Jan Cimbura/Druhá část/I

Jan Cimbura – Druhá část Jindřich Šimon Baar
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 97 – 127.
Licence:	PD old 70
Předchozí: První část, kap. X.

V neděli po svatbě strojili u „Piksů“ v Putimi „přátelský oběd“. Svatba přešla tiše, jak se na vdovu sluší, ale zato k přátelskému posezení sešlo se celé příbuzenstvo.

Přišli bratří i sestry Cimburovy ze Semic, přišli i Piksové semičtí ukázat, že se nehněvají na rod Cimburův, jehož člen usadil se na části jejich zboží. I obě sestry Marjánčiny tu byly — podívat se na nového švakra a hlavně na jeho přínos do statku.

„Tak už třetí jméno ponese náš dvůr — u Soukupů se tu říkalo od stará — potom u Piksů — a teď tu bude u Cimburů,“ kousavě povídala Anka, vdaná až kdesi za vodou.

„Aby to tak tatínek viděli,“ zalomila ruce a pozdvihla oči k nízkému stropu druhá. Ale nikdo jim neodpověděl — mlčky prominuli jim všichni tu štiplavost, neboť věděli, že „přátelský oběd“ žádnou kyselostí rušen býti nemá.

Na věži zvonili poledne. Všichni vstali a nový hospodář hlasitě se pomodlil „Anděl Páně“. Už se zvolna domodlíval, už říkal slova „pro Ježíše Krista, Pána našeho“ — jen jen říct „Amen“ — když se ozvalo rázně „dost“.

To sedlák Kovanda, co u něho Cimbura v Hradišti sloužil, pokročil doprostřed světnice a promluvil:

„Dřív než zasedneme svorně spolu k přátelskému Cimburovu stolu, přátelům, sousedům zdola i hora jasně a zřetelně buď pověděno, co nese hospodář do tohoto dvora. Bratře, polož mu věno na dřevo.“

Na toto vyzvání vytáhl nejstarší Cimburův bratr modlitební knížky a z nich vysázel na stůl deset stovek. Několik jich ještě podržel v ruce a pohnutým hlasem promluvil:

„Bratře, otec náš, Bůh mu dej nebe, leží už ve hrobě, ale výbava ze statku patří též tobě. Po starém zvyku a právu si máš přivést na nový statek pár volů, dva pluhy a krávu. Obec to odhadla na pět set zlatek — tu si je vezmi“ a do nové řádky položil peníze.

„Co řeknu, hanbou to dojista není,“ ozval se znovu Kovanda, drže také už v ruce modlitby. — „Cimbura u mne si naspořil jmění. — Spolu jsme dělali, spolu jedli, poctivě spolu účty jsme vedli — za práci peníze, za věrnost vzdávám mu čest. — Cimburo — bratře! Vezmi, co tvého jest,“ a za hlubokého ticha i Kovanda vypočítal patnáct set zlatých na čistě vydrhnutý javorový stůl.

Cimbura, aby neurazil, svého věna nepřepočítal. Shrnul i srovnal šustící papíry na hromádku a drže je v levici, jako by to byl obyčejný papír, prostě poděkoval: „Zaplať ti Pán Bůh, bratře, zaplať vám Pán Bůh, strejčku,“ obrátil se k ženě a poručil:

„Marjánko, podej mi klíče.“ Podala mu dva jako stříbro lesklé klíčky. Cimbura s nimi šel do kouta, kde pod křížem byla do zdi zapuštěna trojboká almárka. Otevřel dubová dvířka, jeden z klíčů pustil do kapsy a druhý podal ženě. „Marjánko moje! Všecko mé buď tvoje, abychom si spolu sloužit směli, nejenom jměním snad, ale i dušema, těly,“ řekl jí při tom vroucně a políbil ji na růžové čelo.

Tak bez kvitancí a obligací, bez svatebních smluv a kontraktů, bez podpisu, kolků a zvlášť dožádaných svědků, ale před tváří mužů, žen i dětí, ukončen byl tento důležitý právní akt. — Bílými ubrusy prostíraly ženské stůl v rohu i ostatní pro dnešek vydlužené, vážná nálada pominula, řeč pozbyla slavnostního vzrušení a tónu, světnicí zavoněla polévka „hadrušenka“. Všichni chopili se lesklých lžic.

Když dojedli, v přestávce ozval se hovor. Ženské začaly.

„Ne krávu, ale hřebici měl dostat; protože u nás koně se chovají,“ bylo slyšet Anku.

Kovanda mrkl po ní čtveračivým pohledem, ale čerstva otočil hlavu, hledě oknem na náves, jakoby ani neslyšel. Tam svítilo mdlé podzimní slunéčko. V něm hrálo si několik dětí a na zeleném drmečku popásaly se veliké husy, bílé, pěkné, určené k tomu, aby přezimovaly a z jara vyvedly z hnízd hejna žlutých housátek.

Oběd pokračoval. — Hovězí maso ve sladké, mandlové omáčce, pak skopové v octě naložené a konečně pečené ličky s letošním již novým zelím. Chlebem se zajídalo, pivem se zapíjelo, vtipem se jídlo kořenilo.

„Copak dnes strejček kutí,“ myslil si Cimbura, pozoruje Kovandu, jak stále a toužebně hledí ven oknem. Na půl ucha jenom poslouchal, na půl slova mluvil a jedním okem jen jako by světnicí hleděl.

Bylo půl třetí — s kostelní věže opět ozval se zvon.

„Zvoní na požehnání,“ promluvil Cimbura, — „přijměte za vděk, dali jsme od srdce rádi, co jsme mohli a měli.“

„Amen,“ teprve teď dokončili všichni modlitbu a křížem svatým sie požehnali.

„Chléb je jako z běli.“

„Omáčky by na knížecí stůl směly.“

„Ba, sotva kníže pán se dnes tak dobře měli.“

„Bohu bychom poděkovat zapomněli,“ se spokojeným úsměvem ve tváři přetrhl Cimbura chvalozpěv a modlil se.

„Ženské, půjdem do kostela,“ řekla teď hospodyně, „a mužští poseďte si u dýmky a piva.“

Vtom zalehl sem hlasitý a veselý koňský řehot, jako když zvysoka zavýská.

„Kdo přijel?“ ptaly se oči všech a obrátily se k oknům, na dvůr vedoucím. Klenutá vrata u Piksovic statku byla dokořán otevřena, protože každý toho dne byl v domě vítán — a vrátnice upevněny kolíkem, aby jich ani vítr zavříti nemohl. Tak je zvykem o poutích, křtinách a svatbách.

V těch vratech, právě pod branou, stála Divoká a Kovandovic pasák z Hradiště namáhal se odepnout jí parádní ohlávku. Stála neklidně, hlavou pohazovala, nozdrami ssála a opět vydechovala vzduch, jako by se snažila rozpoznati vůni okolí…

„Divoká — tys tu?“ vyřik' Cimbura. „Kdepak ses tu jenom vzala?“ a už běžel ke dveřím.

Kůň zaslechl známý hlas, vytrhl se hříbkovi a pádil ku dlážděné záspi.

