Křižáci/VI.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 130–166. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Zbyško odjížděl z Bohdance s těžkým srdcem. Napřed mu bylo nějak cize a byl celý nesvůj bez strýce, s nímž se až posud po dlouhá léta nerozloučil. Za druhé mu také bylo líto Jagienky a jeda, přemýšlel o všem, co se přihodilo.

„Staří piva navařili,“ řekl si, „bez naší vůle se umlouvali i namlouvali. Ačkoliv Jagienka ví, že miluji Danušku, že jsem jí sliboval, a sama si zajisté na mne ani nemyslila, rmoutí se asi přece. Na jevo toho sice nedala, ale snad ve svém srdci hořkost proti mně chová.“ Zapomněl při tom přemýšlení docela, že jede do Mazovska. Připadalo mu docela, jakoby Jagienka jela před ním, a před jeho zrakem se vynořila její postava, jak ji po prvé v nádherném šatě spatřil. Zamotala se mu až hlava, když si vzpomněl, jak láskyplně s ním zacházela a jak hluboko do očí mu hleděla. Nejraději by se byl zase vrátil, neboť nyní jej přímo bodalo u srdce, že odjel, ani s jejím otcem, ani s ní se nerozloučiv. Čím více jeho myšlenky u ní prodlévaly, tím více vzrůstala touha po ní, a konečně zuřila v jeho žilách pravá sopka, ačkoliv noc byla notně chladná.

Jeho přemýšlení přerušil dusot koně, a v krátku jej dohonil Čech Hlava, vyslaný Jagienkou, veda náhradního koně.

„Pochválen Pán Bůh!“ řekl, hluboce se ukláněje.

Zbyško jej viděl asi jednou nebo dvakrát ve Zhořelicích, ale nepoznal ho. Odpověděl tedy:

„Pochválen na věky věkův. Kdo jsi ty?“

„Váš pacholek, šlechetný rytíři.“

„Jak to, můj pacholek? Tam jsou moji pacholci,“ řekl ukazuje na oba Turky, které mu daroval Záviš,^{[red 1]} na dva statné pacholky, kteří jeli za ním a vedli dva statné rytířské koně — „tito zde jsou moji, a kdo tebe poslal?“

„Panna Jagienka ze Zhořelic.“

„Panna Jagienka?“

Zbyška to dojalo, ale zároveň jej přílišná dobrota dívčina rozhněvala.

„Vrať se domů a poděkuj panně za laskavost, já tě nechci,“' řekl Čechovi.

Ale Čech zavrtěl hlavou.

„Nevrátím se, pane. Darovali mne vám a mimo to jsem odpřisáhl, že vám budu do smrti sloužiti.“

„Když tě mně darovali, pak jsi můj sluha? Co?“ tázal se Zbyško přísně.

„Ano, pane!“

„Nuže, poroučím ti, abys se ihned k Jagience do Zhořelic vrátil a můj Vzkaz jí vyřídil.“

„Přísahal jsem vám věrnost, pane, a ačkoliv jsem jen zajatcem z bitvy u Boleslavce a z chudé šlechty, jsem přece vladyka.“

Zbyška to dopálilo.

„Táhni přece! Což mi budeš proti mé vůli sloužiti, či co? Táhni, nebo dám napnouti luk!“

Čech klidně odvázal soukenný, vlčinou podšitý kabátec a podávaje jej Zbyškovi řekl:

„To vám panna Jagienka poslala, pane.“

„Chceš, abych ti hnáty přelámal?“ tázal se Zbyško, bera do ruky dřevce z rukou pacholkových.

„Také tento měšec zlata vám patří,“ řekl Čech.

Zbyško namířiv dřevcem, ale vzpomněl si, že Hlava, ač je zajatcem, je přece vladykou, který patrně jen proto u Zycha zůstal, že se neměl čím vykoupiti — a svěsil zbraň.

Čech se mu zase hluboce uklonil a řekl:

„Nehněvejte se, pane! Neporoučíte-li, abych s vámi jel, pojedu za vámi o hon cesty nebo dva, protože jsem to na spasení své duše odpřisáhl.“

„A což dám-li tě zabít, nebo svázati?“ zvolal Zbyško hněvivě.

„Zabijete-li mne,“ řekl Čech neohroženě, „nepadne hřích na mne. Necháte-li mne svázaného na cestě ležeti, musím tam zůstat ležeti, až mne vlci sežerou, jestli mne před tím nějací dobří lidé nevysvobodí a nerozváží. Ale opustiti vás nemohu.“

Zbyško mu již neodpověděl, jel dále a za ním jeho lidé. Čech s kuší na zádech a se sekerou v ruce jel pomalu vzadu, zahaliv se do chlupaté zubří kůže, protože začal váti ostrý vítr, v němž poletovaly krupky zmrzlého sněhu. Sněhová vánice neustále vzrůstala. Turčínům, kteří byli jen v kabátcích, bylo hrozně zima. Pacholci Zbyškovi si třeli ruce a on sám, nejsa dosti teple oděn, vrhal pohledy na vlčí srstí podšitý kabátec, který Hlava přivezl. Za chvíli pak řekl Turčínovi, aby mu jej podal.

Jakmile jej oblékl, hned se rozehřál a pomyslil si, jaké je ta Jagienka opravdu hodné děvče. Zadržel trochu koně, chtěje se Čecha vyptati na všecko, co se ve Zhořelicích dělo. Kývnuv na Hlavu, řekl:

„Ví rytíř Zych, že tě sem panna poslala?“

„Ano.“

„A neměl nic proti tomu?“

„Napřed nechtěl o tom ani slyšeti. Běhal jen po jizbě a láteřil. Ale panna nepovolila… Konečně řekl:

„Tak mu ty krámy pošli po Hlavovi — to je totiž mé jméno a jsem z Čech — ale slib mi, že neodběhneš tajně ze Zhořelic za ním, dáti mu s Bohem.“

Proto se panna velice rmoutila, ale otci to slíbila. Provedla také svou vůli s oběma koni i se mnou. Rovněž vlčí kožich a měšec peněz poslala, ačkoliv pán se tomu až do posledního okamžiku příčil. Ale co je všecko platno, kdyby chtěla na konec otci dům nad hlavou zapáliti, on by také svolil.“

„Ták? Tedy Hlava se jmenuješ a jsi z Čech? A potom již se pan Zych nevzpíral?“

Čech se usmíval chytrácky, neboť brzy postřehl, jak se věci mají.

„Panna Jagienka si otce kolem prstu ovine, takže jí ničeho odepříti nemůže.“

„To je možné,“ odpověděl Zbyško.

„Ne, je tomu opravdu tak, jak povídám, šlechetný pane, přisám Bůh!“

Sněhová vánice stále vzrůstala.

Náhle zastavil Zbyško svého koně, který se čehosi lekl. Z lesa k nim dolétal žalostný hlas, šuměním větru tlumený a téměř se ztrácející:

„Jste-li křesťané, pomozte sluhovi Božímu!“

Na to se vrhl člověk polo ve světském, polo v duchovním oděvu před koněm Zbyškovým na kolena a úpěl:

„Kdokoliv jste, pane, pomozte bližnímu svému v těžké příhodě!“

„Co se ti přihodilo a kdo jsi?“

„Jsem sluha Boží, ačkoliv bez svěcení. Stala se mi zlá nehoda. Splašil se mi kůň, utekl a já jsem zde se skříněmi, v nichž jsou svátosti. Zůstal jsem beze zbraně, sám, večer se blíží a co nevidět ozve se v lese divoká zvěř. Zahynu, jestli mne nezachráníte!“

„Kdybys mou vinou zahynul,“ řekl Zbyško, „musil bych za tvé hříchy odpovídati. Ale jak poznám, že pravdu mluvíš a že nejsi nějaký tulák nebo darmochleb, jakých se mnoho po cestách toulá?“

„Po skříních, pane, to poznáš. Nejeden by mi dal měšec plný dukátů, kdyby měl to, co se v nich nalézá. Ale já ti je zadarmo udělím, jen abyste mě i se skříněmi s sebou vzali.“

„Říkáš, že jsi sluha Boží, a to nevíš, že nemáme pomáhati bližnímu pro odměny pozemské, nýbrž pro odplatu nebeskou. Ale jak se stalo, že jsi skříň zachránil, když ti kůň, který ji nesl, utekl?“

„Koně asi vlci v lese sežrali, protože jsem nalezl skříně tam na kraji lesa a dovlekl je až sem k cestě, doufaje, že se zde spíše s lidmi setkám.“

Zbyško si prohlížel prosícího dosti nedůvěřivě, neboť člověk ten se mu právě nezdál býti něčím zvláštním a také řeč jeho, ačkoliv správná, prozrazovala cizince z dalekých krajů. Ale nechtěl mu přece odříci pomoci a dovolil, aby si sedl i se skříněmi, které se zdály býti podivně lehké, na koně, kterého Čech vedl.

„Kéž Bůh rozmnoží tvá vítězství, mužný rytíři,“ řekl neznámý. Pak spatřiv mladistvou tvář Zbyškovu dodal polohlasem:

„A rovněž tvé vousy na bradě.“

„Odkud jsi?“ tázal se Zbyško.

„Až z Pruska, od Malborgu.“

„Ale Němec asi nejsi, protože dobře naší řečí mluvíš? Jak se jmenuješ?“

„Jsem Němec a říkají mi Sanderus. Vaší řečí mluvím, protože jsem se narodil v Toruni, kde veškerý lid tak mluví. Ba věru, i bratři z Řádu vaší řeči rozumějí.“

„A jsi již dlouho pryč z Malborgu?“

„Byl jsem, pane, v zemi svaté, pak zase v Cařihradě i v Římě, odkud jsem se přes Francii vrátil do Malborgu. Z Malborgu jsem jel do Mazovska, voze s sebou svaté ostatky, které pobožní křesťané rádi pro spásu duše své kupují.“

„Byl jsi také u Plocku a ve Varšavě?“

„Byl jsem tam i tam. Ať Bůh dá zdraví oběma kněžnám! Ne nadarmo milují kněžnu Alexandru i pruští pánové, je to zbožná paní a také kněžna Anna Janušova není horší.“

„Viděl jsi ve Varšavě dvůr?“

„Nesetkal jsem se s ním ve Varšavě, nýbrž v Těchanově, kdež mě obě kněžny jako sluhu Božího pohostinně přijaly.“

Již se chtěl otázati na Danuši, ale v okamžiku si pomyslil, jak by bylo nemoudré, zasvětiti člověka jemu dosud úplně cizího do tajemství jeho styků s dcerou Jurandovou. Znova ho totiž napadlo, že by snad cizinec mohl přece jen býti podvodníkem.

„A jaké svaté ostatky máš ve svých skříních?“ tázal se po chvíli.

