F. L. Věk/I./VII. Praemio donatus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< F. L. Věk‎ | I.
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Čas se nachyloval ke žním. Také mladý Věk se na ně chystal. Pozdě usínal, záhy vstával, světnicí choralistskou nebo klášterní zahradou přecházel anebo pod ořechem sedával a vždycky s knihou v ruce. Pracoval usilovně k tomu, aby jeho školní žeň letos byla nejbohatší. Dosud odbýval všechny třídy gramatikální sice slušně, ale beze zvláštního vyznamenání. Největší vinu v tom němčině dával. Nyní, když v tom jazyce mluvil hbitě, jako když bičem mrská, neměl se nač vymlouvati. A věru, v první třídě humanitní, v poesii, značně lépe to chodilo nežli jindy, tak že mladý choralista tím povzbuzen napjal jmenovitě v poslední čas toho roku všechny své síly, aby se dostal k žádoucí metě.

Snažil se o to také k vůli převorovi, zvláště pak k vůli pateru Matiáši, jemuž chtěl způsobiti radost. Věděltě, že starý bibliothekář školní vyznamenání vysoko cení, a že by juž také proto měl z toho veliké potěšení, an pokládal Františka za svého chráněnce a vychovance.

Pro tuto horlivou práci mladý Věk ochabl také v tajném přistavovaní žebříčku ke dvířkám řetízkem zavřeným a všechen čas a všechnu píli věnoval knihám školním.

A tak nastal konečně den, kdy mělo se rozhodnouti, jsou-li podstatny jeho dobré naděje ve znamenitý výsledek. Jist si jím nebyl, ale doufal a naději svou i před paterem Matiášem naznačil, ač jen skromně a schválně s větší nejistotou. Svátečně vystrojen, provázen požehnáním starého bibliothekáře, u něhož se zastavil, nežli odešel, odebral se do gymnasia k piaristům. Po slavných službách božích zavedli je do největší školní síně, jež všecku svou tvářnost změnila. Juž na chodbě poblíže dveří zelením ověnčených bylo něco zvláštního, co se tu jen jednou do roka zjevovalo: dva vlaské bubny, u nich otylý bubeník a trubači s troubami, stojící zatím v okenním výklenku.

František shlednuv bubny a trouby pomyslil si: „Letos-li?“ Z veliké síně školní lavice zmizely; jen stranou podia u zdi stály tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti podiu a jeho kathedře kobercem zastřené vypínala se „rostra“, řečniště červeným suknem potažené.

Nyní, kdy studenti všech šesti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku z temna, rychle zahučely kotle, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfarou okna otřásala. Tu tam mnohý studentík zbledl, málo kdo z nich ubránil se zachvění, a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.

Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním praefekt gymnasia, professoři, všichni v slavnostních piaristských sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentův, kolik se jich jen mohlo vejíti.

Pán z gubernia usedl na podiu za kathedrou, praefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem na židlích ostatní professoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou podia u zdí zůstaly prázdny.

Fanfara dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stáli jako zeď. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl rhetor a studoval vždycky s vyznamenáním, jenž vystoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kollega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Rhetor ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, tak že šum pochvaly se ozval na podiu, když dokončil.

A nyní! Juž se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní praefekt mluví — a hle, juž béře seznam do ruky, a „klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne! Slyš! Už se počíná šestou třídou, juž jmenoval dva praemianty, už jednomu každému z nich bubnují, juž fanfara hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Praemianti dostávají po knize krásně vázané, a juž usedají v čestné škamně.

František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po praemiantech četl praefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako praemiantům zatroubili a zabubnovali. Nyní čte ostatní, kteří mají primu i ty kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vynechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali „secundam“.

Jak to dlouho trvá! Co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati! Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intrada celé třídě a nyní nastupuje poesis, jeho třída! Praefekt béře knížku do ruky a začíná:

„Praemio donatus est —“

„Ó Bože, jen jeden — to je amen!“ bleskem kmitlo Františkovi. Ale juž sebou škubl.

„Franciscus Věk, Bohemus, D**ensis,“ četl praefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely; Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfaru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky praefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.

Poklonil se z hluboka, a juž seděl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi praemianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden! Jak se pater Matiáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli, jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude míti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!

Hleděl před se, ale ne juž s takovým napětím. Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli. Nemohl odolati, aby se nepodíval na knihu odměnnou. Byl to Vergilius a v něm malá knížka, latinská výroční zpráva i vysvědčení, seznam všech studentů i jejich všech známek. Po svých nemoha se dočkati jen mrkl a všude: E moribus, e doctrina religionis, e studio linguae latinae, e geographia et historia, e mathesi, všude, všude „em“ shledal. A zase před se hleděl a naslouchal. Ach, jak to pak dlouho trvalo! Jak by byl nejraději vyběhl, aby mohl do kláštera k pateru Matiáši!

Než i „klassenvorlesung“ měl konec. Na řečniště vystoupil opět jeden z rhetorů a měl poděkovací řeč, německou. Všecko o té slavnosti bylo jen latině a německy, ani slůvka českého se neozvalo. Řeč studentova dozněla, i závěreční s kathedry, fanfary, nyní trojnásobné, dohlaholily. Páni odešli, studenti se valili ven plni radosti, zármutku, roztrpčení i hněvu. Mladý Věk pospíchal přede všemi. Nedbaje otázek Růžičkových chvátal nejprve do pokojíka patera Matiáše. Bylo zavřeno. I hnal se do bibliothéky věda, že ho tu zastane. A věru, dvéře byly otevřeny.

Zardělý chvatem i radostí, s očima jiskřícíma vběhl mladý student do bibliothéky pozdvihuje do výše Vergilia krásně vázaného. Pater Matiáš seděl na svém místě jak obyčejně, u stolku poblíže okna. Však hle! Ruce má podepřeny na hrubé knize, bílou hlavu na ruce skloněnu. Spí! Usnul.

František přistoupil blíže. Spí tvrdě, bez pohnutí. V tom ozval se na chodbě zvonec, ohlašující, že je čas k obědu. Bibliothekáře však neprobudil. Tu se choralista zarazil. Přistoupiv až ke spícímu starci nahnul se k němu a naslouchal. Ani dechnutí! Volal ho, nadarmo. Sáhl na něj, zlehka jím zatřásl. Nic. Studenta popadla úzkost. Sáhl bibliothekáři na bílé vlasy. Hlava byla studená, čelo jako led, a lepkavý pot na něm!

František jako by zkameněl. Pak vykřikl a dav se do usedavého pláče vyrazil ven. Na jeho hlas přichvátali mniši, křísili patera bibliothekáře, ale nadarmo. Usnul nade knihou (byl to svazek díla Dobnerova „Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita“) a více se neprobudil.

„Tentokráte ho juž nevzkřísíš,“ řekl převor vážně Františkovi, když patera Matiáše odnášeli dolů do domácí kaple. Student se dal hlasitěji do pláče a kropil slzami Vergilia, své první praemium, kterým chtěl svému příznivci a oteckému příteli radost způsobiti.