Japanské pohádky/Ctnostná Hačibime

Japanské pohádky Bohumil Klika
Horský duch	Ctnostná Hačibime	Soused dobrý a zlý

Údaje o textu
Titulek:	Ctnostná Hačibime
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

V hlavním městě japanském, Tokiu, dříve zvaném Jedo, žil jednou šťastně a spokojeně zámožný úředník se ženou a dceruškou. Měl krásný dům uprostřed rozkošné zahrady, měl dosti peněz, představení mu důvěřovali, druhové v úřadě, sousedé i známí si ho vážili, a, co nejlepšího, žena jeho měla dobré srdce a dceruška byla překrásná.

Ale šťastný život ten se změnil; muž ochuravěl, nepřející lidé kuli proti němu pikle, kterým se nedovedl v churavosti své řádně opříti; závistivci poštvali proti němu představené, přišel také o mnoho peněz při pochybných spekulacích, do nichž zabředl — stíhalo ho neštěstí za neštěstím, a konečně byl i sesazen a pozbyl tím všech prostředků ke slušné výživě rodiny. Ve smutném stavu tom umínil si s rodinou odejíti z hlavního města, aby v chudobě a ponížení nemusil žíti tam, kde si ho dříve tolik vážili. Prodal tedy dům se zahradou — více mu nezbylo — a s penězi, jež za vše obdržel, odešel s rodinou daleko na venkov, do krajiny; kde jich nikdo neznal a kde ubohý, opuštěný muž ten raději chtěl žíti a zemříti, než tam, kde ho každý znal. Na budoucnost dobré ženy a roztomilé dcerušky sobecký muž nemyslil; neboť kdyby tak byl učinil, bylo by naň zajisté hrozně dolehlo pomyšlení, že obě budou úplně opuštěny v cizině a mezi lidmi neznámými, kdyby snad zemřel.

Ach, a neštěstí to nedalo na sebe dlouho čekati, přišlo až příliš záhy. Nedlouho potom, co se rodina usídlila v odlehlé vesničce, muž onemocněl a ulehl. Nemohl snésti změny ve svých poměrech — bylo mu stále hůře, až zemřel.

Zármutek ženy i dcery byl veliký; čekal je život plný klopot a starostí. Poslední peníze, jež jim zbývaly, vydaly na pohřeb, i musily se ohlížeti po výdělku. Protože pak dívčina byla ještě příliš mladá a slabá, pracovala dobrá matka od jitra do noci, aby uživila sebe a milované dítě své. Po narození byla rozmilá dívčina ta nazvána Hačibime; bylo to jméno dosti podivné, neboť „hači“ znamená misku či okřín, „bime“ pak dívku, ale nikdo se nad ním nepozastavoval, neboť se vyskytlo v rodině již častěji. Když Hačibime dorůstala, žasla matka nad její krásou, neboť ačkoliv se jí lidé obdivovali již jako dítěti a zesnulý otec vždy děkoval nebesům za krásu své dcerušky, nepřičítala matka věci té takového významu a méně si jí všímala. Těšila ji dobrá povaha dítěte, a jen za tu děkovala bohu. V Japonsku se říká, září-li zevní schránka člověka krásou, že nitro jest velmi často tmavé a černé. A naopak, je-li obličej a celé tělo ošklivé, že sídlívá v něm často duše ctnostná a krásná.

U Hačibime však družila se krása tělesná s krásou duševní. Šťastná matka nemohla jí vytknouti nic ani při nejpřísnějším zkoumání a střehla ji jako oko v hlavě, aby se jí nedotkl ani dech nepravosti.

Leč neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Matka onemocněla, ulehla a cítila, že se blíží smrt její. Hačibime nehnula se od jejího lůžka; těšila nemocnou, pomýšlející na temnou, strastiplnou budoucnost dceřinu. Doufati mohla jen v prozřetelnost božskou, leč modlitby nepřinášely jí útěchy ani ulehčení. Krása dívčina naplňovala ji obavami největšími. „Až zemru,“ myslila si starostlivá matka, „musí si dítě moje hledati živobytí mezi lidmi, a při tom mu bude veliká krása ta škoditi. Lidé učiní je marnivým, a jako sirotek bude vydáno tisícerým nebezpečenstvím, o nichž nyní nemá ani potuchy. Ach, přílišná krása ještě nikomu nepřinesla požehnání!“

Když kdysi klečela dceruška u lůžka jejího, vzpomněla si matka najednou na význam jména jejího Hačibime. „Dítě,“ pravila, „přines mně dřevený okřín!“

Hačibime ihned uposlechla, a když s okřínem v opět poklekla u lůžka matčina, vzala jí jej nemocná z rukou a nasadila jej obráceně na hlavu dceřinu, tak že celý obličej jím byl zastíněn, a nikdo nemohl tušiti, jaká krása skrývá se pod ním.

