Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/X.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 216–230. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po bouřné noční vichřici rozvíjí se nejkrásnější jitro. V dvojnásobné nádhernosti vystoupí z tajeplného lůžka slunko, aby znova osvětlilo krásný ten svět.

Není krásnějšího, půvabnějšího úsměvu na tváři dívčině, než když následuje na slzičky pravdivého bolu.

Není chutnějšího pokrmu nad prostý chléb, požije-li se po notném postu!

Potenšteinská „paní máti“ Marie Manriquezová de Lara bavila se právě se svou dceruškou Polyxenou ve své komnatě v hořejší části hradu; tato předením lnu, ona vyšíváním jakéhos panského znaku drahými perlami a nitěmi. Znak představoval dva křížem přeložené meče — erb Rosenberků.

Kdežto paní máti roztržitě při své zábavě přerůznými otázkami semo tam zalétála, jevila její dceruška klidnost a mlčelivost; kdežto ona projevovala dosti veselý, spokojený rozmar, jevila tato hluboký zármutek a žal.

Matka se lehounce usmívala, dcera v úkrytu plakala.

„Nepochopuji,“ prohodila po delší přestávce starší paní s poněkud posměšným úšklebkem, „drahé dítě, proč plahočíš se ještě dále na díle, jež žádný nemá účel. Až je ukončíš, vrhneš vše do ohně, abys upomínkami neutěšených událostí nekazila sobě dobrého rozmaru. Nepochopuji, že nehodný panic český tobě tak těžko z hlavy vychází, když on zapomněl tebe, jeť i na tobě zapomenouti, když on nemiluje, nemiluj i ty, když jeho srdce vychladlo, musí i tvé srdce —“

„Jakž možno zapomenouti tak krásných chvil, jež nikdy více se nevrátí… leč…“ odvětila Polyxena ještě více hlavinku skloňujíc k vyšívání, by zakryla před zrakoma přísné mateře dvě briliantové slzičky, jež jí právě s krásných očí vyskočily. Padly na znak a rozstříkly se.

„K čemu ten dětský zármutek, k čemu ty trpké upomínky, když černé nelze v bílé proměniti,“ namítla opět matka nemile jsouc dotknuta řečí dítěte svého.

„Ach ano,“ vzlykala Polyxena. „v jedné chvíli zdá se mně ovšem, že není hoden mé důvěry, an pod krov jiné zalétá, ale v druhé chvíli vtírá se ke mně myšlénka, že vše jest pouhá domněnka bez vší podstaty… a tato myšlénka vítězí vždy nad první a zůstává samotná v duši uhnětené… věřím, že přece jest poctivcem!…“

„Rosenberk?“ jizlivým úsměvem zněla otázka matčina.

„Zajisté Rosenberk, drahá máti!“

Ohnivým ruměncem pln vášně zapálila se tvář panina nad těmi prostými slovy, zlostně chopila se vějíře, rozložila jej a nepokojně si jím svěží vánky přiháněla.

„Ubohá dceruško má,“ počala po chvíli, když se z prvního návalu nepříznivých myšlének zotavila; „směšno jest naslouchati slovům tvým, jimiž míníš do ochrany bráti bídníka, jemuž není rovno v dalekém světě. Není hoden zlosyn-panic potupy naší! Tobě jest usouzeno lepším bohdá manželem se skvíti v krásné, bohaté, skutečně panské a hrdé Paříži. Celá Paříž se ti bude klaněti, až tebe uvede do nádherných komnat manžel vytříbených mravů, jehož lahodná, uhlazená, vzletná řeč ti bude zníti jako hlásky milionů stříbrných zvonků. Tam uslyšíš slavíky v hrdlech lidských a uzříš tance báječné. Ano, drahá — markýzko!“

Polyxena vypukla opět v úpěnlivý pláč. Se vším, co jí bylo milé, usoudila jí máti rozloučiti se; ne dosti na tom, že podryto její štěstí duševní, ale i ta země, ta krásná otčina, v níž zočila svůj život, měla vyměniti zemi cizí, znemravnělou. A i s těmi krásnými zvuky, kterými druhdy tlumočila nejposvátnější city, kterými slyšela nejkrásnější písně z úst českého panice na pavlanech domu Rosenberského v Praze, měla se rozloučiti!

Ach, rozloučiti, snad navždy rozloučiti!

Ale chvíle tato byla hranicí.

„Dosti toho!“ někde venku zahučel k sobě pan Vratislav. A slovem tím obrátil se zlý vítr na „jinou“ stranu.

Ten těžký vzdech, jejž Polyxena právě pracně z ňader vyrvala, byl posledním vzdechem žalu, ta slzička, která právě splynula, byla poslední slzičkou tlumočící bol duševní, příští slzička s andělským úsměvem blaženosti měla tlumočiti vítězoslávu „mučenice“. Ale hrdý, odsuzující úsměv paní Marie Manriquezové de Lara měl postoupiti rovněž tak rychle místo kyselosti nezralých rajských jablíček a pomorančů.

