Achilleus kvílí pro Patrokla. Matka Thetis zaslechne jeho nářek, přijde z moře, uslyší jeho úmysl, že pomstí se nad Hektorem a slíbí mu od Hefaista novou zbroj. Nový boj o mrtvolu; tu ukáže se Achilleus na kraji příkopu, a všichni Trojané dají se na útěk. V noci radí Púlydamas Trojanům, aby odtáhli do vnitř města, což Hektor zavrhne. Achajští oplakávají Patrokla. Héfaistos kuje Achilleovi štít a ostatní zbroj.
Takto se plápolavému potýkali ohni podobni;
Antilochos pak rychlonohý k Achiléovi poslem
přistoupiv, stihl hned před loďmi ho přímorohými
rozvažovať to na mysli, co již bylo dospělo konce. [5]Pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ach běda, proč jenom opět Achajští dlouhokadeřní
zpět rovinou k běhutým ve zmatku valí se korábům?
Hrozný bol by jenom bozi mému neseslali srdci,
jak jednou mně milá oznámila matka a řekla, [10]ještě za mého žití nejlepší z veškera vojska
pod pravicí Trojanů že opustí světlo sluneční!
Jisté, trvám, mrtvým již syn je Menoitia chrabrý,
bloud! přece kázal jsem mu požár odvrátiti zhoubný,
pak zpět jíti k lodím a neválčiti dál s Priamovcem!“
[15]Tak co zatím na své toto mysli a v srdci přemítal,
blíž k němu přistoupil syn Nestora proslaveného,
trudno vřelé slzy pláče, a děl jemu zprávu žalostnou:
„Ach běda přesmutnou, synu Pélea chrabroduchého,
zprávu ti říci musím, jež nikdy se neměla státi! [20]Patroklos je zabit, již o mrtvolu pospolu válčí
obnaženou; nebo zbroj Hektor má blýskavohelmý.“
Takto pravil, bolu mrak černý Achiléa obestřel.
Rychle rukou obojí uchopiv prachu sazovitého,
jím posypal hlavu svou a zohyzdil líce milostné; [25]nektarová popelem byla říza pokálena černým.[1]
On však ve prachu sám velikán na prostoře velké
byl rozprostřen a vlas milenou si rukou rval a hyzdil.
Dívky, které Achileus ukořistil a druh jeho věrný,
kvílily v své zkormouceny mysli a ze stanu rychle [30]sběhly se kol chrabrého Achilla a pážema všechny
počaly v ňadra se bíť, až každé zemdlely údy.
Antilochos tolikéž slzy hojně prolévaje kvílil,
třímaje páže Achilla, — stenalť on v srdci slovutném —
ježto se bál, aby snad železem neprotkl si hrdla. [35]Strašlivo zabědoval; zaslechla ho máti velebná
ve hlubinách mořských podlé kmeta otce sedící.
Zalkala hlasně po té, kol ní se shromáždily božky
všechny, co Néreoven ve hloubi přebývalo mořské.
Tam byla Kýmodoké, Glauké a Thaleia velebná, [40]velkooká Halié a Thoé, Nésaia a Speio,
Kýmothoé tolikéž, Aktaia a Limnóreia,
tam Melité a Iaira a Amfithoé a Agaué,
Dynamené tolikéž, Dótó a Ferúsa a Prótó,
Dexomené, potom Amfinomé, pak Kalliaeira, [45]Dóris a pak Panopé a veleslavná Galateia,
Némertés, potom Apseudés, pak Kallianassa;
tam byla dál Klymené, Ianeira a též Ianassa,
Maira a Óreithyia a krásnorusá Amatheia
s ostatními, které ve hloubi přebývaly mořské. [50]Stříbrovitá byla sluj plna sester a pospolu všechny
počaly v ňadra se bíť a Thetis započínala nářek:
„Slyšte mě, sourodné dcery Nérea, byste to dobře
poznaly zaslechnouce, jaké mám útrapy v srdci!
Ach já nešťastná syna chrabroduchého rodička, [55]jež když jsem syna počla jarého a bezvadného,
nejlepšího z rekův — letorosti vyrostl podobný —
já vychovavši ho pak jako rostlinu v zahradě žírné,
poslala jsem s vydutými koráby do Ília válčit
chrabře s lidem Trojanův, ale nikdy ho již neobejmu, [60]až by se zpátky domů vrátil v Péléovo sídlo!
Však pokavad je na živě a zírá světlo sluneční,
strasti trpí a nijak mně něčím jemu přispěti nelze.
Přec jdu, abych milené uhlídala dítě a slechla,
bol kteraký snáší, opodál ač meškaje války.“[2]
[65]Takto pravivši Thetis sluj opustila; s ní šly společně
sestry plačíce, a stále se vůkol nich vlna mořská
lámala. Když se do velkohrudé na to dostaly Troie,
na břeh všechny řadou vystouply po sobě, kde četné
Myrmidonů lodi stály kolem rychlého Achilla. [70]Jak ze hloubi stenal, přistoupila máti velebná
a hlavu zakvílivši bolem jala svého rozence
a bědujíc slova jest promlouvala rychloperutná:
„Dítě, co pláčeš? a bol kteraký tvé postihl srdce?
