Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvacátý

Ilias Homér
Zpěv devatenáctý	Zpěv dvacátý	Zpěv dvacátý prvý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 316–328 a 425–426. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Zeus dovolí bohům, aby po své vůli súčastnili se bitvy; oni hotoví se k boji, zatím co hrom bije a země se třese. Proti Aineiovi ponouká Apollon Achilla. Bohové posadí se stranou od vojska, aniž z počátku účastní se boje. Aineia od Achilla přemoženého zachrání Poseidon, aby jeho potomci vládli Trojanům. Hektor chce udeřiti na Achilla, ale Apollon jej zadrží; brzy však chtě pomstiti zabitého bratra Polydóra, vrhne po něm kopí, ale Athéna odfoukne je nazpět; od smrti zachrání ho Apollon. Achilleus vraždí prchající Trojany.

Takto u zakřivených se lodí oblékali ve zbroj
kol tebe, Péléovče, bojů nesytého Achajští.
Voj Trojanů zase stál seřaděn na pláně pahorku.

Zeus povolať do schůze Themistě nebešťany kázal^[1]
[5]se hlavy roklinatého Olympa; a vezde vešedši
kázala nesmrtným se v Diově paláci sejíti.
Tak mimo Ókeana z proudův tady nikdo nechyběl,^[2]
žádná z nymf tolikéž, jimž sídlem háje milostné
a zdroje řek hojných a lepostné jsou luhy travné.
[10]Hned do paláce přišedše mrakosvodného Kronovce,
v podsíních hlazených se uhostili, jež Diu otci
jednou Héfaistos zhotovil svým věhlasem umným.
Tak se v paláci Diově shromáždili; též i Poseidon
ze slaně k schůzi přišel, vyzvání božky uposlech’,
[15]do středu jich posadil se a Zévův úmysl zkoumal:
„Proč, světlobleský, jsi nebešťany k schůzi obeslal?
Snad-li že o Trojských i Achajských chceš co přemítať?
neb na blízku nyní rozbouřena jim seč a půtka.“

V odvět pak propoví vzájemně mrakosběratel Zeus:
[20]„Zámysl můj jsi, milý Zemětřase, ve hrudi poznal,
proč jsem vás povolal; nebo líto mi jich je hynoucích.
Já sice zůstanu sám tu na záhybu dlíti Olympa,
bych tu pozíraje v srdci těšil se; vy však bozi všichni
v pospěchu sestoupíce do řad Trojanův i Achajských,
[25]oběma přispívejte, kterak každému je vůle.^[3]
Jestliže Péleovec bude sám se potýkati s Tróji,
nezdolají ani chvilku Achillovi rychlonohému.
Vždyť již dříve také spatřivše ho couvali hrůzou;
teď kdy také v hrudi ještě je pro druha hrozně rozezlen,
[30]péči chovám, by i města nevyvrátil proti sudbě.“

Tak Kronovec propoví a vzbudí k boji chuť nekonečnou.
Chvátali v boj bohové na dvé roztříděni jsouce:
ke stanovišti lodí spěla Héra a Pallas Athéna,
tamže Poseidáon zemětřas a bůh blahonosný
[35]Hermés, jenž myslí bystrou bohy nad všemi předčil;
Héfaistós tolikéž s nimi kráčel kypě ve síle,
kulhaje; pracně spodem pospíchala lýtka slabounká.
Ke Trojanům spěl Arés kmitavý, spolu dlouhokadeřný
Foibos s ním pospíchal a Artemida střelosypná,
[40]Létó tam šla a Xanthos a usměvavá Afrodíta.

Ještě dokud bohové opodále mužů byli smrtných,
tehdy se pyšnili velmi Achajští, ježto Achilleus
byl se zjevil, jenž dlouho se dálil bitvy žalostné,
a Trojanům hrozný vjel třas každému do údů
[45]ustrnulým, když Achilla pozírali rychlonohého,
jak zářil brněním, lidobijci Aréu podobný.
Jakmile však do mužů vřavy líté přišli Olympští,
povstala Váda krutá budivojka a vzkřikla Athéna,
chvíli stojíc za zdí u příkopu vyhlubeného,
[50]buď zase hlasně křičíc na příboji silnorachotném.
Onde křičel zas Arés jsa podobný vichřici chmurné
silně, na nejvyšším kraji města pobádaje Trojské,
neb podlé Simoenta obíhaje v Kallikolóně.

