Hráči/23. kapitola

Hráči Karel Poláček
22. kapitola	23. kapitola	24. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	O panu Martinovském, který bojoval a vítězil, ale vzal špatný konec □ Zdá se, že pan Lebeda se nehodí za misionáře
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

O panu Martinovském, který bojoval a vítězil, ale vzal špatný konec □ Zdá se, že pan Lebeda se nehodí za misionáře

— Představte si, — pokračoval pan Lebeda, — že pan Martinovský mladší odjel s rodinou na letní byt do Kostomlat. Vidím úžas na vašich tvářích. Jakže? Do Kostomlat?

Víte, v životě je leccos nevyzpytatelného. Jsou věci, které ohromí svou podivností. Tak je to s těmi Kostomlaty. Kdo by jezdil na letní byt do Kostomlat? Vždyť není to místo, které by bylo proslulé svými přírodními krásami. Není slyšet, že by skýtalo mnoho poučného pro toho, kdo dychtí poznati historické památky, a jehož přitahují místa, jež v naší slavné minulosti proslula. Není známo, že by v okolí Kostomlat byla svedena krvavá bitva, v žádném průvodci není uvedeno, že cimbuří kostomlatské bylo dobyto a pobořeno cizáckými hordami a obyvatelstvo odvlečeno do otroctví. Není zde chrámu, jenž by byl světu znám svými architektonickými půvaby; ani hřbitova, kde odpočívá nějaký velikán našich dějin. Ba, ani kláštera, plného zhýralých mnichů, o jichž neřestech šíří se zvěsti, tu není. Snad je tu vetchý zámek, po jehož ztichlých chodbách plíží se o půlnoci stín bílé paní, která kvílivě ohlašuje zkázu některého člena starobylého rodu? Běda! Ničeho takového tu není.

Kostomlaty jsou bídná ves v řepném kraji na trati severozápadní dráhy. Není tu nic ladného a potěšitelného. Všechno dýše zelenou nudou. Vidíte, a přece jel sem pan Martinovský mladší na letní byt. Snad měl zde příbuzné, u nichž doufal získati některé výhody při ubytování a stravování. Nic bližšího o tom není známo. Možná, že to byl jeho osud.

Pan Martinovský mladší se svou rodinou vstoupil do Kostomlat. První večer byl třpytný a přívětivý. Ale druhého dne uvítalo probouzející oči kalné ráno. Z nebes tiše a melancholicky kanul šedý déšť. Byl takový nečas, jenž je schopen nás přesvědčiti o marnosti žití více než kterýkoli zarputilý myslitel.

Kroky čvachtající v měkkém blátě a sychravost láme kosti.

S kapucí na hlavě uchýlil se pan Martinovský mladší do místní hospody. Tam již seděli dva mužové, patrně obchodní cestující, kysele listujíce v jízdním řádě. Hostinský seděl u nálevního stolku, přilepen na svém místě jako podzimní moucha na okenní tabuli. Byl naplněn neláskou k všehomíru; a proto jej ani nenapadlo obsluhovati hosty, kteří ostatně si přáli buď opustiti Kostomlaty nebo zemříti.

Déšť kanul bez přestání a minuty se vlekly krokem neduživců. Hostinský zachrochtal ze svého místa:

— To je čas!

Nikdo mu neodpověděl.

Hostinský navazoval svou řeč, jako když sytá doga převaluje kůrku chleba v hubě.

— To je čas, — tvrdil neústupně, — a ono, jak se zdá, — to vydrží, protože to je lezavý déšť.

Pan Martinovský mladší ožil. Bylť natolik zdatným úředníkem, že hovor o počasí nemohl nevzbuditi jeho zájem.

Přisvědčil a mínil, že je velký marast a že by bylo lépe pro zemědělce i letní hosty, aby se počasí obrátilo.

— Ačkoli, — zakončil — déšť je dobrý na brambory a vlhkost způsobuje, že rostou houby.

Hostinský žalně zažíval jako lačná šelma a povstal, hrabal se chvilku pod pultem a pak šouravým krokem přistoupil ke stolu, kde seděl úředník Martinovský mladší. Držel v ruce karty, které byly nabubřelé vlhkem, že byly dužnaté jako zelené lupeny.

— Libo kartičky si hodit? — zašveholil. — Čas je mrzutý a je třeba se povzbudit.

— Souhlasím, — odpověděl Martinovský mladší, — ačkoli doznávám, že příliš kartám nehovím.

— Není ani třeba, — mínil hostinský, — zahrajeme si komando. Tuto hru může hrát i nejnevzdělanější mezek. Navrhuji hráti o šestáčky, ale bez limitu.

Oba obchodní cestující byli získáni pro tuto ideu. Hráči usedli kolem stolu, jenž se viklal. Podložili kratší nohu pivním táckem a ponořili se do hry.

Zanítil je karbanický oheň do té míry, že ani nezpozorovali, kterak se slunce vyhouplo z mraků. Paní hostinská musela obsluhovati hosty, neboť šenkýř byl úplně v zajetí hry.