Pověz a nic mi netaj! Přece jest ti ukončeno všechno [75]od Dia, zač ruce pozdvihnuv k němu dřív jsi se modlil,
všichni by Argejští u korem byli sevřeni loďstva,
zpět toužíce po tobě, a trpěli bídu hanebnou.“
Sténaje z hloubi pravil k ní rychlonohý rek Achilleus:
„Matko milá, ovšem vyplnil mi to vládce Olympan. [80]Však co mi platno to jest, když druh padl v bitvě militký
Patroklos, jejž jsem ctíval nad své druhy všechny,
jak hlavu svou; jeho jsem v boji pozbyl a zbroj jemu Hektor,
jenž ho zabil, s těla sňal náramnou, div to na pohled,
krásnou, již bohové v obdar dali Péleu skvostný [85]v den ten, když tě uvrhli na lůžko pozemčana smrtné.[3]
Kéž bys tam mezi nesmrtnými přebývala v mořské
tůni, a kéž Péleus smrtnou manželku si snoubil!
Bol ti nyní je zatím nesmírný v srdci militkém
pro ztraceného rozence, jehož znova již neobejmeš, [90]až by se navrátil, nebo srdce mne víc nepobádá
žíť ani prodlévať mezi soudruhy, jestliže Hektor
první mým dřevcem proboden duše své nevypustí,
zaplatě dluh za vraždu a lup Patrokla milého.“
V odvět zas mu Thetis propoví slzy hořce ronící: [95]„V brzku tudíž ty také zemřeš, když tvůj je to záměr;
neb napotom tebe hned postihne po Hektoru sudba.“[4]
Pohnut rychlonohý zase k ní promlouval Achilleus:
„Kéž hned zemru také, když jsem zachrániti neměl
soudruha před vraždou! Opodál klesl otčiny rodné [100]v bitvě a pohřešoval mne, abych jeho pohromy chránil.
Teď kdy se nevrátím milené do vlasti otecké
a spásou když jsem Patroklu se nestal a družcům
ostatním, mnoho jichž od Hektora vládyky skláno,
nýbrž u loďstva sedím jako zemské břímě nadarmo, [105]ač jsa taký, jakový žádný z Danaův kovokrzných
v bitvě, nechať mě jiní lepší třeba v úřadě předčí —
kéž u bohův a lidí naprosto by hádka zanikla
a hněv, jenž ku zlosti třebas moudrého ponouká,
jenž jsa mnohem sladší nad med po stromě kanoucí, [110]rychle v prsou mužských jako dým pozdvihne se žáru!
Tak mě nyní popudil k hněvu vládce mužův Agamemnon.
Nechme to však minulosti, třebas zkormouceni jsouce,
a v hrudi uchlácholme mocí své srdce militké!
Teď však půjdu, abych milené hlavy postihl zhoubce, [115]Hektora; sudbu zatím na se přijmu, kdy kolvěk usoudí
Zeus a druzí bohové stanoví na Olympě živoucí.
Vždyť své sudbě neušla ni Hérakléova síla,
jenž přece byl Diu vládci Kronovcovi nejmilenější;
přec jej sklátila sudba a těžké Héřino záští. [120]Tak též já, když jest mi usouzena sudba podobná,
stejně ležeť budu zemra; nyní ale slávy dojíti
prahnu a mním, že mnohá z Dardanských žen vlekorouchých
a z Trojanek páží obojí z něžných bude lící
stírati hojně slzí a bolesťmi krutými naříkať; [125]tehdy zvědí, jak již já od boje dlouho spočíval!
Ač mě kocháš, od války mi nebraň. Já nepopustím.“
V odvět stříbronohá mu Thetis promlouvala božka:
„Pravda to, dítě milé! dozajista že kárati nelze
v tísni druhům mileným odrážeti záhubu náhlou. [130]Avšak tvé oruží překrásné jest v moci Trojské
zářící, kovové; jím Hektor blýskavohelmý
na statných ramenou se chlubí; ale sotva se dlouho
jím bude zaskvívať, poněvadž na blízku mu zkáza.
Avšak ještě nyní se mi do vřavy války nepouštěj, [135]dříve dokud mne okem nespatříš zpátky se vrátiť.
Z rána totiž zase přijdu, milé až povstane slunce,
od Héfaista abych zbroj krásnou tobě přinesla.“
Tak tedy prohlásivši opustila svého rozence,
obrátivši se pak k mořským promlouvala sestrám: [140]„Zas se ponořte nyní mořského do lůna širého,
starce okem spatřit mořského a otcova sídla,
a vše mu pak zvěstujte; zatím k vysokému Olympu
půjdu prosit Héfaista umoslavného, zda chtěl by
skvostné zářící oruží synu mému ukouti.“
[145]Tak vece, sestry se hned pohřížily pod vlnu mořskou;
stříbronohá zase božka Thetis pospěšně k Olympu
kráčela, zbraň skvostnou aby svému rozenci přinesla.
Tak nohy jsou na Olymp ji unášely; avšak Achajští
s pokřikem úžasným zpět utíkali před mužebijcem [150]Hektorem, až byli loďstva a Hellésponta dosáhli.
Však Patrokla by přec byli krásnoholenci Achajští
ven ze střel nevytáhli, Achillova družce milého,
neb zase již Trojané postihli ho s koňmi a Hektor,
chrabrý syn Priamův, co do síly požáru podobný. [155]Třikrát jej jasný uchopil vzadu za nohy Hektor,[5]
dychtiv jej vyvléci a hlasně na soudruhy vzkřiknul;
leč třikrát Aianti, silou oba pokryti ráznou,
zahnali od Patrokla; spoléhaje pevně na sílu,
do vřavy někde vrazil, brzy poznovu výskaje hlasně [160]náhle stanul, přece však nazpátky dokonce necouvl.
