Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv devatenáctý

Ilias Homér
Zpěv osmnáctý	Zpěv devatenáctý	Zpěv dvacátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv devatenáctý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 305–315 a 425. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Thetis přinese synu svému novou zbroj od Héfaista a zabrání, aby mrtvola Patroklova nezetlela. Achilleus svolá Achajské, sřekne se hněvu a chce hned boj začíti; Agamemnon dozná svou vinu a nabízí Achilleovi předešlé dary. K radě Odysseově nasnídá se napřed vojsko, než do bitvy vytáhne. Všechny dary přinesou se Achilleovi i s Bríseovnou, jež s ostatními ženami Patrokla oplakává. Achilleus, jenž nic nejedl, posilněn jest od Athény nektarem a ambrosií a zbrojí se do bitvy. Jeho kůň Xanthos věští mu brzkou smrť.

Z Ókeana proudů šafránořizá Zora právě
vstávala, nesmrtným aby světlo přinesla i smrtným,
když s dary matka Thetis božskými přicházela k loďstvu.
Našla kolem Patrokla rozence milého spočívať,
[5]jak proň hlasně plakal; vůkol něho soudruzi hojní
kvílili. Do středu jich jasná přistoupila božka,
za ruku hned ho chopí, slovo řekne a takto se ozve:
„Dítě milé, jeho nechme třebas zkormouceni jsouce,
když jednou už jest zavražděn z vůle Nebeských.
[10]Od Héfaista zatím oruží toto vezmi si skvostné,
překrásné, jakové nenosil muž na pleci ještě.“

Tak tedy prohlásivši bohyň dala před syna svého
zbroj; s rachotem na to všecko zařinčelo dílo čarovné.
Hned řady Myrmidonů jala hrůza, a na zbroje nikdo
[15]nechtěl pohlednouť, leč utíkali. Avšak Achilleus
jak je zočil, větší ho pojal hněv ještě a v hlavě
pod obrvím oka třpyt hrozný jako záře plamenná;
on radoval se v rukou boha třímaje obdary skvoucí.
Když však dost v duši své potěšil se na dílo to patře,
[20]pak slova k matce počal promlouvati rychloperutná:
„Matko milá, tuto zbroj mi dařil bůh, jak se na díla
nesmrtných to sluší a jakých muž nesvede smrtný.
Já se nyní obleknu do ní; ale jen se obávám
hrozně v prsou, že zatím statného Menoitia mládce
[25]mouchy masařky mnohé vniknouce do ran kovosečných,
červů v nich nasadí a zohyzdí mrtvolu velmi,
(neb jeho věk dokonán), a že zúplna po pleti zetlí.“

V odvět stříbronohá mu Thetis prohlásila božka:
„Jen toto, dítě milé, ve tvém tebe srdci nekormuť!
[30]Já se mu již pokusím divoká odvrátiti hejna,
mouchy, které hlodají pobité muže v řavě bitevní;
neb kdyby až do sklonku ležel tady léta celého,
přec bude nezměnné tělo stále či ještě i lepší.
Do sněmu však ty nyní povolej bohatýry Achajské
[35]a hněvu dej výhosť k Agamemnonu, vládyce mužstva,
rychle po té se do bitvy obrň, oblekna se v sílu.“

Takto pravivši tudíž odvážnou vdechla mu sílu,
nektaru pak Patroklu nosem nakrápla rudého
s ambrosií, aby nezměnným tělo zůstalo mrtvé.