„Nemyslete, pane,“ odpověděl mu onen muž, „že snad potřebuji peníze ze svého obchodu pro sebe. Ó, ne! Mně stačí kus chleba a doušek vody, více nepotřebuji. Peníze, které utržím, putují do Říma, kde se sbírají na novou křižáckou výpravu. Mám odpustky a ostatky takové, že se ani nesluší s pokrytou hlavou o nich mluviti. A co všecko mám! Kopyto oslíka, který sloužil útěku do Egypta a jež bylo u pyramid nalezeno. Král aragónský dával mi za ně padesát dukátů z dobrého zlata. Mám péro z křídel archanděla Gabriela, které při zvěstování upustil. Mám dvě hlavy křepelek, seslaných Židům na poušť. Mám olej, v němž pohané chtěli svatého Jana usmažiti — i příčku žebříku, o němž se Jakubovi zdálo — i slzy Marie Egypťanky, pak trochu rezi s klíčů svatého Petra… Ale nemohu všecko vyjmenovati proto, že jsem promrzl a tvůj sluha, pane, mi nechtěl dáti vína.“

„Jsou to veliké ostatky, jsou-li pravé,“ řekl Zbyško.

„Jsou-li pravé? Vezmi, pane, kopí z rukou služebníka svého a nastav je, neboť je na blízku ďábel, který ti takové myšlenky vnuká.“

Hlava, starší i zkušenější než jeho velitel, mu pošeptal do ucha:

„Nevěřte nic, pane, je to jistě podvodník! Takových mnoho se po cestách toulá a lehkověrné lidi mámí. Převor dominikánů v Sěradci mi říkal, že jsou bully papežské, nařizující biskupům stíhati podobné překupníky, a který by pravých listů ani pečeti neměl, hned jej souditi.“

Zbyško pohlédl podezřívavě na poutníka a Hlava se šelmovsky optal:

„Takové svátosti s sebou vozíš, a vlci se jich nepolekali a vzdor tak svatým skříním ti přece koně sežrali?“

„Sežrali, ale hned také pukli, na vlastní oči jsem to viděl.“

Hlava se dal do smíchu. Zbyško pohlédl pohrdavě na Němce a popohnav koně jel mlčky dále.

Byli již asi půl dne cesty od Těchanova, když Hlava přikvapil ke Zbyškovi, volaje:

„Vaše milosti! Nějací rytíři jedou za námi. Křižáci, či co?“

Zbyško rychle obrátil koně a uzřel nedaleko za sebou nádherný průvod, v jehož čele jeli dva rytíři na silných, pomořanských koních, oba v úplné zbroji, každý v bílém plášti s černým křížem a v přílbě s velkým pávím chocholem.

„Milosrdný Bože!“ zvolal. „Jsou to Křižáci!“

V okamžiku se naklonil v sedle, nachýlil kopí a Čech si hned plivnul do dlaní, aby mu topůrko u sekery neklouzalo.

Čeleď Zbyškova, lidé to zkušení a v obyčejích bojovných vyznalí, také se připravili, ovsem ne k boji, ale k odměření místa pro souboj koňmo nebo k udupaní zasněžené půdy pro souboj pěší.

Ale Zbyško se vzpamatoval včas, neboť mu napadlo jeho ztřeštěné chování v Krakově i veškeré neštěstí, které z toho pošlo. Proto spustil zase kopí a jel křižáckým rytířům vstříc. Přiblíživ se, zpozoroval, že s nimi jede ještě třetí rytíř, rovněž s pávím chocholem na přílbici, a čtvrtý neozbrojený, dlouhovlasý, který se mu zdál býti Mazurem.

Vida je, řekl si v duchu:

„Sliboval jsem své panence ve vězení ne tři chocholy, ale tolik, kolik je prstů na rukou. Nejsou-li tito vyslanci, mohl bych míti hned tři.“

Ale pomyslil si přece, že to asi budou vyslanci ke knížeti mazověckému jedoucí, a vzdychnuv si ozval se hlasitě:

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Na věky věkův,“ odpověděl dlouhovlasý, neozbrojený jezdec.

„Dej Bůh štěstí.“

„I vám, pane!“

„Chvála svatému Jiřímu!“

„Je to náš patron. Buďte vítán, pane, na cestě.“

Tu se počali vzájemně klaněti. Zbyšek vyjmenoval, kdo je, jakého erbu, hesla a odkud na dvůr mazověcký spěchá. Dlouhovlasý rytíř pak oznámil, že se jmenuje Jendrek z Kropivnice a veze hosty ke knížeti: bratra Gotfrieda a bratra Rotgiera, potom pana Fulka de Lorche z Lotrinska, který, meškaje u Křižáků, chce knížete mazověckého a zvláště kněžnu, dceru slavného „Kynstuta“, na vlastní oči spatřiti.

Mezi tím, co si vyměňovali svá jména, ukláněli se zahraniční rytíři, kteří seděli až posud přímo v sedlech, Zbyškovi, soudíce z nádherné jeho zbroje, že snad kníže někoho vzácného, snad svého příbuzného, jim v ústrety vyslal.

Jendrek z Kropivnice pokračoval:

„Komtur, jako bychom my řekli starosta z Jansburgu, je hostem u knížete. Tři rytíři, kteří jedou s ním, by se také rádi podívali do Těchanova, ale neosmělili se, a lotrinský rytíř se domnívá, že bezprostředně za hranicí křižáckého řádu bydlí Saracéni, s nimiž válka neustává. Kníže jako člověk šlechetný poslal mne za hranice, abych je bezpečně mezi hrady sem dovedl.“

„Tak bez vaší pomoci by nebyli mohli hranice překročiti?“

„Náš národ je hrozně proti Křižákům rozezlen a to ani tak ne proto, že nás často přepadají — neboť také my na ně zajíždíme, ale pro velikou jejich věrolomnost. Neboť, jestli vás Křižák obejme a z předu líbá, je s to ze zadu vás v témže okamžiku nožem bodnout, kterýžto zvyk je přímo zvířecí a nám Mazurům odporný…

Ba věru! Pod střechu každý Němce přijme a hostovi neukřivdí, ale cestu jim každý rád zastoupí. Ale jsou také takoví, kteří nic jiného nečiní, než pomstu vyhledávají a pro slávu bojují.“

„A který je mezi vámi nejslavnější?“

„Jeden z rytířů má takovou pověst, že by Němec raději viděl smrt než jeho. Nazývá se Jurand ze Spychova.“

Srdce se v mladém rytíři zachvělo, když to jméno uslyšel, a chtěl se více vyptávati na Juranda i Danušku, ale právě přijížděli k těchanovskému zámku.

Dojeli ještě za světla, ale než se ohlásili u bran zámeckých a než jim byl spuštěn most, nastala hluboká noc.

Přijal a pohostil je známý Zbyškův, Mikuláš z Dlugolasu, který velel záloze, skládající se z malého počtu rytířů a z třiceti lučištníků, ve střelbě úplně jistých.

Hned u vchodu dověděl se Zbyško k veliké své lítosti, že dvoru v Těchanově není.

Kníže, chtěje uctíti komtury ze Ščitna a Jansburgu, uspořádal veliké lovy v kurpeské pustině, ke kterým se k vůli větší okázalosti dostavila také kněžna zároveň se dvorními pannami i s Danuší.

„Nakrmím jen koně a pojedu na lov, třeba v noci pojedu!“ zvolal Zbyško, dověděv se o nepřítomnosti dvora.

Při večeři, kterou Mikuláš z Dlugolasu svým hostům vystrojil, řekl Zbyško, že pojede hned za knížetem a že proto o průvodce prosí.

Cestou unavení Křižáci si usedli po hostině k obrovským krbům, v nichž hořely celé sosnové kmeny, a umínili si, že pojedou teprv druhého dne, po odpočinku.

Avšak de Lorche, vyptav se, oč jde, řekl, že by rád jel se Zbyškem, jelikož by jinak mohl zmeškati lovy, které si chtěl vůbec prohlédnouti.

Pak, přiblíživ se ke Zbyškovi a podav mu ruku, třikrát mu stiskl prsty.

Mikuláš z Dlugolasu jim dal za průvodce Macka z Turobojů, který cestu dobře znal a mluvil německy. Mohl tedy dělati mezi oběma rytíři tlumočníka.

De Lorche se zvědavě vyptával na kraj i domácí zvyky a na jeho hezké tváři se každou chvilku zračil údiv a smutné jeho oči se kalily stínem zamyšlení. Vždyť přece přijel do těch končin na výpravu křížovou, chtěje si dobyti slávy a spásy duše, a jeda, domníval se, že válka třeba s Mazury jako s národem polopohanským také úplné odpuštění zaručuje. Očím svým přímo nevěřil, když přišed na Mazovsko, spatřil kostely ve městech, kříže na věžích, duchovní a rytíře se svatými odznaky na zbrojích a národ sice bujný, vznětlivý, svárlivý i bojovný, ale křesťanský a vůbec ani tak loupeživý jako Němci, z jichž středu mladý rytíř přijížděl.

Když mu tedy řekli, že národ onen již od věků Krista vyznává, sám nevěděl, co si má o Křižácích mysliti. Když pak se dověděl, že Litvu již nebožka krakovská královna na víru křesťanskou obrátila, překvapení a zároveň dychtivost jeho neznaly mezí. Začal se tedy Macka z Turobojů vyptávati, nejsou-li aspoň v lesích, kudy jedou, draci, jimž by lidé obětovali děvčata a s nimiž by bylo možno bojovati. Ale odpověď Mackova mu v tom ohledu připravila úplné sklamání:

„V lesích je různá divá zvěř, jako vlci, tuři, zubři a medvědi, s nimiž je dosti práce,“ odpověděl Mazur.

„Snad jsou v bahništích nečistí duchové, ale o dracích jsem neslyšel, a byť i nějakých bylo, jistě bychom jim děvčat nedávali, nýbrž houfně na ně šli. Ba, kdyby tu byli, již dávno by Kurpové pasy z jejich kůže nosili.“

„Jaký je to národ a nebylo-li by možno s ním válčiti?“ otázal se de Lorche.

„Válčiti s ním je možno, ale není to zdrávo,“ odpověděl Macko. „A konečně se to rytířovi ani nesluší, protože je to národ selský.“

De Lorche jel chvíli zamyšleně a mlčky, až konečně se ho Zbyško optal, co to znamená, že jeho šíje je několikrát provazem z vlasů omotána?

Po té otázce povznesl mladý rytíř zrak k nebi a z hluboka zavzdychal. Pak odpověděl, že provazu nesejme, pokud neprovede nějaký vzácný, rytířský čin. To slíbil své paní, Ulrice de Elner, která je nejctnostnější ženou na světě.

Načež Zbyško vzkřikl:

„Není pravda! Nejkrásnější a nejctnostnější dívkou na světě je panna Danuta Jurandovna.“

A vhodil rukavici před mladého rytíře na znamení, že se s ním chce k vůli tomu potýkati.

De Lorche zdvihl hrotem meče rukavici a uklonil se Zbyškovi na znamení, že vyzvání přijal.

Ale Macko z Turobojů jim řekl, že napřed musejí dostat i od knížete k souboji svolení, protože je tam blízko dvůr a není zde zvyk, aby se rytíři pro dívčí krásu bili. Svolí-li však kníže, pak se spolu mohou, potýkati.

Jeli tedy dále v úplné shodě, prokazujíce si vespolek různé pozornosti a pijíce víno, jehož vezl de Lorche na svém voze hojné zásoby. Také o maso se spolu rozdělili. Ale když Zbyško od Macka z Turobojů uslyšel, že Lorchova kráska je manželkou a matkou šesti dětí, rozhněval se ještě více a pochyboval o rozumu podivného rytíře. Divil se, jak může onen divný cizozemec nejen porovnávati Danušku k „babě“,^[1] ale ještě k tomu jí přednost dávati. Pomyslil si tedy, že ten člověk nemá zdravého rozumu, a při té myšlence zase dostal vztek.

