Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/XI.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 230–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Co se dále dělo, nejpravdivěji nám zanechala znamenitá „Pamětní kniha Potenšteinská“, kteráž za slavného vladaření milostivého pána i ochránce všech nábožných lidí, Vratislava, pána na Potenšteině i na Liticích, velmi pečlivě a řádně v hejtmanské písárně od hradního písaře Prokůpka vedena byla.

Tam zapisovalo se ve všechněch dnech, každého měsíce přes celý rok, vše, co se dělo v slavné zemi české, na vůkolních hradech, ale jmenovitě co se událo na znamenitém zámku Potenšteině, o rozličných proměnách a příhodách, šťastných i nešťastných, veselých i smutných, hradních i osobních.

A tak čteme o vypravovaných událostech následovně:

„Léta Páně 1568. 5. Julii, jinak v pondělí po svaté památce sv. Petra.

Pan vladař ráčí činiti k uvítání jakéhos velmi vzácného hostě znamenitých příprav slavnostních, jakýchž tu již dávno nebylo. Ráčil na rychlo do kraje vyslati několik čeledínů, aby sehnali ke hlučným zábavám umělce všeho druhu.

Item ráčil naříditi porybním do šesti velkých košů schytati dobré kapry, štiky a pstruhy, kuchmistrům a kuchařům ráčil připověděti, že pro mnoho hostí bude pilné práce a aby měli dosti dobré zvěřiny. Šafářům a šafářkám i dívkám ráčil poručiti, aby v ničem nešetřili, ani v másle, ani v soli, ani v drůbeži, ani v koření, aniž v čem jiném. I sklepním bylo dáno vědění, že mají štědrou, dvojnásobnou měrou měřiti.

Item ráčil pan vladař poděliti jednoho čeledína novým partikálem barvy pěkně modré a novým šatem karmazínové barvy, jehož vrchní část jinak kazajka zvaná s dolejší, zvanou nohavice, v jedno pěkně spojena jest. Šat tento slavnostní zapíná se na zádech velkými malovanými čamrdami. Jest z toho potěšení veliké.

Item 6. Julii jinak v úterý po památce sv. Petra.

Jestiť v této chvíli po celém zámku velmi hlučno. Před poledním ráčili přijeti z vůkolí i z dalších krajin vzácní hosté, kteří jsou od pana vladaře ku zábavám pozváni. Bylyť pak tyto osoby ze stavu panského a rytířského, z nichž přední byli: Šebestian z Plav, Joachim z Hradce, Kavka pán z Řičan na Štěkné a Švihově, Jošt z Jerčan, a Adam Ludka, posel biskupa Krakovského. A kromě těchto jmenovaných pánů ráčily s nimi na hrad přijeti jich paní i slečny dcerušky.

Z umělců pak tito zavítali:

Veršovník jeden.

Tanečnic sličných z Francie šest.

Herců divadelních obojího pohlaví tolikéž.

Kejklíř jeden.

Planetář jeden.

Medvědář jeden s třemi medvědy.

Šaškové z Vídně dva.

Hudců, píštců, trubačů, marhaníků, loutníků a bubeníků počet veliký.

Též zpěváků bylo mnoho.

Toho dne bylo v zámeckých maštalích koňů 57 i vozníků 4; tedy sumou 67.

Ale nebylo ten den mnoho zábav, an hlavní host zde ještě chyběl. Pan vladař ráčil s pány hráti v kostky a později s paními s pavlanů na štvaní dvou medvědů přihlížeti.

I ráčil pan vladař býti vesel dosti, ale paní máti méně.

Item 7. Julii, jinak ve středu po památce sv. Petra.

Toho dne časně z rána ráčil pan vladař s četnou družinou na dvaceti nádherných koních s hradu na důl sjeti, slibuje všem překvapení veliké a radostné. A když dole byl, čekal kohož bedlivě na Hradecké silnici. Povstala z toho znamenitá zvědavost.

Dříve než se pan vladař vrátiti ráčil, dlouho dlela slečna Polyxena v domácí kapli pobožně i cudně k Pánubohu se modlíc, a pak ustrojila se nejslavnostněji v zlatohlav i drahé perly. Pak ráčila sejíti ku fortně, kdež s toužebností očekávala návrat páně otcův.

Když zvoněno před poledním, oznámeno od prvního mostu, že „již ráčí přijíti“.

A nedlouho na to bylo po celém zámku veliké jásání a veselení, neboť ráčil pan vladař přijíti společně se statečným, rekovným, slavným i zbožným panem ženichem slečny, Vilémem z Rosenberka.

Mám za nutné poznamenati dobré paměti, že statečný pan ženich neráčil o ničem věděti, i že byl od milostivého pana vladaře v tu chvíli jat, když se silnicí za neznámou věcí do městské krčmy bral.

Když ku fortně vzácný host-ženich přišel, uvítala jej tam milostivě panna Polyxena. Ráčila mu podati svou ruku k přátelskému políbení. On radostí zaplakal a hluboce se uklonil beze všech slov, neboť nebyl mocen velkých řečí. Pan otec při této příležitosti tato slova prohodil: „Slunko ještě nezašlo, aby opět nevyšlo!“

Nejprve byl panic do komnat paní mateře veden, kdež dlouho trvala přátelská rozmluva mezi panem otcem, paní mateří i slečnou dcerou. Z cizích nikdo nebyl přítomen. Vážná tato rozmluva trvala po samou hodinu po polední, načež se ráčilo veškeré panstvo, domácí i cizí, v slavnostní síni v druhém dvoře sejíti k hodování a k zábavám.

