Jan Cimbura/První část/X

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
IX	X

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 80 – 96.
Licence:	PD old 70
Pokračování: Druhá část, kap. I.

Sedlák Piksa v Putimi ležel těžce nemocen. — Byl také Semičák, sloužil s Cimburou na vojně a přiženil se do Putimě na živnost k Soukupovům.

Vzal si nejstarší dceru a ostatní tři vyplatil anebo jim věna na statku pojistil. Syna u Soukupů neměli a hospodařilo se tam všelijak. Ale Piksa se toho nezalekl — vzal si Marjánku, tu, co sloužila asi rok s Cimburou u Kovandů, a počal hospodařit. S počátku pomáhali mu tlačit rodiče ze Semic, ale Piksa brzy vyjel z bahna na tvrdou cestu a z dolíku vyškrabal se na kopec. Poplatil dluhy, jednal počestně a synovsky s výměnkáři až do jejich smrti, podíly všecky vyplatil a teď pomýšlel už na své vlastní děti, na dva chlapce a dcerku, aby jím věna nashromáždil. V tom Pán Bůh poslal na něho nemoc.

Jaro se otvíralo — práce volala hospodáře, a on tu ležel rozpálený jako plamen. Na prsou jako by mu ležela celá Čížová, a pod lopatkami píchalo u bolelo ho, jako by tam měl kopu blatenských ševců.

„Poslouchej, ženo,“ řekl v neděli ráno náhle Piksa, „jdi do kostela a nestarej se už o mne. Bude tam hradišťskej Cimbura. Řekni mu, že ho pozdravuji, aby mne přišel navštívit.“

Žena poslechla a vskutku přivedla Cimburu.

„No, kamaráde,“ usmál se Cimbura, „slyším, že si hovíš, a kolečka už v brázdách vrzají.“ Nutil se Cimbura, nutil do toho veselého tónu, tvář k úsměvu stahoval, ale nedařilo se mu. Viděl tady přítele ležeti nemocného, v krku hvízdal krátký dech, celou hruď měl obalenou mokrými hadry a putýnka ledu stála u lože. „Co se ti stalo?“ vynutil ze sebe ještě otázku, protože mu bylo ticho nesnesitelné a cílil, jak se mu oči slzami zalévají.

„Oral, oral, za kapličkou, zítra to bude týden, sluníčko už hřálo, a tak si vyjel bez kožíšku. Potom přišla taková ledová přeháňka, promokl na kůži. Ale nechtěl povolit, až to dodělá. V poledne přijel a už ho obcházela zima. Nedal si říct a vyjel zas po obědě; v úterý se vlík’, myslil, že to přechodí, ve středu už ani nevstal a ve čtvrtek jsme jeli do Písku pro doktora. Dal mu užívat, vsadil mu pijavice, poručil obklady a jezdí se na něho každý den dívat,“ řekla při tom něžně a pohladila mužovi černé, havraní, potem slepené vlasy na čele a na skráních. „Nech nás o samotě,“ pošeptal jí muž a žena okamžitě vyšla.

Piksa stočil kalné oči po Cimburovi a vzal ho za ruku.

„Slib mi, až umru, že budeš poručníkem mým dětem,“ vzrušeně řekl náhle chraptivým hlasem.

„A co bys — tento — hm,“ lapal slova Cimbura, aby potěšil—jak bylo přece slušno. Ale nedovedl se přetvařovat, bylo mu samému krušno u srdce, lítost a soucit si ho podmaňovaly — uvědomoval si, jak je v té chvíli neohrabaný, nejapný, nic ho nenapadlo, co by měl říci, jenom zaplakat se mu chtělo nad zlomeným přítelem — — —

„A co bys o smrti mluvil, snad není tak zle —“ vyhrkl konečně ze sebe na útěchu a povzbuzenou.

