Japanské pohádky/Momotaro, syn broskve

Japanské pohádky Bohumil Klika
	Momotaro, syn broskve	Horský duch

Údaje o textu
Titulek:	Momotaro, syn broskve
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

V odlehlé horské vísce žili před mnoha a mnoha léty staří manželé. Malá chaloupka, několik rýžových políček a krásný ovocný sad, to bylo vše, co měli dobří lidé ti. Žena byla pilná, čistotná hospodyňka, muž pak vydělával rybolovem v široké řece, jež tekla kolem vsi. Sousedé si našich staříků vážili a měli je rádi, a tak by jim nic nebylo scházelo, kdyby byli měli děti. Ale dětí neměli a často se proto velmi rmoutili.

„Nač se klopotím a trmácím?“ říkával často muž. „Nadarmo; až budeme tak staří, že již nebudeme moci pracovati, budeme přece trpěti nouzi; nemáme dětí; které by nám ulehčily tíhu stáří a splatily; co jsme jim učinili dobrého, dokud toho samy potřebovaly.“

Žena při slovech takových trpce plakávala. Často, přečasto chodila do chrámu a modlila se tam, ale bůh jakoby byl hluchý k prosbám jejím. A třeba se pokorně podrobovala vůli jeho, bylo přece patrno, jak velice se rmoutí. Ach, byl to věru také smutný pohled na oba ty dobré staříky tak opuštěné, a proto měli s nimi všichni sousedé soustrast, snažíce se vlídnými slovy i různými laskavostmi učiniti jim trpký osud snesitelnějším.

Jednou z rána, když stařík odešel se sítí a udicí, vzala žena jeho hromadu prádla, svázala je v ranec a odnesla k řece, aby je tam jak obyčejně vyprala. Pracovala pilně a sotva se ohlédla, když šel někdo kolem a zdravil ji. Když doprala, zadívala se na jasnou hladinu řeky, na níž tisícerými jiskrami blýskala záře sluneční. A najednou spatřila: zralou, překrásnou broskev, plující po proudu. „Aj,“ pomyslila si, „přicházíš právě vhod; vezmu si tě domů, muž se tebou potěší a občerství, neboť taková broskev jest šťavnatá a sladká!“ Ruče chopila se prutu, jenž ležel na břehu, a přitáhla broskev k sobě, žasnouc nad její velikostí a krásou. Radostně pospíšila domů a veseleji než kdy jindy připravila oběd.

Zemdlen a unaven jsa těžkou prací vrátil se muž v obvyklou hodinu; usedl na polštář a velmi se divil, že se žena tváří tak vesele, ale mlčel. Tiše a jednotvárně jak obyčejně uplynul oběd, a když žena odnesla zbytky, položila před muže krásnou broskev a přála mu, aby si na ní pochutnal. Muž měl radost a prohlížel si krásnou broskev se všech stran.

„Skoro by bylo škoda, nakrojiti ji,“ pravil; „jak živ jsem ještě neviděl tak krásné broskve!“

„Já také ne,“ zvolala žena a při tom se smála tak vesele, jako se již dlouhá léta nesmála; „já také ne, a proto ji musiš hned snísti!“

Muž vzal nůž a poručil ženě, aby zůstala u něho. „Snad si nemyslíš, že tu broskev sním sám! Dostaneš polovičku — jinak se jí ani netknu!“

Nařízl broskev kolem dokola, pěkně opatrně, aby byly obě půlky docela stejné. A když ji pak rozřízl — co se objevilo místo jádra? Vyskočil z ní rozkošný klučina.

Klučina s úsměvem rozpřáhl ruce, a když se staříkové vzpamatovali z úžasu, sevřeli ho v náručí, děkovali bohu a slíbili si, že budou o dítě pečovati a dobře je vychovají. Pojmenovali je Momotaro, to jest syn broskve, a záhy zvěděli o štěstí jejich všichni sousedé; přáli jim ho ze srdce a radovali se s nimi.

Momotaro vyrostl v silného, krásného jinocha, a kdykoli si pomyslil, jak laskavě a pečlivě ho dobří rodiče vychovávali, býval tím tak dojat, že stále přemýšlel, jak by se jim za lásku tu mohl nejlépe odměniti. S otcem chodil ovšem pilně na ryby, za matku loupal v dřevěném hmoždíři rýži, což jest práce těžká, namáhavá. Leč to vše dobrému hochovi nestačilo. „Ó, kdybych za dobré rodiče vykonával všecky domácí práce a kdybych se snažil i rybolovem co nejvíce vydělati, tím jim přece nemohu opatřiti blahobyt!“

A jak tak dnem i nocí hloubal o věci té, měl jednou divný sen. Zdálo se mu o velikém ostrově Onigašimě, o němž se vyprávělo; že jest daleko v moři, a na nějž se ještě nikdy žádný člověk neodvážil vystoupiti. Bylť ostrov ten obydlen zlými duchy, kteří tam v jeskyních měli ukryty svoje nesmírné poklady; jakmile se některá loď přiblížila ostrovů, rozpoutali zlí duchové bouři, v níž odvážlivci nezřídka zahynuli. Momotarovi, se zdálo, že dostihl ostrova; viděl všecky krásné poklady tam nahromaděné, a jakoby slyšel hlas, vše to mu slibující; bude-li míti dosti odvahy k plavbě na ostrov ten a k zápasu se zlými duchy.