Jaktě nijak nemohou ryšavého lva od zvěři mrtvé
venkovští pastevci odehnati pryč hladového,
takž i kovozbrojní Aianti obadva nemohli
Hektora chrabroduchého podál od mrtvoly zahnať. [165]Byl by konečně ji vyrval a velké slávy dosáhl,
větronohá, rychlá ale Péléovcovi Íris
přišla s Olympa, nesouc mu poselství v zbroj se odíti;
Héra ji poslala sem Dia tajna i božstva druhého.
Poblíž přistoupivši praví slova rychloperutná: [170]„Povstaň Péléovče, z mužů všech nejhroznější,
a přispěj Patroklu, pro nějž před loďmi samými
strašná bitva zuří. Oni vzájem druh druha vraždí,
Argejští chráníce kolem jeho mrtvoly padlé,
leč Trojané odvléci ji k Íliu povětrnému [175]sobě hledí; obzvláště ji Hektor blýskavohelmý
vyrvati jim dychtí; hlavu pak jeho srdce pobádá
od něžné jemu šíje utíť a na kůl ji napíchnouť.[6]
Nuž vstaň a víc neprodlévej; v hrudi pojmi tě hrůza,
psům aby snad Trojským Patroklos stal se lahůdkou; [180]tvá bude hanba, nějak-li zohyzděna mrtvola přijde.“
K ní na to rychlonohý, jasný promlouval Achilleus:
„Írido božko, kdo z božstva tě vyslal ke mně s poselstvím?“
Opět větronohá, rychlá jemu odvece Íris:
„Héra mě sem vznešená manželka odeslala Zéva. [185]Však Kronovec vysokovládný to neví ani nikdo
z nesmrtných, co po zasněženém jich Olympě přebývá.“
V odvět rychlonohý zase k ní promlouval Achilleus:
„Jak mám jíti do bitvy? Majíť oni zbroj moji skvostnou,
matka také milená mi zakázala dřív se odíti, [190]než ji okem vlastním nespatřím zpátky se vrátiť;
slíbilať od Héfaista lepostnou zbroj mi přinésti.
Vždyť neznám žádného, jehož mohl bych zbroj odíti,
Aiantův leda štít veliký, Telamóna rozence.
On však i sám, myslím, ve předním zápase válčí, [195]vraždě kopím kovovým, Patroklovy mrtvoly háje.“
Opěť větronohá, rychlá jemu odvece Íris:
„Dobře my víme také, že mají oni zbroj tvoji skvostnou;
avšak i tak Trojanům se ukaž ku příkopu vejda,
ačli by snad se zděsíce upustili od boje Trojští [200]dále, a váleční oddechli si mládci Achajských
z velké tísně, třebas bylo oddechu od boje málo.“
Po slovu tom zase rychlonohá se odebrala Íris;
zévomilý Achileus na to povstal, a Pallas Athéna
kol statných ramenou ztřepenou jemu aigidu vrhla [205]a hlavu kol mu mrakem zlatitým ověnčila božka
jasnooká, z něho zářící rozžíhala plápol.
Jak když stoupaje dým ku blankytu z města vychází,
z dálné výspy, která nepřátely jesti ztekána,
ostrované bojují hrozný boj ze hradu svého [210]den po celý; ale když se na západ slunce uchýlí,
husté plápolají všude ohně a záře do výše
vystoupá, aby všechny pro sousedy kol byla vidna,
jestliže snad na lodích ochránci by připluli zhouby:
tak též od hlavy lesk Achiléovy klenby docházel. [215]Od zdi se přiblížil ku příkopu, předse k Achajským
nevstoupil; šetřilť v hrudi matčiny výstrahy moudré.
Tam stoje rozkřiknul se, a z dáli se Pallas Athéna
ozvala; u Trojanův nesmírná povstala hrůza.
Jak když zvuk jasný zazní od polnice hlasné, [220]když vrahové sveřepí oblehnou ve kruhu město,
tak tenkrát jasný zvuk zavzněl vládce Achilla.
Jakmile hlas kovový Trojané zaslechli Achilla,
srdce se pohnulo všem; koně k městu otáčeli korby
zpátky lepohříví, neboť útrapy zírali v srdci. [225]Správce koní jala hrůza, když uzřeli žár neuhasný,
strašný nad temenem hlavy velkoduchého Achilla
pláť, jejž jasnooká rozžíhala božka Athéna.
Třikrát přes příkop vzkřikl jasný silně Achilleus,
třikrát přišli v zmatek Trojané a spojenci slovutní. [230]Tehdy také tu mužův nejlepších zašlo dvanácte
kol vlastních dřevcí a vozů svých. Avšak Achajští
ven ze střel Patrokla radostně vytáhše, na lůžko
vložili jej; milení obstoupili jej druzi všichni
žalno lkajíce, a rychlonohý s nimi kráčel Achilleus, [235]hojně prolévaje slz, věrného kdy soudruha spatřil
svého ležeť břitkým železem zabitého na márách.
Jej bohužel poslal s vozy svými a koňmi do bitvy,
avšak zpět přibylého do tábora již neuvítal.
Slunce neúmorné na to poslala Héra velebná [240]velkooká, v proud Ókeanův by se vrátilo bezděk.
Slunce zapadlo tudíž, a Achajští přestali jasní
od seči přehrozné, jakož od boje pospolitého.[7]
Naproti zas Trojané od líté bitvy vražedné
ustoupivše, z vozů vypřáhli běhouny si rychlé, [245]pak se shromáždili v sněm, prve než byli pomněli jídla.