[40]Péleovec jasný ale kráčel po břehu mořském
s pokřikem úžasným a vzbudil bohatýry Achajské.
Též ti, kteří prve vždycky trvávali v okruhu lodním,
kdož byli kormidlníci a třímali vesla korábů,
a při lodích klíčníci, kteří rozdíleli krmě,
[45]do sněmu všichni nyní pospíchali, ježto Achilleus
byl se zjevil, jenž dlouho se dálil války žalostné.
Přišli také druhové dva Aréovi kulhavi jsouce,
Týdeovec, chrabrý bohatýr, jasný pak Odysseus,^[1]
opřeni jsouce kopím; posavad měli rány bolestné;
[50]ve předních sboroviště řadách si obadva usedli.
Nejposléze přišel vojevůdce mužův Agamemnon,
trpě ranou, již byl zasadil ve vřavě vražedné
okovaným dřevcem mu Koón, Anténora mládec.
Jakmile již synové se shromáždili všichni Achajských,
[55]povstav rychlonohý na to k nim promlouval Achilleus:
„Arci by, Atréovče, to bývalo oběma lépe
tobě jakož mně také, kdy jsme velmi rozezleni v srdci
na druha druh se pro dívku sporem rozhorlili zhoubným.
Kéž by ji Artemida při lodích byla proklála šípem
[60]v den, když vyvrátiv Lyrnéssos jsem si ji vybral;
jistě tolik by do půdy se nevrylo kusmo Achajských
pod pravicí Trojanův, poněvadž jsem vojsku zanevřel.
Hektoru jak Trojanům se to líbilo; avšak Achajští
dlouho budou asi mé a tvojí pamětlivi hádky.
[65]Nechme to však minulosti, třebas zkormouceni jsouce,
a v hrudi uchlácholme mocí své srdce militké!
Já hněvu v skutku nyní zanechávám; netřeba stále
přec bez přestání soptiť. Nuže rychle co nejdřív
povzbuď vojsko do bitvy Achajských dlouhokadeřných,
[70]ještě abych jednou pokusil s Trojskými se bíti,
ačli chtějí při lodích noc stráviti; já ale soudím,
z nich že mnohý milerád nohy ohne, unikne-li pouze
zdráv z boje úporného a vyhne se oštěpu mému.“

Tak pravil, Argejští zaplesali krásnoholenci,
[75]že hněvu dal výhosť Péléův syn veledušný.
K nim též jal se mluviť vojevůdce mužův Agamemnon
z místa samého, aniž postoupil do středu všechněch:
„Ó milení rekové Danaův, druzi vládce Aréa,
povstavšího sluší poslouchať a slušno ni málo
[80]přerušovať jeho řeč; to třebas mate vycvičeného.
Při hluku mužstva takém jak muž poslouchati někdo
neb hovořiť? řečník se ruší třeba po hlase zvučný.
Péléovci nyní se vyjádřím; leč vy Achajští
ostatní pozorujte a každý dobře srozuměj.
[85]Již toto Argejští synové mi vytýkali často
a mě hanívali dost; vinným ale tím věru nejsem,
nýbrž Zeus, pak temnochodá je Erínys a sudba,
jižto krutou v sněmu zaslepenosť mi do srdce uvrhli
v den ten, když jsem sám čestný dar Achillovi odňal.
[90]Což bylo však naplat? vždyť bůh přece všechno provádí.
Zeus má dceř Mamitelku ctihodnou, jež lidi mámí
záhubnou; nohy jsou jí něžné, ježto se půdy
netkne nohou, nýbrž kráčí po hlavě smrtelných
[člověka poškozujíc; ze dvou splete jednoho aspoň.]
[95]Vždyť se nechal též Zeus kdys omámiti, jenžto je předse
nejlepší i z mužův i z bohův; ale též ho jedenkrát
Héra třebas ženská obloudila úskoky svými
v den ten, když vznešenou měla Hérakléovu sílu
Alkméné porodit v pevnostaveném hradě Thébě.^[2]
[100]Tehdy pravil výchlubně k bohům promlouvaje všechněm:
„Nuž, bohové, poslyšte mě všichni a veškery božky,
bych řekl vám, co mi srdce v prsou prohlásiti káže.
Dnes přivodí muže Eileithyia bolestiplodná
na svět, jenž všechněm panovat bude vlastem okolním,
[105]z těch zplozeného mužů, již z mé krve býti se pyšní.“^[3]

