Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv sedmnáctý

Ilias Homér
Zpěv šestnáctý	Zpěv sedmnáctý	Zpěv osmnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv sedmnáctý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 270–288 a 422–423. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Boj o zabitého Patrokla. Meneláos zabije Euforba. Hektor ukořistí zbroj Patroklovu, obleče ji sobě a obnoví útok proti Achajským mrtvoly hájícím. S truchlícími koňmi Achilleovými přijde Automedon do boje, kde darmo usilují Hektor a Aineias zmocniti se jich. Meneláos pošle Antilocha k Achilleovi, že druh jeho padl. Meneláos a Mérionés, chráněni jsouce oběma Aianty, odnášejí mrtvolu Patroklovu do tábora řeckého.

Dobře viděl chrabrý Atréův syn Meneláos,
od Trojanů že zabit Patroklos v zápase lítém.^[1]
Kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední,
chráně ho obcházel vůkol jako matka telátko,
[5]jež nepocítila dřív rození, prvnička bučící:
tak kolem obcházel Patrokla rusý Meneláos.
Nad ním stále kopí své třímal a štít všude rovný,
žádostiv toho skláť, kdokoliv by mu naproti stoupil.
Bystře také znamenal syn Panthoa dobrokopinný,
[10]Patroklos že zabit bezvadný; blíž k němu ihned
vstoupil a takto pravil k Meneláu aréomilému:
„Zévorodý Meneláe, rekovný vládyko mužstva,
ustup a nech mrtvého a zůstav zbroj mi krvutnou.
Jáť jsem byl první z Trojanů a spojenců slavných,
[15]jenž Patrokla kopím udeřil ve vřavě vražedné;
nech mne tudíž vznešené mezi Trojany slávy dosíci,
sic tě probodnu kopím a život medový ti odejmu.“

Velmi se rozhorliv slovo děl mu rusý Meneláos:
„Slušno není, Die otče, se tak vychloubati příliš!
[20]Vždyť takováto není ani lví ani pardala pýcha
a sveřepého ni kance, jehož zejména statečné
ve hrudi srdce kypí nad míru samou zmužilostí,
jak synové si vedou hrdě Panthoa dobrokopinní.
Rovněž ořekrotný Hyperénor své se mladosti
[25]dlouho nijak netěšil, kdy mi spílal a oštěpu vyčkal
a mě pravil při lodích nejhorším býti z Danajských;
avšak nevrátil se nohou již v otčinu rodnou,
by zmilenou potěšil choť a otce a matku starostnou.
Tak já též asi sílu zlomím tvou, ačli se utkáš
[30]se mnou. Nuž já tobě radím ustoupiti nazpět
do sboru vojsk Trojských, a chraniž se mi stavěti odpor,
než potká tě co zlého; po účinu zlá rada bývá.“

Dí, ale jím nehnul, nýbrž vzájemně se ozval:
„Nuž tedy, zévorodý Meneláe, ty odplaty dojdeš,
[35]bratra že mého jsi proklal a tím se vynášeje pyšníš,
že jsi vdovou učinil jeho choť v nevěstině síni,^[2]
toužebný rodičům pak uchystal nářek a lítosť.
Jistě by jim nebohým asi nastala úleva nářku,
když bych já hlavu tvou s oružím nesa v otčinu rodnou,
[40]Panthovi dal do rukou milenému a Frontidě jasné.
Však věru dlouho tu nám bez zkoušky nezůstane práce,
nech rozhodne se teď, zda mi souzena výhra či útěk.“

Takto praviv do štítu kopí vrhl zakruženého,
však kovu neprorazil, nýbrž hrot dříve se ohnul
[45]v silném štítě. Po něm kovový zase pozdvihl oštěp
Atreovec Meneláos a k Zévu se otci pomodliv,
nazpět když couval, ve spodní vetkl mu jícen
dřevce a sám přirazil, v své páže spoléhaje pádné;
veskrze hrot kovový jemnou jemu šíji proniknul.
[50]On sklesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.
Vlas se krví zarosil mu Charitkám velmi podobný
a stažené stříbrem a zlatem bohatýra pletence.
Tak jako někdo olivy mladý štěp pěstuje bujný
v pustém místě, na němž na povrch vody dosti se prýští
[55]pěkný, rozbujelý; hýbou jím vánky lehounce
větrů rozmanitých; pokrývá květ ho bělostný;
s bouří náramnou z nenadání vítr se strhna,
z jámy ho vyvrátí do kořán a na půdě rozestře:^[3]
takž Euforba také syna Panthoa oštěpolomce
[60]když zabil Atreovec Meneláos, ze zbroje svlékl.

Tak jako lev nějaký horoživný, síle tušící,
nejlepší ze stáda na pastvě jalůvku uloupí;
on jí šíji zdrtí silnými uchopě tesáky
napřed a pak pohltí černou krev a útroby všechny
[65]sápaje; kol něho se psy zatím pastevci pasoucí
zaplašují ho křikem z pozdálí; nechce nižádný
vstříc mu vyjíti, neboť je bledá mnoho hrůza pojímá:
tak z Trojanů žádnému nehodlalo ve hrudi srdce
naproti postoupiť Meneláovi proslavenému.
[70]Snadno by byl vyrval brnění Euforbovo skvostné
Atreovec, kdy nebyl by mu nepřál Foibos Apollon;
Hektora naň pohnalť rovného hbitému Aréu,
připodobiv se tvarem Kikonů k vojevůdcovi Mentu;
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
[75]„Tak se nyní po nedostižném plenu, Hektore, pachtíš,
chrabroduchého Achilla koních; ale těžko zajisté
jesti jinému z mužů je skrotiť nebo říditi smrtných
kromě Achilla, jehož nesmrtná zrodila matka.
Atreovec ti zatím válečný rek Meneláos
[80]nejlepšího zabil z Trojanův Euforba ratištěm,
když hájil Patrokla, a sklátil sílu mu ráznou.“