„Nemyslíte,“ řekl Mackovi, „že mu zlý duch rozum pomátl? Snad mu také sedí ďábel v hlavě jako červ v ořechu a někdy v noci na nás přeskočí. Je třeba, míti se před ním na pozoru.“

Uslyšev to Macko z Turobojů, ovšem odporoval, ale začal přece s jakýmsi neklidem na Lotrinčana pohlížeti a konečně řekl:

„Někdy se stane, že jich v posedlém sedí i sto a více a mají-li málo místa, pak rádi obydlí v jiných lidech hledají. Nejhorší pak je ďábel, kterého baba nasadí.“

Pak se náhle obrátil k rytíři a řekl:

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„I já ho chválím,“ odpověděl s jistým udivením de Lorche.

Macko se docela upokojil.

„Tak vidíte,“ řekl, „kdyby v něm seděl zloduch, hned by měl pěnu u úst, nebo by jím to o zem uhodilo, protože jsem jej náhle překvapil. Můžeme jeti.“

Nyní jeli klidně dále. Z Těchanova do Přasnyše nebylo daleko. Ale jeli pomalu, protože byla noc a všude veliké závěje sněhové, do mysliveckého dvorce knížecího, který ležel za Přasnyšem na úpatí lesů. Přijeli teprve za svítání.

Dvůr stál jakoby opřený o pustinu, velký, nízký, dřevěný, ale okna měl přece z kulatých, skleněných, olovem spojovaných tabulek.

Před dvorem bylo napajedlo a dvě kolny pro koně, kolem pak dvorce stálo množství stanů, zhotovených na rychlo ze sosnových větví a z kůží zvířecích.

Za ranního úsvitu zářily před stany jasné ohně, kolem nich stáli honci v kožiších srstí nahoru obrácených nebo v kabátcích liščích, vlčích a medvědích.

Někteří byli opřeni o oštěpy, jiní zase o kuše, někteří svinovali ohromné sítě z provazů pletené, jiní zase obraceli nad ohněm veliké čtvrtky zubří a losí, k ranní snídani určené. Záře ohňů padala na sníh, osvětlujíc zároveň ty divoké postavy, zamlžené trochu dýmem ohňů, mlhou výdechů a parou z pečeného masa se vznášející. Za nimi bylo viděti zarůžovělé kmeny obrovských sosen a nové houfy lidí, jejichž četnosti se Lotrinčík divil.

„Vaše knížata,“ řekl, „chodí na lovy jako na výpravy válečné.“

„Z toho vidíte,“ odpověděl Macko z Turobojů, „že nemáme ani nedostatek zbraní, ani lidí. Ostatně nejsou všichni lidé, které zde vidíte, honci. Je mezi nimi také mnoho obchodníků, kteří si chtějí zvěř hned na místě zajistiti.“

„Co budeme dělat?“ přerušil jej Zbyško, „ve dvoře ještě všecko spí.“

„Počkáme, až se probudí,“ odpověděl Macko. „Nebudeme přece tlouci na dvéře a našeho knížete pána buditi.“

De Lorche se díval se zájmem na postavy osadníků knížecích, kteří, žijíce na zdravém a pryskyřičném vzduchu, živili se jako většina tehdejších sedláků převážně masem — a svým vzrůstem i silou často zahraniční příchozí překvapovali. Zbyško pak sedě u ohně, hleděl neustále na dvéře i okna dvorce, nemoha to již na místě vydržeti. Ozářeno bylo jen jediné okno, patrně v kuchyni, protože skulinami v něm ucházel kouř. Druhá byla tmavá a zářila matně v ranním šeru dne, který se stále víc a více jasnil a stříbřil stále více zasněženou poušť za dvorem. V malých dveřích, nalézajících se v postranní zdi dvorce, objevovalo se chvílemi služebnictvo barev knížecích. Když se těch lidí zeptali, jestli ještě všichni spí, odpověděli, že dvůr unaven včerejšími lovy posud odpočívá, ale jídlo k ranní snídani před odchodem na lov se již vaří.

Oknem kuchyně vycházela vůně sádla a šafránu, která se až daleko mezi ohni rozplývala.

Konečně zaskřiply a otevřely se hlavní dvéře a ukázal se vnitřek jasně osvětlené síně — na chodbu pak vyšel člověk, v němž poznal Zbyško jednoho z pěvců, které viděl mezi služebnictvem kněžniným v Krakově.

Při tom pohledu Zbyško, nečekaje ani na Macka z Turobojů, ani na de Lorcha, pádil tak rychle ke dvorci, že se udivený Lotrinčan otázal:

„Co se tomu mladému rytíři stalo?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl Macko, „ale miluje jednu z kněžniných dvořanek a rád by ji co nejdříve uviděl.“

„Ach!“ odpověděl de Lorche, tiskna obě ruce k srdci.

A povznesa oči vzhůru, jal se tak žalostně vzdychati, že Macko až rameny pokrčil a řekl:

„Což by po své stařeně tak vzdychal? To by přece neměl dobrého rozumu?“

Ale zatím ho již uváděl do dvora a oba se octli v rozsáhlé síni, ozdobené rohy turů, zubrů, jelenů a losů, která byla osvětlena mocnými kladami na obrovském krbu hořícími.

Uprostřed stál stůl pokrytý mísami jídla, v síni bylo jen několik dvořanů, s nimiž Zbyško rozmlouval.

Macko z Turobojů je seznámil s panem de Lorche, ale, protože neuměli německy, musel mu i dále býti společníkem.

Dvořanů však každou chvilku přibývalo.

Byli to většinou mužové velicí, silní, ramenatí, plavovlasí, odění již na cestu pustinou.

Ti, kteří Zbyška znali a o jeho krakovských příhodách věděli, vítali se s ním jako se starým přítelem, — a bylo viděti, že jej všichni mají rádi.

Jiní zase na něho hleděli s údivem, s jakým se hledí na člověka, nad jehož hlavou se již sekera katova vznášela. Vůkol bylo slyšeti hlasy: „Hned zde bude kněžna i Jurandovna, hned ji zde spatříš a na lovy s námi pojedeš.“

V tom vešli dva hosté křižáčtí, bratr Hugo de Danveld,^{[red 2]} starosta z Ortelsburgu, čili ze Ščitna, jehož příbuzný byl té doby maršálkem, a Siegfried de Löwe, také z rodiny o Řád zasloužilé — starosta z Jansburgu.

Prvý, ještě dosti mladý, ale tlustý, s tváří chytrého pijáka a s velkými, vlhkými rty, druhý vysoký, rysů přísných, ale ušlechtilých. Zbyškovi se zdálo, že viděl Danvelda někdy u knížete Vitolda a že ho Henryk, biskup plocký, při sedáních s koně srazil. Ale tu vzpomínku mu zaplašil příchod knížete Januše,^{[red 3]} k němuž se obrátil s poklonami on, Křižáci i dvořané.

Přiblížil se také k němu de Lorche i komturové a Zbyško. On pak se s nimi vítal upřímně, ale s vážností ve své bezvousé, vesnické tváři, vroubené vlasy rovně nad čelem zastřiženými a po obou stranách až na ramena mu splývajícími.

Hned zavzněly trouby na znamení, že kníže ke stolu zasedá. Zavzněly jednou, po druhé, po třetí a hned na to se otevřely veliké dvéře na pravé straně síně a v nich se objevila kněžna Anna, majíc při sobě krásnou, prostovlasou dívku s loutnou na rameni zavěšenou.

Spatřiv ji Zbyško, postoupil do popředí a složiv ruce na ústa, klekl na obě kolena a s velikou úctou se klaněl.

Při pohledu na to nastal v síni šumot, neboť Mazurové tím byli udiveni, ba někteří dokonce i pohoršeni.

„Aj, vida,“ říkali starší, „tomu zvyku se jistě naučil od nějakých cizích rytířů, snad dokonce od pohanů.“ Ale mladí si myslili: „Není divu, vždyť je dívce svým životem povinován.“

Kněžna ani Jurandovna Zbyška hned nepoznaly, protože klečel zády od ohně obrácen a měl tvář ve stínu.

Kněžna v prvním okamžiku myslila, že ji některý dvořan, provinivší se v něčem vůči knížeti, prosí o přímluvu. Ale Danuše, která měla bystřejší zrak, popošla krok ku předu — a sklonivši svou jasnou hlavičku, vzkřikla náhle tenkým, pronikavým hlasem:

„Zbyško!“

Pak zapomínajíc, že chce již býti za dospělou dívku a ne za dítě považována, skočila jako srna k mladému rytíři a vrhnuvši se mu na šíji, líbala jej vřele, pokud Mazurové jednohlasně nevypukli v bujný smích a pokud ji kněžna za límec k sobě neodtáhla.

Pak se rozhlédla po lidech a jsouc v hrozných rozpacích, schovala se za kněžnu a ukryla se plaše, bázlivě v záhybech jejího šatu, takže jí sotva rusá hlavička vykukovala.

Zbyško objal kolena dobrotivé paní, ta pak jej pozvedla a hned se vyptávala na Macka, zemřel-li, či je-li posud živ a jestli také do Mazovska nepřijel. Zbyško na ty otázky příliš pozorně neodpovídal, protože obraceje se se strany na stranu, hleděl zahlédnouti za kněžnou Danušku, která každou chvilku svou rusou hlavičkou ze záhybů kněžniny sukně vykoukla a hned se zase schovala. Mazurové, vidouce to, popadali se smíchem za boky; smál se také sám kníže, až konečně, když přinesli mísy, z nichž libá pára vystupovala, obrátila se rozradovaná paní ke Zbyškovi a řekla:

„Služ nám, milý sluho, a to nejen nyní při jídle, nýbrž také na vždycky!“ Pak zase Danuši:

„A ty, moucho utrápená, vylez a pusť se mé sukně, nebo mi ji celou roztrháš!“

Danuše uposlechla, celá zardělá, rozpačitá a tak krásná, že nejen Zbyško, ale také ostatní rytíři byli její krásou překvapeni. De Lorche pak zdvihl ruce vzhůru a tázal se:

„Při svatém Jakubu z Kompostelly, kdo je ta dívka?“

Na to starosta ze Ščitna, který jedině sám hleděl na dívku hněvivě a rozhořčeně, vystoupil na špičky a řekl Lotrinčanovi do ucha:

„Dcera ďáblova!“

De Lorche na něho zamrkal, pak svraštil brvy a řekl nosově:

„Není to pravý rytíř, který proti kráse se rozhorluje.“

„Nosím zlaté ostruhy a jsem členem Řádu,“ odpověděl Hugo de Danveld vychloubavě.

Úcta k pasovaným rytířům byla tak veliká, že Lotrinčan svěsil hlavu, ale po chvíli řekl:

„A já jsem příbuzný knížat brabantských!“

„Pax! pax!“^[2] odpověděl Křižák. „Čest mocným knížatům i přátelům Řádu, z jehož rukou brzy, pane, zlaté ostruhy přijmete. Neupírám té dívce krásy, ale slyšte, kdo je otcem jejím.“

Nemohl mu však odpověděti, protože v tom okamžiku zasedl kníže Januš k snídani a dověděv se právě od starosty z Jansburgu o vznešeném příbuzenstvu pana de Lorche, pokynul mu, aby si sedl vedle něho.

