Jan Cimbura/První část/IX

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 69–80.
Licence:	PD old 70

Jízdou do Prahy a šťastným návratem přibylo opět slávy Cimburovi. On sám skromně, mírně odpovídal na všecky otázky. Rozdal dárky, které známým přivezl, po věděl novinky, které viděl i slyšel, a zase klidně zapřáhl se do denních povinností, jako by jízdy vůbec nebylo.

Ale pan rada Miltner nemlčel. Pověděl všecko Kovandovi a poslal po něm i dukátek, malý, žlutý, Cimburovi na památku a na důkaz uznalosti a Kovanda už teprve nemlčel.

„Pěti se nebál, pět jich bylo,“ vykládal doma selce i dětem.

„I kdo ví, kolik jich bylo, já vím jen o dvou,“ broukl mrzutě Cimbura.

„Pan rada ví, oknem viděl, dva jsi srazil k zemi.“

„Já srazil jednoho, ale koně druhého. Klackem se po nich rozehnal, nadskočil jim chtěl, ale to už koně z leknuli se vzpamatovali, pouštěli se ve cval. Jako by ho neviděli, hnali se přes něho,“ víc a raději o koních než o sobě rozkládal čeledín a líčil pak široce a dopodrobna jízdu dobříšskými lesy:

„Jako struny stále nataženi, hřbety, hlavy i ocasy skoro v jedné čáře, břichem země jako by se dotýkali, pod kopyty tmou jiskry pršely, jako kováři když podkovy kují, štěrk z ujeté silnice vyráželi, jnk mohutně se odráželi, hodinu cesty, dobrou hodinu cesty do kopce tak proletěli a nezadechli se, nezarazili, neklopýtli, neupadli, ale stejně jako laně cvalem uháněli, mě nesli, kočár s panem radou, paničkou a se vším všudy, jako by za sebou ani necítili. Pantáto, není v celém píseckém kraji druhého páru. jenž by to dokázal,“ končil Cimbura za hlubokého ticha všech, kteří toho večera u starosty Martina Kovandy na hrátkách se sešli.

I v Písku v kasině mezi měšťany i úředníky mluvilo se o hrdinském činu Cimburově a tak se stalo, že každý, kdo cílící jeti do Prahy, obracel se na hradišťského Kovandu: „Nejel by Cimbura se mnou do Prahy?“ Bystrý sedlák, když jízdy se množily, vystihl, že nelze jedním párem formanit i sedlačit.

Zavolal si tedy jednou Cimburu do světnice v neděli po požehnání.

„Cimburo, kolik máš peněz?“ optal se ho Kovanda zpříma.

„Mám u vás službu za pět let a doma mám podíl.“

„Dobře. — Víš, že tě mám jako svého, bratra bych radši neměl, než tebe. Nadešla chvíle, kdy už sloužit nemusíš. Už dnes jsi víc na cestách než doma. A každý chce jen Cimburu. ‚Ale Cimbura ať s námi jede.‘ říkají mi do očí, když vyjednávají. Necítím se zahanben, protože uznávám, že’s poctivý jako já — rozvážný jako já, moudrý jako já; ale také vím, že’s silnější než já a proto i srdnatější a odvážnější než já. — Pravda je, s tebou se jede bezpečněji než se jezdívalo se mnou. Jsi nejen výborný kočí, ale pod mým vedením stal se z tebe i dokonalý hospodář. Nejsi větroplach, nejsi povrchní a vrtkavý, máš trpělivost s polem, není ti líno pětkrát, šestkrát po sobě pole vláčet, až je kypré jako mech a sypké jako popel — pak teprve dovolíš síti. Lidé mají důvěru v tebe a proto měšťáci zjednávají si tebe i na práce polní. Abychom doma stačili — víš, že jsem neprodal pár volků, ale vyučil jsem je k tahu. Žádostí a volání po tobě přibývá. ‚Umí naložit, nikdy nezvrhne — vězet nezůstane — naloží fůru jako horu vysokou, až se v podevratí dusí — ale zatlačí, až se klenba zatřese, a projede,‘ velebí městské hlasy tvoji sílu a tvá pověst denně roste. Vím, že’s pohodlný v myšlení, všecky tvé myšlenky upírají se hlavně na přítomnost; a proto já za tebe myslím na budoucnost. Dosloužíš u mne do svatého Martina, jak se sluší a patří. — Do té doby všecko s tebou opatřím. Dáme udělat vůz a já ti dám naň potřebné dříví, Ty jen od práce koláři a kováři zaplatíš, pluhy a brány koupíme, kočár vybereš si v Praze, a až to všecko bude, vyjedem do Netolic — poslední neděli v říjnu — to je silný trh koňský — pojedeme a odstěhuješ se do Písku a počneš formanit na vlastní pěst.“

Sedlák pronesl řeč klidně a vážně. Z jeho slov bylo cítit, jak dlouho se obíral myšlenkou, jak v něm zrála, rostla, až si ho celého podmanila.— Promyslil všecko důkladně, rozvážil i rozpočítal a teď jenom čekal, co Cimbura odpoví.