Od té doby sedávali oni čtyři pánové od bílého poledne do černé noci a plnili lokál stereotypními výkřiky:

— Komando! — Pas! — Pomůžu! — Mám rabáka! — Všecko žije! — Solit znova jako doma!

Tak hrávali den ze dne a čas plynul. Úředník Martinovský mladší pohrdal osvěžením ve volné přírodě a šenkýř zanedbával svou živnost.

A když z posečených polí zaválo chladem a vlaštovky usedaly na telegrafní dráty, tu seznal šenkýř, že hrou upadl do veliké bídy. Prohrál všechny úspory a běžné peníze a kromě toho uvalil na svůj dům nemalý dluh. Zatímco oni dva cestující se rozjeli na túru, jsouce tak říkajíc na svém, vítězil úředník Martinovský mladší tak, jako by mu v kartách hospodařil plivník.

Martinovský mladší se stal věřitelem hostinského, jenž mu odevzdával celou denní tržbu.

Když úředník odjížděl do Prahy, tu nesl si v kapse smlouvu, podle níž je hostinský povinen poskytovati jemu i rodině zdarma letní pobyt i se zaopatřením na účet dluhu z karet.

Martinovský mladší byl spokojen, že má nadosmrti zaručen letní pobyt zdarma.

— A každého roku, když se počínaly obvyklé hovory, — kam pojedete letos? — odpovídal:

— Letos pojedeme asi do Kostomlat. — Protože kolegové vrtěli nad tím nedůvěřivě hlavou, proč právě do Kostomlat?, dodával s úsměvem:

— Do Kostomlat na své statky. Mimo nadání bylo mu uvěřeno, že je vlastníkem statků na venkově. Neboť jeho přátelé nedovedli by si jinak vysvětliti, že by byl člověk, který by byl ochoten strávit každé léto v Kostomlatech.

A to se mu právě stalo osudným. Jeho představení navykli si naň pohlížeti jako na člověka zámožného, jemuž je úřadování vyražením a rozptýlením. Proto byl při povyšování dvakrát preterován.

Když se domáhal vysvětlení, proč je opomíjen z postupu, bylo mu odpovídáno, že jsou zde úředníci potřební, kterým je úřad životním povoláním a jedinou výživou. Na všechny ty dlužno brát zřetel.

Pan Martinovský mladší marně se namáhal přesvědčiti své představené, že jemu povýšení je co vláha květince a že nemá nic jiného než plat ze svého úřadu. Jeho vysvětlování setkalo se s lehkým pokrčováním ramen. Nevěřilo se mu, nevěřilo se člověku, který jezdí každý rok na letní byt do Kostomlat …

Pan Lebeda se odmlčel. Zapálil si doutník a zamyšleně odfoukl modravý kouř.

— Nuže, — naléhaly dámy, — jak se skončil tento příběh?

— Konec toho příběhu, — odvětil pan Lebeda vážně, — je truchlivý a výstražný. Úředník pan Martinovský mladší, raněn ve své ctižádosti, chřadl a zemřel v poměrně mladém věku.

— A ten hostinský?

— Hostinský, vida, že by navždy byl otrokem svého dluhu, prchl jednoho dne pod pláštěm noci. Nikdy již nepřišel do Kostomlat. Vypravuje se, že odcestoval do jižní Afriky, dal se naverbovat k burské armádě. Bojoval pod generálem Bothou a padl. Takový je konec historie o panu Martinovském mladším …

Chvíli panovalo zamlklé ticho. Pak se otázala jedna z dam:

— A proč nám to vypravujete, pane Lebedo?

— Pro poučení, — vece vážně pan Lebeda, — pro poučení a výstrahu! Vidíte z tohoto příběhu, že komando je hra zhoubná a že k ničemu dobrému nevede.

— Máte pravdu, pane Lebedo. Já si umínila, že víckrát nevezmu karty do ruky. Složila jsem svému muži velký slib. Dívky, že už toho necháme?

— Ano, necháme toho, — odpovídaly dámy, — věnujeme se raději něčemu užitečnějšímu.

Vtom kráčel mimo jeden nemladý již muž, se skřipcem a s pleší.

— Á, vida ho! Tady máme čtvrtého. Doktore, pojďte s námi hrát. — Já, dámy … — počal se brániti pán se skřipcem.

— Žádné řeči. Vy jste čtvrtý. Dnes hrajeme naposled.

— Naposled! Již nikdy více! — volaly dámy sborem.

Muž se skřipcem, vida, že je obklíčen, vzdal se odporu. Byl uchopen pod paží a odvlečen do herny.

Chvíli pohlížel pan Lebeda za nimi s úsměvem, pak pokývl hlavou a pravil:

— Pohořel jsem se svým poučením. Nu, co plátno, nehodím se za misionáře.

Pak dodal:

— Nuže, mladý příteli, půjdem také do herny …