Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 139–157.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Příštího dne záhy z rána, sotva slunko opustilo noční své lůžko, nalézáme pána hradu Potenšteinského v jeho komnatě o samotě při vysoce vyklenutém gotickém okně o mohutný pilíř podepřeného, an ostrým zrakem zpytuje co nejzevrubněji onu umělou růži, kterouž byl včera dostal od Stanislava Przyboreckého.

Dumá, přemýšlí, nedůvěřuje, zpytuje pan Vratislav! Na tváři pohrával mu jakýs klidný úsměv, ale ten chvílemi se měnil v bouřný chechtot.

Jeho ostrý zrak těkal nedůvěřivě po vzácné květince, jakoby nechtěl tomu věřiti, co patrně před sebou viděl.

Točil a skláněl květinku na všechny strany a vezdy objevil nové a nové známky. Náhle povznesl hlavu a ven do širých krajin požehnané české vlasti okem mrštil — pohlednul prudce směrem ku Praze a pohled ten provázel šepotavými slovy: „Ah, pane Viléme z Rosenberka, ty skutečně miluješ, vroucně miluješ… ty šílíš!“

Při těch slovech blíže k zrakům přiklonil si osudnou růži a šeptal k sobě dále:

„Ký ďas mu tu myšlénku do hlavy vrazil, či mněl bláhový, že jsem já slepcem? Ta květinka lépe mluví, než nejslavnější básník… Ty známky na lupéncích tak jemně, tak do srdce zní… Což pěkně zde nemluví ta kotvice, ten křížek, ten věneček z nezabudek, ta protěž zde, ta pivoňka, ten olivový květ, vinný hrozen, zimolez a celá směsice mluvících květinek, jež vroubí co démantový řetízek nejkrásnější slovo — růže! Kdo miluje, ten rozumí…“

Zamlčel se opět na chvíli.

Po okamžiku rozkřiknul se dupna nohou: „A taký dar podává úskokem, zrádně Rosenberk dcerušce Potenšteinské? Nechť trpce pyká toho kvapného kroku, není milosti ku hříšníku, k úskočníku; potrestám, přísně potrestám tento čin. Ani mně nebuď cizím úskok!“

Při těch slovech pozvednul pravici jako ku přísaze.

Jako blesky sjížděly mu v hlavě různé, „ďábelské“ myšlénky, kteréž hleděl soustřediti v jeden plán, s nímž hodlal mladého Rosenberka za úskok přísně potrestati, sklíčiti ho, upoutati a v mezích obyčejův udržeti. Některé z těchto myšlének byly přímo ukrutny, jiné zase úplně dětinsky neb dokonce směšny.

Dlouho rozvažoval, až konečně na jeho tváři se objevil veselý, rozmarný úsměv; mávnul vítězoslavně rukou a lehce jako mladický panoš vytratil se ihned z komnaty, v níž právě dlel.

Chvátal někam ven.

Na celém hradě ještě ticho, vše tichounko.

Jen místy řinčely halapartny bdící čeládky, jediná to ozvěna života v dalekém vůkolí.

Ký to div?

Jako rána hromová působil zjev pánův poplach mezi bdící čeládkou.

Tak záhy ráno nespatřil ho ještě nikdo.

A přece to byl on.

Strkali k sobě hlavy, rozvírali udiveně ústa, šeptali, ale ničeho se nedovtípili.

Div divoucí!

Pan Vratislav zaměřil ku bráně poslední.

Nevšímaje si hrubě poklon svých služebníků, ubíral se spěšným krokem ku první bráně hradecké; minul dlouhé stavení hospodářské, baštu první a druhou, konírny, až ocitnul se ve fortně první hradní brány při prvním příkopu čili „mostě“.

Tam obýval starý hradecký.

Se všech stran, nároží, výklenků a koutků špehovali kradmo zvědavci každé hnutí pánovo.

Jen jeden ještě učinil pan Vratislav krok a ocitnul se přímo přede dveřmi hradeckého.