Tak blažení bohové ku srážce pobízeli vojska
[55]obě a jim vzájem prudkou roznítili svádu.
Hrozně také zahřímal otec všeho lidstva a božstva
s hůry; Poseidáón otřásal sezdola země
půdou nesmírnou a vrchů příkrými vrcholky.
Idy mnohozdrojné paty všechny a vršky se třásly,
[60]třáslo se město také Trojanův a koráby Achajských.
Velmi se tím poděsil dole vládce duší Aidóneus,
s trůnu skočil polekán a křičel strachy, shůry že lůno
zemské zemětřas roztrhne mu vládce Poseidon
a Blaženým a lidem smrtným příbytky ukáže
[65]ztuchlé, přehrozné, jichž božstvo děsí se samotno.
Hřmot takový povstal, bohové kdy se chystali k bitvě.
Naproti tam stavěl se Poseidáónovi vládci
Foibos stříbroluký, v ruce třímaje šípy perutné,
jasnooká pak Enýaliu vstříc božka Athéna.
[70]Héře se postavila zlatošípá lovkyně hlučná
Foibova sestra na boj, bohyň Artemida střelosypná;
naproti Létě vyšel Hermés spasitel blahonosný,
vstříc Héfaistovi pak veliký proud hlubokovírný,
Xantha jehož jmenují bohové a Skamandra smrtelní.

[75]Tak se bohům bohové vstříc stavěli; avšak Achilleus
dychtil v boj zejména vejíť proti Hektoru vládci
Priamovic, poněvadž obzvlášť ho pobádalo srdce,
svou by krví nasytil v boji nezdolného Aréa.
Dál Aineiu na boj budivoj roznítil Apollon
[80]naproti Péléovci a sílu mu v hruď vdechl chrabrou;
po hlase Priamovic se rozenci Lykáonu rovnal;
tak spodobiv se Diův rozenec promlouval Apollon:
„Aineio, Trojanů radodárce, kde zůstaly chlouby,
jež jsi kmetům Trojanův prohlásil u vína poháru,
[85]sám že budeš válčiť proti Péléovci Achillu?“

Zas jemu Aineias promlouvaje odvece takto:
„Proč, Priamovče, velíš mi jenom toto mé proti vůli,
naproti Péléovci se stavěti velkoduchému?
Nestál bych po prvé dnes rychlonohému Achillu
[90]vstříc, nýbrž jednou mě také již s Ídy ratištěm
byl zahnal, kdy přišel zabrat skotu nám všelikého,
jak Lyrnéssa se zmocnil a Pédasa; Zeus mě Olympský
však zachoval, jenž sílu a kvapné údy mi skytnul.
Byl bych pod pravicí Achiléa a Pallady proklán,
[95]jež před ním se berouc jemu chystala spásu a kážíc
ostrokovým dřevcem Lelegů voj vraždiť a Trojské.
Nelze tudíž žádnému čelem v čelo bíť se s Achillem;
vždycky jeden bůh blízko, který jemu zhoubu zahání.
Krom toho též mu letí střela přímo a dříve nezemdlí,
[100]až se ranou v lidské krvi zkoupá. Kéž by nebešťan
stejně konec nám války rozestřel, pak by mne snadno
nepřekonal, ni třebas by celý z kovu býti se pyšnil.“

Zas k němu vládce Diův rozenec promlouval Apollon:
„Nuž, bohatýře, také ty se modli k bohům věkožizným;
[105]vždyť prý tvou Afrodíta je matkou Zévorozenka,
avšak Péleovec z nižší jen božky pochází.
Zéva onať dcera jest, tato pak mořského je starce.
Medle neoblomný naň kov pozdvihni a zahnať
jím se dokonce nedej slovy úpornými a hrozbou.“

[110]Takto praviv zmužilosť velikou vdechl vládyce mužstva,
jenž šel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední.
Héře však Anchísův rozenec neušel bělolokté,
naproti Péléovci davem postoupaje mužstva;
hned bohy k sobě svolavši slovem promlouvala Héra:
[115]„Medle nyní uvažujte, Poseidáóne s Athénou,
v ňadrech svých pečlivě, kterak tato díla dopadnou.
Ejhle tu Aineias kráčí jsa oděn v kovu lesklém
naproti Péléovci, vzbudil jej Foibos Apollon;
nuž my nyní Aineiu na zad zatlačme na rychlo
[120]odtamtud; nebo někdo potom též z nás Achiléu
přispěj a dej velikou jemu sílu a nech zmužilosti
nestrádá, by viděl, že nachýleni jsou jemu první
z nesmrtných a druzí že slabí jsou, jenž ode dávna
ochraňují Trojanů na bojišti a v řavě bitevní.
[125]Všichni jsme přec sestoupli s Olympa, chtějíce vejíti
v tento zde boj, by se nic jemu nestalo se strany Trojských
dnes; na příště to může vytrpěti, což jemu sudba
při zrození upředla nití, když počla ho matka.
Pakli to neprojeví nějaký hlas Achillovi božský,
[130]pojme ho hrůza, kdy někdo mu naproti přijde z Nebeských
v bitvě; neboť nesnadno okem na nebešťany zírať.“

