Hudba pramenů/Perspektivy

Hudba pramenů Otokar Březina
Úsměvy času	Perspektivy	Krása světa

Údaje o textu
Titulek:	Perspektivy
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 43–54. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Oheň života, roznícený jiným spojením, nežli je dáno poznati smrtelným, vyžaduje, má-li se udržeti a síliti, prudkého tahu větru z nekonečnosti. Jimi jedině vystupuje z rudých tonů krve do čistších a skvostnějších bělostí, vlnících se širokými kruhy světla. Co na tom, že rozhovor do výše vzepjatých plamenů láká k sobě v soumracích našich nocí létající hmyz a zvědavě k ohňům se plížící zmije, zákeřné přítelkyně plamenů? Silný nebojí se jejich jedu; nahýma rukama je chytá, aby vyčistil svou krajinu od jejich lsti. Krev silných je imunní proti jedu; neboť i jed je rozpuštěn ve skvostné její šťávě; připravovali se k svému poslání tím, že poznali a v sebe pojali vše, co rozmnožuje i co usmrcuje život.

Duše stoupajícího k světlu zná jen jediné nebezpečenství: vše, čeho lze dosáhnouti bez nebezpečenství. Zaslíbená její země má všechny cesty neschůdné. A odpočívá-li duše, umdlená, její zraky nikdy neodpočívají. Tisíce sluncí mléčné dráhy shrne v jediném pohledu a hodí je před své kroky jako písek na cestě své nesmrtelnosti. Její sny nabývají lehkosti teprve, vznášejí-li se nad propastmi. Neboť jejím živlem jsou prostory mezi hasnoucími a zažehujícími se světy. Její noci připravují cesty jejím dním, její slabosti její síle, pád vítězství, smrt stupňovanému životu. Místo, kde odpočine, leží mimo tuto zem. Ale je možno nazvati odpočinutím cestu, kde před každým krokem se otvírají nekonečnosti?

Všeho, co duše potkává, chce se zmocniti. Prostupuje všechny věci, aby je připodobnila svým vyšším zákonům svobody. Hlubiny znamenají v její řeči možnost sestoupiti a poznati. Tradicemi svého původu nezná větší rozkoše, jako je stavět pro věky. Věčně bdící nesnese, aby neprobouzela, co dřímá. Dech její, podobný žhavému větru, táhne se osudný ke všem setbám. Zrak její nechává ve svém pohledu zráti všechny květy. Ale nezastavuje se, vždy nespokojený, na jejich povrchu, utkaném z vůní a světla; proniká jimi až k ohni země, z níž vyrostly, a dále ještě skrz zemi, jako by byla průhledná, až na druhou polokouli světa, kde se otvírá nový prostor a jiné hvězdy. Neboť nic nedovede ohraničiti duši nežli neohraničené. Je štědrá ve vznešené marnotratnosti se statkem, jehož nabyla, ale žárlivě střeží své naděje na nedostižitelné. Ani život ani smrt není jí dosti silná, aby ji hypnotisovala k nečinnosti a aby v ní uhasila tu žízeň dobývati, to oslepení nesčíslných pokladů v závratné, do všech nekonečností sklenuté klenotnici vesmíru, kde světy, jako drahé kameny, vyzařují dávno přijaté světlo. Slunce vytvořilo její pozemský zrak, tíže její sílu, bolest její lásku, nemožné její odvahu. Čím větší námaha, tím sladší a milostnější její ruměnec, tím rychlejší a hudebnější její dech. Uchvatitelka pohybu miluje všechno, co letí, čas, všechno, co strhuje překážky jejímu letu, slavný prostor. I její nejvyšší touhy jako zpěvaví ptáci živí se v letu. Ale všechna svoboda, jíž vládne, je jí zajetím; neboť příliš cítí, že její svoboda je ovládána ještě vyšší svobodou a ta ještě vyšší a všechny jedinou, Absolutní. Chvíle, kdy i ona musí poslechnouti, jsou rozhodujícími okamžiky tohoto života.