Takto praviv znova bůh pospíchal do vřavy mužstva.
Hrozný zachmuřené zastřel bol Hektoru srdce;
kol po řadách se okem rozhlížel a tak brzy poznal,
[85]jak jeden odnímá skvostnou zbroj a tento na půdě
sklán že leží, ana krev jemu proudila z rány zející.
Kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední,
silně se do křiku dav, podoben Héfaistovu žáru
neskonalému; slyšel jeho ostrý křik Meneláos;
[90]pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ach běda, ačli nechám oruží Euforbovo krásné
a spolu trup Patrokla, který zde pro mou padl pomstu,
z Argejských se mnohý bude horšiti, jenž by mě uzřel.
Pakliže sám s Priamovcem a se Trojskými se utkám,
[95]vyhna se hanbě, mohou mě mnozí obklíčiti snadno;
veškery sem Trojské vede Hektor blýskavohelmý.
Avšak proč mi jenom zmilené to přemítalo srdce?
Odváží-li se muž proti vůli nebešťana válčiť
s tím, koho bůh sám ctí, brzy stihne ho pohroma velká.
[100]Nikdo tudíž z Danaů mi nezazlí, jenž by mě spatřil
Hektoru ustoupiť, nebo válčí z vůle nebeské.
Když bych kdes zahlédl zatím Aianta jarého,
nazpět jdouce obadva bychom znova pomněli války,^[4]
byť proti vůli boží, zda by nám bylo mrtvolu vyrvať
[105]Péléovci Achillu; byloť by to úleva zlého.“

Tak co zatím na své toto mysli a v srdci přemítal,
již Trojanů řady blíž přistoupily, v jich čele Hektor.
Ustupoval bohatýr Meneláos a mrtvoly nedbal,
často pozíraje zpět, lvu lepohřívému podobný,
[110]jejž mužové a psové od stáje zaháněti počnou
rázy kopí a křikem; jeho ve hrudi srdce udatné
tuhne a ustoupí proti vůli od ohrady dvorní:
tak též od Patrokla rusý couval Meneláos.
Obrátiv se stanul, kdy druhů svých zástupu dospěl,
[115]po vznešeném Telamóna rozencovi pátraje vůkol.
V brzku také Aianta zočil v levo veškery bitvy,
an druhy povzbuzoval k zmužilosti a k bitvě pobádal;
neb veliké zděšení na ně pustil Foibos Apollon;
rychle popílel a hned přistoupaje děl k němu takto:
[120]„Sem, milený Aiante, na ochranu utraceného
v boj Patrokla, zda mrtvoly možno Achillu uhájiť
obnažené; nebo zbroj Hektor má blýskávohelmý.“

Takto praviv chrabrou myslí Aiantovi pohnul.
Pospíchal skrze voj přední a rusý Meneláos.
[125]Hektor již Patrokla, kdy zbroj z těla svlékl mu skvostnou,
táhl s sebou, by kovem mu uťal hlavu od plece břitkým,
mrtvolu pak vlečenou za kořist zase psům vrhl Trojským.
Aias přistoupil poblíž, nesa štít věži rovný.
Hektor zas mezi voj Trojanů nazpátky ucouvl,
[130]vyšvihl pak se na vůz, oruží kázal na to krásné
nésť Trojanům do města na velkou oslavu sobě.
Aias kol pokryv širokou Patrokla pavézou
stál před ním jako lev nějaký před mláďaty svými,
s nímž ve hvozdě, slabá kdy provází, náhle se potká
[135]zástup myslivcův; on bujně kypí zmužilostí;
zúplna stáhne dolů obočí zastíraje zrak svůj:
takž Aias stoupal Patrokla kolem bohatýra.
Atreovec zase dále aréomilý Meneláos
stál, velikým se hořem rozrývaje ve hrudi statné.

[140]Glaukos, Hippolochův rozenec, Lyčanů vojevůdce,
Hektora, patře posupně na něj, slovy přísně pokáral:
„Hektore, nejlepší podobou, mnoho v bitvě ti schází!
Věř, na prázdno tě sláva taká zbabělce vynáší.
Pomni nyní, jak bys hradu Troie a města uhájil
[145]sám s voji svými, kteří bytují tady ve kraji Trojském.
Nikdo, trvám, nebudeť z Lyčanů na příště s Achajci
chtíť bojovať za město, neboť vděku neměli nikdy,
stále že v bitvě pořád s nepřátely válčili statně.
Jak pak chceš horšího z mužů zachrániti v řavě,
[150]když Sarpédona, ukrutný, druha svého a hostě,
Argejským zanechal jsi ležeť za kořisť a na pospas,
jenž prospěl ti za často i městu i tobě samému,
ještě pokud byl živ; psy nyní mu odehnati váháš.
Ačli nyní proto někdo z mužů poslechne mne Lyckých,
[155]pak se domů vrátíme, a záhuba Troii nadejde.
Vždyť kdyby odvážná Trojanům byla ve hrudi síla,
netřesavá, jaková proniká muže, jižto za rodnou
vlasť podstoupili práci a boj s nepřátely těžký,
rychle bychom Patrokla do Ília vlekli zajisté.
[160]Pakli by on do města se dostal Priama krále
rek mrtvý, a my jej z boje vyrvali v zápase lítém,
rychle by Argejští oruží Sarpédona krásné
vrátili nám, a přinesli bychom ve hradby je Trojské;
vždyť takového zabit muže soudruh, jenž je z Achajských
[165]nejlepším při korábech a soudruzi blízkobojovní.
Neměls srdce v prsou Aiantovi velkoduchému
naproti jíť, do očí v nepřátel patře mu vřavě,
přímo ni válčiti s ním, poněvadž tebe o mnoho předčí.“

Patře posupně na něj, Hektor vece blýskavohelmý:
[170]„Proč pak, Glauku, takým jsa rekem slovo vyřkl jsi zpupné?
Ach běda, já myslil, že jsi nad muže všechny rozumný,
cožkoli jich sídlí v mnohoživné Lykii šíré;
teď mysl tvou mnoho jest mi pokárati, cos řekl právě,
ježto pravíš, Aianta že prý se bojím velikána.
[175]Nikdy se já neděsím ani války ni koňstva dusání;
mocnější vždy zatím Dia štítovládce je vůle,
jenž muže též statného děsí a mu snadno ubírá
vítězství, třeba sám by ho býval v bitvu pobádal.
Nuž tedy ke mně, milý, přistup sem a patři na dílo,
[180]zdažli celý budu den zbabělcem, jak mi povídáš,
či zda mnohého také z Danaů, třeba velmi by toužil,
v bitvě zbavím jeho síly kolem Patrokla sklaného.“

Takto praviv Trojský napomínaje voj skřikl hlasně:
„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
[185]jen, milení, muži buďte a pomněte obrany rázné,
až já bezvadného Achillea obleku krásnou
zbroj, již jsem z těla svlékl zabiv Patroklovu sílu.“

Takto praviv Hektor pospíchal blýskavohelmý
z líté bitvy a stihnul utíkaje soudruhy bodré
[190]záhy, ne v pozdálí, kročejem pospíchaje kvapným,
již do města skvělé oruží Achiléovo nesli.
Bitvy podále stanuv slzohojné převlekl zbroj si;
svou zase dal do Troie svaté odnésti z bojiště
válečným Trojanům a oděl zbroj sobě nebeskou
[195]Péléovce Achilla, kterou bozi skytli nebeští
otci milému, a tento ji dal zase svému rozenci
v obdar, leč rozenec v zbroji této nesestaral otce.