„Divoká — ty jsi tu? Jak jsi sem přišla? Přijela jsi pro strýčka? To je brzy!“ — mluvil na ni dobráckým hlasem Cimbura, vztahuje po ní obě ruce.

„A bylo to podívání na ty dva, když se spolu zase shledali asi po týdnu“ — vyprávěl o tom vždycky nesmírně rád Kovanda a po každé mu při tom stály slzy v očích. „Kobyla vesele, krátce a tiše pořehtávala, hlavou pohazovala, krk zalamovala, ocasem švihala, na místě přešlapovala, celým tělem hrála. A Cimbura teprve! Vezme vám ji okolo šíje, přitiskne se k ní a hřívu jí prsty probírá, po plecích potřepává, srsť jí hladí, jak že je česaná, boky proklepává, jak že je nakrmená a napojená, nohu pozdvihne a ohledá, jak je kovaná. ‚Ty má zlatá,‘ povídá jí — , spadla jsi se, jsi chudší, pojď, nakrmím tě, nasypu ti ovsa bílého, dvakrát páleného — čistého jako kroupy' a kobyla — nevděčnice moje, vám za ním do cizí stáje jako ovečka cupe, poslušně a radostně — o — o, to bylo podívání —“ končíval Kovanda.

A bylo tomu tak.

„Pes nemůže být přítulnější.“

„Světem by mohl s tím koněm jít a producírovat se.“

„Jsem starý chlap — už mnoho jsem viděl — viděl jsem ve Štěkni generála Vindišgréce jezdit okolo zámku po terasu aspoň deset sáhů vysokém, vlasy se mi tenkrát hrůzou ježily jako hřeby — a na bystrém koníku mohl jsem oči nechat, ale dnes srdce se mi v těle třáslo, když jsem spatřil to náhlé shledání.“

Tak mluvili potom sedláci, sedící po přátelském obědě ve velké světnici u Piksů a vyprávěli si dojemné historky ze života koní, které všichni chovali a milovali.

Bylo už dávno po požehnání; když Kovanda se zvedl a měl se k odchodu.

„Tak půjdu, chlapče —“ řekl a Cimbura vyskočil.

„Počkejte, chvilečku jenom, podívám se, má-li Divoká vyžráno.

A než Kovanda mohl promluvit jediné slovo — už vyběhl hospodář ze dveří. Kartáčem ji ještě ve stáji přetřel a pak už smuten odvazoval ji od žlabu. „Řeknu Kovandovi, aby tě choval jako oko v hlavě — mlč a neřehtej — nebo se dám do pláče, — a pozdravuj Dobráka,“ mluvil s ní cestou, veda ji k dřevěnému korytu u pumpy. Několikráte pohnul pákou a už hrčel proud čisté vody. Kobyla dychtivě pila.

„Pročpak ji vyvádíš?“ optal se přísně hned na záspi Kovanda. Stál tam na cestu již připraven s holí v jedné a s čepicí v druhé ruce, „řekl jsem že půjdu a ne že pojedu.“

Všichni překvapeně pohlédli na bohatého sedláka.

„Víš, Jene,“ pokračoval Kovanda mírně a srdečně, „stýská se jí po tobě. Ani bych nevěřil, kdybych toho sám neviděl. Špatně pije a vyžírá, řehtá jen a od žlabu ku dveřím smutně se ohlíží, brzo-li vejdeš a promluvíš. Možná, — že by u nás pošla. — Nech si ji — i ohlávku si nech — tak, dávám ti ji. Měla pravdu ta pichlavá ženská tam, sluší se vskutku, abys i klisnu do dvora přivedl. Máš ji a jakou! V píseckém kraji není druhé Divoké. Jde do šestnáctého roku — v únoru veď ji ke koni. Bylo by hříchem, aby to plemeno mělo vymřít bez potomků, a Bůh ti dej ve všem štěstí. Bude-li ti třeba pomoci, víš, kde Kovandů v Hradišti zůstávají“ — a aby se vyhnul díkům i slzy aby ukryl, na patě jako na obrtlíku se otočiv, pružným krokem vyšel ze vrat.

Za kestřanským zámkem čistě zapadalo slunce, ale Kovandovi se zdálo, že zapadá do mlh…

„Dobře jsme se rozdělili,“ hučel si cestou radostně rozjařen, „nechám si Dobráka — licháka, ať mne vozí — našlapal jsem se už dost po světě a Pstruzi — ti ať táhnou — však mohou — a Divoká — vida — křivého slova jsem jí nedal — bičem ji neuhodil, odcházím a ona při Cimburovi stojí jako dřevěná, měj si ji, mrchu nevděčnou,“ zlobil se Kovanda — ale to jen chtěl v sobě lítost ohlušit a utéci výčitkám, které mu činilo jeho selské svědomí za to, že se zbavil výborné klisny…

Tak se radostně skončil přátelský oběd u Piksů. Sousedé i přátelé se rozešli a nechali Cimburu s jeho štěstím o samotě.

Ale ne dlouho. Ještě jedna formalita musila být splněna: Cimbura musil být veřejně a slavně přijat do svazu sousedů putimských, aby měl právo „sedět a mluvit v obci“.

Rychtářem byl mlynář, pan otec Rouček a ten jednou ve čtvrtek před hromadou poslal slouhovou po sousedech. Šla se svým synkem, přihrblým Venouškem, dům od domu a buď ve dveřích, anebo potkala-li souseda na dvoře anebo cestou, zastavila se a hlásila:

„Mám vyřídit po Putimě všude,
že do obce se soused přijímati bude —
po požehnáni v neděli,
abyste o tom věděli.

Pan rychtář vzkazuje vás pozdravovat.“

„Že necháme pěkně děkovat,“ odpovídali jí a leckde podali i vajíčko, skývu chleba anebo nabrali jí žejdlík mouky. Hrbatý Venclíček dostával jablíčko, hrušku, anebo i lívanec, vdolek, co právě kde selka k obědu chystala.

Vědělo se, že jde o Cimburu. Celý týden skoro pršelo. Déšť zahnal lidi do stodol a cepy hřměly celou vesnicí.

Na všech mlatech těšili se na neděli, na vzácnou a dost řídkou slavnost: „přijímání za souseda“. Vzpomínali, že dobrých deset let — ba víc, patnáct let je tomu, co přijímali do obce nebožtíka Piksu.

„To ani není možná, aby patnáct let už uteklo,“ odporovali někteří.

Ale bylo. Podle dětí to vypočítali. Nejstarší Piksův Jan vychodil už školu, je čtrnáctiletý, Frantíkovi je třináct a Verunce sotva čtyři — na ty siroty se Cimbura přiženil — dvůr, Marjánku i děti, všecko po Piksovi přejal. Je tudíž jisto, že sousedem býti musí.

Proto v neděli rovnou z požehnání táhli Putimáci do hospody k Srnkům, ‚Na starou‘, jak tam říkali.

Napřed rychtář s celým výborem. Za nimi vešel do dveří Cimbura v průvodu dvou sousedů.