Naproti zaujala místo kněžna s Danuší.

Kněžna Anna Danuta, obrátivši se ke Zbyškovi, řekla:

„Pojedeš při nás, abys měl potěšení a mohl si s dívkou pohovořiti. Já to také ráda poslouchám.“

To řkouc, odešla s Danuší do loveckých šatů se převléci. Zbyško vyběhl na nádvoří, kde již bylo množství osedlaných koní pro knížata, hosti a dvořany. Koně již řičeli netrpělivostí, takže byli mraky páry ze svých nozder téměř zahaleni.

Na nádvoří nebylo již tak rušno jako před tím, protože honci odešli již dříve se sítěmi a roztrousili se v pustině.

Ohně pohasly, nastal jasný, mrazivý den, sníh křupal pod nohama a se stromů, které lehký větřík profukoval, sypal se jemný, ve vzduchu zářící poprašek sněhový.

Kníže vyšel, usedl na koně, maje za sebou pacholka s kuší i oštěpem tak dlouhým a těžkým, že jím málo kdo mohl vládnouti. Ale kníže jím vládl snadno, protože jako všecka knížata mazověcká byl neobyčejně silný. V rodě tom bývaly též takové ženy, které o svém sňatku, při svatební hostině, ohýbaly v rukou železné tesáky.^[3]

Blízko knížete jeli dva mužové, připraveni v nenadálém případě nutnosti ihned mu ku pomoci přispěti a vybraní ze všech šlechticů kraje varšavského a těchanovského.

Byli to mužové na pohled strašní, širokých plecí, jako lesní kmeny, na které z daleka přicházející pan de Lorche s údivem pohlížel.

Pak vyšla také kněžna s Danuší a obě měly na hlavě čepce z bílých lasic. Dcera Kiejstutova uměla lépe šíti „lukem“ než jehlou, proto nesli také za ní ozdobný, jen o něco lehčí luk, než měli ostatní.

Zbyško pokleknuv ve sněhu nastavil dlaň, kněžna na ni stoupla a vsedla na koně — potom vyzvedl Danuši — a jeli.

Průvod se vinul jako dlouhý had. Stočil se na pravo ode dvoru, měně se a míhaje na úpatí lesa, jako barevná krajka při lemu tmavého sukna, a konečně počal zvolna v lese mizeti.

Byli již dosti hluboko v lese, když kněžna, obrátivši se ke Zbyškovi, se tázala:

„Proč nemluvíš? Nuže, povídej jí něco.“

Mladý rytíř, ač přítomností kněžny zmaten a rozpačitý, dodal si přece smělosti a za chvilku začal vypravovati dívce, jak se mu stýskalo „bez ní“ v Bohdanci při ošetřování Macka a mezi „sousedy“. Jedině o námluvách Jagienčiných se ani nezmínil, aby Danušky neurazil.

Pan de Lorche i Hugo de Danveld jeli v povzdálí za nimi, tak že ani kněžna, ani mladá dvojice nemohla slyšeti, o čem spolu hovořili.

De Lorche, ukazuje očima na Danuši, se otázal:

„Nazval jste, pane, to hezké děvče dcerou ďáblovou. Proč jste ji tak nazval?“

Danveld mu počal vypravovati historii Zlotoryjskou: jak při stavění zámku byl šťastně zajat kníže i se dvorem, jak při té události zahynula matka Jurandovny, za niž se Jurand od té doby mstil strašným způsobem na všech rytířích křižáckých.

A nenávist sálala z Křižáka při tom vypravování jako plamen, protože k ní měl jisté příčiny. Kdysi před dvěma lety setkal se také sám s Jurandem, ale tehdy při pohledu na toho strašného „divocha ze Spychova“ jeho zmužilost tak hrozně klesla, že opustil dva své příbuzné, kořist i lidi a jako šílený prchal celý den až do Ščitna, kde se strachem rozstonal a dlouhý čas churavěl. Když se uzdravil, byl velmistrem Řádu postaven před rytířský soud, který ho prohlásil za nevinna, když Danveld na čest svou i na kříž odpřisáhl, že ho splašený kůň unesl z bojiště, ale uzavřel mu cestu k vyšším důstojnostem v Řádu. Křižák o těch událostech nyní před panem de Lorche pomlčel, ale za to mu vypověděl tolik žalob na Jurandovy ukrutnosti i na sveřepost celého národa polského, že se to vše v hlavě Lotrinčanově ani směstnati nemohlo.

„Ale my,“ řekl po chvíli, „jsme u Mazurů, ne u Poláků.“

„To je zvláštní knížectví, ale jeden národ,“ odpověděl starosta, „oba mají tytéž nectnosti a proti Řádu jsou stejně rozezlení. Bůh dej, aby německý meč celé to plémě vyhubil!“

„Pravdu máte, pane. Neboť to, že kníže na pohled tak vzácný, zámek proti vám a ve vaší zemi postavil, je bezpráví, o jakém jsem ani mezi pohany neslyšel.“

„Zámek proti nám postavil, ale Zlotoryje leží na jeho, nikoliv na naší půdě.“

„Tedy chvála Kristu, že vám dal nad ním vítězství. A jak ten boj skončil?“

„Tenkrát boje nebylo.“

„A vaše vítězství pod Zlotoryjí?“

„Bůh nám právě požehnal v tom, že kníže byl bez vojska, jen se dvorem a s ženami.“

Na to de Lorche pohlédl s údivem na Křižáka.

„Jak to? Tedy v době míru jste přepadli knížete, který na vlastní půdě zámek stavěl?“

„Ke slávě Řádu i křesťanství není bezectných skutků.“

„A onen strašný rytíř hledá jen pomstu za svou manželku, kterou jste v době míru zabili?“

„Kdo vznesl ruku proti Křižákovi, je synem tmy.“

Pan de Lorche, uslyšev to, se zamyslil, ale neměl již času k odpovědi Danveldovi, protože přijeli na širokou, zasněženou pláň, na níž kníže sesedl s koně a s ním celý dvůr.

Zkušení lesníci počali pod vedením vrchního lovčího rozestavovati myslivce do dlouhé řady na pokraji planiny, tak, aby jsouce sami v úkrytu, měli před sebou prázdný prostor ke střílení z kuší a luků.

Obě kratší strany planiny byly zataženy sítěmi, za nimiž byli skrytí lesní „vratiči“, jichž povinností bylo, vraceti zvěř ke střelcům, nebo, jestliže se zapletla do sítí, dobíjeti ji oštěpy. Nesčetné houfy Kurpů byly po lese uměle rozestaveny v tak zvanou leč, aby vyháněli všeliké živé tvory z lesních hlubin na planinu. Za střelci opět byly rozepiaty sítě za tím účelem, aby zvěř, která řadami jejich nepronikne, v sítích uvízla a byla tam dobita.

Kníže stál uprostřed řady v nehlubokém příkopu, který se celou šíří planiny táhl. Vrchní lovčí, Mrokoto z Mocařeva, mu to místo vybral, věda, že tím příkopem bude před lečí utíkati největší zvěř z pustiny.

Kníže měl v ruce kuši, těsně vedle něho opřen o strom velký oštěp a kousek dále za ním se zdržovali dva „branci“ se sekerami na ramenou, ohromní, lesním kmenům podobní, kteří mimo sekery měli ještě přichystané napiaté kuše, aby je ve případě nutnosti knížeti podali.

Kněžna a Danuše seděly na koni, protože kníže jinak nedovolil, vzhledem k nebezpečí, kdyby se nějaký tur nebo zubr rozzuřil, před nímž se mohly na koni snadněji zachrániti.

De Lorche, vyzván knížetem, aby zaujal místo po pravém jeho boku, prosil, aby mu bylo dovoleno na obranu dam zůstati na koni, a stál na svém místě nedaleko kněžny, drže dlouhé rytířské kopí, jemuž se Mazuři smáli potichu do vousů jako zbrani, s níž na lovu mnoho poříditi nelze.

Zbyško zarazil oštěp vedle sebe do sněhu, kuši přehodil na záda a stoje vedle koně Danušina, skláněl k ní hlavu a šeptal neustále sladká slova.

Najednou, daleko v hloubi pustiny zavzněly rohy Kurpů, kterým z planiny odpověděl krátký, vřískavý zvuk polnice, načež nastalo úplné ticho. Chvílemi jen zavřeštěla sojka ve vrcholcích sosen, někdy také lidé z leče zakrákorali jako vrána.

Myslivci upřeli zrak na bílé, pusté prostranství, na němž si vítr pohrával ojíněným síťovím i bezlistým křovím lískovým. Každý s netrpělivostí čekal, kdy se objeví první zvěř na sněhu, a všichni počítali, že lov bude hojný a zdařilý, protože se pustina samými zubry, tury a divokými kanci jen hemžila.

Kurpové vykouřili také z brlohů několik medvědů, kteří probuzeni tím způsobem chodili po houštinách rozezlení, hladoví a bdělí, ježto pudem svým vycítili, že brzy nastane boj nejen o klidný zimní spánek, ale také o život.

Bylo však přece třeba dlouho čekati, protože lidé, kteří hnali zvěř na planinu, zabrali ohromný kus lesa a šli z tak daleka, že k uším myslivců nedoléhal ani štěkot psů, kteří byli hned po odtroubení ze smečky puštěni. Jeden z nich, patrně předčasně vypuštěn, objevil se na planině a přeběhl ji celou s čumákem k zemi skloněným.

A zase bylo pusto a prázdno, jedině vratiči krákorali stále jako vrány, dávajíce tím způsobem na jevo, že práce brzy nastane. A také za chvíli se objevili na pokraji pláně vlci, kteří jako ze zvěře nejbdělejší, hleděli se napřed dostati z leče. Ale když vyběhli na pláň a zvětřili množství lidí, vrátili se zase do lesa, hledajíce jiného východu. Pak kanci, vynořivše se z houští, běželi černým, dlouhým řetězem po zasněžené pláni, podobni z dáli vepřům domácím. Ale onen řetěz se zastavil, naslouchal, větřil, obracel se a zase větřil. Zabočili k sítím a ucítivše vratiče, zase se pustili k myslivcům chrochtajíce, stále opatrněji a stále více se blížíce. Konečně zasvištěly tetivy a šípy, a první krev zbarvila bělostný příkrov sněhový.

V tom okamžiku se rozléhalo pronikavé kvičení a stádo se rozprášilo, jako by do něho udeřil blesk. Jedni pádili slepě před sebe, druzí se hnali k sítím, jiní zase běhali tu jednotlivě, tu zase hromadně, míchajíce se mezi jinou zvěř, kterou se nyní pláň jen hemžila.

Již také bylo zřetelně slyšeti zvuk rohů, štěkot psů a vzdálený hluk lidí, z hlubin lesa k pláni se blížících.

Obyvatelé lesa, hnáni se stran široce po pustině rozvětvenou lečí, plnili lesní louku stále hustěji.

Něco podobného nebylo lze spatřiti nejen v krajinách cizích, nýbrž také v jiných polských zemích, v nichž takových pustin, jako na Mazovsku, již nebylo.

