a ona jim na novo opakovala, že prospavši se s celým dvorem ve dne, cestuje v noci k vůli chladu, že tedy odpočinku nepotřebuje — a že, nechtějíc buditi znamenitého opata ani vzácných mnichů, raději se v hospodě k malému oddechu zastavila. Po mnohých zdvořilých slovech konečně zůstalo na tom, že po jitřní mši kněžna posnídá i odpočine s celým dvorem v klášteře. Přívětiví mniši pozvali zároveň s Mazury také Macka z Bohdance, který beztoho zamýšlel odebrati se na opatství, aby kořist na vojně dobytou nebo dary od štědrého Vitolda obdržené, v klášteře uložil. Ale mladý Zbyško neslyšel pozvání, neboť odskočil ke svým i strýcovým vozům, které služebnictvo hlídalo, aby se převlékl a kněžně i Danuši ve slušnějším oděvu představil. Vzav tedy s vozu šaty, dal si je odnésti do čeledníka a tam se převlékl. Upraviv si především rychle vlasy, vsunul je do hedvábné síťky, jantarovými perlami pošité, v předu pak pravými perlami zdobené. Pak si oblékl kazajku z bílého hedvábí, zlatem protkávanou, dole pak zlatými třásněmi lemovanou. Pak se opásal pozlaceným, dvojitým pasem, na němž visel malý kord, stříbrem i slonovinou vykládaný. Všecko to bylo nové, skvějící se a vůbec krví nepotřísněné, ačkoliv to bylo uloupeno mladému, frýzskému rytíři, který u Křižáků sloužil. Pak si oblékl překrásné kalhoty, u nichž jedna nohavice byla pošita pruhy zelenými a červenými, druhá fialovými a žlutými, obě pak byly nahoře pestrou šachovnicí ukončeny. K tomu obléknuv si ještě purpurové střevíce, krásný a svěží, odebral se do světnice. Když se na to ve dveřích objevil, bylo patrno, že u všech přítomných mocný dojem způsobil. Kněžna vidouc nyní, jak švarný rytíř se s její Danuší zaslíbil, ještě více se zaradovala. Danuša pak hned k němu přiskočila jako srna. Leč buď krása mladíkova nebo hlasy obdivu dvořanů ji, než doběhla, zarazily tak, že zastavivši se krok před ním, sklopila náhle oči a spínajíc ručky, nevěděla rozpaky, co počít.

Leč za ní se přiblížili ještě jiní: sama kněžna, dvořané i dvořanky, hudci i mniši, neboť všichni jej chtěli viděti. Panny mazověcké na něho pohlížely jako na duhu, litujíce nyní každá, že si ji nevybral. Starší se divily drahocennému obleku tak, že se kolem Zbyška utvořilo celé kolo zvědavých. On pak stál uprostřed s chlubivým úsměvem na své jinošské tváři a zvolna se otáčel, aby si jej lépe prohlédnouti mohli.

„Kdo to jest?“ tázal se jeden z mnichů.

„Je to mladý rytíř, synovec zde toho šlechtice,“ odpověděla kněžna, ukazujíc na Macka, „který právě nyní se s Danuší zaslíbil.“

Klášterníci však nejevili podivení, neboť takové zaslíbení nezavazovalo k ničemu. Jestli rytíř sliboval panně, nestával se vzdor tomu ještě jejím ženichem: ovšem, nejčastěji si ona brávala jiného muže a on, pokud měl dosti ctnosti, byl jí věren do smrti, ale ženil se s jinou.

Trochu více divili se mniši mladému věku Danuše, ale ani tomu ne příliš, protože v tom věku i šestnáctiletí výrostkové bývali kastelány. Sama velká královna Jadviga, když přišla z Uher, čítala patnáct let a jako třináctileté děvče se vdávala. Ostatně, v tom okamžiku hleděli všichni více na Zbyška než na Danuši a naslouchali slovům Mackovým, který, hrd na svého synovce, vypravoval, jak mladík k šatům tak vzácným přišel.

Chytiv jej hned za čelist, celý vous mu z ní vytrhl.

„Je tomu rok a devět neděl,“ povídal, „byli jsme pozváni na hostinu k rytířům saksonským. U nich byl tehdy také jistý rytíř z dalekého národa Fryzů, kteří až u moře jsou usedlí, a měl s sebou syna o tři léta staršího než Zbyško. Jednou při hostině počal se onen syn neslušně Zbyškovi vysmívati, že nemá ani knírů, ani brady. Zbyško, jak je prudký, klidně to nevyslechl, ale chytiv jej hned za čelist, celý vous mu z ní vytrhl. A pak jsme se proto potýkali — buď na smrt nebo — na nevolnictví!“

„Jak to, že jste se potýkali?“ tázal se pan z Dlugolasu.

