Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/I.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 108–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Veselý šum ovládal ode dávna sídlo slavných Pernšteinů, jež hrdě a vznešeně nad tichou krajinou divoké Orlice se vypínalo a daleko vůkol se rozhlíželo po temnomodrých lesích a rozkošných údolích.

Se strmých věkovzdorných výšin mohutného hradu Potenšteina unášely šelestivé větříky po městech a vsích, po lesích a luzích bujný, veselý a blahobytem proniknutý ševel všech, již místa tato obývali: tu vznešených urozenců, tamo i nejnižší čeládky.

Ten staropanský bujný rozmar, veselost, kypící vtip a šprým Pernšteinů zdál se, jakoby se prýštil ze studně bezedné, ta hrdá a vznešená mysl jejich jakoby od pravěků byla Pernšteinským dědictvím.

A byl-li hrad Potenštein za Drslaviců postrachem a hrůzou celé vůkolní krajiny, za vladaření slavného rodu Pernšteinů skvěl se nádherou nevídanou a oslňující, životem svorným a vždy veselým.

A tak ten mohutný Potenštein kraloval jako Svaroh nad vůkolními bůžky, nad sousední drobnou šlechtou sousedem povznešeným a mocným, ale i dobrým.

Kdežto v sousedních hradech třesk a jek válečný téměř ani neumlkal, kdež sudlice a oštěpy, kopí, samostřely, praky, pušky a cepy, svíradla a metly, železa a pruty v stálém užívání bez odpočinku byly, tu na Potenšteině podobné „haraburdí mordéřské“ rezem se krylo.

Kdežto jinde své tváře pro samé jizvy, hřbety a ramena pro samé modřiny a pruhy skrývali, na Potenšteině vše, cokoli duši mělo, vítalo se tváří veselou, odkrytou. Na ňadrech vznešených paní a dívek lesklo se v přepychu zlato a stříbro, drahokamy blesku a vzácnosti báječné, těžké aksamity a damašky šustily jako dlouhé vlečky po hradebních síních a chodbách — tamo zas skvěly se řetízky a pásky, mečíky, ostruhy i všeliké jiné tretky na pyšně vypjatém hrudí urozených pánův a panošů.

Zpod vysoce vyhrnutých límců a límečků usmívaly se věčně hlavinky středověkých růží a fialek.

Ačkoliv velmi zřídka donikal ryk válečný na Potenštein, nebylo v tomto na pohled tichém zátiší téměř nikdy úmorného ticha; naopak, jakmile prokmitlo ranní slunko mlhou, uvnitř hradu počal čilý, hlučný život. Tak rojilo se veškeré obyvatelstvo od božího rána do božího večera jako včelky v úle.

Neuplynulo na Potenšteině snad ani jediného dne, který by nevylákal do čarovného doupěte celé tlupy veselých hostí.

Z dalekého jihu, z krajin benátských, milánských a florenckých přijížděli zpěváci a dudaři, kteří „zpívati a křičeti uměli hodně a všelijak, až se hory a doly zelenaly“; z Francie a to jmenovitě z Paříže zavítávaly na vozích a koních všeliké společnosti, jako tanečníci a tanečnice, jezdci a jezdkyně, kteří „skákali, jezdili a tančili tak vysoko a nízko a velké šprýmy provozovali“; z Němec přicházívali obchodníci v obrazech a podobném „papírovém zboží“, kteří „rádi sebe jsou chválili“. Z jiných končin světa zase přicházívali ještě věštcové, planetáři, čarodějníci a hadači a — herci, kteří „smutné mordy prováděli“. Přijížděli často na Potenštein a „dosti se dohromady činili, aby všech k slzám a radosti přiměli“.

Hudci, loutníci, pištci a trubači byli na Potenšteině domovem a neopouštěli téměř nikdy hradu, leč by panstvu se byli zmrzeli a je nudili.

A tak rojili a kutili se mezi sebou, závodíce buď veselostí a rozpustilostí neb uměním.

Zvučelyť skřipce hudců, píšťaly pištců, trouby trubačů, tamburiny a zvonky tanečnic a tanečníků, zpěvy zpěváků a vtipy šašků až do pozdní noci, a větříky potenšteinské daleko roznášely zvěst o tom bujném životě nad Orlicí.

Ale rychle jako ona prudká Orlice dole plynuli ti dnové, až — leč proč kaliti blahou přítomnost vzpomínkami událostí nekalých?…

* * *

Týden před letnicemi léta Páně patnáctistého šedesátého osmého vracela se houfně česká šlechta ze zemského sněmu z Prahy na svá sídla.

