Jan Cimbura/Druhá část/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 142 – 157.
Licence: PD old 70

Tak po čtyřicátém až roku věku zaplatil Cimbura životu všelidskou daň a prožil pozdní jaro své lásky. Děti se mu narodily, pominula podivná přecitlivělost a nejasná roztouženost srdce i duše. — Všecko se v něm vy kvasilo, vyjasnilo a jasný — čirý jako zdravé víno zbyl Janu Cimburovi životní názor na další pouť životní. Z hodného manžela stal se přepečlivý, něžný otec a stále starostlivý hospodář. Za největší radost a rozkoš považoval v prázdných chvílích, kochati se se svými synky. Oba hoši líhali spolu v jedné kolébce a Cimbura skláněje se se ženou nad nimi, rozplýval se přímo štěstím a hlasitě velebil:

„O jací jsou krásní a milí! Věru nevím, které z těch pacholat je sličnější a mému srdci dražší. Martínek má oči modré jako nebe, vlásky jemné jako dvakrát pačesaný len — ten je celý po tobě.“

„A Venoušek, což ten teprve!“ do jeho chvalořeči vpadla Marjánka, „pozoruj jeho oči, černé jsou jako dvě trnečky a jiskrné jako hvězdy, kůže jeho je snědá, ale hladká, vlasy husté a tuhé — aj — věru — ten bude po svém tátovi.“

„Tělíčka jejich jsou drobná a hebká, kyprá jako dobře vykynuté těsto.“

„Hled, tvářičky jejich jsou růžové!“

„Dolíčky mají v kulatých bradičkách.“'

„Buclaté ručičky v pěsti zavírají.“ — — — Cimbura unesen, opojen otcovským štěstím, byl by je něj radě ji z kolébky pozdvihl a k svému srdci přitulil; ale bál se, opravdu se bál, aby jim neublížil. Takoví malí a křehcí tvůrkové se mu to zdáli být, že by je mohl nějak pošramotit, kdyby na ně svojí holou, mozolovitou rukou sáhl, a tak jenom v peřince je choval a vyhledával pro ně samá sladká a lahodná jména. „Červíčkové malí“ — „broučkové moji zlatí“ — „batolátka milá“ — „hošata moje“ jim něžně říkal, uspávaje je a hýčkaje, když zaplakali.

Cítil při tom, že jsou krev z jeho srdce a kost jeho kostí — jeho pokračováním — a jimi teprve že splynul se životem, teď teprve že plně žije a je člověkem celým. Otcovstvím jeho láska zvroucněla, prohloubila se a on objímal ve svých dětech celý svět, živou i neživou přírodu — lidi i zvířata – rostliny i nerosty...

Ale jako není růže bez trní, den bez noci a slunce bez mraků, tak i v životě lidském není radost bez žalosti.

A žalost veliká čekala na Cimburu.

Divoké vypršel její čas a hospodář všecko pečlivě připravil, aby se mohla šťastně ohřebit. Prováděl ji den co den, na noc upravil jí v konírně zvláštní ohradu, kde stála volná u žlabu a jeslí, neuvázaná. Pozorného oka s ní nespustil. Když už jí nabíhalo vemeno, ba ukázalo se i mléko, které na vzduchu jako smůla tuhlo, prorokovali znalci, do rána že tu bude hříbě, a Jan připravil kaloun, nůžky a provaz okovák.

A týden ještě minul, celý týden trapného očekání — kobyla dlouho přenášela, potila se, neklidně přešlapovala, lehla a hned zase vyskočila, až strachy šly na hospodáře a hledal rady u sousedů.

„To už není s dobrým.. .“

„Někde není něco v pořádku.“

„Uvidíš, hříbě bude mrtvé,“ hádali zkušení sedláci i sám Kovanda, který se přišel podívat na Divokou, tak myslil.

Ale zmýlili se... Hříbě přišlo živé, leč starou jeho matku to stálo život. Skoro všichni sedláci, co jich v Putimi bylo, tu noc vystřídali se v Cimburovic stájích. Kdo co věděl, poradil, kdo jak mohl, pomohl, ale všichni rozuměli— buď Divoká, anebo hříbě že to zaplatí životem. — Nový život smrtí!