„Protože se otec syna ujal a já Zbyška, potýkali jsme se my čtyři, před hosty, na udupané zemi. A bylo smluveno, že kdo zvítězí, ten vozy i koně i služebnictvo přemoženého si vezme. A Bůh nám přál. Pobili jsme ony Fryzy s nemalou ovšem námahou, neboť jsou to lidé silní a zmužilí, a kořisti znamenité se nám dostalo: čtyry vozy, při každém po páru koni, čtyry ohromné bedny, deset sluhů i dvě zbroje výborné, jaké u nás bys stěží nalezl. Přílby jsme ovšem v boji roztloukli, ale Pán Ježíš nás něčím jiným potěšil, neboť nádherných šatů tam byla celá bedna, dobře okovaná — a ty, do nichž se Zbyško nyní oblékl, také tam byly.“

Na to zemani z Krakovského i všichni Mazurové začali hleděti s větší úctou na strýce i na synovce a pan z Dlugolasu, zvaný Obuch, řekl:

„Je viděti, že jste muži odvážní a neohrožení. Věřím nyní, že onen mladík tři páví chocholy dostane.“

A Macko se smál, při čemž v drsné jeho tváři bylo opravdu něco loupežného. Služebnictvo klášterní zatím vybralo z košů víno a zákusky, služky pak roznášely mísy, plné kouřícího se vaječníku a jaternic, z nichž se po celé místnosti silná a libá vůně vepřového tuku rozplývala. Při pohledu na to ozvala se ve všech veliká chuť k jídlu a všichni se hrnuli ke stolům.

Nikdo však neusedl dříve než kněžna. Ona pak, usednuvši uprostřed, kázala Zbyškovi a Danuši, aby si sedli naproti sobě, a Zbyškovi pak řekla:

„Sluší se, abyste jedli z jedné mísy s Danuší.“

Na to nastalo mlčení, protože všichni se dali do jídla. Zbyško odkrajoval nejtučnější kousky jitrnice a podával je Danuši, ona pak, jsouc ráda, že jí tak švarný rytíř slouží, jedla plnými ústy, brzy na něho, brzy zase na kněžnu se usmívajíc.

Když byly mísy vyprázdněny, počali klášterní sluhové nalévati víno sladké a libě páchnoucí, mužům hojně, ženám po trošce. Rytířskost Zbyškova vůči Danuši ukázala se zvláště, když byly přineseny plné hrnce ořechů z kláštera. Byly tam ořechy lískové i vzácné tehdy, protože z daleka přivážené ořechy vlašské, na něž se besedníci s velikou chutí vrhli, takže za chvilku bylo v celé světnici slyšeti jen chrupání ořechových skořápek. Leč klamal by se každý, kdo by se domníval, že Zbyško myslí jedině na sebe. Chtěl raději ukázati kněžně i Danuši svou rytířskou sílu i střídmost, nežli chtivostí vzácných lahůdek v jejích očích se ponížiti. Nabíraje tedy každou chvilku plnou hrst ořechů buď lískových, buď vlašských, tiskl své železné prsty, drtil je a vybíraje jádra ze skořápek, podával je Danuši. Ba vymyslil pro ni také zábavu. Vkládal skořápky do lehce sevřené pěsti a vyfukoval je prudce silným výdechem až ke stropu. Danuše se smála tak, až kněžna z obavy, že se děvče udáví, musila mu přikázati, aby té zábavy nechal. Vidouc však rozradovanou Danuši, otázala se:

„Tak co, Danuško? Je dobře míti svého rytíře?“

„Ach, dobře!“ odpověděla dívka. Pak, dotknuvši se svým růžovým prstíčkem hedvábného kabátce Zbyškova a couvajíc, hned se otázala:

„A zítra bude také můj?“

„I zítra i v neděli a až do smrti,“ odvětil Zbyško.

