Jan Cimbura/Druhá část/II

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 128 – 142.
Licence: PD old 70

Tak stal se Jan Cimbura sedlákem a mužem. Na viditelný důkaz toho přestal si stříhati hustý vlas, dokud mu nenarosil tak dlouhý, že mu krk zakrýval a na ramena splýval. Také přestal vlasy dělit nad uchem a dělil si je nad čelem. Bílá pěšinka táhla se mu do kolečka, ve které se mu vlasy na vrcholku stáčely. — Zevnějškem se úplně podobal ostatním sousedům, ale celým životem svým se valně od nich lišil.

Putim od nepamětných dob byla farní vsí a měla i pivovar. O hlt piva nešlo tu proto nikdy jako v Hradišti anebo v jiných obcích. I zde po mši a po požehnání, tak jako v Písku, stavěla se chasa i sedláci v hospodě a sousedé putimští scházívali se pravidelně v neděli večer „Na staré“ u Srnku, mimo senoseč a žně — po celý rok; ale Cimbura mezi ně nepřišel. Ba i masopust minul a nepřišel.

„Žena jeho chodí už samodruhá,“ pokusili se ho omluvit někteří, ale se zlou se potázali. „Zbaběl,“ šel jednomyslný úsudek celou obcí, „žena ho zkazila — oslabila, jako Samsona —“

To bylo pevným přesvědčením všech, že Cimbura, co se oženil, i své síly pozbyl, takže před shromážděnou obcí žádným kouskem siláckým se nemohl pochlubiti. Ještě více klesl v očích veřejného mínění, když se o něm rozneslo, že doma i babské práce sám koná, drobného dobytka, vepřů a drůbeže si všímá, za ženu s děvečkou i krávy podojí. Onehdy šel do Písku s košíkem na ruce! Kdo tohle jakživ o sedláku slyšel, viděl?

„Cože, i krávy dojí?“ podivil se sám rozvážný Houdek.

„Ba dojí,“ potvrdil Klásek, křiče, aby ho celá hospoda slyšela. „Od Martina slouží u nás za starší děvečku Cimburovic někdy mladšinka a ta prozradila, že ne selka, ale Cimbura ji dojit naučil!“

„Snad mají krávy zlé, kopavé, a selka je s outěžkem,“ mínil Černoch.

„Ne — i krávy pokojné dojí, a mladšinka ukázala, jak dojí — netahá krávu za struky, ale jen zlehka je mačká, až kráva sama spustí a nevěřili byste, jak ta žába lehce i nejtvrdší krávu do poslední kapky vydojí.“

Všichni se smáli, nedovedli se spřátelit s představou, že by muž mohl seděti schoulen na stoličce pod kravou a dojit. Zdálo se jim to čímsi zahanbujícím pro muže, něčím pokořujícím a proto posměchu a pokoření nebylo konce.

Ale u Cimburů jako by neviděli a neslyšeli. Žili dál trochu jiným a odlišným způsobem, který zavedl nový hospodář. Všude jinde sedlák jen polí a koní si všímal a selka s děvečkou měla na starosti krávy, ličky, husy, krůty, slepice, ba i vepřový dobytek — to bylo její povinností nejprvnější. — Potom přišla starost o děti, domácí úklid, pečení chleba a vaření. V čas žní žádá se od ní, aby i na poli pomohla, když bouře se žene, a mlátí-li se, i na mlat zaskočí. „Čtyři ruce — čtyři ruce kdybych měla, všecky by měly co dělat,“ toužívají jihočeské selky.

Ale to všecko Cimburka nedělala. Muž sám ji od té práce odehnal a všecek dobytek, velký i drobný vzal si na starost. Od rána do večera bylo ho vidět cosi kutit na dvoře. Svým pomalým, váhavým, na pohled loudavým krokem přecházel ze stájů pod kůlnu — do stodoly, vlídným slovem čeledínovi i služce práci ukládal, sám s nimi o práci se dělil, je opravoval i poučoval, a protože marného slova nikdy nepromluvil a zbytečného kroku neudělal — s ničím spěchat nemusil. Ani půl roku nehospodařil Cimbura — a statek už to poznal.

