F. L. Věk/I./IX. Starý Žalman se udobří

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
VIII. Cesta kamny	IX. Starý Žalman se udobří	X. Mademoiselles Butteau

Údaje o textu
Titulek:	IX. Starý Žalman se udobří
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Bylo zase jednou v neděli odpoledne, po nešporách, kdy kmotr Havránek přišel ku Věkovým a usednuv ke stolu zase vytáhl z hřebíčkového svého kabátu rozpečetěný list. Jen že tentokráte se chori et scholarum rector tak vesele neusmíval jako tehdy, když mu Strádecký psal, že hledá dobrého sopranistu, a on, kantor, takového neměl, ale výborného. A jako se tenkráte Věková lekla, tak i nyní se zarazila.

Kmotříček byl vážný a nějak se mu do psaní nechtělo. Jistěť zlá novina o Františkovi! A opravdu! Strádecký psal věci pro Věkovy neveselé. Všude juž mnoho hluku způsobilo, jak z nařízení císařského bylo za posledních let mnoho klášterů zrušeno. Byly to namnoze kláštery mnichů žebravých. Kdož by se nadál, že také dojde na jiné a to na starodávné, slavné a bohaté, jako byly benediktinské, cisterciácké a praemonstrátské! A tu novinu právě Strádecký psal, že běží o klášter, v němž došel František tak dobrého útulku.

Starost z toho pošla nemalá. Zvláště Věková od té neděle to ani s mysli nespustila. Co bude z hocha, pustí-li ho z kláštera? Věděla, že muž ustavičně naříká na obchod, a také se hned prohlásil, když kmotr tu novinu přinesl, to že bude s Frantíkovými studiemi asi amen, on že by toho nevytkl, že obchody na to nejsou a podobně. A matka zase měla jen synka na mysli. Věděla, jak rád studuje, že je do učení zrovna žhavý a že by byla pro něj zlá rána, kdyby musil nyní všeho nechati a domů, třeba za pult nebo někam do kanceláře za písaře. Proto s náramnou dychtivostí očekávala nějaké zprávy z Prahy. Ale ty nešly.

Starý Šulc tou dobou přijel, přivezl také od Františka psaní. Ten byl zdráv a spokojen, o klášteře však a jeho nastávajícím snad zrušení ani slova. Věková se tím velmi potěšila, její muž však zakroutil hlavou a děl:

„Možná, možná. Ale také možná, že hoch nic neví, že jim nic neřekli; a nač by jim to také říkali a je plašili, když mají hoši studovati?“

V té nejistotě uplynulo zase několik neděl, až starý Šulc opět se z Prahy navrátil. Hned jak vstupoval do dveří, list odevzdávaje, volal:

„Pan student už není v klášteře —“

Věkovou zrovna bodlo. Třesoucí se rukou brala synkovo psaní, a nežli pečeť rozlomila a do čtení se dala, chvíli váhala, lekajíc se juž napřed smutné noviny. Věka nebylo právě doma. I četla. Psaní bylo velmi dlouhé, na kolika stránkách a obsahovalo tolik novin!

František psal, jak byli pěkně překvapeni novinou, že je klášter zrušen, obšírně vypravoval o císaři Josefovi a jak se s ním setkal, jaké bylo v klášteře uklízení, o vládní komisi, jak všecko sepisovala a přejímala. O tom, jak v noci skrze kamna putoval do bibliothéky, ani slovem se nezmínil. Však o tom zevrubněji psal, jak byli všichni zarmouceni, jaké starosti všichni měli a on také, ale jak jemu štěstí přálo. Druhého dne přišel zase vládní komisař, jenž všecko přejímal, a ten odevzdal nějaké listiny převorovi.