Hostina se protáhla, neboť po oříškách podávány ještě sladké koláče, plné hrozinek. Některým z dvořanů zachtělo se tance, jiní zase chtěli poslouchati zpěv hudců nebo Danušin, ale Danuši se konečně počala očka klížit a hlavička se strany na stranu kývat. Ještě jednou podívala se na kněžnu, pak na Zbyška, ještě jednou si ručkou protřela víčka— a hned potom, opřevši se s velkou důvěrou o rámě svého rytíře — usnula.

„Spí?“ tázala se kněžna. „Hle, tu máš svou ‚dámu‘.“

„Je mi milejší spící, než jiná v tanci,“ odpověděl Zbyško, sedě přímo a bez hnutí, aby dívku neprobudil. Ale nezbudila ji ani hudba, ani zpěvy hudců. Jedni také přizvukovali hudebníkům, jiní šramotili mísami, leč, čím byl hluk větší, tím lépe spala, majíc ústečka jako rybka pootevřená.

Zbudila se teprv, když po kuropění začaly zvony kostelní zváti do kostela a všichni vstávali s lavic, volajíce: „Na jitřní! Na jitřní!“

„Půjdeme pěšky ke chvále Boží,“ řekla kněžna.

A vzavši za ruku probuzenou Danuši, vyšla první z hospody a za ní šel celý dvůr.

Noc již se jasnila. Na východě bylo nebe plné červánků, zbarvujíc se nahoře do zelena, dole do růžova a pod zbarvením růžovým byl nízký zlatý pruh, který se ustavičně rozšiřoval.

Na západě zdál se měsíc couvati před tím jasem. Ranní červánky byly stále růžovější, stále jasnější. Svět se probouzel, zvlhlý hojnou rosou a odpočatý.

„Bůh dal krásný čas, ale bude hrozné vedro,“ říkali knížecí dvořané.

„To nevadí,“ upokojoval je pan z Dlugolasu, „vyspíme se v opatství a do Krakova přijedeme k večeru.“

„Zajisté opět na hostinu.“

„Nyní jsou tam každý den hostiny a po 68 zápasech nastanou ještě větší.“

„Uhlídám, jak se osvědčí Danušin rytíř.“

„Hoj, to jsou muži jako z dubu!… Slyšeli jste, co povídali o tom zápase ve čtyřech?“

„Možná, že k našemu dvoru vstoupí, jaksi se mezi sebou radí.“

A oni se opravdu radili, neboť starší Macko neměl příliš velikou radost z toho, co se stalo; jda tedy na konci průvodu, zúmyslně váhal, aby volněji se Zbyškem promluviti mohl.

„Jen co je pravda, nic ti po tom není. Já se tam nějak ke králi dostanu a třeba ne s tímto dvorem — snad přece něco dostanu. Hrozně rád bych měl nějaký zámeček nebo hrádek… No uvidím, Bohdanec ovšem ze zástavy vykoupím, neboť co otcové v držení měli, to také my držeti máme. Ale odkud vzíti lidi? Co opat usadil, vezme zase zpět — a země bez lidu nic platna není. Tedy dej pozor, co ti řeknu. Ty si slibuj nebo neslibuj komu chceš, ale s panem z Melštýna jdi ke knížeti Vitoldovi na Tatary. Jestli výpravu hned prohlásí, pak na žádné zápasy rytířské nečekej, jen jdi, neboť tam hojně kořisti bude. Víš, že kníže Vitold je štědrý — a tebe již zná. Přesvědčíš se, že tě hojně obdaří, a co je nejhlavnější, zdaří-li se výprava, můžeš nabrati nevolníků bez počtu. Tatarů je jako mravenců na světě. V případě vítězství připadne jich i kopa na jednoho.

Tu Macko, jenž byl půdy i robotníků chtivý, zatoužil:

„Při sám Bůh! Přihnati tak padesát chlapů a usaditi je na Bohdanci! To bychom zúrodnili kus pustiny. Získali bychom tím oba. A ty věz, že nikde nelze nabrati tolik, jako tam!“

Ale Zbyško zavrtěl hlavou.

