Hudba pramenů/Úsměvy času

Hudba pramenů Otokar Březina
Rozhodující okamžiky	Úsměvy času	Perspektivy

Údaje o textu
Titulek:	Úsměvy času
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 37–42. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Není bolesti v duši, která by nebyla učiněna tajemnou konejšivými, šeptajícími hlasy. Není tmy v duši, kde by nepoletovali neslyšným letem noční motýli hledající svých květů, jedině za noci otevřených. Není cesty tak smutné, na níž bychom se nemohli potkati najednou s takovým oblakem vůně, že se až musíme zastaviti, omámeni.

Unaveni životem pijeme novou sílu ze zdrojů času. Jitrem vycházejícím z nesmírnosti věků uzdravujeme své zraky, rozbolavělé polarisovaným světlem země. Neboť jako světlo má i čas svá zrcadlení, odrážející do duší obrazy dávna, první silná jara na tisíciletí vzdálená, a budoucí poledne vyzařující na dokonalejší světy v dálce. Každý pohled, který vysíláme, je schopen potkati se s těmito vzdušnými krajinami jiných zeměpisných poloh ve věčnosti. V okamžiku, kdy čas stane se neprůhledným pro naše zraky, zatmívá se i naše pozemské světlo a oči zavírají se pro vždy vlastní svou tíží.

Všechno, co oceňujeme v životě, oceňujeme tajemně, dle naděje spojené se všemi věcmi. Myšlenka je tím hlubší, čím více místa má pro rozpjetí křídel snu, čím více oněch soumraků, které mohou býti prozářeny světlem. Ale všechny myšlenky strhuje a unáší s sebou proud téhož pohybu, jímž víří ku předu všechny životy a světy. Pohledy, které nám už daly svá tajemství, jsou pro nás mrtvy. Jsou to cisterny, jichž vody vyzdvihla žhoucí moudrost slunce, aby jimi osvěžila neznámé prameny v dálce. Proto láska, jejíž naděje zrála na nejnižších, nejpřístupnějších větvích zázračného stromu poznání, poskytuje tolik sklamání těm, kteří nevěděli, že nejvyšší jeho větve vrostly do světla a právě na nich že zraje po staletí ovoce, které nemůže býti utrženo pro výši, ale spadne jednou samo na cestu vyvolených. Pád je nadějí tíže, ale světlo a píseň nadějí etherného chvění.

Nejsilnější život je život největšího množství nadějí. Čím širší a mocnější rozkošatění haluzí, tím bohatší zachycení květů z výší. Ale v červáncích jejich krásy jásá přítomnost nesčíslných jar, zdržovaných jen zákonem tohoto života, že nemohou vykřiknouti najednou: otevření nesčíslných rtů pro silný nápoj světla, oblak zlatého semene letící do budoucna pro hru příštích větrů. Čím větší síla v duši, tím určitější přesvědčení o její tajemné svobodě, tím slavnější zamrazení a závrať zodpovědnosti.

Evoluce našich nadějí je jednou z nejtěžších, které prožíváme. Od nejnižších, nejbližších zemí vycházíme, posledními, nevyslovitelnými, vzlétajícími pod blankyty za všemi našimi obzory, končíme. Nížiny duší jsou v stálém časovém bezvětří. Čím výše stoupáme, tím mocněji dují větry času kolem nás. Tím větší naše touha objati všechno jedním pohledem, všechna moře, hory, země, miliony bratří a jako jiskřící prach v širokém, světelném pruhu, hvězdy! Tím větší opojení z toho, co všechno nám náleží! Ale také tím hlubší poznání, že ze všeho nejsilněji milujeme nenarozené, čekající. Nedočkavost naše vzrůstá silou našeho zraku; odtud ten smutek, s nímž se vracíme z hřímání časových vichřic k životu všedních okamžiků, kde vše zdá se tak zkameněle nehybné, všechny nesčíslné proudy sil tak líně tekoucí.

Ale celý tento rozvíjející se život nadějí, tato lačnost pohybu a radost z letu je jenom svědectvím, že život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme k vůli tajemné naději duše.