„Byl jsem náhodou při tom,“ psal František. „Převor přehledl listiny a pojednou se ke mně obrátil a jednu z nich mně dal. Ta je pro tebe, povídá. A co to bylo? Oznámení, že tohoto půl léta budu míti stipendium, deset krejcarů denně. Císař na mne nezapomněl. Jak řekl, že bude o mne postaráno, tak se stalo. A tak bylo po nejhorší starosti. Vím, že Vám nezbývá, a že by Vám bylo velikou nesnází na mne platiti. A tak chvála Bohu, nebude toho třeba, nebo já se juž nějak proklepu. Toho platu není arci nazbyt; ale jen když je to, však já si něco s pomocí Boží přivydělám.“

Tu Věková vydechnuvši sobě bezděky na okamžik ustala. Uvolnilo se jí, veliké břímě jí spadlo se srdce. Buď Pán Bůh pochválen! Hoch zůstane v Praze, nemusí ze studií. Juž chápala se opět listu, aby dále četla. V tom však ozval se venku z krámu Věkův hlas. Zněl prudce, hněvivě. Co se jen stalo? Nežli však došla ke dveřím, byl tu juž Věk, patrně valně rozhněvaný.

„Blázen bláznivá! To je rozum! To je nápad!“ volal už ve dveřích.

„Co se stalo?“

„Co pak nevíš? Je tu Šulc — však jsi s ním mluvila —“

„Mluvila — přivezl od Františka psaní —“ a ochotně mu je podávala, domnívajíc se, že tím bouři poněkud ztiší. Ale muž se jen utrhl a znovu spustil. Nyní teprve vyrozuměla, že se hněvá na Františka, z jehož listu se tak těšila! Věková byla jako u vidění, cože se přihodilo, cože František vyvedl.

Sama však užasla a muži se nedivila, když na její otázky vedl ji krámem a podsíňkou ven před stavení, kdež stál dosud Šulcův vysoký povoz s plachtou poodhrnutou.

„Pojď se podívat, jaké pěkné zboží nám náš rozumný synáček objednal,“ volal rozmrzelý kupec, ukazuje do vnitř vozů na několik velikých beden a pytlů. „To je vzácné koření —“ pokračoval, „tuze vzácné, samá učenosť! Za šedesát zlatých! Haha — kluk bláznivá, co si to jen myslil!“

Věk z počátku o tom zboží nechtěl ani slyšeti, když mu Šulc pověděl, že to jsou samé — knihy; nechtěl jich přijati, že nic takového neobjednal. Posléze však přece, když se trochu zkonejšil a žena mu domlouvala, povolil, a bedny a pytle u Věků složeny. Zatím matka odběhla zase do světnice, aby synovo psaní dočetla, jistě se domnívajíc, že tam bude přece nějaké vysvětlení stran těch knih. A bylo, František o knihách vypravoval:

„Když vládní komisař chtěl bibliothéku převzíti, žádal na převorovi katalog. Uslyšel však, že žádného není. Ale byl a dobrý,“ psal František v závorce, „sám jsem ho pomáhal psáti, když ho nebožtík pater Matiáš znovu zakládal.“

Vládní komisař však katalog chtěl míti, a poněvadž z mnichů žádný se neuvolil, že ho sestaví, přijal nabídnutí převorovo, jenž mu choralistu Věka k tomu dílu odporučil. A tak sepisoval František, maje po ruce úředního sluhu, katalog bibliothéky. Když za několik dní byla tato práce skončena, přišel komisař s bibliothekářem universitní knihovny, jenž si pro ni vybral co chtěl a co se mu zalíbilo. Ostatek, a bylo toho hodně, chtěl vládní komisař židovi prodati.