„Jak Pán Bůh chce,“ s tichou odevzdaností mluvil teď pomaloučku a uklidněně Piksa, „ale bratře, zle je. Duši nemoc z těla mi vyhání, na samém krajíčku — tu — pod krkem se skrývá, a vydechnu ji, vím to, jistě to vím, a když na děti pomyslím, tři mám — nejstaršímu je dvanáct let a nejmenší teprv běhat začíná.“

„To Pán Bůh nedá,“ opanoval Cimbura svoje pohnutí, „a kdyby dal, tu je ruka, budu poručníkem – rád budu.“

„Je tu hospodářství, kdybys z Hradiště, třeba v neděli sem zaskočil; poradil vdově a dohlédl.“

„Všecko udělám — proto můžeš klidně spát - ale snad třeba nebude. Ušetřili nás Vlaši, ušetří tě i nemoci.“

„Marjánka je hodná žena,“ po chvíli řekl náhle nemocný a zadíval se na Cimburu — cosi nedopověděného — jakési přání nevyslovené bylo v tom pohledu … „Chci dělat pořádek, s Bohem i lidmi — pošlu si pro jemnostpána a v testamentu řeknu, že budeš poručníkem,“ — mluvil už zase nemocný o svých posledních věcech.

„Řekni — před svědky řekni a v slovu ti stojím, ale vždyť neumřeš — jen nemoci se nepodávej — a vyhraješ nad ní — vyhraješ,“ a podával mu ruku na rozloučenou.

„Zaskočím sem zítra zas — ale dnes už dost - namáhá tě mluvení,“ trhal se Cimbura. Půda ho tu pod nohama pálila; cítil s nemocnými, ale mluvit s nimi; těšit je — to neuměl a bylo mu proto u nich vždycky nevolno, bolestno. Rád by jim pomohl, jejich nemoc na sebe vzal, všecko pro ně udělal, ale pohled na ně ho trápil.

„Tak s Bohem —“ nastavoval ruku.

„S Pánem Bohem — a kdybychom se neviděli. tak nezapomeň.“

„Jak bych zapomněl — na to ani nemysli - buď bez starosti — však přijdu – zase přijdu - podívám se,“ sliboval Cimbura a vyšel. Na síni stála Marjánka. Uplakaná, usouzená, utrápená. „Neumře?“ optala se a úzkost třásla jí hlasem a zrakem visela na rtech Cimburových.

„Pán Bůh nedá,“ řekl Cimbura a zahleděl se na dítě, košiláče v matčině náručí. Nesnesl toho pohledu.

Zamžily se mu oči a už i slzy vytryskly. Otočil se na patě a vyšel ven.

Cestou k Hradišti se uklidnil. — Z vážné zamlklosti doma všichni poznali, že se mu něco přihodilo, ale on sám nepromluvil, nezmínil se, celou noc zdálo se mu o Piksovi. Viděl, jak ruce před ním spíná, potom jak se usmívá, slyšel ve snu plačící zenu, i děti, jako by plakaly.

„Jakpak asi je v Putimi?“ byla jeho první myšlenka, když z lože vstal. — Pomodlil se pod hvězdami, i za kamaráda Piksu se pomodlil, a kudy chodil, myslil jedině na něho. Po celý den v Písku oral, a když k večeru přijel a koně odpřáhl, chystal se zaskočili si do Putimě. — Tu přišel za ním do stáje sedlák. „Tak co je člověk,“ začal po svém způsobu filosoficky, „pára nad hrncem, nic, lístek pouhý na stromu života — učiněné pápěří, nic. Smutnou novinu přinesl do vsi pastýř, setkal se na hranicích s putimským, a co bych ti to obaloval, kamarád ti umřel. — Putimský Piksa je na pravdě boží, na dnešek k ránu vypustil duši.“

Cimbura smekl klobouk a křížem se přežehnal. Bledé rty chvěly se mu modlitbou, ale neplakal.— Pouze odkrytá hlava klesla mu na prsa a celá jeho zavalitá postava znatelně se sehnula, jako by na něho těžké břímě dopadlo.