„Raději hříbě ať padne,“ přál si Cimbura; hříbě se však narodilo šťastně. Zabalili je do houní a ono hned v houni na nohy se stavělo a k matce se mělo. Ta ležela na slámě — bolestmi zchvácená, po hřibátku přece obracejíc hlavu, pečlivě je celé jazykem olízala, i pít mu na poprvé ještě dala, ale teprve asi po hodině natáhla ušlechtilou svoji hlavu, přivřela oči a vydechla naposled.

Nebylo sedláka, aby v té chvíli tam nad Divokou nezaplakal. Plakali ne pro ztrátu výborného koně — toho sice sedlák lituje, však nepláče proň, ale plakali pro klisnu, která podlehla mateřství, plakali pro siré hříbě, které i k mrtvé matce se tulilo. Byl to hřebeček na podiv silný a statný, vyvinutý, který jen svojí velikostí zavinil smrt vlastní matky...

Cimbura hleděl na něho zlostně, nevraživě, ale všichni ostatní s podivem.

„Přivedu mu naši kobylu,“ přihlásil se Černoch dobrovolně, bez říkání a prosení. Měli pod ní týdenní hříbě, když vyběhlo z ohrady, dostalo se k valachu, chtělo pít — a lechtivý, nevrlý valach pokopal je tak, že zůstalo na stání pod ním mrtvé ležet. Klisně se stýskalo a aby nestonala, museli ji dojit; a bývalo proto v poledne i večer u Černochů plno mlsných kluků, zvědavých, jak chutná — kobylí mléko.

„Vyvlecte kobylu a hříbě držte v teple — hned se vrátím,“ nařizoval ochotný Černoch a sousedé sami činili přípravy... Tři válečky sehnali a silná dvě prkna, svalili na ně Divokou a vyjeli s ní ven ze stáje... Cimbura ani rukou dotknouti se nemohl mrtvého koně, kterého tolik miloval... Jen hleděl stále na tu chladnoucí a tuhnoucí mrtvolu, po hřívě ji hladil a nedal odvézti ji k rasovi, ale u něho v sadu musili vykopati ohromnou jámu, hlubokou a širokou, tam ji skryli.

Cimbura téhož jara zasadil na jejím hrobě strom — jabloň panenskou.

„Tak — tu máš macechu“ — přiváděl Černoch koně a pustil ho do ohrady. Nová kobylí máma očuchla si pozorně nevlastního synka a hned napoprvé a s velikou radostí pustila ho k vemenu.

Hřebeček ssál, až se mu zadeček natřásal — a tak se spřátelili spolu cizí kobyla a cizí hříbě a oba se zaradovali; neštěstí, které je oba potkalo, spřátelilo je.

Půl léta skoro krmili kobylu u Cimburů, ale tahala u Černochů. Hřebeček ji ráno do práce provázel, v poledne a večer domů se s ní vracel — až konečně po čtvrt roce došlo k odstavu. Hříbě už žralo ze žlabu s klisnou zároveň, samo zanedbávalo kobylu a ta zvolna ztrácela mléko, až vyschl v ní zdroj docela.

Vykrmená, pěkná vrátila se domů k Černochovům a hřebeček, než zapomněl, musil se spokojit s uzavřeným dvorem, kam ho pouštěli. Snadno si zvykl. Spřátelil se totiž s dětmi, zvláště s malou Verunkou. Jak ji spatřil, běžel k ní a často se stávalo, že na dvoře v chládku kdesi leželo hříbě a na něm jako na peřině měkké spala Verunka. I hoši — Jan s Frantíkem si hráli s ním a ono jako ovečka běhalo za nimi do polí a popásalo se kolem nich. I cizí děti přicházely k nim na pole a na dvůr hrát si s koníčkem. A ten hřebeček vyrůstal více ve společnosti dětí než ve společnosti koní. — Do roka se vybarvil, Cimbura si přál, aby se zvedl po Divoké, ale ani v tom mu štěstí nepřálo. Když hřebeček shodil první srst, poznali, že to bude „šiml“, mušák, takový zrovna, jako je namalovaný v Chelčičích na oltáři. „Běláček“ říkaly mu děti po celé vsi. On si brzy na to jméno zvykl a jako psík — zavolaly-li ho tím jménem — běžel za nimi, toulal se s dětmi celé dny. Stal se krotkým a důvěřivým, veselým a pozorným. — Ale ublížíl-li mu některý hoch, tu „Běláček“ prozrazoval výbornou paměť a chytrost a nedal se bez trestu trápit...

