F. L. Věk/I./VIII. Cesta kamny

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
VII. Praemio donatus	VIII. Cesta kamny	IX. Starý Žalman se udobří

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Cesta kamny
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Smrt patera Matiáše dojala velmi mladého choralistu. Po ten čas, co starý bibliothekář ležel ještě v klášteře, dole v domácí kapli na prkně, František si několikráte k němu zašel, aby se u jeho mrtvoly za spásu jeho duše pomodlil. Také ošetřoval světlo u hlav mrtvého planoucí a nedopustil, aby zhaslo nedbalostí sluhovou jako tenkráte, když se vracel tajně v noci s koláči od starého Šulce.

Dobře bylo ještě pro studenta, že po pohřbu v klášteře nezůstal, nýbrž že se odebral domů na prázdniny. Domov a blaho studentského života o vakacích ho nejvíce utěšily.

Doma se zase, jako každého roku dověděl něčeho o světě. V klášteře totiž žil jen zpěvu, studiu, čtení a tajnému čtení a hudbě; v té se pilně cvičil za návodu zvláště výborného pozaunéře Strádeckého, k němuž z kláštera docházel.

Františkovi přibývalo vědomostí a hudební dokonalosti. Jinak se však o nic nestaral, a nemohl ani, poněvadž k nim, choralistům, do kláštera dostalo se málo novin. Ovšem, když nastoupil panování císař Josef II., pronikla nejedna zpráva o něm až do odlehlé světnice choralistské. Buďto že zaslechli něco od velebných pánů, když jim přisluhovali, nebo že vrátný Růžička s rozhorlením vypravoval o novotách císařových, jak pobožnost obmezuje, ano i ruší.

Doma však slýchal mladý Věk o císaři jiné hlasy. Tam obecně chválili jeho patenty, jak sedlákům velice ulehčeno, jakož i některá jiná nařízení. Z těch si mladý student patentu o svobodě náboženské povšiml nejvíce. Hned jak o něm uslyšel (a to bylo ještě v Praze), vzpomněl si na starého Žalmana. Když pak domů přišel na prázdniny, nemeškal se matky zeptati na bývalého souseda.

I pověděla o něm, že hned, jak ten zákon byl ohlášen, odebral se na kancelář a tam oznámil, že není juž katolíkem, alebrž že se hlásí k té staročeské víře bratrské. Když mu řekli, ta že dle patentu císařského není dovolena, nýbrž jen vyznání evangelická, velmi se zarmoutil a nechtěl ani uvěřiti. Teprve později, když se přesvědčil, že tomu tak je, přiznal se k víře evangelické, helvetské.

„A tak je teď helvítem,“ končila Věková svou zprávu a doložila: „Má teď pokoj — alespoň od úřadů. Tu tam, co jsou nerozumní a necitelní lidé, ti ho leckdys ještě zlobí a jeho víru mu vyčítají — však těch on si ani nevšimne, vůbec nevšímá si nikoho jako dříve. Pořád je takový bubák —“

„A zlobí-li se ještě —?“ ptal se František.

„Ba zlobí“. A matka pověděla, jak ho zastavila, když ten zákon o víře přišel a jak mu sama jsouc potěšena řekla, že je teď asi rád, že bude míti pokoj.

„Podíval se na mne jako výr a povídá: ‚Jsem rád, ale udavači mají po všem.‘ A odešel. A tak jsem se vícekráte k němu nehlásila, když je takový zatvrzelec.“

Tak matka vypravovala, a synka to také zamrzelo, neb znal její nejlepší vůli a jak o Žalmanovi smýšlela. Proto se také po něm pak tuze nesháněl a nedbal, aby s ním mohl promluviti. Než to přání živé měl, aby starochovi mohl jednou pověděti a jej přesvědčiti, že ani on ani matka ho neudali, že skrze ně nepřišel o svou starou bibli. Však hned tenkráte, když František poprvé vlezl po žebříčku k oddělení s knihami zapovězenými, pomyslil si: Kdyby tu tak byla Žalmanova bible! Však by ji poznal už po těch obrázcích. Než nadarmo ji tam hledal. A Žalmana přesvědčiti bylo nesnadno, zvláště když ho tak málo vídal a tak dlouho s ním nemluvil.