Jakmile jej zahlédl podále mrakosběratel Zeus
Péléovce zbrojí se odívati jasnorodého,
[200]tehdy hlavou pokynuv promlouval k srdci milému:^[5]
„Ó nebohý, doposud netušíš pranic o smrti ještě,
ač ti je již poblíž! Oblékáš sobě nebeskou
zbroj bohatýra, kterýž i jiným je na postrach a hrůzu.
Soudruha tys mu zabil vlídného a chrabroduchého,
[205]a proti řádu jsi zbroj jemu s pléce a se hlavy statné
odňal; předse nyní velikou poskytnu ti slávu
v náhrady díl, že se nevrátíš z boje více a tobě
Andromaché skvostné oruží nesvlékne Achilla.“

Dí a tmavým obrvím Kronovec přisvědčil a kývl.
[210]Hektoru zbroj k tělu pěkně přilehla, a v něj vnikl Árés
hrozný, válečný. Uvnitř jemu kypěly údy
chrabrostí a silou. Ku slavným stoupl spojencům
s pokřikem úžasným; jim všechněm zdál se podobným
leskna se vším oružím Achiléovi velkoduchému.
[215]Stoupaje kol ve vřavě slovem každého pobádal,
Mesthla a Thersilocha chrabrého, Medonta a Glauka,
Hippothoa, spolu pak Deisénora, Asteropaia,
a s Chromiem Forkýna a Ennoma věštby znalého;
on je pobádaje k bitvě pravil slova rychloperutná:
[220]„Slyšte mne nesčetné sousedních větve spojenců!
Ne chtěje voj rozšířiť a větší žádaje síly,
já jsem z měst každého kolem sebe v Troii shromáždil,
nýbrž abyste chotí Trojanů mi ochotně a dítek
chránili nemluvných před válečnými Achajci.
[225]Tak maje vezdy na mysli hubím dary příliš a jídlem
svůj lid a z vás každému nové zmužilosti dodávám.
Každý přímo tudíž se nyní obrátě buď umři
neb spěj k vítězství; takováť jest rozhoda války.
Avšak kdož Patrokla třebas zabitého přitáhne
[230]sem ke koněkrotným Trojanům a ucouvne mu Aias,
dám polovic mu kořisti podílem a sám polovičku
sobě nechám; jeho sláva, trvám, zcela mé bude rovna.“

Takto praví, oni mocně doráželi voj na Achajský
pozdvihnuvše ratiště; jejich mnoho doufalo srdce
[235]mrtvoly zpod z Aianta dobyť Telamóna rozence,
bloudi! mnohým věru nad padlým prve sám duši vyrval.
Tehdy pravil k chrabrému slovem Meneláovi Aias:
„Zévorodý Meneláe milý, já více nedoufám,
zas že se navrátíme třebas sami zdrávi z bojiště.
[240]Já se tolik Patrokla o mrtvolu již neobávám,
jenž nakrmí brzy snad Trojanů psy a dravce perutné,
jak mnoho o hlavu svou, aby nic neutrpěla zlého,
a hlavu tvou, poněvadž zastírá mrak boje všechno,
Hektor, nám ale zas nadchází záhuba náhlá.
[245]Nuž Danaův bohatýry volej, poslechne-li někdo.“

Tak děl, a poslechl hned v ryku statný rek Meneláos
a pronikavě zvolal vzkřiknuv na mládce Danajské:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
jižto při silnoduchém Agamemnonu, pak Meneláu
[250]kmetské víno darem píváte^[6] a národu každý
svému velí; nebo česť od Zéva a sláva pochází.
Avšak jest mi nemožno kolem každého vypátrať
vůdce okem; nebo tak rozpálen bitvy je plápol.
Nuž každý sám přistup a ve hrudi hanby pomysli,
[255]psům kdyby snad Trojským Patroklos stal se lahůdkou.“

Tak děl a bystře slyšel ho ručí Oiléovec Aias.
Tento přišel nejdřív pospíchaje skrz vřavu bitvy,
hned po něm Ídomeneus a společník Ídomenéa
Mérionés, jenž byl mužebijci Aréu podobný.
[260]Však kdo by ostatních mohl z paměti jména vyčísti,^[7]
cožkoli jich v pozadí roznítilo bitvu Achajských?

V před Trojané vyrazí sebráni a v jich čele Hektor.
Jak v ústí strašlivě nebem živeného řečiště
naproti proudu hučí vlna velká, kol břehy krajní
[265]silně hřmotí mrskány vlnou, ana ven z moře stříká:
rovněž táhli s takým Trojané křikem. Avšak Achajští
stáli Menoitia mládce kolem mysl jednu majíce
ohražení kovovými pavézami. Jim na to vůkol
Zeus Kronovec husté mlhy mrak na přílbice lesklé^[8]
[270]rozlil, ježto nebyl nemilý mu Menoitia mládec
dříve, dokud jsa na živě druhem byl vládce Achilla;
zoškliviloť se tudíž mu, vrahův aby stal se kořistí
psů Trojských; proto též mu na ochranu soudruhy vyzval.

Trojští jiskrooké nejdříve zatiskli Achajské,
[275]mrtvoly tak že nechavše uprchli, a předse nemohli
přezpupní Trojané proklať žádného kopími,
však chtěli mrtvolu vzíť; měli pak jen chvilku Achajšti
vzdáleni býť od ní; neboť obrátil je na rychlo
Aias, jenž předčil krásou, jenž předčil i skutky
[280]ostatní z Danaův mimo bezvadného Achilla.
Skrz přední vřavu přímo se hnal v zmužilosti podobný
kanci, který na horách psy, jakož mládence kvetoucí
na snadě rozpráší, obrátě se v roklině lesní:
tak jasný Aias, vznešeného to syn Telamóna,
[285]snadno vraziv mezi voj rozprášil zástupy Trojské,
již Patrokla kolem zastoupli a toužili velmi,
ve své město by jej přivlekli a slávy dosáhli.

