Hudba pramenů/Krása světa

Hudba pramenů Otokar Březina
Perspektivy	Krása světa	Zástupové

Údaje o textu
Titulek:	Krása světa
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 55–63. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Krása světa je skrytá. Tisíce pohledů ztrácíme marně, poněvadž nedovedly uviděti svět v okresích jejího proměňujícího a očišťujícího záření. Neznáme celého bohatství vlastních svých krajin. Sotva že v slunci svého poledne dovedeme se orientovati podle svého stínu o tajemných světových stranách.

Po šesti dnech práce a budování světa je krása sedmým dnem duší. Je harmonickým oddychnutím věčné vůle, tvůrčím pohledem, jenž se rozletěl všemi budoucími vesmíry, rozkvétajícími ze zrní prvních hvězd, a shledal, že všechno je dobré; zářícím pohledem, nesnesitelným smrtelnému, zachyceným věčností, ležícím, neviditelně až do času, na všech světech.

Jen tu a tam, z mrákot věků, zdvihne se duše dosti silná, aby ho snesla ve žhoucích světlech ukončení, která prozařují staletími vývoje. Strašné a slavné divadlo blesku, jimiž se vyrovnávají oblaky ležící na věcech, věčně oslaveno časným, milostná zardění života exaltovaného nesmrtelností. V těchto chvílích, zdá se, že vzniklo učení o tvůrčí malomoci zla.

Ale ačkoliv poznání krásy světa v jediné visi jest dáno jen opojení vyvolených a jen proto jim, že mají dosti odvahy sděliti je uprostřed tolika bolestí k útěše bratřím, nebesa světla se nad zemí nezavírají. Tisíciletí krouží země, ale soumraku, který by měl dosti šířky, aby ji trvale celou pokryl, dosud nepoznala. Ani okamžik není bez květů a jaro na ní již po celá staletí si neodpočinulo. Cesty vedoucí k věčnosti jsou ustavičně plné přicházejících a odcházejících. Není okamžiku na zemi, aby nebyl posvěcen rozhovorem některé duše s bohem. Není proměny v osvětlení tisíciletého dne, aby nebyla některým zrakem pozorována.

Oblaky zadržující pohledy k výši roztrhují se ustavičně nad hlavami národu. Ti, kteří v té chvíli dovedou bdíti, ucítí dobrodiní světla křísícího ukrytý svět v našem světě, azurné vegetace jeho neviditelných zahrad, duševní pokračování jeho hmotného jara. Dýchá jako vzpomínka na noc před narozením. Zlatá rosa jeho je tak bohatá, že dlouho i v tomto slunci leskne se na věcech. I vychřadlá skutečnost se usměje jako nemocný k potěšení přátel.

Ale k poznání sladkosti duševního vína je třeba jiné, silnější žízně. Žízně, která se dostavuje, aby odměnila únavu světců a hledajících. Architektura krásy světa je tak složitá, že celou nádheru jejích perspektiv je možno přehlédnouti jen z míst, odkud slabému zraku všechny barvy a tvary a symboly splynou ve znepokojující nejistotu: města krásy, stavěná na horách, obehnaná valy oblaků s přichystanými střílnami blesku. A přece vše, co může pojati duše, od nejbolestnějších poznání těla až k závratím myšlenky, která se odvážila příliš daleko, položeno na pravé místo, zasaženo jest ihned zlatou slávou jejího dne. Rozežhavený kov slova, krvavě řeřavící v složeném vzduchu země, zdvižen do čistých, kyslíkových, život a plameny udržujících atmosfér věčnosti, zahoří v lilijové nádheře jisker jak slunce.

Je zvláštní, skrytá souvislost mezi krásou a bolestí.

Za to nejjemnější, co má život, za šepot bratrského přiznání mezi dušemi, za poznání, s jakou slávou se může člověk přiblížit k člověku, posel boží, za zázrak zapomenutí a odpuštění, za vznešená úsilí oběti bez odměny, děkuje život trpícím. Oni udržují posvátnou tradici mystické příbuznosti s bohem. Spravedlnost má pro ně chvějící se snížení hlasu, podobné padání rosy v soumracích jitřních; je třeba počkati ještě a chladící krůpěje budou ve vůních řeřavěti z květu. Tisíce obrazů, zachycujících děj za dějem, jak za sebou následovaly v čase po celé věky, slijí se v jejich pohledu a vydají, oživlé, svůj skrytý pohyb krásy. Nové útěchy zavanou jim do tváře, z blízkosti zatajující dech; poznají, že řady snů, které slouží duši v exilu země, jsou zbytkem z jejího královského dvoru z druhdy; a že čeká nevěsta vyvolená, aby panovala, na svůj den, na břehu věčného moře, předouc, podobná noci, mezi jejímiž magickými prsty táhnou se hedvábné niti světla z běloskvoucího kužele měsíce.