Na dvéře kdosi jemně zaklepal.

„Jeť volno!“

A dvéře se zvolna rozevřely.

Mlčky, tichým krokem vstoupil pan otec, lehce se uklonil a jako duch usednul němě proti paním. Na tváři jeho vytisknul se onen polousměvavý výraz, jenž vždy jeho tvář kreslil, když před se brával věci takového druhu. Brzo se pokrylo jeho vysoké čelo sterými vráskami, ale hned zmizely, když se ústa počala stahovati k obvyklému šelmovskému úsměvu.

Dlouhou chvíli mlčel, mnul si ruce a pohlížel střídavě, ale významně na dcerušku i choť. Konečně přerušil dlouhé toto mlčení pustým, mohutným chechtotem. Lehce se zvednul s křesla, opřel o damaškovou lenošku a nakloniv se ku paním počal hlasem radostným, pevným i plným svou řeč:

„Drahá choti a dceruško má, jsemť jist, že netušíte, v jaké záležitosti přicházím. Nepřišel bych, kdybych nemusil, kdybych neslyšel nad zády svišt zuzleného biče, jenž již již k šlehnutí se chystá. Chci-li zdráv ze šarvátky vyváznouti, musím bez průtahu celé historce konec učiniti. To platí také tobě, drahá choti — — — Nemám na vůli sebe omlouvati, aniž se sebe vinu stahovati, naopak vyznávám se poctivě napřed, že jediné já jsem trestu hoden. kdežto všickni ostatní, od čeledína Pavla počínaje až ku hradní slečně zasluhují největší pochvaly, leč těším se, že mnou bude nakládáno mírně a milostivě, jak se na duše Potenšteinské patří i sluší. Vždyť chtěl jsem se jen srdečně zasmáti, pobaviti! Netušil jsem, že tak rychle k slzám půjde.“

„Ale… nepochopuji,“ udiveně prohodila starší paní.

„Hned mrakem paprsek světla prokmitne. — Krátce pravím: Rosenberk jest poctivec!“

Slovo toto působilo na obě paní jako udeření blesku.

„Přísahám,“ nadšeně pokračoval pan Potenšteinský, „že není v celé říši, v celém světě šlechetnějšího panice od našeho Viléma. Jeť bílý a čistý od vší viny jako beránek. Vše, co proti němu svědčilo, bylo prázdnou pomluvou a lží!“

„Není, drahý choti, není,“ vyrušila máti proud řeči, v níž zárodky kvašeného hněvu jako mžikem vypučely, když zaslechla slovo Rosenberk. „Jsi na omylu!“ hrdým vědomím dodala.

„Nejsem!“ zvolal ohnivě pan Vratislav.

„A přece — mám důkazy!“

„Jsou liché.“

„Bohužel, nikoliv.“

„Budiž chvála Pánubohu, ano!“

„Ať přisvědčí Polyxena,“ dodala matka, dívku k trpkému vyznání vyzývajíc.

Ale Polyxena neodpovídala.

„Nuže?“ děsivě naléhala dále matka.

„Mluv, co tropil hanebný Rosenberk?“

Ale i toto naléhání minula mlčením; pozvedla k laskavějšímu otci své oči a z nich sršel lesk krásné — naděje!

„Aj,“ tichou, na pohled klidnou myslí chopila se po chvíli slova paní máti, když byla nucena obávati se, že bude hřích Rosenberkův snad za pouhý dětinský kousek pokládán: „možno Rosenberkovi ničemných hříchů prominouti?“

„Musí se prominouti!“

„S mým vědomím nikdy, pokud o to půjde, aby dceruška má pojala za manžela muže řádného, nikoliv ale prostého — záletníka.“

„Ale když pravím, že vše jest nepodstatná důměnka!“

„Tu srdečně se zasměju a řeknu, že týž kochan dopisuje s celou vřelostí milujícího srdce nejchudší dívce celého zámku Potenšteinského?“

Dychtivě pohledla na svého manžela, jak ho tato slova překvapí.

Ale mýlila se, velmi se mýlila.

Hlasitě se otec zasmál, pohladil si mohutný vous vece: „I to jest lichá historie!“

„Není pochyby, jest dosti důkazů!“

„Mylných důkazů!“

„Což žerty z nás tropil někdo?“ hněvně namítala paní máti.

„Ano!“ odtušil laskavě pan Vratislav.

„A kdo si troufal?…“

„Pán Potenšteinský.“

Nastal okamžik mlčení.

