Hráči/21. kapitola

Hráči Karel Poláček
20. kapitola	21. kapitola	22. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Cesta kolem světa v mariáši
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Cesta kolem světa v mariáši

Bylo to v roce sedmnáctém, když jsem přišel do Pirjatina, poblíže města Kyjeva, a tam jsem byl přidělen k šestému, teda hanáckému pluku. Vojna byla mírná, táborová, jenom na karauly se chodilo a čas od času držela se služba děžurných, což je jako naše tagšarž.

Tam tedy v tom Pirjatinu jsem poznal nějakého Vendelína Boudu, který byl pekařský od Prostějova a Hamzu Josefa, kterému přezdívali Izvozčik, protože měl kočárové nohy. Bouda měl staré památečné karty po tatínkovi; a tu chválu mu musím vzdát, že hrál andělsky. Zato Izvozčik byl kolikrát popleta. Moc se vytahoval a flekoval bez příčiny.

Zatímco jsme prohrávali, děly se v Rossiji veliké věci. Národ si došel na cara-hosudara a povídá: — Není už tebe třeba, báťuško. Sami, — povídají, — si svoje věci budem spravovat. — A od té chvíle hraje po celé Rusi muzika, národ se prochází městem a zpívá Marseillaisu. Mítink stíhá mítink, řečí je všude houf, někteří volají — Vojnu až do vítězného konce! — jiní zase — Mír a chleba! — Tak se národ rozdvojil.

Tenkrát jsme byli velmi bohatí. Jej Bohu, my měli peněz! Byly romanovské rublíky i austrijské úplavice, maličké kerenky, ukrajinské karbovance, které vydával nějaký hejtman Skoropadskij, vot germánská stvůra. Takový betl tenkráte, milí pánové moji, stál buď jeden romanovský nebo dva karbovance, či deset kerenek. Takový byl počet.

Charašó. V ten čas byla velká úroda betlů. Pamatuji se, že jsme tenkrát vyřídili Izvozčika. Měl on vám sedm zelených bez devítky, k tomu spodka kulového, kterým nesl, a sedmu a osmu červenou. Libý betl to na pohled. Jářku: — Flek! — On: — Cože? To se točím! — Vendelín ani nemrkl a volá: — Tutti! — Izvozčik, velká chlouba, viděl kolem sebe houf kibiců a točí se ještě jednou. V tom velkém rozjaření zapomněl, že má vynášet od té barvy, co má septimra, a nesl spodkem. Já zatkl, otočil zelené a už tam byl.

Chápete, že se tvářil kysele, když zpod blůzy tahal balíček červeňoučkých, aby poplatil. Nadal nám do basákú, chuligánů a čertů pruhovaných. Povídám: — Nenadávej, Josef, nebo tě pohladím, až políbíš ruskou zemi. — Na ta slova zmlkl, zamíchal a rozdal karty.

Naše hra byla přerušena zprávou, že se Germáni na nás tlačí. Odložili jsme karty, vzali vintovky a odebrali se k Bachmači, což jest takové menší město. Tam jsme natřeli Germanům žaket. To bylo v březnu měsíci.

Od té doby nebylo pokoje a nebylo. Naložili nás do těplušek a vezli k Uralu. Na cestě až na Ural padal mně bídný list. Nepřejte si tu šerednou kartu vidět. Jdu na stovku — koupím dvě plonkové desítky, jdu na betla, koupím dva krále, čubčí syny. No, karta, až se jednomu zle dělalo.

Ural! To máte takové kopečky nevysoké, porostlé smrčinami a břízkami. Vzpoměl jsem si na Beskydy a píchlo mě u srdce. Copak naši dělají, ani nevědí, že se táta fláká po všech sakramentech.

Tam na Urale je velký kámen a na něm na jedné straně nápis Evropa a na druhé Asie. Byl měsíc květen, všude zeleno a teplý větřík ševelil. Na pažit jsme usedli všichni tři, já s Hamzou Josefem v Evropě a Bouda Vendelín sedl si do Asie. Rozdali jsme karty. Jednou zvítězila Asie proti spojené Evropě, jindy zas Evropa vtrhla do Asie, aby tam poplenila kartu. Budiž zaznamenáno, že tam na Urale jsem vyhrál třikrát dvě sedmy … Bohužel museli jsme záhy zanechat hry, neb jsme vytrhli proti Čeljabinsku, tam je takové nádraží, jako příkladně v Holešově, obsadili nádraží a sebrali houf krasnoarmejců.

Já vím, pánové, nebudu líčiti, jak jsme táhli na Mariánovku, jak jsme ji zabrali a potom se vrátili do Čeljabinska; jak potom jsme vytrhli na Jekatěrinburk a krutě tam bojovali. Tehdy nebylo klidu a pokoje … Ale jakmile jsme si svou věc vyřídili, pak jsme se zase vrátili k působení.

Jeli jsme sibiřskou dráhou na východ. Ani byste si nepředstavili, jak je svět veliký. Jedeš dnem i nocí, pořád rovina jako mlat, stepi nepřehledné, které obývá veliký pták, jménem drop. Je plachý a těžko se k němu přiblížit. A národ je tu pomíchaný šikmookými Mongolci, i jména stanic jsou taková podivná, jakoby maďarská: Šalja, Šamari, Kungur, Kordon, Razjezi … Nevyslovíš, spíše jazyk polámeš …

Posledně jsme bojovali u Molebského závodu; pak už bylo po všem a my v klidu a pořádku ubírali jsme se po sibiřské dráze na východ. Tamhle v Tomsku poznali jsme nějakého Šimandla, byl mladší untěroficer, v civilu byl kočím u nějakého kořalečníka na Mělníku. Povídá: — Bratři, vemte mne k sobě, já si s vámi hodím; já mám karbanickou universitu. — Beze všeho; ukaž, co umíš.

