Historie o těžkých protivenstvích církve české/Bratří obzvláštní kněžství mezi sebou vyzdvihli

Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský
První Bratřím učiněné protivenství.	Bratří obzvláštní kněžství mezi sebou vyzdvihli	Hanebné lži proti Bratřím rozsívány

Údaje o textu
Titulek:	KAPITOLA XX. - Bratří obzvláštní kněžství mezi sebou vyzdvihli
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1. Ustanovili pak tíž Bratří mezi sebou řád, vyvolivše z sebe skrze dané hlasy starší, kterýmž správu všech věcí poručili a poslušenství slíbili. A ti jakž když potřebu viděli, tak některých obzvláštních osob z těch po Čechách i Moravě rozptýlených povolávali a s nimi na těch horách držívali synody, jistá mezi sebou nařízení ustanovujíce, jak by se mezi sebou i k jiným, přátelům i nepřátelům, též i k králi a všeliké vrchnosti míti a chovati měli; často modlitby i posty sami sobě a rozptýleným Bratřím ukládali a o těch věcech, které by k plnějšímu obnovení života i učení náležely, z Božího slova rady hledali.
2. Největší pak jim starost byla o pastýře duší, odkud je bráti, když by smrtí odešli, které na ten čas měli. Čekati na to, aby někteří svěcení římského, pravdu Boží zamilujíce, k nim přistoupili, byla věc nejisté naděje; a připomínali sobě, jak často Rokycan to dosvědčoval, že z gruntu obnoveného musí býti všecko. Chtěli tedy doma mezi sebou svěcení vyzdvihnouti, a to z té moci, které Kristus církvi zanechal, aby pokud ještě svěcené kněží mají, ti jiných posvětili, od kterýchž by potom opět jich náměstkové svěceni býti mohli. Na to když se i žádosti jich i hlasové schylovaly, obávali se zase v myslech svých, bylo-li by to svěcení dosti pořádné, když by světil kněz kněze, a ne biskup; a jak by takového svěcení, když by potřeba přišla, zastávati mohli buď při jiných, buď při samých bratřích svých.
3. A když takovému pečlivému jejich se rozmýšlení několik let minulo, shromáždili se v létu 1467. z Čech i z Moravy přednější muži do 70 osob nedaleko Rychnova, ve vsi Lhotě, kdež po mnohých slzách a ku Pánu Bohu vylévaných modlitbách (aby, líbí-li se Bohu předsevzetí jejich a jestli již toho čas, ukázati ráčil, jaká by tu vůle Boží byla), losem rozhodnouti umínili. Vybrali tedy skrze hlasy z prostředka svého devět mužů, kteréž hodnými býti úřadu kněžského soudili, a povolavše pacholete, tomu co se děje, nic nerozumějícího, davše mu zavřených dvanácte cedulek, rozdati je mezi těch devět kázali. Bylo pak těch cedulek též devět prázdných, a na třech toliko bylo napsáno „Jest“, totiž vůle Boží, za kterouž, aby jim zjevena byla, prosili. Mohlo by se tedy bylo státi, .že by všichni prázdných cedulek dostali, což znamením býti mělo toho, že v tom není vůle Boží. Ale stalo se Božím řízením, že tý tři psané cedulky přišly do rukou tří mezi nimi: Matěje Kunvaldského, muže velice pobožného, Tomáše Přeloučského, muže učeného, a Eliáše Křenovského, muže obzvláště opatrného.
4. Ty oni s radostí jako s nebe seslané přijali a o posvěcení jich nové mezi sebou rady drželi. Až zvěděvše, že něš kteří z rozptýlených Valdenských na hranicích moravských a rakouských se zdržují a biskupy své s sebou mají, aby tedy i svému i jiných lidí svědomí na přítomný i budoucí čas ubezpečení učinili, poslali k nim Míchala Žamberského, pastýře svého, na onen čas od biskupa římského svěceného, s jinými dvěma, aby jim co se tu dálo oznámili, a jejich soudu o tom, požádali. Kteříž vyslaní doptali se biskupa jejich Štěpána, a ten přivolav biskupa druhého a několiko kněží, o původu svém a posloupnosti své hned od času Konstantina císaře, i o artikulích učení svého, a jak mnoho ve Vlaších i ve Frankrejchu trpěli, jim vypravovali; i zase od našich, jak od papeženců a kališných odstoupili, doslýchali, to schvalovali, z toho se radovali, anobrž těm k sobě vyslaným třem kněžím moc k svěcení kněží dali a vzkládáním na ně rukou na biskupství posvětili, i domů zas odeslali.