Za nohu již jasný rozenec jej Létha Pelasga
Hippothoos táhnouti počal skrze bitvu vražednou,
[290]když svazy byl řemenem podlé kotníku protáhl,
Hektoru vděk, tolikéž Trojanům; ale náhle ho stihla
zhouba, které mu neodvrátil, třeba toužili, nikdo.
Jej rozenec Telamóna, ze zástupu naň se vyřítiv,
zblízka ranou těžkou udeřil skrze helm kovolící;
[295]přílbice vlásinatá rozpukla se kol hrotu dřevce,
byvši kopím velikým a rukou roztříštěna pádnou,
tak že mozek mu celý vyrazil při trubce krvutný
z rány; a tam jeho síla utuchla, a hned nohu vládce
chrabroduchého z rukou Patrokla na půdu upustil
[300]rázem; blízko samého u mrtvoly byl klesl na tvář
velkohrudé Lárísy podále a matce ni otci
výživy nesplácel; nebo věk kvetl mládci kratičko,
ježto kopím Aianta zabit byl velkoduchého.
Hektor zas mrštil lesklým po Aiantovi dřevcem.
[305]Však toto uznamenav kovovému se dřevci maličko
vyhnul, leč Schedia, syna Ífita velkoduchého,
Fókejských bohatýra, který v Panopéi slovutném
sídlem obýval a mocně tu přemnoha národu vládl,
do středu ve klíční udeřil kosť; veskrze ostrý
[310]hrot kovový prorazil tělo vedlé na pleci svrchním.
On sklesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.
Aias zas Forkýna, rozence to Fainopa vládce,
jenž chtěl Hippothoa chrániť, bodl do břicha prostřed;
plát prorazil pancíře, a kov vedral se do útrob;
[315]on klesl do prachu bezduch a prsty zaryl se do písku.
Zpět předové ustoupli, a jasný couvl i Hektor;
jásali Argejských synové a vytáhli si mrtvé,
s Hippothoem Forkýna a zbroj jim snímali s pléce.

Tehdy by zas Trojané před aréomilými Achajci
[320]k Íliu zpět byli prchli bojácností překonáni,
Argejští přes vůli Kronovcovu slávy dosáhli
chrabrostí a silou vlastní; ale Foibos Apollon
sám Aineiu vybídl, tvarem Perifantu podobný,
Épytovic, jenž byl jemu slouže při otci stařičkém
[325]jak hlasatel stárnul, vědomý rady v srdci rozumné;
tak spodobiv se Diův rozenec promlouval Apollon:
„Jak proti vůli bohův, Aineio, uhájili byste
Ília hradby strmé? jak spatřil jsem muže jinde,
již v chrabrosť a na sílu spoléhali svou a na mužnosť
[330]a vlastní své vojsko, třebas lidu skrovně majíce.
Nám přeje více mnohem Kronovec Zeus nežli Danajským
vítězství; vy zatím se bojíte a nechcete válčiť.“

Tak vece, Aineias dalekostřelného Apolla
poznal vstříc naň patře a hlasně na Hektora vzkřiknul:
[335]„Hektore, všichni i vůdci druzí Trojanův a spojencův,
toť přece hanba nyní před aréomilými Achajci
v Ílion ustoupiť zbabělstvím býť překonánu!
Zrovna jakýs mi praví stoupivší ke mně nebešťan,
vládce že nejvyšší Kronovec v boji nám je pomocným.
[340]Přímo vyrazme tudíž na Danajské, ať se pokojně
s Patroklem zabitým nevrátí zpět ke korábům.“

Takto pravil bohatýr a skočiv stanul u předu vojska;
rychle se voj Trojanův obrátil vůči Achajským.
Tehdáž Aineias proklal Leiókrita dřevcem,
[345]jenž byl Arisbantův syn a věrný druh Lykomédův.
Jej padnouť zahlédl aréomilý Lykomédés
a k němu přistoupiv lesklé naň dřevce vymrštil
a stihl Hippasovic Apisáona, vojvodu mužstva,
pod blánou do jater, že mu ihned rozpojil údy;
[350]on na pomoc z Paionska přišel z kraje velkohrudého
a předčil nad všechny po Asteropaiu ve válce.
Nad padlým bědoval válečný Asteropaios,
jenž vyrazil samoděk chtě se v boj s nepřátely dáti,
avšak darmo; neboť zevšad byli chráněni štíty,
[355]kol Patrokla stojíce, a třímali ku předu dřevce.
Aias obcházel důrazně pobádaje všechny,
nikdo na zad že nemá od mrtvoly couvati kázal,
nikdo také stavěť se na boj před vojsko Achajské,
nýbrž těsně kolem něho státi a válčiti z blízka.
[360]Tak veliký Aias napomínal, i tekla tu proudem
krev nachová, a jeden poblíže se na druha kácel
bezduch jak z Trojanův a spojencův jich velemužných,
tak z Danaův; oni též bez ztráty neválčili těžké,
ač jich zmíralo méně mnohem, pamětlivi stále
[365]druh druhu v řavě kruté odvrátiti záhubu náhlou.

Tak se potýkali ohni podobni, a v pravdě jsi myslil,
slunce a luna že více není na klenbě nebeské;
neb byli zastřeni mhou na bojišti, co jich bohatýrů
stálo kolem Patrokla Menoitia mládce sklaného.
[370]Ostatní Trojané pak a krásnoholenci Achajští
volně se dál v jasnosti potýkali; přes ně rozestřen
prudký lesk byl slunce a mračna nezírati nikde
po krajinách a horách; ustávali od boje často,
na vzájem druhu druh se vyhýbaje ráně žalostné,
[375]hodně stojíce podál. Oni ve středu trpěli strasti
temností a bojem, svíráni kovem nemilostným,
již byli nejlepší. Dva posud neslechli to ještě
přeslavní mužové, totiž Antilochos s Thrasymédem,
Patroklos že mrtev bezvadný, leč mněli ještě,
[380]ve přední že se vřavě jsa živ s Trojskými potýká.
Zabraňujíce pozorně i zhoubě i útěku mužstva,
válčili místa podál, nebo Nestor takto přikázal,
od černých kdy lodí běhutých je do bitvy posýlal.

Oběma den po celý veliká seči bouřila sváda
[385]přetrudné; a prací a potem napořáde a stále
každý z nich po nohou, kolenou, holeních a po pážích,
zářících po očích byl třísněn v zápase lítém
kol druha chrabroduchého Achillea rychlonohého.
Jak když kůži tuří z velikého dobytčete někdo
[390]tučností napilou dá roztáhnouti čeládce;
kůži natáhne čeleď ji chopíc, kdy se na strany různo
rozstoupí, až vlhko unikne a tuk se zatáhne,
ježto mnozí tahají, a celá k předu kůže se šíří:
takž oni též sem a tam na prostoře smýkali skrovné
[395]mrtvolu se stran obou; nebo jich mnoho doufalo srdce,
že přinesou Trojané ji do Ília, avšak Achajští
vyhlubených do lodí; divoká vřava vířila v bitvě
kol Patrokla; Arés budivoj nebo Pallas Athéna^[9]
zíraje seč by nebyl pohanil, třeba hněv by je jímal.