Přímo všecek sbor stál, a nižádný odvahy neměl
sednouť; všechny totiž strach jímal, ježto Achilleus
náhle přišel, vzdalovalť na dlouho se války žalostné.
K nim pak Púlydamas rozvážný řečniti počne [250]Panthoovec, jenž zřel jediný minulosť a budoucnosť.
Hektora byl soudruh, narozen v noci s ním spolu jedné;
o mnoho tento kopím a onen slovy nad všemi předčil;
dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Velmi to řádně uvažte, milí! já vám radu dávám [255]do hradu jíti nyní a nevyčkati jitřeny jasné
v pláni u loďstva, neboť mnoho hradby jsme vzdáleni Trojské.
Arci dokud muž onen zlostí Agamemnonu nevřel,
snáze dotud bylo nám v poli sváděti bitvy s Achajci;
vždyť jsem sám běhutých u korábů rád nocovával [260]doufaje, oblobokých že se již zmocníme korábův.
Hrozně nyní se bojím ale rychlonohého Achilla;
jak jeho duch jest přezpupný, on nespokojí se
zůstati v pláni jenom, tamo kdež Trojané i Achajští
ve středu rozdělují válečnou sílu na rovno, [265]leč válčiť bude s námi, trvám, o město a družky.
Nuž do města jděmež, poslechněte; tak to dopadne.
Bránila arci nyní noc rychlonohému Achillu
posvátná;[8] ale ráno-li nás postihne tu ještě,
až s oružím se do bitvy vyřítí, dobře ho leckdo [270]pozná, ježto radostně do Ília prchne svatého,
kdož mu unikne; mnohé sežerou supové a psi rychlí
ze Trojanův; toho kéž se nedostane ke sluchu mému!
Jestliže mých poslechneme slov, zkormouceni v srdci,
tož poradou nabudem v noci síly, a hradby strmící, [275]náramné, vysoké jich brány a vratně přilehlé
dlouhé, uhlazené, dvoukřídlé města uhájí.
Pak kovovým oružím obrníce se časně za jitra,
vstoupněme kol na hradby, a hůře mu, jestliže počne
přijda z lodí o hradbu v kruté seči válčiti s námi. [280]Zpátky se navrátí ke korábům, když koně rychlé
dost nabaží běhu rozmanitého pobíhaje k městu.
Dovnitř však do Troie nedá vniknouti mu srdce,
nikdy ji nesřítí; sežerou jej dříve psi rychlí.“
Vzhledna posupně na něj Hektor vece blýskavohelmý: [285]„Tak se mi, Púlydamante, pranic tvá řeč ta nelíbí,
ježto radíš, abychom do města se zavřeli vratno.
Ještě-li dosti není, že jste sevřeni hradbami uvnitř?
Dříve lidé smrtní posvátné Priama město
často nazývali všichni zlatoplodným, kovohojným; [290]teď však zašly na dobro z paláců poklady krásné,
statky do rozkošného také Méonska a Frýžska
přišly mnohé prodejem, jak velký Zeus se rozezlil.
Avšak když mi nyní skytl syn Krona obmyslného
slávy dojíť u lodí a k břehům sevříti Achajské, [295]bloude, nejev v lidu již takové myšlénky veřejně!
Neslechneť z Trojanů tebe žádný; jáť nedopustím.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni:
teď po četách si večeř připravte po táboře šírém
a spolu pomněte hlídky a noc tuto probděte každý! [300]Však kdo je přespříliš z Trojanův o statky starostliv,
medle sebeř je a pak lidu k hostině rozděl obecné,
lépe to jest, když jich požijí oni nežli Achajští.
Pak kovovým oružím obrníme se časně za jitra
a při lodích vydutých prudkého zbudíme Aréa. [305]Vskutku-li však povstal jasný od loďstva Achilleus,
hůře pro něj, chce-li s námi počíť boj. Já věru před ním
z hrůzozvučné bitvy nepřehnu, a statně se potkám
s ním, třeba vítězství se mu neb mně nachýlilo velké.
Jesti Arés rovný a začasto i bijce zabíjí.“
[310]Takto pravil Hektor, k tomu hlučně zajásali Trojští,
bloudi, neboť jim smysly všem odňala Pallas Athéna.
Hektoru, jenž jim zhoubu radil, přisvědčili všichni,
žádný, ač spasnou radu dával, Púlydamantu.
Pak si večeř v poli vojsko pořídilo; avšak Achajští [315]sténali noc po celou kolkol Patrokla lkajíce.
Péleovec v středu jich do pláče se dal hlasitého,
páže muževraždné položiv na hruď druha svého,
sténaje často bolem lvu lepohřívému podobný,
když jelenostřelný skrytě muž jemu mláďata urval [320]v hustém hvozdě; a lev truchlí, když později přijde,
úvaly prohledá, po stopě mužově se pídě,
zdaž by ho někde našel, nebo prudký hněv ho pojímá:
sténaje tak k voji Myrmidonův promlouval Achilleus:
„Ach běda, tak jsem onen byl den slovo marně vypustil, [325]v otcovském bohatýra Menoitia domě konejše!
Slíbilť jsem mu v Opus slavného přivésti rozence,
Ílion až sřítí a podílu kořisti dosáhne.
Avšak Zeus neplní každé myšlénky smrtelným;
oběma souzeno jest stejnou nám zbarviti půdu [330]ve Trojské oblasti, neboť mě za návratu více
Péleus kmet komoněkrotný neobejme v paláci,
tak též matka Thetis, nýbrž zde mne pokryje země.