K ní zase promlouval zemětřas vládce Poseidon:
„Héro, nehorli nemoudře! není toho potřeba tobě.
Já tomu bych nepřál, abychom s bohy svedli jakýsi
[135][boj my druzí, poněvadž naše moc jest o mnoho větší].
Avšak spíše my jdouce usedněme sobě podále
tam na hlídce stranou, a mužům bude bitva na péči.
Pakli že boj začnou buď Arés nebo Foibos Apollon,
buď že budou Achiléu překážeť a v bitvě mu brániť,
[140]ihned pak my také po jejich boku zdvihneme zápas
válečný, a přerychle, trvám, nechajíce rozepře,
do sboru ostatních se bohů vrátí na Olympos,
až násilně budou pravicí nás všech překonáni.“

Tak tedy prohlásiv kráčel bůh temnokadeřný
[145]na zdělaný násyp Héraklea zévorodého,^[4]
jejž vysoký Trojané jemu dříve a Pallas Athéna
zřídili, kdež by se ukryl ubíhaje obludě mořské,
jakmile od pomoří by za ním se vyřítila k pláni.
Tam se Poseidáon posadil s bohy neskonalými,
[150]a plece kol neprůzračné si rozestřeli mračno;
ostatní si usedli na výšině Kallikolonské^[5]
kol tebe, střelčí Foibe, a kol hradoborce Aréa.
Takto s obou bohové stran usedli si rozvažujíce
úrady; však započíť obojí strana váhala bitvu
[155]ukrutnou, vysokostolný třeba Zeus to přikázal.

Hemžila pláň se celá náramně a zářila leskem
od komoňův a mužův; kroky pod nimi duněla země
valně se proudících. Mužové dva prví bohatýři
vstoupili jsou oba do prostřed žádostiví půtky,
[160]Aineias Anchíseovec s bohatýrem Achillem.
Aineias první vystoupil z vojska hrozebně,
kývaje ohromnou přílbou; a pavézu burácnou
před prsy sobě držel, kovovým potřásaje dřevcem.
Naproti Péleovec z Danaů jak lev se vyřítil
[165]loupeživý, jejž venkované zavražditi touží,
všechna obec sběhlá; zprva kráčeje lev s pohrdáním
stoupá, jakmile však z mládenců někdo kvetoucích
dřevce hodí, schoulí se rozevra čelisti, a zlostí
chrup se kolem mu pění, a stená v hrudi srdce udatné;
[170]kyčle a bok silný ohonem v levo na právo mrská
vztekle pořáde a sám k prudké sebe půtce ponouká,
jiskře zrakem napřed se vrhá, nějakého-li lovce
zardousí, čili sám proklán zhyne u předu půtky:
takto ponoukala síla Achilla a srdce udatné
[175]naproti chrabře vejíť Aineiovi velkoduchému.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
prv k němu rychlonohý, jasný promlouval Achilleus:
„Proč jsi na dáli takou, Aineio, ze řad se vyřítiv
vystoupil? Či ti srdce velí se potýkati se mnou,
[180]ježto ořekrotným Trojanům vládnouti pomýšlíš
žezlem Priamovým? Ale jestliže bys mě i proklal,
přec ti nedá Priamos do rukou proto královu hodnosť;
vždyť jemu jsou synové; pevný on a mysli rozumné.
Snad ti také Trojané výtečný přiznali úděl,
[185]krásný sad stromoví a zem ornou, bys jich užíval,
ačli mě zavraždíš? to trvám ale sotva dokážeš.
Již tebe jindy také, soudím, můj zaplašil oštěp.
Nejsi-li pamětliv, kterak od skotu jsem jediného
rychloletým kročejem s pohoří Ídského tě prohnal
[190]kvapně? Neobrátil jsi se tehdy utíkaje po mně.
Odtud v Lyrnéssos jsi uprchnul; já ale město
vyvrátil do kořán pomocí Dia otce s Athénou,
ženštiny pak přivodil zajaté, volnosti jim odňav
den; Kronovec tebe Zeus a druhé zachránilo božstvo.
[195]Teď soudím, že nezachrání tebe, jak se na mysli
domníváš; proto tobě radím ustoupiti nazpět
do sboru vojsk Trojských, a chraniž se mi stavěti odpor,
než potká tě co zlého; po účinu zlá rada bývá.“