Špehounové v úkrytech, kteří to zpozorovali, užasli.

Hradecký měl u sebe chovanku, líbeznou, roztomilou dcerušku!

Než vkročíme s pánem Potenšteinským do vnitř skrovného bytu, třeba poohlednouti se po tomto hospodářství.

Hradecký Tomáš, někdy „Bělochem“ zvaný pro své sněhobílé šediny, požíval pro svou rozšafnost, mírumilovnost a poctivost všeobecné vážnosti a úcty, nehledě k tomu, že „dvamecitma let sloužil na Potenšteině již za vladaření pana otce nynějšího milostivého pána“.

Daleko široko nebylo na hradech a ve městech tak řádného hradeckého, jako byl stařičký Tomáš — bylť ve své službě bezúhonný; věděl o každém hnutí a šustu, a vždy v čas předcházel všecko neštěstí.

Byl chud, ale přece tak bohat, že mu nezbývalo čeho si přáti, neboť měl klenot, jehož sobě nade vše vážil. Mělť chovanku, kterouž zdědil po nejmladším svém bratru, kterouž mu bratr odkázal, aby o ni pečoval jako vlastní otec.

Ó ano! Tamo v průjezdu ve fortně mohutné brány ve skrovné světničce, jejíž malá okénka divokým vínem a břečtanem vroubena byla, chovanka hradeckého vyrostla tiše a skrytě jako fialka i vykvetla v máji svého života v nejkrásnější růži. Ach ano, hezounká, ach roztomilá byla ta Lenka! Kdožkoliv mimo šel a zočil tu milou hlavinku, stanul překvapen.

Starostlivě střehl hradecký chovanku jako drahokam od každého ourazu, a proto nedovoloval, by dováděla za soumraku s ostatní chasou, s nelibostí ji pouštěl do toho veselého víru, a kdekoliv mohl, táhnul ji zpět do tichounké své světničky, aby zůstala tak čistou a nevinnou, jak ji byl přejal z rukou bratrových.

„Jest lidí zlých více než příliš a děvče poskvrniti jest nejsnadnější taškářství,“ rozumoval.

Jinak ovšem to nechodilo tak přísně — každý téměř večer přicházíval pod okénko na libánky švarný hošík štíhlé postavy, jemné tváře a kučeravých vlasů — byl to Pavel.

Tomu se „starý“ nezpouzel, naopak rád naslouchal za večerní tišiny při svitu bledé luny šveholení obou milcův, a srdce jeho naplňovalo se rozkoší, když mohl se kochati štěstím své chovanky.

Až dosud zachoval ji čistu a neposkvrněnu, prázdnu všech zlých pomluv a klepů jako holubici, leč v okamžiku, v němž se mezi dveřmi objevil milostivý pán, divná předtucha zašeptala mu sykavým hlasem: „Pozor, otče!“

Úzkost ovládala jeho duši a temné myšlénky vířily mu mozkem.

Nepomyslil si ovšem na nic černého, ale bylo mu podezřelé, že sobě pán vzpomněl na Lenku tak náhle a v tak neobyčejný čas, kdežto si jí před tím skoro ani nevšímal. Mimo to přišlo mu také staré pravidlo na mysl: „Vůle pánova jest svata, nechť jest jakákoliv, vyplněna býti musí, neboť on dává život.“

Když pán dospěl ku dveřím hradeckého, prudce zaklepal a nečekaje na odpověď vstoupil do vnitř.

„Dobrý den!“

„Račte, milostivý pane, ode mne i od mé chovanky nejuctivější pozdravení přijati,“ v hluboké pokoře vítal překvapený hradecký nenadálou návštěvu.

Z počátku se zarazil, maje za to, že se jeho vinou něco nepříslušného událo, jakmile však spatřil usměvavý obličej pánův, proměnila se v něm úzkost ve zvědavost.

„Smím-li se tázati, čím sloužiti mohu milosti, co vás pod nízký tento krov vedlo?“ tázal se hradecký.

