Přeskočit na obsah

Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/IX.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 204–216.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vracíme se opět na Potenštein.

Tam děly se v průběhu několika posledních neděl prazvláštní věci. Neuplynulo téměř ani dne, aby nějaký neobyčejný výjev nezavdal příčinu k obdivu.

Mnoho vrtochů natropil polský malíř svým nevázaným chováním vůči Polyxeně, šlechtičně Potenšteinské. Ale ještě více vrtochů natropilo to, že milostivý pán neráčil proti neslušnému chování malíře přísně vystoupiti.

Pan Vratislav upadl v takovou tíseň a byl tak se všech stran sklíčen, že chtě nechtě musil ke všemu mlčeti. Měl ovšem v moci nedorozumění rozlušiti, ale nebyl s to tak dalece nad svou rozmarnou povahou vládnouti, aby vtip, jejž s mladým Rosenberkem počal a jenž se s jedné strany tak vesele rozvíjel, zničil a ukončil.

Více než se toho byl pán sám nadál, mohutněli živlové duševní v srdci mládencově. Przyborecki vtíral se vší moci k zadanému srdéčku dobré Polyxeny a nešetřil žádných namáhání ani slov ku dosáhnutí její přízně. Dívka netušíc záměry jeho chovala se k němu vždy velmi laskavě, věnovala mu i trochu srdečnosti, ano vítala vždy okamžiku, když se s ním sešla. Tomu nebylo se diviti, poněvadž dobrodružný mistr uměl svým vypravováním přerozmanitých událostí výborně baviti, a třeba byl již v pokročilejším stáří, znal se ještě výtečně v dvorním milkování. Ano, zdálo se, jakoby ve věci té byl nyní mnohem obratnější, než v letech svého mládí. Když mu sličná Polyxena tamo v zahrádce neb i jinde přeroztomilým úsměvkem za důmyslný vtip odměnila, naplnilo se vždy podzimkové jeho srdce vznešeností a samolibostí; hlasitě zabušilo, jakoby z prsou vyskočiti chtělo, a oko i tvář jeho zapálily se žárem sálavým.

Malíř svěřil se tím vším v důvěrné rozmluvě samému panu vladaři, ano osvědčil mu prostě, že bez ženy Potenštein „tak snadno“ neopustí.

Zmatky dostupovaly právě vrcholu, mračna se srážela! Pan vladař vrtěl hlavou — ale nepovolil!

— — — — — — — — — — —

Noční stíny opět honily zbytky krásného dne. Večerní stráže sestoupila po starém řádu do údolí pod hrad, aby po vůkolí pilně hleděla, zdali se nikdo „špatnou vůlí“ k zdem neblíží, někde neskrývá neb nepotlouká, neboť bylo přísně zakázáno za temna k hradu se blížiti, lotrovsky jej ohledávati aneb dokonce v tajnosti po různých věcech pátrati. Tací lotrové, kteří proti hradnímu vynešení jednali, byli nemilostivě pochytáni, svázáni, do hradu odvlečeni, v písárně bedlivě vyslýcháni a napotom příslušně potrestáni.

Holí a provazů, ran a štulců nemělo býti šetřeno, když kdo se zprotivil neb snad dokonce „nohy na ramena vzíti“ obmýšlel.

„Hřích miluje tmu!“ znělo heslo večerní hlídky.

Šest chlapíků, skalnatého útvaru, s vysokými klobouky a dlouhými, břitkými halapartnami kolovalo volným pochodem za večera kolem hradu, bedlivě v pravo i v levo, napřed i do zadu pohlížejíce, zda se nic „loviti nedá“.

Taktéž i dnes.

Vážně kráčí tlupa ozbrojenců po úzké pěšince.

Všady noční ticho. Jen chvílemi srazí bujnější větřík několik zvuků s nebetyčných výšin mohutného hradu, jen chvílemi hlesne s výše břinkot číší, třeskot neb chechtot dobře vydařilých hrdélek. V gotických oknech objevují se poznenáhla světla — v sálech se rozsvěcuje.