Až poslední prázdniny, kdy přišel poprvé do domova jako praemiant, setkal se se starým, někdejším sousedem na silnici u sochy sv. Jana.

František se dal s ním do řeči. Starochovi to nebylo patrně tuze vhod. Nějak byl neklidný, na studenta se ani tuze nedíval, a když se podíval, tak plaše a zkoumavě a nějak rozčileně se poškubával za límec své kazajky. Také jen zkrátka odpovídal. Jakmile se však mladý Věk zmínil o bibli, tu starce jako by bodl.

„Toho nechme, co pak bychom o tom mluvili… Oni v klášteře — Maminka — ale nechme toho. S Pánem Bohem —“ a juž co nejbystřeji zahnul do své chalupy, kde zmizel jako jezevec v doupěti, zanechav na silnici překvapeného, zaraženého studenta.

Ten, jakkoliv měl starocha rád, tehdy se na něj zamrzel, a umínil si, že tak hned se s ním nezastaví, toho že se bude chrániti.

A tak mladý Věk se vrátil s nepořízenou v tomto ohledu i tohoto roku do Prahy. A zase do kláštera. Přijali ho tam a nechali si ho, třeba že se mu juž hlas změnil. Oblíbiliť si všichni čiperného studenta, zvláště sám převor, a měli ho jako za svého. A mladý Věk, nastávající rhetor, také se juž tak bolestně s domovem neloučil jako minulá léta, a v klášteře tak velmi po domově netesknil jako jindy. Zvyklť už, maje tu téměř druhý svůj domov.

Jen pater Matiáš mu scházel. Na něj počal zase častěji vzpomínati, když se ocitl opět v tichých zdech klášterních, když procházel se zahradou v podzimním pestrém hávu, kde ještě loni s bělovlasým bibliothekářem se procházel a jemu na jeho žádost vypravoval o prázdninách a o domově. A když František poprvé zase vstoupil do bibliothéky, ozářené světlem podzimního, jasného odpoledne, tu se mu oči zakalily, an je upřel ke známému tmavému, dubovému stolku u okna, kdež pater Matiáš u foliantu sedával, kdež také usnul na věky a kdež nyní bylo prázdno…

Poněvadž bylo známo, že byl jako assistentem nebožtíka bibliothekáře, nezabránili mu přístupu do bibliothéky ani teď. Ano nový bibliothekář, pater Anselm, vyžadoval si jeho služeb a pomoci leckdy. František byl tomu rád, třeba že to nebylo juž tak jako za nebožtíka.

Pater Anselm nebyl tak horlivý, neměl knih v takové lásce jako pater Matiáš, a proto ani tak často do bibliothéky nepřicházel. Že však mladý Věk požíval důvěry u nebožtíka jeho kollegy, proto studentovi také důvěřoval, a tak mladý knihomol neměl cestu k oddělení „libri prohibiti“ zcela zatarasenu. Nejednu si opět knížku kradí přinesl a kradí ji přečetl. —

Žádná ho však, kromě jmenovaných J. A. Komenského, tak nevzrušila jako „Historie o těžkých protivenstvích církve české“. Nový svět se mu otvíral, nové světlo počalo mu vycházeti nad minulostí předků; počal přemýšleti, uvažovati, srovnávati a — pochybovati; pochybovati o lecčem, čemu ho dosud učili, co četl nebo co slyšel o minulosti české země. Než jedno jisto bylo, a to že vzbudila knížka ta hluboký soucit k nebohým, pronásledovaným předkům, mučeným, do ciziny vyhnaným. Zvláště však byl dojat, když četl o osudech rodné své krajiny, jak tam bývalo, jaké tam zádavy se staly a co hořkého utrpení všickni tam snášeli.

A tu nejednou sobě vzpomněl na starého Žalmana. Čta ty trudné kapitoly přestal se na něj mrzeti, počínal mu rozuměti a zase si upřímně přál, aby si ho udobřil a jej přesvědčil, že matce i jemu křivdil. V tu dobu zaslechli i v tichém klášteře ohlas mocného proudu časového.