„Musím ho podepřít,“ pomyslil si Kovanda, a proto slavnostně promluvil: — „Putimský Piksa splalil svůj dluh, odevzdal duši Bohu, který mu ji půjčil. My všichni přece už jsme od Adama na smrt odsouzeni — Bůh ortel podepsal a čekáme zde, kdy jej vykoná. Reptati nelze a truchliti nepomůže. Je rozumno podříditi se vůli Boží — pomodlit se za mrtvého a pomáhat těm, které opustil. Potěš tě Pán Bůh!“ i stiskl mu ruku.

„Dejž to Pán Bůh,“ poděkoval tento vroucně i vzpřímil se. — „Nic se nedivte, hospodáři, že mnou ta zpráva otřásla,“ omlouval svoji slabost a vysvětloval Cimbura. — „Byli jsme s Piksou doma rostenci a na vojně jako bratři, nemluvívali jsme o tom, ale cítili jsme, že se máme rádi. On nemá v Putimi krevních přátel a tak mne žádal, abych byl sirotám jeho poručníkem a já nemohl odepřít —“

„Těžký a odpovědný úkol vzal jsi na sebe; ale ujímati se chudých lidí, vdov a sirotků, to je skutek miliosrdný — skutek nad všeliké dobré skutky — lepší než dary, pouti a modlitby,“ řekl vážně Kovanda a opustil Cimburu upokojen.

„Pán Bůh je má síla a doufání —
potěšení ve všem zarmoucení,
já v jeho moci —
ve dne i v noci —
hledám pomoci,“

zpíval si při práci ve večerním šeru truchlým hlasem Cimbura. Nikdo ho nerušil, nikdo na něho nemluvil — šetřili jeho smutku a bolesti.

Ve středu ráno pochovávali na putimském hřbitově sedláka Piksu. Z celého okolí, z Hradiště, Smrkovic, ze Zátavy, z Ražic, ba až z Kestřan a Heřmaně přišli hospodáři. Putimský Hunáček, Černoch, Babák, Keclík a Žižka s Hanákem donesli ho na hřbitov a Cimbura se semickými přáteli spustili ho do hrobu. — Pan řídící se zpěváky zazpívali tklivé loučení. Všem se oči zarosily, když dětské sopránky a alty smutně volaly:

„S Bohem, ženo, děti moje,
U hrobu je marno stát,

Navraťte se v žití boje
a mne nechtě tiše spát.“

Dojat vrátil se Cimbura s pohřbu a tesklivé tíže nemohl se dlouho zbavit. Co živ, neměl nikdy tolik starostí, protože až dosud staral se pouze o sebe a ne o jiného. S úřady neměl nikdy nic, ale teď jako poručník musil se s nimi seznámit. Pan rada Miltner stal se nyní Cimburovým radou. K němu se také Cimbura se vším utíkal a nepovolil, až poslední vůle nebožtíkova byla provedena. — Nejstaršímu chlapci připsali dvůr, až do jeho plnoletí směla na něm hospodařit vdova, ať sama anebo s mužem, kdyby se znovu provdala. — Po čtrnácti letech měl statek ujmout vlastní hospodář, bratru a sestře vyplatit věno a matce sypat výměnek do její smrti.

„A což kdyby špatně hospodařili, kdyby za ta léta statek prodlužili?“ upozorňoval pan rada.

„I toto — za to ručím,“ ujišťoval Cimbura.