Zas k němu Aineias promlouval a takto se ozval:
[200]„Péléovče, jenom mne slovem jako děcko nemoudré
nemni, že snad polekáš, neb umím též dobře i já sám
úštipným a drzým hovorem promlouvati vzájem.
Druh druha známe my rod, své známe rodičky a otce,
proslavené slechnuvše lidí pověsti smrtelných;
[205]arci posud jsi okem rodičů mých nezřel a já tvých.
Vypravují, potomek že jsi Pélea bezvadného,
z Thetidy matky zrozen, mořské dcery krásnokadeřné;
avšak já Anchísa rozencem velkoduchého
pyšním býti se opět, a matka mi jest Afrodíta;
[210]z nich tedy jedni nyní spláčí mileného rozence
dnes, poněvadž se nedomnívám, děckými že řečmi
tak se rozejdem obadva a navrátíme z bojiště.
Pakli také seznať toto chceš, bys dobře i poznal
rod náš proslavený — mužové jej poznali četní —
[215]Dardana, věz, že zplodil nejdříve mrakosběratel Zeus,
ten založil Dardansko, neboť nestávala mocná
Troia dosud na pláni, lidí mnoha město smrtelných,
nýbrž na svahu ještě přebývali Ídy pramenné.
Krále Erichthonia zploditel byl Dardanos opět,
[220]jenžto z lidí smrtných byl na světě nejbohatější;
neb tři tisíce klisen se mu páslo na nížině luční
královských, statných, pyšných na hříbata bujná.
Z nich pak sám Boreas několik si na pastvě zalíbiv,
k nim podoben ku hřebci tmavohřívému přiléhal;
[225]matky počavše dvanácte Boréovi zrodily hříbat.
A kdykoliv skotačíce přes ornici skákali žírnou,
lítali přes klasu plod svrchní a nelámali stébel;
a kdykoliv zase přes široký hřbet skákali mořský,
po vrchu přes příboj moře pádili letmo siného.
[230]Tróa Erichthonios Trojanům zplodil Ília vládcem;
dál pak bezvadní tři rozenci pocházeli z Tróa,
Ílos a Assarakos, bohorovný pak Ganymédés,
jenžto z lidí smrtných byl na světě nejspanilejší;
též bohové jej unesli, by Zévovi vína naléval,
[235]pro krásnou spanilosť, aby s nesmrtnými přebýval.
Ílos bezvadného zplodil syna Láomedonta.
Láomedon Títhóna zplodil zas a Priama krále,
Klytia, Lampa a pak Hiketáona, mládce Aréa.
Assarakos Kapya, z něhož Anchísés zase pošlý;
[240]Anchísés mě zplodil, Priamos zase Hektora vládce.
Nuž z rodu já takového, z také krve býti se pyšním.
Zeus ale v bitvě mužům zdvíhá nebo zmenšuje sílu,^[6]
jak chce koliv; nebo největší jest moc jeho ze všech.
Avšak víc nemluvme o tom jako děcka nemoudrá,
[245]ve prostřed vřavy válečné proti sobě stojíce.
Oběma snadno mnohá promlouvati jest slova trpká
nám; ani jich náklad neunesla by loď stoveselní.^[7]
Obratnýť je jazyk smrtných, v něm jsou řeči hojné
rozmanité, tu i tam široká slov pláně se táhne.^[8]
[250]A kteraké proneseš, takové slovo naproti slechneš.
Však co je rozmíšek všelikých třeba nám a nadávek
spílati na vzájem druhu druh, jako záliba ženštin,
ježto rozezleny jsouce hněvem pro svár dušemorný
jedna druhou hanobí prostřed potkavše se města;
[255]pravda mnohé, nepravda také, jak hněv to přináší.
Řečmi neodvrátíš od bitvy mne touhyplného,
když se mnou nebudeš se potýkati; nuž tedy rychle
druh druha zkusme nyní vzájem kovovými kopími.“

Tak děl a do hrozného vrazil do štítu ratištěm
[260]náramným, zahučel veliký štít oštěpu rázem.
Péleovec pádným ramenem štít od sebe nahnul
ustrnulý; soudilť, dalekostinné že by snadno
velkoduchého kopí Aineia ho mohlo proniknouť,
bloud! nebo neznamenal na své toto mysli a v srdci,
[265]snadno nijak že není přeslavné obdary božské
přestihnouti aneb proraziť pro pozemčany smrtné.
Oštěp chrabroduchého také Aineia pavézy
neprorazil, poněvadž zlato bránilo, dar to nebeský,
nýbrž pouze projel dvé vrstev a tré zbylo ještě;
[270]neb na štítu ukul pět vrstev kulhavec umně,
vrstvy dvojí kovové, vnitřní potom obě ze cínu,
ve středu jednu zlatou, kde jasanní dřevce uvázlo.

