Přeskočit na obsah

Goetheho vybrané básně/Tanec mrtvých

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Tanec mrtvých
Autor: Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj: [1], [2] a [3]
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Evangelista Nečas
Licence překlad: PD old 70

Když půlnoční s věže odbíjel čas,
v důl věžný zřel za noci chladné;
vše poléval vůkol měsíce jas
a hřbitov byl jasný jak za dne.
Hrob pohnul se, kdosi v něm z hloubky se dral,
tu žena, tam muž zas v košili vstal
a bílou ji za sebou vlekl.

A každý hned v skočnou pustil se rád
a v kole se točí a řadí,
kdo bohat, kdo chudý, kdo starý, kdo mlád;
však vlečky jim v poskoku vadí.
A protože kostlivci bez studu jsou,
si setřásl každý hned košili svou
a složil ji na hrbek hrobní.

Teď zvedly se hnáty a klátil se trup
a posuňky nastaly tepné,
pak klepot a klapot ozval se z kup,
jak hudebník k taktu když klepne.
Však vězného do smíchu nutil ten ruch;
a svůdník-ďas přistoupiv šeptal mu v sluch:
Jdi! vezmi jim loktuši jednu.

To učiniv skutkem, rychle-se skryl,
jist ochranou posvátných dveří.
A měsíc, tak jasný jako dřív byl,
jim do tance děsného šeří.
Když posléze prořidnul taneční chvat,
sel každý si oblékat vlečný svůj šat
a hup! a do země zmizel.

Jen jediný cupká, klopýtá pak
a po hrobkách tápá a chmatá;
druh by mu nižádný neškodil tak,
on větří, kam košile vzata.
Již otřásá dveřmi, však odvržen byl,
jsouť svěceny, věžný tam dobře se skryl,
kde svítí se kovové kříže.

Svůj rubáš míť musí, staň se co staň,
tu neplatná rozvaha dlouhá,
hned gothické okrasy chopil se v dlaň
a s cimbuří k cimbuří čouhá.
A vylízá k věžnému blíže a blíž
a záhybem k záhybu výše a výš,
jak pavouci na dlouhých nohách.

A věžný již zblednul a věžný se chvěl,
jak rád by mu košili vrátil!
Však rubáš, jenž s věže spadnouti měl,
se zachytiv s háku se klátil.
Tvář luny se zakrývá za mrakův shon,
v tom na jednu mohutné udeřil zvon
a kostra se sřítila v trosky.