Nástrahu lestně snujíc promlouvala Héra velebná:
„Chceš jen obelhati nás, nebudeš slovu chtít zase dostáť.
Medle nyní mi přisáhni, Olympane, přísahu mocnou,
jistě že ten všechněm žitelům bude vlasti okolním,
[110]kdožkoli v den dnešní z ženy matčina lůna vypadne
z těch jsa mužů rozením, již z tvé krve býti se pyšní.“

Tak vece; neznamenal žádné Zeus obmyslnosti,
přísahu jí přisahal velikou a potom byl ošálen.
Héra na rychlo sletěvši opustila témě Olympa,
[115]v brzku se dostala v Argos Achajský, kdež znala právě
Sthenela Perseovic bujarou choť býti těhotnou,
neb měla v lůně milém sedmého měsíce chlapečka.
Jej třeba předčasného bohyň na světlo přivedla,
vzdálila jest Alkmény porod, zadrževši bolesti.
[120]Zprávu zatím sama řkouc oznámila Zévu Kronovci:
„Otče ty náš světlobleský, slovo tobě zpomínám.
Právě se muž narodil, jenž Argejským bude vlásti,
Eurystheus, Sthenelův rozenec z rodu Persea krále,
tvůj potomek, hodný, aby národu vládl po Argu.“
[125]Tak vece, bol prudký ho ranil ve hloubi do srdce.
Hned pravicí uchopil vinu za hlavu lesklokadeřnou
roznícen v hrudi své a přisáhnul přísahu mocnou,
nikdy že již na Olympos a do hvězdného nebeska
zpět Mamitelka se víc nevrátí, jež mate všechny.
[130]Takto praviv mrštil vinu se hvězdného nebeska
jí v ruce zakrouživ; brzy padla na díla smrtelných.
Stýskával si do ní, kdykoliv syna svého milého
spatřil dílo konať mrzké v Eurysthea službě.
Rovněž i já, veliký když Hektor blýskavohelmý
[135]Argejské u korem vraždíval často korábů,
jsem viny, ježto mě dřív obloudila, též nezapomněl.
Avšak když pochybil jsem, a Zeus mou rozvahu odňal,
zas to nyní srovnám nesmírnou odplatu skytna.
Medle vytáhni do bitvy a povzbuď veškero vojsko.
[140]Všechněch já ti darů poskytnu, co jich koli vládce
ve staně přislíbil jasný včera tobě Odysseus.
Pakliže chceš, počkej, třeba velmi na bitvu naléháš;
obdary hned přinesou vezmouce je z mého korábu
soudruzi, bys spatřil, že ti dám dary srdcelahodné.“

[145]V odvět rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
jestliže chceš mi darů poskytnouť, jak to je slušno,
neb podržeť, je ti volno. Nyní ale pomněme bitvy
s rychlostí, poněvadž nesmíme tu jsouce otáleť
[150]neb váhať; velikéť doposud nedokončeno dílo,
ve přední aby vřavě mnohý zas Achillea spatřil,
jak dřevcem kovovým Trojanů řady vraždě poráží.
Tak z vás pamětliv každý s nepřátely válči.“

