Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/II.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 122–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynulo několik neděl — na Potenšteině rychle a veselo, šumně a šťastně jako obyčejně, ale v duši mladého Rosenberka zvolna a smutně.

V chování panice nastaly záhy náramné změny. Kdekoli se mohl jakékoli společnosti vyhnouti, učinil tak. Všude viděl v myšlénkách před sebou potenšteinskou květinku a myšlénka ta pronásledovala ho jako stín ve dne v noci, nikde neměl pokoje, nikde neměl odpočinku, jako plachá zvěř utíkal s místa na místo, nikde nemaje stání. Se vším, cokoliv ho dříve lákalo, opovrhoval nyní, a za útočiště vyvolil sobě tichý domovský park.

Tam se utíkal za teskných chvil a svěřoval své posvátné city šelestivým větříkům. Jednoho dne přistoupil k staré lípě, na nejzazším konci nádherného sadu, vyňal z pasu ostrý nožík, dotknul se jím kory a počal dílo nejšlechetnějších citů mladických — uměle vyřezal na kmeni malé srdéčko! —

Když ukončil dílo, samolibě se usmál.

A tak odloučen ode všeho víru panského života trávil několik dnů jako poustevník v poušti; leč záhy počínal mu domovský park těsný býti, vzduch, který jím vál, dusil ho; ta zeď, která vroubila celou zahradu, mřeží mu byla mezi životem a smrtí.

Kdykoliv pohlednul tamo ku straně východní, bezděky slza v oku jeho zaleskla se a hořce k sobě zašeptnul: „Proč nejsem zrozen v chatrči chudého rolníka… ach, neznal bych žádných pout, žádných prázdných povinností…“ A nedokončiv sklopil zadumán hlavu a popošel hloub do šerého stromoví, kdež žádné oko ho nemohlo stíhati, kdež žádný chechtot nezazněl za jeho zády.

Ale ty okamžiky zvolna jako léta a ty dni zvolna jako celé věky ku předu se ploužily.

Tu když jednoho krásného dne opět přistoupil ku posvátné lípě, přišla mu na mysl zvláštní myšlénka. Jako blesk po hromosvodu sjede, tak sjela ona myšlénka z mozku do srdce. Prudce jeho srdce zabušilo.

Dumal panic a dumal dlouho.

Nespustil však tentokráte smutně hlavu; hrdě ji pozvednul, zajiskřilo se mu v oku, lehounký úsměv přeletěl přes jeho ústa a v okamžiku zmizel ze sadu. Lehce, téměř jako větříkem unášen opouštěl tajně otcovský dům; chvátal Ostruhovou ulicí, minul dům za domem, zabočil v pravo i v levo, až se konečně ocitnul před staroměstskou mosteckou věží; na mžik se zastavil, ale hned chvátal dále podle křižovnického kláštera uličkou Polskou a setrval neunaveně ve spěchu až po samý cíl své cesty.

Náhle se zastavil před nepatrným ale směšným stavením. Nepamatovalo-li kněžnu Libuši, alespoň pamatovalo vévodu Křesomysla.

Domek ten, ačkoliv byl velmi úzký, pjal se k závratné výši a ležel mnohem níže než ulice, tak že do vnitř bylo sestupovati po několika stupních; mimo to skvělo se stavení to několika slepými okny, výtečně vyspravenou doškovou střechou, v půli strženým komínem, bezpočetnými výklenky, koutky, hrázemi, podporami a pavlánky.

Jak patrno, nebyl tedy domek tento příliš lákavý, nicméně mohl se těšiti hojnou a vzácnou návštěvou. Co den vstupovali těmi nízkými zelenými dvířkami urození hosté a hledali zde muže, který v poslední době po celé Praze jednak svým uměním, jednak svými zvláštnostmi mnoho nadělal hluku.

Byl to malíř-dobrodruh, Polák Stanislav Przyborecki.

Usadil se od nedávna v onom domě v přízemku shora; obýval dva pokoje, z nichž jeden měl podobu kulatou a ohromně vysokou, druhý podobu pravidelného trojhranu a lišil se od prvního tím, že měl místo oken střílny, třetí konečně místnost, kterou nazýval „kuchyní nebo hvězdárnou“, trůnila mocně nad prvním i druhým pokojem — byla totiž spojena řebříkem, jehož arci každý druhý příčel chyběl.

Obyvatel sám vynikal mohutným vzrůstem, poctivou ale dobrodružnou povahou, a mimo to mnohými zvláštnostmi.

Rodem byl marnivý šlechtic polský, řemeslem malíř, jenž vyšel ze školy slavného Vlacha Tintoretta. Podle obyčeje některých tehdejších umělců potloukal se světem, nabízeje všady své umění a prováděje dobrodružné kousky.

