Jan Neruda/9

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
8	9	10

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 37-39. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

PRVNÍ ze slibů »Hřbitovního kvítí« splňuje ještě uprostřed literárních bojů obou nepřátelských pokolení veršovaný pamflet »U nás«; avšak i tu zápolí básník nevítězně s formou a nadarmo se pokouší o životnou inkarnaci kvasícího svého vnitřního obsahu. Vtipné nápady satiricky přiostřené netuhnou v nezapomenutelné situace; polemické a kritické nájezdy na nepříjemné osoby nehoustnou v opravdové postavy karikaturní; fantasie jest střízlivá, groteskního překreslování, bizarní nadsázky Neruda nezná. Jeho verš jest příliš šedý, příliš mdlý, příliš neohebný, než aby zachytil figurínu, než aby charakterisovai dialogem, než aby vytěžil plně časové narážky. Ač byl vychován německou literaturou třicátých a čtyřicátých let, v níž vzešla aristofanská setba literární satiry, vložená ironickými romantiky do půdy, přece nenaučil se ničemu od tak skvělých a tak sršivých ohňostrojů kritického vtipu a lidské zloby, jakými byla »Osudná vidlička«, »Atta Troll«, neb »Světnice politické šestinedělky«. Později, v bojích se Štulcovou tartufferií a s Pflegrovou staropanenskou stoudností, napsal Neruda několik satir prosou, ale jak nezajímavé jsou všecky jeho pokusy tohoto genru proti klassickým dílům české satiry literární i politické, proti »Křtu sv. Vladimíra«, proti »Tyrolským elegiím«, proti »První generální schůzce Českého Národního museum«; Neruda vůbec nebyl satirik, byl humorista.

Mezi Havlíčkovým sarkasmem a Nerudovým humorem jest rodový rozdíl. Útočný bojovník Havlíček miluje svou myšlenku nade vše a všem na vzdory. Jeho sarkasmus, jeho satirické umění, jeho pamflety jsou nelítostné zbraně na její obranu; racionalism Voitairova století napouští mu svým jedem střely. U Nerudy, věčného humanisty, stojí lidé výše než myšlenka, a ještě daleko výše stojí zpola křesťanská zpola moderně sociální představa čistého, harmonického lidství. Jeho humor, křtěný jeanpaulovskými slzami, není než schopností, k níž se vychoval složitou kulturou citovou, aby vyšší to lidství stále poznával odraženo v každé bytosti, někdy ovšem i v podobě znetvořené. Lehká Nerudova ironie, jeho smích dobrodružný, jeho osten spíše škádlivý než bodavý dotýkají se bez nenávisti malých zkreslenin podoby lidské a nechtějí raniti. Proto i v epigrammech, které Neruda rád a se štěstím psával v posledních letech svého života, vane zvláštní vlahý, mírný vzduch, naprosto jiný než v nápisech Čelakovského a v »jehlách, špičkách, sochorech a kůlech« Havlíčkových. Vytříbený a lahodný klassik Čelakovský, žijící uprostřed Rakouska Metternichova, obrátil ostří svého vybroušeného vtipu pouze k světu knih a literátů: jeho »nápisy« otvírají okna do jasné studovny přísného strážce vkusu. Obávanému kritikovi a divokému polemikovi Havlíčkovi jsou již stejnoměrně »církev, král, vlast, Musy i svět« terčem výbojných útoků: břitký rozum a neúprosný vtip provádějí tu mečový svůj tanec, Epigrammy Nerudovy vznikly namnoze in margine jeho feuilletonů i jeho novinářských statí a chvílemi trpí všemi jejich vadami; ty však, jež opouštějí denní službu causerie bavící čtenáře z povinnosti, zdají se přímo paralipomeny k nejhlubším Nerudovým lyrickým číslům. Základní vztahy lidského života jsou tu úsečně sestilisovány a nejprostšími analogiemi vyloženy; křehký humor hraje v nich jako paprsek slunce v lučním květu, ale na dně zdobných těch kalíšků třese se slza. Snad »Modlitba« k sv. Antonímu za vrácení ztraceného mládí, v níž zhuštěno jest několik jarních i podzimních čísel z »Prostých motivů«, jest právě tak málo pravým epigrammem Martialova či Lessingova posvěcení jako básnička »Dvě drahá místa«, poslední to epilog cyklu »Matičce«: ale, buď jak buď, v těchto několika veršících jest celý Neruda. Jistě dosáhl vrcholu jak jeho ideál slohu hutného, úsečného, plastického, tak i jeho význačná psychologická kombinace co nejhlubšího a nejtypičtějšího citu s jasným bleskem individuelní myšlenky, dovedl-li do dvojverší »Smutná bilance« uzavříti to, co musil druhdy rozvésti slavným kosmickým hymnem zmaru a bolesti:

»Co zbude ze života, drazí moji páni,
když odpočtete od něho vše umírání?«