„Ó je! Nachytám koňařských divochů, kteří koňskými zdechlinami se živí a půdě nerozumí! Co by mi v Bohdanci byli platni? A pak jsem tři německé chocholy slíbil. Kde pak je mezi Tatary najdu?“

„Sliboval jsi, protože jsi hloupý, ale takový slib a nic, je jedno.“

„A má rytířská čest? Co?“

„E! Opat v Tyňci tě z takových slibů hned rozváže.“

„Ale já nechci.“

Macko se zastavil a s patrnou zlostí se otázal:

„No tak, co bude?“

„Jeďte si sám k Vitoldovi, já nepojedu.“

„Ty pacholku! A kdo se králi pokloní? Což ti není líto mých starých kostí?“

„Na vaše kosti třeba strom padne a ještě je nepoláme. A byť by mi i vás bylo líto, k Vitoldovi přece nepůjdu.“

„Co budeš dělat? Budeš sokolníkem nebo zpěvákem na dvoře mazověckém?“

„Což je sokolník něco zlého? Jestli raději hubujete, než abyste mne poslechl, hubujte si.“

„A kam půjdeš? Což ti na Bohdanci pranic nezáleží? Budeš tam orati nehty? Bez chlapů?“

„To není pravda. S těmi Tatary jste si to honem vymudroval. Slyšel jste, co povídali Rusíni, že tolik Tatarů nenajdeš, kolik jich pobitých na poli leží, a nevolníka nikdo nechytne, protože Tatara na stepi nikdo nedohoní. Na čem je budete honiti? Na těch těžkých klisnách, které jsme Němcům vzali? Tak vidíte! A jaká kořist mne čeká? Prašivé kožichy a nic více. Potom teprv jako boháč do Bohdance přijedu? Pak teprv mne ještě hrabětem nazvou!?“

Macko umlkl, neboť ve slovech Zbyškových bylo mnoho pravdy. Po chvíli teprv řekl:

„Ale náhrada od knížete Vitolda?“

„Vždyť dobře víte, že jednomu dá příliš mnoho, druhému zase nic!“

„Tak mluv, kam pojedeš?“

„K Jurandovi ze Spychova.“

Macko překroutil zlostí pás na koženém svém kabátci a řekl:

„Bodejž jsi oslepl!“

„Poslouchejte,“ odpověděl klidně Zbyško. „Mluvil jsem s Mikulášem z Dlugolasu a ten řekl, že Jurand hledá, jak by se na Němcích za ženu pomstil. Půjdu, pomohu mu. Za prvé, sám jste řekl, že to není pro mne zázrak s Němci bojovati, protože již jejich způsoby známe. Za druhé, dříve tam u hranic ony tři páví chocholy najdu, a za třetí, dobře víte, že páví chochol žádný pacholek na přílbě nenosí. Jestli tedy Pán Ježíš nadělí chocholů, nadělí také lupu. A konečně, německý nevolník není žádný Tatar! Takového v lese usadit — toho bych nelitoval.“

„Což pak jsi, chlape, již rozumu pozbyl? Vždyť nyní přece vojny není a Bůh ví, kdy bude.“

„Ó, můj milý! Uzavřeli medvědi mír se včelaři a včelaři neslídí a medu nejedí! Ha! Ha! Což je to pro vás novinou, že třeba velká vojska nebojují a král s mistrem pečeti pod pergamen položili, na hranicích přece stále kruté spory bují? Vezmou-li si dobytek, stáda, pak pro několik kusů celé vesnice pálí a hrady obléhají. A únosy sedláků a dívek? A přepadávání kupců na silnicích? Vzpomeňte si jen na starší časy, o nichž sám jste mi vypravoval. Což špatně pochodil onen Nalenč, který čtyřicet rytířů ke Křižákům jedoucích chytil, v podzemí uvěznil a dříve nepropustil, pokud mu mistr plný vůz hřiven neposlal?“

Chvilku šli mlčky, zatím se úplně rozednilo a jasné paprsky sluneční osvětlovaly skály, na nichž vystavěno bylo opatství.

„Bůh může všude dáti štěstí,“ řekl konečně udobřeným hlasem Macko, „pros jen, aby ti požehnal.“

„Jisto je, že všecko záleží na Jeho milosti!“

„A mysli na Bohdanec, neboť v tom mne nepřesvědčíš, že k vůli Bohdanci, ne k vůli té mladé kachně, tomu děckovi, té Danuši k Jurandovi jeti chceš.“

„Nemluvte tak, nebo se rozhněvám. Rád Danuši vidím a také toho nezapírám. Setkal jste se kdy s krásnější?“

„Co je mi po její kráse! Raději, až doroste, vezmi si ji za ženu, je-li to zámožného rytíře dceruška.“

A Zbyškovi se rozjasnila tvář milým, dobrým úsměvem.

„I to může být. Ani jinou paní, ani jinou ženu, jen Danuši! I to může být!“

---

1. Otrok, tolik co dvořan, výraz na Litvě i na Rusi užívaný.