Probudiv se myslil Momotaro stále na podivný sen a umínil si vydati se tam; otci a matce nesměl však prozraditi úmysl svůj; aby se o něj nebáli. „Drazí rodiče,“ pravil, „musíte mně dáti dovolenou, abych se trochu podíval do světa!“

„Ach, synu,“ namítl otec starostlivě, „co tě může vábiti do ciziny? Máme tě tak rádi, dáváme ti vše, čeho potřebuješ, zůstaň tedy u nás, dokud nezemřeme!“

„Nemluv o smrti, drahý otče,“ odvětil Momotaro; „než se to stane, budeš ještě velmi šťasten a bohat — to jest můj pevný úmysl!“

„Bohatství nebylo by mně nic platno,“ pravil stařík zarmouceně, „zhola nic, kdybys ty mně scházel!“

„Však se brzy vrátím!“ zvolal Momotaro vesele. „Ani se nenadějete, budu tu opět a přinesu vám tolik pokladů, že se na stará kolena nebudete musiti nuzovati!“

Rodiče naříkali a prosili, ale Momotaro setrval na svém úmyslu a chystal se k odchodu. Vzal si svoje zbraně, mezi nimiž byl i veliký, těžký kyj, jímž mistrně vládl, a když byl úplně připraven a loučil se, podrobili se rodiče osudu. Matka dala mu ještě na cestu krásné buchty, jež mu zvláště upekla. Momotaro poděkoval jí srdečně, uklonil se hluboce rodičům a vydal se na cestu.

„Bůh, jenž nám ho tak zázračně daroval,“ vzlykala matka, „zachová nám ho a přivede zpět!“ A když Momotaro zmizel v dáli v ohybu cesty, vrátili se staříkové domů a modlili se za drahého syna.

Momotaro však vykračoval si vesele. Ještě neušel daleko, vběhl mu do cesty pes, přátelsky vrtěl ocasem a pravil mu: „Vezmi mne s sebou! Budu ti věrně sloužiti a prospěji ti na cestě tvé, dáš-li mně několik dobrých buchet svých!“

„Milerád!“ zvolal Momotaro a splnil hned jeho přání. Pes si na buchtách pochutnal a běžel pak vedle něho.

Nešli tak spolu dlouho a potkali opici. Přívětivě pozdravila a tázala se, smí-li jíti s nimi. „Pomohu ti na cestě tvé,“ pravila, „dáš-li mně několik svých dobrých buchet!“

„Milerád!“ zvolal opět Momotaro a splnil ihned přání opice. Ta však, ochutnavši znamenitých buchet, měla z nich takovou radost, že hned zavolala svého přítele bažanta, jenž bydlel zcela blízko v bambusovém houští. Bažant také hned přiletěl a pochutnával si s opicí na znamenitých buchtách. Když se nasytil, pravil Momotarovi: „Chceš-li přemoci zlé duchy na Onigašimě, vezmi mne s sebou, pomohu ti také, jako pes a opice!“

Momotaro rád souhlasil, a tak ubírali se všichni tři plni odvahy ke břehu mořskému. Když tam došli, rozhlížel se Momotaro po člunu, jenž by je přeplavil na ostrov; spatřil však jen jediný, a ten byl daleko na hlubině a byl tam přivázán ke kůlu. Co si počíti? Opice poradila. „Ty umíš plovati,“ pravila psovi; „tedy pěkně do vody, já ti skočím na záda, doneseš mne ke člunu, a spolu ho dopravíme ke břehu!“

Tak se také stalo; pes donesl opici na zádech ke člunu, opice odvázala lano a dala je do huby psovi, ten pak vesele a hrdě plul zpět a tak dopravil člun ke břehu. Pak vstoupil Momotaro se psem a opicí do člunu; bažant letěl napřed, aby vyzvěděl, kde by mohli nepozorovaně přistáti, neboť zlí duchové neměli o tom nic zvěděti, jinak by jistě byli člun potopili do hlubin mořských, a jak by se potom mohl Momotaro vrátiti, i kdyby mu štěstí bylo příznivo a přemohl zlé duchy? Jak by mohl odvézti poklady, jichž chtěl dobýti? Proto byla rada a pomoc bažantova dobrá a nezbytná. Když Momotaro s oběma druhy svými blížil se ostrovu, dal mu bažant z úkrytu znamení a ukázal mu vhodné místo ke přistání.