[400]V den ten Zeus takovou roznítil práci žalostnou
skrz Patrokla mužům a koním. Ale ještě nedostal
o smrti Patroklově nižádné zprávy Achilleus,
neb mnoho od běhutých opodál bojováno korábů
pod hradbou Trojanů; proto nikdy ho v srdci nesoudil
[405]mrtvým, nýbrž živ že se poblíž dostana brány
zpátky se navrátí, poněvadž na prosto nemyslil,
bez něho sám nebo s ním že by města se Ília zmocnil.
Často totiž to slyšel božské od matky potajmo,
když velikého mu Zéva krutou odkrývala vůli;
[410]tehdáž o zlu takém mu neřekla, co již se udalo,
matka, že druh zahynul ze všech jemu nejmilenější.

Mrtvoly stále kolem hrocená v ruce dřevce držíce,
sráželi jsou se pořád a potírali druh druha vzájem;
takto mnohý tenkráte pravil z Danaův kovokrzných:,
[415]„Ó milení, věru nám neslavno je nazpět uprchnouť
k vyhlubeným ku lodím, ale kéž by na místě tu černá
zem se rozevřela všem; to by nám bylo o mnoho lépe,
nežli ořekrotným Trojanům zanechať ho kořistí,
ve své město by jej přivlekli a slávy dosáhli.“

[420]Takto mnohý zase promlouval z Trojanů veledušných:
„Ó milení, třeba nám byla sudba při mrtvole této
pospolu všem zemříť, přece od boje nikdo neustaň.“

Tak tedy děl tu mnohý a pobádal soudruha mužnosť.
Tak bojováno pořád a železný řinkot a třeskot
[425]skrz vzduch neměnivý donikal kovového nebeska.
Však koně Péléovce podál od bitvy stojíce
kvílili, když zaslechli, že jich vozataj klesl ve prach
Patroklos, proklán od Hektora byv mužebijce.
Automedón ovšem, rozenec Díóra udatný,
[430]často bičem svižným se dotýkaje jich k běhu mrskl,
často libým hovorem domlouval a často i hrozbou;
předse k lodím nazpět k širokému to Helléspontu
nechtěli jíť ani více do bitvy za vojskem Achajským,
nýbrž tak jako pevně stojí sloup, jenžto na rově
[435]buď muže ční zhynulého aneb ženy ze světa sešlé,
tak koně stáli také v krásnou zapřáhnuti korbu,
k půdě svěsivše dolů hlavy své; mnoho jim slzy vroucí
s víček tekly na zem, co se tam rozplývali pláčem,
z touhy po vozkovi svém; bujná se pokálela hříva
[440]ze kruhu jařma vypadši z obé strany na jhu ležící.
Zeus Kronovec spatřiv kvílící měl slitování,
vážně hlavou pokynuv promlouval k srdci milému:
„Ó nebozí, co jsme jen dali vás Péléovi vládci!^[10]
on smrtný, vy zatím nesmrtni a nestárnoucí.
[445]Snad že abyste s lidem nešťastným trpěli strasti?
Nic věru bídnějšího není nad člověka nikde
ze všeho tvorstva, co jen po okrsku se hýbe a dýše.
Marně zatím doufá, přestvůrnou korbu že s vámi
Hektor Priamovec bude říditi; takť nedopustím.
[450]Což je nedosti, že má oruží a ješitně se pyšní?
Oběma vám do nohou položím zas a do hrudi sílu,
byste i Automedonta také zachránili z bitvy
k vyhlubeným ku lodím; nebo ještě jim oslavu skytnu,
až by lepokrovných vraždíce dosáhli korábů,
[455]slunce se v tůň ponoří a svatý na to povstane soumrak.“

Takto praviv Kronovec komoňům vdechl sílu mohutnou.
Jakmile se hřiv svých byli prach setřásli na půdu,
kvapně unášeli vůz běhutý skrz Achajce a Trojské.
Automedon proti nim válčil, třeba pro druha teskliv,
[460]s koňmi se řítě po nich, jako sup kdy do hus se uvrhne,
neb přesnadno prchal Trojanův ustoupaje vřavě,
snadno se zas přihnal v hustý dav stíhaje Trojské.
Však muže nevraždil, kdykoliv se po nich žena přihnal;
vždyť bylo nelze nijak jedinému na korbě mohutné
[465]spolně dorážeti dřevcem a rychlé říditi koňstvo,
až ho konečně okem jeho soudruh spatřil udatný,
Alkimedon, rozenec Láerkea Haimoniovce;
přistoupil vzadu korby a děl slovo k Automedontu:
„Automedonte, který položil radu tobě nebešťan
[470]nesmyslnou do prsou a zbavil tebe mysli rozumné?
jak můžeš s Trojskými se v řavě potýkati přední,
sám jediný? druh tvůj zavražděn a zbroj samu Hektor
třímaje na pleci své pyšní se Achillea vládce.“

Automedon, rozenec Díórův, děl k němu opět:
[475]„Alkimedonte, kdo může jiný ti podobně z Achajských
nesmrtných komoňův ovládati sílu a bujnosť,
leč jen Patroklos, nesmrtným rádce podobný,
když byl ještě na živě; nyní smrť a sudba ho stihla.
Nuž tedy rychle nyní do rukou bič a opratě lesklé
[480]vezmi, a já s vozu zas sestoupím, bych se potýkal.“

Tak pravil, Alkimedon vyšvihnuv v korbu se rychlou,
spěšně po té uchopil do rukou bič a opratě lesklé.
Seskočil Automedon. Jasný zahlédl ho Hektor
a hned promlouval k Aineiovi blíž k němu stoupiv:
[485]„Aineio, Trojanů kovokrzných rádce slovutný,
já tady jsem spatřil koně rychlonohého Achilla,
jak vyskytli se v boj se správci neválečnými.
Soudil bych, že obou zmocníme se, ačli ochotně
ve hrudi chceš, poněvadž udeříme-li hned na ně spolně,
[490]nikdy neodváží se na boj vstoupíce na odpor.“