Ten hledě do země, seděl jako zařezán. Plán sedlákův překvapil a ohromil ho svojí odvážností. Jenom zvolna — jak Cimbura vůbec v pravidelných poměrech rozvážným byl, ujasňoval si návrh sedlákův. A hned už také námitky se v něm zdvihly.

„Nemám tolik peněz, nestačím na to,“ — řekl proto Cimbura po chvíli ticha a pohlédl sedlákovi do očí.

„Máš — nemáš,“ odpovídal Kovanda, přípraven na odpor. „Budeš platit, dokud máš, až ti dojdou — jsem tu já — já sedlák Kovanda — stát budu za tebe a půl Písku nám dvěma dají na dluh.“

„Boj se dluhu — drž se pluhu, radívali mi tatínek.“

„Bůh a dluh — to dvojí nepomine. — Jsme dlužní všichni, Bohu duši, císaři daně, rodičům úctu — platíme, jak můžeme. Od dluhu si pomůžeš, protože jsi střídmý a šetrný.“

„Dluh s člověkem z mísy jí — dluh na loži při něm spí.“

„Dobrá. I na to jsem myslil. Půjde to i bez dluhů. Až budeš samostatný, můžeš se oženit a žena věnem doplatí, oč ti bude chybět.“

„Nechval muže pro jméno — neber ženy pro věno.“

Tak útočili na sebe. Cimbura namítal. Kovanda námitky odrážel, vyvracel, až mu došla trpělivost.

„A co myslíš,“ udeřil konečně rovnou, „budu já věčně sedlačit a ty u mne věčně pacholčit? Zestárneme — já i ty. Já budu mít výměnek; ale ty musíš se postarat o vlastní chléb; myslit na své stáří, dokud jsi zdráv a silen. Nehledej štěstí, nepachti se po něm, ale nestav se proti němu a nevyhýbej se mu. V rodině jsi vyrostl — rodinu si založ. Nečteš v bibli: ‚Není dobře člověku samotnému?‘ — Nestav se proti řádu a běhu tohoto světa — to se trestá víc než každý jiný hřích,“ — mluvil hospodář.

Vlna lítosti zvedla se náhle v srdci Cimburově.

„Vyháníte mě?“ optal se ho rovněž přímo. —

Snad žárlí na něho sedlák, je mu obtížným a nepříjemným, chce se ho zbavit a hledá jen slušnou záminku, aby se ctí se mohli rozejíti — myslil si Cimbura.

„Bůh na nebi je mým svědkem, že ne,“ vykřikl skoro hněvivě Kovanda — „řekl jsem to napřed, že tě mám jako svého a proto jako o svého se starám. Jdi, poraď se se svými a uvidíš, že ti řeknou to, co já.“

A zase ticho v selské světnici. Kovanda mlčel schválně, věděl, že se jedná o věci dalekosáhlé — Cimbura se musí pro ni dobrovolně rozhodnout, uznat ji za výhodnou anebo zavrhnout. Toto by Kovanda nejradš slyšel, nerad by ztratil věrného čeledína, ale nesmí to dát ani slůvkem najevo, aby si jednou nevyčítal, že nevykonal svoji povinnost.

„Vy mi neprodáte Dobráka s Divokou?“ promluvil náhle Cimbura.

„To neprodám, U Kovandů vyrostli a u Kovandů také umrou. Koupíš si své koně a zamiluješ si je víc než cizí — není radno, aby srdce člověka lpělo na zvířeti a zvíře aby hatilo jeho cesty a plány.“

„Tak jsem rozhodnut a nic nepohne mou vůlí. Jste-li se mnou spokojen, nechte mne dále ve službě. Jsem ze selského a tíhnu k selskému. Nelíbí se mi cikánský život formanský, život na cestách a hospodách — u cizího stolu, na cizím loži. Vyženete-li mne, chopím se pravda biče, aby mne na čas živil, ale po čase vrátím se k pluhu. Ožením se — ale ne dřív, než si budu moci koupiti vlastní krov a vlastní záhon pole, které by mne živilo.“

Cimbura si oddychl. Bylo mu, jako po zpovědi. Ulehčil si a proto vstal se svého místa. Čekal jen, co řekne hospodář. Řekne-li: „jdi“, poslechne, půjde do Písku, tak to udělá, jak mu radí, ve všem ho poslechne, ale jinak nepovolí — šetřit bude, dokud nebude se moci někam vrátit do vsi sedlačit na vlastním.