Koně zgrošovatěli, hovězímu dobytku krátká srst zaleskla se jako hedvábí, stromy stály prořezány a okopány, pluhy, brány a vozy opraveny čekaly pod kůlnou, jen zapřáhnout a vyjet.

Marjánka, žena, neuměla také zahálet. Jako muž nechodil ani do kovárny na tácky, ani šel-li k sedláři s opratí, nezůstal tam celé půldne, tak ani ona netoulala se po „hrátkách“. Když s ní spadla část těžkého břemene při dobytku, pilné ruce její sáhly po jehle a niti, a když zašila vše na sebe, muže, děti i chasu, předla vlnu a pletla punčochy. Okna u Cimburů leskla se jako křišťál, za nimi zelenal se muškát, voněly balsamíny a bělaly se záclonky.

„Čisto tam mají jako na faře. Podlaha se bělá jako křída, povídám vám, jíst se země by u Cimburů mohli — tak jsou ta prkna vy drbaná,“ povídaly si závistivě tetky a také už i muži.

„Když on ji také šetří jinak než ty,“ právem se bránily ostatní ženy, „shlíží se v ní zrovna — jenom stále ‚Marjánko sem — Marjánko tam‘ na ni mluví — ona jen tak pro vodu ke studni, pro dříví pod kůlnu, anebo sebrat vejce na kurník ze dojde, a potěší se krásným pořádkem, který u nich vidí…“ Muži schlípli a mlčeli…

Jaro se blížilo! Houseři na řece výbojně křičeli, sluníčko vypíjelo sníh po střechách, děti na suchých místech, pod okny dlabaly důlky, zahajujíce „fisolovou“ svoji hru… I domažlický „kalounkář“ už se s krajem rozloučil. Vracel se domů ke své práci, slíbiv pro příští zimu každému klukovi v Putimi kudlu — grošovku.

Jaro se blížilo! Hospodyně chystaly hnízda, vyměňovaly si káčí a slepičí násadu a staraly se o kvočny.

Jaro se blížilo! Od Prachatic trousili se sem dřevěnkáři a z Konopiště u Březí řemínkáři. Sedláci v neděli po mši zastavovali se u jejich krámků pod kostelem a vybírali si zahnědlé dřevěnky, hrábě, kosišťata, řešata a dřevěné vidle s hroty černými, opálenými.

Ano, jaro se blížilo. Cimbura právě pod kůlnou srazil železnou obruč se starého kola, položil si žebřík na střechu a vynesl kolo za komín. Důkladně je podložil a upevnil, aby se ani nepohnulo mezi hřebenem střechy a širokou zdí cihlového komínu.

„Čekáte čápa!“ usmál se na něho s návsi soused Klásek.

„Kéž by už sem šťastně přilít,“ toužebně odpověděl mu Cimbura a podíval se na ženu, jež mu dole držela žebřík, aby na zmrzlé půdě pod ním neujel. Ruměnec ji polil, stála červená jako pivoňka, ale slova nepromluvila. Teprve až slezl, ohlásila mu radostně: „Housátka pod kvočnou už se klovají, dvě už jsem dala do peří.“

„Tak, tak,“ pokýval hospodář, „nejvyšší čas, abych spravil plot: špatný plot z latí — sousedstvo hatí —“ žebřík hodil si na rameno a odcházel ke stodole. Sháněl hřebíky a tyčky, pilku a kladivo — a maně potom, kdy už klepal a utahoval uvolněné plaňky dřevěné hradby, rozjímal si vážně, co zlosti a nepřátelství natropí taková kvočna s tratolištěm kuřátek, anebo husí matka s housaty, dostane-li se sousedce do zahrádky, kde má zasetou hlavatici, dort, salát a mrkev — když vtom přestal klepat a pozorně napjal uši.

Z konírny ozýval se pronikavý, skoro zpívavý řehot koňský.

Jako by dychtivě a dlouho čekal na to znamení, hned nechal všeho Cimbura, položil hřeby i kladívko a chvíli radostně poslouchal.

