Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/II.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 21–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ubylo-li práce, těžko říci, ale příležitost k malému rozhovoru se naskytla za několik dní. Toman onemocněl a nepřišel do kanceláře. Ta nemoc už ho trápila dlouhá léta. Koncem listopadu, nejdéle však po prvním prosinci se roznemohl a stonal do konce dubna. Sluha mu přinesl za ten čas peníze, Toman na základě dlouhé choroby si hned zadal za dovolenou — jen asi na čtyři, nejvíce na pět měsíců a chodil zatím pilně do kanceláře, nežli žádost jeho byla vyřízena. To trvalo vždy tři i čtyři dny. Pak šel na dovolenou. Přišel na podzim, a tu vždy po krátké činnosti jeho přišlo to píchání do nohou a musil ulehnouti.

Ubohý člověk! — Mučedník.

„V těch časích, do nichž se vracím se svojí pohádkou,“ povídal revident Ryba v kroužku svých mladých kollegů, „byly naše kanceláře u Šternbergů. Tady byly úřady zcela jiné: v přízemí kasárna četníků, v prvém poschodí vojenská účtárna a tady byl expedit a kanceláře registratury. Nám najali místnosti v pustém domě Šternbergů. Tehda nás nebyla ani polovice jako nyní. Nebylo tolik práce. Měli jsme čtyři kanceláře, v každém seděl rada s pěti úředníky a jedním praktikantem. Dohromady čtyři praktikanti. Nyní je jich — zdá se mi — kolem třiceti. Já měl radu Vlasáka. Byl Čech, jeden z těch starých poctivců. Byl jsem nejstarším praktikantem. Sloužil jsem pět let a sedm měsíců bezplatně, po tom čase jsem bral první císařské peníze. Stošedesát zlatých ročně, vždy za čtvrt roku čtyřicet zlatých. Ti ostatní tři praktikanti byli dosud bezplatnými. To byl praktikant Pikard, — ten byl u rady barona Haufa, po něm byl praktikant Jordán, ten už je nebožtíkem, a posledním byl Toman. Sloužil už taky na třetí rok a jak toho času korouhvička vyhlídek ukazovala, směle mohl počítati, že nejméně ještě čtyři roky uplynou než se seženou dvě apertury, než dostane adjutum. Ovšem tehdá se nenastupovalo ve státní službu s takovými nadějemi jako nyní. Člověk musil míti vedle energie taky porci pravé arabské trpělivosti a pak — v zásobě pár stovek anebo zámožné rodiče. Každý z nás měl to, čím se v reversu vykázal. Já za bezplatné služby utratil podíl po matce, praktikant Jordán byl synem purkmistra jednoho krajského města a Toman — nebyl sám zámožným, ale štědře podporován a vším zaopatřován od jedné zdejší rodiny, jejíž dceři slíbil se odměniti manželstvím, až nabude dekretu úřednického. Jediný praktikant Pikard činil výjimku. Přišel s nejlepším vysvědčením ze škol, s nejrůžovějšími nadějemi a plány, pln humoru a veselí, ale s kapsou prázdnou, beze vší podpory zevně, osiřelý, opuštěný. Předložil sustentační revers, jak zákon velel, — na kolkovaném papíru potvrzení, že bratr jeho starší, juris doktor, zavazuje se bratra praktikanta po čas bezplatné služby vším zaopatřovati, čeho třeba k slušnému živobytí a důstojné representaci stavu úřednického. To mu napsal chudák a podepsal, ač sám byl bezplatným koncipientem advokátním někde na venkově a snad ještě chudší než bratr praktikant sám. Revers byl přijat, zákon chce literu, žaludek ať si taky chce, co mu patří. Pikard se dopustil lži vůči představenstvu, ale žaludek podobnými obraty řečnickými, provedenými na kolkovaném papíru, obelstiti se nedá. Proto po službě hleděl Pikard vždy napraviti tu kolkovanou lež. Musil. Našel si nějaké kondice, hezky daleko od kanceláře, aby se o tom nikdo nedověděl a v neděli večer vždy hrál na pianě v jedné zastrčené hospodě za branou. Několik grošů mu to vždycky vyneslo. Ovšem v pondělí musil vždy slyšeti obligátní výčitku z úst svého šéfa: „Pozoruji, že jste se na dnešek zas málo vyspal. Oči máte zarudlé a šat váš čpí tabákovým kouřem. Takhle přivedete svého pana bratra na mizinu. Kdybych věděl jeho adressu, psal bych mu, aby vám tolik peněz neposýlal.“

Pikard si vzdychnul a sklonil hlavu nad papíry. To bylo v očích pana rady dobrým znamením. „Přece ten hoch není ještě docela zkažen, ještě ho slovo napomenutí dojme.“ Povzdech Pikardův však měl jiný význam. Chuďas, měl jen jedny šaty, v těch musil za živobytím i za službou. Později si nastřádal tolik, že si mohl koupiti ještě jeden oděv. Když přišel z hostince, kde rozjařeným tanečníkům dlouho do noci hrál, svlékl hospodou páchnoucí oděv, ráno oblékl jiný a rada Hauf, necítě tabáku, byl u vytržení nad docíleným výsledkem, že zachránil zase hodného člověka. Měl již připravený dopis pro bratra Pikardova, juris doktora, dobře, že ho neodeslal. Byl by ho darmo zarmoutil. A měl nový důvod pro svůj argument, že v dobrotě lze velmi mnoho poříditi. Pikard sloužil o měsíc méně než já, ale sloužil o celý rok déle než já bezplatně. Já měl šest let sedm měsíců, on šest let šest měsíců. On stále bezplatně. Spočtěte si to dobře, rozdělte na dny a považte, kolikrát denně chce se člověku jísti. A na každé sousto si musil Pikard potají vydělati. Znal jsem jeho poměry dokonale. Se vším se mi svěřil, když se přesvědčil, že jsem hoden jeho důvěry. A já měl Pikarda rád jako bratra. Když uběhly tři měsíce a já obdržel čtyřicet zlatek, vždy jsme si někde v zákoutí pořídili malou hostinu na mé útraty. Nabízel jsem mu často i menší půjčku, ale to vždy se zdráhal a nikdy nepřijal. Až jednou. Vyšli jsme z kanceláře a Pikard se mne důvěrně chytil za ruku.

„Jeníku, potřeboval bych pětku, — dluhuji za dva měsíce nájem —“ pravil nesměle a ohlížel se na všecky strany bázlivě, jako by se mi zpovídal z provedeného zločinu.

„Františku, je to plagiat! To je moje myšlénka, kterou mám dnes od božího rána.“

„A já od včerejška, — můj nápad je přec tedy původnější.“

„Nu, nechme toho, — já myslil jen tak, že včera byl pondělek, a po neděli že míváš trochu peněz pohromadě.“

„Měl jsem, příteli, — měl jsem. Vrátiv se v noci z hostince, dal jsem si šaty vyvětrat do otevřeného okna v předsíni a ulehl jsem. Ráno byly šaty pryč. A já tam měl v kapse celý výdělek.“

A div se nerozplakal. Zase prý bude musit choditi jen v jednom oděvu, za chlebem i do kanceláře. Kdo mu pomůže! — Já mu pomoci nemohl, ale přispěl mu tajemník Lukáš. Náhle zemřel, místo po něm se obsadilo, postupem stal jsem se akcesistou a Pikard zdědil moje adjutum. Aspoň se zbavil té trudné funkce hostinského pianisty.“