Tajemství kontemplace, v němž nejhlubší krása života se odhaluje, blednou za dní pozemského štěstí. Hukot nesčíslných splavů sil, vystřikujících a pěnících se celým stvořením, hvízdání v čase řádících větrů přerušují ticho, v němž hovoří ukryté hlasy. Zrychlenými kroky chvátáme ohněm boje; příliš intensivně sálá svět zdání. Slyšíme tlukot vlastního unavovaného srdce, ne tlukot srdcí naplňujících vesmír.

Každému převratu ve společnosti předcházela bolest nesčíslných hledajících, činná a pracující bolest provázející vývoj. V bolesti stýká se vina s jejím usmířením. Noc následující po dni tisíci hvězdami volá nové jitro, aby zapálilo nejvzácnější ohně na východních pahorcích a oslavilo krok za krokem mystický postup života na zemi. Závratěmi smutku a smrti vystihujeme ony harmonie, které jsou cílem veškerého chvění ve vesmíru. Minulost, těžké stíny viny, probíhající tisíciletími, rozptylují se znenáhla před užaslými dušemi jako stráveny milostí. Dech smrti, podobný očišťujícímu větru, vane kvetoucími sady srdcí, roznášeje vůni do obou světů. Radostná, pevná výmluvnost, nehledající slov a nalézající ta nejvyšší, podobná vytržení extase, jež nemá, co by ještě zatajila, uchvacuje znenáhla všechny řeči barev, zvuků a světel. Nad nížinami tmy a prvních soumraků, kde vládne fatalita nižším formám života, vystupujeme do oblastí svobodné vůle. Hlas víry zde zvoní, tisíce zvonů, hlas třesoucí se překvapeními zraků, oddaný, přijímající radostné staletí vývoje, jistý vítězstvími, jichž vise, jak slunce blízké zemi, prozařovala z krve ve snění proroků.

Poznání krásy světa je cílem všeho našeho úsilí.

Všechny poměry mezi dušemi nabývají vzrušení a napjetí její neviditelnou všudypřítomností. Ten, kdo nám dovedl ukázati některou novou linii, některou netušenou perspektivu z krásy věcí a světa, je naším dobrodincem, jediným a nezapomenutelným. Zdá se nám, jakoby nám patřil před svým narozením a celou věčností se k nám blížil a v tomto životě konečně nás nalezl, aby nám řekl, co nám měl říci. Po celý život jsme mu vděčni dle zákona lásky, která nedovede zapomenouti než jen na to, co sama rozdala. Odtud zbožňování milenců v tělesném jaře života, odtud extase před díly geniů, která propůjčuje jejich slovům resonance uvádějící v hudbu přelévání krve v žilách. Ale poněvadž je nemožno s naším tělem, nesoucím tíž minulosti, žíti v poměrech krásy předbíhajících o celé věky veškerou naši dokonalost, stává se i krása bolestí, jakousi netrpělivostí, jakoby písek našich cest rozežhaven byl příliš jejím sluncem, že není možno státi v něm bosýma nohama dlouho na jednom místě.

Učiniti svůj svět krásnějším, než jsme ho přijali v prvním otevření zraků, je věčnou touhou duší. Všechna úsilí tříští se o tuto práci, vyčerpající síly věků. Miliony myšlenek zaměstnány jsou v tomto otroctví hledajících na polích démantových, v tropickém žáru tisíciletého dne. A přece je to otroctví, které je jedinou svobodou země a bude čím dále tím tužší a přísnější, neboť bude čím dále tím vědoměji přijímáno. Ale naše žízeň po kráse nedává nám ani v stínech druhého života odpočinouti a nespokojeni s kořistí země věříme, že i pak staneme se účastni tohoto stupňovaného úsilí v nových podmínkách věčnosti.