„To je Divoká! Jistě je to Divoká!“ mluvil sám pro sebe a pospíchal k chlévu.

Tam na stání rozčileně přešlapovala kobyla. Oči se jí horečně leskly, mladistvý oheň jako by prochvíval celé tělo, žíly na krku, plecích i nohách zřetelně vystoupily, jak tvrdě krví nabobtnaly, ocas odstával, nozdry široko se rozklenuly a zčervenaly, malé uši bystře střihaly nad hlavou. Jak Cimbura vešel, natáhla k němu klisna ušlechtilou hlavu, jemné pysky se rozchlíply, takže bylo dobře vidět obě řady mohutných zubů, a znovu dlouze a toužebně zařehtala…

„Chce ke koni,“ potvrdil si radostně Cimbura svoje domnění; ale aby se nezmýlil, přivedl si odpoledne starého Kovandu.

„Hárá se, zcela jistě se hárá,“ přisvědčil zkušený koňař a hned poradil, jak a co má Cimbura udělat: „večer i ráno málo jen krmit a hned ráno s klisnou pod sedlo a dojet s ní někam k Netolicům. Tam všude sedláci chovají hřebce, v Strachovicích, Hůrce, Chlumci — ale nejlepší uděláš, dojedeš-li do Pištína, tam je znatel a milovník krevních koní, sedlák Dvořák. Čtyři hřebce zapřahá a připouští — anebo až do Tvrzic k Svátkům.“

Cimbura poděkoval a druhého dne za časného, ještě šerého jitra vyjel na Divoké. Dal se přes Protivín a Vodňany do blatských vesnic.

Krásného koně, šimla — mušáka u Dvořáků ve stáji uviděl, mladého, ojinivého, s krátkou přilehavou srstí bílou, tu a tam černě skropenou. Bylo to zvíře bystrých smyslů; neboť hned, kdykoli Divoká venku na dvoře za strom uvázaná zarzala, hřebec mušák radostně jí řehtáním odpovídal. Toho Cimbura své milé kobylce vybral. —

Dvořák mu to chvíli rozmlouval a radil mu koně staršího, chladnokrevného; ale Cimbura stál na svém a dal na Divokou zavésti mušáka…

Na zpáteční cestě potom až do Chelčic si zašel — ke kostelu sv. Martina — a tuze se potěšil. Seděl tam ten svatý patron a ochránce koňského dobytka právě na takovém pěkném, statném hřebečkovi, koni-mušákovi, jakého vybral Divoké, která venku před kostelíkem, uvázaná za kliku, netrpělivě přední nohou hrabala. Cimbura slíbil, že mu v putimském kostele spálí ke cti svíčku dvě libry těžkou, dobře-li to s Divokou dopadne, v rychlosti se ještě pomodlil k světcům, „co na koních sedí“, zvláště k sv. Václavu a Jiří a cestou pak, veda kobylu za uzdu a pěšky při ní cupaje, po vroucím „otčenášku“ podělil patrony sedláků svatého Isidora a Vendelína.