Dále po něm dalekostinný vrhl oštěp Achilleus
a stihl zakruženou Aineie pavézu mohutnou
[275]na kraji nejzazším, nejtenčí kov kde obíhal,^[9]
nejtenčí tu také byla kůže; prolítlo ratiště
veskrze Pélejské, zachřestila hlasně pavéza.
Aineias schoulil se a pozdvihl výše pavézu
ohromený; přes plece kopí se do země zabodlo
[280]hrozně fičíc a obé rozštípilo od sebe vrstvy
štítu mužechranného; ušed dlouhému ratišti,
ustrnulý (po očích veliká se mu rozlila hrůza)
stál, že mu tak poblíž střela utkvěla. Avšak Achilleus
břitký meč vytasiv dychtivě na něj se vyřítil
[285]s pokřikem úžasným; Aineias vzal v ruku kámen,
kus veliký, jakový by mužův ani dvé neuneslo,
jak jest lidstvo nyní; ale on jej sám zdvihl snadno.
Byl by jej Aineias udeřil, kdy se naproti řítil,
v přílbu, aneb do štítu, který od zhouby ho chránil;
[290]však jemu Péleovec by mečem duši zblízka byl odňal,
jen že to bystře viděl zemětřas vládce Poseidon.
Ihned k nesmrtnému počal promlouvati božstvu:
„Ach běda, žel mnoho jest Aineie mi velkoduchého,
jenž brzy Péléovce rukou sestoupne do Háda,
[295]že slova poslouchal dalekostřelného Apolla,
bloud! on předse neodvrátí jemu záhuby bídné.
Však proč tento nyní má snášeti bídu nevinně
nazdar bůh pro strasti cizí,^[10] ač vezdy milostné
žertvy bohům dává, jimž sídlem jest nebe šíré?
[300]Medle my zachráníce vyveďme ho ze smrti náhlé,
též aby snad Kronovec se nerozhněval, až by Achilleus
se světa jej sprovodil; neb usouzeno jest mu vyváznouť,
bez dědicův aby rod nezašel bez jména dokonce
Dardana, jejžto si Zeus nad všechny rozence zalíbil,
[305]již ze samého a z žen byli lůna pocházeli smrtných.
Neb již rod Priamův Diu stal se Kronovci protivným;
a proto též bude vlásť Trojanům Aineiova síla,
takž i synů synové, což jich narodí se budoucně.“^[11]

Zas jemu velkooká slovem odvece Héra velebná:
[310]„Sám ty nyní ve své, Zemětřase, ve hrudi rozvaž,
zdaž zachrániti máš Aineiu, či máš-li ho nedbať,
[Péléovci by podlehnul, třeba byl veledušný].
Vždyť jsme my obě přede všemi nesmrtnými přisáhly
přísahy velmi mnohé, já Héra a Pallas Athéna,
[315]nikdy že den nebudem Trojanům odrážeti zhouby,
ni kdyby Troia celá hltavým uchvácena ohněm
plála, a váleční ji zapálili mládci Achajských.“

Jakmile byl to slyšel Zemětřas vládce Poseidon,
pospíchal skrze bitvu a hustou skrz vřavu dřevcí,
[320]kdež stál Aineias se slavným vládcem Achillem.
Ihned pak po očích rozlil jemu temnotu noční,
Péléovci Achillu; potom kovanou jasanovku
ven ze štítu vytáh Aineiovi velkoduchému,^[12]
před nohy zas položil ji Achillea Péléovce;
[325]mrskl pak Aineiou, od země do výše ho zdvihnuv.
Přes mnoho řad chrabrých bohatýrů, přes mnoho koňstva
Aineias přeletěl pravicí od božstva vymrštěn,
až padl nejzazší na kraj boje bouřeplného,
kdežto se v boj Kaukóni odívali do zbroje lesklé.^[13]
[330]Blíž k němu přistoupil Zemětřas vládce Poseidon
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Ký, Aineio, z bohů tak káže ti zaslepenému
naproti Péléovci se stavěti velkoduchému,
jenž tebe silnější a milejší jesti Nebeským?
[335]Vždycky tudíž ustoupni, kdy s ním koli ještě se utkáš,
bys proti sudbě třebas nevstoupil v Hádovo sídlo.
Když však Péleovec smrti dojde a sudby dosáhne,
pak můžeš zase ve přední směle válčiti vřavě;
neb nijaký tě jiný z oruží nesvlekne Achajských.“