Tu rozlehl se náhle temnou nocí zvuk tamburin, tleskot pochvaly — v tom obrátil se vítr na jinou stranu a z bujného života panstva Potenšteinského opět nebylo slyšeti hlásku.

A dlouho trvalo toto ticho. Nikde nic.

Tu znenáhla něco v blízkém boru zašustlo.

Jedním skokem jako chrti vrhla se celá tlupa k místu, odkud šustot ten pošel.

„Ach — milost… ó!“

„Lotře!“

„Padouchu!“

„Zrádče!“

„Šibeničníku!“

Tak znělo spílání šesti ozbrojenců, když se nočního tuláka zmocnili.

Ubohý vězeň chvěl se na celém těle, drkotal zuby a sejmul s bílé hlavy zaprášený klobouk úpěnlivě prose, aby s ním milostivě nakládáno, že neměl pražádného zlého úmyslu.

„Mlč, lotře, kdo bílý, černou noc nehledá,“ zakřikl ho nejstarší z tlupy.

„Ale, pánové, já jsem dobrý, poctivý člověk!“

„Mlč, padouchu, však skřipce, pruty a svěráky tebe brzy pravdu mluvit naučí…“

Po té vyrvali záhadnému tulákovi koš, jejž křečovitě v rukou držel, jakoby v něm poklady celého světa skrýval.

„Dobří, mocní pánové!“ pokorně prosil, „nečiňte ze mne člověka nejnešťastnějšího, pusťte mne na svobodu — já vám svou ctí ručím!“

„Hahaha!“ zachechtal se nejstarší z tlupy. „Kdo jde, aby chytil, chytě nepustí.“

V témž okamžiku zatřepetal v košíku křídloma — holub. Byl to holub Rosenberkův, byl to sluha Petr.

„Kupředu!“ zhurta velel opět nejstarší, a průvod hnul se ihned ku předu. Dva holomci s napřaženými halapartnami kráčeli před vězněm, dva po stranách a dva uzavírali průvod.

Starý sluha Rosenberkův kráčel s holubem „Pánubohu vůli ponechávaje“, se sklopenou hlavou jako na popravu. Vedli ho do hejtmanské písárny „ku zpovědi“.

Daleko po tiché krajině rozléhaly se kroky vážného pochodu, okamžikem zazněl řinkot halaparten, hluboké vzdechy zajatého „špeha“ a — třepotání holuba.

Sotva dostoupila stráž ku první bráně hradní, roznesla se jako bleskem zpráva o lovu po všech nádvořích a koutech; se všech stran sbíhala se čeládka, aby spatřila ošemetného padoucha. — Nešťastný Rosenberku!

V písárně bylo již vše připraveno. Na dlouhém stole černým suknem potaženém ležela „pravda“ — zákon — a za stolem seděl purkrabí s písařem.

Dřív než došel průvod s vězněm do písárny, přibyl sem „milostivý pán“. Vzal místo proti písaři po boku purkrabího.

Za chvíli stál již obžalovaný před soudem.

„Milostivý náš pane, přivádíme jakéhosi zlého člověka. Bylť jest se jako zmije ku zdem hradním za šera vléknul, a nepozorností svou, ale dobrodiním našeho všemohoucího Pánaboha, jenž všecko zlé ráčí v čase zameziti a k nezdaření vésti, polapen, a takž ho tuto ku spravedlivému soudu vedeme před jasnou tvou tvář, ačkoliv ona hříšná tvář padouchova není hodná milostivého, dobrotivého a blahosklonného pohledu!“

„Aj, šedino,“ vece soudně pán, „pro jidášský snad peníz dal jsi na odvahu skrovnou hrstku posledních svých dnů… mrzká, bídná třtino zrádná.“

Ostře pohledl pán na Petra, změřil ho povážlivě od hlavy až k patě, zavrtěl nedůvěřivě hlavou a hučivým hlasem přísného soudce počal výslech:

„Jméno?“

Otázaný místo odpovědi škubnul celým tělem.

„Jméno!“ zahřměl pan purkrabí.

Petr ještě mlčel.