„Promluvil jsi moudře,“ vstal teď i Kovanda — „myslil jsem i na to. Od této chvíle u mne zůstaneš, dokud budeš ty chtít. Pamatuj si, už nikdy neřeknu: ‚Cimburo, je čas, aby se’s hnul,‘ dokud sám nepřijdeš a neřekneš: ‚je čas, půjdu‘ — — Má selská hrdost mi nedovoluje brát peníze, které ty vyděláváš svým přičiněním, svou silou a poctivostí. Proto koupím koně, vůz, kočár, postroje a ty budeš jezdit dál jako dosud; ale přestaneš být pacholkem. Přestanu ti platit službu. Budeš mým bratrem — poctivě se o výdělek spolu rozdělíme. Opravy a škody ponesu sám — ty dáš jen práci a přičinění a Bůh dej svoje požehnání.“ Kovanda podal Cimburovi ruku a na tvář ho políbil.

Oba muži vyšli ze světnice dojati a pohnuti. Od té chvíle přestali ve statku volali „Cimburo!“ — Sedlák se selkou říkali mu „Jene“ a děti s ostatní čeládkou počali ho uctívat názvem „strejčku“.

Do Netolic na výroční trh vyjel si Kovanda s Cimburou. Jeli na noc do té komory koňského dobytka a celou cestou — přes Myšenec a Protivín na Vodňany předjížděli svým lehkým kučírkem „koňaře“, to jest obchodníky s koňmi, uvázanými za bryčkou, anebo i sedláky, mající v kolísku zapražené dva páry za sebou, anebo tři koně v jedné řadě.

„Bude slavný trh,“ radoval se Kovanda a bystře si všímal koní, vyparáděných, pro prodej nastrojených, se kterými jeli teď krokem, aby je na zítřek neunavili.

„Ten jede kupovat,“ — hádali také všichni. které Kovanda spřežením minul — vidouce, jak nechává svoje koně běžet po libosti.

V Netolicích Cimbura byl po prvé. Svůj div tam spatřil. Zdálo se mu, že ani na vojně tolik koní pohromadě neviděl. „Pro kolik regimentů by to stačilo,“ myslil si, chodě beze slova za sedlákem.

Kdo nespatřil koňský trh netolický, nedovede si o něm učiniti představu. Židovští handlíři a sedláci, zloději koňští a dohazovači, ředitelé šlechtických panství, cikáni, kapesní zloději a četníci v pestré směsi valí se tu a tlačí kolem koní krásných, mladých a bujných, stejně jako kolem herek sedřených.— Malí, chlupatí koníci cikánů, netoličtí hřebci, koně komediantů a kramářů a selští tahouni — zapřahují je, provádějí krokem i klusem — zkoušejí — kupují a prodávají. Jakoby omráčen křikem a hlukem postával Cimbura. Ale brzy pominul první dojem a on počal v tom množství si všímat jednotlivých zvířat. Padl mu do oka vysoký, ztepilý kůň — černý jako havran a zas klisna bílá jako padlý sníh — a pak i zjevy barvou méně nápadné poutaly jeho pozornost.

Zvláště od hříbat se mu nechtělo. Kovanda na něho nepromluvil. Jenom tu a tam potřásl rukou známému a zase kráčel dál dlouhými řadami. Dvakrát, třikrát prošel celý trh, ale to už se zastavoval, sem tam na cenu se optal, koně si obešel, jinému nohu zvedl, tlamu otevřel. — I Cimbura už se odvážil, hospodáře se pustil — zastavil se u jednoho páru a než se otočil, zmizel mu Kovanda s očí. A tak sám potom chodil a prohlížel si, jako by to výstava byla. Zlobil se, když spatřil koně utýraného, ale zaradoval se po každé, když padl na pěkný kus.

