Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/IV.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů IV.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 138–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Časně z rána dal jsem se z Prahy na cestu za bránu, neboť Frýdecký nebydlil nikdy v městě; měl svůj dům ve vesnici T…, kdež stále se zdržoval. Bral jsem se pomalu přes pole, vlnící se v ranním vzduchu, a zahleděl jsem se s obdivem do smělých oblouků svatovítského dómu, kterýž vysoko nad vrcholy stromů do růžového obzoru jasného jitra se pnul. Vše bylo mi tu jako nové, neboť nebyl jsem Prahu několik let viděl, a již od času svých gymnasialních studií tuto veselou cestu k Frýdeckým do T… konal. Universitu odbyl jsem si totiž v Ženevě a přišel-li jsem na prázdniny do Čech, neb navštívil-li jsem v letech pozdějších domov po toulavých cestách svých, nevycházel jsem téměř nikdy z naší vesnice, leč přinutil-li mne otec k nějaké návštěvě sousedů v nejbližším okolí. Zastavoval jsem se nyní při každém kroku, vzpomínal u každého stromu na dávné časy, kteréž se mi nyní při skřivánčím zpěvu v poli zdály těmi nejšťastnějšími, které jsem kdy prožil. V bubenečské oboře odpočinul jsem si pod starými šumícími kaštany a pustil se pak podél řeky na další pouť; zde Vltava lákala mne tak mocně k lázni, že jsem neodolal, a chladné její vlny dodaly mně takové pružnosti a čilosti, že jsem další cestu za několik okamžiků dokonal. Krajina T…ská překvapila mne svým zvláštním půvabem; ty vínem porostlé pahrbky, ty ovocné sady, až k lesklé řece se táhnoucí, ta bujná zeleň košatých stromů, celá ta mírně hornatá scenerie ušlechtilých kontůr letním sluncem zlacená, rozehřívala mne svým téměř italským rázem k nadšení. Když jsem se již k samému domu Frýdeckých byl přiblížil, napadlo mně, že je přec ještě příliš časně na nenadálou návštěvu i přítele třeba nejdůvěrnějšího, a zůstal jsem okamžik nerozhodnut státi. Co měl jsem si zatím počít, než nadejde čas vhodný? Stál jsem vedle nízké zdi, která mne loučila od staré zámecké zahrady; za okamžik přehoupl jsem se a kroky moje zavrzaly po osamotnělých stezkách. Vědělť jsem, že rodina šlechtická, kteréž zámek T…ský náležel, již několik let mimo Čechy mešká a nemusil jsem se tedy obávati, že se někomu svým vetřením nepříjemným stanu, byl jsem jist, že se s živou duší nesetkám. Cesta vedla mne přímo k samému zámku, k širokým schodům, vedoucím se dvou stran na velký terassovitý perron. Věděl jsem, jak krásné vyhlídky odtamtud zažiti lze daleko přes vrcholy stromů bubenečské obory až k samé Praze, i spěchal jsem tedy rychle vzhůru na perron. Dostoupiv, stanul jsem překvapením: nebyl jsem sám v zahradě, jak jsem se byl domníval. O zvětralou balustrádu opírala se vysoká, ztepilá, mladistvá postava čarovných obrysů a házela rozmarně drobná polní kvítka, jichž celou kytici držela, dolů do otevřených úst k zemi povaleného titána, který před stoletím, když T…ský zámek ještě méně zanedbán býval, jasný proud velkého vodotrysku vzhůru chrlil a to pro zábavu těch zakrnělých, smutně copových Olympčanů, posud na balustrádě podél schodů stojících.

Tedy zmýlil jsem se, zámek byl obydlen a já dopustil jsem se indiskrece. Chtěl jsem se nepozorován zase vzdálit. Dívka přišla patrně teprv před malou chvílí na nynější místo, sice by mne byla viděla, když jsem dole kolem titána kráčel, a přemítal jsem nyní jakým směrem bych se bráti měl, aby mne dole nezpozorovala. Ale odcházeje do zadu, zavadil jsem nemotorně do zahradní židle na terasse stojící a dívka se polekaně ohledla. Nezbývalo, než pozdraviti a omluviti svou přítomnosť domnělou neobydleností zámku.