[340]Takto praviv zanechal ho, kdy všecko mu zřejmě vyjádřil.
Rychle Achillu potom rozptýlil ze zraku temno
božské; ustrnulý on okem ze mračna vyzíral.
Pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ó běda, ohromný tuto div na své oči patřím.
[345]V půdě leží oštěp tady můj, ale vládyku nikde
zříti, po němž vrhl jsem, zavražditi touže ho dřevcem.
Byl tedy Aineias milován bohy neskonalými
rovněž; a já soudil, na zdař bůh jen že se pyšní.
Nechť si je pryč; nebudeť se mu ještě pokoušeti srdce
[350]na mě, neboť milerád i nyní záhubě vyvázl.
Nuž tedy válečné Argejské k bitvě vybídna,
s ostatními zkusím se potýkati Trojany bitvou.“

Dí a skočiv do řad Argejských každého pobádal:
„Více nyní Trojanů nestraňte se, mládci Achajští,
[355]nýbrž muž muži vstříc postupte a pomněte války!
Těžko mi jesti, třebas bych byl sebe více udatný,
do množství takového se dáti a se všemi válčiť.
Sám ni Arés, bůh nesmrtný, ani Pallas Athéna
bitvy také prostor by projíť nedovedli a válčiť;
[360]však co paží a nohou rychlostí jsem s to dokázať,
svou co silou, z toho mním nezanedbám dost ani málo,
nýbrž stále do řad budu vrážeť, a sotva kdo myslím
ze Trojanů zapléše, kdo oštěpu přijde do rány.“

Takto pobádaje děl; jasný na Trojany Hektor
[365]vzkřiknuv rozkazoval, řka že naproti půjde Achillu:
„Velkoduší Trojané, nehrozte se Péléovce.
Já tolikéž mohl bych slovy válčiti s neskonalými;
těžko zatím je kopím, neboť o mnoho jsou moci větší.
Též Achileus vyplniť každé slovo vám nedokáže,
[370]nýbrž jedno splní a druhé zase v půli přetrhne.^[14]
V ústrety půjdu mu sám, třeba měl ruce ohni podobny,
a třeba měl ruce ohni podobny a sílu železnou.“

Takto pobádaje dí, oni naproti oštěpy zdvihli
Trojští; síla jejich rozplála, a ryk se ozýval.
[375]K Hektoru tehdy pravil přistoupiv Foibos Apollon:
„Hektore, více mi již v předu bitvy neválči s Achillem;
nýbrž ve množství jej podstup a ze vřavy líté,
zblízka by meč neb z dáli kopí neproklalo hruď tvou.“

Takto pravil, Hektor se vnořil zase v dav všeho vojska
[380]ustrašený, když hlas promlouvati zaslechl, božský.
Péleovec jsa oděn v hrudi v sílu, skočil mezi Trojské
s pokřikem úžasným a zabil zprva Ífitióna,
Otryntéa rozence, sborů četných vojevůdce,
jejž vodní hradoborci Otrynteu zrodila nymfa
[385]pod Tmólem sněžným, v žírném kraji Hýdy lepostné;
naň kdy se hnal, jasný udeřil ho ratištěm Achilleus
do hlavy ve prostřed, že celá rozpukla se ve dví.
On sklesnuv zaduněl, jasný tu zajásal Achilleus:
„Tak synu, sklán tu ležíš, Otryntéa, hrůzo smrtelných!
[390]Tobě tu smrť a na Gygajském rybníku kolébka
jest milená, kde ti jest královský úděl otecký
blíž rybného u Hylla a vírovitého u Herma.“

Takto se chlubě praví, oči pak jeho zastřelo temno.
Korby pak Argejských loukoťmi přejížděly vládce
[395]ve přední řadě bitvy; po něm zase Démoleonta,
jenž byl syn chrabrý Anténora, záštita v bitvě,
do skrání udeřil dřevcem skrze helm kovolící.
Přílba pranic kovová nebránila, leč skrze přílbu
hrot baživý prorazil jemu lebku, a veškeren uvnitř
[400]postříkal se mozek; tak sklán byl v útoku lítém.
Hippodamantu potom, kdy skočil s vozu krásnokolého,
jak před ním unikal, prorazil zcela záda ratištěm.
On ducha svého vypustil a zařval býku podobně,
jenžto řičí jsa vlečen na počesť Helikóňana vládce,^[15]
[405]když ho vlekou mládenci; plesá z toho vládce Poseidon:^[16]
tak tedy když zařičel, statný duch kosti opustil.
Pak kráčel Polydóra na jasnorodého s ratištěm
na Priamovce. Otec doposud zbraňoval mu do války,
ježto rodem ze synů nejmladší po věku býval,
[410]byl milován nejvíce a ve běhu nad všemi předčil;
zběhlostí chtě nohou se vynášeti tehdy v dětinství,
v řavě běhal přední, až své milené duše pozbyl.
Prostřed rychlonohý udeřil ho ratištěm Achilleus,
když mimo hnal se, do zad v tom místě, kde sponky opasku
[415]stýkaly jsou se zlaté, brnění kde se potkalo dvojné.
Oštěpu hrot proletěl venkoncem vedle u pupku.
Do kolenou klesl zabědovav; jeho zastřelo černé
temno, rukou uchopil povalen vnitřnosti na ráně.

