Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/VII.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 49–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Portýr více nevěděl,“ pravil revident Ryba svým posluchačům, „usedl tedy ve své lenošce, nasadil brejle a drže úřední noviny hezky daleko od očí, šeptem si slabikoval nejnovější události a nařízení, ať už tomu rozuměl neb ne. Jako starý voják odhlásil svůj raport a a klidně věnoval myšlénky něčemu jinému. Nám uvázla řeč v hrdle. Bylo nám zase tak, jako v týž den ráno, když stojíce u radova stolu, slyšeli jsme temným hlasem: „Někdo mne oloupil.“ Ba ještě hůře nám bylo. Praktikant Pikard, — ten dobrák, ten poctivec Pikard je v podezření z onoho zločinu. Že praktikant Pikard byl v podezření, bylo nám stejně bolestné, jako by kteréhokoliv z nás se to týkalo. Míval často hlad, bída mu z očí zírala, slabostí sotva se na nohou držel, ale nikdy neodcizil z kanceláře ani půl archu papíru. A nyní, když má skrovnou existenci, s níž je spokojen, na prahu stavu úřednického, maje obdržeti za několik dní dekret, že je povýšen, že od té chvíle až do své smrti má nároky na zabezpečené živobytí z pokladny státní, v té chvíli že by byl — — Ne, to není možno. To se musí objasniti, Pikard musí žádati satisfakci za urážku tím podezřením mu způsobenou. A v podezření je, o tom není pochybnosti. Policisté ptali se po jeho bytu, po jeho návratu.

Zítra večer se vrátí! Už kdyby tu raději byl!

Druhý den k večeru vydali jsme se skoro všickni na nádraží. Do příjezdu vlaku bylo ještě daleko, ale byli jsme již netrpělivi. Vlak zahučel, cestující se vyhrnuli z vozů, ale Pikard nepřijel. Přijede prý ještě jeden vlak od Vídně, asi za tři hodiny. Chodili jsme chvíli po ulicích a znovu jsme se vydali na nádraží Pikardovi naproti. Ani tentokrát nepřijel. Co je to? — Mrzutě jsme zašli do blízké hospody, a tam jsme setrvali dlouho do noci, osnujíce různé domněnky o příčinách, proč Pikard nepřijel.

Rozcházeli jsme se k svým domovům v naději, že časně ráno Pikard přijede a že se s ním setkáme již v kanceláři. Nepřijel zase. Rada Hauf sám ho omluvil tak, že prý nejspíš zmeškal hodinu vlaku a že přijede později. Pikard je pořádný — nevídáno o půl dne. Asi v deset hodin přišel policejní sluha a odevzdal radovi obsýlku jakous. Ten ji vzal, mrzutě přečetl a obléknuv kabát, vzal klobouk a hůl a odešel. Byl prý povolán k neodkladnému výslechu. Teprve před dvanáctou se vrátil. Byl rozčilen, rozhněván, tváře začervenalé, nikoho si nevšímal, odložil vrchní šat, usednul a jal se pročítati nějaký akt, jejž vzal nazdařbůh, a ačkoliv obličej těsně přiložil k papírům, přec bylo viděti jeho svraštěné, hněvem stažené obočí.

To býval u něho řídký zjev. Proto se všeobecné soudilo na událosť zcela neobyčejnou. Že by se zlobil nad ztrátou těch pěti stovek — vždyť sám se celé té nehodě vysmál. Proto úředníci tiše a napjatě seděli u svých stolů, zpola se obírajíce prací, zpola pozorujíce každé hnutí pohněvaného, jinak velmi kollegialního rady.

Na dvéře kanceláře bylo zaklepáno. Vešel veliký vousatý listonoš, pozdravil mechanicky, šel ke stolu rady Haufa, položil tam dopis a zase se poroučel.

Rada odložil akta, vzal dopis, chvíli se díval na adressu, rozstříhnul obálku, vyňal dopis a četl. Stále s týmž zamračeným čelem. Obsah byl asi krátký, byl se čtením brzy u konce. Pohodil hlavou pohrdlivě, nuceně se usmál, složil papír, dal do obálky a odhodil stranou stolu.

„To má člověk za všecku ochotu!“ bručel si, ale zúmyslně tak, aby to všickni mohli slyšeti.