„Vedlo, vedlo,“ opakoval pán, „tážeš se, co mne vedlo? Tvá Lenka mne sem táhla!“ s povznešeným hlasem objasnil otázku služebníkovu.

„Má Lenka!“ jektavým hlasem zvolal hradecký a div se neskácel, div že ukřižovaný nad jeho ložem zavěšený z hřebíku se nevysmeknul a hromovým rachotem na zemi se nesřítil, div že nesesul se strop!

Lenka, jež právě seděla u kolovrátku, rovněž jako její poručík se zarazila. Krvavý ruměnec rozlil se po dívčině tváři jako ranní rosa po lupéncích rozkvétající růže a sklopila hlavinku, jak to činívají květinky, jichž květ příliš bohat jest.

„Nermuťte se, dobří lidé, žádnou starostí, neb nejde tu o žádnou zlou věc — přicházím, bych vyžádal si malou službu od tebe, starče, a zároveň od tvé chovanky…“ chlácholil pan Vratislav, zpozoruje rozpaky hradeckého i Lenčiny.

„Leč dříve než ku samé smlouvě přikročím,“ pokračoval, „třeba mi s tebou o samotě mluviti, s tebou se shodnouti a poraditi!“

„O samotě?“ nedůvěřivě tázal se starostlivý Tomáš.

„O samotě!“ pevně a odhodlaně hlasem velitele zvolal pán a pokynul dcerušce, aby se na okamžik z jizby odebrala.

Lenka uposlechla. Když odcházela, měřil a zkoumal ji bedlivě pán, nespouštěje s ní oka, a když ve dveřích zmizela, vítězoslavně pln radosti zvolal: „Výtečně se hodí!“

„Výtečně se hodí,“ opakoval temným hlasem hradecký, a tisíc vrásek starostí vyoralo se na jeho čele; nedůvěřivě potřásal hlavou.

„Výtečně se hodí — hodí… Ovšem, děvče se může ku všeličemu hoditi… Že se hodí, ale k čemu se as hodí… Je čiperná, umí čísti, je mlada… Hm, hm!“ zašeptal k sobě stařec a mlčky pohlížel na pána, jakoby se na jeho tváři chtěl dočísti myšlénky, kteráž ho sem vedla.

V témž okamžiku přistoupil k němu pán a přátelsky uchopil jeho ruku vece: „Zapůjč mi na půl dne roztomilou, dobrou svou Lenku!“

„Půjčiti — Lenku…?“ koncem výdechu tázal se Tomáš, chvěje se po všem těle.

„Ano, jen půjčiti!“

„Pane — milostivý pane, to není možná!“

„Když to však má vůle, mé přání jest?!“

Starý hradecký sklopil mlčky hlavu na prsa, sepjal ruce, zaslzel — netroufal si ani promluviti, ani svoliti, ani odporovati.

„Žádám tvou Lenku jen na půl dne, jen půjčiti!“ důtklivě a usilovně opakoval pán.

„Lenku — půjčiti… hm!…“

„Proč stenáš, bláhovče?“ nemálo překvapen odporem tázal se pan Vratislav poněkud popuzen, ale přece ještě laskavě.

„Jak že nemám slzeti, když jde o poklad, jejž na roveň stavím s vlastním životem a snad ještě výše! Jakž možno mně pohlížeti bez ustrnutí na záhubu děvčete, jež jsem za svou dcerušku přijal, na jejíž poctivost a neúhonnost jsem přísahal… přísahal… Ve světě jest zlých lidí více než dosti, a jim stačí muška ku proměně ve velblouda…“

„Neblaboliž, bláhový, takých slov — čest pánova budiž tobě zálohou, vrátím Lenku tak, jak jsem ji přijal — ani vlasu nebude jí zkřiveno.“

Hradecký pozvednul zvolna hlavu, okamžik pohlížel upřeně na Potenšteinského vladaře a pak odhodlaně z hloubky své duše stenavým hlasem vydechnul: „Staniž se tedy vůle spasitele!“

Po tom vyšel a přivedl Lenku slovy: „Cožkoliv pán tobě poroučeti bude, čiň — jest to jeho vůle.“

Pak přistoupil k pánovi a mlčky mu odevzdal dcerušku — v očích znova zaslzel, zaplakal.