Cimbura si hříběte valně ani nevšímal. Při pohledu na ně ožila v něm po každé bolná vzpomínka na Divokou a ta bránila vřeleji přilnouti k „Běláčkovi“. — Ponechal ho dětem a jenom se usmíval, když viděl, jak to podivné hříbě i ke škole chodí a netrpělivě čeká, nohou hrabe a řehtá pod okny, nemohouc se dočkati konce. A jakmile slyší, že děti ve škole hlučně spustily „Otče náš“, až mezi dveře na chodbu předníma nohama po schodech se vydrápe a čeká na své malé druhy. A děti se vyhrnou jako velká voda a radují se! Jejich přítel, Běláček Cimburovic, tu ve dveřích už číhá na ně. Jedno mu schovalo kůrku chlebovou, druhé placku, kousek hrušky, jablíčko; co děti měly, o všecko se s hřebečkem rozdělily...

Cimburu těšily a blažily děti, ale především ovsem jeho vlastní — oba malí blíženci — Martínek s Václavem. Kloučkové se už vyhrabali z peřinek a stavěli se na nožičky, batolili se po zemi a po tátovi se jen třásli. Cimbura musil dávat pozor, aby nezašlápl svýma velkýma nohama, jak říkal, „ty broučky svoje zlaté“. Lidé se smáli té otcovské něžnosti a ve zlé to Cimburovi brali. Zdálo se jim to nemužným a babským jednáním, slabostí, která je opět jen utvrzovala ve víře, že Cimbura ženáč už není takovým silákem, kterým býval za zlaté svobody. A protože Cimbura o lidské řeči nikdy se nestaral a na ně nedbal, odvažovali se mnozí posměváčkové na Cimburu, odhalovali jeho slabosti a křehkosti a smáli se jim.

Takovou jeho slabostí se stala nejen jeho vroucí láska k ženě a dětem, nejen jeho práce, které místo ženských doma konal, ale takovou slabostí, která lidským očím neušla, byly i jeho nohy. Nohy, nepoměrně k tělu veliké a silné, jako dva sloupy mohutné nesly zavalité Cimburovo tělo. A protože nohy narostly veliké, musily být na ně i veliké boty. Cimbura na parádu nedržel a malé boty, které by ho tlačily, nesnesl. Proto i sám své kopyto si udělal a s ním k ševci chodil: „Ale to ti povídám,“ přikazoval mu důrazně, „bude-li mne obuv dřít nebo škrtit, groše ode mne nedostaneš,“ a tak mistr švec, raději ještě ke kopytu přidal, než by kůži vyklepával a natahoval — jen aby se strýci zachoval. — Ušil boty na podiv veliké, sloní, jako pro obra — a tak se stalo, že „Cimburovy boty“ byly po celém Písecku příslovečné a lidé dodnes o nich dovedou tu kroniku vypravovat. Lidový vtip se jich zmocnil a zvěčnil je a s nimi i Cimburu.

Cimbura šetřil koní a pro pohodlí těla nikdy jich nezapřahal — ani tehdy ne, chtěl-li své staré matce, babičce Cimburovic v Semicích ukázat vnoučky, aby se jim podivila, jak poporostli a jak už žvatlat počínají. Z Putimě do Semic není daleko — ale pro slabé nožky Venouškovy i Martínkovy cesta k nepřejití. „Donesu kloučky sám,“ řekl proto Cimbura, když v Semicích v pondělí po posvícení slavili sousedskou, „je třeba ukázat jim, odkud mají tátu.“

„Mohl bys zapřáhnout do bryčky,“ — mínila Marjánka.

„Mohl bych,“ souhlasil hospodář, „ale líp bude, zořou-li valaši bábě Pelikánce, která nemá vlastního potahu, její políčko.“

„A jak je tam doneseš?“

„Hned uvidíš,“ — usmál se sedlák a vytáhl boty. Do každé strčil jednoho kloučka — kožená ouška holinek nasadil na hůlku trnovku a hodil si boty i s Martínkem a Vašíčkem přes rameno. Synkům se to líbilo, poskakovali si a tancovali v botách a jenom hlavičky jim vykukovaly.