Také „vladař“ potenšteinský, pan Vratislav, příjmím „Nádherný“, vracel se se svou celou rodinou a množstvím služebnictva, s nímž po všechen čas trvání slavného sněmu, asi dvou měsíců, v domě Rosenberském meškal pohostinsku.

S panstvem vracel se zároveň na hrad onen věčně veselý a bujný život, jehož pozůstalé úřednictvo a jmenovitě dvorní purkrabí velmi citelně postrádal. Návratem panstva měl všechen zámek znova oživnouti! Fábory a věnce vítaly příchozí. —

Týž den, ve který se panstvo na své staroslavné sídlo vrátilo, uplynul mimo všecko očekávání v nevšedním tichu a pokoji.

V třetím dvorci v nádherné komnatě, jejíž vysoká okna rozhled do čarovné krajiny plné lesův a vonných větříků skytala, v pohodlném křesle damaškové lenošky seděl pan Vratislav proti své paní „choti“ Marii Manriquezové de Lara a dceři — Polyxeně.

Oko jeho veselým leskem se třpytící spočívalo střídavě na paní mateři a drahé dcerušce; vždy po okamžiku pouštěl přese rty usmívaje se několik nesrozumitelných slov, jakoby chtěl hlasitě to pronésti, čím se vůči všichni tři zaměstnávali.

Ku podivu! Pan Vratislav, jenž vždy miloval mnoho hluku, vtipu a šprýmu, zapřel dnes sám sebe, a volil raději tiché rozjímání v úzkém kruhu rodinném, spokoje se pouhými úsměvy a ruměnci své milé dcerušky.

Lichocení všech služebníků, jich hluboké poklony a koření nedovedly dnes vyrvati ho z domácího zátiší; volil dnes žíti jediné se svou rodinou, což mu arci po celý pobyt v Praze bylo nemožné.

Z celé jeho tváře mluvilo dnes štěstí a samolibost. Některou chvilku klidně se pozvednul s křesla, popošel několik kroků po komnatě, tu náhle se zastavil, pohlednul jemným úsměvem do dobrých očí Polyxeniných, mávnul mimoděk rukou a zavrtěl hlavou. A když se takto pan Vratislav upřímně Polyxeně do tváře usmál, sklopila ona svou hlavinku na ňadra zvolna se zvedající, by ukryla rozkvetlý ruměnec před zrakoma rodičů. Ruměnec ten, jenž rozlil se po tvářích dívčiných, jako když poupě své lupénky rozevře k rozkošnému rozkvětu, pocházel ze zřídla nejněžnějších upomínek dob — milkování.

Paní máti taktéž s potěšením, ale s největším poklidem, ano možno říci mohutnou vznešeností střehla a stíhala — jsouc žačkou přísné školy pařížské — téměř každý pohyb, každé dechnutí a každý úsměvek aneb sklopení hlavinky pečlivě vychované dcerušky své.

A kdykoliv tato přestoupila meze těsné „slušnosti“, přísně byla kárána.

„Slušně-li se chce urozená dívčina usmáti, dobrý musí pozor míti, aby hlavinku poněkud na levou stranu pošinula. aby zvolnoučka oči k zemi sklonila, pak aby pozorně ústka k úsměvu stáhla, a sice tak, by se na tváři vytvořily důlky a pěkné zoubky celou řadou jako perlová páska se objevily, a pak teprve aby ze sebe zvuk radosti vydala — leč dříve pilně má v sobě tajiti dech.“

Taková a podobná byla naučení, jež co den opakovala a pečlivě přednášela matka — Pařížanka dcerušce Polyxeně v podobě moudrých naučení.

Osou a pákou dnešního neobyčejného počínání panstva pernšteinského byl panic český Vilém z Rosenberka, syn slavného druhdy pana Petra Voka, vladaře krumlovského. —

Mladičký Vilém z Rosenberka meškal právě toho času na školách pražských, když se tam konal slavnostně sněm zemský, kterémuž i urozenstvo potenšteinské bylo přítomno.

Byltě Rosenberk tehdá ovšem ještě velmi mlád, ale přece již tak zralý, že bělmo dětinské slepoty se mu s očí již svléklo, a že více než jak se zdálo a podobalo shlížel po paních a dívkách. Záhy naučil se dvorně šíje skláněti a pochlebnými řečmi přízně všech dobývati.

Ačkoliv vznešený rod, z něhož pocházel, uhlazené mravy a bohatost duševní, kteráž téměř při každém jeho slově jako ozvěna nevšední vzdělanosti se ozývala, klestila mu cestu do všech paláců české i cizozemské šlechty, přece jeden dům v celé Praze jemu až do dosáhnutí plnoletosti, ne-li úplně uzavřený, tož zajisté jen do jistých mezí přístupný byl.

A právě ten dům byl mu nejdražší a nejmilejší.