„Není vskutku obydlen,“ odpověděla dívka zmateně a pustivši celou kytici do otevřených úst blesky očekávajícího titána, spěchala přes schody dolů. Na třetím asi stupni pak se zastavila, pohledla rozpačitě na mne a po malé přestávce usmála se velmi půvabně; jako laňka vyběhla zase nazpět na terassu a podávala mi ruku.

„Vítejte, Lazare,“ šveholila hlubokým, ale měkkým hlasem slavičí lahodnosti.

Chvilku stál jsem mlčky a rozpaky její se vrátily, zapýřila se.

„Byla bych se mýlila?“ tázala se zmateně.

„Flóro!“ zvolal jsem nyní vesele a udeřil se dlaní na čelo, „jak mi jen ihned nenapadlo, že to vy jste?“

Políbil jsem ji bez ceremonie na čelo.

„Jak to, že jste mne hned nepoznal?“ divila se, „což jsem se za několik let tak velice změnila?“

Zda-li se změnila! Tak mohl se i motýl tázat, vylítnuvší z úzké chrysallidy do letního vzduchu. Z nehezkého děcka byla se vyvinula dívka, ne snad oslňující krásy, ale půvabu okouzlujícího. Pleť její daleká skvoucího úbělu, nebyla přece snědá, měla toliko jakýsi jižní pel; Flóra připadala mi jako květ růže, vštěpované na temnošťávný dub. Při vší jemnosti v tvarech, při vší snivosti výrazné tváře, hrála přece jakási zdravá svěžesť a jará síla celou její bytostí. Byl jsem tak příjemně překvapen, že jsem svou obvyklou chladnosť zcela odložil a do jejího velkého, krásného oka se zahleděl, z něhož duše její zírala; duše ta zdála se mi čistou, snivou a dobrou. Zavěsil jsem sám ruku Flóřinu na svoje rámě a tak chodili jsme chvilku mlčky po úzké stezce, vroubené bujným křovím, s něhož rosa na nás sprchala při každém zavadění a jehož jemné, lupenaté letorosty každou chvilku tváří našich jako polibkem se dotýkaly. Flóra mluvila cosi, ale nedával jsem pozor, co to bylo, neboť naslouchal jsem pouze hudbě toho neobyčejně krásného hlasu. Zamyslil jsem se. — Nejspíše, že se mne Flóra na všelicos vyptávala, neboť spozoroval jsem občas, že nějakou odpověď očekávala, a když tato několikráte nepřicházela, zamlčela se a zamyslila se též. Divila se nejspíše mé mlčenlivosti, ale nejevila žádnou rozpačitosť. Když jsme byli zabočili do širokého stromořadí k vratům parku vedoucího, promluvila opět.

„Půjdeme k nám?“

„Zdálo se mi příliš časně,“ odpověděl jsem, „avšak myslíte-li?“

„Otec vstává tak záhy jako já, před slunce východem. Milujeme oba ranní procházky, jest tedy jen obava, zdali se již vrátil. Avšak přede vším, snídal jste již?“

„Ne, Flóro, těšil jsem se celou cestou, že budu s vámi snídat, víte tak jako za dávných časů —“

„Ano, ano!“ těšila se Flóra, „mléko a černý chléb pod stromy?“

A dali jsme se do útěku k vratům, jak jsme to byli co děti činívali. Na silnici stanula Flóra celá udýchaná.

„Nalezl byste ještě bez vůdce náš dům?“ tázala se.

