Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/V.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 35–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Revident Ryba si vzal tři šňupce po sobě. Jeden po druhém. To býval zvláštní případ. Tak obyčejně si ulehčil, když někdy rada mu učinil výtku k vůli konceptu a když radovi dokázal, že koncept přec jen je správný. Ohledl se vítězoslavně po kanceláři a nos jeho dostal odměnou trojnásobnou porci. Tehda to bylo však něco jiného. Zavřev tabatěrku po té ceremonii, ohlédl se ke stolu revidenta Tomana. Ten byl prázdný, jak by ho umetl. Ryba se podrbal za uchem. A ze znamení těch soudili úředníci, že by rád chtěl v té chvíli Tomanovi něco říci, ač ti dva spolu nikdy mnoho slov nevyměnili, jen kdyby tu byl.

„Škoda, že je nemocen!“ udělal si. „No, — půjdeme k věci. Kde pak jsme zůstali? — — Druhý den byl pro naše úředníky poloviční svátek. Měli jsme frekvenci od osmi hodin, ale už bylo devět a kanceláře úplně prázdné. Rada Vlasák tu seděl u svého stolu, když já jsem přišel. Nedávno jsem vstal a kdybych byl nepřišel, bylo taky dobře. Do práce se mi nechtělo, v hlavě mi hučelo, každou chvíli jsem zívnul a z dlouhé chvíle jsem šel podívat se do druhých kanceláří, zdali tu kdo je. „Jednička“ prázdna, „dvojka“ jako po vymření a ve „čtverce“ jediný praktikant Toman. Díval se z okna, ale uslyšev cvaknouti kliku, honem nahnul hlavu nad otevřené listiny, jako by měl bůh ví jak na spěch. Nechtěl jsem ho vyrušovati v té neobvyklé horlivosti a zavřel jsem zase dvéře. Na chodbě jsem potkal kollegu z cizího úřadu. Dobrý hoch, starý známý. Odskočil si z kanceláře a sháněl se po Pikardovi.

„Dověděl jsem se, že povýší,“ povídal, „a jdu mu gratulovat. Kde je ten člověk? Už jsem prohlídnul všecky kanceláře a všude je prázdno. Co to je?“

„Kamaráde, dnes mám neohebný jazyk a nemám bratra Arona, kterýž by za mne mluvil. Řeknu ti jen to, že dnes sotva kdo přijde, poněvadž jsme se měli na dnešek všickni tuze dobře.“

„A co se stalo?“

„Budu musit přec vyprávěti, už to vidím. To máš tak: náš rada baron Hauf zdědil veliké jmění a včera dostal čásť dědictví. Než jsme šli z kanceláře, přišel do každého oddělení a sezval nás všecky k sobě do bytu, na šestou hodinu večerní. Uchystá prý nám hostinu, abychom taky měli účasť onoho pocitu, jejž má on nad nenadálým dědictvím. Nu, přišli jsme, a hostina byla, jaké jsem dosud nebyl účastníkem. Těch jídel, příteli, toho vína všech druhů — — darmo povídat!“

„A Pikard asi ještě vyspává!“

„Ach, ten chudák! Jak živ ničeho neužil a neužije. Místo toho, aby šel na hostinu, vyžádal si od rady Haufa na dva dny dovolenou, vypůjčil si tři zlatky na cestu a jel navštívit svého bratra. Až někam k Pardubicům. Vymlouval jsem mu to, aby nejezdil, ale nedal si říci. Musí prý pověděti bratrovi, že již od prvního bude úředníkem. Namítal jsem, že by mu mohl poslati dopis, ale řekl mi, že tomu nerozumím. Rozumím tomu dobře. Nemá černého obleku, jehož bude nutně potřebovat při skládání úřední přísahy. Bratr snad mu k němu pomůže. Tak je to, brachu. Pikard je na venkově. Ale jakmile přijede, vyřídím mu tvoji gratulaci.“

Můj známý zas musil jíti a já se vrátil do kanceláře. Mimo radu tu byl již jeden úředník. No, vida, přece se to schází. Pak přišel druhý a počalo se to tak pomalu trousit, že do desíti hodin měly kanceláře obvyklou posádku. Jen Pikard chyběl — ten má dovolenou — a jeho rada, náš hostitel.