„Ale muži,“ křižovala se matka, „snad ty děti tak přes ves neponeseš?“

„Ale proč bych nenosil? Do Putimě je ponesu — Smrkovice s nimi tak projdu a až do Semic přijdu, teprve ve světnici u nás na zem je postavím a boty obuju.“

„Lidé se ti budou smát.“

„Budou — nebudou — vše stejné. Smějí-li se mi, sáhnu do kapsy a nemám tam nic, nesmějí-li se, sáhnu tam a nemám tam opět nic. Lidem se nezachováš a nezalíbíš — dělej co délej. Tys obě pacholata nosila pod srdcem, proč bych já je nesměl nesli na bedrech,“ -— a už s chlapci na cestu vykročil. Pěkně si vykračoval v bytelných koženkách bosýma nohama, i vlněné punčochy do kapsy schoval, nikoho si nevšímaje. — Pružná, sukovitá trnovka se při každém kroku prohnula, kluci líbezně se pohupovali, smáli, s tatíčkem si povídali a v Semicích pak k večeru už ani dočkat se nemohli, až táta zuje boty, sami hned do nich se drápali a těšili se na „jízdu“ k domovu.

A lidé? Zprvu se tomu smáli; ale pak, když Cimburu tak častěji potkávali, zevšedněl jim ten zvláštní obrázek, nic směšného v tom neviděli a dnes povídají si o tom jen proto, aby ukázali, jak Cimbura miloval své děti a jak měl veliké boty.

I doma všedního dne na jaře i v létě chodíval Cimbura nejraději bos. V prachu i blátě — v dešti i vedru, po cestách, lukách i polích kráčíval bosou nohou a pouze ve vysokém podzimu a pak v zimě obouval dřevěnky, které mu ve Staších dřeváčník zvlášť pro jeho nohu vydlabal a rok jako rok — jako na zakázku — pár mu jich přinesl. Cimbura vyložil si v nich „nárt“ beránčí kůží a liboval si, jak má nohu pěkně v suchu a stále v teple.

Když přišel masopust anebo posvícení, Cimbura už zase chodil s Marjánkou k Srnkům mezi sousedy, protože nebylo rozumné příčiny, aby zůstal doma a tak urazil obec, jako by se s ní nesnášel, anebo jakoby se za ni styděl. — On naopak s nikým na štíru nežil, nikým nepohrdal.

O památkách je milo mezi našimi sedláky pobýt — „špičkují“ se navzájem, o nevinný, ale dobrý vtip nebývá mezi nimi nikdy nouze. V čem kdo během roku pochybil, kde v hospodářství prohloupil, co se mu nepovedlo, anebo co sám pokalí; s tím se jistě zde v masopustě u stolu shledá, to mu jistě připomenou. Obec má právo veřejně soudit a každý její člen se tomu právu podrobuje a sám je také na jiných vykonává. Zvláště veselý Mika plul ve svém živlu a vyhledával a odkrýval bezohledné slabůstky jiných.

„Miko, pro hubu — na hubu,“ hrozívali mu sedláci — ale nikdy nic se mu nestalo, vše mu beztrestně prošlo.

Letos vzal si na mušku Cimburu.

„Cimburo, kolikerý máš dřevěnky?“ — ptal se nevinně.

„A mám jich kolik párů — musím mít zásobu, protože na svou nohu v Písku si ve všech krámech dřevěnek nevyberu,“ — dobrácky vykládal Cimbura, „ale ve Staších má dřevěnkář již moji míru.“

„A kam je ukládáš?“

„Kam jinam? — Pod kouzeň, aby vyschly a nepukaly.“

„Tak to bude přece pravda!“ štířil se Mika.

„A co — co?“ hořeli hned všichni zvědavostí.

„Tak vám Cimburka už dávno pozoruje slepici. Stále se pod kouzní povaluje. Když selka hejno krmí, sotva nažrat se vyběhne — a hned už zase zmizí. Selce to nedalo. „Copak tam jenom má ta mrcha?“ povídá si a koukne pod kouzeň. Ale ničeho nic tam nevidí, po slepici ani památky. Jenom hospodářovy dřevěnky tam pěkně v pořádku jako pár koníků vedle sebe svorně leží. „Divná věc,“ bručí selka, „sem přece ta chocholka běžela,“ a dávala si lepší pozor na chocholatou slípku. A hic, viděla ji — na vlastní oči viděla, jak pod kouzeň zaběhla a tam se ztratila, jako by do vody padla. Až mráz po těle obešel selku, jaká kouzla a čáry ta slípka provádí. „Zabiju ji,“ už se rozhoduje v duchu — „nebo nač míti v hejně slepici očarovanou?“

Ticho — celá hospoda pozorně sleduje zajímavou historii o podivné slepici.