Tak pravil, Anchísův rozenec hned uposlechl statný.
Stoupali přímo tuřími kryjíce pavézami pléce
z kůže tuhé, vyschlé; přikováno po nich kovu hojně.
A s nimi též Chromios, potom Árétos bohorovný
[495]kráčeli pospolu v boj; nebo jich mnoho doufalo srdce
proklať obadva a jich zabrať koně vysokošíjí;
bloudi, neboť bez ztráty se neměli vrátiti těžké
nazpět od Automedonta. Kdy k Zévu se otci pomodlil,
zachmuřené jarotou a silou jeho kypělo srdce.
[500]Ihned ku věrnému pravil druhu Alkimedontu:
„Alkimedonte, jenom mi nedrž koně v dáli ode mne,
leč na blízku do zad dýšící, ježto nemyslím,
Hektor Priamovec že upustí od zmužilosti,
koňstva dokud by lepohřívého nezabral Achilla,
[505]nás zavraždě kopím, a na útěk vojska nezahnal
Argejských, nebo sám ve přední neklesl vřavě.“

Po slovu tom zavolá Aianty a pak Meneláa:
„Argejských předové, Aianti, rusý Meneláe,
mrtvoly této zanechte na péči jiným bohatýrům,
[510]kol by chodíce u ní odráželi zástupy Trojské,
avšak nám odvraťte živoucím den nemilostný,
neb se na nás bitvou slzavou tamo pohroma řítí,
s Hektorem Aineias, přední Trojanův bohatýři.
Avšak všechno leží toto v lůně bohů věkožizných;^[11]
[515]já též vrhnu kopím, a druhé bude Zévu na péči.“

Dí a se rozpřáhnuv, dalekostinný vrhl oštěp,
jímžto do zakružené Árétovy mrskl pavézy;
nebránil jemu štít, ale veskrz kov se mu prohnal
a skrze závěsník mu celý spodek útroby protkl.
[520]Tak jako muž bujarý sekerou rozpřáhna se ostrou,
za rohy ránu do šíje vsadí turu vykrmenému
a svaz přerve celý na dvé, on poskoče padne:
do předu takto skočiv klesl na znak; a vládyky dřevce
ostré v nitřnostech se třesouc, jemu rozpjalo údy.
[525]Hektor vrhne kopím proti Automedontovi lesklým;
leč toto uznamenav kovovému se oštěpu vyhnul;
neb hlavu ku předu shýbl, a dlouhé dřevce letěvši
utkvělo v půdě za ním a na konci se třáslo ratiště
oštěpové; tam Arés pozbýval síly mohutné.
[530]Tak by nyní byli zblízka mečem se potýkali pospol,
jen že je v zápolení Aianti přetrhli udatní,
jižto vřavou oba přišli na soudruha svého volání.
Jich se obou leknuvše honem zase nazpět ucouvli
Hektor a Aineias, s nimi pak Chromios bohorovný,
[535]Árétos tamo byl zanechán maje hruď proklánu
mrtvý; Automedon prudkému Aréu podobný
sňal s ramenou oruží a pravil slovo jásaje chlubné:
„Přec jsem i málo jenom za Menoitia mládce sklaného
srdce bolesť utišil, třeba jsem slabšího probodnul.“

[540]Takto praviv položil krvavou zbroj sobě do korby,
sám na ni vystoupil jsa celý po nohou a po pážích
potřísněn jako lev, když býka rozerval a pozřel.

Opět seč lítá kolkol Patrokla se strhla
hrozná, strastiplná; roznítila bitvu Athéna
[545][sestoupivši s nebes, již poslal Zeus širohlučný
povzbudit Argejských; obrátilať už se mu vůle.]^[12]
Jak duhu purpurovou na klenbě rozestře nebeské
Zeus smrtným, aby buď znamení skytl války žalostné
neb mrazivého také počasí, jež práci smrtelných
[550]zastavujíc na polích, kormoutí stáda přehojná:
tak se mlhou zahalivši Athéné temnobarevnou
v lid Danaů přistoupla a v bitvu pohádala všechny.
Nejprve k Atréovci slovem promlouvala vládci
povzbuzujíc Meneláa, který stál blízko u božky,
[555]Foiniku jsouc v postavě podobna a po hlase silném:
„Tobě by přec, Meneláe, hanou bylo jistě a výtkou,
jestliže proslaveného Achillea soudruha vůkol
pod hradbou Trojanů psi budou rozvláčeti rychlí.
Nuž tedy drž se udatně a veškero mužstvo pobádej.“

[560]K ní zase promlouval v ryku statný rek Meneláos:
„Foiniku, vládce tatíčku stařičký, kéž by Athéna
síly mi dost popřála a ráz odvrátila šípů;
pak bych ochotně při něm chtěl státi a hájiti statně
soudruha; neb mnoho smrť Patrokla zasáhla mi k srdci,
[565]Hektor však hroznou jak oheň má sílu a vraždiť
kov mu neustává; nebo Zeus mu propůjčuje slávu.“

Tak vece, jasnooká zaplesala božka Athéna,
k ní že z bohů všechněch nejprvněji byl se pomodlil.
Hned vložilať statnou jemu ve plece sílu a v údy
[570]a spolu mouchy smělosť do prsou jemu vpustila velkou,
ježto třebas sebe více zaháněna od těla jsouci,
dychtiva jest píchnouť, nebo krev jí člověka chutná:
tak jeho zachmuřené naplní ona srdce smělostí.
Hned k Patroklovi vstoupil a lesklé dřevce vymrštil.
[575]Byl syn kýsi Podés mezi Trojany Éetiónův,
zámožný, bodrý; nejvíce ho v národě ctíval
Hektor, neb jeho byl soudruh milený a stolovník;
dřevcem jej do opasku zasáhl rusý Meneláos,
když z boje dal se na útěk, a veskrze kov jemu prohnal;
[580]on klesnuv zaduněl. Potom Atreovec Meneláos
mrtvolu ze Trojanů mezi soudruhy k sobě přitáhl.

Hektora přistoupiv na blízko pobádal Apollon,
Fainopu Asiovic jsa podobný, jenžto mu z hostí
byl milený nejvíce, v Abýdě přebývaje sídlem;
[585][tak podoben dalekostřelný promlouval Apollon:]
„Hektore, kdož bude ještě jiný tebe báť se z Achajských,
když tě tolik poděsil Meneláos, jenž prve býval
válečník vždy chabý! a nyní sám zdvihnuv unáší
mrtvolu ze Trojanů, věrného zabiv druha tvého,
[590]Podea výtečného v sečích, syna Éetióna.“

Takto pravil, bolu mrak černý Priamovce obestřel,
kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední.
Tehdáž Zeus Kronovec ztřepenou chopil aigidu v páže
zářící a celou zahalil černým mrakem Ídu.
[595]Zablýskav rachotil náramně a touto zamáchal;
dal Trojanům vítězstvo a k útěku zahnal Achajské.