Bylo mu v té chvíli smutno. — Chápal, že si váže ruce, že se nesmí hnout z Hradiště, aby měl do Putimě pouze skok, aby mohl dohlédnout a o všem se přesvědčit. Jeho sen, státi se samostatným, koupiti si někde, něj raději tam u nich, v Semicích, hospodářství, letěl od něho. „Obětuji se,“ řekl si klidně, „i formanem se vzdám a přestanu se toulat světem.“

A Cimbura vskutku přestal jezdit do Prahy. Pohnulo ho k tomu nejen poručenství, ale i koně. Dobrák s Divokou ztráceli zvolna křepkost, rádi si hověli, zamilovali si vážný, pomalý krok, a to srdce Cimbura neměl, aby je bičem do klusu pobízel. Z Písku ku Praze začal jezdit dostavník — i jiní po Cimburovi chytali se biče a vozu, aby je živil, a tak s lehkým srdcem a skoro radostně rozloučil se Cimbura s Prahou… Jen dál ještě s potahem jezdil do Písku obdělávat políčka. Kovanda prodal voly, a když nestačili „pstruzi“, tehdy vypomohl Cimbura i doma. S počátku každý den bylo ho viděti, jak k večeru běží z Hradiště přes vrch do Putimě. Do světnice ani nevešel, ale rovnou do stáje, prohlédl koně, podíval se na dobytek, všiml si i krmení i úklidu, poptal se, co dělali a co chtějí dělat, v neděli si pole obešel a odpoledne po požehnání s dětmi a stále ještě plačící vdovou promluvil a pobesedoval.

I Kovanda, když ho cesta přivedla na putimské hranice, dohlédl též na práci a čeládku Piksovic, i semičtí přátelé přicházeli a radili a pomáhali.

„Co platno, deset poručníků nenahradí jednoho otce a sto pacholků jednoho hospodáře,“ řekl doma ženě jednou Kovanda.

„Hospodaří špatně?“ starostlivě optala se ho selka.

„Ne špatně; ale čeládka ví, že na ni bdělé oči nehledí — Cimbura přijde jen večer anebo časně ráno na skok, a tak Pán Bůh hospodaří. Ztratíme asi Cimburu, je bystrý a pozná, že nesmí sloužit tu i tam. Nelze dvěma pánům sloužit. Chce vyhovět nám, ale víc je ho třeba tam.“

„Sloužit tam nepůjde, už k vůli lidem ne,“ — určitě řekla selka.

„Ale mohl by tam jít jako hospodář.“

„To by také bylo nejlepší. Co ta ženská sama si má počít,“ vřele politovala Kovandová.

Cimburovi sedlák ani slovem se nezmínil, ale dobře pozoroval, jak se vrací z Putimě často mrzut a klidně poslouchal jeho nářky:

„Jsou s prací pozadu. Co my posekáme za půl dne, jim trvá den; my svázali šest vozů ječmene, a oni tam dovezli s bídou tři a druhý jim zmokne.“

„Rok to vydrží,“ myslil si Kovanda v duchu a mlčel před Cimburou dál. Jenom v Písku, když po velké v neděli anebo jindy setkal se s přáteli semickými, horlivě s nimi rozmlouval.

„Tlačit ho do toho nesmíme — on sám musí se rozhodnout. Jenom někdo z vás, někdo z jeho lidí musí mu to nadhodit, tak nenápadně, aby toho ani necítil; ale slovíčko uvázne, vzklíčí a plán se podaří,“ mluvil Kovanda se zápalem a s radostí se díval na Cimburu, jak se o putimské pouti stará, jak děti přibíhají od Piksů k němu do Hradiště se vzkazy a otázkami, jak Cimbura s nimi něžně rozmlouvá, zahrává, na koně je vysazuje, hračky jim chystá …

„Ty ho tam nejspíše přitáhnou,“ usmíval se čtverácky, znaje lásku Cimburovu k dětem.

Byl krásný, vybraný podzimní den. Na lukách sušila se poslední otava, voněla a šustila na vidlích, jak ji Cimbura nabíral a po velikých kusech podával děvečce na vůz.

„Co nevidět celý kraj bude holeček a může přijít zima,“ povídal hospodář, jenž se synem nakládal na druhý vůz.