Veselý, bezstarostný život cenil nade všechno a protož nešetřil ničeho, co mu sloužilo k vyražení. Plýtval penězi, když jaké měl, jako Kroesus, neměl-li žádných, nezoufal.

Časem si také rád zamilkoval, srdce mu zabušilo, zapálil, zahořel, ale opět vychladnul a „nechal toho“.

Pravíval: „Nic po tém!“

Jeho ostrý, vycvičený zrak hleděl na vše tak, jak se to ve skutečnosti mělo, a v prvním okamžiku věděl, jak s kým jednati, aby si získal jeho přízeň.

Paním a pannám uměl se dvorně klaněti a vábil je na svou stranu lichocením a různým obdivováním, často však metal pernou pravdu i největším urozencům do tváře pod rouškou veselého rozmaru.

Pro tyto a mnohé jiné vlastnosti byl hledán a všady vítán.

K tomu muži spěchal dnes mladý Rosenberk.

Když se panic ocitnul přede dveřmi polského dobrodruha, prudce na ně zaklepal.

Nikdo se neozýval.

Zaklepal po druhé, a když i tentokráte nikdo se neozýval, vešel směle do vnitř.

Proti dveřím v starožitném ale pohodlném křesle dřímal Stanislav.

„Dobrý den!“ zvolal hlasitě Rosenberk.

„Ah!“ vydechl malíř ze slaďounké dřímotinky se probouzeje, „už zase někdo… medvěd…“

„Dobrý den, mistře Stanislave!“

Teprve nyní se mistr řádně probudil a ihned zdvořile hostě vítal: „Upadam do nóg, wielmožny panie!“

„Čeho přeje sobě slavný pán od nejnižšího svého služebníka, pane dobroději?“

„Za dobrý peníz dobrou službu,“ odpověděl otázaný.

Při těch slovech vyňal kochan z kapsy sáček lesklých zlaťáků a hodil je významně se usmívaje před malíře.

Tento je však lhostejně přikryl ubrusem a doložil: „Není vše za zlato — slunce ani za sto tisíc nemůže v noci svítit…“

Rosenberk se zarazil.

Neúčinkovaloť zlato tak, jak si toho byl přál. —

„Nuže, prosím, čím sloužiti mám?“ přerušil po chvíli malíř mlčení.

„Miluji — miluji vřele!“ zvolal po drahné přestávce z hloubi duše své host a uhodil tímto slovem na osu celé rozpravy. „Miluji,“ pokračoval stejným zápalem, „a jsem milován, ale —“

„Láska!“ vesele skočil Polák do řeči, „toť ona choroba dědičná všech nováčků, kteráž dovede dohnati oběť svou na pokraj samé propasti… Znám, znám dobře, drahý pánku, takové švandy… Zda nevlezl tobě do teplého doupěte drzý jestřáb… jakás neť, švagřina, babka nebo jiná zmije podrývající blaho duše, blaho srdce?…“

„Vzácný mistře, jiná zloba houpá se nad mou hlavou — je to pouhý mrav, pouhé nic a přece tak zlé, že sotva na světě podobného.“

„Hahá!“ bujně se zachechtal mistr. „Již vím, co duši tvou, pane, hněte. Jeť láska podobna jádru, jež ukryto jest ve tvrdé skořepině; kdo chceš se zmocniti plodu, musíš prve skořepinu rozlousknouti… Ale, drahý pane dobroději, při té trudné práci dobrý pozor měj! Jediná chybná rána může rozdrtit i jádro. Ta skořepina je ovšem tvrda, ale vezdy křehká jako sklo!“

„Ach ano, velmi tvrda bývá.“

„A také velmi nechutna!“

„Velmi, velmi nechutna.“

„A přece bez ní neuzrál by chutný plod; kamkoli pohledneš, sterých příkladů uhlídáš. Tam viz něžnou květinku plnou vnady a rozkoše, zda neplesá srdce tvé, když zrakem čteš tu neporušenost? Ale pomni, zda by tak čista, krásna býti mohla, kdyby ji pečlivý zahradník od každého úrazu nestřehl? Tu přiletělo by rojem plno lotrů, kobylek, chroustů, vrtáků a steré jiné luzy a holoty, by ubohou bezbrannou květinku o veškeré její vnady loupežnicky připravili… by ji…“

Rosenberk sklopil hlavu, ohnivý ruměnec rozlil se mu po tváři, a teprve po okamžiku pokynul mlčky na srozuměnou hlavou.

„Dobře musíme květinky opatrovati, aby žárem neschly, aby je hmyz nezničil…“

„Mistře,“ zvolal pak kochan, „díky za ta slova. Leč mně jest třeba tvého umění a tvého bystrého rozumu k poctivému úskoku. Mrav mi toho nedovoluje, po čem toužím dnem i nocí… Jsemť panic rodem Rosenberk…“

A panic se opět zamlčel.