Hrdá paní sklopila hlavu, ve rty zaťala pěkné zoubky, přitiskla ku tváři vějíř jakoby chtěla rozpaky své ukryti, a po chvíli vnitřního boje nesrozumitelně ale hluboce vydechla: „Osude!“

V témž mžiku přistoupil pán blíže k Polyxeně, jemně ji poceloval na tváři a s úsměvem srdečnosti rovněž laskavě jak důvěrně zašeptal: „Ještě slunko nezašlo, aby opět nevyšlo!“

Kdyby zřel v tu chvíli Verones naši Polyxenu a věrně ji byl vypodobil, převyšovala by sláva jeho slávu celého světa.

Tu by se řeklo: „Když Verones maloval, viděl do nebe!“ —

Onen okamžik mlčení trval dosti dlouho. Pro mateř byl krušný, pro dcerušku ale nejkrásnější ze všech, kterýchž dosud byla zažila.

„Nic platno, drahá choti, musíš ku trpké věci vesele přihlížeti,“ přerušil po dlouhé chvíli pán mlčení. „Kdo nechce v propasť se vrhnouti, musí za vděk vzíti úzkou, byť i trním porostlou pěšinou! Bez odkladu nutno mladého Rosenberka na Potenštein povolati.“

„Ó hrůza!“ s úžasem zvolala máti, „což zapomínáš, že Rosenberk posud nedospělým jest? Jak dávno, co překročil dvacátý svůj rok?“

„On musí přijít, a sice hned, neboť není radno ani okamžiku meškati. Je-li nám milá čest a dobrá zpráva mezi sousedními pány, je-li nám milá naše dcera, musí hned se k němu posel vyslat, aby přišel.“

„To není možné!“ velitelsky pevně odvětila nemilostivě pronásledovaná paní.

„Ah aj,“ čtverácky se usmál pan Vratislav. „Bude snad přec možné, když něco řeknu — bude to zlé, velmi zlé!“

„Co, co?…“

„Nepřijde-li pro ruku Polyxeninu náš syn Rosenberk, přijde jiný, snad ještě méně vítaný než onen…“

„Kdo, kdo, kdo?“

„Stanislav Przyborecki. jenž po tu chvíli doufá, že Polyxena v nejbližších dnech bude jeho chotí, jeho vroucně milovanou chotí, neboť miluje on šíleně, vášnivě — a“ s důrazem podotknul: „jest Polák…“

„Kdo mu dal té smělosti o podobné věci jen ve snu tušiti?“ horlila hněvně máti na celém těle hněvem se chvějíc.

„Pán Potenšteinský!“

„Ó ten bídný troup, bláhový!…“

„Nikoliv, jest úplně v právu, neboť má za to, že dívka, kterouž miluje, jest prostou dceruškou kteréhokoliv úředníka, ale že jest z krve panské, nikdy netušil. Proto také miluje a přísahá svému živému Bohu, že Polyxenu za ženu pojme.“

Slzy vystoupily na tváři urozené paní — byly to slzy hněvu.

Zatemnilo se, zachmuřilo se nad nezdarem čelo matčino. „Nikdy se s ním nesmířím!“ tlumila v sobě vzdorovitě. Ale výrok ten byl pouhým výrokem, nikoliv skutkem.

Starostlivé pohlížela dobrá Polyxena na zachmuřenou matinku, jíž ňadra bouřně se zmítala — chmuřiloť se její čelo, jakoby se již nikdy neměl úsměv mateřské lásky objeviti.

Tu znova povznesl se pan Vratislav, by konečně záhadnou záležitost ukončil; hrdě vypnul svá prsa jako druhdy před slavným shromážděním v sněmovně na pražském hradě, pozvednul řečnicky pravici, lehounký úsměv přeskočil jeho rty, přistoupil blíže k rozbouřené mateři a jal se mluviti hlasem měkkým, něžným, ale zároveň velitelským:

„Daleko by mne vedlo, kdybych chtěl o všem vypravovati, co v průběhu posledních dnů mne o šlechetnosti i hodnosti našeho syna Rosenberka přesvědčilo. Doufám, drahá choti, že slovům mým neubíráš ani v nejmenším víry, a protož ponechávám sobě obšírné vypravování ke chvíli radostnější, kdy plesat budou dvě duše zasnoubené. Drahá choti, paní má,“ vydechl skoro prosebně, „doufám, že nebudeš s nelibostí pohlížeti ku kroku, ku kterémuž mne dohání polský mistr, neboť mám za to, že blaho tvé dcery jest blaho tvé. Pro Rosenberka pošlu posla, jenž větry bude závodit.“

Máti se ani nepohnula.

„Přivoluješ?“

Máti neodpověděla.

„Přece nechci ani nejmenším čeledínem svým vládnout, neřku-li pak s příštím manželem tvé dcerušky…“

„Matinko —“ prosila něžně Polyxena.

