Hráči/22. kapitola

Hráči Karel Poláček
21. kapitola	22. kapitola	23. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Myslím, že včely dávají med □ Klub krásných umění □ Počíná se o Martinovském mladším
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Myslím, že včely dávají med □ Klub krásných umění □ Počíná se o Martinovském mladším

Pan Dykast skončil svoje vypravování, za které byl odměněn pochvalou posluchačů. Je zkušenost, že vzpomínky mají mladé; a poněvadž pan řídící i pan Lebeda byli ve věku, kdy je člověk vášnivým pamětníkem, počalo se hýřit ve vzpomínkách.

Já však, puzen neurčitou mocí, zvedl jsem se a vytratil se na zahrádku. Byla tam. Skloněna nad květem pozdní růže, trylkovala si roztouženou píseň. Neviditelný korzet stáhl mi hruď i vnitřnosti; srdce mi bilo až v hrdle. Nicméně dodal jsem si ducha, vykročil mužně směrem k ní a pravil:

— Letos, slečno, budeme mít, jak se zdá, překrásný podzimek!

Dívka se zarděla a odpověděla tiše:

— Ano, pane !

Přemítal jsem hodnou chvíli, abych do zmatku svých myšlenek uvedl jakýsi pořádek; pak jsem dodal:

— Vpravdě, nejstarší obyvatelé nepamatují tak krásného podzimku. Martička pohlédla na mne hlubokým zrakem; našpulila ústa, aby odfoukla kadeř, která ji lechtala na čele, a odpověděla:

— Zajisté, pane.

Vášnivě se mi chtělo říci jí krásná slova, nejkrásnější slova, která kdy k děvčeti promluvil mladý muž. Tak jsme stáli na cestičce a pod nohama nám chrupal písek. Zdá se, že jsem ji uchopil za malíček pravé ruky, když jsem pronesl větu:

— Váš pan otec pěstuje včely?

Z hrudi dívky vydral se povzdech; sklonila hlavu a pravila:

— Máme dvanáct úlů.

— Dvanáct úlů! — zvolal jsem s nadšením, — to je zajisté velmi mnoho … — A uchopil jsem ji za druhý prst.

Zdálo se, že děvče toho nepozorovalo. Zádumčivě kreslilo podpatkem nějakou figuru v písku a mínilo:

— To není mnoho. My měli až dvacet úlů. Ale loni nám včeličky pomřely … Mnoho včeliček pomřelo.

— Mnoho včeliček pomřelo, — opakoval jsem horoucně, — jak vás lituji! To jste měla jistě velký zármutek? — A podržel jsem její ručku ve své pravici.

— Ano, — vzdychla dívka.

Nastala trapná pauza. Já se v duchu plísnil za svoji neodhodlanost, neboť jsem se cítil puzen vyjeviti jí své city. — Nyní, — tak jsem uvažoval, — musím jí říci, že ji miluji. Já jí to řeknu, kdyby se měl svět zbořit! Přece jsem mužský a ne hadr. Tady ji, chudinku, držím za ručku a mluvím o úlech. Co mi do úlů? O lásce dlužno promluviti! Tak řeknu nebo ne? Jistě řeknu. Co napočítám tři, už to bude venku. Tak pozor! Jeden, dva, tři!

— Mi… — počal jsem.

Dívka pohlédla mi s očekáváním do očí. Srdce mi zemřelo a já dokončil větu:

— Myslím, že včely dávají med, že ano, slečno?

— Ano, med i vosk, — odvětila dívka s uzarděním, a já … hola! cítil, že mi opětovala stisk ruky.

— Slečno! — zvolal jsem s nesmírným nadšením, — vy milujete včely, i já miluji včely …

— Mladíku, — ozvalo se za námi, — máme čas na dráhu! Pohráli jsme si, pobavili jsme se v kruhu dobrých lidí a nyní je čas k návratu!

S nevolí jsem se obrátil. Pan Lebeda stál za námi a netrpělivě zpytoval své hodinky.

— Slečno, — pravil jsem k dívce, — je mi se, bohužel, rozloučit. Já doufám, že ne navždycky!

— To také doufám, — odvětila dívka a čtverácky: — A těším se na další rozhovor s vámi, leč mějte na paměti, že rozhovor o včelách jsme definitivně ukončili. Doufám, že příště budeme mluvit zas o něčem jiném!

Podala mi ruku a odběhla do domu.

Pan Lebeda pohlížel za ní a pak pravil kriticky:

— Žába je to, zdá se, pěkná! Škoda, že nejsem o dvacet let mladší! Všiml jste si, jaká má lýtka? Prostě rozkoš!

— Dovolte pane! — zvolal jsem popuzen.

— No, no … — mručel pan Lebeda, — vždyť já … copak už se mnou! Ale vzdát v každém čase ženské kráse čest jest povinností rozvitého muže …

Když jsme seděli ve vlaku, tu s nevolí vzpomínal jsem na své nejapné chování a vybuchl jsem nahlas:

— Byl jsem trouba!