Spokojen vrátil se domů. Dodělal laťový plot. Pak brzy už přihrnulo jaro a volalo sedláky i jejich pomocníky — potahy — do vlhkých polí. Na Pežoutce, pod Hůrkami a v Plazu viděli nyní Cimburu na polích den co den — někdy i na louku Jírovku nebo na ‚Soudná Draha‘ si zašel — slíbené stromy obci podél cesty vysázel — ale domů vždycky toužebně spěchal a z domova zbytečně se nehnul. Jaro tu bylo — a Cimbura prožíval zvláštní náladu, jaké dosud ve svém životě nepocítil. Nedovedl si ji slovy určit a po jmenovat, nedovedl vlnění své duše odůvodnit a rozložit – nechápal, proč tolik podléhá citu, proč ho dojímá všecko, proč je rád venku — v širém poli — proč lidem se vyhýbá, proč se mu příčí planá řeč, jaká se mluví s lidmi při setkání, nechápal, čím mu srdce přetéká, proč hned jest mu do smíchu a hned zase do pláče… K dětem po nebožtíku Piksovi teď v té rozměklé náladě duševní přilnul jako ke vlastní krvi. — Francka i Jana — byli pouze rok od sebe věkem — právě propustila škola a proto Cimbura hned je uváděl do školy vážnější, do selské práce. Stále a všude je měl okolo sebe. Oral-li, jistě Francek za ním vláčel a Honzík pásl anebo pole ohraboval, hrudky tloukl. Sena-li se sekala, oba hoši řady husté trávy za patami sekáčů hned na „červíšťata“ rozhazovali, obraceli, do stýlek hrabali a kupili. Kladlo se obilí, Cimburovic chlapci hrsťovali a povřísla prostírali. Sváželo-li se do stodol, pak jistě stál Cimbura na voze a metal, ale na vrstvě těžké snopy skládali Francek s Jankem anebo na kolně šlapali suché seno, anebo vonnou, drobnou otavu. Cimbura je měl rád oba i pro jejich srdnatost a smělost. Zálibným okem díval se na ně, když jeli vyplavit koně v sobotu večer do Hanzlíčka, anebo do brodu do Blanice. Jeli před ním, Francek na podsedním, Honzík na náručním, a Cimbura sám klátil se za nimi na Divoké, kterou nerad jinému svěřil. — Koně bez uzd — pouze v ohlávkách — jako by se těšili na lázeň i na nedělní odpočinek, vesele řehtali, vyhazovali a vzpínali se, ale oba chlapci bez sedel jako by srostli s koňským hřbetem, tak pevně seděli. Teprve u vody všichni tři vyhrnuli si nohavice, jak nejvýš mohli, a Cimbura s Divokou, převzav vedení, první zajel do brodu.

Synkové hned za ním a ani jim, ani koňům se nechtělo z vody. Ale jak otec vyjel, poslušně hrabali se i oni na pevný břeh. Malá Verunka běžela jim už naproti, a jak ji spatřil Cimbura, popojel k ní vesele, sehnul se po ní, posadil si ji před sebe a častokrát doma ještě po dvoře ji vozil, když se jí s koníčka dolů nechtělo — až se s ním selka vadila, že je horší než malé dítě, — hrál by si, místo aby dal koně na stání a šel k večeři…

Ano — jako malé dítě šťasten byl Jan Cimbura — sám nevěděl, že prožívá teprve teď jaro svého života, že jeho srdce lidskou láskou se rozvírá jako poroseny květ v tajemné hodině půlnoční. Milovaná žena že to je, která zkrášlila mu celý život, takže se z něho těšil a radoval jako nikdy předtím. Nevodil se s ní ruku v ruce, neobjímal a nelíbal ji před lidmi, nejen proto, že by se styděl, ale i proto, že člověk dobře vychovaný ničím — tedy ani štěstím svým se vychloubati nemá. Prostý jeho cit mu říkal, že je to urážkou, znesvěcením lásky, mluviti o ní, anebo předváděti ji na oči lhostejným, cizím lidem. Jako každý nezkažený sedlák i Cimbura miloval horoucně a hluboce a proto nesnesl, aby cizí pohled jeho lásku znečistil… Byla mu svatyní, kam nikdo nesměl vkročiti, místem, jehož žádná ruka nesměla se dotknouti, jeho nejvnitrnějším vlastnictvím a tajemstvím — a zrovna se otřásl odporem a nevolí, když i v knize, povídce nebo románu četl, anebo čísti slyšel, jak se líčí projevy lásky. Jako by někdo nohama po květech šlapal, tak se při tom otřásl a nemohl se přemoci, aby knihu neodložil, anebo na Čtenáře aby nezavolal drsně, skoro zlostně: „Přestaň, anebo to přeskoč — — čti o list dále.“ Nečinil tak z falešného studu anebo z nějakého farizejství, ale že nesnesl, aby se vykládalo o nejsvětějším citu a jeho projevech — o lásce. „Měli se rádi,“ „milovali se“ to stačilo cudnému Cimburovi a nebylo třeba — podle jeho mínění — zmiňovati se dlouze a široce o různých něžnostech, jimiž lidé lásku v důvěrné chvíli na jevo dávají.