„Nebyla černá?“ optal se vzadu kousavě Klásek a všichni pochopili proč. Černá slepice, jako havran černá, bývá čarodějná, říká se, snese-li taková slepice o Velký pátek vejce a nosí-li je člověk pod levou paží tři neděle a přejde s ním denně devět mezí — že se z něho vylíhne skřítek, hospodáříček.

„I kdepak,“ ozvala se sama Marjánka nevrle, protože věděla, kam Klásek míří, „byla to chocholka — peříčko bílé střídá se po ní s šedým, ‚kropenačka‘ jí říkáme.“

„Tak teda selka,“ nedával se Mika vyrušit — „plna strachu hledí pod kouzeň, ale ať se dívá, jak dívá, nic nevidí, než pár dýmem pěkně do hnědá začazených dřevěnků... ‚Aby tak —‘ šlehlo jí hlavou a už natáhla ruku a vytáhla dřevěné obutí na světlo — a hic — div divoucí — svým očím věřit nechtěla, v pravém dřevěnku sedí chocholka přikrčená, ustrašená, pod ní hnízdo vajec a některá už naklovaná — podívá se do levého a tam si hoví kočka se třemi koťaty!“

Do hlučného smíchu propuká celé shromáždění, směje se nohám Cimburovým, směje se jeho obuvi, ač cítí, že ošklivé smáti se vadě přirozené. Kdyby byl Cimbura chromý nebo hrbatý, obec by se mu jistě nesmála, ale nohy jeho jsou zdravé, jenomže veliké, tak veliké, že nejsou tak hned k vidění, stopy jejich ve sněhu mezi všemi se poznají — to obec lechtá k smíchu.

A Cimbura? Urazí se? Rozhněvá se? Zvedne se a ode jde? Ne, Cimbura jako rozumný člověk se nestydí za své nohy a nehněvá se. Jen Marjánka červená se studem za muže. „Nerozumná ženská,“ plísní ji v duchu muž a schválně odsedá od stolu, vytahuje nohy ven z podstolí, dívá se na jejich veliká šlapadla, vězící ve velikých, důkladných botách, s láskou hledí na ně a jako by se nic nepřihodilo, s velebným klidem začíná mluvit: „O, moje zlaté nohy, nemohu se za vás ani dost Pánu Bohu naděkovat. Víc než čtyřicet let už mě nosíte a nikdy ještě jste mě nebolely. Po cestách dobrých jste mě dosud vedly a nikdy na bludné nezavedly. Z boje a ohně zdravého jste mne vynesly a z dalekých, cizích zemí jenom po vás do sladkého domova jsem se dostal zpět. Kdybych vás neměl, co by do mne bylo do celého? Co bych si bez vás na světě počal? Proto se nestydím za vás, ale vážím si vás a miluji vás.“ A když skončil tuto chvalořeč — znova ke stolu si přisedl a řekl Mikovi:

„Čepice musí být podle hlavy a dřevěnek podle nohy, nebo on je k vůli noze a ne noha k vůli dřevenku. I velký dřevěnek bývá časem užitečný.“

Sousedé pošťouchli se loktem — Marjánka přestala se stydět a odvážně zvedla hlavu, „teď to přijde“ — stálo psáno zřetelně v očích všech, když Cimbura jim nyní dále vypravoval: „Šel jsem před týdnem z polí. Sníh tál, mrazy polevily, teplý vítr foukal od Dunaje. Na Podkostelním rybníku ‚vztekaly‘ se děti jako na návsi. Led pukal a dlouhými rýhami prýštila voda na povrch. Kloučkové loučili se s klouzačkou, neslyšeli, neviděli. Vtom vykřikli, a jako když do nich střelí, letěli ke břehu. Jenom jeden klouček tam zůstal — dostal se na prohlubeň na ‚okenici‘, kterou v ledu k vůli rybám vysekali — tenoučký led jako papír prolomil se pod ním. V ledové vodě chlapec křičel a zoufale se bránil — chytaje ručkama hladkou ledovou tříšť kolem něho plovoucí. Skočil jsem na rybník, ale než bych byl k tonoucímu došel — zahyne! Co jsem udělal? Zul jsem dřevěnek, rozehnal jsem se a po ledě jej poslal k chlapci na pomoc. Střelou jel a žblunk do vody před samým nosem topícího se kloučka. Nemusil jsem ani křiknout naň: chyť se ho! — všemi čtyřmi drápal se hned na něj — nu — a co byste řekli? Můj dřevěnek kluka unesl. Jako na prámku seděl na něm a nepotopil se, až jsem doběhl a chlapce vynesl. Víš, bratře Miko, čí to bylo klouče?“