Nejvolnější a nejsilnější projevy duše, v těch řídkých a krásných chvílích této země, kdy se zjevují užaslým zrakům, mají horečně plápolající dychtivost, měnivou vlnu ohně, lesknoucí se, jako rozčesanou hřebenem větru. Těm, kteří nejsou zvyklí tomuto divadlu (tak je nepředvídané v chudých a chladných zeměpásech našeho času), zdá se něco tvrdě egoistního v tomto žhoucím letu, jehož krása je příliš oslňující pro zraky, nedávno procitlé ze snu. Soustředěná pozornost tvořících zdá se nevšímavostí bratřím, kteří nepochopili, že tam, kde duše staví, okamžiky mají cenu staletí. Ale jak jinak bylo by možno svésti všechny síly v ona slavná, drtící dotknutí tvůrčí, která jako ethernými prsty pronikají hmotu, dovedou pohnouti vnitřními sítěmi vztahů a tkáti je v nová spojení? Vyčítati přísnost pohledu budujícího, když spočine starostlivý na základech stavby, již budou procházeti tisíce nezrozených! Jako by láska nebyla schopna všech forem, mnohotvárná jako oheň! Jako by se žár jejího plamene zmenšil, stane-li se neviditelný zrakům!

Duše nikdy nestaví jen pro sebe. V místech, kde ona buduje, je prostor naplněn tisíci rukama, vyzdviženýma ze všech staletí, které se potkávají v tisknutích věčného bratrského znamení a podávají své dílo jedna druhé. Je to žhavá činnost, ohromující, z níž vrací se vzpomínka němá a zastrašená, k smrti rozechvěná nárazy tisíce kladiv, oslepená bílými propastmi výhní, řinčením nástrojů, tajemných dílen, povely letícími v žáru, horečkou dechů tisíců, pochody přicházejících a odcházejících a písněmi těch, kteří už staví ve výši. V těchto končinách není nic, co by odpovídalo schřadlým představám země o sobectví a pečlivosti, která zamyká své úly, aby nedaly sladkost pro rty bratří. Zde není hnutí, aby neuvedlo v pohyb všechny atomy až k posledním světům. V těchto mořích každé rozvlnění šířících se kruhů neseslabené dotkne se břehů. Zde se staví cesty pro tisíce, města, která přijdou obývat celí národové a jejichž brány otvírají se každá do jiného století. Déšť, který zde padá, zúrodňuje plodné půdy všech zemí ve vesmíru. Ve slunci, které zde hoří, chvějí se všechna slunce jako vibrující prach v letním dni nad nekonečnými líchami, na nichž zraje úroda v praskotu klasů otřásajícím půdou a činícím ji sypkou pro kořeny padajícího zrní. Všechny vůle třesou se zde v zachvění jediné vůle. Všechny síly dodávají rozmachu všemohoucnosti. Láska se zde dýchá jako vzduch, žhavý žárem všech jihů, schlazovaný ledovostí všech polárních nocí, vonný vůní všech jar, blesky všech zraků. Všechny myšlenky zde se slévají v gigantické formy jediné myšlenky, která hovoří vichřicemi žhavých elementů, zalitím nových prostorů mlhovinami, těhotenstvím nesčíslných tisíciletí života, vířícím tancem světů, požáry zaplavujícími tmy. V její poesii kvetou protuberance sluncí jako růže věnčící ohnivá zrcadla fotosfér, v nichž shlíží se krása Věčného, odražená z jedné na druhou přes propasti prostoru, tisíceronásobná a nezeslabená, všudy přítomná, krása, jež viděná slabými zraky živých ze vzdáleností tisíců mil, přinutí je, aby je zavřely bázní před oslepnutím, a viděná ze vzdálenosti staletí jiskří se hvězdami a inspiruje k modlitbám duše básníků. Sublimní poesie, v níž verš za veršem řine se ve stopách odměřovaných statisíciletími, v polyfonii všech hvězdných soustav naplňujících nekonečnosti. Jakou odvahu má ubohá duše v žaláři několika temných, všem ironiím hmoty podrobených smyslů, chce-li pochopiti, oč se zde jedná! A přece jaká hrdost v nitru jejím, v nejvyšší naději, když cítí, že všechno toto souvisí s jejím přítomným i budoucím životem! Že hvězdy všech nekonečností jsou jako v oheň proměněné pohledy, které k nim vysílá a které se k ní vrátí, až její pozemský stín bude se ubledlý třásti jen ve vzpomínce několika osamělých duší, aby zhasl v nich na vždy. Všechna bolest země pochází ze tmy; je to tření zraků až do krve v soumracích; každý paprsek světla je radost, ale radost je pozemská forma pro nejasné uvědomění si nesmrtelnosti.