„To si tak dochováme! — Tady se starám, abych ze žebráka vychoval pořádného člena lidské společnosti, a vychovám si! — zloděje! Už to jiné není. Vezme si cizí peníze, vyžádá si dovolenou a odjede. A místo sebe pošle dopis!“

Úředníci naslouchali s utajeným dechem, pohybujíce suchým pérem na papírech. Jeden kradmo pohlíží na druhého. Rozumí si. Rada mluví o Pikardovi. Ten dopis asi pochází od něho. Snad už se přiznal!

Rada složil akta, svázal špagátem, zatížil mramorovou destičkou, oblékl se a zas odešel.

Jako vlci na kořisť vrhli se úředníci na dopis, jejž rada Hauf — snad zúmyslně — nechal na stole ležeti.

„Je to dopis od praktikanta Pikarda!“

„Ukaž, co píše!“

„Přečíst, hezky hlasitě, ať všickni slyšíme!“

„Urozený pane!

V hluboké úctě podepsaný prosím pokorně za milostivé mi prodloužení dosavadní dovolené o další čtyři dny z tohoto důvodu: Bratr můj, juris doktor, jediný bratr a příbuzný můj, jest těžce nemocen, a ježto šest roků jsme se neviděli a on tak mne prosí, abych mu neodcházel, opětuji prosbu svoji uctivou v důvěře, že mi milostivě vyhověno bude. Slibuji zároveň, že zameškaný čas mimořádnou frekvencí vynahradím.

V hluboké úctě nejoddanější

Fr. Pikard, praktikant.“

Ten, co četl, složil dopis do obálky, položil na dřívější místo a šel si sednout. Druzí za ním. Možná, že se rada ještě vrátí, nebylo by příjemno, aby je zastihl u svého stolu. Mlčky díval se zase jeden na druhého.

„Přátelé, kde v celém tom dopise je jediné slovíčko, jež by nasvědčovalo, že Pikard je zlodějem?“

„Kdož ví, o kom rada mluvil!“

„Nemluvil, až přečetl ten dopis. A co řekl, víte.“

„Inu, jednu věc četl, na druhou myslil, a o třetí při tom mluvil. Jeho řeč nemůže se na Pikarda vztahovati. To není možné.“

„Nevíš, jak to povídal?“ — „vezme cizí peníze, vyžádá si dovolenou, odjede a místo sebe pošle dopis.“ — O kom tu mluvil než o Pikardovi?“

„Ale Pikard zlodějem není!“ ozvalo se skoro ze všech úst najednou.

„To vím taky. Proto navrhuji, abychom mu psali, by neodkladně se vrátil.“

„Možná, že mu bude psáti pan rada ohledně prodloužení dovolené a při tom třeba něco podotkne, co sem Pikarda přižene. Kdož ví, jak je mu tam chvíle drahá, a budeme ho odtamtud vyháněti. To by nebylo hezké od nás. Nám nepsal, my nemáme práva mu odpovídati.“

Uplynuly čtyři dni a rada Hauf obdržel nový dopis od Pikarda. Chladně ho rozevřel a bez pohnutí přečetl. Pak vstal a četl hlasitě:

„Prosím po třetí o prodloužení své dovolené, tentokráte ještě o dva dni, a ručím svým čestným slovem, že vyjma těžkou nemoc nebudu nikdy již žádati o dovolenou, dokud nevysloužím. Bratr můj včera skonal a zítra má pohřeb. Nemá nikoho mimo mne, kdo by ho pochoval. Při návratu svém přinesu doklady o pravdivosti slov svých.

V úctě nejhlubší

Fr. Pikard“

„Pánové,“ pravil rada, ve tváři zsinalý, když dočetl, „takhle dovede mluviti a psáti — zloděj. Nějaký hlupáček by tomu lamentu snad uvěřil, ale já jsem přesvědčen o něčem jiném. Jednání Pikardovo je dobře promyšlený manévr. Vyžádal si dva dny, odjel na venkov, tam někomu odevzdal připravené již dva dopisy s nařízením: ten odešleš za čtyři dny, ten zase za dva dny na to, a dnes? — Pikard je zatím s penězi za hranicemi… Co jsem chtěl ještě říci! Zavolejte mi sem praktikanta Tomana!“

Za chvíli tu byl a chvěje se na celém těle, bázlivě postavil se před stůl.