V odvět důmyslný k němu zas promlouval Odysseus:
[155]„Ač chrabrým jsi, jenom bohorovný vládce Achille,
tak lačné nevediž proti Íliu mládce Achajské
v boj s vojskem Trojanův; nebudeť čas vířiti krátký
lítá seč, kdy mužů shluknou se falangy jedenkrát
válčících a kdy bůh zmužilosť spolu oběma vdechne.
[160]Dřív nasytiť se přikaž běhutých při korábech Achajským
jídlem a vína pitím; to dodáť zmužilosti a síly.
Vždyť žádný muž den po celý až k západu slunce
lačný krmě nemůže s vrahem se potýkati stále;
neb kdyby byl sebe víc žádostiv válčiti v srdci,
[165]v údech přec zemdlí ponenáhlu, a počne ho trápiť
žízeň a hlad, nohy pak klesají jemu při kroku každém.
Avšak muž všeliký, nasytí-li se jídlem a vínem,
byť s muži snad po celý s nepřátely den se potýkal,
srdnato jest v ňadrech jeho srdce a dříve nezemdlí
[170]v údech svých, dokavad nevzdálí všichni se z bitvy.
Medle tudíž rozpusť jen vojsko a snídaň uchystať
rozkaž jim, dary pak vojevůdce mužův Agamemnon
dej do schůze přinésť mezi nás, aby všichni Achajští
spatřili svým je okem, ty radosť pak v srdci pocítil.
[175]Přísahu nech přisahá mezi Argejskými se zdvihna,
nikdy že s ní na jejím nekochal se na lůžku milostném;
[jak to lidí obyčej, že se muž k ženě družně tulívá];
tobě samému budiž v hrudi tvé ukonejšeno srdce.
Ve staně pak tě kvasem bohatým ku smíru pohostiž
[180]slavně, abys nijaké nestrádal pocty povinné.
Atréovče, ty pak právnější též ku jinému
příště budeš, nebo hanba, trvám, pro krále nižádná
zas muže usmířiť, kdy na něm prve křivdu by spáchal.“

Opět promlouval k němu vládce mužův Agamemnon:
[185]„Zaslechl jsem slovo tvé, Láertovo plémě, s radostí;
neb věru všechno prošel jsi po řádu a všechno si probral.
Já na to jsem volný přisahať, nebo srdce mi káže,
a skrze božstvo se křivě nezakleji. Avšak Achilleus
nech počká tady chvilku, třebas by na bitvu naléhal;
[190]všichni také počkejte druzí, až ze stanu přijdou
obdary mé, a společně uzavřeme úmluvu věrnou.
Já toto ukládám ti samému a takto poroučím:
nejlepší si junáky vyber ze všechněch Achajských
a z lodi mé dary dej si přinésti, co jsem jich Achillu
[195]byl včera přislíbil skytnouti, a dívky přiveďte.
Talthybios po širém mi po táboře rychle Achajských
kance opatř, abychom vzdali Zévovi žertvu a Slunci.“^[4]

V odvět rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
[200]lépe by vám v jinaký to poříditi čas bylo dlužno,
až nějaká přestávka by nastala války a bitvy,
a mně tolik příliš v ňadrech mých hněv neburácel.
Však v krvi ještě leží povražděni, jež v boji proklal
Hektor Priamovec, když Zeus jemu slávu propůjčil,
[205]k jídlu vy lid nutkáte Achajský! Já však alespoň
hned bych rozkázal mládcům se potýkať Achajských
jen lačným, hladovým, a teprv když slunce zapadne,
všechněm kvas zhotoviť veliký, až pomstěna hanba.
Dřív aspoň nic přes milený nepřejde mi jícen,
[210]krmě aniž nápoj, když proklán můj padl soudruh,
ve stanu jenž mi leží rozsápán oštěpem ostrým,
ku vchodu obrácen; kolkol něho soudruzi bodří
pláčí; nic mi tudíž neleží takového na péči,
nýbrž jen krev a vražda a strašný ston v seči padlých.“

[215]V odvět důmyslný k němu zas promlouval Odysseus:
„Péléovče Achille, Achajských vládyko přední,
silnější jsi nade mě a statnější o nemálo
dřevcem, já ale bych rozumem tebe předstihl opět,
ježto zrozen jsem dříve a mám tebe víc zkušeností.
[220]V trpělivosti tudíž poslechni v prsou slova mého.
V brzku se srdce lidí nabaží seči v zápase lítém,
v nížto na zem nesmírně klasů stela kov posekává;
avšak žeň na krátko trvá, když váhy nachýlí^[5]
Zeus, jenž ustanoven za správce je války smrtelných.
[225]Předse hladem je nemožno želeť mrtvého Achajským;
neb mnoho jich příliš každý den druh druha podlé
v bitvě klesá; kdy by měl si mnohý od práce vydechnouť?^[6]
Potřeba jest ovšem toho pohřbiť, kdožkoli zemře,
s bezcitným srdcem, kdy pro něj se dne kvílilo téhož;
[230]avšak všichni, kteří zbyli z hrozné války na živě,
pomněme jídla a vína, bychom v boji ještě i více
mohli pořád bez přestání s nepřátely válčiť,
obleknouce se v kov nezmorný. Medle neváhej
žádný, vyzvání očekávaje k bitvě jiného;^[7]
[235]vyzvání to budeť tomu krušné, jenž u korábů
zůstane Argejských; ale vesměs ven vyrazíce
vůči ořekrotným Trojanům seč zdvihneme prudkou.“