Rod Pernšteinský totiž ode dávna již žil v míru a přátelství se slavným rodem Rosenberským, a proto jakmile došla na Krumlov zvěst o narození Polyxeny, pan Peter Vok nemeškaje vydal se na cestu, aby se na Potenšteině s panem otcem Vratislavem a paní mateří Marií Manriquezovou de Lara přátelsky smluvil o dcerušku Polyxenu pro svého syna Viléma. Hodlalť tak učiniti, „aby přátelství obou slavných rodů pro další časy pojištěno a spřízněno krví poctivě utvrzeno bylo“.

Když se oba páni vladaři, jak krumlovský tak potenšteinský, o mnohé dobrotě i výhodě z této věci plynoucí ve vřelé rozmluvě přesvědčili, usjednotili a zavázali se srdečným rukou dáním, že děti své spolu oddají. Ale neměla svobodná vůle snoubenců touto smlouvou nikterak býti skracována, aniž mělo jaké zlo z toho se tropiti.

Od oné přátelské smlouvy obou starostlivých otcův uplynulo plných šestnáct let.

Za dobu tu třikráte se setkali snoubenci a to vezdy v čas sněmu v Rosenberském domě. Poprvé se setkali, když bylo Polyxeně osm let, a to byly na sebe děti velmi laskavy; po druhé když uplynuly od posledního setkání čtyři léta — tehdá poznal ji Vilém družkou svého života, a po třetí — toť okamžik, o němž právě mluvíme.

Tentokráte spatřil ji polorozvitou růží plnou vnad a líbeznosti, spatřil v ní jitřenku svého života! Hned v prvém okamžiku chtěl po vzácné květince sáhnouti, by ji k srdci vřele přitisknul a život svůj oblažil, ale v témž okamžiku jakýs vnitřní hlas zahučel přísně a nemilostně: „Stůj!“

Zarazil se a zarděn odstoupil o několik kroků dále. Byl to hlas vlastních citů — mravů, obyčejů, zvyků! A přísné držení se těchto mravů nabývalo větší a větší vážnosti, čím více se snoubenec přibližoval plnoletí.

„Nemáš ještě práva!“ zašeptal vždy pokradmo mladý Rosenberk, když upadnul v rozpaky.

Po všechen čas trvání sněmu setkávali se na zámku, v zahradách a procházkách, v komnatách urozené šlechty, při hostinách a hrách a vždy se k sobě velmi zdvořile a laskavě měli, leč ona zdvořilost proměnila se záhy v srdečnost a srdečnost brzy roznítila se v první pocity něžné lásky.

Nedovedl mladý Rosenberk svou duši, své srdce vždy stejnou důsledností opanovati. Začasté se stávalo, že přestoupil meze středověké mravnosti a že způsobem dosti dětinským odkryl a na světlo vynesl, co v tajnosti, hluboko v duši držeti měl. Jako potůček podryje zemi, tak umí také podrývati mladická krev všeliké závazky.

Neuměl panic tajiti před světem, že miluje, že vroucně miluje! A to byl onen přestupek, jejž starostlivá máti zbožňované dcerušky temnými, nespokojenými pohledy kárala.

Podnět k dnešnímu rozjímání panstva potenšteinského, jak jsme již svrchu podotknuli, zavdal přirozený, ale přece neočekávaný výjev, jenž se udál krátce před odjezdem Pernšteinů ze sněmu. Když totiž Vratislav uspořádal v Praze na rozloučenou nádhernou hostinu a mnoho domácí šlechty sezval, pozván byl i budoucí choť spanilé Polyxeny.

Hodováno, tančeno i důvěrně rozprávěno.

Tu za mnohých jiných řečí zmínil se pan hostitel ku nejvyššímu ustrnutí mladého Rosenberka, že nehodlá se více českého sněmu súčastniti, aniž pro jakou jinou záležitost do Prahy zavítati.

Sotva tato slova zaslechl panic, zajíknul se v hrdle a pohlednul pomateně na „pana vladaře“.

Příčina tohoto osudného výroku byla neshoda na sněmě zemském, kterouž se cítil hrdý pán z východních krajin koruny české tak popuzen, že na místě se všech práv sněmovních raději vzdal, než aby byl „jinými zlehčován a tupen“. Výrok ten zněl ovšem jako ortel smrti v mysli zamilovaného Rosenberka, neboť slovy těmi byl i vysloven krutý jeho los.

Věc ta byla na bíle dni; nepřijde-li pan Vratislav do Prahy na sněm, nepřijde ani jeho dceruška Polyxena — zůstane-li on doma, zůstane i ona.

„Ona zůstane doma!“ zněl ortel.