Strniště podorána, na polích černala se a páchla zvadlá, zahnívající bramborová nať a zelné hlávky bělaly se tu a tam ve velkých, modravě nadechlých lupenech. Až to dvoje, brambory a zelí se sklidí, bude „svobodno“ — pasáci si zavýsknou, nebude třeba hlídat dobytek, nebude možno, aby udělal škody ani na polích ani na lukách. Sesednou si do kolečka, zanítí oheň, do jeho plamenů a kouře se zahledí a bez starosti a úzkosti budou si vyprávět, zpívat, a přijde-li chuť, i „čampulíka“ si zahrají…

To táhlo hlavou Kovandovic pasáku, jenž s mladšinkou za vozy pohrabával drobné lístky utroušené otavy. Poslouchal hovor starších pozorně, ale sám zúčastniti se ho nesměl, nesměl říci, jak se těší, až potom vyžene do „svobody“, kde nic nebude „hájeno“, nebude muset „zavracet“ mlsné krávy, které by nejraději chodily vždy do škody. Aby uvolnil své radosti, přestal chvíli hrabat, opřel se o hrabiště a jiskrným, radostí rozjásaným zrakem objal chladnoucí krajinu. Vtom spatřil, jak od Putimě s kopce běží sem k nim Piksovic Francek. Znal ho dobře. Chodili spolu v zimě oba do školy putimské a malý Piksa býval častým hostem u Kovandů. Proto uznal za dobré oznámit, co spatřil.

„Francek sem letí!“ vykřikl tedy hlasitě.

Všichni jako na povel přestali pracovat a obrátili hlavy k Putimi. A hle, skutečně tam běží hoch přes všecko maní nemaní rovnou k nim. Běží bez čepice, bos, nožkám a sotva se země dotýká a rukama se rozhání jako dvěma křidélky.

„I panečku, to se asi něco přihodilo,“ řekl Kovanda a vrásky mu naskočily na čele, „protože jen posel se zlou novinou utíká, s dobrou nekvapí.“

Cimbura s vidlemi v ruce běžel chlapci naproti.

„Copak se stalo?“ vykřikl mu na kus cesty vstříc a všichni ztichli, aby rozuměli.

„Strýčku — strý — čku —“ vyrážel hoch, „maminka naše vzkazují, abyste všeho nechali a běželi k nám — pásl jsem na jeteli — a —“

„A dobytek se nadmul,“ vykřikl vzadu starý Kovanda, který se nedovedl opanovat.

„A dobytek se nadýmá,“ křičel hoch. — Pláč, strach, hrůza a nebezpečí — to všecko třáslo se a chvělo v tom dětském hlásku, stálo vepsáno v té ustrašené tváři, hledělo z úzkostlivých očí chlapcových.

„Ježíš Marjá,“ zanaříkala děvečka na voze a tam v té výši zalomila rukama. Jako zdrceni stáli muži. Všem v té chvíli zjevil se příšerný a dobře známý obraz v hospodářství, nadmutí koně nebo i hovězího dobytka.

„Na koně!“ vykřikl první Kovanda a počal z vozu vypřahat Cimburův pár. „Nějak si tu pomozte — pojedu s Cimburou,“ a vázal postraňky na chomouty a drápal se Divoké na hřbet. Chvěl se rozčilením a strachem.

Cimbura beze slova vysadil chlapce na Dobráka a sám si sedl za něho. „Mluv,“ řekl mu přísně, když se koně rozjeli farskou cestou od Hradiště k Putimi. — „Kde jsi pásl?“

„Na jeteli — na letošním — —“ vyrážel hoch, drže se oběma rukama koňské hřívy, „dobytek nedal se držet — jak spatřil řeku — hnal se do vody a pil — já bil holí přes tlamy, ale nestačil jsem na všechny —“

„Přihnal jsi dobytek domů?“ optal se vzadu Kovanda.