Pan Vratislav se vlídně pousmál, pohladil dívčinu na tváři řka: „Jsi-li volna, dceruško, na půl dne zapříti sebe, svého otce?“

„Jest,“ odpověděl poručník.

„Jsi volna na půl dne zapomenouti na celý svůj dosavadní život a vyměniti jej za život panský, za život dcery, slečny mé — slečny Potenšteinské?“

Lenka pokynula hlavou.

A tímto pokynutím oddala se svému osudu, neboť po ukončení těchto slov vyváděl ji milostivý pán dvorně z chudobného bytu dobrého hradeckého. Vyvedl ji z domova, aby ji uvedl do života a víru Potenšteinské šlechty.

Za nimi vyšel stařičký hradecký; na prahu se zastavil a němým smutkem, jenž mu z očí hleděl, provázel milovanou chovanku, až mu za rohem vysoké, temné bašty zmizela. Opět sklopil hlavu a vrátil se do svého bytu.

„Ani vlasu nebude jí zkřiveno,“ pravil k sobě, „čest pánova budiž tobě rukojemstvím… čest pána na Potenšteině… čest, čest!“ zašeptal k sobě, ale našel v upomínce té jen skrovnou náhradu za želenou Lenku.

Nevěřil bujné povaze pánově, nevěřil pouhým slovům.

S netrpělivostí očekával výsledek příštích okamžiků.

Veseleji bylo Lence.

Tato po boku vznešeného pána dala se dvorností, něžností a vlídnými úsměvy brzy tak získati, že sotva přešli nádvoří, vymizely z její čisté nevinné duše veškery obavy, s největší ochotou přijala od pána veškerá naučení a rozkazy, ano dala vůli na jevo, že se chce všemožně vynasnažiti vysoké přání vyplniti s největší důkladností a povolností.

Byla ujištěna, že nebude potahována k žádné zlé věci, jakž spravedlivě z řečí i dřívějšího jednání Potenšteinů soudila, a proto odevzdala se úplně vládě pana Vratislava. Šli kolem zahrádky do druhého nádvoří ku zámeckým bytům, kde také byly komnaty slečny Polyxeny.

Zvědavost Lenčina stoupala.

Minouce ve zmíněném oddílu zámku dva pavlány, vstoupili do šatny paní Potenšteinských.

Na dlouhém stole uprostřed komnaty stojícím byla rozložena nádherná ženská roucha; tu skvěl se aksamít, brokát, hedbáv, krumplovaná sukna, zlaté i stříbrné tkaniny, třapce, přasky, šňůry, sponky, třepení, drahokamy, náramky, náušnice, jehlice a steré jiné tretky báječného lesku.

Neodolala té nádheře Lenka.

Jako děcko tleskala ručkama, uchvácena jsouc touto nevídanou nádherností, a očka její leskla se daleko větším a hezčím třpytem, než všechny ty smaragdy, rubíny a ametisty.

Povzdech obdivu vydral se z ňader dívčiných a na tváři její vykvetl nejlíbeznější úsměv rozkoše.

„Zde budiž počátek našeho díla, zde počne první tvá práce, dceruško drahá. V to šatstvo zde se bez meškání oblékni,“ rozkázal krátce pán a opustil ihned šatnu, ponechávaje prostou chovanku hradeckého uprostřed nádhery a přepychu.

Dlouho stála před vysokým benátským zrcadlem, ani se nepohnouc.

Bylo jí jakoby vstoupila do jiného světa; kamkoli pohledla, nikde neviděla ani nejmenší známky, jež by ji mohla upamatovati na život prostinký; všady jen přepych, všady jen zlato a stříbro — jen když zabloudila očkem do jednoho ze zrcadel, spatřila opět vše, co ji na dřívější život pamatovalo — spatřila tváře, které Pavel bezpočtukráte zulíbal, spatřila chudobnou svou řízu.