Bylo koncem prvého běhu školního, a choralisté se pilně učili, připravujíce se ke zkouškám. Ale při tom dobře sobě povšimli, a zvláště F. Věk, že v klášteře nejde vše svým obyčejným během. Pozoroval, že velební páni začasté nad obyčej živě rokují v refektáři, v ochoze nebo kdekoliv se jich několik sešlo. Bylo to zajisté něco vážného, jak nejlépe se zračilo v jejich tvářích a zvláště v převorově. Ten nějak starostně hlavu klopil. Také několikráte vyšel v slavnostním svém hávu z kláštera. Kam, toho se studenti nedověděli, neboť Růžička sám nic nevěděl.

Když se Věk ubíral k půlletnímu examinu, potkal patera Anselma zrovna během ku převorovi kvapícího. Od Růžičky student doslechl, že byl pater Anselm v městě.

Co se stalo? Snad by — ale proč by k vůli němu? Vzpomněl si totiž student na to, co včera zaslechl, že přijel do Prahy císař. Ale na to vše pak zapomněl, když zasedl ve škole do škamny, aby po latinsku pojednal „O pravém štěstí“, jak mu uloženo.

I zabral se do své práce živě a upřímně na vše zapomněv a psal a psal. Myšlénky se jen řinuly a student ani si toho vědom nebyl, že je vybírá z pokladu, který si bezděky nastřádal v sadě zapovězeném, hlavně ve spisech Komenského. A když dokončil, bylo mu práci přečísti před professorem a praefektem. Professor nějak oči vyvaloval a pak řekl, že to není školní pojednání, ale kázání, praefekt však pohladil Františka po hlavě a velmi jej pochválil.

A s tou pochvalou i písemně stvrzenou, bral se pak chvatným krokem domů, jsa toho mínění, že si u převora vyprosí, aby směl do města. Chtěltě také spatřiti císaře, o kterém si studenti tolik vypravovali.

Když došel na Staroměstské náměstí, užasl velmi. Náměstí skoro všecko plno lidí. — Všude davy, všude skupiny a samí zvědaví, a všude, všude mluvili o něm, o císaři.

„Císař je tu! Už pojede! Už se brzo vrátí!“

„Je na radnici —“

„Ne, je v klášteře —“

„Ano, u benediktínů —“

Tak sem tam mluvili, volali, přeli se. Mladý rhetor už dále neposlouchal. Císař u nich! V klášteře! Ah, proto on pater Anselm ráno tak pospíchal! Proto oni velební páni — — To se naň připravovali, na uvítanou chystali… Je-li tam ještě — a uvidí-li ho? A co tam? Že by snad — Ó, to snad ne! Nedej, Bože!

Tak student pomýšlel, drže své složené vysvědčení pevně v hrsti. Prve je radostí ani neschoval, nyní zapomněl a ani by v té tlačenici nemohl. Jen lokty pracoval, prodíraje se zástupy, nebo se prosmykoval a provlekoval jako úhoř, až všechen zardělý a zpocený přece pronikl až ke klášterské fortně.

Byla i s branou zavřena. Tu byli zvědavci sraženi jako zeď. Císař je tedy v klášteře. Čekají tu na něj. Udýchán stanul student u fortny, kterou mu Růžička otevřel, náhodou v tu chvíli k okénku přistoupiv a jej shlednuv.

„Pojďte! Pojďte!“ volal na něj vrátný fortnu za ním zavíraje. „Je tu — císař je tu! Co se to děje! To bude! To bude!“

Ale mladý Věk nedbaje jeho výkřiků ptal se chvatně, kde je, kde je císař, a juž chvátal do hlavní budovy klášterní. Ale tam se ve svém chvatu zarazil, pod samými schody, s nichž se ozývaly hlasy a řinčení zbraně. A hle! Kdo to dolů sestupuje!

Student upíral užaslý zrak na skupinu neobyčejných hostí. V čele pán slušně vysoký, v tmavozeleném kabátě s portami a s hvězdou na prsou. Vedle převor ve slavnostním taláru, za nimi několik pánů, jistě generálů, v premovaných kloboucích.

Pochyby nebylo. Ten první, hle, toť sám císař, třeba že nebyl ani tak skvěle oděn jako jeho družina.

Nikdo ze všeho průvodu si nevšiml mladého rhetora dole pode schody nyní uctivě ustupujícího, jen ten pán v čele. Upřel své chrpové oči na studenta a juž mu kynul.