Hospoda se odmlčela, jako by to byla ne hospoda, ale kostel a v tom přísném tichu kajícně řekl Mika:

„To byl můj Vojta.“

Tak odpověděl Cimbura. Bez křiku a bez hněvu, až to bylo lidem podivné — a smáli se, že má mléko místo prudké krve v žilách — dobrák-člověk že je to, s kterým by i orat mohl. — Žena že ho má pod pantoflem — ta že se teď po druhé trefila vdát — paní zrovna že dělá a že to na ní také znát — kvete jako růže, jako mladice a přece už ani ona do Čtyřicítky nemá daleko. Celá zkrásněla. —

I muži na potkání Cimburovi domlouvali, proč sám dojí, proč čuňata sám krmí, o slepice se stará, to že je ženská práce a ženu že tím jenom kazí.

Ale Cimbura se jim do očí vysmál a řekl, práce vůbec že není ženská a mužská, práce je práce a každou člověk má konat — on — Cimbura že u Kovandů i peří drával.

„Jakže? Peří jsi dral?“

„Ano dral a dost, až mne v kloubech prsty praskaly,“ skoro honosivě přiznával se sedlák, „krávy teď dojím a dojíval jsem, protože mě starý Kovanda přesvědčil, jak mužský lepe vydojí krávu než dívka, které ruce brzy zemdlí, a čtvrtý — pátý kus zůstane nevydojený. Od té doby, co se o vepře starám, tak u nás ve dvoře nepošel ani jediný. Radím vám upřímně — nespoléhejte se na čeleď, sami nejen dohlédněte, ale co třeba i udělejte.“

Tak to dělal Jan Cimbura na svém statku — k tomu měl i dorůstající hochy po Piksovi a zvláště Jana, budoucího hospodáře. Nic nepodceňoval, žádná práce nebyla mu malichernou, ničím neopovrhoval, ale bystře všecko pozoroval. Studoval přímo hospodářský dobytek na svém statku a naučil se mu rozumět, pochopit, co chce a co si přeje, co mu schází, čeho potřebuje. Ve stádu svých zvířat postřehl jednotlivce svárlivé, jiné žárlivé, poznal krotké a tiché, lenochy i pilné, zdravé i zárodkem nějaké nemoci stížené — a podle toho s nimi jednal. Spory rovnal, choré a raněné léčil a ošetřoval a o všecky se otcovsky staral.

Tak stálým pozorováním vycvičil své bystře oko, že na první pohled poznal přednosti i chyby a vady koně anebo krávy právě tak jako husy anebo kuřete, odhadl skoro na libru živou váhu a určil podle toho i spravedlivou jejich cenu, od které nerad ustupoval. Prodával řezníku, nikdy kusu nepřecenil, ale se sumy vyřčené také nerad slevoval.

Jako hospodář miloval Cimbura všecko pěkné a dokonalé a zvláště domácí zvířata. Pes jeho musel míti nejlepší sluch i čich, kočka byla pětibarevná, kohout měl hlas, že ho bylo slyšet až do Ražic, a na tři dny napřed musel označovat počasí — lip a spolehlivěji než každý tlakoměr. Udal-li špatně déšť — Cimbura mu to odpustil — po druhé mu pohrozil; ale zmýlil-li se po třetí—dal ho sedlák selce o nejbližší památce nějaké popravit a proto měl vždy v hejnu kuřat vyhlédnutého kohouta jiného. Ale zvláště, s koni se chlubil. V jeho zákoníku lásky hned po Bohu a člověku přišel kůň a proto dlouho nemohl zapomenouti na Divokou a hořce si vyčítal, ze poslechl Kovandu a vedl ji ke koni. „Mohla tu být — podnes mohla běhat,“ hořekoval v duši.