V koutě ‚pod obrázky‘ stál prostřený stůl. — Tam usedl si ,ouřaď — rychtář totiž, radní a výborové. Těsně k nim, k ostatním neprostřeným stolům zasedli sedláci. Kolem bílých stěn táhly se dřevěné lavice — o muzice sedala tam děvčata, dnes si tu hověli chalupníci a baráčníci. U dveří tlačily se zvědavě ženy a oknem hleděla sem mládež, chráněná před hustým, sychravým deštěm slaměným přístřeškem, na sáh od zdi odstávajícím.

Jednání bylo co nejvíc slavnostní, veřejné, jak bylo zvykem — při otevřených dveřích i oknech; neboť Cimbura byl mohovitý sedlák. Měl celý lán půdy pod osmdesát jiter. Z těch asi čtyřicet oral, dvacet sekal, na čtyřech pásl a na zbytku rostlo dříví, anebo bylo půdou neplodnou, jako cesty a skalky.

Za stolkem zdvihl se starosta s koženým právem v ruce. Udeřil jím o stůl. Všichni hned vstali a ztichli.

Mužný hlas rychtářův zazněl prostornou světnicí:

„Tak počíná o úřední jednání:
ve jménu Otce, Syna i Ducha.
Trojice svatá ať obec ochrání
od pádu dobytka, povodně, sucha.“

„Dejž to Pámbů,“ odpověděli všichni a Rouček pokračoval:

„Obec se sešla pospolu
k důležitému úkolu.
Všichni ho jistě znáte:
souseda přijmout máte.
Jene Cimburo! Přednes žádost svou.“

Ze sedláků jediný Cimbura stál s hlavou odkrytou, sám a sám uprostřed toho lidského kruhu a bylo ladné podívání na něho. Stál tu s hlavou vztyčenou, s tváří vážně, ba slavnostně naladěnou, ale klidný, sebevědomý. Přepěkně rostlý člověk a muž každým coulem! V bocích útlý, opaskem stažený, z pasu vyrůstá do širokých kyčlí vklíněný mohutný hrudní koš. Ramena jeho oblá, záda rovná jako prkno a nad nimi kulatá, kučeravým vlasem tmavě porostlá hlava. Jednu ruku opírá o bok a v druhé, pohrávaje si, otáčí kulatou vydrovku. Čisté oholená tvář se mu leskne zdravým ruměncem a poctivé oči hledí přímo, září a radostně svítí.

— Stojí pevně na velikých nohách, věda, že je středem obecné pozorností. Poskvrny na něm není. Jeho šat, vyšívané prádlo bělostné, kvítečkovaný hedvábný šátek kolem krku, všecko na něm je dnes nové a slavnostní. Lahodná slova volí a pevným hlasem je přednáší:

„Manželským svatým sňatkem
Bůh spojil mne s Piksovou ženou, dětmi i statkem.
Přes doly, řeku, přes lesy, kopce
přicházím do vaší obce,
ale počítám na vaši lásku,
že mne do svého přijmete svazku.“

Po rychtářově pravé straně seděl sedlák Černoch. Tak jak za stolem seděl; převyšoval všecky o hlavu. Odpověděl Cimburovi:

„To nejde tak čerstva, holečku,
chceme ne vlka, ale ovečku,
žít budem s tebou, s tebou jíst chleba,
proto tě nejdřív vyzkoumat třeba.
Proto jsme tady v pořadě.
Sousedé! Ptejte se po řadě!
A ty, chceš-li se s s námi sousedstvím vázat,
odpověz věrně, nač se nám zlíbí tázat.“

A výslech počal stručně:

Starý Hanák optal se

„Bez dlouhé řeči provedu,
táži se tebe po rodu?“

Cimbura naráz odpověděl stejně úsečně:

„Všem jsem vám roven, není to hana,
syn ze Semic, sedláka Cimbury Jana“

„Cimbury Jana, Cimbury Jana ze Semic, dobrý to rod, musíme přiznat,“ sborem pochvalovala celá obec. Ale už Hučící zástup přerušil Žežulka. Byl to malý, drobný mužíček, ač hospodář velký, a aby ho vedle ohromného Černocha bylo vidět, nemluvil v sedě, ale vstal a ještě byl malý. Pocházel z takové malé rodiny. — „Všichni od nich by mohli v troubě tancovat,“ od starodávna říkalo se o Žežulkovic rodu v Putimi. Ale každý z toho rodu byl zato neobyčejně čilý a pružný, jako by z lýčí upletený. Vyskočil tedy a zavolal na Cimburu:

„Známe už otce i tvoji matku,
ale nic nevíme o tvojím statku!“

„Znáte snad všichni Piksovic půdu.,
a tu já nyní orati budu,“

odpověděl mu klidně Cimbura a chtěl už sám dodati o ženě, dětech, o mrtvém příteli, ale zdržel se. Věděl, že té otázce neujde. A skutečně už si Jaroš odkašlával a zařečnil důvěrně:

„Piksovic dvůr? Kdo dal ho tobě?
Toť dvůr je sirý, Piksa je v hrobě —
tři děti siroty, vlastní dvůr sobě.“

Otázka ta se líbila. Obec ji vděčně přijala a potvrdila souhlasem:

„Syni dva, dcerka, tré dětí hodných,
otec, ach, do hrobu odešel od nich.“

A proto neodpověděl Cimbura pouze Jarošovi, ale celé obci důrazně vykládal:

„Piksovi mrtvému já stojím v slovu:
odevzdal dvůr mi, děti i vdovu,
udělal testament před svědky pěti
a v něm mně odkázal půdu, ženu i děti.

„Jakže? Půdu, ženu i děti? — Odkázal před svědky pěti?“ — nedůvěřivě ptala se obec. Svědci Piksova testamentu cítili, že je teď řada na nich. -- Pohlédli na sebe a pohledem se dorozuměli, kdo z nich bude mluvčím. Vstal Keclík. Vstal ne z úcty k Cimburovi, ale k obci, proto že k ní mluvil. Pošoupl si čepici trochu do týla a pravicí poškrábal se za uchem, jak míval ve zvyku, když usilovně na něco myslil — a už také počal:

„Odkázal, pravím vám, odkázal
před ženou, děcky;
slibem pak věrným si zavázal
k svědectví všecky.

Cimburo, hospodař na statku těchto dětí
až do nejstaršího syna plnoletí —
ten pak, po starém řádu vhodném,
vládni na svém statku rodném.“

Odpověď všecky úplně uspokojila a napjali pozornost, co se asi optá Mika. Na tom teď byla řada. Mika čtverák, veselý člověk, rád v řeči chytal, dobíral si a proto řekl nevinným hlasem:

„Než si obec bratrství s tebou vymění,
původ nám vylož svého příjmení.“

Rouček se zachmuřil. Pod svraštělým čelem zvedla se kárná myšlenka: „To sem nepatří — jméno jako jméno,“ a už sahal po právu velebným gestem jako král po žezle.