František Věk přistoupil maje smeknuto a hluboko se bezděky ukloniv odvážil se, všechen z rozpaků zardělý, vzhlednouti k císaři. Ale jak ten promluvil, vzpamatoval se a bystře císaři odpovídal, jak se jmenuje, odkud je a ochotně podal vysvědčení, když císař chtěl také zvěděti, co v ruce má.

Císař začal po česku, hned však obrátil do němčiny, když zaslechl, že před ním stojí student. Proletnuv zrakem jeho vysvědčení usmál se, vlídně hlavou pokynul a vraceje list řekl: „Bravo.“ Pak ku převorovi se obrátiv pravil: „O tohoto studenta bude také postaráno.“

To juž kráčel dále a družina jeho za ním, a převor také vyprovázeje mocnáře.

František však stál tu dosud jako sloup, a jako za viděním upíral zraky své za odcházejícími pány v lesklých uniformách. A juž zmizeli, juž ohlas jejich kroků a zbraně umlkl; v tom z venku zalehl až sem hlučný, jásavý pokřik, vítající patrně císaře z kláštera vycházejícího.

„Tak, tak! Jen jásejte!“ opodál ozvalo se trpce, ano rozhořčeně. Student probrav se ze svého úžasu ohledl se. Výše na schodech stál pater Anselm dosud ještě ve slavnostním klášterním hávu. Ale líce jeho nebylo nikterak slavnostní. Z něho i ze zachmuřeného pohledu zármutek i hněv mluvily. Chvíli jako by váhal, čekal a teprve když se onen jásavý pokřik více neozval, pustil se po schodech dolů, snad za převorem, Františka si ve svém rozčilení ani nepovšimnuv.

V tom ozval se zvonec hlásající, že je poledne a čas do refektáře. To trhlo choralistou. Hnal se nahoru do světnice, aby se převlekl a spěchal pak do refektáře posluhovat. Nahoře nezastal nikoho. V refektáři čekali už kamarádi choralisté. Z velebných pánů však dosud nikdo nepřišel. Na stolích bylo prostřeno, dlouhý, rozlehlý refektář však zůstával tich. Sluníčko proniknuvši z mraků, ozářilo jej i jeho pěkné stuko na stropě a z části na stěnách i krásné, veliké obrazy olejové díla Brandlova, Liškova, J. Molitorova, na něž se mladý Věk po každé tak rád díval. Ale dnes si jich ani nevšiml.

Choralisté, užaslí, nevědoucí, co se stalo, stáli v hromádce a rokovali. Byl tu císař, ale návštěva jeho nezpůsobila žádné radosti. Toť bylo jisto, nebo studenti dobře postřehli, jak je všechno v klášteře jako poděšeno a zmateno. A ani k obědu nejdou. Ano, ano, to bude tak! Běží tu o zrušení kláštera, jakož se juž stalo leckde jinde, dříve i nedávno. Teď teprve choralisté počali vyrozumívati, že se o to jistě juž za delší dobu jednalo, proto že mniši ustavičně tajně rokovali, hlavy sestrkovali, proto odešel převor v slavnostním hávu několikráte někam do města. A dnes tu císař! A toho kolem zmatku a ustrašení! Ani k obědu nejdou! A také nepřišli.

Kuchtík pak přiběhl a oznámil choralistům, aby si šli nahoru, že tam mají oběd. Zaraženi odtud odcházeli a František se bezděky zastavil ve dveřích, aby se ještě rozhledl prostorným refektářem. Když posledně pohledem přelétal řadu krásných obrazů, netušil, jaký osud čeká mistrovská ta díla, že půjdou pod kladivo dražební, že se dostanou do špinavých rukou vetešnických a zajdou nehleděny, neváženy na nehodných pro ně místech…

Cestou do své světnice zahledli choralisté velebné pány, ani místo obědu sem tam chodbami pobíhají, ze dveří do dveří, každý s nějakým uzlíkem nebo bedničkou, nebo skřínkou nebo s knihami, patrně velice vzácnými. Byl to neobyčejný chvat a shon. Dvéře bouchaly, po chodbách a na schodech míhali se kvapící mniši i služební a zvláště Růžička, všechen zardělý, lítal jako posedlý. Patrně se leccos uklízelo.