Na to zdála se mu i lidská řeč příliš hrubá a nejohnivější obrazy příliš prázdnými. — Uctivé mlčení vyžadoval přísně ve svatyni lásky… On sám o ní nemluvil, ale cítil na sobě její ušlechťující vliv. Povznášela ho nad všednost a pozlacovala mu všecky práce a snahy. Duše jeho se rozvila — změkla a stala se schopnou, prožívati před tím nikdy netušené radosti a rozkoše. Dojat díval se nyní na nádherné východy a západy slunce, okouzlovaly ho mraky tiše po nebi kamsi do neznáma plující, nadšeně pozoroval barvy a tvary listu i květu, dychtivě ssál libou vůni zrajícího obilí. Pozoroval mlhy nad rybníky — modravý vzduch na dalekých obzorech — a jak se tak krajem rozhlédl, srdce mu to stisklo a on pocítil, jak miluje i tu zemi zde, ve které se zrodil…

Kusy světa viděl a proputoval… S Radeckým prošel severní Itálii, Uhry, Rakousy, znal Benátky, Vídeň a nejlíp ovšem Prahu; ale vždycky, kdykoli se vracel v rodný kraj svůj, spatřiv písecké věže, křivou Otavu, modravé lesy po vrškách, políčka rozlezlá po stráních, zelené louky v údolí při řece, cílil, že je doma nejkrásněji. Chalupy doškem pošité byly mu milejší než nádherné paláce, kaple a kostelíky vesnické milejší než všechny basiliky a katedrály a jediný rybník Hanzlíček nebo Řežabinec půvabnější než celé Středozemní moře. A teď co na svém hospodařil, ještě víc přilnul ke všemu kolem. Prošel se po polích a až slzy pohnutím mu někdy do očí se vtlačily… Cítil se jakoby bratrem všeho kolem. Sluníčko boží líbalo ho do tváří, země ho nesla, větřík ho ovíval, ptáčkové mu na cestu zpívali; stromy jako rukou na pozdrav kývaly na něho větvemi — ba celá příroda volala na něho: „Bratře náš, bratře.“ Blanice šuměla ve březích a Cimbura v tom hlaholu slyšící svou vlastní krev šumět v žilách, vítr proletěl krajem a svůj vlastní dech s ním spojil Cimbura, do deště se dalo a slzy Cimburovy se s ním mísily … Všecko s ním a k němu mluvilo: tráva šeptala mu u nohou a stromy vyprávěly si nad hlavou — u Roučkovic mlýna — na splavu řeka zpívala — a drobné vlnky běžely po rybníku — hašteřily se cestou, až zaběhly někam do vypláchnutých skulin kamenité hráze … Jako ohromné varhany zdála se mu celá příroda kolem a Pán Bůh je varhaník, jako pan učitel, který sedí za varhanami na vysokém stolci, aby všem přes hlavy až k oltáři viděl — a hned při mši slaďounce a lehounce pohrává a hned zase jiný rejstřík vytáhne, až okna drnčí, zdi se chvějí a kostelíček celý i lidi v něm posvátnou hrůzou se třesou… Celý den pracoval skloněn k zemi jako těžký klas, ale večer, když před spaním naposled vyšel ven, tu se zastavil uprostřed dvora a pod širým nebem pozdvihl obnaženou hlavu k hvězdnaté obloze. Cítil potřebu hleděti vzhůru — do nebe — spojiti se pohledem i s těmi hořícími a tajemnými květy hvězdnými — a se světlem těch zlatých hvězd v očích ubíral se pak na lože.