Ale Cimbura svižně a chutě odpověděl:

„Ve válkách, to bylo, které Žižka ved',
říkali tak otec můj i děd —
jeden z předků pokryt ranami a krví.
na cimbuří hradu vyšplhal se prvý.
Tělo jeho dávno v hrobě shnilo,
ale příjmí po něm Cimbura nám zbylo.“

„Ach, pane, ten je kovaný!“ — „Ten má Kovandovu školu!“ — „Na všecky čtyři a na ostro ho okoval,“ chválila zas obec a hlasitě Cimburovu pohotovost. Cimbura sám znova a živě pocítil synovskou vděčnost jak k otci tak ku hradišťskému starostovi, že ho po celá léta byli zasvěcovali do selských zvyků a mravů. Mika sklonil hlavu, ale zato ji zdvihl Kolařík — hlava přísných tahů, vážná, skoro asketická… Kolařík byl na osadě kostelníkem, vůdcem poutí a zpěvákem. Hlasem vyšetřujícího soudce a spolu kazatele udeřil na Cimburu:

„Piksa je v hrobě. Všichni tam jednou spočinem.
Jsi statku pánem, mužem vdovy a děti otčímem.
Neptám se, zda je to psáno na bílém papíře,
po jiném se ptám, ptám se tě po — víře!“

Obec ztichla, ani nedutala. Mušku slyšíš, jak si bzučí po cestě od stolu k oknu. Cimbura tady slojí jako socha. Zvolna zvedl hlavu a s hlavou i rozzářené oči vzhůru ke stropu, dřevěnému, býčí krví natřenému, směrem „k obrázkům“, visícím v koutě pod samým stropem. Pak na prsa vznesl i svoji hebkou čapku a pod ní sepjal pevně ruce. — Nepromluvil dosud, a hle, při pouhém pohledu na něho i „úřad“ za prostřeným stolem i sedláci za ostatními stoly i chalupníci a baráčníci kolem vstávajíce, sundávají beraničky a spínají ruce jako ve chrámu.

„Já v Boha věřím, světa Hospodáře,
a k němu zvedám ruce své i tváře:
zákony jeho ničím nechci mařit,
ale k jeho cti tu s vámi hospodařit.“

Vroucně, pravdivě a přece prostě znělo to Cimburovo vyznání víry. Podmanilo všecky a dojalo je. Ženské i oči utíraly.

„Amen,“ slavnostně řekl rychtář a vyšel s právem v ruce ze zástolí. Přistoupil k Cimburovi, ujal ho za ruku a položiv mu ruku ‚s právem‘ na rameno, třikrát se s ním políbil. Zůstal už u něho.

„Kdo by na něm shledal hany nebo vady,
do očí to pověz, směle vystup z řady,
jak se sluší na muže.“

Pan otec vyzval všecky a dlouhou chvílí čekal. Nikdo se nehnul.

„Nikdo proti tobě nemůže,“ řekl konečné rychtář a dodal zvýšeným, obřadným hlasem:

„Cimburo Jene! Jsi hotov se soudem.
Cimbura Jan se stal naším sousedem.“

Za ruku Cimburu ujal a vedl ho na okraj lavice jako nejmladšího.

Ne pýcha, ale ušlechtilé sebevědomí zrovna sálalo zase z celé postavy Cimburovy, z jeho tváří i z jeho očí. A tatáž uvědomělá hrdost vznášela se i nad celou obcí — nad starostou a výbory. I děti i ženy podléhaly kouzlu slavnostních dojmů, jež posvěcovalo vážnost té chvíle, celá obec pospolitě se rozšuměla jako včelí úl.

Cimbura, pokryv hlavu, posadil se. Po řadě všichni přistupovali k němu, tiskli mu ruce a tykali mu a on tykal jim. Nastala slavnost sbratření, krásná a dojemná.

Ale to bylo pouze první jednání u konce. — Když se šum utišil a kolem Cimbury už prázdno bylo, počalo hned jednání další. To už nebylo tak obřadné, protože se v něm jednalo o praktické věci. Venku se dalo do deště, se střech crčela voda do okapů a smrákalo se.

Nejdřív mládež zmizela z oken. — Než počal rychtář znova mluvit, vytratily se i ženy a čeleď. Domácnost i dobytek je volal. Zůstali jen sousedé a šenkýř Srnka postavil na stůl před „ouřad“ dvě lojové svíčky ve vysokých dřevěných svícnech a rozsvítil je.

Rychtář přejel si dlaní ústa, odkašlal a v tenké, švabachem popsané knížečce obrátil list. Pouze občas do ní mrkl — a skoro stále mluvil zpaměti:

„Putimský sousede, bratře náš, Jene Cimburo! Musíš nám v obci ve všem být roven, mít s námi stejná práva a zejména nést s námi stejná břemena.“

„Která budou moje práva?“ — optal se nový soused.

Rychtář nyní za pečlivého dozoru všech přednesl selský řád skoro stejný ve všech jihočeských vesnicích. Týkal se práva pastvy a zavazoval Cimburu do společného stáda vyháněti pastevní dobytek, krávy, ovce, vepře a husy na první slouhovo zatroubení na vršku pod kostelem. Dobytek vyhání se před vrata, kde ho slouha odebírá. „Máš právo společného lovu v obecních vodách, společného honu na všech půdách a společného lomu na všech skalách. V nezaviněném neštěstí, povodni, požáru, máš právo na naši pomoci — Máš právo do obce mluvit, volit a býti volen, máš zkrátka všecka práva, kterých budeš hoden.“

Hrdě dmula se teď všem sousedům hruď při lom podrobném výčtu. — Ale teď už se přikrčili, když se rychtářův hlas odmlčel. Věděli, co přijde. Břemena! A proto klopili hlavy, jakoby v týle cítili tíží.

„A která břemena na sebe beru?“ kurážně se otázal Cimbura.

„Také o těch mluví naše selské zřízení,“ odpovídal Rouček a uváděl je. „Císařské daně, královské zemské berně, přirážky obecní a všecky platy v pořádku dávat,“ stálo hned na prvním místě. „Svou vlastní půdu dědinnou chránit, neodprodávat a nepronajímat, meze i mezníky svého majetku i obecního střežit a jimi nehýbat, rukou společnou spravovat obecní cesty, břehy a tarasit výmoly říční, lávky a mosty, plevel a hmyz ničit, meze na krok neodorávat, oheň střežit, ve žních ponůckou chodit, lidem i dobytku pomáhat, za bratry nás všecky pokládat,“ ukončil rychtář. Dosud seděli všichni přihrbeně, ale hned se zas narovnali, jak padla otázka:

„Jene Cimburo, ptám se tě před Bohem a před obcí, slibuješ to?“

„Slibuji!,“ odpověděl Cimbura. Vstal při tom a čepici položil na místo, kde seděl. Po něm tak učinili i ostatní.

„Tak před Bohem nám přisáhni —“ skoro hrozivým hlasem poručil rychtář.

