Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/V.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů V.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 150–157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Buď vítán!“ zvolal Frýdecký, když jsem dvéře studovny otevřel a povstal ze svého širokého křesla, aby mne objal. Pak sklesl zase zpět a pohřbil se na polo v kupách knih, papírů a suchého býlí všeho druhu. Nutil mne, abych vedle něho na hromadu ohromných foliantů usedl.

„Těší mne, Lazare, že’s tak záhy slib v posledním dopise učiněný vyplnil,“ pokračoval a nehybný jeho obličej vzal co’s úsměvu podobného na sebe, ba pergamenová, žlutá kůže jeho trochu zrůžověla. „Nuže, jak pravím, buď mi od srdce vítán. A nyní mluvme o své záležitosti. Ty’s viděl Flóru, mluvil jsi s ní; řekl’s jí, proč jsi přišel?“

„Pane,“ smál jsem se, „vy byste nás hnal parou! Tak rychle to přece nejde.“

„Rád bych věděl, proč by to nešlo,“ mrzel se Frýdecký. „Je ti snad šestnáct let, že se musíš teprve po dlouhém vzdychání osmělovat? Nu, konečně to lze napraviti, jen když jsi se sám rozhodnul: řekni mi tedy, co hodláš učinit.“

„Dovolte, pane, abych vám upřímně řekl, že mne nemálo překvapujete. Kdybych dle řeči vaší souditi směl, myslil bych věru, že se již okamžiku dočkati nemůžete, kdy se dcery své zbavíte. Odpusťte mi ten výraz, vím, že tomu tak není, ale k čemu se tak tváříte?“

„Není třeba tak dlouhých orací; co se ti zdá, je pouhá pravda, nemohu se již dočkati. K čemu slouží ženská v domě? Chci říci, člověku jako já jsem? Není než holou překážkou. Chci odcestovati, daleko, na východ. Jedná se o důležitý prospěch vědy a věda jest mi nade vše.“

„I nad jediné vaše dítě? Toť k víře nepodobné a neobdivuju se vám ani za mák pro toto nepřirozené sebezapírání, přiznávám se. A co se toho velkého prospěchu vědy týče, obávám se, že v tom vězí nějaká fantasie mého nebožtíka otce a nezazlíte mi, když fantasmagorie jeho za pravý opak vědy považuju!“

„Nuže, můj milý, ty mluvíš o věci, které na prosto nerozumíš,“ mrzel se opět Frýdecký; „neodchyluj se od věci a odpověz mi krátce a jasně: Chceš moji dceru?“

Nemohl jsem uvěřiti, že by k vůli tomu, co nazýval „prospěchem vědy“, v takovém kvapu dceru od sebe, vzdáliti chtěl; dozajista panovalo jakési nepřirozené záští, nějaké nepřátelství mezi nimi, bůh ví z jakých příčin; chtěl jsem zvědět, co to znamená.

„Pane,“ začal jsem, „vyznávám, že Flóra na mne učinila dojem nejpříznivější, ale než na důtklivou vaši otázku odpovím, chci, abyste mi vysvětlil, proč dítě své tak lhostejně od sebe odstrkujete. Ale prosím, abyste mi o „prospěchu vědy“ více nemluvil; nejsem šestnáctiletý, jak jste podotknul a nevěřím tedy v bajky.“

Frýdecký si přejel rukou čelo, které se mu okamžitě nesčíslnými vráskami pokrylo i zdálo se mi, že zbledl. Upřel pichlavé své bezbarvé oči na mne a zdálo se, že zkoumá tahy mého obličeje. Posléze jal se mluvit:

„Uhodl’s, cesta moje není jedinou příčinou, proč tě k sňatku tak usilovně nutím. Mám ještě jednu závažnou pohnutku, abych se Flóry zbyl. Nemiluju ji, nenávidím ji téměř. Proč? Proto, že není dcerou mojí!“

Byl z počátku šeptal, poslední slova pronesl zvýšeným, chraptivým hlasem.

„Čí dcerou tedy je?“ tázal jsem se překvapen a přivřel jsem mimovolně okno, aby rozmluvu naši do zahrady slyšet nebylo.