I modlit jinak v té své snivé náladě se naučil. Až dosud spokojeně vytahoval při mši svaté v neděli „malý nebeklíč“ a klidně z něho buď zpíval aneb modlitbu za modlitbou odříkával tak, jak mše postupovala. Ale teď, když přišla boží neděle, smyl doma prach se svého těla a se svátečními šaty jako by i oblékl člověka lepšího, Šel do kostela pozdvihnout i duši z prachu. Stoupl si pod nízký chór, na své obvyklé místo, kabát rozepjal, z vnitřní kapsy náprsní ‚knížky modlící‘ vytáhl a ty samy se otevřely tam, kde se v nich začínala pobožnost mešní — i křížem už se Cimbura požehnal a chtěl jako jindy začíti modlitbu ‚při začátku mše sv.‘. Hned však, jak první slovo zašeptal, první věty přečetl, zdála se mu modlitba taková nějak prázdná, dutá, nic nepovídající a nevystihující, slova v ní jako by ohmataná, otřelá častým užíváním, jako obnošený, starý šat a pojednou pochopil v té náladě, že jest to přímo směšné, aby on měl mluvit se svým Bohem tak, jak mu někdo cizí, kterého nezná, napsal, jak mu velí, a ne tak jako on, Jan Cimbura cítí a právě potřebuje. „Jaké falše, jaké zbytečné neupřímnosti a marnosti bych se to dopouštěl,“ vzdychl si pod chorem a přestoupl v rozpacích s nohy na nohu, jako by ho tu půda pod nohama pálila… Náhle však mocí protrhl se z těch myšlenek a až se ulekl sama sebe — a řekl si: „toť pokušení — svod nějaký ďábelský zde na místě božím na mne doráží“ — a rychle pokusil se odříkat ‚Otče náš‘. A hle, ani tu milovanou modlitbu Páně nemohl již jen tak beze všeho hladce a plynně se promodlit, ač v postě, kdy hlasitě se růženec doma modlívali, nesčíslněkrát byl tak učinil. Teď u každého slůvka, u každé prosby se zastavil a o její smysl klopýtl, rozjímal o ní, převracel jí a rozebíral … A jak se mu ta prostá, stará modlitbička náhle líbila. Divil se, že jí dosud nepřišel na chuť — a že ji mohl tak často bezmyšlenkovitě odříkávat. Lidé kolem něho se pošťuchovali, upozorňovali a ukazovali si na Cimburu. Stál tu zadumán, všecek v sebe ponořen, nevěda, co kolem něho se děje, jazykem ani ústy nehýbal, ale přece se modlil… Pochopil náhle — jako zjevení šému to do duše sneslo — co je to, „v duchu a pravdě se modlit'.

A vždycky potom už takto se modlíval a jinak po stáru, ani modliti se nedovedl. Jak modliti se počal, ať ve chrámu nebo doma, ať hlasitě nebo potichu, hned oči se mu rozhořívaly vnitřním jakýmsi ohněm — tváře se rděly jakoby odleskem požáru a Cimbura víc citem, myšlenkami než slovy se modlil. Svá nejskrytější přání a tužby, kterými duše jeho se chvěla, tak Bohu předváděl — ne již slovy a určitými větami, ale jen vůlí a silným chtěním je k Bohu pozdvihoval, Bohu je v hlubinách duše odkrýval a ukazoval.

Na perutích silné víry tak se Jan Cimbura k Bohu vznášel a s ním tajemně se spojoval a důvěrně obcoval, ba častokrát se mu zdálo, jako by s Bohem rozmlouval, jako by slyšel ve svém nitru hlas Boží, který ho kárá a plísní…