Mělť pan vladař potěšení veliké, vidě jak laskavě a dobře se slečna dcera s panem ženichem k sobě mají. Také paní máti ráčila se potom milostivě udobřiti, ana záhy proměnila nedůvěru k panu ženichovi v největší laskavost a přívětivost. Ráčila mu podati svou ruku k políbení.

Na večer bylo hlučných zábav množství.

Nejprve byl na nádvoří starý medvěd jednou divokou kočkou zrzavé srsti štván ku spokojenosti všech. Pak ráčil pan vladař dáti poručení ku tancům.

Damaškové záslony jsou se šumem rozevřely a na drahých perských kobercích počaly půvabné tance tančiti tanečnice za víření bubínků a svištění píšťal, i tak skákaly vysoko, uměle i pěkně, že se všickni této kráse znamenitě divili.

Ale pan Šebestian z Plav ráčil se z těchto tanců více mrzeti než těšiti, a sice proto, že tanečnice tyto nemilují prý nikdy stud, že odkrývají necudně hanby své tím, any šat svůj při hrdle z předu i ze zadu silně vystřihují, že ruce své obnažují stejně jako ňadra, a že ve všem falešné jsou, tak že místo pravých perel a ryzího zlata sklo a lesklé kamení na se věší, že tváře své fermeží barví, oči plejveisem natírají, vlasy pálí a se fintí jako nějaké selské — lachny.

Umělci divadelní prováděli na to velmi zajímavé divadlo, při čemž se udál jeden strašný mord, spáchaný od jistého rytíře na vlastní manželce, panilé Bohunce. Panstvo ráčilo při tomto divadle hodně plakati.

Pak přišel kejklíř, který oheň jedl a z drtin zlato dělal.

Ku konci se jeden veršovník dosti přičinil, aby dobrým svým vtipem mnohou pravdou pozlobil, ale i rozesmál.

Když pak všickni umělci již unaveni byli, když tanečnice již tančiti, vysoko skákati nechtěly neb nemohly, když herci mordovati se zdráhali, když kejklíř již oheň jísti neuměl, bylo pozdě v noci a na čase k lůžku se odebrati.

V tom okamžiku pozvednul se s křesla dávný přítel pana vladaře i jeho rodiny, stařičký pan Joachim z Hradce, a pozvedna vysoko nad hlavami vysokého shromáždění pohár, ráčil tento slavnostní přípitek pronésti:

„Ať žije domácí slečna Polyxena, ať žije v šťastném manželství mnohá léta její ženich, statečný pan Vilém z Rosenberka!“

A po těchto velepočestných slovech ráčilo se veškeré panstvo zvednouti, čeledínové naplnili všem poháry a všickni zvolali jedním zvukem jakoby volal celý svět:

„Ať žije pan Rosenberk, ať žije jeho spanilá choť!“

Když byl tento přípitek ukončen, ráčil sobě pan vladař přáti, aby mu byly předloženy dva naplněné poháry.

A když se tak stalo, podal jeden pohár vznešené paní mateři, vece celým srdcem svým: „Nuž, drahá choti, již prosím vroucně: Ať žijí naši novomanželé!“

„Nechť žijí blaženě!“ dodala laskavě paní máti, vyprázdnivši s panem vladařem oba poháry do poslední kapky.

I nastalo z toho potěšení a radování velké i všeobecné. —

Na věčnou oslavu tohoto krásného dne ráčil pan vladař veškerá vězení dokořán otevříti, vězně z nich na svobodu pustiti a mimo to jich i chutnou stravou poděliti.

Item 8. Julii, jinak ve čtvrtek po památce sv. Petra.

Nazejtří po slavnostní hostině událo se mimo jiné toto znamenité:

Stanislav Przyborecki, rodem ze slavné říše Polské, mistr výtečný umění malířského, který na zámku po tři neděle sobě liboval a nikterak se s námi rozloučiti nemohl neb nechtěl, dal krátce po veliké hostině na jevo, že nerad jest ze všeho velmi.

Neboť spatře poprvé týž pán slečnu Polyxenu po boku vznešeného pana ženicha Viléma z Rosenberka, nemálo se durdil a podivil, i náhle tak se uzdravil na těle i na duši, že déle na Potenšteině zdržovati se nemínil, anobrž co nejrychleji odtud pryč odebrati za dobré a užitečné spatřoval. I řekl jest milostivě o něm pan vladař, že s větší jest mu výhodou Potenšteinské květinky malovati než milovati. Anžto!

Item 10. Julii, jinak v sobotu po památce sv. Petra.

Pan vladař konal se zvláštní přízní a laskavostí svatební veselí poctivému čeledínu svému Pavlovi, kterýž do svatého stavu manželského pojal cudnou a zbožnou dívku Lenku, pěstounku nad všechny řádného hradního Tomáše.

Pan vladař ráčil dáti nevěstě pět kop grošů českých daru svatebního, a pan Vilém z Rosenberka milostivě podělil ženicha obrazem — Lenky, kterýž byl maloval znamenitý mistr malířský, Stanislav Przyborecki, za svého pobytu na Potenšteině.

A tak žehnej jim milostivý Bůh!“ — —

* * *

Tolik zanechaly ku pěkné upomínce „Paměti Potenšteinské“.

Bouře, kteráž se vznesla nad hlavami kochánků, byla pouze bouří májovou, po níž celý krásný ten svět k novému životu se vzkřísí, po níž tak krásné a něžné květinky rozkvétají.

A věru! Ač blesky dosti se křižovaly, větry nevlídně hučely a hrom pekelným rachotem hřměl, nesetřásla tato májová bouře ani ten jarní květ nejněžnější všech květinek, ten krásný květ Polyxeny — květinky Potenšteinské! —