Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/I.

Hradčanské povídky: Praktikant Pikard Josef Leopold Hrdina
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Praktikant Pikard
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 17–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vojsko se vrací z Letné do kasáren. Nejdříve štábní důstojníci na koních, pak vojenská kapela. Židle v kancelářích odskakují hřmotné od stolů, ti mladší se hrnou k oknům a otvírají je dokořán, aspoň na tu chvíli, co hraje hudba, a ti starší mrzutě bručíce zvedají se od svých stolů, zahrnují límce, zacpávají uši bavlnkou a ustupují v opačnou stranu ke kamnům. Opatrnosti nikdy nezbývá. Někde povstane průvan a je zle. Ti mladší zatím s hlavami obnaženými vyloženi jsou z oken, třeba mráz fičel z věnčí, a pozorují vojsko, jeho krok, zástupy darmošlapů, jeden si hvízdá dle hudby a vzpomíná dob nedávných, kdy sám byl vojákem, jiný se dušuje, že by šel hned na vojnu, kdyby tam nic jiného nemusil dělat, nežli šlapat podle not hrající kapely a poněvadž mnoho očí mnoho vidí, vedou se podle toho všelijaké řeči. Až když poslední setnina přejde a z celé hudby z dalekých ulic již nelze rozeznati jiného než údery na turecký buben, zavírají se zase okna a stoly se obsazují. Někdy se stane, že za chvíli jde touž cestou pluk jiný, opět s hudbou, — „no, musíte odpustit, pánové!“ — a všecko se hrne zase k oknům. Potom už ti starší páni se počnou kaboniti, a nebýti revidenta Ryby, lecjaké poznámky by tu kmitly. Ale Ryba drží s tou omladinou jako skála. Je to stařeček už, hlavu má holou jako kokosový ořech, ale mladých úředníků si váží. Jsou to lidé „s maturitou“, něco znají a člověk se od nich ledačehos doví. Proto když tu některý z těch mrzoutů začne hubovati na to „věčné“ otevírání oken, obrátí se Ryba, pošoupne brejle na čelo a pohrozí: „Jen ty mlč, — ať nepovím, co ty jsi vyváděl, když jsi byl v těchhle letech! — Už jsi zapomněl?“

A je svatý pokoj. Tentokráte však jen na malou chvíli.

„Zase hudba! Slyšíte? Co to je? — dnes už třetí kapela — troje vojsko!“

Všecka okna zase rázem dokořán, všichni stařešinové u kamen, všecky mladé hlavy vyloženy z oken a tam, kde tlačenice největší, blýští se holá hlava Rybova.

„Co to je?“

„Nováčkové z Černínských kasáren na cestě do Hercegoviny vystřídat tamních soudruhů, hudba je doprovází na nádraží.“

„A toho lidu s nimi. Zajisté vesměs příbuzní a známí.“

„Hm,“ udělal si revident Ryba, „to bych rád věděl, koho z příbuzenstva neb známých tam má mezi vojáky praktikant Pikard!“

„Který?“

„Tu, jak jde vedle hudby, — nevidíte? — ten vysoký, hubený s dlouhými bílými vlasy — —“

„A, toho znám,“ povídal jeden, záložní důstojník, „ten chodí s vojskem daleko na manévry.“

„To je praktikant Pikard!“

Všichni s udivením prohlíželi si starého soudruha Rybu.

„No tak zavřete už okna!“ dodal si odvahy v hloučku u kamen starý revident Toman.

Rozkazu hned uposlechnuto a každý šel zase ku svému pultu.

„Tomane, vojáci jdou do Hercegoviny a vedle nich kráčí praktikant Pikard!“ povídal revident Ryba.

„Nedávno jsem se zbavil píchání v nohách,“ pravil oslovený mrzutě, „a zas abych ulehnul.“

„To nechceme, kamaráde!“ řekl Ryba. A šel zavřít dvéře almary, kde byla stará akta, pak zavřel u svého stolku pootevřenou přihrádku, kalamář zavřel taky. „Teď jsem všecko uzavřel, Tomane, nyní to na tebe nepotáhne. Ale valně sešel ten praktikant Pikard, sestárnul od té doby, co jsem jej naposledy viděl.“

Při tom upřeně se díval na Tomana. Ten počal polohlasitě čísti koncept pětiletého aktu, jenž co nepotřebná příloha přišel s jakýmsi přípisem. Ryba se obrátil a přehlídnul s podivným úsměvem ty mladé zvědavé tváře, jako by se chtěl otázati, co tomu říkají. Co tomu mají říkati? — —

„Ah tak! — Zapomněl jsem vám říci, oč se jedná. Dnes k tomu již není času, až jindy, až bude méně práce a více příležitosti.“