Nejprve Péneleos Boióťan dal se na útěk.
Do plece byltě kopím udeřen, vždy se ku předu řítě,
pouze škrtem na povrch; pokrajně i kosť jemu škráblo
[600]Púlydamanta kopí, jež naň vrhl blíž k němu stoupiv.
Tak též zblízka ranil v zápěstí Léita Hektor,
mládce Alektryona chrabrého a vzal mu bojovnosť;
zpět prchl ohlédnuv se, neboť již v srdci nedoufal,
třímaje dřevce v rukou, že s lidem bude válčiti Trojským.
[605]Hektora Ídomeneus, kdy po Léitu byl se vyřítil,
dřevce ranou udeřil v pancíř v prsa vedle bradavky;
dlouhé dřevce v kopišti se zlámalo, jásali Trojští.
Tento po Ídomenéu hodil zase Deukaliovci,
jenž vystoupl na vůz; jeho arci chybil se o málo,
[610]však druha Mériona chrabrého a správce běhounů
Koirana, jenž jej z Lykta lepostaveného provázel —
pěšky přišel lodi obloboké brzy z rána opustiv
Ídomeneus a vrahům by byl oslavu poskytl velkou,
jen že mu rychlonohé přihnal koně Koiranos ihned,
[615]jenž mu přišel ku spáse a zvrátil den nemilostný,
sám duše své pozbyl skrze Hektora sklán mužebijce —
jej bodl pod skrání a uchem; zuby ven mu vytrhlo
dřevce kovem pobité a jazyk v prostředku prořízlo.
Z korby skotil se dolů a na zem z ruky opratě pustil.
[620]Mérionés je rukou zase pozdvihl svou se nachýliv
rychle ze země a tak promlouval k Ídomenéu:
„Švihni nyní do koní, abychom brzy loďstva dosáhli;
poznáváš přece sám, že opustila síla Achajské.“

Takto praví, a lepohřívé koně pošvihl vládce
[625]k vyhlubeným ku lodím; nebo padla do srdce mu bázeň.
Poznal chrabroduchý Aias a rusý Meneláos,
Zeus že nyní Trojanům rozhodnou sílu udílí.

Z nich započal hovořiť veliký Telamónovec Aias:
„Ach nastojte, nyní již, i kdož třeba bloud je na mysli,
[630]poznati můž, Trojanům že otec Zeus sám napomáhá;
neb střely jich všechněch stihují, kdokoliv je vypustí,
ať slaboch ať bohatýr; nebo Zeus vede všecky je k cíli,
nám ale všem jen tak padají na prázdno do země.
Nuž sami nejlepší si vymysleme úradu v srdci,
[635]mrtvoly této kterak zachrániť a jak sami máme
stáť se k radosti druhům mileným vrátíce se z bitvy,
již zkormouceni jsou to vidouce a více nemyslí
Hektora prý odolať mužebijce i síle i pážím
nesbližným, nýbrž v černé že koráby se vrhnem.
[640]Kéž jest druh tu jaký, aby zprávu na rychlo vyřídil
Péléovci, neboť myslím, že nezaslechl ještě
smutné zprávy, že byl milený jeho druh padl v bitvě.
Avšak nikde není spatřiť takového z Achajských,
ježto mlhou hustou mužové jsou pokryti s koňmi.
[645]Aspoň nám, Die otče, synům mlhu stáhni Achajských,
jasno učiň, poskytni očím prohlédati vůkol;
v světle zahub třeba nás, když tak se zalíbilo tobě.“

Takto pravil, slitoval se otec nad hořce plačícím;
ihned rozptýlil mlhu všechnu a temno rozehnal,
[650]slunce také prosvitlo a všechna ozářena bitva;
tehdy pravil k chrabrému slovem Meneláovi Aias:
„Teď, božský Meneláe, popatři, zda ještě na živě
spatříš Antilocha, syna Nestora velkoduchého,^[13]
kaž jemu pak zmužilému Achillovi rychle co nejdřív
[655]říci, že druh zahynul ze všech jemu nejmilenější.“

Tak děl, a poslechl hned v ryku statný rek Meneláos;
kročmo vyšel jako lev nějaký od stáje na venku,
když unaví se konečně dotíraje na psy a mužstvo,
již brání, aby jim skotu tučný kus neuloupil,
[660]noc probdíce celou; on však masa velmi jsa dychtiv
přímo čelí, ale nesvede nic, neboť oštěpy husté
naň se sypou z páží odvážných odletující
a žhoucí loučí, před nímž rozvzteklen utíká;
z rána po té lev pryč zarmoucen v srdci odejde:
[665]tak též od Patrokla udatný rek Meneláos
kráčel velmi nerad, nebo velmi se bál, že Achajští
pro hrozný útěk Trojanům nechají ho na pospas.
Mérionu, spolu Aiantům vřele jest připomínal:
„Ó Aianti a Mérione, vojevůdci Achajských!
[670]nešťastného nyní Patroklea přívětivosti
pomněte; neb laskav každému se býti prokázal,
když byl ještě na živě; nyní smrť a sudba ho stihla.“

Tak tedy prohlásiv vzdálil se rusý Meneláos,
zíraje kol jak orel v strany všechny, o němž se povídá,
[675]z ptáků povětrných že vidí nejbystřeji všechněch,
rychlonohý kterakému zajíc ni ve výši neujde
pod hustou křovinou, kde je schoulen, nýbrž uvrhne
naň se dolů a život mu na rychlo ho chopě odejme:
tak též, zévorodý Meneláe, se tvé oči lesklé
[680]tehdy po zástupu síly druhů v strany kroužily všechny,
zdaž syna Nestora kdes zahlédly by ještě na živě.
V brzku také bohatýra zočil v levo veškery bitvy,
an druhy povzbuzoval k zmužilosti a k bitvě pobádal.
Přistoupiv poblíže pravil mu rusý Meneláos:
[685]„Antilochu, pěstenče Diův, nuže pojď sem a poslyš
zprávu přenešťastnou, jež nikdy se neměla státi.
Ovšem již ty také sám myslím, patře na bitvu,
poznáváš, že valí na Danajské zhoubu nebešťan
a Trojanům vítězstvo; zabit Patroklos, Achajských
[690]nejlepší a budí Argejským touhu bolestnou.
Nuž tedy kvapně Achillu vyřiď, běže k loďstvu Achajských,
zdažli by mrtvoly chtěl na koráb zachrániti rychle
obnažené, nebo zbroj Hektor má blýskavohelmý.“

Tak pravil, Antilochos se zděsil, když zaslechl zprávu.
[695]Nemluvnosť jala jej na dlouho, zatím oči horkých
hojně prolévaly slz, hlas v hrdle uvázl kvetoucí.
Příkazu předse ni tak Meneláova jest nezanedbal,
leč pospíchal a zbroj druhu bezvadnému odevzdal,
Láodoku, jenž blíž mu držel koně silnokopytné.