„Prosíme, svolení!…“

Ale mátí jako oněmena mlčela.

„Vidím, že s nelibostí ukrutnou přihlížíš k mému návrhu. Aj!“ trpce na pohled se zasmál pan vladař po chvíli, „všechnu svou povinnou lásku ku svému dítěti rozdrcuje v tvém ušlechtilém srdci mrav, jemuž všechnu váhu přikládáš. Ale není jiné rady, než aby pan Rosenberk hodně brzy — ano, hodně brzy — k nám zavítal, jinak… věru… jinak…“

„Jinak?“ ozvala se poděšena obavou paní máti.

„Jinak — každý vrabec bude o nás po pražských střechách zpívat posměšnou píseň o tom, jak dobrodruh jakýs ucházel se o ruku urozené jedinačky slavných Potenšteinů… a což doletí-li takový — vrabec až do — Paříže?…“

Paní máti zoufale vzkřikla: „Možno-li?“

Pan vladař zlomyslným odpověděl posunkem, jakoby o tom nebylo možno ani pochybovati. Vrtěl k tomu pavážlivě hlavou.

To pomohlo!

Po krátké rozmluvě opouštěl vesele pan Vratislav komnatu maje svolení, aby pan Vilém „na Potenštein přijeti ráčil ihned“.

Paní máti rozmrzena nesmírně zamlkla úplně; nesouhlasila sice s úmyslem pana chotě, ale zjevně také mu nevzdorovala po té, co slyšela.

To ovšem stačilo úplně panu vladaři, kterýž neváhal již rychle nahraditi vše zlo tisícerým dobrem. Ponechal obě paní o samotě. Byl jist, že se Polyxeně podaří paní mateř udobřiti, což se také stalo, neboť do večera beze stop zmizely chmury zatemňující čelo panino. V tu dobu věděla již vše a odporovati — nemohla! Políbila skráně své dceři, pohledla jí hluboce do očí, a spatřivši v nich tolik proseb a tolik lásky žáru, bezděky vzdechla: „Nuž, ať přijde — ať přijde pan Rosenberk…“ Vždyť byla matkou! — — —

Tušíte, kam se pán radostnými, veselými kroky ubíral?

Spěchal střemhlav do své komnaty, by bez odkladu věštil trpce zkoumanému milánovi nejrychlejší poštou šťastné a „vysoké“ rozhodnutí.

Černou tuhou napsal na pergamenový odřízek tato slova:

„Milostivý pane můj!

Bez meškání račte se na panství Potenšteinské do městečka pod hradem vydati. Vaší přítomnosti jest velmi potřebí. Věc se daří výborně! Vás věrný sluha

Petr.“

Když tato slova napsal, svinul pergamenový lístek a přivázal jej pečlivě a pozorně pod křidélko nám již známého holuba.

Ve chvilce stoupal milostivý pán s vzácným holubem po točitých kamenných schodech na věž. Nahoře vál ostrý větřík východní. Pán pozvednul pravici, v níž držel holuba, rozevřel pěst a — pustil poslíka na svobodu. Holub, jako onen Noemův archu, obletěl třikráte kolem pavlan pevné věže, ale pak náhle, jakoby se byl o dobrém přesvědčil, pustil se hbitostí střely přímým směrem ku stolici naší krásné vlasti.

Letěl posel s radostnou zprávou k Vilému z Rosenberka.

Spokojeně a jist své věci sestoupil opět pán s věže, aby se naposled zasmál s polským malířem. —

V tu samou dobu seděla „paní máti“ při stolku a psala v tajnosti rychlý list do Paříže, „že z toho nemůže býti nic, že má dcerušku bělosti křídové, oček nebeských, tváří karmínovych, zoubků perlových, ruček hedvábných, že má dcerušku andílka — ‚s českým ženichem‘!“

— — — — — — — — — — —

V touž dobu, co pan otec pustil holuba a paní máti psala, dlela Polyxena ve své zahrádce. Utrhla z nejkrásnějšího záhonu pomněnky, uvila je v kytici a zastrčila je k ňadrům. Pozvedla hlavinku, pootevřela ústka a vydechla z hloubky svého srdce: „Jest mi zachráněn!“

— — — — — — — — — — —

Holubice doletěla do Prahy za osm hodin. Kroužila nad domem Rosenberků, třepotala vesele křídloma a spustila se pak tiše na nádvoří, kdež ji slavně uvítal čacký panic.

Z nemnohých slov, jež mu bílý holub na perutech s chlumů Potenšteinských přinesl, nepředvídal arci ničeho zlého.

Zajásal, zaplesal, holubici zulíbal, a dříve než na orloji dvanáctá hodina dozněla, pln naděje na cestu se vypravil. Dobře učinil.