Jak Hektor Polydóra zočil, rodného to bratra,
[420]an vnitřnosti v rukou třímá a na půdu se kácí,
hned po očích se mu rozlilo temno, a nesnesl déle
zůstati ještě podál, leč naproti stoupil Achillu,
třímaje dřevce, požáru podobný. Avšak Achilleus
jak ho zočil, vyletěl naň a jásaje takto se ozval:
[425]„Ejhle tu muž, jenž srdce mi byl nejvíce zasáhl,
jenž druha zavraždil mi drahého. Nemůžeme déle
již se podál druhu druh po dráhách bitvy vyhýbať.“

Dí a zvolal jasného na Hektora zíraje zkázou:
„Pojď jen blíže, abys dřív záhuby cíle dosáhl.“

[430]Srdcem nezhroženým řekl Hektor blýskavohelmý:
„Péléovče, jenom mě slovem jako děcko nemoudré
nemni, že snad polekáš, neb umím též dobře i já sám
úštipným a drzým hovorem promlouvati vzájem.
Vímť sice, žes chrabrý a že jsem tebe o mnoho slabší;
[435]avšak všechno leží toto v lůně bohů věkožizných,
zdaž duši, jakkoli jsem slabší, já tobě odejmu,
když tě kopím udeřím; neboť ostré též je na konci.“

Tak děl a rozpřáhnuv se kopí vrhl, ježto Athéna
od slavného Achilla dechem odvrátila nazpět,
[440]slabě jenom fouknuvši;^[17] kopí k jasnému přilítlo
Hektoru nazpět a padlo mu před nohy. Avšak Achilleus
dychtě ho zavraždiť, v zuřivosti na něj se vyřítil
s pokřikem úžasným; ale rychle ho vyrval Apollon
s lehkostí jako bůh a mlhou hustou jej obestřel.
[445]Třikrát rychlonohý, jasný se vyřítil Achilleus
oštěpem ostrokovým, třikrát udeřil v mlhu hustou.
Když však ještě na něj se vyřítil božstvu podobný,
strašně se rozkřiknuv slova děl k němu rychloperutná:
„Opět ušel jsi nyní, pse, pohubě; a již byla blízko
[450]zhouba; nyní tebe zachránil zase Foibos Apollon,
jejž vzýváš nepochybně, do drnkotu kráčeje dřevcí.
Přec sprovodím tě trvám, až jen tebe příště dopadnu,
ačli také nějaký mi nebešťan jesti pomocník.
Teď se na ostatní obrátím, jak koho stihnu.“

[455]Dí a do šíje vrazil do prostřed Dryopu oštěp,
až bezduch se svalil jemu před nohy. On jeho nedbal,
leč Démúcha po té, chrabrého Filétora mládce,
v nohu kopím udeřiv zadržel v běhu; pak mu samému
rozpřáhnuv se mečem velikým milený život odňal.
[460]Dál pak Láogona, spolu Dardana, mládce Bianta,
s korby na zem porazil, na obadva se lítě vyřítiv,
jednoho dřevce hodem, rázem meče zblízka druhého.
Trós pak Alastorovec kolenou jeho, v ústrety stoupiv,
byl se chopil, zda by snad ho ušetře živého propustil
[465]a krutě nevraždil, maje nad mládím slitování,
bloud! neznalť, že ho svou prosbou obměkčiti neměl,
ježto nebyl muž přívětivý ani jemnocitelný,
nýbrž muž prudký; nohy měl sice objaty pevně,
touže ho snažně prosiť, meč onen zarazil jemu v játra;
[470]ven vyklouzla mu játra, a krev z nich proudila černá,
lůno celé naplnivši, a zrak jeho zastřelo temno
usmrceného. Po té přistoupiv Múliu vetkl
zas v ucho zblízka kopí, a druhým projel úplně veskrz
oštěpu hrot kovový. Pak Agénora mládci Echeklu
[475]ve prostředku do lebky vrazil meč stříbrnopuklý,
tak že krví zahřál se celý meč; zrak jeho ihned
zastřela mrákotná smrť a mocná sevřela sudba.
Deukaliónu po té, svaloví kde pojí se na lokti,
skrz milené prorazil kovovým jemu rámě kopištěm;
[480]zůstal s ochromeným ramenem na Achillea zírať,
smrť vida před zraky svými; mečem pak ťal mu do šíje,
až s přílbou odlítla podál hlava; hned mozek uvnitř
stříkal z obratlův; i ležel natažen jsa na půdě.
Pak proti bezvadnému rozencovi Peirea kráčel,
[485]Rhigmovi, jenžto přišel na pomoc ze Thrákie žírné;
do prostřed ho kopím udeřil, kov ve břiše zůstal,
on s vozu pak překotil se. Areithoa soudruha v záda,
když koně obrátil nazpět, bodl oštěpem ostrým
a s vozu jej sřítil; koňové se splašivše uprchli.