Když, Patrokle, nyní za tebou tedy pod zemi stoupím,
tryzny ti dřív nevzdám, až Hektora přivleku tobě [335]jak hlavu tak jeho zbroj, vraha tvého to velkoduchého,
a Trojanů vznešených zavraždím dále junáků
před hranicí ti dvanáct, pro tvou na ně vraždu rozezlen.
Zakřivených mi zatím u korábů takto spočívej!
Též i Trojanky a Dardanské ženy hlubokořásné [340]kol tebe lkáti budou den a noc slzy hořce roníce,
jichž jsme silou a kopími veledlouhými dosáhli,
vyvrátivše lidí smrtných oba města kvetoucí.“
Takto praviv poručil jasný tovaryšstvu Achilleus
trojnož dáť na oheň velikou, aby rychle co nejdřív [345]čistě vodou smyli broť krvavou Patroklu milému.
Trojnož koupelnou na oheň pozdvihli plamenný,
pak vody dosti nalivše zpodem podpálili dříví.
Trojnože báni ovíjel oheň, voda hřála se rychle.
Když pak již klokotem voda v zářícím vřela kotle, [350]hned smyli broť krvavou, olejem na to natřely údy,
dále devítiletou jeho ránu napustili mastí;
pak ho na lůžko vloživše lepostným pokryli plátnem
od hlavy až do nohou, koberec svrchu prostřeli bílý.
Noc po celou kolkol reka rychlonohého Achilla [355]Myrmidoné nad Patroklem lkali hořce plačíce;
Zeus pak k Héře pravil, ku své manželce a sestře:
„Předse jsi, velkooká, to dokázala, Héro velebná,
vznítiti rychlonohého Achillea; jistě že z tvého
povstali lůna samého Achajští dlouhokadeřní.“
[360]Zas k němu velkooká promlouvala Héra velebná:
„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl;
vždyť ledacos naplniť na pozemčanu může pozemčan,
jenž přece jest smrtný a tolik spolu věhlasu nezná;
já pak, ježto z bohyň nejvyšší býti se pyšním, [365]z příčin těch, rozením a že manželkou se nazývám
tvou, a ty nad všemi vládneš Olympany neskonalými,
nesměla bych Trojanům nevrouc zlý úraz ukouti?“[9]
Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem;
stříbronohá na to přišla Thetis v Héfaistovo sídlo [370]neskonalé, hvězdné nad nesmrtnými vyniklé,
ježto si byl kovové zhotovil sám kulhavec umně.
Stihla ho kol se měchů pachtiť zpoceného při díle;
pospíchalť dvadset trojnoh si poříditi celkem
všech k ozdobě kolem zdi lepostaveného paláce, [375]pod každou přidělal zlatitá na spodku kolečka,
jež by se spustiti mohly bohů ve sbor samohybně
a zpět zas se v palác navrátiti, div to na pohled.[10]
Až na tolik hotové byly trojnože, scházela ještě
přestvůrná ucha jim; ta připínal a kul na ně nýtky. [380]Tímto co byl vešken zaměstnán věhlasem umným,
tehdy se stříbronohá mu Thetis přiblížila božka.
A skvělozávojná ji Charis zahlédla vyšedši
krásná, jižto pojal slavný bůh silnoramenný;
hned ruky jí se chopí, slovo řekne a takto se ozve: [385]„Proč pak v náš jsi palác, vlekorouchá Thetido, přišla,
důstojná a milá? Dřívs k nám nechodívala aspoň!
Avšak pojď jen dále, abych poskytla ti dárků.“
Takto pravivši bohyň jasná ji do komnaty vedla,
kdežto po té na křeslo uvedla ji stříbrnopuklé, [390]krásné, přestvůrné; vezpod byla zřízena, podnož;
ozve se pak k Héfaistu umoslavnému a řekne:
„Vyjdi honem, Héfaiste; Thetis co na tobě si žádá.“
Přeslavný na to jí slovem odvece silnoramenník:
„Tak tedy vnitř mocná, důstojná u mne je božka, [395]ježto mne po strašném, dalekém zachránila pádě
z návodu matky mojí nestoudné, jež mě chromého
tajně uzavřela skrýť; byl bych v hrudi strasti vytrpěl,
Eurynomé a Thetis mě zatím ve svém skryly lůně,
Eurynomé, dcera Ókeana v kruhu proudícího. [400]Devět let jsem u nich zůstal kuje děl mnoho stvůrných,
přesky a zakřivené náramky, naušky a stužky
ve sluji vyhlubené; kolkol tekl Ókeanův proud
šumě pěnou zčeřenou nesmírný; nikdo to neznal
ze všechněch ni bohův nijaký ani nikdo smrtelný, [405]leč jenom Eurynomé a Thetis, jež mou byly spásou.
K nám ona přišla nyní do paláce; tu potřeba spláceť
vešken dluh za život je mi Thetidě krásnokadeřné.
Medle nyní předlož hostinné jí dary krásné,
bych měchy já mezitím zuklízel a nástroje všechny.“
[410]Tak vece ohromný velikán a z kovadliny povstal
kulhaje; pracně spodem pospíchala lýtka slabounká.
Odkládal měchy dále od ohně a nástroje všechny
stříbrokuté uložil do skříně, jimiž pracovával,
pak houbou tvář kolkol a obě si páže zutíral, [415]dále umyl statnou svou šíji a hruď velemužnou,
oblekl sukni a hůl silnou jal a ke vchodu kráčel
kulhaje; však vezpod podpíraly vládyku služky,
jež zlatité děvicím byly velmi podobny živoucím.