Pan Lebeda pohlédl na mne, zavrtěl hlavou a pravil mírně:

— To bych neřekl. Hrál jste velmi slušně.

Míjely dny a týdny závratnou rychlostí. Nastal podzim. Příroda odumírala, ale ve městě nastal rušný život.

Jednoho dne vyhledal mne v závodě pan Lebeda a pravil:

— Máte večer volno?

— To víte, — odvětil jsem, — s vámi jsem vždy ochoten se utkati. Avšak pan Lebeda kynul odmítavě rukou.

— To není to, — pravil.

Pohlédl jsem naň tázavě.

Schýlil se ke mně a mluvil přidušeným hlasem:

— Znáte Klub krásných umění?

Zavrtěl jsem hlavou.

— To je zdejší exkvizitní klub. Spojuje zvučná jména těch, kteří prosluli ve veřejném životě, s finanční šlechtou a nejstaršími rody této země. Dostaveníčko vznešeného světa. Tam se setkáváme s těmi, jichž jména jsme si zvykli čítati ve spojení s význačnými událostmi. Mám čest býti členem tohoto klubu.

— A působí se tam?

— Jestli se působí! — zvolal pan Lebeda nadšeně, — nikde nenajdete tolik druhů her, jako v tomto klubu. Pravě proto vás vyzývám, abyste mne tam provázel. Uvedu vás tam, co svého hosta.

— Já však, — namítal jsem, — nenaučil jsem se pronášeti hladká slova a duchaplné myšlenky. Zvykl jsem si obcovati s prostými lidmi a obávám se, že bych, neznalý mravu vysokého světa, stržil posměch.

— O, ničeho se nebojte! Jste úhledný mladík, vaše chování je prosté a nenucené. Věřím, že neučiníte ničeho, co by vzbudilo pozornost.

Dal jsem se přemluviti a večer jsem doprovázel pana Lebedu do Klubu krásných umění.

V jednom starém, barokním paláci na hlavní třídě pražské je tento klub. Je tak vznešený, že by tam mohlo strašiti. Ale světský ruch, který tam nyní panuje, dovedl by zaplašiti i nejodvážnější strašidlo.

U vchodu nás uvítal vrátný, jehož vybrané vzezření činilo dojem, že tento muž je část vznešeného zařízení, které převzal klub po šlechtickém rodu, jenž vlastnil onen palác.

Sotva jsme vstoupili, byl pan Lebeda přepaden třemi dámami.

— Pane Lebedo! — volaly dámy jásavě, — miláčku, čekáme na vás! Potřebujeme čtvrtého do komanda!

Pan Lebeda se s galantním úsměvem vyprostil z něžného zajetí a pravil:

— Mé dámy, jsem nešťasten! Velmi rád bych si s vámi zahrál, ale mám zde hosta, jemuž se musím věnovat …

— A kdo je ten pán? — tázala se jedna z dam.

— Výtečný mladý muž. Doporučuji vám jej vaší přízni. Nadaný a vzdělaný mladý člověk …

— Na tom nezáleží, — zvolala dáma netrpělivě — hraje také komando?

— Myslím, že hraje. — Výtečně! Bude dělat pátého.

— Mé dámy … — počal pan Lebeda laskavě — nechci vás zarmoutit, ale …

— Žádné „ale“! Hrát se bude, rozumíte, pane?

— Znáte příběh o panu Martinovském mladším?

— Neznáme a nezajímá nás. Hrát se bude.

— Podívejte se … Velmi poučný příběh. Pan Martinovský mladší, náruživý hráč komanda …

— Kde je? Je tu? Přiveďte ho sem!

Pan Lebeda zavrtěl hlavou.

— Již ho není, — pravil truchlivě, — zemřel. Je to smutná příhoda …

— Dej mu pámbu věčnou slávu, ale co my s mrtvým? Živého čtvrtého potřebujeme!

— Pan Martinovský mladší, — pokračoval pan Lebeda chladnokrevně, — byl sice úředník nevysoké hodnosti, ale zato velmi ctižádostivý muž …

— Podívejte se, nemluvte hlouposti, čas utíká …

— Velmi ctižádostivý muž i celá jeho rodina byla ctižádostivá. Jeho sen byl, aby tak nenadále povýšil, že by udivil veškeré kolegy i své známé …

— Vy jste nudný člověk, pane Lebedo …

— Ač bohat nadějemi, byl nicméně chud na pozemské statky. A nejctižádostivější byla jeho žena, která toužila viděti celý svět u svých nohou.

— Počkejte, já ji snad znám, — ozvala se jedna z dam, — není ona taková otylejší a nosí nejvíce růžové, myslím fréz, není hezká, ale dost milá. Já ji často vidívám u Juliše …

— Snad. Jistě. Myslím že je to ona. Dovolte, abych pokračoval …