Tolik studenti vyrozuměli. Než to jim nešlo na rozum, proč tak náhle, s takovým kvapem! Což pak by klášter zavřeli rázem? Dnes mladíkům valně nechutnalo. Vždyť běželo také o ně. V klášteře přebývali juž kolik let, a nebylo jim jedno, co z něho bude. A co z nich? Zavrou-li klášter, bude veta po jejich útulku, po jejich teplém hnízdečku. Zvláště Věk se zarazil. Co by si počal? Ovšem, císař prve řekl něco o postarání se, ale rhetor ve svém překvapení tomu dobře nerozuměl a tak jen slabou z toho měl útěchu.

Mladá mysl ostatních studentův těšila se všelijak ještě; jen Věk tušil nejhorší a uváděl druhům na pamět kláštery, které v Praze z rozhodnutí císařského juž byly zrušeny. Choralisté dnes nad obyčej brzo poobědvali; ve světnici neměli stání. Jeden po druhém vycházeli na chodbu, a dále, aby zvěděli, co se stalo, nač ten ruch a hluk. Ale pak najednou všecko umlklo, dvéře přestaly bouchati, kroky a hlasy na chodbách utichly. Hluboké, mrtvé ticho zavládlo klášterem, tak že Františka, jenž byl na výzvědách, až zarazilo po tom shonu a hluku. Ale což teprve užasl, když se dostal na chodbu, kdež byla bibliothéka. To se tenkráte tak nelekl, když po prvé se tam vplíživ pootevřenými dveřmi, překvapen byl hněvem patera Matiáše, jako v tento okamžik. Vojsko! Voják! Granátník ve vysoké huňaté čepici, v gamaších, s puškou na rameni u dveří bibliothéky! A ty jsou nad to velikou pečetí opatřeny! Zapečetěny! Mladý rhetor otočiv se chvátal oznámit kollegům, co spatřil. Sotva že však pověděl, přiběhl jiný kamarád z výzvěd a ustrašen oznamoval, že dole u sklepa stojí dva vojáci ve zbrani. Nebylo juž pochybnosti. Klášter bude, či je zrušen. Co teď! Co s nimi? Studenti seděli na svých truhličkách zaraženi, polekáni. V tom vešel pater Anselm.

„Ach, milí hoši, snad už víte!“ pravil. „Co se nám stalo! Klášter je zrušen. Vyženou nás i vás. Dlouho se o tom jednalo, bránili jsme se, supplikovali, ale nadarmo. Ještě jsme doufali, že císař to změní, když byl u nás. Ale pan převor nadarmo prosil. Císař si všecko prohlednul, všecko viděl, bibliothéku, obrazy, stavbu, ale všecko nic naplat, ničeho mu nebylo líto, nic jím nepohnulo. Již tu je komise. A juž pracuje a všecko sepisuje. Co nevidět půjdeme — a vy také…“

Choralisté byli juž prve ohromeni. Nyní se jim zakalily oči a jeden z nich se dal do hlasitého pláče volaje: „Musím ze studií! Musím ze studií!“

Pomyšlení to zatřáslo také mladým Věkem; zkormoucen hleděl do země a pomýšlel, kdy se toho doma dovědí, a co si zatím počne, nežli přijde od nich pomoc nějaká. Ale juž byl vytržen. Pater Anselm odcházeje kynul mu, aby šel za ním. Choralista šel divě se v duchu, kam že ho bibliothekář vede. Ten však mlčel, a teprve když stanuli přede dveřmi převorovými, požádal ho, aby mlčel, aby kamarádům nic, ani slova, neříkal. Pak oba vešli ku převorovi. Ten jako by juž na ně čekal. Sedě u stolku poblíže okna, pokynul Františkovi, aby přistoupil, a pak k němu promluvil vlídně a srdečně. Připomenul mladému choralistovi, že tu juž šest let pobývá, že ho tu měli jako svého. Nyní že může svou vděčnost ukázati klášteru, jenž mu prokázal nejedno dobrodiní a jejž postihlo právě tak kruté neštěstí.

Choralista jsa dojat řečí vážného převora, jenž se k němu povždy věru otecky měl, ochotně a rád slíbil, že učiní vše, čeho si budou přáti.

