Jan Neruda/10

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
9	10	11

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 40-42. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.
page=1 Jan Neruda a Anna Holinová

HRDÁ předmluva »Knih veršů« nese datum 1867; leželo by tedy mezi nimi a »Hřbitovním kvítím« celé desetiletí. Chronologie mění se podstatně, posuneme-li vznik »Hřbitovního kvítí« blíže ke koncepčnímu bodu, k smrti přítele Antonína Tollmanna r. 1853 a rozpomeneme-li se, že většina básní z »Knih veršů« byla již před r. 1861 napsána a po časopisech otištěna. Pětiletí, které dělí obě básnické knihy mladého Nerudy, jest z nejvýznamnějších dob jeho života. Nebyla to však ani smrt otcova, ani důvěrné sblížení se stárnoucí matkou; nebylo to zřeknutí se dráhy úřednické a professorské ve prospěch liberálního novinářství; ani první nesmělá sláva přerušená literárním skandálem, co přepodstatnilo Nerudu. První akt polotragické komedie lásky Nerudovy zjemňuje jeho sensibilitu: vzněcuje hluboce jeho cit, učí jej graciésní hře rozmaru, vyvolává v jeho lyrice konečně i hudební melodii.

V tomto prvním, celkem beznadějném a chmurném dějství prožívá drsný, nedůvěřivý mladý poeta lyrických dissonancí v poměru k prosté a jemné dívce neustálý boj vášnivé touhy po úplném oddání se s chladným, analytickým rozumem, jehož leptající ironická lučavka rozkládá a ničí vlastní život citový. Naslouchá do svého nitra, a tu zaznívají vedle nejněžnějších akkordů romanticko-sentimentální erotiky i výsměšné, příkré tóny rozčarované skepse. A přece vztahuje zas náruč po milence; než, ohlédne se za sebe a tu vidí, kterak s drsným pošklebkem sardonický Mefisto skanduje svoje zlomyslné rhytmy o rozvaze, chlebě, zaopatření — a rozluce. Poslouchá chvíli tohoto ducha chladného a kontrolujících — a uvěří mu konečně. Opakuje již svojí Anně tato slova o vnějších nutnostech rozchodu, s větší pýchou korrektního občana než pravdivého milence, a přidává jako by jen parenthesou vlastní vyznání studeného intellektu nad horoucností srdce. O třicet let dříve formuloval tuto paradoxní psychologii lásky v agónii jiný velký básník illusionista, ospravedlňuje se před svou »věčnou nevěstou« Kateřinou Fröhlichovou. Verše Grillparzerovy znějí:

»In Glühumfassen stürzten wir zusammen,
Ein jeder Schlag gab Funken und gab Licht:
Doch unbefriedigt schlossen sich dle Flammen,
Wir glühten, aber, ach, wir schmolzen nicht.«

Tento první akt Nerudovy komedie lásky, spiatý s jménem Anny Holinové a zachycený kromě bezohledné, sebetrýznící korrespondence v řadě intimních čísel »Knih veršů«, jichž trhaný, chvatný, překotný rukopis má cenu psychologického autografu, jest typický nejen pro Nerudu, ale pro celou mladou generaci v literatuře s ním vystupující. Čistě biograficky vypráví: Neruda, syn nuzné malostranské posluhovačky a starého vysloužilce trafikanta, někdejší školák se záplatovaným kabátem a neohrabanou čepicí, jenž byl posměchem spolužáků, nese na čele stále ještě kletbu plebejství a chudoby. Prožívá hluboce její pokoření a v jejím dusivém stínu promění otázku svého životního rozhodnutí v pouhou otázku existenční. Pak psychologický výtěžek: Básník nevěří v sebe, nenávidí chvílemi svého vlastního já, prchá před svým chladným intellektem, aby přece na konec stal se obětí tohoto zlého démona.

Není to Neruda sám — jest to prokletí celé doby. Heine, lyrický psycholog lásky otrávené ironií, a Lenau, lyrický psycholog lásky skonávající v beznaději, byli básnickými miláčky tohoto pokolení, které jako zástubolestných ikonoklastů přišlo po romantických modlářích erotického paroxysmu. Hledali nový obsah a nový smysl milostného dramatu a upírali životní právo staré, konvenční, sentimentální erotice předcházející generace. Neruda, Šolc, Mayer, ba dokonce v několika pietách i Hálek vyznávali tuto novou negativní filosofii marné lásky.