„Přihnal, ale jalovice už mi cestou lehla —“

„Tam vede sedlačení bez sedláka,“ — vykřikl vzadu Kovanda vyčítavě a zlostně zabodl oči do týla Cimburovi, jako by ho chtěl probodnout. — Chtělo se mu vlastně vykřiknout: „to tys tím vinen — Marjánka už měla být tvá a u Piksů tys měl hospodařit — a tohle by se nestalo.“ Ale spolkl to a jen tvrdě mu poručil: „Jeď lepší! Kalupem!“ Cimbura smáčkl boky koni a Dobrák dal se do skoku a za ním Divoká. Letěli kolem domku převozníka, po kraji farských luhů, kolem příkrých skal a holé stráně, jež rychle se snižovala — cesta počala stoupat — vyběhla z luk do polí a už vjeli do Putimě.

V Černochovic statku seskočili. Kovanda sepjal otěžemi oba koně — obrátil je zpět k Hradišti a poručil chlapci: „Teď pomalu, co noha nohu mine, jeď zpátky k našim na louku—bát se nemusíš — Dobrák má víc rozumu než ty,“ a sám pustil se za Cimburou k Piksům.

Tam ve statku bylo boží dopuštění…

Hned v rozevřených vratech ležela jalovice jako mrtvá. Se zrakem zakaleným, s břichem nadmutým — nikdo si jí už nevšímal, protože už ztracena. Po dvoře oba sousedé dokola proháněli koně na opratích, jiní prováděli volky dvouročáky, jiní kravám násilím tlamy otvírali, lili do nich vápennou vodu, petrolej, vejce, co kdo poradil. Na hnoji zvedali velikou — březí krávu. Krásná straka před chvílí se svalila. Tu když spatřila Piksová, neudržela se již, ale zástěrou zakryla si obličej a hlasitě — zoufale zaplakala. Tak spatřil ji tu a slyšící Cimbura, viděl ji státi uprostřed toho zmatku za té šířící se zhouby kolem. — Opuštěná stála sama a sama — nikdo se o ni nestaral — o nikoho se opřít nemohla, jen ten žalostný její pláč nesl se kolem.

Srdce Cimburovo se zachvělo — přikročil k ní a řekl jí pevným, dobrým hlasem: „Neplač, Marjánko, bude zase líp — Pán Bůh pomůže.“ — Jak uslyšela jeho hlas — pustila zástěrku a skrze slzy padl na Cimburu její pohled plný důvěry a vděčnosti.

„Pomoz, prosím tě, Cimburo, pomoz,“ sepjala před ním ruce.

„Kůň — kůň padá,“ ozvalo se vtom dvorem.

„Padne-li, nevstane, přetrhne ho to,“ vykřikl Kovanda, „držte ho a provádějte — násilím třeba — mocí ho držte.“

„Už leží —“ a mráz projel kostmi zkušených sedláků, když ozval se temný pád, až to zadunělo.

Cimburovi zatmělo se v očích… „Zvedněte ho!“ slyšel ještě rozkaz svého hospodáře — a více už nic.

Klidně, svým volným, vážným krokem sel jako ve snách k tomu chomáči lidí, obklopujících padlé zvíře. „Zvedněte ho,“ ozýval se Cimburovi v srdci rozkaz. „Proč ho nezvedají?“ myslel a rukou rozhrnul kruh lidí a vstoupil mezi ně. Uprostřed na dlažbě dvora svíjel se kůň, na hřbetě se válel bolestí, nohama bil kolem, nepřirozeným hlasem řehtal, písklavé — naříkavě zněl jeho hlas. „Zvedněte ho,“ slyšel Jan ve svém nitru — „pomozte mu,“ říkal mu tajemný hlas. Přikročil kupředu. Čísi ruka chytila ho za rameno: „Co myslíš — Cimburo? Zabije tě — nechoď k němu!“ varovaly hlasy… Cimbura setřásl všecky ruce, jež se na něho kladly a očima zahleděl se na trpící zvíře… Ne — nic necítil, nejméně už pocit jemu tak neznámý, jako je strach, nic neslyšel — nic neviděl než kroutícího se koně a povinnost postavit ho. — Jizva zrudla na jeho tváři.