Ale když první bolest pominula, přestal se hněvat na hřebečka a omlouval ho: „Vždyť on chudák za to nemůže. Dost krušno mu bez matky a přece vyrostl — a ostatně je jejím synem.“ To zdravý rozum a pravý cit hlásil se v něm ke slovu a Cimbura se nevzpíral.

Zahleděl se jednou na hřibátko zrovna obalené dětmi a srdce mu zatrnulo. Šel k němu a po prvé je po krku vřele poplácal.

Koník podíval se na něho cize — až to hospodáři bylo líto a řekl mu měkce: „Běláčku — vždyť jsi přece můj!“ To po prvé ho jménem pojmenoval, ale Běláčkem to nehnulo — dál se hnal za dětmi a roztesknělého hospodáře jakoby nebylo. — „Vidíš — jak ty zvířeti — tak zvíře tobě,“ pokáral se Cimbura a počal si hříběte pilně všímat, tolik, až hoši Jan s Franckem žárlili. Až dosud jako by to byl jejich kůň, oni Běláčka česali, krmili a napájeli, a teď najednou tatínek dohlíží, žlab Běláčkovi vydrhne, hnůj vykydá a slámou podestýlá...

Oko jeho často laskavě spočinulo na milém zvířátku, a čím déle na ně hleděl, tím více poznával, že bude postavou i letorou matce ‚Divoké‘ podoben. Dostával podobnou štičí hlavu, jako ona nosila, stejně krk v mírném běhu zalamoval a v trysku natahoval, má po ní štíhlé nožky a úhledná kopyta, bystré uši a smělé, ohnivé, udatné oči a prsa vyklenutá... Celé složení mladého těla prozrazovalo, bude-li dobře hleděn a chován, že z Běláčka vyroste pěkný, zdravý kůň.

„Dej Bůh štěstí,“ pozdravil kdosi Cimburu, právě když se z pole vrátil. Pozdvihl hlavu a hic, ve dvířkách stojí nunváři — dobří známí jeho...

Jako dráteníci, sklínkaři, kalounkáři, podomní obchodníci mají určité kraje, kterými procházejí a jeden druhému nepřebírá již zabraná města a vesnice, tak i nunváři mají své okresy, které dvakráte v roce, po jaře a na podzim projdou, po zdraví se poptají a dobytek vykleští. Dobrého nunváře váží si sedlák jako přítele. — Nunvář rozumí zvířatům — upřímně poradí — poví, kde a co je na prodej — i pozdravy vyřídí a vzkaz donese. Na trzích nunváři nikdy nescházejí, se všemi sedláky se vítají — u nich po vesnicích jedí i spí... S nunvářem moudrý sedlák bývá vždycky za dobré, protože on může dobytek „opravit“, ale také zkazit a tak i Cimbura hned všeho nechal a hostům vstříc vykročil.

„Jak se vede sedláče,“ hned se řeč navazovala.

„Po vůli boží — dobře.“

„Co žena a děti?“

„Zdrávi jsou. A jak vy se máte?“

„Jak vidíte, živi jsme a práce se nám daří. Pištínský Dvořák vzkazuje vás pozdravovat — co dělá hřebeček?“

„Je už ročák — čas, aby se dal vyklisnout“

Cimbura obrátil se na patě a zavolal: „Jeníku, skoč pro Běláčka.“

Hřebeček toulal se kdesi, bezstarostně ukusoval si travičku, pobrodil se v Blanici, poválel na drahách, proběhl se s kluky a ani tušení neměl, proč ho Honzík najednou za ohlav chňapl a domů ho vedl.

Tam na zápraží stojí hospodář se dvěma cizinci v modrých, umaštěných šatech, vysokých botách s koženými taškami přes ramena a stříbrné cvočky blýskají se jim v uších. — Stojí vážně a moudře jako nějaká komise. Běláček jim nevěří — hned ve vratech vytrhl se Jeníkovi a jako střela proletěl kolem nich na široký dvůr, několikrát jej oběhl a hup — zmizel v konírně.

Nunváři zůstali pres noc u Cimburů. Ještě ráno prohlédli a promakali znova celého hřebečka, a když se loučili, vážně a důtklivě povídali hospodáři:

„Nám věřte — bylo by hříchem to zvíře vymíškovat — z toho bude hřebec k pomilování.“

A tak Běláček zůstal dál — hravým a veselým hřebečkem.