Ve hrudi jim je rozum, tam jest jim též řeč a síla, [420]a blažení bohové věhlasná jim dali díla.[11]
Pod vladykou ony služky se pachtily, tento se plouže
blízko, kde právě Thetis na skvostném stolci usedla,
hned ruky jí se chopí, slovo řekne a takto se ozve:
„Proč pak v náš jsi palác, vlekorouchá Thetido, přišla, [425]důstojná a milá? Dřívs k nám nechodívala aspoň.
Mluv, cokoliv si přeješ; vyplniť mě to srdce pobádá,
ačli splniť mi to možno a jestli to též splnitelno.“
Zas mu Thetis slzy hořce roníc promlouvala vzájem:
„Zdaž, Héfaiste, která je z bohyň, jimž sídlem Olympos, [430]jež v ňadrech by tolik bolných byla snášela útrap,
ze všechněch co mně Zeus Kronovec dal utrpěti strastí?
Mne k muži všech sester jedinou smrtnému připoutal,
Péleu Aiakovci, a já muže strpěla lůžko,
ač nechtíc poslušna. A tento v starobě žalostné [435]v domě leží zmožený; mně jiné k tomu svízele vzešly:
když porodiť, tolikéž vychovať dal Zeus mi rozence,
nejlepšího z rekův — letorosti vyrostl podobný —
já vychovavši ho pak jako rostlinu v zahradě žírné,
poslala jsem s vydutými koráby do Ília válčit [440]chrabře s lidem Trojanův, ale nikdy ho již neobejmu,
až by se zpátky domů vrátil v Péléovo sídlo.
Však pokavad je na živě a zírá světlo sluneční,
strasti trpí a nijak mně něčím jemu přispěti nelze.
Dívku, kterou mu za dar synové vyhlédli Achajských, [445]vyrval zas mu z rukou širokovládný Agamemnon.
On pro ni v srdci bolem rozplývá; avšak Achajské
zahnali zpátky k lodím Trojané a do rovně vyjíti
jim nedopouštěli víc. Kmetové jej vzývali vroucně
Argejských a mnohé mu nabízeli obdary slavné. [450]Můj rozenec sice sám odvrátiti zkázu odepřel,
však Patrokla kolem v oruží své oblekl vlastní,
pak poslal ho do války a mužstva mu hojně propůjčil.
Den po celý napořád u Skajské válčili brány.
Město by v týž byli den vyvrátili, avšak Apollon, [455]když byl Patroklos chrabrý mnoho zlého napáchal,
v přední jej seči proklal a Hektoru slávu propůjčil.
K tvým proto teď kolenům se utíkám, jestliže bys chtěl
přílbu a štít synu mému poříditi krátkověkému,
dále holenky lepé, spolu přeskami pěkně přilehlé, [460]pak brnění, poněvadž pozbyl všeho druh jeho věrný
od Trojanů překonán; i leží v prachu vzdychaje v srdci.“
K ní zase promlouval slavný bůh silnoramenný:
„Dobré buď jen mysli, to v tvém tebe srdci nekormuť!
Kéž jej zlozvučné od záhuby tak mohu jistě [465]ukryti v dáli stranou, kdy mu strašná sudba nadejde,
jak se mu překrásné zbraně dostane, jížto se leckdo
později z hojně lidí podiví, kdo ji jen koli spatří!“
Takto praviv zanechal tam božku a šel do kovárny;
obrátil měchy v žár a velel jim práci počíti. [470]V celku měchů mu započlo ve výhních dýmati dvadset,
jež všeliké dechy větru vysýlaly rozněcující,
buď při práci mu tak neb onak napomáhati stále,
jak si jenom toho přál Héfaistos a žádalo dílo.
Cín pak a kov na oheň přikládal nezmořitelný [475]a zlato převzácné se stříbrem; v nákovadelník
náramný položil pak nákov a svou na to páží
kladivo vzal pádné a druhou uchopil zase kleště.
Nejprve štít veliký, pevný vytvářel a krásný[12]
na všech zdobě stranách a kolem vedl obrubu lesklou, [480]přeskvoucí, trojitou a řemen ze stříbra upevnil.
Pět na štítu samém bylo vrstev a na ploše svrchní[13]
vytvářel mnoho děl přestvůrných věhlasem umným.
Tam zemi prv zhotovil, mořskou slaň a klenbu nebeskou,
slunce neúmorné a měsíc v úplňku stojící, [485]souhvězdí tam všechna, jimiž nebe věnčena klenba,
Hyady, sedmero Pleiad a Óríónovu sílu,[14]
medvěda dále, který též příjmím vůz se nazývá
a v kruhu tam se točí a na Óríóna pozírá,
sám jediný se také vlně v Ókeanově nekoupe.
[490]Tam zhotovil dvě lidí smrtných též města kvetoucí,[15]
překrásná. V jednom byly svatby a hostiny slavné,
a z komnat nevěsty se vedly při záři pochodní
kol v ulicích, a mnohé zaznívaly písně svatební,
křepčící junové se otáčeli za zvuku hlasných [495]píšťal a líbezných louten; na to dívky stojíce
u dveřejí každá pohlížely v srdci užaslé.
Lid byl dál na tržišti shromážděn, kdež byla hádka
povstala, neb mužové dva pro náhradu vedli rozepři
za muže usmrceného; tvrdil vykládaje všechněm [500]vrah, že splatil vše, druhý ale náhradu všechnu popíral;
přáli si prostředníky obadva ukončiti vádu.
Oběma lid tleskal, napomáhaje na strany obě.