Křižáci, ačkoliv bývali na Litvě, kde se časem stávalo, že zubři napadnuvše vojsko způsobili v něm zmatek,^[4] divili se nemálo tomu nesmírnému množství zvěře, a zvláště se divil pan de Lorche.

Stoje u kněžny a dvořanek jako čáp na stráži a nemoha se žádnou hovořiti, začínal se již nuditi, mrzna ve své železné zbroji a domnívaje se, že lov selhal.

Tu však spatřil před sebou celé stádo lehkonohých srn, plavých jelenů a losů — s těžkými korunami parohů na nemotorných hlavách, zmatené, s větrem o závod po pláni běhající, oslepené strachem a marně spásy hledající.

Kněžna, v níž se při tom pohledu rozbouřila rodná krev Kiejstutova, metala šíp za šípem do oné pestré směsice, vykřikujíc radostí pokaždé, kdykoliv zasažený jelen nebo los na útěku se vzepial, pak se těžce svalil a nohami do sněhu kopal. Ostatní dvořanky také často skláněly hlavu ke kuším, neboť všech se zmocňovala lovecká vášeň. Jedině Zbyško myslil méně na lov, za to však více na ochranu Danuše před všelikým nebezpečenstvím.

Pozornost pana de Lorche upoutal ohromný, na šíji i lopatkách šedý medvěd, který se náhle z houští nedaleko střelců vyřítil.

Kníže do něho střelil z kuše a hned na to se na něho vrhl s oštěpem. Když pak zvíře vstávalo, strašně řičíc, porazil je kníže před zrakem celého dvora tak jistě a dokonale, že ani jeden z obou „branců“ nemusil sekery použíti. Mladý Lotrinčan si pomyslil, že málokterý z pánů, na jejichž dvorech byl hostem, by se odvážil k takové zábavě s takovými knížaty, a že s takovým lidem může míti Řád někdy těžkou práci.

Ale později viděl, že také ostatní lovci porážejí tím způsobem medvědy a divoké kance s bílými kly, ohromné, daleko větší a zuřivější než ti, na které bývaly lovy v lesích dolního Lotrinska i v pustinách německých pořádány.

Tak obratných a síle svých rukou důvěřujících lovců, ani takových ran oštěpem neviděl pan de Lorche nikde. Jako člověk zkušený si to vykládal tím, že všichni ti lidé, bydlící mezi nesmírnými lesy, přivykají již od svého dětství kuši a oštěpu a proto také jimi dovedou mnohem lépe než jiní zacházeti.

Pláň byla konečně hustě pokryta mrtvolami různých zvířat, ale lov ještě vůbec nebyl ukončen.

Naopak, nejzajímavější a zároveň nejnebezpečnější chvíle jeho měla teprve nastati, neboť leč vehnala přímo na pustinu několik zubrů a turů. Ačkoliv žili v lese obyčejně po různu, běželi nyní v houfci a to nikoli oslepení strachem, nýbrž spíše hroziví než polekaní. Neběželi také příliš rychle, jakoby si byli jisti své ohromné síly, která zlomí všeliké překážky, takže přece zkáze uniknou — až země pod jejich tíží duněla. Bradatí býci, jdoucí v čele houfu, s hlavami nízko nad zemí se chvílemi zastavovali, jakoby uvažovali, na kterou stranu se vrhnouti. Z ohromných jejich prsou vycházel ryk podzemnímu hřmění podobný, z nozder jim vycházela pára a předníma nohama kopali do země. Zdálo se přímo, že vidí krvavýma očima, z pod svých hřiv, ukrytého nepřítele.

„Vratiči“ strhli ohromný křik, jemuž ze strany hlavní leče i s jejích křídel sta hřmějících hlasů odpovídalo. Zazněly rohy a píšťalky. Zachvěla se pustina až do nejzazších hlubin a zároveň vrazili na planinu se strašným hlukem, ženouce se za stádem, kurpijští honicí psi. Při spatření jich rozzuřily se okamžitě zubří a tuří samice, mající s sebou mláďata. Jdouc až posud volně, rozprášilo se celé stádo najednou po celé pláni v šíleném běhu. Jeden z turů, plavý, obrovský, téměř ohromnému netvoru podobný, rozběhl se směrem ke střelcům, dal se na pravou stranu pláně a pak, spatřiv několik kroků opodál za stromy koně, zastavil se a řiče počal svými rohy rozrývati zemi, jakoby se chystal k útoku a k boji.

Spatřivše jej vratiči, strhli křik ještě větší, ale v řadách myslivců se ozvaly polekané hlasy: „Kněžna! Kněžna! Zachraňte kněžnu!“

Zbyško vytrhl svůj oštěp ze země a skočil na okraj lesa. Za ním přiskočilo několik Litvínů, odhodlaných k smrti za dceru Kiejstutovu. Ale v tom zasvištěla tetiva a šíp, přelétnuv skloněnou hlavu zvířete, zaryl se mu do šíje.

„Dostal!“ zvolala kněžna, „ten neuteče…“

Lovci spatřili v okamžiku, jak vrazil do šíje zvířete kopí.

Ale další její slova přerušil ryk tak strašný, že se koně strachem vzpínali. Tur vrhl se jako orkán přímo na kněžnu, leč náhle, s nemenší rychlostí, vyrazil z lesa smělý pan de Lorche a schýlen na koni, s kopím jako na rytířském turnaji napřaženým, vrhl se přímo na zvíře.

Lovci spatřili v okamžiku, jak vrazil do šíje zvířete kopí, které se hned prohnulo jako prut a prasklo. Pak mizí ohromná rohatá hlava úplně pod břichem koně pana de Lorche a na to v okamžiku, nežli kdo z přítomných mohl jen vykřiknouti, letěli jezdec i kůň jako třtina do vzduchu. Kůň padl na bok a kopal ve smrtelném zápasu nohama, zaplétaje se do vlastních vyhřezlých střev, a pan de Lorche ležel na sněhu bez hnutí, jako železný klín.

Tur pak jakoby váhal, má-li je nechati nebo vrhnouti se na druhé koně, ale maje prvé své oběti přímo před sebou, obrátil se zase k nim a pásl se v útrobách nešťastného koně, vrážeje do něho hlavou a rozedíraje vztekle rohy jeho otevřené břicho.

Z lesa však přece přikvapili lidé k obraně cizího rytíře. Zbyško, jemuž se jednalo o ochranu kněžny a Danuše, přiběhl prvý a vrazil ostří svého oštěpu pod lopatky zvířete. Ale vrazil oštěp s takovým rozmachem, že mu při náhlém obratu tura praskl v rukou jako před tím kopí pana de Lorche a on padl tváří do sněhu.

„Je ztracen! Je ztracen!“ ozvaly se hlasy Mazurů na pomoc mu kvapících.

V tom také již mocné rohy zvířete tiskly Zbyška do sněhu. Se strany, kde kníže stál, běželi již dva silní branci, ale byli by přece přišli pozdě, kdyby je na štěstí nebyl předběhl Čech Hlava, kterého Jagienka Zbyškovi darovala. Ten doběhl před nimi a zvedna prudce širokou sekeru, sekl do skloněné šíje turovy těsně za rohy.

Rána byla tak silná, že se zvíře jako bleskem zasaženo skácelo s hlavou téměř do polovice rozseknutou. Ale padaje, svalil se na Zbyška. Oba branci odtáhli v okamžiku nestvůrné tělo a v tom také kněžna i Danuše, seskočivše s koní, přiběhly leknutím oněmělé k raněnému mladíkovi.

On pak bledý, zalit celý krví turovou i svou, trochu se zdvihl, chtěje vstáti. Ale zachvěl se, padl na kolena a opřev se na ruce, nemohl pronésti více než jediného slova:

„Danuško!“

Pak se mu ústy vychrlila krev a padl do mdlob.

Danuše jej chytila ze zadu pod páže, ale nemohouc jej udržeti jala se volati o pomoc. Brzy byl Zbyško ze všech stran obklopen. Třeli jej sněhem, nalévali mu víno do úst. Konečně vrchní lovčí, Mrákota z Mocařeva, poručil, aby jej položili na kožešiny a aby mu zastavili krev z ran se řinoucí pomocí měkké hubky borové.

„Bude žít, nemá-li jen žebra polámána nebo páteř porouchanou,“ řekl, obraceje se ke kněžně.

Jiné zase dvořanky pomáhaly myslivcům křísiti pana de Lorche. Obraceli jej na všechny strany, hledajíce na zbroji díru nebo stopy po rozích, ale mimo sněhu, který vnikl mezi skuliny zbroje, žádných jiných nenašli. Tur se mstil hlavně na koni, panu de Lorche vůbec ublíženo nebylo.

Omdlel jen následkem pádu a jak se později objevilo, měl pravou ruku vymknutou.

Ale nyní, když mu brali přílbu a nalili do úst vína, otevřel oči, vzpamatoval se a vida nad sebou skloněné soucitné tváře dvou mladých a hezkých dvořanek, řekl německy:

„Zajisté jsem již v ráji a andělé stojí nade mnou.“

Dvořanky sice nerozuměly tomu, co povídal, ale jsouce rády, že oživl a promluvil, začaly se na něho usmívati a pomocí myslivců jej pozdvihly ze země. Ucítiv bolest v pravé ruce vykřikl, opřel se o rámě jednoho z andělů a stál chvíli bez hnutí, boje se učiniti krok, poněvadž nohy pod ním klesaly. Pak ještě se rozhlédl mdlým zrakem po pláni, spatřil plavé obrovské tělo turovo, které se z blízka zdálo býti netvorně veliké, spatřil Danuši rukama nad Zbyškem lomící — a samého Zbyška na kožešinách.

„Tento rytíř mi přikvapil ku pomoci?“ otázal se. „Je ještě živ?“

„Těžce raněn,“ odpověděl jeden z německy mluvících dvořanů.

„Ne s ním, ale za něho budu se od nynějška potýkati,“ odpověděl Lotrinčan.

Ale v tom okamžiku přišel kníže k němu a počal jej chváliti, že svým smělým činem uchránil od velikého nebezpečí kněžnu i ostatní ženy, ba snad jim i život zachránil, začež kromě rytířské odměny zasluhuje také chvály lidí nyní žijících i potomků.

„Za dnešních zženštilých časů,“ řekl, „jezdí stále méně pravých rytířů po světě, buďte mým hostem co nejdéle nebo vůbec na Mazovsku zůstaňte! Mé přízně jste si již získal a přízně lidí ctnými činy snadno si zjednáte!“

Při těch slovech se slávychtivé srdce pana de Lorche rozplývalo. Když pak si pomyslil, že vykonal takový opravdu rytířský skutek a takové pochvaly si získal v oněch dálných zemích polských, o kterých bylo na západě tolik divných věcí vypravováno, radostí bolesti ve vymknuté ruce ani necítil.

Chápal, že rytíř, který na dvoře brabantském nebo burgundském bude moci vyprávěti, že zachránil na lovu život kněžny Mazověcké, bude ve slávě jako ve slunci choditi.

Pod dojmem oněch myšlenek chtěl třeba hned jíti ke kněžně a na kolenou jí věrné služby zaslíbiti, ale kněžna i Danuše byly Zbyškem zaujaty.

Zbyško na chvíli zase nabyl vědomí, ale usmál se jen na Danuši, zdvihl ruku k chladným potem orosenému čelu a hned zase omdlel podruhé.