„Čí dcerou že je?“ opakoval Frýdecký rozčileně. „Je dítětem milovníka mé nebožky ženy, Ó, bylo hrozné co jsem pro to trpěl. Přestál jsem věru muka pekelná, neboť z tváře Flóřiny hleděl na mne neustále vrah mého štěstí a myslil jsem někdy, že lebku toho děcka roztříštím, abych ochladil zuřivou svou nenávisť a divokou svou pomstychtivosť.“

Starý muž byl všecek změněn, rysy jeho tváře trhaly sebou křečovitě a prsty jeho ruky zarývaly se jako spáry dravce do lenošky křesla. Vášnivá jeho slova zatřásla mnou mocně, stál jsem jako v sochu proměněn. Frýdecký vzdechl několikráte z hluboka, usedl opět do křesla a jal se opět mluvit.

„Divíš se výbuchu vášně u člověka obyčejně tak chladného?“ tázal se, potlačuje nesmírné své rozčilení a nabývaje jakési vynucené klidnosti; „divím se sám, ale co jsem ti právě sdělil, nepřešlo od oné doby, co jsem své tajemství tvému otci svěřil, přes tyto rty, ač vědomí mého neštěstí po celý život jako hora na mně leželo a k zemi mne krušilo. Není tedy divu, že dlouho potlačený cit jako silný, hrází dlouho zdržovaný proud mne na okamžik zachvátil. Jak vidíš, jsem opět ve své míře.“

Chodil velkými kroky po komnatě a já čekal jsem mlčky, až se sám zase slova chopí. Stalo se tak za několik minut.

„Matka Flóřina byla krásná, čarokrásná!“ vypravoval hluchým hlasem, v němž se dobuřující rozčilení ještě slabě chvělo. „Otec tvůj miloval ji už dávno před tím, než jsem ji seznal, žádal o její ruku a ona z pouhého rozmaru jej zamítla. Otec tvůj dal se pak na dlouhou cestu mimo Čechy a vrátiv se, oženil se; vešel ve spojení, jež se obyčejně nazývá sňatkem rozumovým. Později seznámil jsem se s dívkou, která byla přítele mého svým zamítnutím tak nezhojitelně zranila, neboť nepřestával nikdy na ni mysliti. Otec tvůj byl muž sličný, jemných mravů, a tím jsem já nikdy nebyl; ale matka Flóřina dala mně přednost přede všemi muži, kteří se jí kořili. Každý se tomu divil, když se oslavovaná kráska vdávala za muže tak málo skvělých vlastností, jakým jsem byl já. Nebyl jsem si nikdy žádné ženštiny všímal a když jsem pak zahořel k ní láskou, tak prudkou, ba divokou, že podobné snad ani z popisů v románech neznala, podlehla novosti toho dojmu, vyšlehnutí ohně z hory ledové ji překvapilo. To je as klíč k události, kterouž si nezasvěcení vysvětliti nedovedli. Přijal jsem tenkráte profesuru na universitě v Jeně. Mladá moje žena, která se arci mnohem mladší zdála, než v skutku byla, stala se za krátký čas skvělou svojí krásou v celém městě známou a dům náš plnil se davem navštěvovatelů a přátel. Byl jsem hrd na slávu svojí ženy a nebránil jsem její příchylnosti k životu hlučnému a veselému, byl bych jí modro s nebes oblohy snesl v slepé své slabosti, neboť miloval jsem ji co den více, obzvláště když mne byla po delším manželství dcerou obdařila. Ale jednoho dne sřítila se náhle budova mého štěstí, tak náhle, jako když z jasna nebe hrom udeří. Flóře bylo něco přes rok, ana náhle se roznemohla, takže bylo málo naděje, že živa zůstane. Žena moje lomila rukama a koupala se takřka v horkých slzách, kteréž z očí jí téci nepřestávaly. Jednoho rána, když byla po probdělé noci v mém pokoji na pohovce usnula a já vedle ní jsem seděl, hledě do vpadlé její tváře, rozletěly se dvéře a chůva naše s šíleným křikem vrazila do pokoje: „Pro bůh, paní,“ křičela z plného hrdla, „andílek váš je mrtev, mrtev!“ Při osudném tom povyku vyjela žena ze sna, vrhla se jako šílená na nehybné tílko své dcerky, rvala si vlasy s hlavy, bušila pěstí do vlastních prsou a válela se s hroznou zuřivostí po podlaze.