„Proč se tak bojíte? — Stůjte rovně. Chci vám říci, abyste si napsal žádosť za udělení uprázdněného místa úřednického — — Ale hned, zítra je sezení o tom.“

„Pane rado, nejsem na řadě, — přede mnou je praktikant Pikard!“ povídal Toman, při čemž mu oči radostí hrály, ale zuby leknutím ještě cvakaly.

„Praktikant Pikard! — ten je — — na dovolené!“

Toman se hluboce uklonil, až k zemi a odcházeje byl tak opojen radostí, že nemohl ani nalézti dvéří, kudy přišel.

Tak daleko již zahnán Pikard bouří podezření!?

„Hoši, teď už zbývá jen jeden prostředek, abychom Pikarda zachránili!“ povídal rada Vlasák, uslyšev, co se stalo. „Jeden sedněte a hned napište psaní Pikardovi, aby se s mrtvým bratrem rozloučil, na jeho pohřeb aby nečekal a hned aby přijel. A to „hned“ napište hezky velikými literami a podtrhněte barevnou tužkou. A můžete připsati, že se jedná o jeho celý život. Nebude to žádná lež ani přehánění.“

Dopis vyhotoven, zapečetěn a jeden s ním běžel hned na dráhu, aby s nejbližším vlakem byl expedován.

Uběhly dva, tři dny — Pikard nešel. Úředníci dívali se na sebe zpytavě, s otázkou, co to má znamenati. Nikdo nevěděl. Uprázdněná místa byla obsazena, místo akcesisty dostalo se praktikantu Tomanovi. Nikomu z nás ten člověk neublížil, ale nevím, proč nikdo z nás nevítal ho mezi sebe jako soudruha. Nikdo v celém departementu nestisknul mu ruku na důkaz upřímné gratulace. Nikomu z nás neublížil, — ale snad tajně někdy někde ublížil člověku, jenž nám byl všem milým… Tak prý bývá při nevysvětlitelné antipatii.

Pikard měl byt v uličce za svatojirským kostelem na Hradčanech. — V týž den, kdy bylo nové jmenování úředníků, vydali jsme se k večeru v tu stranu a vylezli po krkolomných schodech k jeho bytu. Vstoupivše do kuchyňky, byli jsme svědky zvláštního divadla. Nájemník, u něhož Pikard bydlil, chodil s rukama založenýma po kuchyni a na odřeném kufru u okna sedělo asi pět drobných dětí a všecky měly oči pláčem zarudlé.

„Ještě nepřijel pan Pikard?“ tážeme se.

„Přijel, — včera ráno již.“

„A kde je?“

„To kdybychom věděli, milostpánové! Sotva přijel, už tu v patách za ním nějací dva páni — ptali se tu za jeho nepřítomnosti několikrát po něm, — a hned jej vyzvali, aby je doprovodil. Nyní jsem poznal, že jsou to policisté. Odvedli ho, — kam, nevíme. A ty děti naše mohou se rozplakat pro něho. Já sám nemám chuti k žádné práci a pořád přemýšlím, čím asi je vinen a zdali bych mu mohl pomoci.“

Ubohý Pikard! Obrátili jsme se a rychle sestupovali po schodech na ulici. Teď jsme věděli dost.

„Což abychom ho navštívili?“

„Teď večer? Nepustí nás k němu. Vždyť ani nevíme, kde je.“

„To se dozvíme. Počkáme tedy do zítřka. Beztoho už snad vše ztraceno.“

Rozešli jsme se po známých a pověděli, co jsme zaslechli o osudu Pikardově.

Následující den, asi v jedenáct hodin dopoledne, přišel úřední sluha, že prý venku čeká na mne nějaký „pán“. Vyjdu ven a ten „pán“ stojící na chodbě představuje se mi jako sluha policejní věznice a má prý mi odevzdati tenhle lístek a počkati na odpověď.

Vzal jsem lístek, jen tak složený, tužkou psaný.

„Hoši, praktikant Pikard píše!“ volám do kanceláře. Vše se vyhrnulo ke mně.