„Nuže?“ po chvíli pobídnul ho ku další řeči mistr.

Rosenberk se klidně zvedl s křesla, přistoupil blíže k němu, ujal jeho ruce, vroucně je stisknul, slza jak nejčistší démant vyskočila mu z oka a prosebným, jemným hlasem jal se žádost svou přednášeti:

„Celý život svěřuji tvé poctivosti, mistře; já důvěřuji… tys poctivec, ty učiníš mně, čeho tobě nebudu moci zlatem a stříbrem zaplatiti. — Ty přineseš mně obraz mých myšlének, mých krásných snů — žádám, abys na plátno mistrným štětcem vymaloval tu tvář, kterou zbožňuji, kterou nad vše cením, abych ji mohl zulíbati a jí se klaněti…“

„Zajisté, lepszy rydz, niź nic!“

„Skromná to žádost, ale k provedení dosti obtížná…“

„U běsu obtížná, nic snadnějšího od toho!“ laskavě odvětil Polák.

„A přece, mistře! zvolal nedůvěřivě Rosenberk, ani paní máti, aniž pan otec, aniž kdo jiný smí o mém přání tušiti, neboť kdo o mém tajném záměru se doví, nemilostivě mne pohaní, všemožně potupí a mrzký klep po zlém světě roznese…“

„Dělník maje vážnou, tajnou robotu na práci, nepůjde s ní ku světlu, ale ve tmě ji bude pilně držeti a chrániti ji před každým paprskem světla, jako střelný prach před jiskrou — k čemu těch starostí, drahý pánku dobroději?“

„Jakž, mistře, ty troufáš si…“

„Na mou čest!“

„Ty troufáš sobě mně bez všeho nebezpečí nejskvostnější dar z Potenšteinských výšin přinésti? —“

„Tak jest — zde čestná má ruka! Žádný-li čert svou ruku v tom nepovede, vyhovím.“

„Ty klameš, mistře!“ trpce vydechl ze sebe panic.

Malíř důstojně zatřásl hlavou, vložil vlídně ruku na ramena milcova vece: „Nikoliv — jako toulavý malíř zavítám na sídlo otce sličné nevěsty a nabídnu obratnou řečí své umění; svůj štětec rovnat budu s týmiž, kterýmiž kouzla svá tvořili Rafaelové a Tizianové a mnozí jiní velikáni; honositi se budu při tom přízní velkých pánů, jak králů tak císařů, i vše, co mé, vychválím do nebes výše, a tak bohdá šťastně zvítězím…“

„A pak?“

„Pak bez vší pochyby bude vůle pánova, abych to, co slovy jsem pravil i skutkem dokázal, abych umění své na dcerušce sličné osvědčil.“

„A nebude-li on chtíti?“

„On bude a musí chtíti!“

„Nuže dále!“

„Jeho přání ovšem úslužně vykonám, obraz učiním… a… pak…“

„Pak?“ vášnivě tázal se panic, křečovitě chopiv rozmarného mistra za prsa.

„Pak v úkrytu učiním z prvního obrazu snímek.“

Vroucně stisknul mladý Rosenberk ruce malířovy, vděčně mu pohlednul do očí a nadšen zvolal:

„Zlatý mistře, andělově vedli mne k tobě! Tvá slova buďte mi útěchou! Žehnej Bůh tvému počínání.“

Při těch slovech rozbalil dlouhý plášť a vyňal z něho malou krabici.

Panic tisknul na péro, víčko krabičky vylítlo a uvnitř před zrakoma překvapeného malíře skvěla se umělá, libou vůní páchnoucí růže. Byla to květinka uměle shotovená, pocházející z dílny slavného květináře.

„Kdo miluje, dočte se, co na lupéncích této vzácné drobotiny psáno jest, kdo nemiluje, nechť nechá raději všeho bájení. Tu růži, prosím, darem vlož do ruky Polyxeniny, aby ona v ní se dočetla, co cítím a myslím o ní.“

Malíř pokynutím hlavy přijal do své ochrany krabici s pokladem.

Na to podal kochan malíři ještě malý lístek bedlivě zapečetěný.

Starostlivě mu pohlednul do tváře, jakoby se v ní chtěl dočísti jistoty a poctivosti, sevřel pevně jeho ruce, a hlasem vážným ale prosebným a jemným pravil:

„Mistře, s tímto lístkem pozorněji nakládej než s nejkrutším jedem; přeji sobě, aby jej v tajnosti beze všech svědků obdržela Polyxena; v něm se omlouvám, v něm tlumočím stesky své duše…“

Po chvíli se rozešli.

V panici bujelo tisíc nadějí.

Mistr Stanislav dobrácky se usmíval.