[490]Jak kdy zuří hrozný oheň úvaly prohlubenými
vyprahlém v pohoří, hluboký les v plápolu září
a v strany všechny plamen se valí od větru poháněn:
takto zuřil vůkol dřevcem jsa nebešťanu rovný,
stíhaje mužstvo a vraždě; krví zem proudila černá.
[495]Jak když šíročelé člověk zapřáhne si býky
na mlatě upraveném, aby ječmen mlátili bílý;^[18]
pod kročejem býků bučivých se rozešlape snadno:
tak koně velkoduchého Achillea silnokopytní
stoupali přes mrtvé a pavézy. A náprava všechna
[500]postříkána krví byla vezpod a obruba korby,
jež kopytem komoňů potřísnily krůpěje krevní
neb loukoťmi; bažil tak slávy dosíci Achilleus,
obě brotí maje nesbližné pokrváceny páže.

---

1. [Verš 4.] Themis jest bohyně zákonitého pořádku v přírodě a v životě lidském; zde svolává bohy do schůze, kterýžto úřad zastával jindy Hermes nebo Íris.
2. [Verš 7.] Ókeanos neměl po pádu Kronově žádné účasti na vládě světa.
3. [Verš 25.] Na počátku 8. zpěvu zapovídá Zeus bohům, aby nikdo z nich boje se nesúčastnil; zde dovoluje, aby každý po své vůli buď Trojanům nebo Řekům přispěl.
4. [Verš 145.] Trojané pořídili vysoký násep, za nějž by se mohl Héraklés ukryti, kdykoliv by jej pronásledovala potvora mořská, již Poseidon za trest seslal, že mu Láomedon nezaplatil mzdy za hradbu kolem Troie vystavenou. Láomedon aby se této potvory zbavil, dal jí svou dceru Hésionu na pospas. Héraklés slíbil, že jí zachrání, dá-li mu Láomedon božské koně svého otce Tróa.
5. [Verš 151.] Bohové, již přáli Trojanům, usedli na blízku Simoenta, bohové Řekům přízniví na blízku pobřeží.
6. [Verš 242.] Zeus uděluje v bitvě vítězství; vznešený rod přitom nerozhodne.
7. [Verš 247.] Loď stoveselní jest hyperbola (loď ohromně veliká, ježto takových lodí nebylo za časů básníkových).
8. [Verš 249.] Široká pláně slov znamená, že slova mají veliké pole na obě strany, i ku chvále i k haně.
9. [Verš 275.] Kraj štítu byl uvnitř podložen měkkou kůží, aby muže netlačil.
10. [Verš 298.] Strasti cizí jest bída Priamova a Trojanův, do níž mu jakožto vladaři Dardanů nic není.
11. [Verš 308.] Již v starověku vykládali toto místo v ten smysl, že potomci Aineiovi Řím založí a Římané dosáhnou vlády světové. Podobně Vergil Aen. III. 97 hic domus Aeneae cunctis dominabitur oris et nati natorum et qui nascentur ab illis. — Že by byli potomci Aineiovi po pádu Troie nad Trojany panovali, o tom nikde jinde v Iliadě zmínka se nečiní.
12. [Verš 323.] Oštěp Achilleův prorazil štít Aineiův a vnikl do země, při čemž i štít k zemi sražen; Poseidon vytáhl tento oštěp ze štítu a zároveň z půdy.
13. [Verš 329.] Kaukóni byli sousedé Paflagonů na černém moři a spojenci Trojanů.
14. [Verš 370.] V půli přetrhnouti znamená nedokončiti.
15. [Verš 404.] Helikóňan vládce jest Poseidon, tak nazván od města Heliky v Achaii, kde byl jeho prastarý kultus.
16. [Verš 405.] Poseidon plesá, že mládenci vedou býka na žertvu, ačkoli se vzpírá. Poseidonovi jakožto bohu mořskému obětovali se hlavně býci.
17. [Verš 440.] Athéna jenom slabě se přičinila, aby ránu Hektorovu učinila neškodnou.
18. [Verš 496.] Staří dávali vydupávati obilí býky, které napřed spjali.