Zkušení lovci, vidouce jak mu sklesly ruce a ústa zůstala otevřena, říkali si, že se nevystůně. Ale ještě zkušenější Kurpové, z nichž nejeden měl na sobě stopy medvědích drápů, kančích tesáků nebo zubřích rohů, dávali lepší naději tvrdíce, že roh turův sklouzl mezi žebry rytířovými, že snad jedna z nich nebo dvě jsou zlomena, ale kříž je celý, protože jinak by se nemohl mladý pán ani na okamžik pozvednouti. Ukazovali též, že na místě, kde upadl Zbyško, byl zavátý dolík a to vlastně jej zachránilo, protože zvíře, přitlačivší jej k zemi, nemohlo mu rozdrtiti hruď, ani zlomiti kříž.

Na neštěstí knížecí lékař, kněz Vyšoněk z Děvanny, nebyl na lovu, protože byl pečením oplatků na dvoře zaměstnán.

Pospíšil pro něho, dověděv se o tom, Čech Hlava a zatím odnesli Kurpové Zbyška na několika na sebe složených pláštích do knížecího dvora.

Danuše chtěla jíti vedle něho pěšky, ale kněžna toho nedopustila, protože cesta byla daleká.

Starosta křižácký, Hugo de Danveld, pomohl dívčině vsednouti na koně a pak jeda vedle ní těsně za lidmi, kteří nesli Zbyška, řekl polsky, přitlumeně, aby jej mohla jen sama slyšeti:

„Mám v Ščitně zázračný léčivý balzám, který jsem dostal od jistého poustevníka v hercínském lese a který bych mohl za tři dny přinésti.“

„Bůh vám to odplatí,“ odpověděla Danuše.

Křižák chvíli mlčel, ale potom ještě tišeji řekl:

„V Řádu jsou mimo bratry také sestry… jedna z nich vám léčivý balzám přiveze.“

Kněz Vyšoněk vyšetřil Zbyškovo zranění a shledal, že jest jen jedno žebro zlomené. Ale prvého dne za uzdravení neručil, protože nevěděl, „jestli se v nemocném nezakroutilo srdce, nebo zdali se v něm vnitřnosti neutrhly“. Pana de Lorche zachvátila k večeru rovněž taková slabost, že si musel ulehnouti. Kněžna Danuše zároveň s ostatními dvořankami ošetřovaly choré a vařily pro ně, podle předpisu kněze Vyšoňka rozmanité masti a lektvary.

Zbyško byl velmi těžce raněn a čas od času chrlil krev, což kněze Vyšoňka velice znepokojovalo.

Byl však při vědomí a na druhý den, zvěděv od Danuše, komu za svůj život děkuje, zavolal svého Čecha, aby mu poděkoval a se odměnil. Při tom si musil vzpomenouti, že jej má od Jagienky a že by byl jistě zahynul, kdyby jejího dobrého srdce nebylo.

Myšlenka ta jej opravdu tížila, neboť cítil, že se hodné té dívce nebude nikdy moci dobrým za dobré odměniti.

Čech pak jeho vnitřní neklid ještě rozjitřil.

„Odpřisáhl jsem své velitelce,“ řekl, „na vladyckou čest, že budu nad vámi bdít, a to také bez všeliké odměny budu. Jí, nikoli mně jste díkem za své zachránění zavázán.“

Zbyško ničeho neodpověděl, Čech pak se chvíli zamlčel a pak zase řekl:

„Rozkážete-li, abych dojel do Bohdance, zajedu tam. Snad byste rád uviděl starého pána, protože sám Bůh ví, jaké to s vámi bude.“

„A co říká kněz Vyšoněk?“ tázal se Zbyško.

„Kněz Vyšoněk říká, že se to ukáže při nové čtvrti měsíce, a do té doby jsou ještě čtyři dny.“

„Nuže! Pak není třeba, abys do Bohdance jezdil. Buďto zemru než sem přijede strýc, nebo se uzdravím.“

„Kdybyste aspoň poslal do Bohdance list. Landerus tam všecko vypíše. Aspoň o vás budou věděti a dají na mši.“

„Nyní mi dej pokoj, jsem nemocen. Zemru-li, vrátíš se do do Zhořelic a řekneš, co se stalo, a potom ať na mši dají. A mne pochovají zde nebo v Těchanově.“

„Snad v Těchanově nebo Přasnyši, protože v lese pochovávají jen Kurpy, nad nimiž vlci vyjí. Slyšel jsem také od služebnictva, že se kníže zároveň se dvorem vrátí do Těchanova a pak do Varšavy.“

„Mne zde přece samého nenechají,“ odpověděl Zbyško.

A také se nemýlil, neboť kněžna ještě téhož dne se odebrala ke knížeti s prosbou, aby jí dovolil zůstati ve dvorci zároveň s Danuší, s ostatními dvořankami i s knězem Vyšoňkem, který nechtěl dopustit, aby byl Zbyšek tak brzy do Přasnyše odvezen. Panu de Lorche se vedlo po dvou dnech mnohem lépe a chtěl již z lože vstáti, ale dověděv se, že dámy zůstanou, zůstal také, aby je na zpáteční cestě doprovázel.

Ale zatím se stala událost, která padla jako stín mezi hosty křižácké i mezi knížete Januše.

V den před odjezdem dvoru přijeli bratři Gotfried a Rotgier, kteří prve zůstali v Těchanově, a s nimi přijel jakýsi pan de Fourcy, jako zvěstovatel zprávy Křižákům nemilé.

Stalo se, že zahraniční hosté, meškajíce u starosty křižáckého v Lubavě, a rovněž on, pan de Fourcy, dále pak pan de Bergov i pan Majneger, oba z rodin již dříve o Řád zasloužilých, uslyševše pověsti o Jurandovi ze Spychova, nejen že se jich neulekli, nýbrž umínili si, vylákati proslulého bojovníka do pole, aby se přesvědčili, je-li opravdu tak hrozný jako jeho pověst. Starosta se tomu ovšem protivil, odvolávaje se na mír mezi Řádem a knížectvím mazověckým, ale na konec v naději, že snad se zbaví hrozného souseda, si umínil, že nejen zamhouří nad tou výpravou oko, nýbrž dovolil také, aby si ozbrojených pacholků z Řádu k tomu přibrali. Rytíři poslali Jurandovi vyzvání, který je kvapně přijal pod podmínkou, že své lidi pošlou zpět a rytíři sami se s ním budou potýkati na hranici Prus a Spychova.

Ale když nechtěli poslati své pacholky zpět, ani ze spychovské půdy ustoupiti, přepadl je, jejich pacholky pobil, pana Majnegera sám kopím krutě probodl, pana de Bergova zajal a dal jej do podzemního vězení spychovského uvrhnouti.

Jedině de Fourcy sám se zachránil a po třídenním bloudění po mazověckých lesích, dověděv se od smolařů, že v Těchanově meškají bratři Řádu, prodral se k nim, aby zároveň s nimi vznesl obžalobu před majestát knížecí, požádal za potrestání Jurandovo i za rozkaz, aby pana de Bergova propustil na svobodu.

Zprávy ty hned pohatily dobrý poměr mezi knížetem a hosty, neboť netoliko oba příchozí Křižáci, ale také Hugo de Danveld i Siegfried de Löwe počali na knížete doléhati, aby jednou konečně dal Řádu spravedlivé zadostučinění, zbavil hranice loupežníka a přísný trest mu za všecka provinění vyměřil. Zvláště Hugo de Danveld, mající starý účet s Jurandem, na kterého vzpomínal s bolestí a studem, domáhal se velice pomsty.

„Půjdu se žalobou k velikému mistrovi,“ říkal, „a jestli se nám spravedlnosti od vaší knížecí milosti nedostane, on sám si jí vymůže, byť by se toho zbůjníka i celé Mazovsko zastalo.“

Ale kníže, ačkoliv byl povahy mírné, řekl:

„Jaké spravedlnosti se vlastně domáháte? Kdyby byl Jurand prvý spor vyvolal, vsi popálil, stáda zajal a lidi pobil, jistě bych jej na soud vyzval a trest mu vyměřil. Ale takto jste jej vyzvali vy, váš starosta povolil na výpravu pacholky. A co Jurand? Ještě vyzvání přijal a žádal jen, aby vaši lidé odešli. Rozdráždili jste strašného muže, jehož se všichni bojí, a dobrovolně jste pohromu na své hlavy přivolali — čeho tedy chcete? Což mu mám rozkázati, aby se nebránil, když vám napadne jej přepadnout?“

„Nenapadl jej Řád, jen hosté, cizí rytíři,“ odpověděl Hugo.

„Za hosty odpovídá Řád a k tomu ještě byli s ním pacholci z lubovské posádky.“

„Měl snad starosta vydati hosty na smrt?“

Na to se kníže obrátil k Siegfriedovi a řekl:

„Hleďte, v co se spravedlnost ve vašich ústech obrací a zdali vaše vytáčky samého Boha neurážejí?“

Ale surový Siegfried řekl:

„Pan de Bergov musí býti z vězení propuštěn, protože mužové z jeho rodu bývali v Řádu staršími a kříži veliké zásluhy prokázali.“

„A smrt Majnegerova musí býti pomstěna,“ dodal Hugo de Danveld.

Kníže uslyšev to, rozhrnul vlasy na obě strany a šel k Němcům s tváří zlověstnou. Ale hned si vzpomněl, že jsou jeho hosty, opanovav se tedy a položil ruku Siegfriedovi na rameno, řekl:

„Poslyšte, starosto! Vy nosíte na plášti kříž, nuže, řekněte mi při tom kříži podle svědomí: Byl Jurand v právu nebo nebyl?“

„Pan de Bergov musí býti z vězení propuštěn,“ odpověděl Siegfried Löwe.

Chvíli nastalo mlčení, pak kníže řekl:

„Bůh mi dej trpělivost!“

„Ať si váš knížecí majestát připomene také to,“ pokračoval Hugo de Danveld, „že křivda, která byla na našich hostech spáchána, je jen novým důvodem k žalobám. Nežádáme spravedlnosti za tuto jedinou křivdu, nýbrž za tisíce, ne za jediné přepadení, nýbrž za padesát, ne za krev prolévanou jednou, nýbrž po celá léta. Vaši lidé pozdvihují ruku proti německému Řádu, čímž samého Spasitele urážejí. Čí nářky tam volají o pomstu? Čí slzy? Naše! Marně žalujeme, marně se dovoláváme soudu a spravedlnosti. Naše stížnosti nedocházejí vyslyšení. Mimo to, naši svévolníci křivdí jen cizím lidem, kteří k německému plemenu nepatří. A které muky i tresty stačí ku potrestání těch, kdož se proti Kříži prohřešují?“

„Poslouchej,“ řekl kníže, „Boha se nedovolávej, toho neošidíš!“

A položiv ruce na ramena Křižákova, prudce jím zatřásl; ten pak hned se zarazil a mírněji pokračoval:

„Je-li pravda, že naši hosté napřed Juranda vyzvali a že své lidi neodeslali, neschvaluji toho, ale jde jen o to, zdali Jurand opravdu vyzvání přijal.“

To řka, pohlížel na pana de Fourcy a mrkal na něho na znamení, aby všecko zapřel. Ale ten, nemoha nebo nechtěje toho učiniti, řekl:

„Chtěl, abychom poslali své lidí pryč a s ním samým se potýkali.“

„Jste tím jisti?“

„Na mou čest! Já i de Bergov jsme byli srozuměni, ale Majneger nesvolil.“

V tom je kníže přerušil:

„Starosto ze Ščitna! Vy víte lépe než všichni ostatní, že by se Jurand pozvání nevyhnul.“

Tu se obrátil ke všem a řekl:

„Chce-li jej někdo z vás vyzvati na souboj pěší nebo koňmo, dávám k tomu svolení. Bude-li Jurand zabit nebo zajat, vyjde pan de Bergov bez výkupného ze zajetí. Více ode mne nežádejte, neboť ničeho více si nevyškemráte.“

Ale po těch slovech nastalo utišení veliké a Hugo de Danveld, Siegfried de Löwe, bratr Rotgier i bratr Gotfried, ačkoliv byli zmužilí, přece příliš dobře znali hrozného vladyku ze Spychova, než aby se s ním chtěl dáti kdokoliv z nich do boje na život a na smrt.

