Japanské pohádky/Horský duch

Japanské pohádky Bohumil Klika
Momotaro, syn broskve	Horský duch	Ctnostná Hačibime

Údaje o textu
Titulek:	Horský duch
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

Před mnoha a mnoha léty, kdy všude na zemi ještě sídlili zlí duchové, byl — tak se vypravuje — v Japansku strašný duch horský, jenž prováděl svoje kousky v malém městečku horském. Okolí městečka bylo pusté a liduprázdné, takže obyvatelé jeho byli jako odloučeni od ostatního světa; hrozný duch horský sídlil v okolních lesích a požadoval každého roku z městečka krásnou dívku, kterou shltl se vším všudy. A běda, nebyla-li oběť přesně v ustanovený den a hodinu dopravena na určené místo! Horský duch pak přišel a shltl za jednoho hned tucet lidí a hrozil celému městu záhubou, kdyby se nepodrobilo jeho vůli a nevyplnilo ochotně jeho rozkazu. Obyvatelé oddali se již svému osudu a žili klidně; nastal-li však den, kdy měla býti oběť dopravena horskému duchu do lesa, rozléhaly se všude nářky a vzdechy.

Tak tomu bylo také, když losem byla určená nejkrásnější a nejhodnější dívka z celého města, aby byla obětována. Rodiče i příbuzní hlasitě naříkali, a všichni sousedé truchlili s nimi. Veliká dřevěná klec, v níž měla býti dívka do lesa donesena, byla již připravena; do ustanovené lhůty scházel již jen noc a den.

A právě v noci té zbloudil v témž lese pocestný rytíř, jenž vyšel za dobrodružstvím, jak se dříve stávalo v Japansku. Rytíř takový snažil se ze všech sil odměňovati dobré, trestati zlé, pomáhati utiskovaným a dobrým mečem svým pokutovati utiskovatele; mimo to pak vyzýval každého rytíře, jehož potkal, aby se spolu změřili v šermu. Takovíto pocestní bojovníci činili často mnoho dobrého, a ačkoli se často zdálo, jakoby jejich konání bylo poněkud směšné, lid si jich přece většinou velmi vážil, protože byli vždy nezištni a služby své věnovali jedině utiskovaným bližním.

Zmíněný rytíř zabloudil jen náhodou do krajiny té; nevěděl o hrozném duchu horském a hleděl jen, aby se dostal z hustého lesa, v němž nebylo cesty ani pěšinky. Leč nastal večer, a rytíř musil se poohlédnouti po vhodném místečku k noclehu. Rozhlížeje se zpozoroval v nevelké vzdálenosti před sebou volné místo se zpustlou starou kapličkou. Pospíšil tam, prohlédl kapličku a shledal, že jest ještě dosti dobrá, aby v ní mohl přenocovati. Radostně vešel do ní, zavřel zevnitř laťková dvířka a upravil si ze svého pláště lůžko na noc.

Byl unaven a záhy tvrdě usnul; ze spánku však ho o půlnoci probudil hrozný hluk. Udiveně otevřel oči, a když se vzpamatoval, kde vlastně jest, vyhlédl opatrně otvorem mezi laťkami dvířek. V jasném světle měsíčním spatřil nesčíslné kočky, jež hrozně hlučely. Se všech stran sbíhala se čeládka ta, bylo jich vždy více a více, a v jejich křiku, jímž se zachvíval celý les, rozeznával rytíř zřetelně opět a opět slova, jež kočky zpívaly sborem:

„Šippeitaro, Šippeitaro,
kdyby věděl, že jsme tu,
Šippeitaro, Šippeitaro
přiletěl by na nás, hu!
Nikomu to neříkejte,
sice nás tu prozradíte!“

Verše ty opakovaly se tak často, že si je rytíř bezděky přeříkával. Potom však chopil se meče a chtěl již vyskočiti a rozprášiti povykující kočky — vtom však uplynula půlnoční hodina, kočky zmizely, a vše kolem ztichlo. Měsíček tvářil se tak klidně jakoby se nic nebylo stalo. Rytíř zahalil se do pláště, položil meč vedle sebe a spal, až ho sluníčko probudilo.

Rychle vyskočil, protřel oči, opásal se mečem, poručil se ochraně nebes a kráčel dále. Byl již nejvyšší čas, aby dostihl obydlí lidských; neboť již několik dní živil se jenom lesními bylinami a bobulemi, a hlad zrychloval kroky jeho. A hle, záhy nalezl pěšinu, jež ho dovedla přímo do města, jehož obyvatelé byli právě tak nešťastní a zoufalí. Hned z prvního domu zaslechl nářek, a vyptávaje se lidí, s nimiž se setkal, po příčině toho, zvěděl vše.