„Tak co,“ plácl mu náhle na rameno Kovanda — „už sis vybral?“

„Nevybírám — prohlížím jen,“ řekl Cimbura. „Tak pojď se mnou,“ a přivedl ho k páru koní. Až dech se Cimburovi zatajil při pohledu na ně. Nebyla to už hříbata a nebyli to dosud koně. Jako dvě panny stáli tise a skromně v koutku, ale ctitelů měli hojně. Byl stále u nich někdo, kdo je poplácával, ohledával, nohy jim prohlížel. „Hle, jsou kovaní pouze na předek.“

„Protože vidíš hříbata. Letos po prvé byla v poli. Jsou tříletá, krky mají málo otlačené. K nám by se hodila. Do tuhé práce máme voly. Přes zimu zesílí a ztvrdnou. Budou z nich jednou koně jako lvi. Hleď na jejich krky — na rovný hřbet — všimni si jejich hlav, čela mají široká — oči dobrácké, ne divoké, a nohy — nohy jako strunky“ — potichu mluvil Kovanda a oči mu jen hořely.

„A budou to šimli, až vylínají.“

„Nebudou to čistí šimli — budou to mušáci — možno i tygři že z nich budou,“ opravoval Kovanda a znovu k nim přistoupil a hladil je.

Odešli od nich a znovu toulali se trhem, ale zase k nim se vrátili.

„Prohlédni je dobře,“ poručil Cimburovi sedlák a dal se do řeči s jejich majitelem. Odkud je a kdo je? Z Němčic, sedlák, sám hříbata vychoval. Má doma tři klisny. Kovanda může se na ně přijít podíval. Pověděl i o hřebci — kde stojí a jaký je — nebudou z nich mušáci ani tygři — ale budou to šimli grošovaní, „pstruzi“ — jak se jim říká.

Cimbura zatím obcházel koně a úd po údu — část po části na nich ohledával a prohlížel. — Nenahmatal nikde ani bulky, ani křivě rostlé kůstky, po celém těle neměli ani poskvrny.

„A že je nikdo nekoupí,“ podivil se Cimbura, když Kovanda znovu od nich odešel.

„Kupců dost — ale zdají se jim drahé — chtějí vyčkat — myslí si, že k polednímu sedlák sleví,“ vykládal zkušený hospodář, toulaje se po trhu. Ale ku podivu, nic se mu nelíbilo — už pro nic oči neměl, jenom k těm šimlům mocně ho to táhlo nazpět.

„Pod tisíc zlatek je nedám — ani groš nesmí scházet.“ křičel němčický sedlák, odmítaje podávanou pravici.

„Přidám desítku,“ nabízel kupec.

„Už jsem řekl.“

Jako na trní stál Kovanda. Dá-li ten koňař tisícovku, budou krásná zvířata jeho a co on — co on si tu potom vybere? — Nic tu není, samý brak všecko.

„Tak dám devět set a padesát. Tu je ruka.“

„Plácnou si, teď si plácnou,“ trnul i Cimbura.

„Tisíc zlatých na dřevo — ohlavce jsou mé a koně vaše,“ tvrdě — urputné stál na svém sedlák. Kdyby se to slušelo, byl by Kovanda skočil mezi ně, roztrhl je a řekl sedlákovi: „Tu je ta tisícka.“

„Slevte, slevte mu pro štěstí desítku,“ křičeli dohazovači.

„Přidejte mu — desítku mu přidejte a pětku dá každá strana na litkup.“

„Ani groš nesmí scházet do tisícky.“

„Nechte si je,“ rozhněval se kupec a otočil se. Klubko dohazovačů valilo se s ním dále.

Kovanda byl by vykřikl radostí.

Rovnou šel k sedlákovi: „Doslova — bratře sedláku — zač dáš hříbata?“

„Za tisíc zlatých.“

„Ručíš za ně?“

„Ručím. třeba hlavou.“

„Tak jsou moji,“ vážně teď pronesl Kovanda a Cimbura už je odvazoval.

Koně obstáli zkoušku dokonale. Před svědky zaplatil za ně Kovanda tisíc zlatek v šajnech — placení litkupu odmítl a jako by se bál, aby mu hříbata ještě někdo neodloudil, hodil na ně nové ohlavce — Cimbura vyšvihl se na podsedního, sedlák na náručního a ujížděli z Netolic.

Srdce sedláka Kovandy přirostlo nyní k novým koňmi. „Pstruzi“ jim říkal, miliskoval a mazlil se s nimi jako s dětmi. — Ale Cimburovo srdce zůstalo věrné Dobráku a Divoké. Byli jako jeho. S nimi teď formanil na řád sedlákův. Pobýval doma pouze hostem, trávě celé týdny na cestách a nejčastěji ovsem na cestě ku Praze a pak v Praze samé. Tam „U zlaté husy“ už se uvelebil jako doma, vyhrazené místo měl tam on i jeho koně i kočár.