„Drahé dítě,“ pravila pak umírající, „slib mně, že okřín ten nikdy nesejmeš s hlavy! Svět jest často zlý, zakusily jsme to samy dostatečně, a nemohla bych klidně zemříti, kdybych nevzala s sebou vědomí, že zůstaneš dobrá, ctnostná a skromná! Na kráse nic si nezakládej — bývá jen příčinou marnivosti a pyšnosti, a před těmi bych ráda tě uchránila!“

Hačibime slíbila, že splní přání matčino a vždy je bude ctíti. A když matka pohlédla do dobrých očí dceřiných, jež se na ni dívaly zpod okřínu, uvěřila, že Hačibime zůstane hodná a dobrá, a s myšlenkou tou blaženě skonala, zapomínajíc všech útrap života.

Hačibime byla nyní sama na světě, ale nezoufala si. Vpravila se trpělivě ve svůj osud, svázala si do uzlíčku několik kousků oděvu a odešla hledat si práci. Nalezla ji u rolníků, kteří na svých polích vždy potřebují pomoci; jednou vysazovala mladé rostlinky rýžové, jindy plela veliké pole bavlníkové, pak opět pomáhala trhati jemné lístky čajové a konala různé práce jiné, jak se naskytaly v kterou dobu roční. Tak chodila od statku ke statku, a protože pracovala bezvadně a velmi horlivě, získala si všude spokojenosti a každý se těšil, když k němu přišla. Dřevěný okřín měla stále na hlavě, ve dne i v noci. V Japansku jest to možno, že i v noci mohla míti na hlavě dosti veliký okřín, neboť Japanci nemají postelí jako my, nýbrž spí na podlaze, na jejíž rohožky prostírají si měkké prošívané pokrývky, jakými se také přikrývají. Aby měli hlavu poněkud vyvýšenu a nezkazili si krásných účesů, jež musejí vydržeti mnoho dní, kladou hlavu na dřevěnou podložku, jež má oblý Výřez pro krk a opatřena jest vatovanou poduškou. Ztrnula a nehybně spočívá hlava Japančina po celou noc na této dřevěné podložce, a tím si vysvětlíme, jak si mohla Hačibime ponechati okřín na hlavě i v noci; nebyl jí nijak na obtíž a chránil stále krásný obličej její před zraky všech lidí.

Tak byla Hačibime věrna slibu, jejž dala umírající matce, a nechť se jí i lidé posmívali, nedbala ničeho a nechala je mluviti; věrné plnění slibu naplňovalo srdce její spokojeností.

Léto uplynulo a blížila se zima, když Hačibime horlivě pracovala na poli statkáře, u kterého v létě byla nejvíce zaměstnána. Statkář všiml si dobře, jak věrně a poctivě mu pracovala dobrá dívka, i přistoupil k ní a pravil jí: „Hačibime, zima jest přede dveřmi, za nedlouho nebude již práce na poli — co zamýšlíš pak počíti, abys se uchránila hladu a zimy?“

„Pane,“ pravila Hačibime, hluboce se uklonivši, „S pomocí boží vydělávala jsem si chléb v létě, a pomoc ta neopustí mne ani v zimě.“

Zbožná důvěra její dojala statkáře, i pokračoval: „Chceš zůstati u nás? Mám nemocnou ženu, potřebuje pomoci; chceš ji ošetřovati a obstarávati domácnost?“

„Pane, přání vaše jest mně rozkazem!“ odvětila Hačibime skromně. „Ráda učiním, čeho žádáte ode mne!“

„Dobrá,“ pravil statkář, „můžeš tedy již dnes večer, až tu budeš hotova, přijíti k nám. Buď v domácnosti mé tak hodná a pilná, jako jsi byla posud na poli, a dobře se ti povede!“

Hačibime ihned vroucí modlitbou poděkovala bohu; a večer, než odešla do domu statkářova, stavila se ještě v chrámě a vzývala ducha milované matky, aby jí i dále pomáhal a chránil. Dobrá dívčina! Život její byl krušný, klopotný, a přece byla šťastna! Věru ti, kdo žijí v nadbytku, stále — si pochutnávají na vybraných lahůdkách a pomýšlejí jen na zábavu a radovánky, mohli by si z dobré dívky vzíti příklad!