Hlasatelé jali lid se konejšiti; však lidu starší
na hlazených kamenech kol usedli si v okruhu valném, [505]hlasatelův dalekozvučných v ruce třímali berly,
vstávali z místa a svůj střídavě vynášeli výrok.
Ve středu pak soudců dvě zlaté se nacházely hřivny,
pro kmeta dar, kdož z nich vypoví nejsprávněji nález.
Města druhého kolem z obojí strany stála dvě vojska [510]zářící oružím. Dvojaký vrazi smýšleli záměr,[16]
buď vyvrátiti město aneb roztříditi na dvé
veškery statky, které rozkošné město zavírá;
obležení to zamítli a zálohu chystali tajnou.
Města zatím milené manželky a dítky robátka [515]hájili na hradbách sdružené se starci chabými.
Z města vytáhli; Arés v čele kráčel a Pallas Athéna
všechněm, obadva zlatí a zlatým byli pokryti rouchem,
překrásní, velicí v oruží jak právě Nebeští,
obzvlášť zářící; mužové byli postavy menší. [520]Jakmile přišli, kde místo pro zálohu zdálo se vhodné,
k proudu tokům, kde se všem napajedla nacházela stádům,
tam tedy sobě ulehli kovem kol obestřeni lesklým.
Dvé pak vyzvědačů spolu číhali vojska podále,
až tady ovce a skot čekajíce by spatřili tučný. [525]Hned se ukázali též, dva provázeli pastuši stáda,
píšťalkou se bavíce, a léčky nezírali žádné.
Uhlídavši je z dáli, vypadlo ze zálohy vojsko
a skotu zabralo stáda i hejna ovec bělorouných
překrásná a kovem povraždili pastuchy strážné. [530]Jakmile hřmot vrahové u stád zaslechli rachotný,
již hradu brány svaté byli slézali, zdvihli se ihned
na spřeže poskočné stoupivše a v brzku je stihli.
Válčili pak sšikováni krutý boj při břehu říčném,
oštěpy na vzájem na se házeli ostrokovými. [535]Setkala tam se i Váda i Hrůza i Záhuba děsná,
tam raněného živého držíc a tu nezraněného,
za nohy tam mrtvého polem zase skrz vřavu vlekla.
Kol plece pak měla roucho krví zakrváceno mužstva.
Jaktě živí tvorové se pohýbali bitvu vedouce, [540]mrtvoly pak vzájemně rekův odvlékali padlých.
Úhor pak zhotovil tam kyprý, ornici žírnou,
trojzoraný, široký a na něm mnoho velmi oráčů
své spřeže obracejíce poháněli zpátky a napřed.
A kdy se obrátivše na končinu ornice přišli, [545]vína medosladkého pohár každému podával
muž popošed do rukou, a po té se otáčeli k brázdě
zas pílíce kvapem hluboké nivy konce dosíci.
Půda se černala vzad, zorané byla prsti podobna,
ač zlatitá; učinil to tudíž nad míru podivné.
[550]Tam s vysokým osením vytvářil též pole žírné,
kdež zlatití žali ženci držíce v rukou srpy ostré.
Podlé brázdy začasto na zem dopadávaly hrsti,
a v povřísla jiné snopkáři tu vázali opět.
Tré vazačů tam stálo při žencích; dále za ženci [555]sbírali hrsti mladíci a pod paždím je nosíce
stále podávali jim; pán stál na brázdě u ženců
mlčky a žezlo v rukou třímal pln v srdci radosti.
Hlasatelé opodál pod doubcem chystali jídlo,
kol tura zaměstknáni sklaného, a ženštiny služky [560]k obědu mouku mnohou žencům posypávaly bílou.
Vinnici tam zhotovil révou nad míru bující,
překrásnou, zlatitou, černé se po ní skvěly hrozny.
vinné tyčky tu stály v řadách ze stříbra ryzího.
Vůkol blankytný vedl příkop a ohradu zřídil [565]z cínu kolem; jediná k ní pouze přiváděla stezka,
k chůzi bylať nosičům, když obírali vezdy vinohrad.
Bodré mysli jaří mládenci a panny kvetoucí
nesli medosladké plody upletených na košíčkách.
Ve středu jich mládec hrál luzně na varyto zvučné [570]a zpíval k tomu krásně žalozpěvy o smrti Lína[17]
líbezným hlaholem; druhové křepčíce společně
výskáním a zpěvem ho provázeli poskakujíce.
On tam stádo také zhotovil skotu přímorohého;
ze zlata jedni z turův uděláni a jedni ze cínu, [575]hlasně bučíce z mrviště se řítili všichni na pastvu
u hlučného řečiště a blíž rokytí třesavého.
Pastuchové zlatití čtyři kráčeli za skotu stádem
a spolu rychlonohých s nimi psů pospíchalo devět.
Pak strašní dva lvové na přední stádo vypadše, [580]urvali býka řevem řvoucího, a ten řiče hrozně
byl vláčen, psi zatím a mladíci ho stíhali rychle.
Když tura náramného lvové rozsápali kůži,
krev černou s vnitřnostmi požírali, kdežto pořáde
pastuchové štvali marně psy rychlé podněcujíce. [585]Neb lvy zubem kousnouti se štítili uskakujíce,
štěkali jen na blízku stojíce a jich znikajíce.
Pastvinu tam zhotovil slavný bůh silnoramenný
v údolu rozkošném velikou ovcí bělorouných,
ohrady, stáje, lepokrovné i pro pastuchy chýže.
