Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/VI.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 41–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kancelář naše měla prastaré hodiny dřevěné, začernalé, jež chraptivým jednotvárným klepotem odpočítávaly si vteřiny svého života. V dávných dobách cvakávaly asi vesele, srdnatě, ale nyní — už to byl bojácný hlas vetchého stařečka. V místech, kde jsou kanceláře, býval klášter a tady právě byl refektář řeholníků. A ty hodiny prý jsou dědictvím po dávných klášternících. Ciferník začernalý, zaprášený, nikdo si toho nevšímá, ještě že tak někdo z útrpnosti ty hodiny natáhne. Číslice nejsou již znatelny a jen dle postavení ručiček dá se posouditi, kolik asi hodin.

Revident Ryba vytáhnul své válcovky a kontroloval s hodinami kancelářskými. Ukazovaly každé jinak, ale v tom se shodovaly, že „pomalu“ bude poledne. Ryba vyčistil brejle, nasadil na nos, pak vyňal z kapsy vesty skřipec a posadil před brejle. Byl velice krátkozraký, chudák, a nos jeho v té chvíli vyhlížel jako erb Johanitů, jako kůň s dvěma jezdci. Přistoupil k oknu, utřel rukávem zapocené sklo a drže v ruce své válcovky, upřeně díval se přes střechy malostranských domů na věž hvězdárny v Klementinu. Až se tam pohne červený praporeček, je dvanáct.

Teď se pohnul. „Dvanáct!“ ohlásil Ryba hlasitě těm druhým, nařídil hodinky, zastrčil do kapsy, sundal skla s očí a usedl u svého stolu. Vzal pero, namočil, trochu ostříknul a položil napříč kalamáře. Jen tak, aby něco udělal.

„Pánové, když ráno vstáváme a doslechneme, že v domě našem byl v noci někdo oloupen, podivíme se zprávě té, politujeme ubožáka a jdeme svou cestou. Když čteme v novinách, že známá rodina byla povražděna, ustrneme na chvíli, ale vypátrání vrahů a jich trest ponecháme prozřetelnosti povolaných činitelů. Ale když jsme se vrátili od stolu rady Haufa do svých kanceláří, ku svým pultům, nebyl nikdo slova mocen. Byl to hrozný okamžik. Usedli jsme mlčky, jeden se díval na druhého beze slova a vedle otázek a domyslů každý se zachvěl v duši své, každý se bál, nikdo strachem slova nepromluvil. Ne že by se cítil vinníkem, ale aby nebyl v podezření viny byť i jen myšlénkou. U vojska dopustí se někdo zločinu, jen jediný, a než vypátrají hříšníka, třese se celá setnina. V kanceláři odcizeny peníze, nikdo z nás necítil se vinným, nikdo nebyl vinným, a chvěli jsme se všickni. Kdyby se radovi byl ztratil v bytě celý milion, nebyla by nás zpráva o tom tak stísnila jako faktum, že z kancelářské místnosti zmizela částka, již sám bagatelizoval. Jinak ovšem potřebovali jsme jen ústa otevříti, několik slov promluviti, abychom se zahradili i proti podezření v mysli něčí klíčícímu, ale nemohli jsme tak učinit.

Proč se hájiti, když nejsme obžalováni?

Máme tedy mlčeti, jak výslovně si přál poškozený rada? Mlčení naše mohlo by býti milým jen pachateli, ale což my ostatní? — —

V kanceláři nebylo na práci beztoho ani pomyšlení, zvedli jsme se tedy a šli domů. Šli jsme pohromadě, ale v podloubí tři se odtrhli od ostatních a zaměřili do Karmelitské ulice. Já byl mezi nimi. V rohu za maltézským kostelem nízký dům, nad tmavým průjezdem visel veliký plechový orel. Tam jsme vešli a po tmavých točitých schodech dostali jsme se do prvního patra, kde byly kanceláře policejního distriktu. Komisař právě nebyl přítomen, odskočil prý si k obědu, ale vrátí se brzy. Nabídnuty nám židle, — já usedl na židli komisařovu těsně u jeho stolu. Z dlouhé chvíle jsem si prohlížel stůl a akta tu rozložená, aniž bych se ovšem čeho dotknul. Po levé straně stolu ležel dopis jakýs — co bylo vnitř, nevím, ale na adressu roztržené obálky jsem se zadíval. Takové stojaté písmo je mi odněkud známo, — zdali pak vzpomenu —

Dvéře se otevřely a vstoupil komisař. Honem jsem obrátil hlavu a vstal ze židle. Druzí taktéž.