„Jak bych nenalezl! Dům váš jest příliš malebný, tak ztracený pod bujným vínem, nelze ho zapomenout! A mimo to, což lze tak brzy nalézti tak divnou smíšeninu absurdní gothiky s nejbaroknějším barokem, jak ji poskytuje váš dům?“

„Ah!“ smála se, „proto chválil jste na počátku, abyste pak tím více haněti směl? Ale proto se mi náš dům přece jen líbí, nestarám se ani o gothiku ani o barok, jen když vinná réva jej bohatě šatí a vlašťovčí hnízda římsy jeho věnčí. Nepozlobíte mne, vidíte, odpovím vám trochu jako Fontenellovi ta jeho markýza, když jí vykládal Koperníkovu soustavu a ji na nepatrnosť naší planety upozorňoval. „Myslíte,“ tázala se markýza, „že jste mne tím pokořil, poučuje mne, že země není středem světa? Na mou česť, že si proto sama sebe o nic méně nevážím!“ Tak asi mudrovala markýza, vyberte si z toho něco pro svoji gothiku!“

Smála se a oči se jí při tom k zbožňování leskly a řada nejkrásnějších zubů na světě objevila se mezi malinovými rtíky. Ale přese všechen luzný její zjev přejel mne v tu chvíli přece mráz; při vší úctě ke geniu Koperníka mělo jméno jeho, těmi krásnými ústy vyslovené, na mne účinek, jakoby mne byl někdo, byť i sebe dražším kamenem udeřil: míval jsem vždy hrůzu z učených ženštin a myšlenka, že starý pedant Frýdecký svou dceru snad docela k studiu astronomie přinutil, pronikla a poděsila celou moji duši.

„Doufám, Flóro, že vám soustava Koperníkova nečiní velkého hlavy lámání?“ tázal jsem se mroucím hlasem, „či zanášíte se snad astronomií?“

„Můj ty bože, co pak vám napadá?“ tázala se a kámen svalil se mi s prsou; „myslím, že kratochvilnou knihu Fontenellovu do toho oboru přísně neřadíte? Či je astronomie tak zábavná?“

„Nevím,“ odtušil jsem, „staral jsem se vůbec vždy jen o tento jediný, pro mne zajímavý svět.“ A rozhlížeje se krajinou dodal jsem: „Hleďte, jak milý to koutek! Všechno je zde tak slunné, jasné, téměř italské! Věřte, Flóro, že se vám bude stýskat, až se s tímto obrázkem rozloučíte.“

„Bude se mi stýskat? Jak to? Proč pak bych odsud odcházela?“

Upřela své velké oko udiveně na mne.

„Nuž myslím, kdybyste se ku příkladu odsud vdala,“ odpověděl a hleděl jsem skoumavě na ni. Sklopila zraky, ale zůstala úplně klidnou.

„Nemyslím posud na to,“ pravila prostě a zamyslila se.

Zahnuli jsme se na cestu, která od silnice mezi hlohem k domu Frýdeckého se vinula. Dům, jehož slohu jsem se prvé vysmál, byl i přes to, že jsem mu mnoho nekřivdil, velmi malebný, celý vínem porostlý a stál v staré štěpnici; bujný vinohrad se za ním ploužil vzhůru po příkré stráni. Z cesty, po které jsme přišli, vedlo asi osm stupňů vzhůru do štěpnice; byly příkré z jednotlivých šedých balvanů sestavené, a z hlubokých trhlin a štěrbin jejich rostly sedmikrásky a skláněly pokorně malé hlavičky na žlutý mech, jímž stupně hustě byly potaženy. Flóra kráčela rychle přes schody a pospíchala napřed pod hrubě, z očernalého dřeva vystavěný portál domu; rozmlouvala chvilku s ženštinou, která byla právě do zahrady vešla, a vrátila se hbitě jako laňka nazpět ke mně, když jsem byl právě posledního stupně dostoupil.

„Otec se posud nevrátil,“ pravila, „pojďte do besídky.“

Vedla mne od domu mezi starými stromy do besídky, obrostlé květoucím kozím listem, nad nímž bezměrné množství včel v slunci poletovalo a tichou hudbou svého bzučení co nejpříjemněji uchu lahodilo. Zde v tom milém místečku požili jsme oné idyllické snídaně z dětských let, sestávající z mléka a černého chleba, a Flóra byla tak prostomilá, tak veselá a štěbetavá, že nám čas ku podivu rychle ubíhal; jen sluneční, čím dále tím hustěji se prodírající paprsky upozorňovaly mne, že den valně ku předu postupuje.