Byly to upomínky snad dosti nepříjemné.

Na orloji tloukly hodiny.

Lenka se ulekla — měla již býti oblečena.

Rychle se sebe shodila chudobný oděv a věšela na se těžké aksamíty, brokáty a hedbáví…

V šatně rozléhal se šustot a cinkot různých ozdob…

A po chvíli nebylo zde věru chudé Lenky, nýbrž vznešená slečna zámecká.

Stála před ohromným benátským zrcadlem a obdivovala se. Zdálo se, jakoby ani sebe nemohla poznati; patrně si velmi ve vkusném ústroji libovala, neboť kroutila a vrtěla svůdně hlavinkou na všechny strany, jak se to dámy v Paříži teprv po letech naučily; obdivovala svou malou ručku, bílé zoubky, hedbávné vlásky… „Ó jakž pěkné by mi to slušelo!“ smutně vzdychla v okamžiku, v němž se vrátil milostivý pán.

Překvapen se zastavil mezi dveřmi.

Lenka se usmála.

Na to přikročil tiše k ní — ona mimovolně sklopila oči — prohrábnul si několikráte rukou vous, přívětivě, ano něžně pohladil dívku na tváři a podal jí ukláněje se pravici.

Ona, ač poněkud na rozpacích tkvěla, zavěsila se mu levicí.

Pan Vratislav se zastavil, bedlivě si prohlednul ještě jednou svou družku a slavnostně zvolal: „Výborně!“

„Výborně?“ tázala se Lenka.

„Převýborně!“ odtušil radostně pán.

Vyšli.

Sotva opustili komnatu, setkal je osud — s Pavlem.

Bylo to setkání skutečně osudné.

Není pro člověka strašné, když hrom rachotí, když blesky se křižují, když větry dují a krutá vichřice když skučí a hučí, není ukrutné, když mrtvý vzduch naplňuje ryk válečný, steny umírajících a břinkot zkázonosných zbraní, nebylo by hrůzou, kdyby slunce přestalo svítit, měsíc se škaredit a hvězdy se třpytiti, ale hrůzou by bylo a hrůzou jest, když v blaženosti tonoucí kochan spatří před sebou soka, když spatří kochan, nejmenší služebník soka pána, soka vladaře!

Když zočil Pavel svou drahou Lenku po boku vznešeného pána, bylo mu, jakoby mu kdosi provazem zatáhnul hrdlo; sloupem upřel na Lenku své zraky.

Na neštěstí nezpozoroval ani pan Vratislav ani Lenka ubohého Pavla a minuli ho, nevšimnouce si, co se kolem nich dělo; Lenka se usmívala radostně a blaženě, a milostivý pán také. Skláněli k sobě přívětivě hlavy.

Taký obraz udál se před zrakoma Pavla. Zachvěl se na celém těle, křečovitě sevřel ruce, zaskřípěl šíleně zuby, v prsou se mu zatajil dech, zrak mu zakalily horké slzy a studené krůpěje kanuly mu po sivé tváři.

Nebyl s to pochopiti, co patrně viděl.

Již již se zmítal, zahrozil vášnivě pěstmi, aby se jako zuřivý tygr vrhnul na nemilostivého soka, na pána, o němž tušil, že mu od srdce zlatem a stříbrem odvádí největší poklad, pro nějž chtěl žíti i zemříti… ale v soku svém poznal — pána Potenšteinského.

Couvnul — opanoval se.

Když po chvíli pozvednul sklopenou hlavu, zmizel osudný obraz — Lenka s panem Vratislavem zabočili na levo k zámecké studni.

Tu Pavel hlasitě zaplakal, a náhle sebou trhnuv pádil střemhlav do dolejší části zámku, by se při malém okénku nedaleko fortny vínem a břečtanem obrostlým přesvědčil, zda snil neb ne, zda Lenka při kolovrátku línek přede, zda ona posud čistým srdcem k němu lne, zda jím neopovrhá…

V osudné chvíli, ve které „letěl“ nešťastný Pavel do bytu hradeckého, uváděl pan Vratislav Lenku — k polskému malíři.