On tedy s námi válčil, byl takový zádumčivý a takové myšlenky pronášel: — Čím je karta lepší, tím je to lepší, jak říkával starý Kauders ve Voticích. — A nad špatným listem se utěšoval: — Lepší špatná, než vůbec žádná.

Musím říci, že od Tomska do Irkutska měl jsem náramné štěstí na stovky. Boží požehnání se rozprostřelo nad mojí kartou, až se všichni divili. Oplýval jsem majetkem a v Irkutsku děngy rozhazoval. Avšak moje štěstí nemělo dlouhého trvání. V městě Čitě, která leží už v Mandžurii, jsem urazil kartu. Měl jsem jít na dvě sedmy, ale pro strach jsem tak neučinil, neboť mi od pomáhající barvy scházely nejvyšší. A to se nemá. Když už válčíš, dej se do toho jaksepatří.

Potrestal mně bůh karbanu za moji malomyslnost a já od té chvíle neměl štěstí v podnikání. V Charbinu na nádraží uviděl jsem žida, co tam prodával vojínům i civilistům bulky a malvu. Volám na něho: — Livrej, pocem a plivni mi na kartu. — Plivl a ani to nepomohlo. Prohrál jsem flekovanou červenou sedmu.

V tom Charbině ztratili jsme Šimandla. Uviděl tam nějakou báryšnu, hned byl v jednom plameni jako stoh, oženil se a milou Tamaru si odvezl domů. Teď, jak slýchám, si vlasy rve, co to provedl. Neboť ona je nějaká jurodivá, jak Rusky bývají, a milému bratru Šimandlovi dělá těžkou vojnu. Inu je to osud člověka.

Kde jsem to přestal? Jo, u té flekované červené sedmy. Tak dále. Když jsme se šinuli k Vladivostoku, vzešlo mi slunko slávy. Ani byste nevěřili, že na tomto úseku jsem zvítězil sedm durchů. Těsně před Vladivostokem stala se náramná švanda. Izvozčik hlásil červenou stovku se sedmou. Měl osm červených a žaludskou desítku se spodkem. Já žaludů postrádal a tak jsem statečně mazal. Izvozčik praštil kartami a volal: — Dejte mi svátek, víckrát karty nechci vidět!

Na první pohled mi Vladivostok připadal jako Kojetín, ale pak jsem viděl, že je to velké město, větší než Olomouc. Táhne se ve velkém oblouku podél zálivu. Koukám na přístav a myslím si: — Tak to je tedy to moře. — A hned mi připadlo, co by tomu řekla žena, kdyby věděla, že táta právě v tento moment uviděl moře.

Ve Vladivostoku nás naložili na loď. Byla to loď jako dům, co se do ní vešlo je k neuvěření. Jeden pluk pěchoty i s trénem a jedna baterie. Máte to podívání, když nakládají koně. To vám mu uvážou pod břichem gurtu a jeřábem vyzvednou do výšky. Jeřáb se otočí, kůň visí jako bez vlády a jen se odevzdaně kouká, jak ho spouštějí do podpalubí.

Moře hučelo jako varhany, lodní šroub temně pod námi vrčel, ale my seděli pod ráhnem, vojenskou houni rozprostřenou a mazali jsme karty, až jiskry lítaly. Odteďka se platilo opravdovými penězi, neb jsme ve Vladivostoku fasovali dolary. Některým bylo špatně a tak stáli u zábradlí a krmili delfíny. Jiní se však seskupili kolem nás a dívali se, jak to válíme. Celá ta cesta však až do Kobe, přístavu v zemi japonské, minula bez zvláštních příhod, až na to, že bratr Bouda udělal renonc.

V Japonsku jsme se dlouho nezdrželi. Brzy jsme byli opět na parolodi a Tichým oceánem jsme se plavili k americkým břehům. Povětří bylo bouřlivé, loď se kymácela a tak ze hry nebylo nic, protože přitom, jak to s námi házelo ze strany na stranu, bylo vidět do karet a list se stále prozrazoval.

Tu jsme dorazili do San Diega na kalifornském pobřeží. Jaká to krásná země! Všude plno slunce a palmy kvetou. My byli rádi, že máme opět pevnou zemi pod nohama; a když jsme vstoupili do vlaku, tu dali jsme se do nového zápolení. Tenkrát jsem byl pronásledován ještě horším listem než v Mandžurii. Když jsem měl pěknou kartu, tak mi ji nenechali, a proto jsem přišel skoro o všecky své mince.

Až teprve v New Yorku se to obrátilo. Štěstí náramné mi vzešlo v tomto městě, kde jsou domy jako ohromné škatule, všude náramného povyku: lidi tam mají čtverhranné brady, a když mluví, skřípou zuby. Štěstí se mne drželo po celou plavbu Atlantickým oceánem a neopustilo mne ani v Brestu. Teprve ve Francii začalo mne to zase pronásledovat. Kromě toho stesk nás jímal a my se nemohli dočkat, až zase budeme v české zemi.

A v Benešově, pánové, spočítali jsme si hotovost a zjistili jsme, že jsme každý na svých. Z toho jsem poznal, že je země doopravdy kulatá. Jak jsme začali, tak jsme skončili … A všichni jsme se radovali, že po těch rozmanitých událostech a nesmírných protivenstvích jsme zase doma …