Cimbura pokročil k samému stolu. Levici položil na srdce a tři prsty pozdvihl vzhůru. V dubových svícnech plály svíčky, jako zkamenělá stála ‚obec‘, nad hlavou starosty v koutě černal se starý kříž. — Rychtář vázal si rychle za ušima pentličku kostěných brýlí, vzal do chvějících se rukou knížku a zvolna četl a Cimbura slovo za slovem zřetelně opakoval:

„Já, sedlák putimský, Cimbura Ján,
co držím pětadvacátý lán,
jak vy chcete a já mohu,
přisahám tu Pánu Bohu,
po prvé i naposledy:
že chci žíti se sousedy
v pokoji a svornosti,
orat svoje polnosti,
sázet les a hnojit luka,
ve žních chodit ponůckou,
chudině být pomůckou,
s obcí štěstí nést i muka,
společná mít zejména
v obci práva, břemena —
Z dobré vůle — sám a sám
před obcí tak přisahám
při spáse mých předků duší,
jak se na sedláka sluší.
Jsem a budu celý váš —
k tomu dopomáhej Pán Bůh náš.“

Pomalu a hlasitě četl rychtář, pomalu a hlasitě přisahal Cimbura.

„Odpřisáhl,“ — potvrdila sborem obec, když Rouček sklapl knížku a stáhl brejle s nosu. Šum jako vítr po napjatém tichu ozval se hospodou. — To prsa si oddychla, nohy na podlaze přešláply, stolice zavrzaly — a obec si znovu usedla. Hlavy sedláci pokryli čepicemi a z kapes vytahovali dýmky, kožené váčky s tabákem a křesáním. Zase jedno jednání se skončilo a teď už zbývalo poslední. Všichni myslili, že to bude asi takto: Cimbura, poslední pokryv hlavu, stoje u stolu řekne náhle furiantsky, jak se sluší na celoláníka: „Šenkýři, pivo sem, dávám sud, sud piva starého a dobrého.“

A rychtář vstane a řekne: „Děkujeme za poctu; ale abys věděl, jaká je Putim obec — i my dáváme tobě na přivítanou sud.“

Cimbura se ohlédne a zavolá: „Šenkýři — dvě nůšky vezměte a na statek k Piksům pošlete, chleba z výraže, máslo ze sladké smetany a kmínové homolky pro chuť k pivu přineste.“

Ale chyba lávky! Přepočítali se! Co to Cimbura povídá! Svému sluchu nechce obec věřit. Kde kdo strnul — jako omráčený — ústa otevřená — oči rozšířené — prsty na víčkách zakouřených dřevěnek — tak hleděli v němém úžasu na nového souseda. Ten věděl, že způsobí poplach, ale přece poslechl svého otcovského přítele a promluvil, jak mu radil:

„Na přivítanou do obce něco dát se sluší —
vysázím proto deset štěpů a deset hruší.
Určete, sousedi, určete cestu,
já bych vám radil vozovku k městu.“

Jen dopověděl, a jako když ho píchne, vyletěl první ze svého místa sedlák Klásek. Ani slova až dosud do jednání nepromluvil, sedel a zarytě mlčel — až se všichni divili. Znali Kláska. „Je to jedovatý člověk, jako zlý pes, když se podívá, uhrane, když promluví, kousne.“ Je známým pytlákem lesním i rybním, je prudký a vznětlivý jako střelný prach a neústupný sudič, jako to celé jejich pokolení. V obci vždycky odporuje, křičí a hádá se a nejednou musil ho Černoch veřejně zkrotit…

„Chceš zavést v obcí nové módy? Na pivo nemáš? Šenkýři, nalej mu vody!“ s posupným smíchem už i jiné hlasy pronikaly — všecky zlostné a káravé.

„Cizák, staré mravy ruší,“ křičeli chalupníci.

„Ba cizák — tělem i duší.“

„Staré pořádky na ruby věší.“

„Hřeší — hřeší,“ bouřila hospoda uražená, popuzená a Bůh sám ví, k jakým koncům bylo by došlo, kdyby byl rozvážný rychtář dovolil bouři se rozpoutat.

Ale ten vstal — udeřiv na stůl ‚právem‘ zjednal si ticho a řekl mírným hlasem:

„Nejednej, Cimburo, proti selskému řádu,
nesej dnes nešvár, nesej dnes vádu —
zasedni s námi k jednomu stolu.
Vždyť jako v rodině máme žít spolu,
pojezme chleba, zapijme pivem,
poseďme svorně v hovoru milostivém,“

„Tak, ať teče pivo proudem, jako voda v řece, platím všecko. Ale ty štěpy po jaru vysázím přece“ — vykřikl uražený Cimbura, kráčeje ke své čepici.

Šenkýř Srnka valí hned dveřmi připravený sud do výstupku, ozvaly se rány dřevěnou paličkou. Načínal…

I stoly nastěhovaly se k lavicím, zažehli nové svíčky a Srnková vytahovala Cimburovic mladšince z nůše pecny chleba, veliké jako kolečka od pluhu a vysoké, že je nůž nenakrojil. I žluté máslo i bílé homolky přinesla starší děvečka.

Kostelník Kolařík potichu vyšel ven, a pio chvíli vpadly sem zvuky večerního klekání pootevřenými okny. Starosta s obcí pomodlil se společně a hlasité pozdravení andělské. Všem se zdálo, že hlas zvonu „Vavřince“ zní dnes velebněji a slavnostněji než jindy.

A když umlkl zvon, jako roj včel sedících na medových plástech spokojené rozebzučela se obec. Pojídali, popíjeli, pokuřovali a vtipem, smíchem i vážnou řečí jako solí zase kořenili si zábavu.

Je slušné, aby Cimbura „obec“ poznal — ale neslušné je, aby člověk sám svými činy se chlubil. Proto začal Černoch rozvážně a moudře rozvinovat charakteristiku putimských sousedů. „Nechlubíme se — toto! Ale my — Putimáci — nejsme jen ledabylí lidé. Kovanda v Hradišti je moudrý člověk, ale s naším rychtářem rovnat se nemůže.“

„To nemůže,“ hrdě svědčili všichni.

„Povím ti, Cimburo, něco. — Tuhle šel náš rychtář Pískem — jde podle krajského úřadu, když vtom někdo zaklepá na okno. „Rychtáři,“ povídá mu kdosi, „máme tu něco pro vás. Abych to nemusel balit a psát adresu — vezměte si to s sebou.“ a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu podle úřadu.

„Počkejte trochu,“ povídá mu náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. „Pane kolego, copak to děláte?“ lekl se purkmistr. — „Ouřaduju,“ povídá náš Rouček a tahá z kapsy papíry. Okno se otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. — Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. „Kein Wein,“ povídá mu náš rychtář, „ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku“ a položil je nití svázané na okno. „To sist 'ne Frechheit, Keckheit, Trágheit,“ láteřil komisař, jak jen Němci umějí, až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby sel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře, jak se sluší a patří. „A co,“ povídá Rouček, „já jsem putimský rychtář, tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem — trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,“ a odešel. „Takový je náš rychtář,“ ukončil Černoch.

„Dobře tak, dobře,“ chválil kde kdo a hlasitě.

„Víme, Cimburo, a slyšeli jsme o tvé síle — ale nemysli si, že my v Putimi jsme z kaše,“ odvděčoval se hned Rouček. „Tak třeba tuhle strýček Černoch jistě se ti silou vyrovná, ač je starší tebe. Celá obec to ví, ale ať to znovu slyší a ty s ní! — Znáš Novou hospodu u Čížové?“

„Znám, dobře ji znám i šenkýře Jandu znám, často jsem tam krmil.“

„Tak je dobře. A nevyprávěli ti tam o našem Černochovi?“

„Vyprávěli, ale prosím tě, rychtáři, abys to znovu povídal,“ požádal Cimbura. Všichni se napili a poslouchali pobožně.