„Bůh mne tresce za černou moji zradu, za těžký můj hřích!“ volala a s proudem slz a se strašným proklínáním sebe samy vyznala se, že Flóra není dítětem mým, nýbrž plodem tajného poměru s mladým jedním Amerikánem, který v Jeně studoval a dům náš navštěvoval. Po ohromujícím vyznání vlastní hanby a zničujícího pro mne neštěstí vzchopila se žena se země, kde se u nohou mých svíjela, políbila ještě jednou své děcko a než tomu kdo zabrániti mohl, vyhoupla se na okno a vrhla se dolů s druhého patra na dlažbu, kdež se okamžité zabila… Kdyby byla ještě několik okamžiků živa zůstala, byla by se přesvědčila o nepodstatnosti příčiny svého zoufalství: Flóra projevila totiž asi v tu chvíli, kdy matka její smrtí sešla, známky vracejícího se života… Milenec mé ženy zmizel téhož dne z města a nikdy jsem již o něm nezaslechl; pátrání moje bylo marné, pomstě mojí nedostalo se žádného ukojení… Zůstalo mi to děcko, nezemřelo, ač jsem si jeho smrti vroucně přál. Odpustil jsem ženě provinční, neklnul jsem jí, ale život můj byl zmařený. Flóru nemohl jsem nikdy bez odporu vidět, bylo to dítě cizí, dítě hanby a příčina, třeba nevinná, smrti jediné ženy, kterou jsem kdy miloval. Zanevřel jsem na celý svět a neodpudil-li jsem veřejně dítě své ženy, stalo se jedině z šetrnosti k památce nebožky, kterouž mi hrozná její smrť přese všechnu její vinu jaksi posvátnou byla učinila. S otcem tvým zůstali jsme povždy věrnými přátely; upomínka na ženu, která na životy nás obou temný stín byla uvrhla, stala se novou páskou nás vížící. Nuže, nyní víš všechno.“

Po těch slovech položil hlavu na rám zavřeného okna, k němuž byl přistoupil, tak že jsem obličej jeho pozorovati nemohl; když se pak za drahnou chvíli opět ke mně obrátil, byl výraz jeho tváře klidný, ba mrazivý jako obyčejně a o nějakém rozčilení nebylo ani nejmenší stopy; kdyby byl někdo v tu chvíli do studovny vešel, byl by zajisté neuhodl, ba ani netušil, že Frýdecký až do nejhlubších základů své bytosti rozechvěn, právě před zrakem mého vědomí odhrnul roušku, která dosud tajemství jeho života zastírala. Také moje city a myšlenky znenáhla se utišily a usínaly v prsou k obvyklému klidu, z něhož mne byl otcův přítel tak překvapujícím spůsobem vyburcoval, ale jedna struna přece chvěla se v mém srdci, naplňujíc je jakýmsi sladkobolným zvukem, byla to hluboká soustrasť s tím ubohým, bez lásky vyrostlým děckem hříšné ženy, s tou dívkou, přebývající v domě otcovském co cizinka, s tou odstrčenou, lásky hodnou a přece nemilovanou bytostí, která jako kdysi Ismael daleko od chránícího stínu stanů otcovských v písku pouště žízní mřela, ale žízní po vodách lásky, toho posvátného zřídla, kteréž z úkrytu ztraceného edenu temení a člověčenstvo rajskou rosou napájí. Ty temné, snivé oko gazelly, proto ten stín smutku ve hvězdné tvojí hloubce!

„Nezmařil jsem sám svoje záměry,“ vyrušil mne Frýdecký z myšlenek, „nezmařil jsem sám svoje záměry, svěřuje ti, jaké ženy dceru to za choť ti dávám? Ale ujišťuju tě, nemá žilky po své matce, tvář její je tvář onoho —“

Máchnul jsem rukou na znamení, aby ustal od hovoru tak trapného; na okamžik se mi stahovalo hrdlo a krev se mi hnala do tváře.