Plavba po moři ovšem nebyla tak krátká; trvala několik dní, a proto měl bažant, jenž rychle doletěl na ostrov, dosti pokdy, aby vyzvěděl, čeho bylo třeba. Sotva se tedy Momotaro vyšplhal na příkrý břeh, dovedl ho bažant hned do hlavní jeskyně; v té bylo nejvíce pokladů, ale byla také obývána nejvyšším a nejmocnějším ze zlých duchů, jejich králem.

Momotaro udeřil kyjem svým směle do železné brány jeskyně; nedostalo se mu však odpovědí. Udeřil opět, a opět se mu nedostalo odpovědi. I rozhněval se, roztříštil bránu a vešel do jeskyně. Ale jak žasl nad tím, co spatřil! Očekával, že se octne v tmavé, strašidelné sluji, byl však téměř oslepen leskem na všech stranách. Otevřel se mu nádherný, jasně skvoucí palác, i kráčel zmužile vpřed, zatím co jeho druhové prohlíželi vnitřek nesmírného paláce a zapamatovávali si především, kde jsou uloženy nejvzácnější poklady. Momotaro prošel několika sály a stanul opět přede dveřmi pevně zavřenými. „Zpět!“ volaly nesčetné hlasy, a v okamžiku byl obklopen spoustou šotků, kteří se pokoušeli zardousiti ho. Momotaro však vytasil meč a dal se do té šeredné chásky. Sekal zuřivě kolem sebe, a záhy rozprchli se zlí duchové na všecky strany. Nyní vnikl Momotaro bez váhání do komnaty krále duchů. Hrozný vládce Onigašimy tak se rozlítil, že ústy i nosem soptil oheň. Volal svoje sluhy, leč nikdo nepřicházel — před mečem Momotarovým rozprchli se a zalezli, kam kdo mohl. Ještě více se tím rozvztekliv vyskočil král duchů a byl by snadno zvítězil, kdyby mu opice nebyla vyskočila na ramena a rukama mu stiskla oči tak pevně, že byl jako slepý. Ani pes nelenil a kousal ho neustále do nohou, zatím co Momotaro zmužile do něho sekal.

Vládce Onigašimy řval, až se celý palác otřásal a po celém ostrově se to rozléhalo. Všichni zlí duchově se sbíhali na pomoc svému králi. Ale bažant to předvídal; u brány každému, kdo chtěl do paláce, vykloval oči, tak že slepí a bez pomoci tápali ve tmách. Vládce jejich konečně v úzkosti prosil o život a vzdal se na milost i nemilost.

Momotaro daroval mu život pod tou podmínkou, že mu vydá všecky poklady svoje a pak ihned opustí ostrov. Vládce Onigašimy svolal tedy svoje poddané, většinou oslepené, a poručil jim, všecky poklady snésti do člunu Momotarova. Pak s družinou svou truchlivě opustil ostrov, a Momotaro se vydal na cestu zpáteční.

Šťastně doplul, a když přišel domů, byla radost rodičů nevýslovná. Momotaro dal jim všecky poklady, jež přivezl, takže byli z nich nesmírní boháči. Vystavěl veliký zámek a obklopil jej krásnými zahradami; v nichž se rodiče jeho procházeli a žili blažený život; také všichni sousedé byli bohatě obdarováni, a pověst o šťastné osadě a hrdinném Momotarovi roznesla se daleko široko. Zvláště námořníci velebili jeho zmužilost, neboť jim již nehrozilo nebezpečenství, když se přiblížili ostrovu, na němž kdysi řádili zlí duchové.

Kolkolem byla tedy samá radost a štěstí, a když jednou čarokrásná princezna, jež bydlila nedaleko, uslyšela o slavných činech Momotarových, přála si poznati udatného hrdinu. Vyslala k němu posly, a když se Momotaro před ní objevil, shledala ho tak krásným a roztomilým, že nebylo třeba ji přemlouvati, aby se stala jeho ženou. Momotaro byl přešťasten a vystrojil tak nádhernou svatbu, že jí nebylo pamětníka. Pes, opice a bažant byli také na ní a mohli hodovati po libosti. Momotaro vždy si vážil věrných průvodců svých a vděčně jim splácel, čím mu pomohli.

Přežil rodiče, kteří dobrému synovi žehnali ještě na smrtelné posteli, o mnoho, mnoho let a byl šťasten se svojí princeznou.