Když po evangeliu varhany ztichly a na kazatelnu vystupoval v bílé albě s bílou, šedivou hlavou a bílou neopálenou tváří pan farář, probral se Cimbura ze svého zadumání a naslouchal četbě evangelia i výkladu. Jako rosa na zprahlou zemi, tak padalo slovo boží do jeho, vnitřní modlitbou rozpálené, rozžhavené duše. Lačně poslouchal, ale v duši kazatele doplňoval, opravoval, svářil se s ním, přel a měl radost, když kazatel, jakoby věděl, co Cimbura si myslí, další větou spor urovnal, vyvrátil. Když se tak nestalo, tu jako s ostnem v duši stál Cimbura a usilovně o tom přemýšlel, v bibli doma četl, až pravdy se domakal a světlo v duši si zjednal. A tak poznal, že Bůh se nemstí, ale že odplácí a vyrovnává křivdy jako poctivý a spravedlivý soudce, který každému dá, co zaslouží, naměří tou měrou, jakou člověk v životě měřil. Odpustí všecko, ale jenom tomu, kdo zasluhuje, kdo hřešil nerad, z nevědomosti anebo z křehkosti lidské a kdo k té slabosti pokorně se zná a hlásí. Ale hloupou pýchu a necitelnou tvrdost neodpustí, ani na tomto, ani na onom světě — protože pyšný, hloupý a tvrdý člověk i nad Boha se vyvyšuje, jím pohrdá a k němu se nezná. Pyšný nadutec necítí s lidmi, hrubě zachází s člověkem i zvířetem a jak by mohl Pán Bůh odpustit tomu, kdo ubližuje bližnímu, anebo krutě nakládá s němou tváří? Jako jest rozdíl mezi Bohem a člověkem, tak je i mezi člověkem a zvířetem. Jako člověk zvedá hlavu k Bohu a chce, aby Bůh pomohl, chránil, tak zvíře obrací hlavu k člověku a chce, aby člověk se ho ujal, o ně se staral a pečoval. Pán Bůh tápe člověka bičem, nemocí, bolestí sekne, když člověk neposlouchá; ale jinak jest boží ruka jemná a měkká, ani vidět jí není…

I člověk smí zvíře — neposlechne-li toto — vzpříčí se, zkrotit, ale nesmí je trýznit hladem, zimou a žízní… A tak tedy, kdo nemá citu se zvířaty, takový sedlák nemůže a nesmí chtít, aby jej měl Pán Bůh s ním. A proto dobře káže pan farář: „Jednej právě — a neboj se vrchnosti ani krále.“ — Boha netřeba se bát, ale třeba ho milovat. To milování stačí. Mám-li Boha rád, rozumí se, že ho z lásky ve všem poslouchám — mám tudíž pro Boha rád i bližního i zvířata. Jak jednoduché a jak úžasně prosté zdálo se teď všecko Cimburovi: je na světě jen jedna ctnost, a to láska, a jen jeden hřích, a tím je pýcha. Všecko dobré i zlé z toho pochází, v tom koření a k tomu zase směřuje… Jeho duše se projasnila, vykvasila, takže byla jako studánka, ze které tekl Cimburovi pramének živých, nejčistších radostí, drobných, malých na pohled, ale on jimi svlažoval suchopár života a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou — zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí, koní, šťasten byl u ženy a dětí, netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu. Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák — a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony, žil naprosto svobodně, podle své šlechetné vůle a nepřicházel s nikým do sporů, necítil tíže trestů, ani pouta zákonů.

Vděčně žehnal Jan Cimbura oné chvíli, kdy se oženil s Marjánkou Piksovou, a kdy život rodinný udělal z něho teprve celého člověka a dal duši jeho se rozvíti plným květem.

Dobrořečil za to Bohu a svému příteli, nebožtíku Piksovi.

O putimské pouti pak ráno roznesla se vesnicí překvapující novina. Cimburová v noci na dnešek slehla a porodila muži dvojčata. Dva kluky jako buky nesli hned po nešporách ke křtu od Cimburů. Jednoho nesl starý Kovanda z Hradiště a dal mu na křtu svatém po sobě jméno Martin a druhého nesl Cimburův bratr ze Semic a ten se jmenoval Václav.

„Oba svatí na koních,“ radoval se nesmírně Kovanda a liboval si hned na faře, kde pan farář sám proslul jako znatel a milovník koní: „jemnostpanoušku — co? — z těch kluků budou ňácí koňaři.“ „Ba — budou,“ přisvědčil s úsměvem farář.

A celá Putim se s nimi spolu radovala. Dvojčata smířila putimské s Cimburou. — Ženy chodily se dívat na panímámu i na její synky a vyprávěly vesele, jací jsou to dva hoši statní — s bídou že se do peřinky vejdou, povijan sotva je v ní udrží — jak už se k světu mají. A sedláci se radostně usmívali a každý, kdo to uslyšel, libostně pokyvoval hlavou a řekl:

„Ejnu, silný je Cimbura — silák — a my už o něm pochybovali.“ — — — — — —