„Nevíte, jak mně těch knih bylo líto,“ psal František. „I pomyslil jsem si: Což, pantáta je kupec, a kdyby na nic, ty knihy na kornouty budou dobry. A byly tak laciny! Nač je židu nechávati. Zeptal jsem se tedy komisaře, zdaliž by mně je neprodal. Divil se arci, ale pak, protože byl se mnou spokojen, řekl mně, že těch knih je deset dobrých centů, ale že mně je přenechá za šest, jen abych peníze sehnal. Inu, ono to bylo, nejmilejší rodiče, dosti nesnadné, ale přece jsem je sehnal. Něco mně půjčil Strádecký, něco hospodský, u něhož vždycky starý Šulc stojí, a tak jsem těch šedesát zlatých přece sehnal. A tak si myslím, že jsem nechybil, neboť ty knihy za to stojí i na papír. Je jich tam tuze mnoho, kterých je na kornouty škoda. Kdybyste je tak mohli někomu prodati, bylo by nejlépe. Škoda, přeškoda, že si jich nemohu sám nechati!“

A tu starý Věk spustil na novo, třeba že ne tak zprudka. Pak nastalo knih vybalování a rovnání. Všichni žasli, co jich jest. Jak živi jich tolik neviděli! A jak byly mnohé veliky a hruby jako missály, a jak pěkně vázány, se hřbety i zlacenými a červenými ořízkami a se zlaceným erbem klášterním na svrchní desce. Nejen z celého domu, ale i ze sousedstva chodili se lidé dívat na tu spoustu knih. I pan pater přišel, a pak také pan děkan a oba si vybrali hromadu knih a zaplatili je tak, že byl Věk spokojen. Ten nyní na roztrhání nijak nekvapil, nebo po návštěvě děkanově nabyl přesvědčení, že Frantík tak nemoudře nejednal, a pojal naději, že z těch knih málo kornoutů nadělá.

Nezmýlil se. Nebo po panu děkanovi, jak se všecko dostalo do hlasu, přišli faráři z okolí a leckdo ze studovaných. Knih očividně ubývalo, a když nastávaly vakace, bylo jich v komoře sotva několik. Za to juž Šulc dovezl do Prahy šedesát zlatých, aby Frantík splatil dluh, a ze ztrženého zbylo skoro ještě jednou tolik, což, jak Věková navrhla, stranou uloženo pro Frantíka, aby měl příspěvek na studie, když si to vlastně sám vydělal.

Žně nastaly i prázdniny. Věková dychtivě očekávala svého syna, jenž letos dokonal studium gymnasijní. Těšila se na něj, ale juž se také v duchu starala, jak bude dále, a nemohla se také dočekati, až jí šíře vypoví, jak bylo s klášterem a s novým jeho nynějším bytem, jak vystačil a jak se měl s desíti krejcary denně.

A v tu dobu, kdy Věková syna radostně na uvítanou objala, těšíc se tomu, že dobře vypadá a nějak vyrostl, kdy naslouchala jeho vypravování (jí a otci svěřil se i s noční cestou kamny), dočkal se starý Žalman neobyčejného překvapení.

Staroch poslední dobou čím dále, tím méně vycházel ze své sedničky, kde stěny ještě více zežloutly a staré hodiny s divokým kyvadlem ještě více zčernaly. Zdálo se, že se lidí ještě více straní, ač se mu stran víry uvolnilo a nemusil se ohlížeti po úřadech. Snad jej tuze roztrpčila zlá vůle, kterou mu mnozí dali na jevo posměšky nebo drsnými slovy, když se po vydání patentu přihlásil k své bývalé a svých předků víře. Sešel za ta léta. Chodil volněji, nahrbeně juž, líce měl jednu vrásku a obočí nad zapadlým zrakem bylo jako houšť. Ale pracoval dosud, sám si vaře a obstarávaje si všecku svou domácnost. Ovšem na lecčem to bylo viděti, jako na černé podlaze, na zašlých stěnách, na hrubých stezích jeho správek. Zasmáti se ho nikdo neviděl, ale zpívati ho leckdy zaslechli. Zpíval třesoucím se juž a slabým hlasem ráno i z večera. Byly to po každé vážné, pobožné písně nebo žalmy. Tak jednou v neděli ráno, bylo o žních a tuze krásně, prozpěvuje si pobožnou píseň starobratrskou, přistoupil k oknu, hledícímu do zahrady, aby zalil z hliněného džbánku muškát a mořskou cibuli, jež tam pěstoval. Rostliny však dnes vláhy nedostaly.