5. Naši s radostí tomu porozuměvše a jednoty křesťanské žádostivi byvše, o tom radu měli, zdali by s Valdenskými v jeden lid a jednu církev spojeni býti měli? Líbila se jim při nich čistota a v křesťanském životu snažnost; ale se nelíbilo, že pravdu Boží ukrývali, aniž ji svobodně vyznávali, ovšem naschvál, jen aby se protivenstvím vyhnuli, do papeženských kostelů chodili a modlářského přisluhování užívali. Na tom zavříno, aby jich v té věci, jako i v jiných některých napomenuli. Poslavše tedy k nim zase muže hodné, Valdenským to předložili, kteříž odpověděli, že se jim to předsevzetí o společném se sjednocení dobře líbí, nedostatky předložené že znají, jich nezastávají, než raději že od čistoty předků svých daleko odstoupili, vyznávají a o skutečné nápravě mysliti chtějí. I zavříno, aby se v jistém čase opět společně shledali a v té věci něco jistšího a plnějšího postanovili. Ale než ten čas přišel, papežencům to vyzrazeno bylo; kteříž proti Valdenským ukrutnějšími býti počali. A tu Štěpán, biskup jejich, ve Vídni jest upálen; jiní pak sem i tam se rozběhli, až i do Brandeburska, a odtud někteří do Moravy, zvláště do Fulneka; někteří do Čech, zvláště do Landškrouna.
6. A zdá se, že z toho Bratří a Valdenských společného jednání příčina vzata, aby potom i Bratří tím titulem Valdenských nazýváni byli. Ale oni ho nikdy nepřijímali, než že se jim z omylu dává, v svých psaních, naříkali. A to z příčiny i samé pravdy, i pilné potřeby.
   Z příčiny pravdy, že oni učení svého nikdy od Valdenských nepřijali aniž od nich obnoveni byli, než raději je v těch některých, škodných věcech obnoviti a napraviti žádostivi byli.
   Z příčiny pak pilné potřeby, protože těch proti Valdenským od vrchností vůbec vydaných výpovědí na sebe vztáhnouti nechtěli ale raději opatrně jim vyhýbali. Avšak tomu, že od Valdenských moc k svěcení kněží a tak zevnitřní biskupů posloupnost přijali, nikdy neodpírali; ačkoli i toho časem, jakž potřeba ukazovala, mlčením pomíjeti uměli.
7. Avšak toho v Rakousích proti Valdenským vzniklého protivenství aby i Bratří účastni byli, Pán Bůh chtěl. Proti nimž hned následujícího roku 1468. král Jiří svolav na sněm všecky stayy království Českého, krvavou vynesl výpověď: aby jeden každý pán na panství svém na to pozor měl, aby kohokoli z Pikhartů může, jímal, zjímané podle příčin a svobodného soudu káral, proto, aby tou přísností i zuřivostí tomu odstupování přítrž učiněna byla.
8. Byli tedy někteří zjímáni (jako i přední z kněží a starší jejich Míchal Žamberský), a v žalářích až do královské smrti držáni. Kterýmž nenáležitým a ukrutným proti sobě postupováním Bratří ponuknuti byvše, obranu k Rokycanovi, k konsistoři, potom i k králi, až naposledy ke všechněm vůbec vydali. A divným Božím řízením se to dálo, že čím více oni tu jiskřičku zadusiti chtěli, tím větší plamen z ní se vyskytoval, zvláště když i někteří z předních pánů, jako: páni Krajířové, Kostkové, z Žerotína atd. bratrským kněžím v péči duše své oddávali a v svých městech, městečkách, vsech jim sbory (nebo kostelové z vůle všeho království kališným zanecháni býti museli), vzdělávali, tak že málo potom (okolo léta 1500.) do 200 sborů v Čechách a v Moravě měli. A tuť se vyplnilo proroctví Matěje Pařížského, že povstane lid nepatrný, kterémuž nepřátelé pravdy odolati moci nebudou; nemohli zajisté.