„Především slib, že budeš mlčeti —“

Student slíbil.

„Prozatím více nechci. Z večera však přijď ke mně. Pak ti povím více,“ děl převor a propustil choralistu.

Tak se i stalo. Jakmile se smrákalo, František se vytratil. Kamarádi nic nezpozorovali, nebo v tu chvíli byli nějak v refektáři zaměstnáni. Zajisté schválně. U převora bylo Františkovi čekati až do večera. Po večeři přišel převor a pravil mu:

„Vím, jak máš rád knihy a bibliothéku. Vidíš, tu nám také vezmou a všecko. Juž je zapečetěna, stráž u ní, my do bibliothéky nesmíme. A je tam ledacos, ledas jaké dílo, které bychom tam neradi nechali. Komise přišla dříve, nežli jsme to mohli ukliditi. Nenadáli jsme se. Víme, co se vším se stane. Prodají to židům a kramářům na sýr — — Věčná, věčná škoda!“ tu převor zkormouceně povzdychl, pak pokračoval: „Ty bys nám mohl pomoci. Vímť, že ti je bibliothéky líto — Ty bys mohl se tam dostati a mohl bys sobě také něco na památku vzíti —“

Choralista žasl.

„Neboj se, nic zlého na tobě nežádáme!“ řekl převor — „Jeť bibliothéka náš majetek; nám tam všechno a právem patří. Oni nám to vzali. My máme ke všemu svaté právo. A proto nic se neboj, že bys se dopouštěl něčeho hříšného. A jinak se také nic nestrachuj. Nic se ti nestane. Chceš-li?“

Choralista nemohl ovšem převorovi odepříti, zvláště když mu juž před tím slíbil. I přisvědčil, že učiní po jeho přání. Po té převor dal mu různé poučení stran jeho úkolu, pak ho vyzval, aby šel za ním. Kráčeli chodbou, slabě osvětlenou, kráčeli tiše a mlčky. Bylo pozdě na večer; venku nastala juž čirá tma. Ani tabulka se v oknech nezatřásla. Hluboké, pusté ticho vládlo kolem.

Františkovi počalo živěji srdce tlouci. Má jíti do bibliothéky, jejíž dvéře jsou zapečetěny a střeženy granátníkem. Jak se tam dostane? A kdyby ho tam voják náhodou ucítil! Divné i bláhové myšlénky vznikaly mladému choralistovi v tom napětí a rozčilení. Převor ho zavedl do nějakého sklepení. Tam už čekal páter Anselm, bibliothekář. Kahan stojící na staré bedně v koutě ozařoval neveliké to sklepení někdy vybílené, nyní hojnými pavučinami, zvláště u stropu ověšené.

František tu nebyl neznám. Nejednou, když s nebožtíkem paterem Matiášem v bibliothéce meškali, takhle na podzim nebo z jara, sám si sem zaběhl, aby místo sluhy přiložil do kamen nebo se díval, jak sluha zatápí ve veliké, prostorné nístěji, do níž se celá polena házela. Nyní tam bylo chladno, plameny vesele nepraskaly; za to jiný zvuk se odtud ozýval; škrábání a klepání. Někdo tam byl, jak také svědčily nohy ze dvířek ven čouhající. Klečí tam a pracuje. Juž ustával, se sbírá, ven vylízá — — Ach, totě Růžička!

Kdyby nebylo chvíle tak vážné, byl by se dal student do smíchu umouněnému vrátnému, jenž po něm šilhavé oči otáčel a široká ústa úsměvem ještě šířil skoro až k odstávajícím, velikým uším, pravě:

„Tak, už to je; fortnička je otevřena!“ Převor ještě jednou, po latinsku, studentovi stručně pověděl, co má učiniti. Ten už svleknuv kabát zmizel pak ve dvířkách svítě si nevelkou svítilnou do tmy nístěje a kamen. František byl štíhlý a tenký, a proto neměl mnoho nesnází, aby se dostal k „fortničce“, kterou mu vrátný Růžička připravil. Byla to díra po kachli obratně vybraném, díra značně veliká, tak že se jí štíhlý student mohl protáhnouti.