Takto praviv přibral syny Nestora proslaveného,
Fýléovce, Megéta, Thoanta a Mérionéa,
[240]Kreiontovce potom Lykoméda a pak Melanippa.
Do stanu kráčeli jsou Agamemnona Atréovce.
Hned pak, jak slovo vyřknuto jest, vykonáno i dílo.
Sedmero trojnožců vzali ze stanu, ježto mu slíbil,
dvadset zářících kotlův a dvanácte běhounů;
[245]rychle potom sedm žen bezvadná díla znajících,
dále vyvedli k oněm Bríséovu dceř lepolící.
Odváživ na to v celku deset zlata hříven Odysseus
šel napřed, dary nesli druzí mládenci Achajských,
jež dali do prostřed sboroviště, a král Agamemnon
[250]povstal; Talthybios jsa nebešťanu po hlase rovný
třímaje kance v rukou, přistoupil k vládyce mužstva.
Atreovec vydobyv pravicí nože od boku svého,
jenžto mu vezdy podél veliké meče pochvy visíval,
tímto štětin s hlavy kance uřízl a k Zévu se modlil^[8]
[255]pozdvihnuv ruce své; Argejští kol byli všichni
mlčky sedíce po řádu, by řeč poslouchali krále.
Modliti pak se počal, na nebesko pozíraje šíré:
„Věz to nyní prve Zeus, nejvyšší božstvo a první,
země a slunce a božky Erínyje, jež dole země
[260]trestáváte z lidí, kdo složí koli přísahu křivě,
nikdy že jsem nevztáhl rukou na Brísovu dívku,
buď chtěje lůžka milosti aneb co jiného dosíci,
nýbrž ve stanu mém že nedotknuta zůstala vezdy.
Pakli co křivě mluvím, bohové nech strasti mi skytnou
[265]velmi mnohé, jakové skytají, kdo se přísaze rouhal.“

Tak děl a kanci kovem nemilostným hrdlo zařízl;
jej pak Talthybios do sivé slaně útoně velké
zakrouživ ke kořisti rybám hodil;^[9] avšak Achilleus
povstav k Argejským promlouval války milovným:
[270]„Ó Die otče, mužům veliké věru zmatky sesýláš.
Nikdy, trvám, by nebyl v mých ňadrech srdce militké
Atreovec mi tolik rozbouřil a dívku mi odňal
mé proti vůli neoblomný; ale Zeus asi míním
chtěl mnoha Argejským náhlou smrť a zhoubu uchystať.
[275]Nuž jděte k jídlu nyní, abychom roznítili bitvu.“

Tak tedy prohlásiv rozpustil schůzi na rychlo.
Z mužstva se hned každý rozcházeli k svému korábu;
tehdy se Myrmidoné dary zaměstnávali chrabří
a šli na loď je nesouce Achillea jasnorodého;
[280]tam je v stanech položivše, k druhým zase dívky přivedli,
leč koně soudruhové do stáda zaháněli statní.^[10]