Petr nacházel se ve strašných úzkostech; na mysli mu tanul pan Rosenberk s celou jeho záležitostí a jehož prospěch ležel mu na srdci jako vlastní život. Záhy poznal, že by mohl jediným slovem svého pána prozraditi, že by jediné slůvko mohlo rozhodnouti nad osudem milánovým. Strach svázal mu jazyk.

„Ďasové, máš-li jazyk lidský za těmi zuby, tak mluv — sic…“ rozdrážděn sápal se popuzený pán na sluhu, když marně na odpověď čekal, i udeřil pěstí tak rázně na stůl, že sám písař uleknutím vysoko se stolice vyskočil.

Také holub v košíku se uleknul.

„Jaké čáry tam v tom koši?“ obrátil pán pozornost svou k holubu, jenž bouřně křídloma třepetal.

Petr zbledl.

Služebníci ukázali pánu holuba. Tento nad očekávání s neobyčejnou bedlivostí prohlížel vzácné zvířátko. Udiven, překvapen vytáhnul obočí vysoko nad čelo, v tajnosti se usmál a zašeptnul: „Je-li možná, aj!“ Přišlo mu na mysl, že za svého pobytu v Praze v čas zemského sněmu spatřil podobného holuba na nádvoří Rosenberského domu. Ano, zdálo se mu, že to byl týž holub, o němž slyšel různé zajímavé pověsti přímo z úst mladého Rosenberka.

A pan Vratislav nespustil se již té myšlénky.

Přišel opět na stopu!

Ale nedal na sobě ničeho znáti, naopak, zdálo se, jakoby v něm zloba nad zatvrzelostí a tvrdohlavostí zajatého člověka rostla.

Zlostně se zvednul se sedadla, hrdě vypnul svá prsa a hlasem pronikajícím, přísným, pevným jal se souditi: „Před Bohem přísahej, šedivče, že slova, která za odpověď dáš, budou pravdiva, že nikoliv lží sobě zlého přičiniti chceš, ale vyznáním čisté, poctivé pravdy sobě uleviti míníš.“

Ale ani na tato slova neodpověděl Petr, věrný sluha pánův. Jen chvílemi pokynul v zmatku hlavou.

„Mluv, bídáku!“ zahřměl poznovu pán.

„Nemohu…“ po dlouhém mlčení odpověděl Petr konečně a slzička lesklá jak nejkrásnější démant skanula mu po studených lících.

Ale vlídný druhdy pán neviděl tu slzičku — úšklebek líčeného ukrutníka vyryl se mu při ústech, prohnal si na pohled zlostně rukou vlas, temným hlasem zahučel krutou kletbu, i poukázav ke dveřím, velel: „Sneste, hoši, bez meškání svěráky a pruty, špice, skřipce, kola, rozžehadla, jehly, nože a pily, mosaz, olovo, vosk a smolu, připravte kotlík, rozdělejte oheň, abychom němci rozvázali jazyk k mluvení. Bohdá, že se nemýlím!“

Slova ta pronesl pán neobyčejně ukrutnou chladností. Podivili se tomu všichni.

Bylo možná, aby pán, jenž pro svou laskavost, dobrotu a mírnost daleko široko znám byl, aby otec šlechetné Polyxeny, aby vznešený hodnostář dopustil se podobné hrůzy? A přece, on velel!

Čeládka vyletěla strašnou předtuchou uděšena z písárny, aby vyhověla ukrutnému přání pánovu.

O překot sháněly se ve sklepích a skrýších rzí pokryté nástroje, jichž pouhá jména dostačovala, aby hrůzou naplňovala všechny duše žijící.

Víte, co značilo „vzíti někoho na šroubek“?

Mezitím co byl shon po nástrojích, rozepřel pan Vratislav „knihu pravdy“, aby temným hlasem předčítal odstavec, v němž bylo psáno, jak se má nakládati se škůdci různého druhu.

Znělať strašná slova takto:

„Zloděje aneb škůdci nočního času, též také kdožbykoli úklady aneb zálohy někomu stroje, na něho čekávaje, číhaje, z úmyslu jej zabil aneb zabiti chtěl, by pak pro některé překážky i nezabil, za mordéře počten bude a pokutu mordéře ponese.