Nejšťastnější jeho jízda byla vždy v masopustě do Prahy, když tam vyjíždíval pan rada Miltner s paní a dcerou. Vozil pak svoje pány nejen do divadla, ale i do plesů, a protože měl pan rada v Praze plno známostí, vozil i jiné a ráno opět je rozvážel. Pro Cimburu byl to obrácený svět — v noci viděl Prahu žít a on bděl s ní a pozoroval ji — ve dne odpočívala a odpočívali i jeho koníci; ale Jan chodil Prahou, prohlížel si ji a navštěvoval v ní všecka památná místa, o nichž se dočetl, takže znal Prahu dokonale i její historii. — Znal Hradčany i Vyšehrad. Staroměstské náměstí — Betlémskou kapli — všecky kostely, kláštery i kasárny, školy i hospody — čtvrti i ulice, krámy i obchody a svědomitě vyřizoval v Praze všecky komise, které mu byly svěřeny. — Obstaral drobné nákupy psaní a balíčky doručoval a přijímal a všecko poctivě a nezištně za pouhé „zaplať Pán Bůh“. — Zpropitné nepřijal ani od bohatých — jsa k tomu příliš hrdým. „Zaplatíte-li mi práci, zaplatili jste vše.“ A svědomitě si zapisoval, koho kam vezl, co od koho požádal a také dostal. Nežádal nikdy cenu přehnanou, ale také nestrpěl, aby se s ním smlouvalo. To hned nelibě dotčen, řekl: „Nechci ničeho“ — a darmo potom znovu ho prosili, aby jel. Ničím k tomu pohnouti se nedal. „Nebyli jste spokojeni. tak co bych jezdil!“ odpovídal klidně.

Často — přečasto se mu stalo, že ho v Praze panstvo, když na ně musil čekat, začalo častovat. „Zajděte si do výčepu, co sníte a vypijete, všecko zaplatím,“ říkali. I na kozlík mu posílali, vinárnu nalévali, drahé doutníky mu podávali; ale Cimbura i tu ukázal dobré, selské jádro. Zůstal vždycky střídmým, byl-li čas k jídlu, jedl — cítil-li žízeň — napil se, ale nikdy přes míru. To zůstávalo vyhrazeno „památkám“. V obyčejném čase ničím a nikým nedal se pohnouti, aby vybočil ze své obvyklé míry. — Ještě nejvíce ho potěšily různé maličkosti a dárky, jimiž na něho vděční zákazníci pamatovali. Dostal tak jednou drahou dýmku od pana rady, jindy mu panička upletla pěkný míšek na tabák, sáček na peníze — (v něm schovával dukátek) — modlící knížky. A když poznali páni chtivost Cimburovu po čtení, dali mu i několik jiných knih a pěkných, od Tyla, J. z Hvězdy, Klicpery, ale jeho nejzamilovanější byly hrdinské básně a písně, jako napsal Vocel, kterého Cimbura znal a který mu svoje knihy vlastnoručně daroval, nebo pan Čelakovský. Na jeho hrob Cimbura jednou schválně si zašel, protože byl jeho rodákem a vroucně se tam pomodlil. Pana Erbena, toho, co sbíral písničky mezi lidem, musil mu pan rada v Praze jednou zvlášť zezdáli ukázati a Boženu Němcovou miloval proto, že uměla tak krásně vyprávět pohádky — „byla to mord čistá ženská,“ říkával o ní Cimbura pro její krásu, kdykoliv o ní mluvíval.

Když se vrátil z Prahy — čekala na něho práce v Písku. Pánům měšťanům musel pole obdělávat a měl asi tři nebo čtyři domy měšťanské, kde byl skoro výhradním hospodářem. Ani mu nevzkazovali. Sám měl na starosti jejich políčka a pouze v neděli oznámil, kdy bude čas sít, nebo brambory sázet, nebo obilí kosit, aby se tedy připravili.

Výdělek všechen doma odevzdával. Kovanda poctivě slovu dostál. Dělil jej na dvě rovné části — půl si nechal a půl připisoval Cimburovi. O novém roce se s ním spočítal a Cimbura se podivil, oč mu jeho kapitálek u sedláka vzrostl.

„Vidíš — vydělal jsi víc, než mi celé hospodářství vyneslo“ — vyčítavě řekl mu Kovanda za to, že na jeho plán nepřistoupil, a zároveň hrdě, že se nepřepočítal a nezmýlil v dobré radě.

Ale i přes ten skvělý užitek Cimburu nic nemrzelo, že se cele formanství neoddal. Cítil, že to není a nikdy nebude jeho pravé povolání, a že by v něm štěstí nenašel. Je stav přechodní, dokud jest mlád, ale touží vždy více po klidu, po pravidelné, tiché práci, zkrátka po selském živobytí.