„Co píše? — kde je?“

„Ve vazbě vyšetřovací, — máme mu poslati starý kancelářský kabát. Je prý tam ve svátečním obleku, a aspoň kabát by si rád ušetřil.“

„Nic víc nepíše?“

„Nic!“

„Jak se má? — Což abychom mezi sebou sebrali trochu peněz a poslali mu.“

To prý nesmí býti, povídal posel.

„Tedy přineste ten kabát!“

Přinesli starý, zaprášený kabát kancelářský, jenž visel na zdi v koutě za opuštěným stolem Pikardovým, dali ho sluhovi přes ruku a ten šel.

Ale neuběhlo ani půl hodiny, už tu byl zase sluha z policie, zase jiný. Zašel ke stolu rady Haufa a položil tam obsílku.

„Zas už?“ durdil se rada, „a zase hned? — Už se z toho zblázním!“

Ale nebylo pomoci. Oblékl se tedy a šel. Ví už, že Pikard je v Praze? — ve vazbě?

Nyní jsme byli přesvědčeni, že se tam s ním setká. Jak se bude tvářiti, až se vrátí? —

Už se schylovalo k jedné hodině, když se rada Hauf vrátil. Bledý, skoro zažloutlý ve tváři, oči jeho těkaly bojácně po kanceláři, jako by nesměly se setkati s něčím zrakem.

Usedl, zase vstal, — vzal akta, zase je odložil, otevřel zásuvku stolu, ale ani se tam nepodívav, zase ji zamknul, z jedné kapsy vzal šátek a dal do druhé. Nyní vstal.

„Pánové!“ — ale jaksi ochraptěl najednou, — „pánové, já mu přece ubližoval. Praktikant Pikard nevzal ty peníze, — ač byly nalezeny za podšívkou jeho kancelářského kabátu — nevěříte? Psal prý si před chvíli o kancelářský kabát. Sluha mu ho přinesl, ale než mu ho vydali, prohlídli ho důkladně. A tam za podšívkou našli pět stovek. Hleďte, tu je mám! Ty byly odcizeny z mého stolu a nalezeny v kabátě praktikanta Pikarda. Ale nevěřte, že je vzal. Já tomu taky nevěřím. Kdybyste byli viděli, jak ten hoch plakal, když se dověděl, proč je ve vazbě, a když mu řekli, že všecko zapírání je marné, ježto peníze nalezeny v jeho oděvu — — nepřejte si toho divadla! Jen soudce se zákonníkem v ruce nesmí býti přístupen dojmům, jimž právo má podlehnouti obviněný i žalobník. Vzdal jsem se svědectví, poukazoval na okolnosť, že jsem neučinil oznámení krádeže, prohlásil jsem, že vida tu poctivou dětinskou tvář Pikardovu, vidím i jeho nevinu — tu teprv byl Pikard z vazby propuštěn — —“

„Propuštěn, — zachráněn!“ volali jsme.

„Propuštěn, — pro vás i pro mne ztracen! — propuštěn „pro nedostatek důkazů“. K vůli těm třem slovíčkům nikdy do státní služby nesmí se navrátit. A on přec nevinen. Že není zlodějem, důkaz ten, že nepřijal ztracených a opět nalezených peněz, jež jsem mu darem nabízel. Je pro nás ztracen. Pozdravuje vás všecky a dnes ještě prý odjede z Prahy. — Ještě to: ptal jsem se, jak asi peníze se dostaly do jeho oděvu.

‚Ten je tam schoval, pane rado, kdo vám je vzal.‘

‚A kdo by to mohl býti?‘

‚Nechci nikomu ublížiti, ale myslím, že ten, kdo se stal místo mne úředníkem!‘

Tak to povídal, pánové, praktikant Pikard.““

* * *

Revident Ryba se ohlídnul na prázdný stůl Tomanův, podíval se na hodinky a šel si umýt ruce. Bude pomalu čas jíti domů.

„A to je ten Pikard, kterého jsme viděli?“ ptali se ti mladí úředníci ještě na rozloučenou.

„To je on, praktikant Pikard!“

„A co dělá?“

„Ledacos, nyní asi nic, protože šel s vojskem. Jak je bez místa — teď už to bývá často v stáří — chodí s vojskem. Doprovází je a počítá kroky. A na zpáteční cestě zase kroky přepočítává, zdali se nezmýlil. Tím zapomíná na chvíli na svoji bídu.“