Mohl to učiniti jedině člověk cizí, jenž přišel z dalekých krajů, jako de Lorche i de Fourcy. Ale de Lorche nebyl rozmluvě přítomen, pan de Fourcy zase byl ještě příliš přestrašen.

„Viděl jsem jej jen jednou,“ zamručel tiše — „a víckrát ho nechci viděti.“

Siegfried Löwe pak řekl:

„Křižákům není dovoleno v souboji se potýkati, jedině se svolením velmistra a velikého maršálka. My zde také o povolení k souboji nežádáme, chceme jen, aby byl de Bergov z vězení propuštěn a Jurand na hrdle potrestán.“

„Vy práva v této zemi neurčujete.“

„Protože jsme až posud trpké sousedství snášeli. Ale náš mistr nám dopomůže k spravedlnosti.“

„A my si dopomůžeme i proti mistrovi k spravedlnosti.“

„Za mistrem stojí Němci a císař římský.“

„A za mnou král polský, jemuž více zemí i národů je poddáno.“

„Což chce vaše knížecí Milost válčiti s Řádem?“

„Kdybych chtěl válce, nečekal bych na vás v Mazovsku, ale šel bych přímo k vám. Ty však mi nehroz, já se nebojím!“

„Co mám vyříditi mistrovi?“

„Váš mistr se na nic neptal. Řekni mu, co chceš.“

„Tedy si sami trest a pomstu vyměříme!“

Na to kníže vztáhl ruku a hrozil Křižákovi u samé tváře!

„Varuj se!“ řekl hlasem tlumeným vztekem, „varuj se! Dovolil jsem ti vyzvati Juranda, ale kdybys mi s křižáckým vojskem vtrhl do země, pak na tebe udeřím — a jako vězeň, ne jako host bys tu seděl.“

Patrně byla jeho trpělivost již vyčerpána, protože mrštil čapkou vší silou o stůl a odešel z komnaty.

Křižáci zbledli vztekem a pan de Fourcy na ně hleděl jako zmatený.

„Tak co počneme?“ tázal se prvý bratr Rotgier.

A Hugo de Danveld skočil k panu de Fourcy, hroze mu pěstmi:

„Proč jsi řekl, že jste vy napřed Jurandu vyzvali?“

„Protože je to pravda!“

„Měl jsi selhati.“

„Přijel jsem se sem bíti, ne lhát!“

„Znamenitě jsi se bil, žádná řeč!“

„Což jsi to neutekl ty před Jurandem do Ščitna?“

„Pax!“ řekl de Löwe. „Tento rytíř je hostem řádu.“

„Vše jedno, co řekl,“ prohodil bratr Gotfried. „Bez soudu by Juranda nepotrestali a u soudu by pravda jistě vyšla na jevo.“

„Nuže, co bude?“ opakoval bratr Rotgier.

Chvíli mlčeli, pak řekl zarputilý Siegíried de Löwe:

„Musíme to s tím krvavým psem jednou skončit, de Bergov musí býti z vězení propuštěn. Stáhneme zálohy ze Ščitna, z Jansburgu, z Lubova, vyzveme chelmiňskou šlechtu a udeříme na Juranda… Je čas, učiniti tomu konec!“

Ale zkušený de Danveld, který si každou věc dvakráte rozvážil, složil hlavu do rukou, zamračil se a po chvíli řekl:

„Bez svolení mistrova to není možno.“

„Zdaří-li se to, mistr vše schválí,“ ozval se bratr Gotfried.

„A nezdaří-li se to? Což jestli kníže svolá kopijniky a udeří na nás?“

„Je mír mezi ním a Řádem, neudeří!“

„Ba věru, je mír, ale my jej první zrušíme. Naše zálohy proti Mazurům vůbec nestačí.“

„Pak se toho mistr ujme a bude vojna.“

Danveld zase svraštil čelo a zamyslil se:

„Ne! Ne!“ řekl po chvíli. „Zdaří-li se to, bude mistr v duchu míti radost… Ke knížeti budou vysláni poslové, uzavře se smlouva a my ujdeme trestu.“

„Ale ve případě porážky se nás Řád neujme a knížeti vojnu nevypoví… K tomu by bylo jiného mistra třeba… Za knížetem stojí král polský a s tím se mistr nerozkmotří.“

„Vždyť jsme se také zmocnili země dobřínské, patrno tedy, že se Krakova báti nemusíme.“

„To se jen zdá… Vzali jsme ji jako v zástavu a také to…“

Tu se ohlédl vůkol a přitlumeným hlasem dodal:

„Slyšel jsem v Malborgu, že zemi tu vrátíme, kdyby vojnou hrozili.“

„Ach!“ řekl bratr Rotgier, „kdyby zde mezi námi byl Markvard Salzbach, nebo Šomberg, který Vitoldova štěňata podávil, ti by si s Jurandem dovedli poraditi. Což Vitold, náměstek Jagiellů, velkokníže a Šombergovi to vše nebylo ničím… Udusil Vitoldovi děti a nic mu není!… Opravdu, máme nedostatek lidí, kteří dovedou na všecko prostředek nalézti.“

Uslyšev to Hugo de Danveld, opřel se lokty o stůl a dlouhou dobu přemýšlel. Náhle se mu vyjasnily oči, utřel si podle svého zvyku rukou vlhké, tlusté rty a řekl:

„Budiž požehnán okamžik, kdy jste si vzpomněl, zbožný bratře, na jméno zmužilého bratra Šomberga.“

„Proč to? Což jste něco vymyslil?“ tázal se Siegfried de Löwe.

„Mluvte rychle!“ zvolali bratři Rotgier a Siegfried.

„Slyšte,“ řekl Hugo. „Jurand zde má dcerušku, jediné dítě, které miluje jako zřítelnici oka svého.“

„Má! My ji známe, také kněžna Anna Danuta ji miluje.“

„Ano. Nuže slyšte, kdybychom tu dívku unesli, Jurand by za ni nevydal jen Bergova, nýbrž také všecky zajatce, sebe sama a na konec i Spychov!“

„Při krvi svatého Bonifáce v Dochumu prolité!“ zvolal bratr Gotfried, „jistě by dopadlo vše, jak pravíte.“

Potom umlkli, jakoby smělostí a těžkostmi toho úmyslu přestrašeni. Teprve po chvíli se bratr Rotgier obrátil k Siegfriedoví de Löwe.

„Váš rozum a vaše zkušenosti,“ řekl, „vyrovnají se statečnosti, jak tedy o tom smýšlíte?“

„Myslím, že ta věc stojí za uváženou.“

„Neboť,“ pokračoval Rotgier, „to děvče je kněžninou společnicí, ba ještě více, téměř milovanou dceruškou. Pomyslete„ bratři, co to hluku natropí.“

A Hugo de Danveld se dal do smíchu:

„Sám jste řekl,“ povídal, „že Šomberg potrávil nebo snad podusil Vitoldova štěňata a co se mu za to stalo? Hluk stropí z lecjaké příčiny, ale kdybychom poslali mistrovi Juranda na řetěze, čeká nás spíše odměna než trest.“

„Ano,“ řekl Löwe. „Příležitost k přepadení by zde byla. Kníže odjíždí. Anna Danuta zde zůstane jen s dvořankami. Ale přece, přepadení knížecího dvora v době míru — to není věc lecjaká. Knížecí dvůr není Spychov. To je zase jako v Zlatoryji! Zase půjdou žaloby na násilí Řádu do všech království i k papežovi, zase se prokletý Jagiello ozve s hrozbou a mistr — vždyť jej znáte: rád uchvátí, co se uchvátiti dá, ale vojny s Jagiellem nechce… Ano! Bude křik po všech zemích Mazovska i Polsky.“

„A zatím Jurandovy kosti sbělejí na háku,“ odpověděl bratr Hugo.

„Kdo konečně vám říká, že bych ji chtěl zde ze dvorce od boku kněžnina unésti?“

„Snad ne z Těchanova, kde je mimo šlechtu tři sta lučištníků.“

„To ne. Ale, což nemůže Jurand ochuravěti a poslati pro dívku lidi? Kněžna jí v odjezdu brániti nebude a jestli někdo cestou dívku přepadne, kdo může říci vám nebo mně: „Tys ji unesl!““

„Pravda!“ odpověděl netrpělivě de Löwe, „ale napřed dokažte, aby Jurand onemocněl a pro dívku poslal…“

„Mám u sebe zlatníka, který byl z Marburgu pro krádež vypuzen, usadil se v Ščitně a jenž každou pečeť nápodobiti dovede. Mám také lidi, kteří ač jsou našimi poddanými, z mazurského národa pocházejí… Což ještě nechápete?“

„Chápu,“ zvolal nadšeně bratr Gotfried.

A Rotgier zvedl ruce do výše a řekl:

„Ať ti dá Bůh štěstí, zbožný bratře, zajisté ani Markvart Salzbach, ani Šomberg by lepšího prostředku nenalezli.“

Potom přimhouřil oči, jakoby chtěl něco dalekého dohlédnouti:

„Vidím Juranda,“ řekl „jak stojí s provazem na šíji u gdaňské brány v Malborgu a jak jej naši pacholci nohama kopají.“

„A nyní do Ščitna co možno nejrychleji!“ zvolal Danveld.

Ale před odjezdem do Ščitna přišli přece Křižáci rozloučiti se ještě s knížetem i kněžnou. V okamžiku, kdy Siegfried de Löwe líbal kněžně ruku, přiblížil se Hugo de Danveld k Danuši, položil ruku na její hlavu a hladě ji, řekl:

„Máme přikázáno, zlé dobrem odpláceti a milovati i nepřátele své, přijde sem tedy sestra z našeho Řádu a přiveze vám, panno, léčivý balzám hercínský.“

„Jak vám mám poděkovati, pane?“ odpověděla Danuše.

„Buďte přítelkyní Řádu i našich bratří,“ řekl sladkým hlasem Hugo de Danveld.