Následujícího jitra ujala se Hačibime všech těch drobných prací, které mohou uleviti těžce nemocnému. Chorobná paní byla tím velice potěšena a nenaříkala již tolik jako dříve. Při tom obstarávala Hačibime domácnost, že by to žádná jiná nebyla dovedla lépe; byla všude, kde jí bylo třeba, tichá, skromná a mírná, takže všichni v domě a zvláště nemocná paní jí blahořečili. Zvykli si i na okřín, jenž ji hyzdil a prapodivně vypadal, a záhy se jí proto přestali posmívati. „Nechte ji,“ říkal statkář, „nezáleží na tom, vidíme-li obličej její či nevidíme — jest to hodná, dobrá dívka, a to stačí!“

Hačibime měla nyní dobré časy. Mnoho, mnoho let již neměla tak spokojenou zimu, a proto nabývala v srdci svém stále více důvěry, a tu a tam jakoby se na ni usmála naděje, že se jí přece jednou povede dobře, velmi dobře. Hned potom však myslila vždy s povzdechem na matku a toužebně rozpínala po ní ruce, byla-li sama. Ach, kéž ještě jednou jen může býti s ní, kéž jí může vyprávěti o svém nynějším štěstí!

Zdálo se však, jakoby klidné štěstí toto přece jen nemělo trvati věčně — Hačibime doufala příliš brzy! Krátce před novým rokem přišel domů syn a dědic stakářův, aby s rodiči oslavil nový rok. Studoval v hlavním městě na vysokých školách; byl to hezký, smělý hoch, a celá rodina byla naň hrda. A když syn ten spatřil Hačibime s okřínem, rozesmál se a dobíral si ji pro tuto ozdobu; leč když mu otec i nemocná matka pověděli, jakým pokladem jest dívka ta pro celou domácnost, zastyděl se a nechal dívku s pokojem. Ta však plakala, když byla sama, a poprvé pocítila tíži okřínu na hlavě. Ach, jinoch byl tak krásný, tak krásný jako princ, a při tom zmužilý veselý až radost! V tísni své zašla Hačibime do chrámu; modlila se dlouho a koupila si od kněze zbožnou průpovídku, již uschovala na srdci, a byla zase spokojena a necítila již tíže okřínu.

Tak se přiblížila slavnost novoroční, jejíž hody potrvaly celý den. Od rána do noci se jedlo, pilo, zpívalo, tančilo a tropily se všeliké kratochvíle. Přicházeli hosté s blahopřáním — zkrátka byl to život a veselí, jako jen jednou v roce. Bohatý statkář, v jehož domě žila Hačibime, nenechal se krajany svými v ohledu tom zahanbiti; kdo přišel, každý byl bohatě pohostěn. Koto a jiné nástroje hudební zvučely skoro stále, kejklíři a komedianti prováděli svoje kousky, a veselý syn statkářův byl stále tam, kde bylo nejhlučněji. Hačibime vzdalovala se hlučného ruchu toho, pokud mohla; bývala nejvíce v pokoji nemocné paní a snažila se s očí jí vyčísti a splniti každé přání. Veselí kolem ní, jehož se nemohla účastniti, činilo nemocnou rozmrzelou a nevrlou. Kdysi z rána, když naříkala víc než jindy a Hačibime se snažila uklidniti ji a potěšiti, navštívil matku syn. Usedl na zemi vedle lůžka jejího a snažil se rozveseliti ji vypravováním o ruchu v domě, zatím co Hačibime podávala jí osvěžující nápoj, jejž připravila ze studené rýžové vody a cukru. Hačibime bezděky naslouchala vyprávění jinochovu; když pak stojíc podávala nemocné nápoj, otočil na zemi sedící jinoch hlavu tak, že spatřil celý krásný obličej její, jejž jinak všem lidem ukrýval okřín. Výkřik úžasu vydral se mu se rtů; byl tak unesen krásou její, že neměl klidu a jen pásl po příležitosti, aby mohl s dívkou promluviti. Leč to nebylo snadné; Hačibime si všimla, že se podíval pod okřín, viděla také, že mu není lhostejna, proto se mu vyhýbala a pečlivě se měla na pozoru, aby se s ním nesetkala. Netrpělivý jinoch však si pomohl; došel k otci a zkrátka ho požádal, aby mu dal Hačibime za ženu.

„Tu dívku s okřínem?“ zvolal bohatý statkář. „Nikdy! Co by řeklo naše příbuzenstvo a přátelstvo? Ne, najdi si jinou nevěstu, která se lépe hodí do našeho bohatství a do naší vážené rodiny!“ A znaje dobře pevnou vůli synovu svolal všecky příbuzné a zvláště několik nedůtklivých tet k poradě, jež měla nastávajícího dědice přesvědčiti, že při volbě nevěsty musí dbáti ohledu na stav svůj.