Jako by tu sám s tím koněm byl, tak se mu to zdálo. Blížil se k němu přímo ke hlavě. Klidně jako k dítěti se sehnul a jen zavolal: „pr — vranko — pr — malá —“ Kůň jako by neslyšel, se strany na stranu se převaloval, zmítal sebou — vzduchem míhaly se jeho nohy, a táhlý řev ozýval s i z jeho hrdla — a hlavou střídavě do výše se vzpínal a zas o zem jí bil.

„Prrr — malá —“ ozval se výkřik a Cimbura už držel klisnu za ohlav—jednou rukou za ohlav a druhou za hřívu — kůň se na bok převrátil — Cimbura se rozkročil, trhl rukama a postavil kobylu na přední už odřené nohy.

„Vyhráno,“ vykřikli sedláci a skočili k Cimburovi. To už věděl každý z nich, že kůň stojící na předku — zvedne-li se mu hlava, jie neškodný — jen zadku se vyhýbat — ten vymrští se náhle — neočekávaně — a co zasáhne — rozbije…

„Držte,“ poručil Cimbura a pustil je k hlavě — „nenechte ho padnout, děj se co děj!“ volal jakýmsi nepřirozeným — přísným, nezvyklým hlasem — a natáčel žíně ocasu kolem pravé ruky. — „Nezlomí-li ,se teď v kříži,“ říkal mu vnitřní hlas — „bude běhat zdráv.“

Kůň stále kroutil zadkem — hrabal nohama, snaže se znovu na hřbet převalit, ale marně. Cimbura chvíli točil koněm nalevo — napravo — vtom zuby zaťal, nazad se nachýlil — zatáhl a kůň jako střela vymrštil se do výše —

„A teď držte ho dva u huby a prohánějte — ne na oprati — pěkně za uzdu — nic se nestane — jen hezky skokem,“ přejal nyní velení Kovanda a sám s bičem v ruce pustil se za klisnou.

Cimbura rozhlédl se dvorem. Viděl vrata otevřená, viděl v nich ležeti půl mrtvou jalovici a plno zvědavců hledělo sem dovnitř na to smutné divadlo. Cosi jako odpor pocítil a zamířil přímo ke vratům. — Pod předními nohami objal padlé zvíře, jako hračku je pozvedl, nebránilo se — jako bezvládné dalo se nésti — a Cimbura poponesl je kus cesty do dvora na zelený drn — tam je složil — beze slova vrátil se ke vratům – zavřel je a pevně zastrčil.

Kolem mladého býčka točili se teď všichni, kteří právě neprováděli už ošetřená zvířata. Býček se vzpíral, třásl hlavou, funěl a živou mocí nechtěl si dát rozevřít tlamu, aby i jemu mohli rychle vlít do hrdla hrnec bílé, vápenné vody. Cimbura skočil k němu.

„Stojíš,“ přísně zavolal a celým tělem přitlačil ho ke zdi. Pravicí chytil ho za nozdry, levicí za dolejší pysk a rozevřel mu tlamu dokořán, jako by to byl houser a ne dvouletý býk.

„Vyhráno,“ vítězně ozval se v té chvílí jásavý hlas Kovandův.

Klisně povolila kolika — léky se osvědčily na ní nejdříve. Druhému koni vážné nebezpečí vlastně ani nehrozilo a jen k vůli jistotě starali se i o něho. Potom kus po kuse zotavoval se i hovězí dobytek.

Bylo zřejmo, že nebezpečí minulo.

„Koně osm set — voli pět set — krávy pět — býčkové — jalovice — telata – pane, o tři tisíce mohla být dnes Piksová chudší,“ počítali sedláci, rozcházejíce se pak klidně, spokojeně k domovu. — Cestou se zastavovali a znova připomínali si jednotlivé události z pohnutého divadla.