„Upadám do nóg!“ obvyklým pozdravem vítal mistr přicházejícího milostivého „pana otce“ a Lenku.

„Dobrý den, mistře!“ zdravil vesele pán a představil bez meškání malíři Lenku těmito slovy:

Zde předvádím tobě, učený mistře, dcerušku svou, bys na ní osvědčil své umění, bys mne utvrdil, že cos mluvil včera i pravda jest. Žádám druhou dcerušku na plátně míti!“

To pravil a škodolibý úsměv zrcadlil se z duše na jeho očích ostrého svitu.

„Přání tvoje jest přání mé, jasný pane!“ odvětil malíř hluboko se ukloniv; i v jeho očích zračil se taškářský úsměv.

„Nuž a nyní, mistře, pustiž bez průtahu uzdu svému umění, bych tě blahoslavil i ne malým darem odměnil.“

Malířova duše jásala — že se pan Potenšteinský tak snadně podá, toho se věru nenadál. Ovšem se také nenadál, že „milostivý pán“ dříve chytne, než on své sítě rozprostřel.

Stanislav Przyborecki měl arci za to, jak se slušelo a náleželo, že sličná dívka v nádherném obleku není nikdo jiný než Polyxena, kochanka mladého Rosenberka.

Rozmarné myšlénky jezdily v mysli obou mužů, jak v mozku pána tak malíře, ačkoliv jen první měl k tomu práva.

Malíř podal dvorně Lence, domnělé Polyxeně, ruku a uvedl ji k lenošce, a hned na to pustil se s největší chutí do práce — pán se mu díval přes rameno na robotu.

Na čistě napnutém plátně brzy se objevila v rysech líbezná hlavinka, ve kteréž poznal na první pohled pan Vratislav Lenku, chovanku hradeckého, a Stanislav Przyborecki — Polyxenu, dcerušku panstva Potenšteinského, milenku Rosenberkovu.

Jaký to rozdíl!

Chvílemi zvedala se prsa pánu, a bylo obávati se, že vypukne v hlasitý chechtot, jímž by se lehce mohl prozraditi.

Chtěje se tomu ubrániti, vyšel z dílny s tou výmluvou, že za chvíli opět se vrátí. Hned za dveřmi zachechtal se hlasitě a mával rozmarně rukama; patrně byl ze zdaru svého díla úplně spokojen.

Omámen tajeným smíchem klátil se někam ven na svěží vzduch.

Okamžiku toho využitkoval malíř, aby ho použil k vykonání nového, možná-li ještě osudnějšího hrdinství.

Sotva totiž se veřeje za odcházejícím pánem uzavřely, odhodil mistr štětec a s úsměvem vítězoslávy vyskočil ze sedadla.

Sáhl na srdce, uklonil se, zamilovaně šlehnul pravým okem po Lence a zvolal:

„Zyczę Pani wszelkiego szczęscia!“

Lenka těm slovům ovšem nerozuměla.

Tím se však nedal malíř ve svém misionářském povolání zdržovati — slavnostně vyňal z kapsy malý zapečetěný lístek a podal ho Lence.

Bylo to ono psaníčko, jež mu v Praze mladý Rosenberk pro Polyxenu do pravice vložil, vážně mu na srdce klada, aby „jím opatrněji zacházel, než s nejkrutším jedem, aby jej u největší tajnosti bez všech svědků Polyxeně dodal.“

Lenka přijala psaníčko, ale nevědouc, co s ním počíti — zastrčila je za aksamít na bělostná ňadra.

A už to bylo!

Jako za jarního dne vyšel nad láskou milujících nenadále černý, temný mrak, z něhož se měly v nejblíže příštích okamžicích blesky sypati.

Malíř domníval se arci, že poslání své vykonal „skvostně“. Leč pracoval dále, až dílo dokončil.