Kde měl se s ní setkávati, kde měl se pokochati, milkovati, když nebylo mu volno následovati panstvo na Potenštein? Nebylo-li to strašné?

Sotva Rosenberk ukrutná slova řádně pojal, vystoupil mu na čele krůpějemi studený pot a po celé tváři zblednul; starostlivým pohledem obrátil se ihned k panu otci, horlivě ho z tohoto předsevzetí srážeje. „Jak že to možná, slovutný pane otče, odepříti drahé vlasti moudré slovo své, jak že možno, aby pán tak vzácný jako ty, pane otče, mohl chyběti u věci tak vážné?…“

„Haha,“ prudce se zasmál pán. „Nikoliv, drahý hochu,“ vece, „na Potenšteině lepší vánek pro mne vane než zde, v té hrdé věžatině, kde nesvár, rozbroj a úskok se zahnízdil…“ A byl by zajisté ještě déle mluvil, kdyby ho nebyla polekala rozervaná tvář nastávajícího zetě.

Od toho okamžiku odmlčel se kochan úplně; sklopil truchlivě hlavu, nejedl, nepil, netančil, nemluvil, neusmíval se — jen v okamžiky zmatku vydral se mu z prsou temný vzdech, s nímž zaznívala slůvka: „Nepřijede na sněm!“

Nikdo z přítomných neuměl si příčinu nápadného výjevu vysvětliti, ale pan otec a paní máti činili výjimku. Ten se stranou pokradmo usmál a ona s nevolí a odporem počala se vějířem ovívati.

Než na tom nebylo dosti.

Druhý den na to, krátce před odjezdem panstva, dostavil se Rosenberk, aby náležitou poklonu na rozloučenou vykonal.

Počínal si velmi malomyslně.

Smutně a ztrápen stanul se sklopenou hlavou a sejmutým biretem mlčky před Polyxenou.

Nesměle vyšeptal jí z duše na rozloučenou:

„Slečno, odjíždíte ponechávajíc mne zde úmoru… pan otec… žádný sněm… jakž urychliti mám kroky ke svému plnoletí… Těžko loučiti se s blahem, kdo ho okusil… Jsemť odsouzen, abych po tři léta nezočil, čeho stále bude mé oko hledati, abych neslyšel oněch zvuků, které jak balšám padaly v trapných chvílích na duši mou… až já zemru, po druhé vstoupím do říše věčnosti a i muka pekelná nebudou mi novotou!…“

Bolestný sten ukončil slova jeho.

Na to podal dvorně Polyxeně svěží růži.

Polyxena mu roztomilým úsměvem děkovala a přijala dar, zároveň však odhodila kytici pomněnek, kteráž ještě před chvílí zaujímala místo růže.

Naposledy se Rosenberk uklonil, naposled přitisknul rty své na jemnou ručku Polyxeninu — a ona jako motýlek mezi květinami zmizela ve — voze.

Nezůstavila za sebou než onu pohozenou kytici pomněnek; hbitě a vášnivě ji zvednul, přitisknul ji vroucně ke tlukoucímu srdci, sňal opět biret s hlavy, sepjal ruce a — ďábelský chechtot zahřměl mu v uši.

Hněvivě se obrátil, ale hned zase sklopil hlavu — bylť to chechtot pána z Potenšteina.

Po chvíli hrčely vozy z města.

Tento výjev jmenovitě byl příčinou neobvyklého rozjímání urozenců z východních Čech, při kterémž jsme se nahoře s nimi setkali.

„Polovinu svého majetku bych v sázku dal,“ tvrdil vesele pan Vratislav, „že bujná krev mladému Rosenberkovi nedá dlouho u domácího krbu seděti a že nás buď osobně neb jiným způsobem jako duch s nebe spadlý brzy navštíví. Přísahám, že ani do ‚zrní‘ nevyčká.“

Čelo mateře se při těch slovech, jež pronesl manžel s největší rozmarností a důvěrou, velmi zachmuřilo. „Bohdá,“ pravila přísným hlasem, „bude, drahý choti můj, český panic v slušném mravu dobře vyučen, a nezavdá sobě podobnou dětinskou výstředností… Celui qui s’ avilit est vil!…“

Nastal okamžik, kterýž přerušilo lehounké vzdechnutí. Zároveň pohlednul otec s matkou v ta místa, odkud vzdech ten pocházel — na Polyxenu: tento dobrosrdečně, ona přísně.

A kdož ví, zda by z úst mateřiných nezazněla mravokárná kapitola, kdyby nebyl pan Vratislav právě trhnul zvoncem.

Odkryly se záslony a vešli hudci a pištci, roznášena jídla a nápoje, hodováno a baveno, a na všech stranách starého zámku rozhostil se opět veselý a šumný ševel jako druhdy.