„Já mnoho slyšel a mnoho viděl,“ — nadšeně mluvil Černoch, — „ale co Cimbura proveď, tomu bych nevěřil, nevidět to na vlastní oči.“

„Ani ze sta jeden k takovému koni by se neodvážil.“

„Pytle, provazy, popruhy se snášejí — a on tak s holýma rukama jde a koně zdvihne.“

„Viděli jste — jalovici pět — šest vídeňských centů jistě váží a jako pírko ji pozved’.“

„A toho býčka — zmáčkne mu chřípí a on zkrotne jako ovčička,“ divili se Putimáci.

„Inu silák — je silák.“

„Tak — tak, silák Cimbura,“ svědčili všichni radostně, hrdě, že mezi nimi žije a pracuje člověk hrdina, kterému jisté daleko široko rovno není…

Také Kovanda chystal se k návratu. Zastavil se nad mrtvou jalovicí.

„Ty — chudáku — zaplatila to svým životem za všecky,“ promluvil na mrtvé zvíře lítostivým hlasem, „byla’s krásná, zkrmená, pěkně rostlá a zbarvená — mohli ti pomoct — bok ti prorazit a vypustit plyny, jež tě dusily, ale nebylo kdy a nebylo ruky, ani bodce, alespoň maso z tebe mohlo být k potřebě, být tu řezník, aby ti muka ukrátil, krev ze žil vypustil — a jak se to vlastně stalo?“ obrátil se náhle k hospodyni běžící kolem.

„Tak se to stalo. Máme v ječmeni setý jetel. Letošní panenský jetel. Povedl se. Urostlý a krásný, jako dvouletý. Sečeme jej do řezanky a nic se nestalo. Až dnes, jako by očarováno. Nasekali ho časně ráno — včera nebylo kdy — vozili jsme otavu — tak časně ráno přivezli ho prkeňák, seřezali a koně pokrmili — Franckovi jsme nařídili, aby po obědě všechen dobytek tam zahnal na hodinku.“

„Sedlák by ti pověděl, že ráno jetel je rosou vlhký a krmit se jím nesmí, až se zapaří, rozhází se na mlátě a oschne. Sedlák by ti pověděl, jednoletý jetel po mrazíku, jako na dnešek byl, že zavadne a krmit že se nesmí, sedlák by ti pověděl, ale — co!“ mávl Kovanda rukou, „darmo mluvím — protože sedláka zem tlačí a ty sama hřešíš na sobě, na dětech a na statku, že o náhradu se nestaráš,“ rozhorleně mluvil k selce Kovanda.

Ani se neohlédl po Cimburovi, jenž tu stál nad mrtvou jalovicí, a odešel.

Cimbura po celou noc zůstal u Piksů. Vykopal v sadu jámu, zahrabal tam pošlé dobytče — sám bděl ve stáji a pozoroval spící a klidně oddychující dobytek — sám a sám ve světnici dlouho v noci rozmlouval s Marjánkou — sám k ránu všechno ve stáji nakrmil a napojil a neodešel, dokud se nepřesvědčil, že nebezpečí úplně zažehnáno.

S hlavou schýlenou kráčel potom k Hradišti. Rovnou cestou vešel do světnice, kde právě dosnídali, a přede všemi postaviv se ke stolu, obrátil se k hospodáři a řekl smutným, vážným hlasem: „Tak, hospodáři, nadešel čas, — já od vás chci odejít —“ Všichni překvapením upřeli oči na Cimburu. Pouze Kovanda se usmál a řekl:

„Znám tvé srdce a věděl jsem, že to neštěstí tam je obměkčí, a řekl jsem proto hospodyni: dnes jistě ztratíme Jana, kterého jako bratra milujeme. — Jdi — Jene — a čím dřív půjdeš, tím záslužnější skutek vykonáš — to pravím, ne že bych tě vyháněl — budu se těžce loučit s tebou; ale že je mi líto Piksové a dětí a statku.“

Netrvalo to ani měsíc a v putimském kostelíčku sv. Vavřince dne 20. října 1858 oddán byl za muže Jan Cimbura vdově Marii Piksové… V jeho životě nastalo druhé období…