Choralista stanul v bibliothéce. Bylo to ve chvíli, za jaké tu ještě nikdy nebyl. Srdce mu živě bilo. Nežli se dal do díla, kolem se ohledl. Nad ním obrovská, vysoká kamna velikých kachlů, starodávná, tmavozelené barvy, díla umělého, s výklenky a soškami v nich. Na ně zář malé svítilny ještě stačila. Dále však málo. Strop a jeho freska zůstala zahalena hustým šerem, jež také nedalo se vyplašiti z koutů, z výklenků a mezi stojany a skříněmi. A kam světlo vrženo, tam padaly také divné, klikaté stíny globů, sošek i nábytků. A hluboké ticho kolem…

Choralista bezděky pohledl k oknu, tam kde stál dubový tmavý stůl, kde sedával pater Matiáš. V ten okamžik se mu mihl, an tam sedí maje bílou hlavu opřenou o knihu, studený, mrtvý —

A juž se František obrátil a chvátal po svém; ale zesnulý pater Matiáš mu s mysli nesešel. Dobře, že je na pravdě boží, dobře, že se nedočkal těchto chvil. Však by jich také věrný bibliothekář nepřežil!

To juž choralista žebříček sem tam přistavoval a snášel, jak měl uloženo, tu knihy, tu nějakou vzácnost, o které mu ani pater Matiáš nikdy nic neřekl. Tak také dle udání uhodil na tajnou skřínku ve zdi, otevřel ji a našel tam několik plných váčků patrně s penězi. Převor udal, že to je malá zásoba drobných stříbrňáků, ale František, když je ke kamnům do otvoru zanášel, dobře tušil, že to jsou jistě samé žluťáčky dobrého rázu, a nic se nedivil, že převor i pater bibliothekář tak tuze toužili na vládní komisi, která tak záhy a z nenadání přišla.

A juž všechno vykonal, jak mu převor nařídil. Nyní dle jeho svolení pamatoval také na sebe. Přistaviv žebřík k oddělení „libri prohibiti“ chvatně tam pro sebe vybíral. Znal to skoro všechno, proto se tam dlouho neomeškal. Po Komenském sáhl nejdříve a pak po Historii o těžkých protivenstvích. Nabrav si knih, co jen mohl unésti, chvátal s nimi ke kamnům.

Nežli však opět vlezl do otvoru, zametl po sobě smetákem v bibliothéce visícím, aby nezůstalo žádné stopy. Pak naposledy se ještě rozhlížel, a že dosti dlouho, ani sám nevěděl, tichou, jako pustou bibliothékou. Jak tu smutno! A bude tu ještě smutněji, až to všechno vynesou, rozchvátí. A on sám už vícekráte sem nepřijde!

Venku se ozvalo klepání. Volali ho. Ihned se skrčiv lezl po zpátku do kamen. Svítilna u nich na podlaze stojíc hořela. V záři její bylo viděti, jak se student prosmykuje kachlovým otvorem. Již mu jen hlavu viděti; i ta zmizela, a s ní světlo. Čirá tma zahalila tichou bibliothéku. —

Převor a pater Anselm zatím uklízeli, co jim choralista podával. Jeho knih, které za něj přijal Růžička, v tom chvatu a v těch starostech si ani nepovšimli. Však jich František, kterého oba benediktini vlídně uvítali z jeho cesty kamny, také tuze jim na oči nestavěl.

Pak opět nastala Růžičkovi práce. Dopracovav se opět do kamen, přitáhl vyňatý kachel a jak jen bylo možná ho zase upevnil. Prozrazení se nebáli. Kdož pak z vládní komise by jen tušil, že se něco ze zapečetěné bibliothéky ztratilo, kdož z nich bude kamna přehlížeti! A topiti v nich nebudou. A kdyby! Kdož může za poškozený kachel!

Světlo ve sklepení pohaslo, mniši odcházeli spokojeni do převorské celly, choralista pak dole se umyv a oprášiv, nahoru ke kamarádům.

Všichni tvrdě spali a nevěděli nic, kdy se navrátil. Světla ani nerozkřesav, hodil svůj poklad z bibliothéky do truhličky, a po tmě se odstrojiv ulehl na lože.

Dlouho nemohl usnouti. A když usnul, byl pořád v tiché, šeré bibliothéce, jen malou svítilnou ozářené a pořád také viděl nebožtíka patera Matiáše. —