Bríséovna potom zlatité Afrodítě podobná
jak Patrokla kovem břitkým zahlédla sklaného,
vrhla se naň s pláčem hlasitým a rozedrala sobě
[285]ňadra rukou, jemnou svou šíji a líce kvetoucí.
Tak kvílíc jme se promlouvať žena božce podobná:
„Ó Patrokle, mně nešťastné v duši nejmilenější,
já tě nedávno živého opouštěla ze stanu jdouci,
však mrtvého nyní tě nalézám, vládyko mužstva,
[290]zpátky přišedši; mně tak se na pohromu pohroma víže.
Neb muže, jejž mi otec zasnoubil a máti velebná,
před městem proklána kovem jsem spatřila ostrým
se třemi bratry, které mi tatáž byla zkájela máti
roztomilé, již všichni dosáhli dne zhouby najednou.
[295]Přec jsi nedal mi, ručí když manžela mého Achilleus
byl zavraždil a město zbořil božského Mynéta,
kvíliti, leč jsi pravil, že mě prý božského Achilla
řádnou manželkou učiníš, do Fthíje v korábu
doprovodíš a mně v Myrmidonů kraji svatbu uchystáš.
[300]A proto stále želím smrti tvé, mládenče milostný.“

Takž ona řekla plačíc, s ní sténaly ženštiny vůkol,
jak kdyby nad zabitým, ale pro své útrapy každá.
Vůkol Achilla kmeté se shromáždili hojně Achajských,
jídla by vzal ho prosíce; naříkaje z hloubi odepřel:
[305]„Žádám, ač chce-li někdo z druhů mi prokázati lásku,
jídlem a vína pitím občerstviti dřív mi nekažte
srdce milé, poněvadž hoře tak postihlo mne hrozné.
Já počkám a pořád vytrvám až k západu slunce.“

Tak praviv ostatní vůkol bohatýry propustil,
[310]zůstali Atréovci jenom, jasný pak Odysseus,
Nestor a Ídomeneus a koněkrotný kmet Foinix,
zármutkem smuceného těšíce. A spíš nedosáhl
útěchy, až krvavého do jícnu se války uvrhnul.
Naň zpomenuv z útrob zasténal a takto se ozval:
[315]„Ó hoře mého, ty též ubohý druhu nejmilenější,
ve stanu sám chutnou jsi mi hostinu mnohdy uchystal
s rychlostí, kdykoliv pospíchali vznésti Achajští
válku slzoplodnou na Trojské oštěpometce.
Teď tu ležíš dřevcem zavražděn, mé ale srdce
[320]lačné krmě a vína, třebas byly zásoby hojné,
z touhy po tobě. Neboť horšího nemohlo mě potkať,
ni kdyby zpráva mne došla, otec že churavěl a zemřel,
jenžto nyní ve Fthíji, trvám, slzy hojně prolévá,
ježto nemá takového rozence, co já v kraji dálném
[325]pro hroznou Helenu s Trojanů voji zápasy svádím;
neb můj syn milený, jenž v Skýru mi jest vychováván,
[ještě-li as je na živě Neoptolemos bohorovný].
Dříve totiž se milé mi v prsou domnívalo srdce,
sám jediný že ořeplodného podál zhynu Arga
[330]ve Trojských zde krajích, ty zatím do Fthíje se vrátíš,
bys přivodil mi domů ze Skýra milého rozence
na běhutém, černém na korábě, ukáže mu všechno,^[11]
statky a dům veliký, vysokokrovný a čeládku.
Neb již domnívám se, že Péleus buď zcela zemřel
[335]neb snad zkormoucen na krátko je ještě na živě
stářím odporným,^[12] očekávaje o mně pořáde
smutné zprávy, která by mu mou oznámila zhoubu.“

Takto pravil s pláčem, kmetové s ním sténali vůkol,
když toho zpomněli jsou, co v paláci opustili každý.
[340]Zeus Kronovec spatřiv kvílící měl slitování
a slova k Jasnooké promlouval rychloperutná:
„Dítě milé, ty se již vzdaluješ bohatýra dokonce.
Což ti pranic neleží opravdu na péči Achilleus?
Ejhle, onen mešká před přímorohými koráby,
[345]pro druha kvíle milého; zatím ale mládci Achajští
k jídlu odešli druzí, hladovým on pouze a lačným.
Nuž tedy s ambrosií líbeznou kápni mu nektar
rozkošný do prsou, aby lítý hlad ho nesoužil.“