Účastníci při tajemné stavbě vyššího světa neobzíráme v tomto životě více nežli je třeba na stupni, na němž stojíme. Pohlédnouti nahoru tresce se závratí, pohlédnouti dolů pádem. Naše myšlenky zmateně prchají do víru věčné myšlenky, strhující do svých hlubin vše, co se k ní přiblíží, A přece znovu a znovu jsou k ní lákány, znovu a znovu se k ní blíží a zvykají své zraky na dlouhá pohlédnutí v oslnění. Údy zkřehlé v chladu našeho času s jeho chudou tajnosnubnou vegetací, s jeho lišejníkovým a mechovým jarem, nabývají svěží vláčnosti v těchto sladkých a nebezpečných přiblíženích. Oko zvolna přizpůsobuje se viděti v zardění bratrských tváří rudý odlesk jediné výhně, k níž jsou za dělníky povoláni tisícové. Vůle, která ještě v dnešních bytostech chvěje se unášená vířením krve a jako sloup dýmu vnitřního ohně přetrhávaná všemi větry, uvědomuje si, že jejím cílem je vyšlehnouti v ohnivý trs paprsků, jehož stvoly, vzpřímenými k výši, nedovede pohnouti střídání větru. Nejistoty odmlčují se, neboť poznávají, že existuje absolutní pravda, a všechny myšlenky jako květy, vonné, sladké, jedovaté i léčivé, že rostou na cestě vedoucí k ní. Že je mravní zákon a že je člověku určeno vyjasniti si staletými bolestmi jeho tajemství. Že každé hluboké poznání života hází světla na mystické soumraky smrti. Že jsou celá bohatství radosti, kvetoucí jako zahrady všem otevřené a odkvétající marně po celá staletí, poněvadž se k nim nikdo nepřiblížil. Jen někdy, v okamžicích zapomenutí na sebe, když naše rozpjatá ramena měla dosti síly objati tisíce bratří, zaléhá k nám jejich vůně jako halucinace a omamuje nás tak, že ji považujeme za poselství jiného světa. Bázeň smrti je vždy svědectvím, že jsme nedovedli poznati krásu života. Ale brány, vedoucí ke kráse života, jsou střeženy a neotvírají se nikdy jen jedinému přicházejícímu. Teprve až budou státi před nimi tisícové, otevrou se. Zhasne do té doby naše slunce? Do našich nadějí svítí tisíce sluncí a za jedno zhaslé čeká jich sta, aby nechala kolem sebe kroužiti země, schopné vydati květy a dáti ve svých skalách ozvěnu písním a polibkům mezi růžemi.

Slovo člověk vybavuje v duších vyšších bytostí tisíce možností krásy a síly. A zdá se, jakoby ticho prostoru, jimiž od věků letí země, bylo slavnostním tichem očekávání.

Dvoje práce roste pod našima rukama: práce pro čas a pro věčnost. Práci pro věčnost provází tajemný obdiv a sláva, dvě svědectví, která jsou nám dána, abychom nepochybovali o své nesmrtelnosti. Sláva čeká na prahu našeho života a uvádí k nám hosty věčnosti pokryté září. Všechno, co se ulomilo z věčné stavby a jako kámen s lešení padá k nám z prostoru světů, jakmile přijde do atmosféry země, rozežhaví se a zahoří jako hvězda. Cesty velkých a svatých, podobny jiskřícím žilám zlata, vinou se na tajemné mapě duševních cest. Vycházejíce z nekonečných dálek a vracejíce se k nim, tisíci paprsky obetkávají zemi, která se zdá, jakoby ležela celou svou tíží ve žhoucí jejich síti. Ale jejich množství určuje, v jakém lesku a v kolikáté velikosti jeví se země mezi hvězdami druhého nebe. Obdiv osnuje spojení mezi dušemi, učí nás slavným a sílícím rozechvěním před krásou a je světlem, v němž všechno se ztrácí mimo lásku. I kdyby rty vyslovovaly chválu pomíjejícímu a zraky nezvyklé viděti pravdu věcí spočívaly se zalíbením na klamných zářích, duše nikdy se nemýlí. Ten omamující pocit zachvění odmítající slova, jako je odmítá láska a smrt, jichž obou závrať je v něm spojena, ucítí jen tváří v tvář věčnému. Její touha nese se vždy k nejobtížnějšímu, poněvadž ze svých tajemných zkušeností se přesvědčila, že nejobtížnější je nejkratší cestou k výši a že tam, kde svítí zlacené věže jejího rodného města, nutno je jíti vždy proti větru.