[590]Tam chorovod zhotovil slavný bůh silnoramenný,
právě taký podobou, jak v šírém jej kdysi Knósu
Daidalos utvářil krásnopletené Ariadně.[18]
Panny mnohosnubné a spolem mládenci kvetoucí
tančili tam, vzájemně za ručky se pevně držíce. [595]Jemný zastíral šat dívky a mládce kvetoucí
sukně lepopředené, olejem skvoucí se maličko.[19]
Krásné věnce také měly dívky a mládci mečíky
ze zlata zavěšené na stříbrokutých na řemínkách.
Někdy nohou zkušenou zaskákali pěkně lehounce [600]všichni kolem, jako když hrnčíř kruh pevně zapadlý,[20]
an před něj zasedá, zkouší, poběhne-li prudce;
někdy v řadách opět zaskákali naproti sobě.
Hojný dav proudil lidu kol reje roztomilého
rozveselen; v středu jich se pěvec jal zpívati božský [605]k loutně; dva tančící kejklíři vyšedše dovední,
když píseň započal, se otáčeli ve kruhu prostřed.
Tam též Ókeana zhotovil řeky sílu mohutnou
vedle na nejzazším kraji štítu lepozdělaného.
Když tedy náramný byl štít vytvářil a pevný, [610]pak pancíř učinil jasnější plápolu ohně,
přílbu mu též zhotovil těžkou na skráně přilehlou
krásnou, přestvůrnou a chochol na ni ze zlata vetkl,
pak mu konečně holenky zdělal z jemného ze cínu.
Když zbroj všecku zdělal slavný bůh silnoramenný, [615]vzav do rukou ji vložil před Achillea matku velebnou.
Skočila jestřábem s vrchu osněženého Olympa,
zářící oruží synu od Héfaista nesouci.
↑[Verš 25.] Nektarová říza znamená tolik jako božská říza; dostalť Achilleus roucho své od matky, když vytáhl proti Troii.
↑[Verš 64.] Poněvadž Achilleus boje se zdržoval, nemohla matka si pomysliti, jaký bol ho stihl.
↑[Verš 85.] Thetis byla proti vůli své zasnoubena Péleovi, což vysvítá také z rozpravy její s Héfaistem v v. 431.
↑[Verš 96.] Sudba znamená dokonání sudby t. j. smrť.
↑[Verš 155.] Podle zpěvu předešlého nesli mrtvolu Patroklovu Meneláos a Mérionés, a oba Aianti kráčeli za nimi a zaháněli Trojany.
↑[Verš 177.] Jak se posud u orientálů děje, utínala se i v starověku hlava a napíchla se na kůl na odiv.
↑[Verš 242.] Když Héra zachránění Patroklovo spůsobila, kázala slunci před časem zapadnouti, aby si Achajští od boje oddechli.
↑[Verš 268.] Posvátným, božským nazývá básník všechno, co od bohů přichází (jako zde noc) a co bohům náleží; noc jest božský dar k okřání celé přírody, zvláště vzhledem ku spánku veškeré lidstvo občerstvujícímu.
↑[Verš 367.] Může-li již muž smrtelný provésti svůj úmysl, mohu já, přední bohyně, Trojanům působiti škodu.
↑[Verš 377.] Podobné Héfaistovo dílo zázračné byly zlaté služky Héfaistovy a zlatí a stříbrní psi, kteří palác Alkinoův hlídali.
↑[Verš 420.] Těmito třemi znaky naznačil básník, čím se živý člověk od sochy rozeznává, duchem, řečí a silou tělesní.
↑[Verš 478.] Od 478—608 líčen jest proslulý štít Achilleův, jehož obraz jest asi tento: A. Nebe, země, moře. B. Město v míru. C. Město obležené. Č. Jaro. D. Léto. Ď. Podzim. E. Stádo skotu. F. Stádo ovec. G. Chorovod. O. Ókeanos.
↑[Verš 481.] Dvě vnitřní vrstvy byly cínové, dvě kovové a třetí (v celku prostřední) byla zlatá; tedy kov, cín, zlato, cín, kov.
↑[Verš 486.] Pleiady, souhvězdí sedmi hvězd na jižním nebi, určovaly na jaře vycházejíce počátek plavby a na podzim zapadajíce konec její. Hyady souhvězdí v býku, jejichž východ počasí deštivé zvěstoval. Arktos jest souhvězdí medvěda nebo vozu. Órion souhvězdí severně od býka.
↑[Verš 490.] Druhý kruh obsahoval město v míru a město ve válce. Ke každému obrazu patřilo asi několik skupenin, a sice k prvnímu dvě: průvod při svatbě; právní rozepře před shromážděným lidem a právní výrok. K druhému obrazu náležely tři skupiny: město od nepřátel obležené; záloha, již obležení obléhajícím položili s vyzvědači; bitva obou vojsk.
↑[Verš 510.] Nepřátelé měli dvojí úmysl, buď nabídnouti obleženým, aby polovici veškerého jmění svého jim vydali, že pak odtáhnou, nebo kdyby se zdráhali tak učiniti, město že vyvrátí.
↑[Verš 570.] Píseň o Línovi byl původně žalozpěv na Lína od Apollóna v mládí usmrceného, t. j. na brzké odumření přírody na podzim.
↑[Verš 592.] Daidalos byl slovutný stavitel a sochař, krétskému králi Mínóovi vystavěl labyrinth, dceři jeho Ariadně chorovod.
↑[Verš 596.] Při tkaní pokropily se nitě olejem, aby tkanina se leskla.
↑[Verš 600.] Jednou běželi jinoši kolem jako kruh hrnčířský, po druhé v řadách.
PD old 70
