Přeskočit na obsah

Historie o těžkých protivenstvích církve české/První Bratřím učiněné protivenství.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: KAPITOLA XIX. - První Bratřím učiněné protivenství.
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: Citanka
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
  1. Nelíbili se ďáblu takoví nové církve počátkové; protož novou a ukrutnou vzbudil bouřku, aby ji zahladil. Když zajisté o té věci pověst tu i jinde se roznesla, všudy kněží proti nim v lidu nenávist vzbuzovali, „haste“ křičíce, „haste jiskru, než z ní oheň vzejde“. Ano i sám což divné jest, Rokycan v nepřítele se jim obrátil, za opovážlivou drzost to co učinili, pokládaje. Nacházeli se zajisté kteříž i před králem i před konsistoří rozličné na Bratří žaloby vedli.
  2. Stalo se tedy léta 1461., když bratr Řehoř s jinými některými své přátele v Praze navštěvoval a v jednom domě shromáždění měl, že jsou vyzrazeni a zjímáni. Kdež to paměti hodné se stalo, že rychtář přišed, na prahu světnice té se pozastavil a slovy z Písma vzatými k nim promluvil, řka: „Všickni, kteříž chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou. A protož vy, kteříž tuto jste, za mnou do vězení pojdte.“ Byl zajisté muž pobožný a o úmysle Bratří dobře smýšlející, než že pro rozkaz vrchnosti jináče činiti nemohl.
  3. Král uvěřiv zlých lidí pomluvám, že by Bratří příkladem někdy Táborských nějakou bouřku obmýšleli, poručil Řehoře, muže svatého, zmučiti. On pak v hluboký sen aneb u vytržení mysli upad, žádných necítil bolestí a za mrtvého byl jmín od těch, kteříž ho mučili; protož ze skřipce složen byl. K němuž přiběhna ujec jeho, Rokycan, a že v tom trápení umřel, za to maje jako i jiní, s pláčem nad ním naříkal: „Ó bych já na tvém místě byl, můj Řehoři!“ kteráž slova několikrát opakoval. Řehoř pak po některé hodině k sobě přišed, jaké v tom čase měl vidění vypravoval: že byl uveden na velmi veselou louku, na níž u prostřed stál strom hojné ovoce mající, kteréž rozliční ptáci na ratolestech usedlí zobali. A u prostřed nich stál mládenec, a tak je rafíkou spravoval, že žádný z nich z pořádku svého se vychýliti nesměl. Kterýmž viděním nepochybně Pán jemu obraz církve té, kteréž on nějakým patriarchou býti měl, ukázati chtěl. Viděl při tom i jiné tři muže, jako nějaké téhož stromu strážné, kteréž po šesti letech, když v Jednotě ponejprvé tři za biskupy byli zvoleni, viděl v skutku a v pravdě, i poznal a svědčil, že to vlastně ti a ne jiní jsou, kteříž jemu v tom vidění ukázáni byli.
  4. Když pak Řehoř na přímluvu Rokycanovu propuštěn byl, vyšli hned od konsistoře na poručení královské otevření a upečetění listové, všechněm kněžím svátostmi bez ceremonií sloužiti zapovídající, a kdo by Bratřím (ohyzdným pikhartským jmenem již přioděným) posluhovati měl, že hlavu ztratí, oznamující.
    Bratří tedy v úzkostech postaveni a jako ovce pastýřů zbavené sem tam rozplašeni, zase k Rokycanovi utíkali a pro Boží slávu i vlastní spasení žádali, aby té pře, o níž ví, že Boží jest, neopouštěl a mnohým lidem, kteříž k obrácení hotovými jsou, nepřekážel a poznané pravdy pro jakou pak koli příčinu v nepravosti nezadržoval; a že on jsa všeho kněžstva hlavou, za všecky Bohu bude musiti počet vydati, a více k tomu nápodobně mluvili. Ale když ho zatvrzelým býti viděli, opustili ho, v nejposlednějším listu i ta slova položivše: Rokycane, svět jsi a s světem zahyneš! a t. d.
  5. Kterýmž listem on rozdrážděn byv, zase proti nim krále jitřil. I vyšli zase noví otevření listové, tak královským jako i konsistoře jmenem poroučející, aby nikdež, ani v Čechách ani v Moravě ti škodní lidé trpíni nebyli. A ač se mnozí nacházeli, kteří je jímati i na smrt vydávati chtěli, však Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský odrazoval, říkaje, že mučedlnictví jest jako nebezpečná pečeně, v níž se snadně červi líhnou: znáti dávaje, že mučedlnictvím právě věřící se rozmnožují; a že by snáze byli napraveni, kdy by ode všad byli vypovídáni; nebo řekl: „Když nebudou věděti, kam se podíti usmyslí sobě.“
  6. A tak Bratří ze všech stran nebezpečenstvím obklíčeni byvše a mozí z nich, zvláště přednější, po horách a lesích se rozptýlivše, v jeskyních přebývali, i tam se obávati musíce. Protož sobě oheň ku připravení nějakého pokrmu ne jindy než v noci, aby jich dým neprozradil, dělati musili; a při ohni v zimě sedíce, Písma svatá čítali a pobožná shromáždění mívali. Když pak veliký sníh býval a oni pro jakou pilnou potřebu shledati se měli, tedy aby po šlépějích vyšlakováni nebyli, do jedněch a týchž šlépějí všickni stoupali, a poslední mezi nimi za sebou jedlovou větev táhl, že se ty šlépěje sněhem zasypaly a šlaku jiného nezůstalo, než ku podobenství jakoby nějaký sedlák ku potřebě své chvojku za sebou vlekl. A proto že v takových skrýších a jamách bývali, potom je na posměch nepřátelé „jamníky“ nazývali.