Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 133–139.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nejkrásnější jarní den klonil se ku konci.

Slunce zacházející za hory metalo dlouhé stíny do krajiny; poslední slabounké paprsky prokmitaly a draly se šelestivým listím, i zdálo se, jakoby onen tichý, teplý větřík tajemným svým šepotem chtěl uspati doutnající památky krásného dne. Zlatý lem pěkné vroubil vzdálené hory a v nejblíže příštím okamžiku rozloučilo se slunko s drahým tím světem.

Větřík, jenž právě mimo vanul, přinášel z blízkého boru poslední tlukot vzácného slavíka…

Točitou a příkrou silnicí pod Potenšteinem kolíbal se zvolna povoz ku samému hradu. Ale sotva se přibližoval ku první bráně hradní, vyřítilo se na povoz několik holomků, z nichž dva ujali za uzdy koně a jeden zvolal:

„Kdo a kam tak za šera?“

„Vezu mistra jakéhosi z Prahy,“ odtušil vozka a jel dále.

Při druhé bráně zadržel je „hradský“ a tázal se rovněž jako předešlý, kam a co vozka veze.

Když i na tuto otázku slušně bylo odpověděno, dal hradecký spustiti most.

Hned ve fortně však opět zastavili holomci povoz, a hradecký přistoupiv ku dvířkám požádal zdvořile mistra, aby neráčil sobě laskavě obtěžovati a do „hejtmanské písárny“ se odebrati.

Každý totiž, kdo Potenštein navštívil, byl nejdříve do „písárny“ uveden, kdež s ním napsána krátká zpověď, „aby zlé havěti se nahoru nedostalo“, a také držána býti musila, „poněvadž ve světě je zlých a nepoctivých lidí dosti“.

V písárně ho očekával vážný pán v černém obleku, s vysokým čelem, s přísnými zraky.

„Jméno!“ zahučel.

„Stanislav Przyborecki,“ odpověděl otázaný s touž chladností, jakou byl tázán.

A nad listem „zápisní knihy“ zašustilo páně písařovo brko, jakoby někdo hráběmi po uschlém klestí a strništi se rozjížděl. Po chvilce umlknul šustot, písař pozvedl opět vážně hlavu: „Řemeslo?“

„Jsem uměním malíř.“

„Vítejte domu našemu!“ odvětil již přívětivěji písař. „Vaše přání, mistře?“

„Mé přání jest, býti pánu hradu předveden — mámť na rychlo, neboť kvapná práce mne do vlasti volá, a přece bych s velkou nelibostí panství slavných Potenšteinů minul, aniž bych se mohl jich přízní honositi.“

„Prosím, nemeškám vás ohlásiti.“

Písař pokynul ku dveřím a vážně se uklonil.

Před dveřmi očekával ho již malý hošík, by mistra uvedl před panstvo. V okamžiku dospěli v předsíň.

Téměř současně trhnul pán hradu, se svou nádhernou družinou při zábavě se bavící, zvonkem, a jako bleskem zmizeli s drahých koberců perských z Tarahanu a Charasanu půvabné tanečnice a tanečníci, ponechávajíce místo to přicházejícímu umělci. Zamlkly zároveň zvuky tamburin a zvonečků a vůči nastalo hluboké ticho.

Vstoupil Stanislav Przyborecki.

Až k samé zemi se uklonil a jal se čistým, zvučným a pevným hlasem svou žádost přednášeti:

„K nohám se kloním panstvu vznešenému i cudným paním líbám pokorně lemy šatů i vší české zemi z vlasti polské pozdravení přináším!“

Mistr se opět uklonil na všechny strany a mohutná prsa hrdě vypnuv, pokračoval pln ohně ano pln náruživosti:

„Jsemť uměním malíř — učeň slovutného našeho otce a krále nedostižitelného Tintoretta. Přicházím, bych u vás přízeň sobě získal…

Jsemť mistr, jenž troufá sobě kouzla tvořiti; lidi bez duše, pokrmu i nápoje nechat žíti, květinky ty nejpestřejší i nejkrásnější pro celé věky bez vláhy i slunce nechat růsti; jsemť mistr, jenž vládne jako kouzelným kamínkem štětcem malířským. — Ne jednu krásku jako rozvitou růži jsem na plátně zvěčnil, a kdežto dílo boží třeba již dávno v chladném hrobě dřímá, skví se moje dílo věčně stejnou svěžestí a krásou…“

„Aj, mistře,“ rozmarně prohodil pan Vratislav. „Ty mluvíš, jakobys kouzlem vládnul, jakoby v čarách tvá moudrost vězela, nebo jakobys sám všemohoucím Bohem byl.“

„A přece jsou slova má daleka ode lži. Dovol, pane, bych několikráte vystřídal pohled svůj s oním slečny dcery tvé, a při sám bůh, že než se slunko několikráte za horami znova objeví, dvou dcerušek v jedné budeš míti. Jen zkus a uhlídáš, že neklamu!“

„Budiž!“ uvolil se beze všeho odporu vladař Potenšteinský.

Srdce malířovo zaplesalo — nad první obtíží slavně zvítězil.

Když cítil, že šťastně zvítězil nad první překážkou, pustil se bez otálení v jednom proudu na druhou, ale s touto nebylo mu usouzeno tak šťastně poříditi jako s první, ačkoliv zdála se býti daleko nepatrnější od předešlé.

Nepozorovaně ocitla se v pravici obratného mistra okouzlující růže. Byla ta ona květinka, kterouž byl obdržel od mladého Rosenberka pro Polyxenu. Rozhlédnul se s tajeplným úsměvem v půlkruhu po paních a dívkách zde shromážděných, a nemoha se jistotou dcerušky Potenšteinské v této směsici dopátrati, zabřeskla v něm smělá, osudná myšlénka, i v této věci přímo k panu otci se obrátiti.

„Dovol, vzácný pane,“ pravil, „abych slečně dceři tvé, jejíž spanilost zvěčniti čest mám, podal rukou tvou skrovný, ale čistý dar, v němž nechť spatří ona sebe…“ To řka podal mu růži.

Vděčně přijal pán květinku, ale chtěl se dříve její vůní oblažiti. Leč sotva pozvednul růži blíže k obličeji, zarazil se. Ostře pohlednul malíři do tváře a skrytě se usmál.

Malíř však ničeho netušil.

Chtěje předejíti všechny rozpaky podržel pan vladař růži v ruce, zatrhl prudce zvonkem a nabídnul mistru nejbližší sedadlo.

Opět rozhrnuly se záslony, služebníci rozprostřeli po celé komnatě drahé perské čalouny, poznovu zazněly zvuky hudců, pištců a trubačů, zazvučely tamburiny a zvonky a veselý rej počal znova.

Tu teprve bylo polskému hosti možno, poohlednouti se na shromážděné panstvo, několikráte přejel zrakoma řadu spanilých a cudných paní a dívek, leč slečny, které měl příležitostně pošeptati slova: „On vás zdraví“, vypátrati neuměl.

A dávno vyplul už měsíček v úplňku nad temnými lesy, než v místech těch proměnil se šumný hluk v tišinu nočního spánku.