„Ah páni od gubernia!“ usmíval se a odloživ klobouk, vzal brejle a ptal se po příčině naší návštěvy. Pověděli jsme mu, co jsme věděli o té smutné novině.

„Nu — a?“

„Činíme o tom ohlášení s uctivou žádostí, aby bylo užito vší energie, aby — — aby se věc objasnila.“

„Pánové, vy žádáte velmi málo!“ pravil úředník s tajemným úsměvem, „kdybyste žádali, aby byl pachatel vypátrán — —“

„To chceme! Tak jsme to totiž chtěli říci.“

„Tedy vám mohu sděliti, že bychom mu byli v patách. Nedomnívejte se, pánové, že jste první, kdo učinili oznámení o té aféře — —“

„Snad sám pan rada Hauf?“

„Ne, zcela jiná osoba, — ovšem ten podpis zdá se mi býti jen nastrčeným, aby udání nebylo docela tak anonymní“ a komisař vzav do ruky dopis, jehož písmo prve očím mým hlásilo se jako dávný známý, rozevřel, prohlížel a pravil: „Na vlas se shoduje udání toto s výpovědí vaší, jen že vy žádáte za vypátrání vinníka a zde na tom papíru už je naznačen. Ovšem — s tím se musí jíti pomalu, jdeme s vrchu.“

„A kdo to je?“ ptáme se všichni najednou.

Komisař pokrčil rameny.

„Někdo z úřednictva?“

„Ani to nesmím zatím pověděti. Ale krádež dám vyšetřiti neodkladně.“

Dříve byly mysli naše sklíčeny, řeč vázla v hrdle, nyní jsme se octli v stavu zimničné nedočkavosti a řeč roztála a proudila rychle a tisíce myšlének a domyslů se vystřídalo. „Kdo je tím zlodějem? — někdo z nás? z našich kollegů? Který? — to není ani možno, že by kdo z nás — Snad celé udání jest pravé až na označení zlosyna. Kéž dá Bůh, aby denuncované jméno pachatele bylo pravé, ale aby to nebyl nikdo z nás.“

„A kdo psal to udání? To se musilo státi dnes ráno, neb již včera večer — před objevením krádeže. Čí je to písmo? Snad pachatele samého, a do záhuby upadne nevinný. To snad ani není možno!“

„Na světě nyní vše možno, jen ne provést sekvestraci měsíce.“

Po třetí hodině odpolední přišli dva úředníci policejní v civilním obleku a dali si zavolat „ty tři pány, kteří byli v poledne na komisařství.“ Vyšli jsme k nim. Představili se nám a žádali nás, abychom je doprovodili do kanceláře a ke stolu rady Haufa. Šli jsme bez váhání. Rada Hauf právě stylisoval nějaký dopis soukromý a slyše tolik kroků najednou, ohlídnul se, a vida, že všichni cílíme k jeho stolu, odložil dopis, zakryl papírem a obrátil se proti nám.

„Pan rada baron Hauf!“ označili jsme policejním úředníkům.

„Pane rado, zde naše legitimace, — máme za povinnosť vyšetřiti aferu ohledně peněz vám odcizených, a prosíme, byste sobě neobtěžoval dovoliti nám prohlídku zámku vašeho stolu a na několik málo otázek nám odpověděti.“

„Ale pánové!“ — vždyť já si nepřál, aby se o věci té hovořilo, tím méně aby se činilo trestní oznámení. Kdo pak to udal?“

„Přišlo písemné oznámení s nějakým podpisem neznámým!“ odpověděli policejní úřadníci.

