Historie o těžkých protivenstvích církve české/Protivenství, kteráž i někteří z lepších kališných trpěli

Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský
Ondřej Polívka, mučedlník	Protivenství, kteráž i někteří z lepších kališných trpěli	Protivenství proti věrným za času administratora Cahery, falešného husity.

Údaje o textu
Titulek:	KAPITOLA XXVII. - Protivenství, kteráž i někteří z lepších kališných trpěli
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1. Po všecky ty časy těžký byl los Jednoty Bratrské; ale ani kališní nebyli bez svého kříže, zvláště kteří proti papežovi horlivějšími jsou spatříni.
   
   Nebo léta 1480. (dne 21. srpna) z poručení krále Vladislava kněz Michal Polák, v Starém městě u svatého Jiljí správce církevní člověk života šlechetného a kazatel výborný, s jinými třemi faráři, Václavem Slánským, Janem Mičtou a Václavem Píseckým, že papeže Antikristem vyhlašovali, zjímáni jsou a na Karlšteinský zámek zavezeni, kdež první hladem a toho žaláře smradem umořen; jiní pak na přímluvu stavů s těžkostí propuštěni. A tohoť času i jiní lepšího smyslu aneb vyhnáni z Prahy, jako M. Matěj Machek, akademie profesor; aneb odešli sami dobrovolně, jako Lukáš Pražský bakalář, kterýž potom mezi Bratřími biskupem byl (člověk znamenitý, jakž připomenuto v kap. 23.) a jeho dobrý tovaryš M. Jan Snih, fizik, i jiní.
   
   
2. Téhož také léta, král zpívání těch písniček, kteréž byly proti ohavnostem papežským skládány, zapověděi; a když toho nepřestávali, zjímav některé z přednějších měšťanů, v dlouhých je zdržoval vězeních. Některé i zmučiti dopustil, jako Matěje Šerlinga a Martina od Zlatého kola; Šeinoha pak, též měštan pražský, přílišným mučením přetržen.
3. Z toho mniši nabyvše srdce, na stranu podobojí svobodně láli, husity do pekla odsuzovali, a že rozličně na tom lid se horší, nic nedbali. Rada také pražská, na větším díle Němci, zle královské tichosti užívajíce, takové nabyli smělosti, že spikše se s některými náboženství protivnými zemany, v noci (24. září) přednější z podobojích měštanů pobiti a zahladiti uložili. Ale v té naději zmýleni byli, nýbrž to zlé na hlavy jich samých připadlo. Nebo když se to jich naměření proneslo, bouřka se stala veliká, v níž všecky tři rathouzové a všickni klášterové vzebráni, a mnozí z rady a mnichů pobiti, léta 1483. Což ačkoli Vladislava mrzelo, když se však na to vyptával, a že od papeženců příčina dána byla poznal, Pražanům to odpustil, a léta 1485. na obecném sněmě smluv veřejných mezi stranami pod jednou a pod obojí o společném sebe snášení a k sobě přátelství zachovávání potvrdil. Avšak vespolek sebe hanění a nenávidění přece neustávalo.
4. Léta 1491., když 28. ledna v předním husitském kostele u Matky Boží před Týnem svátost pod obojí rozdávána byla, Němec nějaký pozadu k matroně poctivé, když z kalicha pila, přistoupiv, tak jí k kalichu hlavu přirazil, že jí z úst rozťatých krev tekla. Pro kterýžto účinek ačkoli jat a do žaláře dán byl, však z něho ihned zas vypuštěn.
5. A když arcibiskupa nebylo, nemohli kališní míti kněží leč ve Vlaších svěcených, kdež však byli k tomu zavazováni, aby se kompaktat odřekli a papežovi dokonalé poslušenství slibovali, což Čechové velmi těžce nesli. Přijel tedy do Čech v létu 1482. ze Vlach biskup sankturienský Augustin Lucianus, mluvě, že pro milost k čistšímu náboženství přijíždí, jehož Čechové s radostí přijavše, velmi ctili; umřel léta 1493., na jehož místo po letech jedenácti nastoupil Filip, sidonský a mutinenský biskup. Ten časem v Praze, časem u Hory Kutny sídlo maje, po tři léta kališným kněží světě sloužil. Ale to když minulo zase papeži a jeho biskupům pochlebovati musili; tak bídné bylo těch lidí otroctví: chtěli za ty vidíni býti, kteříž od Antikrista odstoupili, a mezi tím přece pod jeho plášť lezli.
6. Ale někteří žáci, mezi nimiž byl Jan Bechyňka, z nenávisti ku papežovi nechtěli na svěcení do Vlach, ale vzavše od akademie listy, pustili se až do arménské země. A že i tam o českém kacířství pověst se byla roznesla, byli tím pilněji examinováni; až když poznáno, že se v hlavních artikulích i v užívání mateřského jazyka s nimi srovnávají, byli posvěcení, l. 1499., dne 18. října. A z těch potom dva od Římanů mučedlnictví podstoupili. Martin Táborský s kaplanem svým, v Roudnici upáleni byvše.