[700]Jej tedy, an slzy hojně ronil, nohy nesly z bojiště,
zlou aby Péléovci Achilleu zprávu vyřídil.
Ovšem i tvé, Meneláe přejasný, nechtělo srdce
v tísni druhům na pomoc přispívati, ježto opustil
Antilochos, kde zbudil Pylanů voji touhu bolestnou;
[705]on však jim jasného na boj Thrasyméda vybídl,
sám ale zpět k bohatýru se zas k Patroklovi vrátil
a stanul Aiantův doběhnuv a rychle se ozval:
„Já jsem ku běhutým poslal již posla korábům
k rychlonohému dojít Achiléovi; však se obávám,
[710]sotva že přijde, třebas jasnému by Hektoru nevřel,
ježto nemůže nijak s Trojanů voji bez zbroje válčiť.
Však sami nejlepší si vymysleme úradu v srdci,
mrtvoly této kterak zachrániť a jak sami máme
ze hluku řad Trojských záhubě a sudbě ujíti.“

[715]V odvět pak mu pravil veliký Telamónovec Aias:
„Všechno po řádu pravíš, ó proslavený Meneláe.
Nuž ty a Mérionés schnouce se rychle, chopíce
mrtvolu odnášejte z bojiště; my jdouce za vámi
voj Trojanů zadržíme a Hektora jasnorodého,
[720]stejné srdce majíce jmenovci,^[14] kteří jsme i dříve
sváděli seč lítou podlé sebe družně stojíce.“

Takto praví, oni mrtvolu hned pozdvihli ze země
vzhůru do výše a lid Trojanů vzadu houkali silně,
když trup Patroklův zdvíhať zahlédli Achajské.
[725]Jsouce podobni chrtům se vyřítili, jižto po kanci
dřevcem postřeleném se hrnou před lovci junáky;
chvilku ženou se za ním, rozsápati kance bažíce;
však kdy zatím otočí se na sílu spoléhaje vlastní,
ustoupnou a se hned rozptýlí na strany různé.
[730]Tak Trojané na chvilku pořáde je stíhali hlučně
kol meči napřahujíce a oštěpy dvouhrotitými;
jakmile však statní Aianti se vstříc otočivše
stanuli, zbledla jejich hned barva a nikdo nevážil
vpřed se vyřítě kopím podstoupiť o mrtvolu zápas.

[735]Takž oni jsou úsilně unášeli mrtvolu z bitvy
k vyhlubeným ku lodím; prudká vzadu bouřila bitva
tak jak oheň divoká, jenž přikvače město smrtelných
náhle silou plamenů sžírá, mizejí domy rázem
v plápolu náramném; rozdýmá větru ho síla:
[740]tak je také komoňův a mužův lomoz oštěpometných
neskonalý stíhal, kdy k lodím ustoupali rychlým.
Tak jako když mulové náramnou sílu pojavše,
táhnou po krabaté s pohoří po stezce pohorské
stropnici neb veliký trám lodní; ve hrudi srdce
[745]ustáním a potem zemdlévá v práci lopotné:
tak tělo též úsilně unášeli. Od zadu dvé pak
bránilo Aiantův, jako chlum vodě kýsi porostlý
brání, jenž po pláni celé rozsáhle se táhne,
a spolu též proudů náramných přívaly děsné
[750]pevně staví a po té do pláně je všechny zavádí
proudem; vln všeliká ho nemůže prolámati síla:
tak napořád Aianti vojův odráželi útok
Trojských, jižto je stíhali dál, zejména dva ze všech,
Aineias Anchíseovec, spolu vládyka Hektor.
[755]Tak jako buďto kavek nebo špačků mračno přichází
s kvákotem ohromným, kdy přilétati z dáli luňáka
spatří, jenžto malým ptákům smrť a zhoubu přináší:
takto před Aineiou Danaovci a před Priamovcem
couvali zpět s křikem ohromným a zapomněli půtky.
[760]Překrásné zbroje síla kolem po příkopu padla
v útěku Argejských; přestávka nenastala bitvy.

---

1. [Verš 2.] Trojané, kteří Patrokla zabili, byli Euforbos a Hektor.
2. [Verš 36.] Nevěstina síň sluje ložnice manželská, kdež nedlouho obývali spolu.
3. [Verš 58.] Stromy sázely se jako u nás do jam, které se zase naplnily zemí. Mladý strom nestojí tedy v pevné půdě, tak že snadno jej může vítr vyvrátiť.
4. [Verš 103.] Života Patroklova nelze již zachrániti; jedná se pouze o to, aby se mrtvola vyrvala nepřátelům.
5. [Verš 200.] Potřásání hlavou neznamená zde nevoli, nýbrž účasť a lítosť nad brzkým pádem Hektorovým.
6. [Verš 250.] Vrchní velitel při zvláštních příležitostech zval k sobě kmety a pohostil je vínem a jídlem.
7. [Verš 260.] Kdyby chtěl básník z paměti všechna jména vyjmenovati, musila by mu Músa ku pomoci přispěti.
8. [Verš 269.] Zeus rozestřel mlhu kolem přílbic, aby Achajští mrtvoly Patroklovy zachrániti mohli; nechtělť jeho zohyzdění.
9. [Verš 398.] Udatnosť válčících byla taková, že by ji byli i bohové váleční uznali a pochválili.
10. [Verš 443.] Vlastně dal koně ty Poseidon Péleovi.
11. [Verš 514.] Výsledek boje leží v rukou božích, jest nejistý.
12. [Verš 546.] Oba tyto verše jsou pozdější; Zeus nemohl poslati Athénu s nebe, poněvadž byl ještě na Ídě; zároveň mysl jeho se nikterak nezměnila.
13. [Verš 653.] Antilochos byl po Patroklovi nejmilenější přítel Achilleův a proto byl též zvolen, aby mu smutnou zprávu o smrti Patroklově vyřídil.
14. [Verš 720.] My oba Aiantové máme stejné jméno a stejnou zároveň sílu a udatnosť.