„Dejte mi Flóru!“ vyrazil jsem náhle ze sebe, „a doufám, že bude šťastna.“

Frýdecký mne vřele objal.

„Ale kdo ručí mi za to, že ona mne přijme?“ dodal jsem za chvilku téměř nesměle.

„Já!“ zvolal Frýdecký a hnal se ke dveřím.

„Stůjte!“ bránil jsem mu, „nechci žádného vaší autoritou vynuceného slibu! Flóra bude mojí, svolí-li dobrovolně. Jen tak a nejinak uzavře se ten sňatek!“

„Ničeho se neobávej, můj hochu,“ radoval se Frýdecký, „promluv si sám s Flórou a uvidíš. Řeknu jí toliko, že bych si toho sňatku přál a dále nic. Jdi zatím do zahrady a prohledni si orchideje, které pěstuji, najdeš je za domem, jsou mojí pýchou. Nemáme daleko k poledni, obědváme udeřením dvanácté, jsme praví vesničané — bývalo to pro nebožku tvoji matku vždy velkým pohoršením. Tedy jdi, až se při obědě sejdeme, poznáš ihned na tváři své nevěsty, jak zprávu moji přijala. Po jídle spím a vy máte pak nejlepší příležitosť při procházce v zahradě růžový bengál lásky v srdci zapalovat a boha Amora prosou i veršem opěvovat.“

Hnal se přes schody jako školák a já vyhledal jsem za domem naznačené orchideje a střásal se sebe ten dojem směšnosti, kterýž byl Frýdecký svými posledními slovy na mne učinil. Na své cestě k různotvárným kvítkům, jež Frýdecký s touže péčí a láskou pěstoval, kteréž Flóra v srdci jeho postrádala, zastavil jsem se na okamžik nepozorován u okna v přízemku, z kteréhož valící se horká pára mě poučovala, že tam kuchyň se nalézá. Flóra dávala tam rozkazy a sama rovnala jakési pečivo na mísu zdobíc je zavařeným ovocem; podivno, ani při této práci, uprostřed kastrolů a kompotových lahví, neodstoupil půvab jí tak zvláštní ani na okamžik a orchideje Frýdeckého, tato jeho pýcha, nezajímaly mne již pranic a nezaplašily obraz Flóry v kuchyni se zaměstnávající ani na okamžik. Však překvapení Frýdeckého bylo asi také nemalé, když objeviv se vedle mne se byl tázal, jak se mi tyto divy přírody líbí a já slov jeho ani nedbaje, k domu jsem se obrátil a dychtivě ze sebe otázku vyrazil:

„Nuže, co říká Flóra?“

„Říká, že je čas k jídlu,“ odpověděl všecek udiven nad mou nevšímavostí k orchidejím.

Táhl mne do salonu, kdež byli zatím na stůl prostřeli.

„Jídelna naše je těsná,“ vyhýbal se dalším otázkám, kteréž jsem mu klásti nepřestával, „zde je o mnoho příjemněji.“

„Ale mluvte, pro boha, co řekla Flóra, chápete přec, že mne vaše jídelna pranic nezajímá?“

„Jak špatnou máš paměť! Vždyť jsem ti to již v zahradě řekl, co Flóra říká: že už čas k jídlu.“

„Nežertujte! Svolí k našemu sňatku?“

„Myslíš, že jsem se ji na to ptal? Toť tvoje věc a tvoje právo. Řekl jsem jí pouze, čeho si přeju a nečekal na žádnou odpověď. Držme se toho, co jsme vyjednali: promluvíš s ní sám po obědě!“

Viděl jsem, že je všechno skoumání u toho podivína marností a odhodlal jsem se tedy k mlčení a ku klidnému vyčkání svého osudu. Ostatně byl jsem téměř jist, že Flóra svolí, samolibosť moje mi šeptala, že dojem, který jsem na dívku učinil, nebyl nepříznivý, až na malé to fiasko, které jsem si utržil při nemotorném útoku na ubohou tu paní de Chantal. —