Postaviltě Žalman džbánek náhle na lavici a nechav všeho, otevřel okénko a sáhl ven na dřevěný jeho polštář, kde ležela tlustá kniha v tmavohnědé koži svázaná. A juž ji otevřel, juž do ní nahlédl a chvatně ji prohlížel, vnitřek, listy obracel, na přídeští dlouho hleděl — Pak knihu bezděky sklapnuv oči do výše obrátil, jako by nebesům děkoval. Obličej jeho byl všecek oživl, na tvářích proskočily rudé skvrny, oči se vyjasnily. A juž usedl ke stolu na starou židli s vyřezávaným lenochem a opět a opět starou knihu přehlížel.

Je to ona! Ano je, je! Stará bible, kterou měl rod jeho po několik pokolení. Tu ty rudé a blankytné iniciálky, tu ty obrázky, hrubé dřevoryty, tu ti židé ve škorních a v beranicích nesoucí obrovský hrozen, tu bojovníci Saulovi s husitskými pavézami, v brnění, v něm také Absalon, jejž rytíři jako na turnaj jedoucí kopími probodají, a tu Holofernes a Judith, a na Holofernově staně nade vchodem český lev a pod ním nápis: „Stan Holofernův knížete“ — ano, ano, staří, milí známí. A tu na přídeští! Tam starochův zrak tkvěl nejdéle a četl, jako by poprvé, vážně, pozorně, s pohnutím od shora dolů vybledlé to písmo několikera ruk, s počátku dosti úhledné, čím dále však, tím drsnější, hrubší.

To psaly ruce jeho předků, to čítávaly nejedny oči a nejedny oči také plakaly nad touto starou knihou, hledajíce v ní útěchu, nebo když pravice zaznamenávala smutnou zprávu na paměť budoucímu rodu. Tuť celá historie jeho rodu, stručná sic, ale mluvná.

„Jan se narodil léta 1632. Umřel 1650.

Mandalena se narodila 1635.

Anna se narodila léta 1640.

Václav se narodil léta 1645.

Léta 1642 z dopuštění božího od hroma mně Jiřímu Žalmanovi s mnohým nábytkem shořelo. Václav Žalman l. Páně 1668 oženil se. Pán Bůh rač dáti, aby spolu u víře v lásce přebývali a po smrti života věčného dosáhli.

L. 1696 umřela manželka Dorota. Pán Bůh rač jí milostiv býti. L. 1702 umřel otec náš Jiřík Žalman ten úterek po sv. Havlu. Pán Bůh rač mu dáti lehké odpočívání a slavné z mrtvých vzkříšení. Léta 1703 já Václav Žalman oženil jsem se. Pán Bůh rač dáti, abychom v víře a v lásce spolu do smrti přebývali a po smrti života věčného v království nebeském dosáhli. Léta Páně 1705 narodila se mně Kateřina jmenovitě na boží narození.“

A tak dále. Však něco nového tu také shledal. Tomu však nerozuměl. Byloť na prvním listu připsáno cizí, vypsanou rukou, literou latinskou: „Hic liber est Wenceslai Žalman D**ae sublatus ei partim ob errores intus contentos et maxime ob ejus Possesoris alios defectus in fide Catholica ao. 1775. P. H. Schmidt.“

Staroch dočetl zprávy, o nichž myslil, že jsou nadobro ztraceny, a pro něž také tak velice želel staré bible. Dočetl ty prosté záznamy rodinné kroniky a ještě tam hleděl v zamyšlení, ruce maje na bibli sepjaty. A teď mu také napadlo, nač ve zmatku překvapení a radosti zapomněl se prve sám sebe otázati, kdeže se tu bible tak z nenadání vzala, kdo ji položil na okno? Večer tam nebyla. To ji tam někdo dal v noci nebo záhy z rána. Ale kdo?