Náhle byli jsme vyrušeni silným zvukem, jako zlostně zataženým zvonkem; Flóra sebou trhla a zbledla lehýnce a veselosť její zmizela náhle jako dotknutím kouzelného prutu.

„To je otec, někdo zavřel dvířka zahradní,“ pravila téměř bezzvučným hlasem a vstala. Za okamžik zmizela.

Ve mně vzmáhaly se netoliko nepokoj, nýbrž i jakási nespokojenosť s vlastní osobou. Nemohl jsem si zatajit, že mne Flóra okouzluje, že chladnosť moje ustupuje před slunným zrakem toho oka a půvabným úsměvem těch růžových rtíků. Zdála se ovšem velice prostou a chování její bylo zcela přirozené, ale kdož ví, nebyla-li v tom úmyslnosť? Snad věděla Flóra přece jen o plánech otcových a napomáhala mu z pouhé příchylnosti všech ženštin k intrikám, anebo jednala na svou pěsť, svolila třeba k sňatku, ale chtěla, bych dříve šíji svou sklonil před ní. Nač to lekání se příchodu otcova? Svědomí ji patrné káralo z koketerie, třeba nevinné. Ta koketerie, která si škrabošku nelíčenosti na tvář klade, je snad ta nejnebezpečnější. „Ne, poučení slečny Adelmy nebylo mi darmo dáno,“ myslil jsem si a hleděl zcela lhostejně na vrátivší se Flóru.

„Viděla jsem otce vejít do domu;“ pravila, „pojďte, Lazare!“

Za chvíli stáli jsme v tmavé síni domu, Flora otevřela první dvéře.

„Vejděte, prosím,“ pobízela, „zavolám ihned otce.“

Jako střela vletěla na konec síně, kdež jsem ji slyšel přes dřevěné, silně skřípající schody do prvního patra stoupat. Vešel jsem do komnaty. Byl to patrně salón; byl velmi jednoduchý, téměř chudobný; jen několik růžových keřů v bílých kořenáčích, malý pták v kleci a velká kytice v čínské váze před zrcadlem dodávaly té střízlivé místnosti jakési poetičnosti. Byly to jediné stopy jemnější ženské povahy v nepřívětivé té komnatě. U okna stála malá causeuse, na kteréž otevřená kniha a slabě, ale velmi sladce páchnoucí batistový šátek ležely: předměty ty náležely patrně Flóře. Mám starý zvyk, že si přečítám titul každé knihy, která se mi kde namane; mechanicky přihlédl jsem i tentokráte k lektuře Flóřině. Podivení moje bylo nemalé: shledal jsem „knihu o zakládání klášterů“, sepsanou svatou Terezií!

„Otec vás prosí, Lazare, abyste si neobtěžoval vystoupiti k němu nahoru do studovny,“ pravila Flóra vcházejíc do komnaty, „procházka jeho byla neobyčejně dlouhá, je velmi unaven, promiňte mu.“

Měl jsem posud knihu její v ruce.

„Flóro,“ tázal jsem se udiven, „vy čítáte sv. Terezii? Což je možné, aby vás co’s podobného zajímalo?“

„Nevěděla bych, co na tom podivného,“ odvětila vážně a prostě. „Neřekla jsem vám posud, že mám úmysl vstoupiti do kláštera; vždyť jsme spolu ještě ani vážného slova nepromluvili, skotačili jsme věru jako děti.“

Lekl jsem se těchto slov.

„Vy žertujete!“ zvolal jsem a hlas můj se zachvěl a ruka moje stiskla tak prudce ruku její, které se jaksi bez mého vědomí byla chopila, že se Flóra neubránila malého výkřiku bolesti, ale oko její zajiskřilo se při tom radostně, slabý ruměnec přelétl jí tvář i sklopila oči.