Kterážto taková jest, že mordéř takový úkladný má předkem ke koni přivázán, potom po ulicích i cestách smýkán býti.

Když by pak na rozhraní přivlečen byl, od popravce mají mu kolem hnátové zpřeráženi býti: on pak jsa roztažen aneb vpleten do kola, má k hrůze a k přestrašení jiných mordéřův s týmž kolem vyzdvižen býti.“

Když pán tato uvedená slova přečetl, prudce uzavřel starý zakonník, tak že mohutný kotouč prachu z desk i listů se vyvalil. Nastal okamžik mlčení, kteréž nevytrhovalo než kývání ohromného kyvadla na neméně ohromných hodinách.

Sluha Rosenberkův přemítal o svém osudu.

Ručičky na hodinách rychle ubíhaly, neubíhaly jimi také poslední chvíle „špeha“? Trnul nad takovými myšlénkami. V tom zazněl před písárnou břinkot starých želez — rozevřely se dvéře a čeleď vstoupila s nástroji.

„Nasaďte mu špici, i bude-li třeba kleštěmi zmocňujte se hříšné zpovědi…“ velel pán úžasnou krutostí.

Ihned činily se přípravy. Ale když počala se železa dotékati těla odsouzencova, počal o milost prositi.

S podivuhodnou mistrností tvářil se dobrý druhdy pán; hrdým opovržením pohlížel na nešťastníka, hladil sobě lhostejně dlouhý vous, jakoby ani neslyšel kvílení a naříkání.

„Nuž mluv tedy, co tebe pod zdi našeho hradu vedlo… jinak…“ prohodil, když zpozoroval, že skřípání želez účinkovalo. „Budeš svoboden, když pravdu zjevíš…“

Sluha pozvednul hlavu, v očích se mu zaleskly opět dvě slzy, rty se mu zachvěly. „Přišel jsem na výzvědy!“ vyrval po dlouhém boji z prsou, zdrcen jsa na těle i duši.

„Přišel na výzvědy!“ opakovali s ustrnutím všickni, jediný soudce se vesele usmál.

„A kdo tebe poslal na výzvědy?“ tázal se pán dále živým chechtotem.

„Ro — Rosen — Rosenberk…“ koncem výdechu zaúpěl Petr. Zakryl si tvář, jakoby se rděl za slova, kteráž právě byl pronesl, hlasitě zaplakal a křečovitě sepjal ruce. Měl za to, že slovem tím zradil pána, jehož choval na Krumlově v plenkách, jehož celoval, jehož před každým úrazem chránil, jehož — pochoval. — Pochoval ho bídnou zradou, vrhnul ho osudu v ústrety.

„Nyní mne vezměte a zničte, bych se déle netrápil,“ umírajícím hlasem prosil usmívajícího se soudce.

„Nikoliv, starče šlechetný, ničím nebude tobě ani pánu tvému ublíženo — na mou čest.“

„Jak, milostivý…?!“

„Ano, ale žádám od tebe, abys stejně dobře ke mně byl jako já k tobě a panu Rosenberku; chci pravdu věděti, nikoliv abych z ní sám těžil, nýbrž abych co v ní vznešeného i poctivého oceniti mohl.“

Na toto přímé vybídnutí vypravoval sluha Petr všecičko s největší bedlivostí. Co vypravoval, provázel slzami v očích a takou vroucností, takou láskou ku svému pánovi, že mimoděk sám vladař Potenšteinský se zarděl. Vypravoval vše od počátku až ku přítomnému okamžiku pravdivě a jasně, netaje ani nejmenší svědectví vzácné neúhonnosti Rosenberkovy, tak že kochan vystoupil v řeči služebníka jako pravý šlechtic duší i rodem.

Když Petr umlknul, pozvednul se pán s křesla, hlasitě ale dobrácky se zasmál, a zaklepav sluhovi vlídně na ramena zvolal mohutným přízvukem: „Nikdy slunce nezašlo, aby opět nevyšlo!“

Po těch slovech chytil holuba a opustil rychle písárnu přikázav, aby vězeň byl dobře střežen, ale aby mu v ničem ublíženo nebylo. Kroky, jež ho odtud nesly, podobaly se veselému tanci.