Hačibime, jež věděla, co se děje, tiše se modlila. Konala práce svoje jako jindy a vyčkávala trpělivě, co jí osud přinese. Pevně však si umínila: rodinu dobrodince svého neurážeti a raději jinocha odbyti. S úmyslem tím večer ulehla a spala klidně celou noc. Ve snu však zjevila se jí milovaná matka a slavnostně jí nakázala, aby jinocha neodmítala, kdyby o ni přímo a poctivě požádal, a nikoho jiného aby si za muže nebrala než jeho.

Procitnuvši byla Hačibime jako omámena. Dlouho seděla nehybně; pak sepjala ruce a prosila nebesa o přispění. Modlitbou se jí ulehčilo, i jala se konati obvyklé práce v domácnosti. Netrvalo však dlouho, vešel k ní statkářův syn, rozčilený, se zardělými tvářemi. Důvěrně, ale vážně a pevně žádal ji, aby se stala jeho ženou, a když neodpovídala, sehnul hlavu a zadíval se jí pod okřín do krásného obličeje. Stydlivě sklopila oči a podala mu chvějící se ruku. Jinoch byl přešťasten; odvedl Hačibime s sebou ke shromážděným příbuznym, uprostřed nichž seděl otec, a představil ji jako svou nevěstu. Všichni byli zaraženi, a otec zle se mračil pro neposlušnost synovu. Domlouvali mu, plísnili ho. Hačibime tiše klečela, čelo sklonivši k zemi. Snoubenec její stál vedle ní; také ani nemukal, nechal příbuzné vymluviti se a setrvával na svém úmyslu. Příbuzní vidouce, že s tvrdohlavcem nic nesvedou, poslali k nemocné matce, aby ta rozhodla. Ale špatně dopadli odpůrci Hačibimini! „Nechť si ji vezme,“ pravila nemocná matka, „přeje-li si toho! Nikdy bych nenalezla lepší snachy, nežli jest dobrá Hačibime!“ Váhavě vraceli se poslové do rady příbuzných a stísněně oznamovali výsledek svého poselství. Leč co si mohli příbuzní počíti? Nahlíželi, že by jim další odpor nebyl nic platen, a tak otec konečně mrzutě svolil.

„Ale okřín musí s hlavy dolů!“ zvolal hlasitě. „Rychle, synu, pryč s tím zvláštním kloboukem!“ Všichni se smáli a souhlasili s otcem; leč okřín, když jej syn chtěl sejmouti s hlavy Hačibiminy, byl jako přirostlý, a dívku to bolelo tak, že se rozplakala. Ale dobrý hoch, polekaný tím, že bezděky nevěstě své způsobil takovou bolest, uklidnil ji a prohlásil, že mu jest Hačibime s okřínem stejně milá jako bez něho a že nikomu neradí, aby se jí proto posmíval. Všichni se tedy podvolili, a ježto všecko příbuzenstvo bylo beztoho již pohromadě; smluvil otec ihned svatbu. A ježto zbraňování nic nepomohlo a chudá dívka měla se skutečně státi jeho snachou, chtěl aspoň uspořádati velikou, nádhernou slavnost svatební; přátelé a příbuzní nebudou ho moci aspoň pomluviti, že se neukázal při svatbě jediného syna svého!

Když nastal den svatby a nový dům, v němž měli mladí manželé bydliti, byl krásně a nádherně upraven, přišli vystrojení hosté svatební, aby byli přítomni — jak jest v Japansku obyčejem — až snoubenci budou spolu píti víno. Obřad ten konán byl se vším, co při něm bylo předepsáno; když však ženich podal Hačibimě posvěcenou misku s vínem a když nevěsta upila, ozvalo se prasknutí, a dřevěný okřín rozlétl se v tisíce drobných kousků; jež zvonivě dopadly k zemi. Hačibime ve skvostných šatech svatebních seděla tu s obličejem nezakrytým a byla leknutím tak zmatena, že se neodvažovala vzhlédnouti; svatebčané však i otec ženichův byli krásou její tak oslněni, že nedovedli chválu svou ani slovy vyjádřiti. A co to lesklého bylo na podlaze? Kam se poděly třísky okřínu? Všecky zmizely, proměnily se ve skvoucí drahokamy, perly, stříbrňáky a zlaťáky! To bylo věno ctnostné Hačibimy, a to s ní úplně smířilo otce i všecky strýce a tety.

Nemocná matka Hačibimou ošetřovaná se uzdravila a dožila se u svých dětí a vnuků vysokého stáří. Dobrou snachu svou neustále chválila a velebila, a o ctnostech dobré a krásné Hačibimy vypravuje se v rodině té i v dalekém okolí až podnes.