Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/III.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 26–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ledačeho si všímám, pánové,“ pokračoval revident Ryba a dal v cirkulaci svoji starodávnou tabatěrku. „Ob čas zaslechnu z vašeho středu stesk, že postup jest tu volný. Aspoň ne tak rychlý, jak by práce a vzdělání v odměnu požadovaly. Nedivím se vám: máte školy, mnoho škol, tak že nynější generace pomalu bude dokončovati předpravná studia v době, kdy už vlasy počínají šedivěti, jsou-li vůbec ještě na hlavě. My měli polovici škol co vy máte, ale vědomosti, jichž jsme nabyli, nijak neodpovídaly polovině vědomostí nynějších. Věřte však, že vy za deset let domůžete se vesměs lepší kariéry, než my se domohli ve dvaceti letech. Nastoupili jsme jako mladíci službu, to je pravda, ale za to mnohý sešedivěl při bezplatné službě nebo při stošedesátizlatovém adjutu. A když našinec postoupil na místo akcesisty, víte, co to bylo? Tři sta padesát zlatých ročně. Po deseti letech mu přidali padesátku, tedy čtyři sta. A mnohý při tom vysloužil. Praktikant Jordán k vysoké protekci přišel odtud do Vídně a ten byl jediným, který to k něčemu přivedl. Zemřel před dvaceti lety, ale již tehda měl více hvězdiček na zlatém límci než já dnes na límci sametovém. Tím způsobem přišel praktikant Toman bezprostředně za Pikarda a mezeru po něm vyplnil nový praktikant bezplatný. Na jménu nesejde.

Tak byl náš status po plné čtyři roky. Ani noha se nehnula. Já akcesistou posledním, praktikant Pikard s adjutem a Toman — už šest roků bezplatným. Rodina, jež si vzala na starost vydržování Tomana za tou mdlou nadějí, že on si vezme jejich nejstarší dceru, — nyní již hezky starou Albinku, byla na pokraji záhuby a zoufalství. Staří rodiče Albinčini měli nějaký domek na Malé Straně a ten už byl zadlužen do posledního šindele. Celá rodina se uskrovňovala s nadlidským sebezapřením, jen aby pan Toman nepozoroval v ničem ujmy. A pan Toman, ač musil viděti v každém koutku bídu, stavěl se, jako by neviděl a požadoval s elegantní bezohledností povinných desátků. Šest let už sloužil bezplatně, šest let bezplatně se dal živit, šatit a vším pohodlím zaopatřovati na účet ubohé rodiny dobrácké — a svět se mu při tom jak náleží líbil. Přál si, aby ta bezplatná služba trvala ještě déle. Albinka sestárne, dobrodinci jeho schůdnou, Toman se bude stavěti překvapeným, dotkne se otázky, jaký podíl, jaké věno bude míti Albinka, — no, něco už se řekne.

Albinka sestárla ovšem, ale zhatila šlechetné plány Tomanovy. Někde se nastudila, když šli ze zábavy, ulehla a že byla beztoho slaboučká, podlehla. Toman byl na pohřbu, to je pravda, ale vícekrát se v rodině neukázal. Albinčini rodiče ve své dobrotě neměli mu za zlé, že tak lhostejně oželel Albinku, jen to jim bylo líto, že ničím mu neublížili a on jako by jich neznal.

V tom čase odešel do pense rada Říha. První apertura po čtyřech letech. To byl jediný, o němž jsme vedli kalendář celá léta, a na den jsme měli vypočteno, kdy má vyslouženo a kdy má jíti na odpočinek. A rada Říha, jak se přiblížil ten den, přišel v černých šatech, čistě oholen do kanceláře a v jedenáct hodin se odebral do presidia. Nesl s sebou balík aktů, — žádosť za pensionování a všecky potřebné listiny, dekrety, pochvalná osvědčení. Přišel zpět za půl hodiny, šel z jedné kanceláře do druhé, od jednoho úředníka ke druhému a každému podal ruku.

„Tak se tu mějte dobře, pánové, přeji vám všem štěstí, — já dnešním dnem vás opouštím, a přeji vám, aby každý z vás ve zdraví absolvoval tu čtyřicetiletou školu chleba vezdejšího. Žádosť moji tam již mají, na vyřízení si již počkám doma. Ještě jednou s bohem vespolek všem, a panu Pikardovi zvláště. Těší mne, že právě vám mohu ustoupiti, abyste se stal úředníkem!“

Praktikant Pikard chtěl přiměřeným spůsobem se poděkovati, ale nebyl slova schopen. Všimnul jsem si, že oči jeho byly zality slzami.

V ten den nebylo v celém departementu na práci ani pomyšlení. Tak náhlý odchod oblíbeného rady, postup praktikanta Pikarda do kategorie úředníků — oba se těšili přízni a lásce celého personálu a jeden učinil tak svědomitě místo druhému. Sešli jsme se v kanceláři rady Haufa, kde byl Pikard přidělen službou, a gratulovali jsme mu k nastávajícímu povýšení. Rada Hauf, velice uhlazený pán, neměl rád hlasitý hovor, ale v ten den dovolil vše. Natáhl se ve své sametové lenošce tváří proti nám, nasadil lorgnet a zavolal si praktikanta Pikarda. Ten se postavil jako voják před něho — baron Hauf jako bývalý důstojník kavalerie takové věci měl v zálibě. A my kolem celého stolu.

„Also, Herr Pikard, gratuluji. Jak pak dlouho sloužíme celkem?“

„Deset let, šest měsíců, pane rado!“

„To je hezké. Ještě devětadvacet a půl roku a půjdete taky do pense.“

„K službám, pane rado.“

„Deset let, šest měsíců — no, ale nyní je závěrka. Nejstarším úředníkem u nás je pan rada Vlasák a ten má teprve pětatřicet služebních let. Ještě pět. — Ještě pět let má čekati váš nástupce na místo úřednické, vyjímaje nepředvídaný případ úmrtí. Kdo pak je za vámi?“

„Praktikant Toman, pane rado.“

„A, chudák, ten se ještě načeká!““