Jan Neruda/8

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
7	8	9

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 34-36. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

LYRICKÁ píseň, jaké od chlapeckých svých let obdivoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému dlouho jen velkou touhou. Nejstarším veršům Nerudovým naprosto chybí hlubší hudební melodie, onen zázračný dar pravé lyriky, jenž ji přibližuje zurčení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou, měly i Pflegrovy »Dumky«, měly ji ve zvýšené míře Hálkovy »Večerní písně«, opakující stále nejen tytéž lyrické motivy, ale i jedno rhytmické ladění. Nerudovo »Hřbitovní kvítí« bylo takto ve veliké nevýhodě proti oběma současným debutům básnickým, ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývojových a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového, sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflexe rozumové bude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty dojmové; a to tím více, nedovede-li podplatiti barevností obrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovnickým uměním. Neruda nikdy nechtěl ničím podpláceti, nýbrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovní kvítí« vskutku jest pouhopouhé zrcadlo zachmuřeného třiadvacetiletého básníka, jenž potud marně hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdivost má chvílemi přímo ráz nelítostného exhibicionismu: byly-li »Večerní písně« Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo »Hřbitovní kvítí« katechismem sebeobžaloby, encheiridiem sebetrýzně. Nemůže býti pro Nerudu »Hřbitovního kvítí« charakterističtějšího přiznání než ono, jímž vyznívá prolog, vykládající věnování sbírky památce přítele předčasně zesnulého:

»Líhávali na jednom jsme loži,
a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.«

Nerudovi současníci a přátelé nedovedli mu právě tuto »netečnost«, tento realismus vystřízlivělý ze všech illusí, tuto »zarputilost«, tuto »sílu přikryté pýchy«, kterou Neruda staví na obdiv i v nejintimnější lyrice, odpustiti. Pflegra uráží jeho přiostřená ironie a chladná reflexe. Šmilovský prohlašuje docela bez ostychu: »Bystrost rozumu je vše, co je na Nerudovi. Básníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u něho možno nalézti, a zdaž má lásku k věci samé a národu, o tom sluší pochybovat. »Hřbitovním kvítím« se na umění prohřešil a nemiluje tedy umění.« Fričovi bylo »Hřbitovní kvítí« jen přírodopisnou kuriositou. Druhové Nerudovi, kteří takto soudili, byli přece vesměs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli pochopiti, že od nihilismu Vilémova z »Máje« vede cesta přímo sem. Také Neruda podíval se do prázdných důlků tomu »co nic se nazývá«, leč bez romantického, mučednického gesta, bez dekorace náladových obrazů, bez hudebních valeurů, Mácha, jenž Childe Harolda jmenoval svým bratrem, uměl vždy zachovati grandezzu romantického rytíře; v posledním zpěvu »Máje« jede básník na koni pod popravištěm Vilémovým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy jeho krásného pláště; z jeho okna zaznívá toužebná píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletárství, jde pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev chuďasovu, jejž »osud pozvav k nešťastníkův kvasu, počal svlíkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky slibovalo pro budoucnost: sociální lyrika, moderní ballada, meditace kosmická, reflexe vlastenecká, analysa moderní lásky, satira literární. Dnes cítí pozorný čtenář daleký dosah těch štědrých nápovědí; dnes zjistí tu nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně kosmické« (Co jest země? Mocná báně z kostí vetchých, z popele«) nebo i »Prosté motivy« (»Nebe širé obléklo šat šedý«); dnes přihlásí se mu v cyklickém řadění a variování motivů již budoucí mistr lyrických celků; zdaž však by byl vše to našel již i tehdy nezaslepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla, umělce neovládajícího svých prostředků?