Takto praviv prve již toužící vznítil Athénu;
[350]dravci širokřídlému a ostrohlasému podobna
spustila Jasnooká se s nebes vzduchem. Avšak Achajští
v táboře hned se do bitvy odívali; božka Achillu
nektar s ambrosií líbeznou do hrudi kápla
rozkošný, aby hlad mu žalostný údy nezemdlil;
[355]však sama v dům pevný mocného se vrátila otce.
Argejští z běhutých se lodí ven řítili proudem.
Jak kdy letí husté, studené Dia vločky Kronovce,
sráženy prudkostí od Borea vzdušnorodého,
tak tehdáž husté tam přílbice jasně se skvoucí
[360]proudily rychle z lodí i s pavézami puklinatými,
pevnoková brnění krásná a ratiště jasanná.
Lesk k nebi stoupal, a kol se celá usmívala země
od kovu blesku, a pod kročejem se dupot noh ozýval
mužstva; a ve středu jich jasný se odíval Achilleus.
[365][Nastalo též mu zubů skřípání; zrak se mu jiskřil,
tak jako ohně plamen nějakýsi a nesnesitelný
srdcem bol mu projel; na Trojské ve hrudi soptě
dar boha oblékal, jejž Héfaistos sdělal umně.]
Kol holení přiložil nejdříve holenky přilehlé
[370]krásné, stříbrokutými upevněny sponkami k sobě;
dále potom pancíř oblékal přes prsa chrabrá.
Kol ramenou na to meč přehodil na se stříbrnopuklý,
pevnokový a po té jal velký štít a mohutný;
od něho lesk blýskal se do dáli měsíci podobný.
[375]Tak jako když plavcům ve vlnách moře lesk se ukáže
ohně to plápolavého, který na košáru na pustém
plá na horách vysokých; bezděčné vichřice prudká
plavce podál přes slaň rybnou od přátel unáší:
tak zářil do blankytu lesk od Achilla pavézy
[380]krásné, přestvůrné. Pozdvihnuv přílbici těžkou
na hlavu sobě vložil; jako hvězda vysýlala záři
přílbice vlásinatá, a kolem ní ze zlata vlály
žíně, které na chochol Héfaistos hustě mu vetkl.
Ve zbroji té pak sám jasný se pokoušel Achilleus,
[385]zdaž by přilehla, a údy se mohly pohýbati čacké;
zbroj byla tak jako křídla a zdvíhala vládyku mužstva.^[13]
Oštěp z pouzdra konečně rukou si vytáhl otecký,
těžký, náramný, pevný, jímž nikdo z Achajských
kláť s to nebyl, jediný uměl jím mávať Achilleus,
[390]Pélijským jasanem, jejž byl skytl otcovi Cheiron
Pélia se hřebenů vysokých, na smrť bohatýrům.
Alkimos, Automedon zapřáhali obstupujíce
spřež, v krásné je držadla vedouce a jim do čelistí
úzdu kladouce; po té vzadu napjali oprati lesklé
[395]na skladné kraji korby. Rukou lesklého bičíku
příhodného chopiv se, do korby se lehce vymrštil
Automedón; a oděn ve zbroj vzadu vstoupil Achilleus,
leskna se vším oružím jako zářící Hyperíon.
Tehdy hlasem strašným koně povzbudil otce milého:
[400]„Xanthe a Balie můj, přeslavné plémě Podarga,
pomněte lépe nyní zachrániti správce milého
zpátky do řad Danaův, až dost nabažíme se bitvy;
avšak jak Patrokla ho tam mrtvého nenechte.“