Rytíř de Fourcy, který byl krásou Danušinou nadšen, otázal se, sotva se Křižáci octli na silnici k Ščitnu:

„Kdo byla ta krásná dvořanka, komture z Danveldu, s níž jste před odjezdem mluvil?“

„Dcera Jurandova,“ odpověděl s šelmovským úsměvem Danveld. „Slíbil jsem jí balzám pro mladého rytíře, jehož na lovu tur těžce pošramotil a který je jejím zaslíbeným rytířem.“

Strhne-li se po jejím zmizení křik, nemůže na nás žádné podezření padnouti, protože jsme jí nejen ukřivditi nechtěli, ale prokázali jsme jí ještě křesťanské milosrdenství tím, že jsme jí poslali léčivý balzám.“

„Dobře,“ řekl de Löwe. „Ale je přece nutno, poslati někoho jistého.“

„Pošlu jistou ženu, úplně Řádu oddanou. Poručím jí, aby všecko viděla a slyšela. Až přijdou naši lidé na oko od Juranda vyslaní, budou již míti půdu připravenou.“

„Takové lidi nebude snadno nalézti.“

„Ne. Lid u nás mluví touže řečí. Ve městě, ba i mezi pacholky v záloze jsou lidé, kteří jsouce právem stíháni z Mazovska prchli. Pravda, jsou to lupiči, zlodějové, ale strachu vůbec neznají a jsou ke všemu odhodláni. Těm slíbím, jestli věc dobře provedou, velikou odměnu, jestli se to nezdaří — provaz.“

„Ale, jestli nás zradí?“

„Nezradí, protože na Mazovsku si každý z nich již dávno lámání kolem zasloužil a nad každým je již rozsudek vynesen. Jedině je nutno, dáti jim pořádné šaty, aby je za opravdové Jurandovy pacholky pokládali, a hlavní věc: list s Jurandovou pečetí.“

Pan de Fourcy byl po několik dní hostem Křižáků a zúčastnil se také výprav na Žmujdž, kdež se velkou udatností vyznamenal. Jel nyní kousek opodál za ostatními a po všem tom, co o Jurandovi slyšel, necítil proti němu zášti. Naopak, mínil, že je tentýž ve svém rytířském právu. Mohl schvalovati vše, co rytíři proti tomu divokému turovi v lidské postavě podnikali, ale čím se při tom provinilo to nevinné děvče? To, co Danveld proti ní strojil, považoval za hanebné a rytíře nedůstojné a proto nechtěl nikdy ruky své k tomu podati. Bodl tedy bezděky koně ostruhami a přiklusal k rytířům:

„Propustíte tu dívku, odevzdá-li se Jurand do vaší moci?“

„Pak by přece brzy celý svět zvěděl, že jsme je oba zajali,“ odpověděl Danveld.

„A co s tou dívkou zamýšlíte?“

Danveld se sklonil k rytíři a se zlomyslným úsměškem se tázal:

„Proč se tážete?“

De Fourcy mlčel. Věděl dosti. Okamžik ještě spolu zápasili, pak se vzpřímil ve třmenech a řekl tak hlasitě, že jej všichni čtyři Křižáci slyšeli:

„A kde je vaše rytířská čest? Spasiteli nesloužíme hanebnostmi. Komu tedy sloužíte? Ne, já k něčemu podobnému ruky nepodám a také vám nedovolím takovou hanebnost provésti!“

„Cože nedovolíte?“

„Lest, zrádu a hanbu!“

„A jak nám to můžete zabrániti? V boji proti spychovskému zbůjníkovi jste ztratil vše, co jste měl. Nedá-li vám Řád chleba, hlady zemřete.“

„Oho, mohu také oznámiti váš úmysl knížeti mazovskému a neprohlásíte-li, že se toho hanebného záměru vůči onomu nevinnému děvčeti vzdáte, učiním také, co slibuji, a varuji vás.“

„Od toho jistě upustíte,“ zvolal Danveld, vyměniv se Siegfriedem de Löwe rychlý pohled. „Již vaši předkové sloužili Řádu a proto snad dobře víte, že se Řád dovede svých protivníků zbaviti.“

„Chcete mi hroziti?“ zvolal de Fourcy, tase z pochvy meč.

„Ne, hroziti ne,“ odpověděl chladně Danveld, „ale odstraniti tě!“ a při těch slovech vrazil nic netušícímu rytíři tak prudce svou dýku do boku, že mu zajela až po jílec do těla.

S hrozným křikem pokoušel se de Fourcy tasiti svůj meč, ale klesl těžce s koně dolů na umrzlý sníh… Nastalo hluboké ticho. Tělo sebou ještě několikrát škublo, pak zůstalo ztuhlé a bez hnutí ležeti…

Pod olověně šedým nebem krákoraly vrány, po kořisti slídící.

Tu vystoupila na ústa zavražděného krvavá pěna a v očích zračila se hrůza.

Rotgier se na něho upřeně zahleděl a řekl:

„Hleďte, bratři, tak trestá Bůh i úmysl zrady!“

Gotfried, jeho mladší bratr, zvolal:

„Co se stalo, stalo se ke spáse Řádu!“ ale náhle zmlkl, neboť na zatáčce cesty se objevil jezdec…

„Budiž to kdokoli,“ zvolal rychle odhodlaný Danveld, „ale bude synem smrti!“

„Je to onen pacholek,“ zvolal Siegfried de Löwe, který měl vzdor svému stáří nejbystřejší zrak — „který rozpoltil turovi sekerou hlavu.“

„Schovejte meče,“ řekl Danveld, „nesmí ničeho zvětřiti! Já si sám jej vezmu na starost, právě jako toho druhého. Jeďte v malé vzdálenosti za mnou.“

Když spatřil Hlava koně bez jezdce a mrtvolu na sněhu ležící, objevil se na jeho tváři velký úžas. Ale stavěl se, jakoby ničeho neviděl, obrátil se k rytířům a pozdravil je.

„My tě známe,“ volal mu Danveld vstříc, „čeho žádáš?“

„Rytíř Zbyško z Bohdance mne posílá, protože se po svém zranění turem ještě tak dalece nezotavil, aby mohl jeti sám, se vzkazem, že jste se dotkli rytířské cti Juranda ze Spychova, že jste nejednali jako rytíři, nýbrž jako štěkaví psi. Komu se ten vzkaz nelíbí, ať se dostaví k souboji na život a na smrt, na každé místo, kam budete chtít! On jistě přijde, jen co mu milostivý Bůh zase ke zdraví dopomůže.“

Hlava, zvyklý již od dětství všelikému nebezpečí, zpozoroval ke svému údivu, že se rytíř Danveld stále k němu přibližoval. Jeho pohled padl zase na mrtvolu na zemi i umínil si, že bude ostražitý. Nyní také viděl, že se ostatní jezdci na různé strany rozptýlili, což vypadalo, jakoby jej chtěli obklíčiti. Musel býti tím opatrnějším, protože při náhlém svém odjezdu zapomněl vzíti s sebou zbraně.

„Slíbil jsem tvému pánu,“ řekl Danveld, který jel nyní těsně vedle něho „že mu pošlu léčivý balzám. Jak vidím, není mi právě za to vděčen… což ovšem není u Poláka nic nového!“ Při těch slovech položil ruku na rámě Hlavovo:

„Řekni mu tedy, že pro něho nemám jiné odpovědi než,“ v tom okamžiku se zableskl Křižákův nůž před očima Čechovýma.

Ale jeho záměr selhal, neboť Hlava, který každý pohyb Danveldův svým sokolím zrakem pozoroval, sevřel jeho ruku svou železnou pěstí a zakroutil jí, až všecky kosti zapraštěly. Danveld řval jako posedlý, ale Hlava již obrátil koně a odklusal v nejprudším trysku, dříve než mu mohli ostatní Křižáci cestu zastoupiti.

Následkem hrozného křiku Danveldova zastavili lidé, kteří jeli v předu u vozů, své koně a ptali se, co se rytíři stalo.

Ale ten nemohl odpověděti, neboť strašnou bolestí omdlel. Rytíř de Löwe jej dal naložiti na vůz a nyní kvapili co nejrychleji k hranicím. Když ujeli kus cesty, otevřel zase oči.

„Jak se vám daří?“ tázal se Siegfried de Löwe.

„Bolesti pominuly,“ odpověděl, „ale ruku ani necítím.“

„Zdřevěněla, proto bolesti necítíte. Až budete v teple, zase se bolesti dostaví.“

„Co nyní?“ tázal se první.

Danveld tiše odpověděl:

„Ten pacholek probodl de Fourcyho.“ „Čím dále, tím lépe!“ odpověděl Rotgier. „Pachatel žije, můžeme si tedy zjednati důkaz nového zločinu.“

Čech se hnal jako vítr zpět k lesnímu dvorci a sotva s koně seskočil, kvapil hned bez ohlášení přímo ke knížeti, podati mu zprávu. Na štěstí tam byli dvořané, kteří mu mohli dosvědčiti, že žádné zbraně s sebou nevzal. Ba jeden dokonce za ním volal, aby si vzal s sebou aspoň kus železa, že by nebyl první, jehož by Křižáci rozsekali.

Ale z obavy, že by rytíři mohli býti již přes hranice dříve, než je dohoní, skočil na koně tak jak byl v kožiše a rozjel se za nimi.

V prvním hněvu chtěl kníže poslati pohon za Křižáky, aby je zajal a poslal na řetězích k velmistru do Marienborgu k potrestání. Ale potom si vzpomněl, že rytíři budou asi již dávno za hranicemi, než by je jeho lidé dohonili, a umínil si, že pošle velmistrovi o celé události obšírnou zprávu.

„Toho jen nemohu pochopiti,“ řekl svým dvořanům, „z jakého stanoviska zabili svého hosta. Jistě, že jim v něčem odporoval? Snad se zdráhal zatajiti něco, co nemá býti prozrazeno! Vždyť se také neměl přiznati, že byl Jurand cizími rytíři vyzván!“

„Ale ten Čech má asi pořádnou sílu,“ řekl vrchní lovčí, „že mohl Danveldovi ruku zlomiti.“

„Po jeho kousku s tím turem na lovu se tomu nelze diviti,“ odpověděl kníže. „Na všechen způsob je sluha hoden svého pána, oba jsou statní lidé a žádného nebezpečí se nebojí.

Lotrinský rytíř a Zbyško zachránili mou manželku před velkým nebezpečím.“

„To je pravé knížecí slovo,“ zvolal kněz Vyšoněk, „Zbyško je opravdu krev rytířská. Sotvaže dýchá a již se ujal Juranda a vyzval Křižáky na souboj. Takového zetě je Jurandovi třeba.“

„V Krakově prý se sňatku své dcery se Zbyškem příčil, snad se nyní jeho smýšlení změní?“

„Dejž to Bůh!“ zvolala kněžna, která právě vešla do komnaty, „jen když se Zbyško uzdraví.“

„To je v rukou Božích, milá ženo,“ odpověděl kníže.

---

1. Vdaná žena.
2. Mír! Mír!
3. Cymbarka, která se provdala za Arnošta Železného z Habsburku.
4. O podobných příhodách psal Vigand z Marburgu, německý kronikář.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pravděpodobně tisková chyba, „Záviši“ opraveno na „Záviš,“ (s interpunkční čárkou), jinak věta nedávala smysl.
2. Patrně chyba sazby, po nahlédnutí do polské i anglické verze Dauveld ve všech výskytech opraveno na Danveld.
3. Opravena zjevná tisková chyba Danuše na Januše.