„Vždyť jsem k tomu nikoho nesplnomocnil!“ zlobil se rada.

Policie pokrčila rameny.

„A prosil bych, aby to udání dalo se ad akta!“ prohlásil rada.

„Dříve byste, pane rado, musil doznati, že peníze ztracené opět jste nalezl, nebo že jste se zmýlil v počítání.“

„To nemohu. Nelhal jsem nikomu na světě, mám nejméně chuti, abych obelhal sama sebe.“

„Pak zůstane při naší žádosti!“

„Tedy si prohledněte, co chcete, a ptejte se dle libosti.“ A rada Hauf vstal od stolu a ustoupil k oknu. Policejní úředníci prohlédli zámek stolu — tím nebylo hnuto, byl úplně neporušen, klíč správně odmykal i zamykal, jazýček dobře a přesně zapadal. Povytáhli zásuvku a prohlíželi stůl spodem. Veškeré součásti stolu byly natřeny tmavozelenou barvou, jak už bývá zvykem v kancelářích, ale v okolí zásuvky ani nejmenší stopy, že by pachatel byl se sem dobýval násilně. Snažili se i zvednouti vrchní plochu stolu, není-li odtržena, — ta držela při ostatní konstrukci, že zvedajíce ji nazvedli celý stůl. Prohlíželi klíč, Byl to jemný, komplikovaný kousek práce zámečnické.

„Že by snad stůl byl otevřen paklíčem, tomu sami nevěříme, pane rado, — důvody pro to máme různé, ale — nezapomněl jste před odchodem klíčem stůl zamknouti?“

„To bývá vždy mojí péčí!“

„Vždy, — ale právě v tom okamžiku, v té náladě veselé snad jste zapomněl zamknouti; či by to nebylo možno vůbec?“

„Možnost připouštím, ale jak povídám — —“

„Ještě jednu otázku, pane rado: máte podezření na určitou osobu?“

„Ani zdání!“

Úředníci se poroučeli radovi i nám a odcházeli. Dívali jsme se za nimi, až přešli dlouhou chodbou. Vešli jsme do kanceláře, abychom ty dva inkvisitory ukázali oknem kollegům. Ale nedočkali jsme se jich. Nejspíše šli v podloubí a tam nám zmizeli. Při odchodu z kanceláře však jsme byli v průjezdě zastaveni vrátníkem. Zašli prý tam ti pánové od policie a ptali se ho, zdali má kdo cizí přístup ku kancelářím. Mezi frekvencí v úředních hodinách každý, koho sem vede záležitosť, jinak sem nepřijde nikdo. Ptali se, zdali včera večer sem nikdo nevešel náhodou.

„Nikdo, byl jsem celý ten čas v zasklené loži, nikdo cizí sem nevešel.“

„Ani nikdo z úředníků?“

„Ne, to tam byl jen praktikant Pikard, — ale toho nepočítám. — Přiběhl celý udýchaný, vzal si tu klíč kanceláře, pravil, že má dva dny dovolenou, že pojede k bratrovi na venkov a spěchá prý, aby nezmeškal odjezd vlaku. Zapomněl prý v kancelářském kabátě tobolku s penězi a proto prý musí nahoru.“

„Jak dlouho se tam zdržel?“

„Asi dvě minuty — právě tak dlouho, mnoholi potřeboval, aby doletěl do kanceláře a zpět. Odevzdal mi tu klíč, přál jsem mu šťastnou cestu a on klusal.“

„V které kanceláři je přidělen onen pan Pikard?“

„U pana rady barona Haufa.“

Úředníci nepozorovaně, ale přec významně vyměnili pohledy.

„Pravil jste, že pan Pikard má dvoudenní dovolenou?“

„Ano! — Zítra večer je tu zase.“

„A bydlí? — no to už se dozvíme. Děkujeme!““