Vstal bezděky, aby se k oknu podíval, nenajde-li nějaké stopy. Ale sotva že krok učinil, už se zastavil. Ve dveřích, hle, jaký svěží panáček, útlý a štíhlý, jasného pohledu, veselé tváře, v modrém pěkném kabátě, ve vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné, jako z cukru, a přezky na střevících se mu jen svítí. Stál ve dveřích jistě juž drahnou chvíli a pozoroval, a on ho samou radostí a samým překvapením ani neviděl, ani nezaslechl.

Žalman nejprve ho nepoznal, pak nechtěl očím věřiti. Ale přece, je to on! František sousedův, student! Staroch byl v rozpacích. — Co tu —? Ale juž se mu mihlo hlavou. Nevěda po bibli se ohledl a z ní zrak na mladého, sličného studenta upřel.

„Teď už smím k vám, není-liž pravda?“ ptal se mladý Věk vesele a pokročil ode dveří. Ano, ano, on tu bibli přinesl. Proto přišel! Stařec byl dojat. Brada se mu třásla, pak konečně vyrazil ze sebe:

„Ty, Františku? Vy — —?“ dodal opravuje se, nechtěje panu studentovi tykati jako před lety, a podával mu ruku.

„Jsem rád, strýčku“ (tak František Žalmanovi říkával), „jsem tuze rád, že jsem se té knihy dopídil. K vůli vám. Je vám jistě tuze milá —“

„Tuze, tuze, milý hochu“ — a zase se staroch odmlčel pohnutím i rozpaky. Počaloť se mu svědomí ozývati.

„A k vůli sobě jsem také rád, strýčku,“ mladý Věk pokračoval, „neboť teď se nebudete na mne zlobit, ani — na maminku,“ dodal volněji, tázavě.

„Hochu, hochu, co jsi — ale jakž — prosím tebe, nemluv, to se ví, a jak jinak — co jsem si měl myslit —“ mluvil staroch. Ale již umlkl a zase překvapením. Ozvalyť se na síni kroky a hle, ve dveřích sama studentova panímáma, v nedělním kabátku s varhánky, se zlatým čepcem na hlavě, v hedvábném fěrtochu, tak, jak šla z ranní.

„Tak jsi to už, Františku, vyjednal?“ volala už na síni. „Dej Pán Bůh dobré jitro, sousede! Juž jsme dávno spolu nemluvili. Uvěříte-li pak teď, že jsem já tenkráte nic neudala?“

Věková jdouc z ranní stavila se tu jen na skok vědouc, že jí František už cestičku k Žalmanovi vyšlapal. Odešla záhy, sama však ohlašujíc, že přijde zase, až jen bude míti trochu pokdy, je prý tuze ráda, že se dorozuměli, poněvadž ji zlé domnění starého přítele nebožtíka dědečka tuze hnětlo.

A Žalman byl také rád, i že došel své bible, jejíž latinský přípisek Františkem vysvětlený nic ho nemrzel, i že se všecko vysvětlilo, že se neklamal ve Věkové a jejím synku, kterého míval tak rád. Žasl a divil se, a Pánu Bohu děkoval, že tak divnou cestou nabyl nejmilejší své knihy. Vypravovalť František o zrušování klášterův a jejich bibliothék, o tom, co bylo a je všude starých knih na prodej, co znamenitých a vzácných spisů židé zašantročili nebo kramáři roztrhali na kornouty, i o tom, jak náhodou přišel ku svému kollegovi jednomu, zahledl u jeho pána, u něhož bydlil, byl to krejčí, starou knihu, v níž si děti obrázky ukazovaly. Tu že on, milovník starých knih, poznav, že je tuze stará, chtěl se na titul podívati. A tam že zahledl písmo na přídeští.