„Tak na ‚Novou hospodu‘ přišel na samý večer a v zimě medvědář se svým medvědem a chtěl nocleh. Šenkýř Janda, však ho všichni znáte —“

„Známe, tuze dobře známe —“

„Šenkýř Janda tedy toho dne ráno zapíchl krmník a měl proto chlívek prázdný. —

„Dobře,“ povídá medvědáři, „tobě ustelu do šenkovny a tvému medvědu do chlívka.“ Náš Černoch vezl si tehdy z Dobříše železo na nový vůz. — Cesta byla nedobrá a nedojel dál než na ‚Novou hospodu‘. — Musil tam chtěj nechtěj nocovat. Všechno v hospodě utichlo a usnulo. Spal šenkýř s rodinou, usnul Černoch i medvědář, ale zloději bděli. Měli dávno vyhlídnutého krmníka na ‚Nové hospodě‘. Noc byla tmavá a sněžilo, vítr stopy zafukoval, zloději byli dva, hodili psu nejdříve čubku, aby neštěkal, pak přelezli zeď a otevřeli chlívek.“

„I stafra,“ ulevil si Keclík. Kolikrát slyšel tu historii, ale vždycky ho rozčilovala, až mrazení v zádech cítil, jak se vžil do té příhody.

„Jeden tam s kladivem v ruce vlezl,“ pokračoval klidně rychtář, „a druhý za ním přivřel dvířka a stál na stráži. Ve chlívku cosi zabručelo — ale rány kladivem přestaly.

„Tak co? Už ho držíš?“ ptal se potichu ten venku.

„Pomoc — pomoc,“ ozvalo se zoufalé volání uvnitř, „on mne drží!“ psi se rozštěkali, zloděj skočil přes zeď, ale z chlívku ozýval se zoufalý hlas: „Pomoc — pomoc!“

S lucernami vyběhli formani, šenkýř, medvědář na dvůr a první Černoch. Posvítili si a viděli v křížku člověka s medvědem. Černoch skočil mezi ně a jedním rázem roztrhl je od sebe. Hle — medvěda se nebál.“

„A co zloděj?“ pobídli rychtáře odpovědět.

„Byl to cikán. Odvezli ho napřed do špitálu a potom do kriminálu.“

„Dobře mu tak — ten už jistě nechodí více na krmníky.“

„Silným je u nás také Žežulka,“ — promluvil Jaroš, když všichni měli zase nalito a zapáleno.

— „Malý — nezdá se — ale zato sporý. Loni stavěl a potřeboval na zápraží hladký, rovný kámen. Ve mlýně u Roučků mají několik smelků, protože melou trojím složením. Žežulka tedy řekl mlynáři o jeden.

„A třeba dva, strýče, však se odřely o selské mletí — i o vaše,“ odpověděl mlynář a ukázal mu na složené kameny, „jen přijeď a vyber si, stárek pomůže ti naložit.“

„Vidím, že jsi zdvořilý,“ povídá Žežulka, „nabízíš mi dva; ale nejsem lakota, stačí mi jeden,“ a přebíral se v kamenech. Vybral si nejsilnější smelek — vyvalil jej z řady, prohlédl, kladívkem o něj udeřil, až kámen zazvonil. „Zdravý kámen — a ne puklý,“ pochválil si strýc, pozdvihl jej a postavil až na druhý schod mlýna. Všichni mleči se podivili. Zežulka okem kamene protáhl hlavu a narovnal se.

„Pro Boha, strýce, co myslíte?“ křičeli naň. „Nu, chlapci,“ usmál se Žežulka, „smelek je můj, tak si jej hned odnesu, tuze ten kámen doma potřebujeme“ a kráčel s ním k domovu, jako by to byl bílý naškrobený límec — takový, jako má okolo krku jenerál don Poberta^[1] za naším oltářem.“

„I to nic — kámen byl tenký jako papír a lehký jako pírko,“ skromně chválu odmítal Žežulka. „Ale Jaroš jiný kousek vyvedl — ne silácký, ale chytrý. Byli jsme v Písku na trhu. Trh šel dobře, nu a nač zapírat, zapomněli jsme se v hospodě ‚Na růžku‘. Do rána nebylo daleko, ale třepáci-měšťáci spali ještě jako došci. Jdeme — Hlodálek, Hanák, Keclík a já s Jarošem. „Hoj — holá — vstávejte!“ najednou rozkřikne se Jaroš a tříská lidem na přízemní okna, dveře a krámy celou ulicí k putimské bráně, „už je ráno, vzhůru třepáci, na vsi už dávno vstali!“ Lidé v košilích vyléhali z oken a vybíhali před domy. Ponocný s policajtem běželi sem plným tryskem. Vzali jsme nohy na ramena. Jediný Jaroš klátí se ulicí, jako by neuměl pět napočítat.

Přiběhli až k Jarošovi a sápali se naň. „S cesty,“ ohnal se Jaroš holí a rozkřikl se, že ho půl Písku mohlo slyšet, „já jsem z Putimě Jaroš — neudělal jsem nikomu škody za groš — utíkám? — neutíkám! — Tamhle ty si chyťte, co před námi běží.“

„Kdopak jsou to?“

„Zeptejte se jich,“ ale my už byli daleko a marné nás honit. A všichni věřili, že je Jaroš nevinen, protože neutíká.“

Celá hospoda se směje, jak Jaroš vyzrál na měšťáky — ukázal, že ne na vsi, ale ve městě jsou bez filipa. — Jenom soused Mika netrpělivě se kroutí na židli, napil se už, dlaní ústa utřel — a čeká jen, až smích ulehne, aby mohl vypravovat. Po očku šibalsky se díval na vážného Kolaříka a těšil se v duchu — o těšil — jak mu zatopí…

„O, v Písku ‚Na růžku‘, to je naše hospoda,“ dostal se konečně ke slovu. „Ale i jinak se jí říká. My jí říkáme Zavadilka a naše ženy Sbíralka. Povím ti o tom. Tuhle strýček Kolařík jeli do Písku na trh, na nejslavnější písecký trh.“

„V září, na den povýšení sv. Kříže.“

„Kdy je pouť v klášterním kostele,“ vysvětlovala si obec.

„Ano, na ten trh,“ potvrdil domněnku Mika, „pacholek vezl fůru pšenice, až vůz pod ní vrzal — a strýček šli kus cesty před vozem a uvažovali v duši, zač asi prodají, dobře-li prodají, že si koupí na šaty, na nové, bytelné šaty.“

„Strejc, strejc,“ křičeli vtom vrabci na strýčka. „Já nejsem žádný váš strejc — kolomazník je strejc, ale já jsem Simon Kolařík z Putimě,“ hádali se strýček s vrabečky. Ale vrabec jako by neslyšel, ptal se dál:

„Cvilink? Cvilink?“ a popelil se při tom na cestě, až když viděl strýce blízko, teprve pak uhnul se mu s cesty, na strom se posadil, a aby ho dopálil, četl mu tak jeho myšlenky.