„Pozor, Lazare!“ varoval mne ihned chladný rozum, „malá to čarodějka, které by se málem podařilo proměniti tě v osla, jako kdys thessalská její soudružka učinila dobrému Apulejovi.“ A nahlas přidal jsem: „Doufám, že váš otec nikdy k podobné pošetilosti nesvolí?“

„Otec posud neví ničeho o mém úmyslu,“ pravila rychle a polekaně. „Prosím vás, Lazare, nezmiňte se mu o té věci; dosti času, až se na určito rozhodnu.“

„A ty hádě!“ myslil jsem, „chodilas u slečny Adelmy do školy? Věřím, že otec o ničem neví, nejspíše jsi před čtvrť hodinou sama ještě o svém klášterním povolání ničeho netušila.“ Vystřízlivěl jsem úplně.

„Ničeho se neobávejte, Flóro,“ ujišťoval jsem ji, „ale co vám vadí, abyste se určitě rozhodla,“ připojil jsem zkoumavě.

Zamlčela se na minutu a upírajíc snivé své oko na mne jala se pak mluviti:

„Věru, Lazare, ne jen osoby, nýbrž i předměty stávají se někdy našimi zrádci, a knihy, které čteme, bývají někdy jako náhle odkryté otvory, jimiž nahlédnouti lze do duše, kde myšlenky své tajíme. Právě dožila jsem se té zkušenosti s vámi; zastihl jste mne jakoby na tajné pouti k svrženému, jen v úkrytě ctěnému božstvu. Držíte mne za ruku, chcete vysvětlení a nelze vám uklouznout. Lazare, byl jste mně milým druhem v dětství a zůstal jste mně milým, třeba byste na mne byl zapomněl. Svěřím se vám tedy. Úmysl můj vstoupiti do kláštera je výsledkem chladného rozumování a nikoliv náboženského nadšení, neb snad přepjatého kochání se v mysticismu. Jsem mladá a přece je život můj bohat na trpké zkušenosti. Matky neznala jsem — a co horší, otec mne nikdy nemiloval a neněžné své ke mně city nikdy netajil.“

„A kdyby tomu tak bylo,“ vpadl jsem jí do řeči, „proto ještě nemáte příčiny za živa se pohřbíti a směrem se bráti, jejž rozum a příroda zatracují.“

„Nesdílím váš náhled,“ odpověděla Flóra. „Což je přirozenější než utíkat se, je-li srdce naše raněné, duše naše truchlá, v ochranné stíny posvátných zdí? My ženštiny jsme instituci té zvláště díky zavázány, neboť kláštery poskytovaly nám za časů nejsurovějších jistou důstojnou samostatnosť, kterou nám společnosť upírala v domě otcovském jako v domě manžela. Dívky dávaly se do rukou božích, aby vyvázly z rukou mužů a zdá se mi, že byly tedy kláštery prvním a dosti šťastným luštěním emancipace v středověku. Nelekejte se toho slova z mých úst; čtla jsem někde něco podobného a přichází mi to právě na mysl. Jeť právě v tomto spůsobu emancipace cosi skvělého, velkého, ba vznešeného, co mne vždy naplňovalo úctou a obdivem, kdežto moderní směr vyprošťování našeho pohlaví z vaší moci, třeba by v jádru snad dobrý byl, přece mívá cos prosaického, ba namnoze směšného v sobě, tak že se na vás muže pro úšklebky vaše ani horšiti nemohu.“

„Jste dobrým obhájcem své věci,“ odtušil jsem; „v mnohém ohledu vám dávám za pravdu. Dobře. Řekla jste mi tedy, co vás ze života pudí a co do kláštera vábí, nuže povězte mi také, co vám vadí uskutečniti své předsevzetí?“

„Povím ráda,“ zněla prostá odpověď. „Je to věc jediná, ale závažná.“

„A ta by byla?“ vyrazil jsem napnutě.