Rázem zapomněl na hlad; pátral dále a dověděl se, že dívka má býti obětována právě na onom místě, kde přespal poslední noc.

„Šippeitaro, Šippeitaro!“ zaznělo mu náhle v uších, tak že zvolal: „Kdo jest Šippeitaro? Můžete mně říci, kdo jest Šippeitaro?“

Odpovědí byl mu hlasitý smích. „Jest to veliký pes vrchního úředníka našeho knížete,“ volali lidé, „silný, divoký pes! V jakém spojení jest ten s naším neštěstím? Hloupé, nerozumné zvíře!“

Rytíř, přesvědčen jsa, že jest nutno čeliti zlořádům takovým a že nikdo jiný není k tomu vyvolen než on, nedbal dále řečí lidu a odebral se rovnou k rodičům nešťastné dívky, aby je potěšil. Nebyla to snadná práce. Když však je ujistil, že vynaloží vše, aby zachránil dceru jejich, stali se přístupnějšími naději. Leč nebylo času nazbyt, a rytíř vydal se chvatně na cestu k vrchnímu úředníku knížecímu, jehož požádal, aby mu na jednu noc zapůjčil svého psa Šippeitara. Vrchní úředník se zdráhal, neboť měl velice rád svého věrného psa a nerad by ho byl svěřil ledajakému cizinci. Když však rytíř neustával prositi ho, když se mu zaručil rytířským slovem svým, že mu při slunce východu psa neporušeného vrátí, svolil konečně.

Rytíř odvedl nyní Šippeitara do domu zoufalé dívky a poručil rodičům jejím, aby místo ní do klece zavřeli psa a dceru si nechali doma. Radostně přistoupili nešťastní rodiče na návrh rytířův, ponechávajíce mu všecku zodpovědnost. Po slunce západu byla tedy veliká klec se psem odnesena do lesa a postavena vedle kapličky; lidé, kteří ji přinesli, chvatně prchli, nikdo nechtěl čekati, jak to dopadne. Rytíř, jenž ovšem zůstal v lese, vešel klidně do kapličky a klidně vyčkával, co se stane.

O půlnoci, když měsíc opět ozářil pusté údolí, přišly zase kočky a jaly se znova vřískati. Tentokráte měly mezi sebou obrovského, hrozného kocoura, a to nebyl nikdo jiný nežli obávaný horský duch. Jakmile se všecky kočky shromáždily, jaly se divě tančiti, ještě divěji než v noci předešlé, a jejich náčelník, hrozný kocour, vřískotem svým přehlušoval všecky ostatní. Spatřiv však klec, odloučil se od ostatních koček a tančil kolem ní skoky takovými, že rytíř nevěřil ani svým očím. Konečně, když myslil, že dosti již potrápil svou oběť, otevřel s jásotem dvířka klece a zadíval se dychtivě na svou kořist.

Leč tentokráte se přepočítal; sotva vstrčil šerednou hlavu svou do otevřených dvířek, vyskočil Šippeitaro, popadl ho ostrými zuby za krk, několikráte jím zatřepal — a bylo po něm. Rytíř hbitě přiskočil, uťal hlavu od těla, a nestvůra se válela v krvi. Ostatní kočky byly leknutím ochromeny; Šippeitaro skočil mezi ně a ještě mnoho jich podávil. Tu rozprchly se tak, že od té doby nikdo jich nespatřil. A když bylo po všem, pohladil chrabrý rytíř dobrého Šippeitara a odvedl ho zpět k pánovi, jenž si ho až do smrti vážil. Neméně vděční byli Šippeitarovi také všichni obyvatelé městečka. Když se rozhlásilo v okolí, že zlý duch horský jest mrtev; že nikdo již nemusí se báti o život, rodiče že již nemusí obětovati dcery šeredné nestvůře, kde kdo se radoval; město vzrůstalo a pocestní beze strachu ubírali se lesem.

Ale co se stalo s udatným rytířem? Když dokonal svoje dílo, najedl se do sytosti a s požehnáním nešťastných rodičů, jimž zachránil krásnou dceru, vydal se na další cestu. Kam — to nechť vám poví sám, až se s ním jednou setkáte!