„Mlčíš, darebo,“ rozhněvali se strýček, „já ti dám čvilink, povídám, že jsem Kolařík z Putimě, za mnou táhnou koně dvacet pytlů jarky, těžké jako broky a žluté jako zlato. Dnes si koupím sváteční obleč — ne z cvilinku, ale z manšestru anebo z česané příze.“

Trh nebyl jen dobrý, ale byl slavný! ‚Na růžku‘ zastavili se sedláci pojíst talířek polévky — nu, kousek pečené se přinesl, sklenička piva se nalila. Kolaříkovu pšenici chválili, byla na celém trhu první a žid zaplatil nejvyšší cenu. Strýček zářili radostí i hrdostí, pili, až se hory zelenaly, holeb nepočítali, však „Růžecký“ umí dobře psát — i karty tenkrát zahráli si u strýčkova stolu. —

Páni to byli — prsteny na rukách, řetězy na vestě měli a „pane Kolařík“ mu říkali.

„Vy karty neznáte, pane Kolařík?“

„Znám, panáčkové, ale nehrám,“ řekl nahlas a v duchu se ozval varovný hlas: „Měj se na pozoru, Simone, říkají ti ‚pane‘, a to měšťák sedláku nadarmo jen tak neříká.“

„Aha, nehraju — panenky asi v kapse nebudou?“

„Cože? Jakže? Panenky? Sem dejte list, ‚očko‘ si hodím,“ to furiant se v strýci probudil rázem a vytáhl z kapsy několik zlatek papírových, panenkami potištěných.

Bylo dobře, že pohůnek odjel domů s prázdným vozem a spřežením, jistě by je byli náš strýček prohráli, ačkoliv mnoho cizích lidí a pánů při hře mu radilo a pomáhalo.

Strýček k večeru se vraceli do Putimě s lehkou kapsou a těžkou hlavou. — Tištěný šátek byl prázdný. Vzali si jej z domova, aby měli do čeho svázat celý nákup.

Na vysoké lípě jako na věži v podzimním podvečeru čekali na Kolaříka vrabci. „Strýc, strýc!“ křičeli radostně, když zdaleka se blížil.

„Cvilink? Cvilink?“ zlomyslně se ptal vrabeček.

„Kdyby byl! Kdyby byl!“ škodolibě usmála se vrabčice a celé vrabčí hejno se rozchechtalo.

Strýček shýbli se po kamenu, ale hned zase jej pustili z ruky a řekli lítostivě: „Ba právě — moje zlaté ptáče — kdyby byl! Ale není, ba není ani cvilink, ani sukno, neřku-li manžestr,“ a od té chvíle strýček Kolaříků karty nehrajou a jsou nejpořádnějším sousedem v obci.“

„Škola života,“ kajícně před celou obcí přiznal se vážný a přísný Kolařík.

„Kolařík přece jen tenkráte získal,“ usoudila pochvalně celá obec.

Tak vyprávěli sedláci a chalupníci věci dobré i zlé, upřímně a otevřeně, jen aby Cimbura všecky podle jejich skutků poznal a soudil.

Nikoho neušetřili, ani Kláska ne. Pověděli o něm příhody z honů, jak na čekání chodí, oka klade, stopy a hlasy zvířecí i lidské pozná. „Sám pan lesník, musí-li mít hnedky srnu, Kláska vyhledá a důvěrně se optá, kde by ji vyslídil.“ Ale i Kláska si obec váží, protože jí služeb neocenitelných prokazuje, celou ves totiž zbavuje škodné — vydru, velkou jako tele nedávno v Blanici zastřelil, každého tchoře a každou kunu do želez lapí.

Velebili Simka převozníka, jaký to rybář znamenitý! U přívozu víc na vodě, než na zemi vyrostlý. Zná v Blanici i v Otavě každou tůň a ryby v ní má spočítány: štiky, kapry i okouny, úhoře i mníky. Sám plave převýborně a vytrvale. Podkostelní rybník po celé jeho délce a Jeřabinec dokola opluje, ponoří se, kus cesty hluboko pod vodou pluje a v hustém sítí se vynoří ukrytý, ztracený očím. Má ruce nejen krátké a mohutné jako dvě vesla anebo ploutve, ale i dovedné. Dovede plést z konopí i vrboví. Uplete čeřen i nevod i keser — cítí zrovna rybu ve vodě stojaté i běhuté a vnadidla zná, kterým ryba neodolá, chytřejší je než každý porybní.

Je tu včelař — chalupník — nábožný a zámožný, tichý a trpělivý Štěrba. Člověk, jemuž daleko široko v celém kraji píseckém rovno není. Po jaru a na podzim zdaleka ho zvou a on chodí přehlížet kláty, včely překládá, med vybírá, po žahadle neotéká, mírně a vlídné „s těmi mouchami“ zachází, bez kouře a bez kukle.

A holubář sedí mezi nimi — chalupník Culík. Cimbura a každý člověk ho pozná venku na první pohled, protože když jde, nehledí k zemi, na cestu, ale jeho očí vzhůru stále se obracejí a po střechách bloudí. Proto ho škádlí, že i ve dne hvězdy na nebi hledá. Hvězdář mu říkají. Jednou při mši svaté v Písku, zrovna když jemnostpan děkan Tinger se otočil k lidu, vyletěl Culíkovi zpod kabátu pěkný sivák, bublák v kostele. Strejček se už k siváku nehlásili… Ve rtech jako by stále držel kouzelnou píšťalku. Jenom je sešpulí a už zazpívá takovou vábnou, měkkou holubí písničku, které ani jeden holub neodolá, a všichni hned poslušně slétají se k němu. Ano, je to vyhlášený znalec a milovník holubů.

A což Horník? Horníkovi odepře obec čest a uznání? Zajisté neodepře, každému vzdá dobře zaslouženou chválu, upřímnou, bez lichocení; a proto vykládá Cimburovi, ze Horník je člověk perla. Sadař zkušený a znalec stromů k pohledání. Popros a on ti zdarma v zimě stromy prořeže, ukáže, jak je třeba okopat, mechu zbavit, jeho ruce jsou jako ruce čaroděje, zroubuje pláň a každý roub se na ní chytí a roste, i starý strom když Horník přesadí, ujme se a zazelená. — Takový je Horník.

O lidech obecních, kováři a pastýři mluví, o řemeslech, hlavně sedláři a tesaři, o podruzích, dělnících — a Cimbura všecko poslouchá, hlavou přikyvuje a chválou oplývá. Ale obec čeká, že i Cimburovi se jazyk rozváže, že i on promluví a činem nějakým se pochlubí, poví, co a kde slavného a pamětihodného vykonal. Čeká však marně; skromně a tiše sedí Cimbura, mírně pokuřuje a skromně piva upíjí…

Ale nepijí všichni tak málo. Čas utíká a pivo krev do žil vhání. Široká a váhavá je povaha selská na jihu, hluboká jako řeka klidně tekoucí. — Širokou a rozvážnou řečí se prozrazuje ve střídmosti. Ale když se pivem rozkuráží, stává se bujnou, smělou, až vyzývavou.