„Nuže, schází mi to, co by se pravým povoláním jmenovati mohlo, neboť řekla jsem vám, že chladné rozumování mne tam vede. Myslím při pojmu povolání na ono mocné nadšení, které se neodolatelně chopilo žen velebné památky, nadšení asi takové, jaké přimělo na příklad paní de Chantal, aby ovdověvši ustříhala krásné svoje vlasy, jméno Kristovo žhavým železem do prsou si vpálila a všeho se odřekla: skvělého jména, velkého jmění, vlastních dětí; aby kráčela odhodlaně přes tělo nejmladšího syna svého, když tento, nechtěje ji do kláštera pustiti, na práh její komnaty se položil. Takové je pravé povolání, Lazare, a takové nadšení mi schází. Tážu se sama sebe, smím-li bez hlubokého toho citu, s pouhou dobrou vůlí, že podrobím se řeholi, do kláštera vstoupiti?“

Flóra byla nevýslovně krásná v tom okamžiku, kdy horovala o řeholi a paní de Chantal. Nadšen vzal jsem ji za obě ruce; ale záhy pustil jsem je opět; bylať se zachvěla, jakoby očekávala vyznání mého obdivu, který mi zajisté z oka šlehal. Rozvaha moje se okamžitě vrátila, vždyť i sama slečna Adelma kdysi o rajském klidu nevěst Kristových mi byla blouznila. Jako blesk prokmitlo mi mozkem, že celá ta dlouhá řeč neměla jiného účele, než učiniti Flóru zajímavou v mých očích.

„Každá žena je Dalila,“ šeptal jsem sobě; „vyznati jí dojem, který na nás činí, bylo by tolik, jako dáti se v ruku její, vzdáti se tajemství své síly; považujeť ona slabosť naši za náhodu, z níž kořistiti nutno.“

„Víte, co se mi zdá?“ tázal jsem se Flóry na hlas po tichém tomto monologu, i viděl jsem při tom v protějším zrcadle, jak na nejvýš cynický úsměv tvář moji zhyzdil. „Víte, co se mi zdá?“

„Co?“ tázala se téměř polekána výrazem mých lící a netajíc své překvapení.

„Zdá se mi, že ta vaše velebná madame de Chantal snad oplakávala trpce krásné svoje vlasy, byly-li totiž její, a ten dobrácký, ale ne příliš schytralý sv. František Sálský že jí sedl na vějičku, když uvěřil, že to byly pochybnosti vroucí její duše a hluboký bol nad tím, že nemůže nalézti cestu k sjednocení s bohem, co jí v takové hojnosti slzy vynutilo, jak historie její hlásá. Aneb myslíte snad, že jí pláč slušel, jako některým ženštinám, které jej bez grimasy představovati umějí a že snad pomocí žlázy slzní na ctihodném biskupu nevinnou koketerii prováděla?“

Flóra pohledla na mne uraženě ba bolestně.

„Nezasloužila jsem frivolního vašeho posměchu,“ pravila bez nejslabší stopy hněvu. „Nesdíleti náhledy něčí neopravňuje ještě k tomu, aby se do prachu šlapalo, co je bližnímu právem svaté.“

Učinila dva kroky ke dveřím a pak se obrátila opět ke mně.

„Otec čeká,“ děla tím vlídným dobrým hlasem, jakoby se nebylo nic udalo. „Ukážu vám cestu, Lazare; staly se některé změny uvnitř domu, co jste zde nebyl.“

Cítil jsem svou porážku; řekl jsem si, že jsem zašel příliš daleko, ale to, co bylo mojí pýchou a co jsem za svůj rozum považoval, svědčilo mi, že pravdu mám a dávalo mi výstrahu před překypěním citů.

„Jen žádnou slabosť!“ myslil jsem si a kráčel mlčky za Flórou. U paty schodů do prvního patra vedoucích zastavila se a ukázala nahoru prstem na dvéře.

„Tam je nyní studovna,“ poučovala mne. Vstoupil jsem na schody a hleděl za ní, jak se ubírala temnou síní, jak na prahu domu se zaleskla, ozářena světlem, jež zdálo se, že z její půvabné bytosti se proudí, hleděl jsem za ní, jak vyšedši do zahrady do zlatozelených stínů se nořila a v tom moři květů a listů konečně zmizela. Pak teprve zaklepal jsem na dvéře studovny.