A vida, ten už jde taky. Sotva vešel do kanceláře a odložil vrchní oděv, klobouk a hůl, seskupili jsme se kolem jeho stolu a děkovali mu za včerejší pohoštění, jež nám bude vždy upomínkou na kollegialitu šéfa vůči podřízeným.

„Rádo se stalo, pánové,“ usmíval se rada Hauf, a usednuv do lenošky, vytáhl z kapsy svazek klíčů, a hledaje mezi nimi klíček od kancelářského stolku, hovořil: „Nemyslete, že to byl večírek na rozloučenou. Takový večírek s příslušným pohoštěním si uspořádáme častěji, jen že ne v mém bytě. Někde v lepší restauraci. Byt můj je dost těsný, jak víte, a pak — jsem nájemníkem a nerad bych, abychom ostatním partajím v domě dělali službu budíčka. Jak říkám, příští týden můžeme si uspořádati zas —“

Rada Hauf nedopověděl. Za toho povídání totiž vyhledal klíč, odemknul stůl, vytáhl zásuvku a nahlédnuv do vnitř, zamlčel se. Vytáhl zásuvku ještě víc, kvapně počal přehazovati uložené tu papíry, dopisy, doutníky — něco hledal a nemohl to nalézti. Mlčky pozorovali jsme počínání jeho a ač jsme nevěděli, co hledá, přece projel duší naší jakýsi strach původu neznámého.

„Pánové, někdo řádil v mém stole!“ povídal hlasem hlubokým, aniž by pozvedl očí a hledal dál. Nikdo z nás neměl odvahy zeptati se, oč se jedná. Každý kousek papíru prohlédnul, každou obálku starého dopisu rozevřel a zobracel na všecky strany, a když vše prohlédnul a urovnal zase, povídal: „Někdo byl v mém stole, ztratilo se mi tu pět stovek!“ A zvednuv hlavu, divoce projel zrakem celý ten zástup, až nám bylo nevolno.

„Snad je tu omyl, pane rado!“ dodal jsem si jediný odvahy.

„Jak to myslíte?“

„Že jste připojil peníze k oněm, jež vám včera přišly a společně je uložil.“

„Jak pak jsem je tam mohl připojiti, když jsem je odtamtud vzal a dal stranou! Než jsem šel z kanceláře, vyňal jsem z obálky pět stovek a nechal zde ve stole. Dnes jsem je chtěl poslat darem vzdálenému příbuznému, jenž ničeho nedědil. Zde jsem je nechal, to vím jistě, jako že je dnes pátek. A když jsem přišel domů a peníze přepočítával, bylo jich o pět set méně — o těch pět stovek, jež jsem si tu uzamknul ve stole. A ty jsou pryč.“

„Pane rado, snad by bylo přece dobře, abyste peníze doma ještě jednou prohlédnul!“ prosil jsem za ty ostatní.

„Učiním vám to k vůli!“ povídal mrzutě a obléknul se. „Snad by mohl jíti někdo se mnou, aby byl přítomen přepočítávání.“

„Ne, to by byla nedůvěra naše a té vy nezasluhujete. S kterým slovem se vrátíte, to bude nám pravdou. Nedej bůh, aby ta pravda byla smutnou.“

Za hodinu teprve vrátil se rada Hauf do kanceláře, ač tu bydlel na blízku. Čelo jeho bylo mrzutě zataženo. „Pánové, musím vám sděliti, ač nerad tak činím, že všecko moje hledání a počítání bylo marné. Jak taky mohu nalézti peníze doma, když jsem si je ponechal v kancelářském stole! Není to mnoho, pro mne ta částka nemá žádných citelných následků, ale věc ta je mrzuta již při uvážení, že mohlo vše dopadnouti hůře. Což, pánové, kdybych si tu byl nechal všecky své peníze, jako bývá někdy mým zvykem, že zásuvky kancelářského stolu používám jakožto pokladny. Co pak? Byl bych chuďasem šlechticem jako jsem byl dříve, odkázán pouze na služné svoje. O to se jedná. Jinak — vezmi ďas pět stovek — předevčírem ovšem jsem to ještě nemohl říci, ale dnes to řeknu. Jen to bych rád věděl, kdo se sem dostal a jak?“ —

Zámek byl neporušen, bylo odemknuto nejspíš paklíčem, ale kdo odemknul? — Kdo?“