Blížilo se k půlnoci, když vstávali jednotlivci, aby chlubně a honosivě ukázali, „co kdo umí“, anebo „kdo to po mně udělá“.

Hanák vstal, vzal do zubů za lenoch těžkou židli, na které seděl, narovnal se s ní a když ji od země pozdvihl, vzpříčil ji v zubech tak, že mu v ústech trčela, jako by to byla dýmka—číhačka. Mnozí se pokusili, ale ne — nikdo toho nedokázal. Takovou sílu neměl nikdo v zubech a čelistech.

„Dobře, Hanáku,“ vyskočil malý Žežulka, „ale udělej toto,“ a už lil pivo na talíř, jenž tady zbyl po homolkách, do rovnosti dolil, vložil si jednu ruku za záda, druhou pozorně podbral talíř, dva prsty a palec opřel o jeho dno, pozdvihl jej vysoko nad hlavu, obešel s ním celou šenkóvnu, usedl, talíř na stůl postavil a ani z něho neukáplo.

Vtom Klásek zadupal. Měl na nohách těžké boty z kraviny, s vysokými holeněmi a podkůvkami. Hospoda se v základech otřásla a všichni leknutím oněměli, když Klásek tak náhle nohama zabouřil. Ale v tom tichu už také vykročil a šel, všichni viděli že jde, v těžké obuvi kráčí a přece kroku slyšet není, bos jakoby kráčel, kočka nemůže jít tišeji, lehčeji, opatrněji a přece ne na špičky jen, ale celou nohou našlapuje Klásek. „To jest liščí krok,“ zasmál se na konec Klásek a zadupal zas, jako by zahřmělo.

Jaroš dával bystré a veselé hádanky a neustale nové si vymýšlel.

Kopecký uzel zavázal a darmo se hmoždily ruce, chtějíce jej rozvázat, pan otec Rouček bral do ruky, co kdo podal, a odhadoval váhu. Džbánek piva, nakrojený pecen chleba, mísu potěžkával a váhu určoval. Šenkýř přinesl mincíř, a hle, ukázalo se, že mlynář sotva lot probádal. Tak každý něco uměl, něčím se pochlubil a k zábavě přispěl. Jenom Cimbura dál seděl s očima rozevřenýma, plnýma upřímného podivu a úcty. „Kdepak bych já něco podobného dovedl,“ říkal si zkroušeně v duchu, a přece celá obec zase čekala, že i Cimbura ukáže jim nějaký „svůj kousek“.

„Snad se stydí, ostýchá se,“ pomyslil si konečně rychtář a uznal za dobré přímo ho vyzvat.

„Sousede Cimburo,“ obrátil se k němu, „poznal jsi nás a dej i nám poznat sebe. Slyšeli jsme o tom, jak jsi koně ze blat vytáhl, panu guberniálnímu radovi život zachránil, fůru s mandely pozdvihl, proti přesile se postavil, mnoho a mnoho jiného slyšeli jsme o tvé síle, a proto ukaž nám ji dnes a hned!“

Jako růže zapálil se Cimbura, hanbou oči sklopil, když stísněným hlasem se přiznával: „Ach, sousedé milí, mýlíte se, nemám síly. Obdivuji se vám, protože nic z toho, co jsem viděl a slyšel, bych nedovedl. Ano, je pravda, že jsem tu — u Piksů ještě — dvouletou jalovici pozdvihl, koně přemohl, celé hospodě se postavil, ale to jen v nejvyšší nouzi jsem dokázal, ale teď sami jste viděli — černochem s místa jsem nehnul — ne - nic nemohu, a tak se mi zdá, že jsem mezi vámi člověkem nepatrným a posledním.“

Někteří útrpně, líní přímo s posměchem naň hleděli.

Ponocný vyšel ze dveří hospody a třikrát po sobě zadul do mocného rohu. Noční hustou tmou prorazilo kokrhání kohoutí. Slavnost blížila se ke konci. Sud sice ještě tekl, ale už nějak podezřele se nakloňoval. Tu jako by ten kohoutí zpěv všecky nakazil, dali se do zpěvu. První vstal rychtář. Pozdvihl džbánek v pravé ruce a zanotoval vysokým tenorem:

„V dobrém jsme se sešli,
v dobrém se rozejdem,
nežli se rozejdem,
ještě se napijem,
s Pánem Bohem půjdem.“

Všichni kolem vstávali a džbánků a sklenic se chápali a celá hospoda pak zpívala s rychtářem dál:

„S Pánem Bohem půjdem,
vzpomínat si budem,
ty lásko bratrská
a ne farizejská,
zůstaň s námi — Amen.“

A zase rychtář sám a sám:

„Zůstaň s námi, amen —
hlásat nepřestanem,
že Bůh naše láska jest,
jemuž buď chvála, čest
věčné věků v — Amen.“

A po něm zase hlučně celá obec:

„Zůstaň s námi, amen,
hlásat nepřestanem,
dokud Pán nebeský
v slávě jazyk český
zachová nám — Amen.“

Džbánky a sklenice s rachotem se srážely. To obec si tak připíjela „na lásku“. Neusedli již — věděli, že přijdou ještě další přípitky.

„Dej nám Pán Bůh zdraví,“ pozdvihl rychtář džbánek po druhé.

„V tom píseckém kraji,“ pokračovala obec a připíjela „na zdraví“. A sotva nádoby od rtů odtrhli, už všichni, bez vyzvání spustili starou prácheňskou: „Bratři, bratři, buďme jen veselí, bratři, bratři, radujme se,“ a svorná obec pila a dopila po třetí na „radost“.

Jak tak stáli, smekli a sepiali ruce. To soused Kolařík ranním klekáním vítal blížící se jitro.

Zbožným chorálem ozvala se píseň:

„Aby nás Pán Bůh miloval,
hříchy odpustil, nebe dal —“

Obec dozpívala a už neusedla. Rychtář s právem v ruce ukončil třetí a poslední – jednání „přijímání do obce“.

„Minulo veselí, minul radosti čas! — Sousedé, ku práci vraťme se zas,“ řekl vážně a vyšel ze dveří a za ním celá obec do posledního muže. Nebylo opilých mezi nimi, nepoznals na nikom, že probděl celou noc. Silní a svěží vraceli se k svým domovům. Oholené, hladké jejich tváře znova nabyly přísnosti, jakoby ze žuly vytesány. Pršet už dávno přestalo, srpek měsíčku zašel, jenom opuštěné hvězdičky třpytily se roztroušené na nočním nebi.

Celá ves voněla otavou nedávno svezenou, obilím právě mláceným a pařící se mrvou. Ze stájí bylo slyšeti ržaní koní, v kurnících zpívali kohouti a tu a tam teskně zabučela kráva po odstaveném telátku.

Minula noční hodina! Na východě požárem zaplálo nebe, sedláci převlékali se do všedních šatů a jako jindy šli do chlévů dozírat na krmení a česání.

---

1. Tak lid jmenuje dona Huertu