„A to mně hned všecko povědělo, že je to ta kniha, kterou jste kradí čítával a na kterou jsem se tajně tady tím oknem díval a pro kterou povstala taková mrzutost.“

„A kde, prosím tě, kde ji ten krejčí pořídil?“ Žalman už zase studentovi tykal na výslovnou jeho žádost.

„Byla z dominikánského kláštera. Když ho zrušili, přišla do prodeje, a ten krejčí ji koupil od žida.“

„Ale že ji dominikáni nespálili? Já myslil, že se všechny takové knihy spálily.“

„Většinou, ale mnohé si také nechali.“ A tu pověděl František, jak se o tom sám přesvědčil u benediktinů. Zvony venku hlaholily zvouce na hrubou, a mladý Věk meškal ještě u Žalmana, ač chtěl jíti na kůr, aby kmotrovi o hrubé vypomohl. Líbilo se mu tu v té jizbě, ač se mu zdála menší a nižší a pustější, špinavější nežli před lety. Líbilo se mu vlastně u starého Žalmana; dětská náklonnost má hluboké a pevné kořínky. Kolik let už tu nebyl! Prohledl si všecko, vypravuje při tom stručně o svém Pražském pobytu, díval se okénkem ven na zahradu, na její ozářený trávník, na ovocné stromy, na zralé třešně, na starou olši u potoka. Bylo tu tak ticho, klidno, a teď, když starý Žalman se obveselil, zvláště hezky. Z toho měl největší potěšení. Staroch všechen oživl a nemohl se dosti vzpamatovati.

Když pak už dávno odzvonili malým a kázání se jistě chýlilo ke konci, odcházel Věkův student od Žalmana, jemuž rád slíbil na jeho pozvání, že přijde zas brzo. —

A přišel i přicházel, a rozuměli si teď lépe nežli před lety. Starý Žalman mohl si nyní porozprávěti o knihách jindy zapověděných, o vážných věcech svého přesvědčení, a nebylo se mu obávati útržků nebo posměchu jako začasté od sousedů.

„Svět se mění, svět se mění!“ staroch nejednou zvolal nebo si v duchu pomyslil. „Už není takového stíhání, jako bývalo, a nebude. Když tak mocní lidé jako císař jsou takového mínění a také lidé učení, tak už nikdy nebude, jako bývalo, a jistě bude ještě líp, až také ostatní prohlednou. Buď Pán Bůh pochválen!“

Mezi ty učené počítal přede vším Věkova studenta. Před ním také na hlas vzpomněl si několikráte na svého syna, povzdechuje sobě: „Že to nepřišlo dříve! Že nevydali ten patent dříve!“ A jindy: „Ubohý hoch! Ubohý Václav! Kde ho je konec!“

Studentovi bylo po každé starocha velice líto; nejvíce však byl dojat, když Žalman rozvázav jednou obšírně mu vypravoval, jak byl stíhán, jak ho odsoudili k obecné práci, a zvláště jak mu z trestu násilně odvedli syna na vojnu, že se nechtěl vzdáti svého přesvědčení, a jak se on se synem rozloučil.

Staroch se všechen při tom rozčilil, oči mu zahořely, a prudce promluvil o té do nebe volající nespravedlivosti a bezcitnosti pánů. Ale pak, jako by ochabl, svěsil hlavu, a když se ho František dále na Václava vyptával, potřásl starý soused hlavou a povzdechnuv pravil:

„Jako by do vody zapadl. Strčili ho do uherského regmentu a poslali dolů, někam na turecké hranice. Jednou jen jsem dostal od něho psaní. Tuze naříkal. Pak jednou ještě vzkázání, však mně je vyřídil Josef Jarolímův, co byl také dole, ale jen na čas. A ten se s Václavem náhodou viděl, ale jen na krátko, protože musili zase dále mašírovat; a víc už nic. Bez toho je Václav už na pravdě boží. Tam dole je tuze nezdravo, samá bahna. Nebo zůstal chudák někde v ohni.“