Pod jhem bystronohý mu komoň promlouvaje hlásal
[405]Xanthos a k půdě sklonil hlavu svou, až všechna mu hříva
ze kruhu jařma vypadši dotýkala při jhu se půdy.
Héra mu hlas lidský poskytla bohyň běloloktá:
„Arci tě ještě nyní zachováme, Achille rekovný,
avšak blízko ti jest den záhuby; leč my ti nejsme
[410]vinni, vinen veliký je nebešťan a sudba mohutná.
Vždyť ne naším věru loudáním a naší lenivostí
zbroj Trojané s ramenou Patroklu uloupili skvostnou,
leč bůh jej vznešený, jejž Létó krásnokadeřná
počla, zabil v čele bitvy a Hektoru slávu propůjčil.
[415]Vždyť my bychom s Zefyrem třeba pádili větrem o závod,
jenž prý jest nejrychlejší; ale tobě samému
souzeno nesmrtným a mužem násilně zhynouti.“

Tak když prohlásil, hlas Erínyje odňaly Xanthu.^[14]
Velmi se rozhorliv řekl rychlonohý rek Achilleus:
[420]„Proč pak, Xanthe, mi smrť věštíš? Toho netřeba tobě.
Dobřeť i sám též vím, že mi sudba tu jest zahynouti
otce podál mileného a matky; neustanu předse,
dosti dokud mi nedáno vojů v boji prohnati Trojských.“

Tak děl a jásaje v před řídil koně silnokopytné.

---

1. [Verš 48.] Diomédés byl poraněn do chodidla, Odysseus do boku.
2. [Verš 99.] Alkména, matka Hérakleova, byla dcera Élektryónova a manželka Amfitryónova; proto nazývá se také Héraklés po svém otčimu synem Amfitryónovým. — Hradby Thébské byly vystavěny od Amfióna a Zétha, synův Zéva a Antiopy.
3. [Verš 105.] Otec Alkménin byl synem Perseovým, jenž pocházel od Dia a Danae.
4. [Verš 197.] Diovi, jakožto mstiteli křivopřísahy obětoval se kanec; tak dělo se také v Olympu, a zápasníci přísahali, že 10 měsíců se cvičili a žádného nepočestného prostředku neužijí.
5. [Verš 223.] Smysl těchto slov jest následující: Musíme se posilniti jídlem a pitím; neboť třebas i z počátku mnoho padlo nepřátel, když nám Zeus vítězství nachýlí, nebudeme přec moci nepřátele dlouho stíhati, protože nás síly opustí. — Odysseus radí Achilleovi, aby nechal se lidu najísti, než do boje vytáhne.
6. [Verš 227.] Nesmíme zabité přátely postem chtíť poctívati, neboť jich padne denně mnoho, a my bychom tímto spůsobem nemohli se zotaviti.
7. [Verš 234.] Nikdo nemá čekati na nové vyzvání k bitvě, nýbrž po jídle mají býti všichni pohotově.
8. [Verš 254.] Prve než se dobytče obětní zabilo, uřízly se mu na hlavě chlupy a hodily se do ohně.
9. [Verš 268.] Masa dobytčete při přísaze zabitého se nepožívalo.
10. [Verš 281.] Stádo koní jest zde k naznačení velkého počtu. Na skutečné stádo koní nelze mysliti, ježto koně stáli v stanech při vozích.
11. [Verš 332.] Syn Achilleův Neoptolemos byl chován na ostrově Skýru, odkud jej později Odysseus k Troii přivezl; neboť bez něho nemohla býti Troia. dobyta.
12. [Verš 336.] Veselý Řek nenáviděl neméně smrti jako stáří; proto přikládá oběma přívlastky, jako jsou smutný, odporný.
13. [Verš 386.] Božské zbraně měly mimo krásu ještě tu podivnou vlastnosť, že byly lehké, třebas byly kovové, a že zdvíhali bojovníka. Mimo to byly tak pevné, že žádná zbraň nepronikla.
14. [Verš 418.] Erínyje jsou zde ochránci pevného pořádku přírody; odňaly tedy koni Xanthovi řeč, poněvadž více věštil, než sudbou bylo ustanoveno, aby dověděl se Achilleus.